Když musíš,tak musíš

Vždycky, když jdu po nějakých prázdninách do školy, vzpomenu si na Marii Terezii. Ona jistě netušila, jak se její myšlenka o povinné školní docházce s léty zvrhne v oboustrannou torturu. Jistě snažila o dobrou věc, jenomže z jiného úhlu pohledu. Zatímco dneska se škola bere jako nutné zlo, za jejích dob se věřilo, že vzdělání může lidem usnadnit život. Četla jsem i o pradávných sourozeneckých sporech, kdo že půjde dneska do školy, protože na cestu za vzděláním měli jen jedny dřeváky, o které se museli podělit. Nejsem zrovna zastánce škodolibých žertíků, ale dnes bych mnoha dětem s radostí jejich dřeváky schovala. Kdykoliv přijdou do školy po delším volnu, jsou jak z divokých vajec. Jsem přesvědčena, že by žáčci první den měli mít na rozvrhu jen přestávky, aby se daly stihnout vypovídat všechny vánoční zážitky. Jelikož se ale můj návrh neujal, bylo třeba předstírat výuku a musím konstatovat, že to šlo ztuha. Nechtěla jsem nikoho trápit. Dělala jsem prostě, co jsem musela a co ke škole patří. Ten fakt mi přesto dělá trochu starosti. Taky se mi totiž nechtělo, jen jsem musela. V poslední době ale dělám pořád jen to, co musím. Například šílené papírování. Přitom se už objevily náznaky, že byrokracie je novodobý mor a měl by býti vymýcen, ale v reálu se nic neděje. Taky vychovávám. Radím, nabádám, poučuji a někdy i vytýkám a kritizuji. Když o tom ale začnu hlouběji uvažovat, musím se ptát, proč to? Koho vlastně nějaká norma zajímá, když si všichni stejně dělají co chtějí? Nebo k čemu je nějaká rada, když zkušenost je stejně nepřenositelná? Vlastně mám jediné vysvětlení: dělat to musím. Jenomže už můj dědeček cynicky tvrdil, nic nemusím, umřít musím. Asi bych se měla poučit u dětí. Ty sice dnes do školy také musely, ale pokud už dorazily, tak za zcela jiným účelem, než je výuka. Přišly si prostě pokecat. A to nemluvím o maturantech, kteří už pomalu začínají žít maturitním plesem. Co bylo ještě před Vánocemi v nedohlednu, je dneska skoro za dveřmi.(ale pozvánku na ples mají exkluzivní, také ji tady časem zveřejním.).Napadlo mě chvíli před čtvrtou, zda bych se tedy neměla trochu vzepřít. A hledat něco, co budu chtít a nejen muset. Kdo hledá, prý najde. Jenže hledám už dlouho a pořád nenacházím nějakou smysluplnou náplň druhé půlky života. Psaní mě neuživí a navíc, jakmile by se stalo povinností a musela bych, zcela jistě by se i psaní mohlo stát otravnou povinností. A to bych nerada. Ještě jsem ani neopustila práci a je mi jasné, že vzepřít se není tak jednoduché. I těm dětem to jednou dojde, i když dnes bych byla docela ráda, kdyby jim došlo, co vlastně kdysi dávno Marie Terezie tou povinnou školní docházkou zamýšlela.:-) Možná by se pocit toho, co se musí, mohl ředit větším počtem malých radostí. Jenomže je tu reálné nebezpečí, že když se z malých radostí stane povinnost, ze začarovaného kruhu muset se nevymaníme. Z toho plyne, že ani potěšení není bez rizika, pokud se musí. A tak to raději nechme tak, jak to je, protože jinak se z toho musíme zbláznit.