Diagnóza učitelka

    Některé ženy se jako učitelky rodí. Třeba moje kolegyně. Už není nejmladší a řeklo by se, že životem nabyté zkušenosti ji naladí do smířlivé tóniny. Opak je ovšem pravdou. Zmíněná dáma disponuje dokonalou hysterickou fistulkou a na kontě má několik dramatických výstupů jak před studenty, tak před jejich rodiči. Přesto se cítí být dokonalá. Když musí náhodou vysvětlovat své vzrušené excesy a odebrat se kvůli tomu do ředitelny, všichni se radujeme. Ona kontruje: nikdo mě nechápe.

   Prostě si svoji chybu neuvědomuje. Vytkněte jí omyl, bude vás napadat, že jste zaujatá. Sdělte jí pravdu, psychicky se zhroutí.
   Už léta si říkám, že dost bolo školství. Tuším ovšem, že změnit povolání není zdaleka tak snadný proces, jak by se na první pohled mohlo zdát, zvlášť pro někoho, kdo měl celý život prázdniny. Někdy mě napadá, jestli na těch dvou měsících volna nejsem závislá. Jenže s přibývajícími roky narůstá pochybnost, jestli ty volné dni nejsou až příliš draze vykoupené. V posledních letech si ani zdaleka nestačím uklidnit pocuchanou nervovou soustavu a srpen je minulostí. A to ani nezmiňuji, že se v podstatě od konce července intenzivně užírám představou, že se blíží konec a znovu všechno vypukne nanovo. Asi jsem se nenaučila pořádně odpočívat. Vždycky mě deprimovalo, že naše dovolená je tak pevně daná. Klidně bych šla v srpnu pracovat, ale když na mě přijde podzimní splín, ráda bych zůstala pár dní doma. Ve škole nemožné. Od letního cestování pravidelně očekávám stresující setkání s dětmi třeba ve chvíli, kdy vystavuji své špeky vstříc tropickému slunci. Myslím, že to zavinila vyprávěná příhoda o setkání se studentem ve společné sauně. Od té doby si nejsem jistá nikde a ničím.
   A když k tomu máte katastrofickou kolegyni, je asi opravdu načase změnit lokál. Těžko totiž dokážu vydýchat, že zmiňovaná učitelka v okamžicích vrcholné formy zdeptá všechny kolem svým nezdolným ječákem. Siréna za ní pokulhává v délce kvílení, nikoli však v intenzitě. A děti? Na rozdíl ode mě nemohou prásknout dveřmi a zdrhnout ze sborovny, což je vedle k hromadnému zevšeobecnění
o učitelkách ze zvířecí říše.
   Dá se s tím něco dělat? Někdo tvrdí, že učitelka je diagnóza. Rozhodně s tím nesouhlasím. Když ale chci svoji profesi popularizovat, většinou tvrdě narazím.
   Ale i tak se snažím. Ovšem není to vůbec jednoduché. Například dneska ráno mě v tramvaji pozdravil ještě slušný primán. Na celý přeplněný vůz zařval: „Dobrý den paní učitelko.“ Vagón se ohlédl jako jeden muž. Ačkoliv jsem se tvářila, jako že neexistuji, štiplavé poznámky na adresu učitelů celého světa nešlo přeslechnout.
  Ke všemu dítě nabylo dojmu, že by mělo se mnou komunikovat, proto se prodralo až do mé blízkosti, aby snad ti, co si nebyli jisti, kde ta megera sedí, přesně navigovalo. Spolucestující se rázem neusmívají (kdo by se také chtěl přátelsky šklebit na učitelku) a já místo poklidného ranního cestování s knížkou přesvědčuji studentíka, aby mluvil tiše, což stejně nepomáhá.
   Podle pravidla vyváženosti by měl chlapec na příští zastávce vystoupit, ale toho štěstí se nedočkám. Proto raději vystoupím sama s vidinou reálného nebezpečí, že přijdu pozdě na dozor, což mi kolegyně dá náležitě hlasitě najevo. Těžko rozpoznat, které ze dvou zel je v daném okamžiku to menší.
   Tušení samozřejmě nezklamalo, ve škole mě vítá hysterický jekot připomínající hlasovou vlnu tsunami. Mám nutkání praštit ji třídnicí přes hlavu, v čemž mi zabrání snad jen oprávněná obava, že zničený úřední doklad, kterýmžto třídní kniha bohužel je, bych musela vlastnoručně přepisovat.
   Něco takového jsem už jednou zažila a nezůstal mi z toho nejlepší dojem. Nešlo sice o fyzický útok na hysterickou kolegyni, ale třídnice se přepisovala. Ta původní zmizela. Až časem do kuloárů proniklo, že skončila v Egyptě, kam ji odvezl podnikavý student ve snaze znemožnit odhalení jeho záškoláctví.
   Ovšem znovu se trefit do všech kolonek, kterými třídnice disponuje, to byl vskutku nadlidský úkol, kterého bych se nechtěla zhostit podruhé.
  Nikoho jsem nepraštila a zmizela v útrobách školy. Někdy se i řev dětí dá vydržet snáz než čísi afektovaný hovor. Naštěstí změna času působila jako příznivé anestetikum. Zdálo se, že mnozí by si kolem desáté rádi schrupli, a proto nastal relativní klid.
   Možná chce všechno větší odstup. Vzpomeňme třeba vlastní školní docházku. Když se na nás třídní rozzlobila se slovy, že větší blbce ještě neučila, vnímali jsme to jako smrtelnou urážku a přísahali jí pomstou muka pekelná. Dnes už se tomu jen smějeme a vytahujeme další a další příhody, jejichž domnělou bolestivost obrousil čas do příjemné historky na abiturientském srazu.
   Jak ale docílit odstupu v daný vypjatý okamžik? Určitou šanci skýtá sebeovládání. Zatnout zuby, vyloudit křečovitý úsměv a prkenně se odporoučet. S takovým přístupem se dá v české školní džungli docela dobře přežít.
   Někdy se o to pokusím. Jenom nevím, jak dalece vydržím zatínat zuby při každodenních hysterických výlevech své současné souputnice ve zbrani. Určitě to bude cesta Odnikud nikam.