Školní tělocvik

V sobotním dopoledni je Stromovka přeplněna aktivními běžci. 

Dospělými.

  Další vyznavači rekreačního sportu se tady kroutí na různých venkovních strojích, někteří se věnují míčovým hrám, mnozí se parkem řítí na kole či na bruslích.

 Kopec patří skateboardistům, mezi kterými se trochu jako kaskadéři prosmykávají pejskaři. 

Prostě všichni tito lidé touží po nějaké formě pohybu.

     A přitom, kolik z těchto dospělých kdysi v hodinách tělocviku otráveně stálo v řadě na povinnou šplhací tyč nebo se s odporem oblékalo do dresu na gymnastiku?

Mnozí určitě měli omluvenku, někdy trvalou. 

Necvičí.

A tak je tomu dodnes.

    Školní tělocvik, ač třeba vedený s nejlepšími úmysly, 

v mnoha případech lidi k pohybu nepřivedl, ale naopak je od něj odradil. Předepsané výkony, jednotné normy a srovnávání často vzbudily spíše stud než nadšení. Odpor než zájem. Strach než odvahu...

A přesto, stačí pár let dospělosti a ejhle.

 Ti samí lidé, co kdysi s hrůzou čekali na přeskok přes kozu, teď dobrovolně běží maraton, šplhají po horách a na kolečkových bruslích riskují pád na pozadí zchoulostivělé sezením u počítače.

Co se u nich změnilo? 

Jednoduché, dospěli. Chce se říct, že dostali rozum, ale tak přímočaré to není. 

Určitě svou roli hraje třeba fakt, že nikdo je už neznámkuje. Nikdo nestopuje jejich čas 

a nelítostně  je neposílá zpátky, když neumějí udělat stojku.

A pak, logicky,  se změnil ten věk. Vidí to jinak. 

Najednou ten pohyb potřebují. 

   Osobně mám pocit, že přístup ke školnímu tělocviku je pořád stejný.

Prostě dětem se v určitém věku prostě nechce cvičit a je skoro jedno, zda trváte na jednotných výkonech či hledáte zajímavé pohybové aktivity.

Asi to bude hlavně o té povinnosti.

A řekněme o určitém nekomfortu, uprostřed dne se někde převlékat a pak se, zpocený, nutit k soustředění na fyziku či dějepis. ...?

To není to, o co dvakrát stojíte. 

A v kombinaci s pubertálním vzdorem či leností je neochota cvičit na světě. 

   Dospělost nám pak samozřejmě docela jasně ukazuje, že touha hýbat se nezmizela. 

Je v nás. 

Někdo běhá, jiný hraje frisbee se psem, další s partou přátel trénuje akrobacii na longboardu. Vídávám pravidelně ve Stromovce.

Nejde o výkony, ale o radost, o chvíle, kdy tělo spolupracuje s duší.

Jako děti tohle většinou nevnímáte. Máte to jinak. A když si navíc nesete domů trojku za šplh na tyči, nechce se vám o to víc.

Ale třeba je to určitá výzva i pro dnešní školní tělocvik.

 Školní tělocvik by se měl stát spíš ochutnávkou různých možností, než dalším testem, kde je jediným výsledkem omluvenka od maminky.

I když, často je to právě  jenom o tom věku. Prostě v pubertě se mi hýbat nechce, na povel už vůbec ne, a můžou se všichni kolem snažit jak chtějí.

Až pak později přijde doba, kdy se bez pohybu neobejdu. 

  Ale i tak by ten školní tělocvik asi potřeboval nějakou inovaci.

 I když možná stačí zbavit ho přívlastku školní, protože často je všechno vnímáno negativně už jen proto, že je to školní...?

Nebo naopak, věnovat tělocviku víc prostoru, protože ta současnost, kdy se musíte převléknout, zpotit a jít se zase učit, ta tedy moc inspirativní není.

Nebo nevím. 

Já osobně mám pohyb ráda, ale jít se trápit do školní tělocvičny, na žíněnky, které páchnou i po vyčištění, to by se mi fakt nechtělo.

Myslím si, jediné, několikrát zde opakované, je, že tělocvik by měl být hlavně o tom, jak od pohybu neodradit.

Do toho ale hází vidle všemocné ŠVP.  Musí být známky, kolonky, hodnocení....?!!!

Ale i tak...

Cílem by prostě mělo  být to, aby kupříkladu děti ráno vyběhly do parku ne proto, že musí, ale proto, že chtějí...?

Logicky, nejlépe aktuálně, nikoliv až někdy za dvacet let, až je k tomu donutí dospělost.

Leč, jsem skeptikus😊