sobota 24. října 2009

Příliš hlučná samota

  Někteří lidé jsou tolerantní a klidní, jiní to mají položené trochu jinak. Bohužel patřím k těm druhým. Ne snad, že bych byla úplně netolerantní, některé věci mě trvale nechávají v klidu: výše státního rozpočtu, práva menšin či peníze na zvířecí útulky mě nikterak nevyvedou z míry. Co mě naopak totálně rozhodí je hluk, nepořádek, řev či rámus. Zkouším to trénovat, protože to jistě bude rok od roku horší, ale jde to ztuha.
   Už jsem to párkrát zkoušela. Když si soused pouští hudbu na plné pecky, vrazím špunty do uší a dělám,že rambajs od vedle neexistuje. Žít ovšem trvale se špunty vraženými skoro až v mozku nejde, a tak zcela pravidelně vylítnu a dělám scénu na chodbě, ze které si omladina z vedlejšího bytu naprosto nic nedělá. Možná, že jim to časem někdo vrátí, ale to já už budu dávno na pravdě boží.
  Je to problém, samozřejmě jenom pro mě, protože všichni ostatní si s hlukem za zády naprosto v klidu žijí. Ať už je to pro mě naprosto nepochopitelná potřeba sbíjet a vrtat v jakoukoliv denní i noční hodinu, na plný koule puštěná hudba doma nebo ve sluchátkách v tramvaji, hlučné zednické práce od rána do večera či jen docela běžný rozhovor, jehož decibely spolehlivě proniknou za několikerou zeď.
  Většinou bývám totálně rozhozená, asi jako pes o silvestrovské noci. S tím rozdílem, že já nemohu zdrhnout do nějakého tichého útulku, ale musím se s tím potýkat den co den. Marně.
  Některým lidem hluk nevadí. Asi proto, že ho sami vyluzují. Anebo nemají tak rozhozenou nervovou soustavu z přestávkového řevu jako já. Nebo nemají idiosynkrazii (sama jsem si diagnostikovala)
  Nutno konstatovat, že s tím bojuji. Trochu don quichotsky,ale mohla bych zvát potencionální známosti na sbírku ucpávek do uší. Motýli by mi totiž byli k ničemu.
  Když ujedu na venkov, jsem si naprosto jistá, že od samotného rána budou vrčet sekačky
a křovinořezy, které po obědě vystřídá cirkulárka a z večera túrování prastarých motocyklů, na kterých venkovská mládež řádí dlouho do noci. Když pak vyčerpáním usnu, vzbudí mě nad ránem řev kohouta a po něm naskočí již zmiňovaná sekačka. Není prostě úniku.
   Dnes jsem, opět se špunty v uších, protože zateplování vedlejšího domu asi nikdy neskončí a sobota jako vždy vybudí všechny kutily v blízkém i dalekém okolí ke své hlasité aktivitě, objevila v mé oblíbené Xantypě inzerát. Vyzývá: „ Přijeďte do Svaté Kateřiny, je tam takové ticho, že uslyšíte padat sníh.“
 Je-li to pravda, asi se tam přestěhuji. Nebo dopadnu jako ten důchodce, který nakonec nevydržel, vzal pistoli a vystřílel celou sousedovu rodinu, protože u nich byl zase hluk. Ta zpráva měla mít odstrašující charakter, ale musím se přiznat, že jsem toho dědu naprosto chápala.



5 komentářů:

  1. Jistě máš doma už pěknou sbírku špuntů do uší:-). Já mám také jednu takovou averzi na moji kolegyni. Ta když mluví, slyším ji i na druhém konci centra... A když mluví kousek ode mne, tak se přistihuji, že bych ji nejraději, být psem, pokousala!!! Takže v tom rozhodně nejsi sama :-).

    OdpovědětVymazat
  2. Já osobně patřím k těm hlučným lidem.Mě je "vždy" nejdřív slyšet a pak vidět.Přátelé mě znají,muž to statečně snáší,starší dcera je po mě a benjamínek si stoho "zatím" nic nedělá.Ale mám jednu podstatnou výhodu-bydlíme na "samotě u lesa",takže mé výlevi neslyší až tak moc lidí :-) .
    A k těm cirgulárkám-většina lidí na vsi nemá během pracovního týdne čas na třbas nařezání drřeva na zimu a tak,tak to dohánějí o víkendu :-) .

    OdpovědětVymazat
  3. Jitko, jak začneš doma chovat puberťáky..tak ani ucpávky nepomůžou at vím, o čem mluvím..po letech ve školce miluju ticho akdyž byly děti malé..pokaždé jsem jin říkala..půl hodiny po návratu z práce dělejte, že tu nejsem..a že tu taky nejste:-) ale ony mě ignorují je slyšet že u jsou:-)

    OdpovědětVymazat
  4. Tak jsem si dodnes myslela,že jsem jen já takový "úchylák přes hluk".Nikdo mi to nechce věřit,ale všem říkám,že až se mě jednou budou chtít zbavit,pak nemusí shánět jed,ani střelnou zbraň,nejjistější a nejlevnější bude mě na pár dní vystavit nepřetržitému hluku.Například sousedovic nepřetržitě štěkající pes mě doháněl k myšlenkám,jak se ho zbavit,aniž bych po sobě zanechala stopy.Dokonce jsem kvůli němu opustila svou pracovnu a počítač si nastěhovala do ložnice,neb to byla nejvzdálenější místnost od zdroje hluku.Svou nenávistí k němu jsem byla tak pověstná,že když odešel do psího nebe,několik sousedů se mě poťouchle ptalo,jak jsem to dokázala.Musím říci,že jsem se naráz v jejich očích stala hrdinkou a postupně z nich lezlo,jak zmíněného pejska tiše nenáviděli.A to prosím zdůrazňuji,že nemám nic proti zvířatům,sama jich mám doma několik a mám je moc ráda.Nebo co takové hlučné děti v obchodech?To je téma co??Mám tu smůlu,že se ocitám v obchodech v době,kdy tam vyrazí i matky s dětmi.Třeba jsem si tuhle šla udělat radost do IKEI,jen tak tam prostě pobýt,potěšit oko.Dav matek s rozeřvanými dětmi mě vyštval a mou návštěvu ve zmíněném obchodu omezil na minimum.A to prosím nemám nic proti dětem,dokonce sama doma dvě mám a mám je moc ráda...

    OdpovědětVymazat
  5. Jo, jo, to znám, jako bych to psala sama. Naprosto totožné pocity. A pomoc žádná:-(

    OdpovědětVymazat