Sto roků v šachtě žil….

 Mně osobně  automaticky naskočí pokračování Bezručovy agitky…

Báseň jsme se kdysi učili, někdy na základní škole. Pamatuji si ji dodnes. A i díky tomu jsem si mohla vychutnat satiru a vtipnost pánů Černocha a Wimmera při jejich parodické recitaci.

    Stejně jako Ostravu mám trvale zakonzervovanou Lesní studánku, Za trochu lásky či Seifertovy verše o Mamince. Patří sem i Neruda a jeho Romance o Karlu IV., nebo Erbenovy balady z Kytice či jakýkoliv epigram od K. H. Borovského.

Dnes už to tak automatické není. Není trendem nutit děti naučit se básničky zpaměti, prý to k ničemu nepotřebují. Mohou si to vygůglit. To v lepším případě. Ale jsou i takové argumenty, že je to týrání, nutit je učit se básně recitovat….?

 Věřím, že v tomto případě jde o názorový extrém, leč obecně, umět báseň zpaměti se dnes opravdu ve školách nenosí.

   Ač obvykle nové trendy ráda přijímám, snažím se jít s dobou, v tomto případě jdu zarytě

a vědomě proti proudu. Chci, aby se děti básničky učily. Zpaměti. Recitovat.

Nemusí umět celý Máj, ale kousek ano. Nechci, aby znaly zpaměti celou Kytici, ale jednu z balad si vybrat musí. Nenutím je k celému Nerudovi, ale minimálně úryvky umět musí.

Za trochu lásky je povinné celé, věřím, že se tak dostanou k Vrchlickému. Ne nadarmo je nazýván knížetem básníků, vždyť dokázal napsat i Baladu o hovně. Ta je pro mě takovou záchranou, když už na nic ty děti nechytnu, tak lejno v díle Vrchlického minimálně vzbudí zvědavost. Stejně jako jeho zapomenuté erotické skladby.

 Ale nechci jít na verše populisticky. Je snadné přilákat je k Máchovi odkazem na jeho erotické deníky…

Jenže poezie kultivuje ducha. A recitace zpaměti mozek. Věřím na trénink mozku jako svalu

a verše považuji za důležitou formu, jak udržet mozek v kondici. A proniknout k tajům české či světové poezie. Navzdory tomu, že básnictví dnes moc nefrčí.

Ale myslím si, že básníci nikdy neměli na růžích ustláno. Přesto vytrvali. I mezi studenty jsou mladí poetové. Jednak to patří k věku, jednak to někdo má v genetické výbavě. Mnohdy to právě kvůli veřejnému mínění tají, je lépe být youtuber než básník.

Tak je alespoň touto cestou povzbuzuji. Poezie je pro náš život důležitá. Umět hledat kouzlo v próze všedních dní. Umět se nechat okouzlit. Zveršovat pragmatické starosti. Najít krásu ve slovech. Hrát si s nimi. Hledat jinotaje.

 Umět si něco zarecitovat udržuje mozek v kondici.

 A znalost básníků, jejich života a aktivit,  vede i ke společenské reflexi, protože oni vždycky nejlépe a nejcitlivěji reagují na náladu ve společnosti.

Ne nadarmo jeden z našich dvou nositelů Nobelovy ceny je básník.

Tak si zkusme vzpomenout na některou z jeho mnoha básní a zpaměti ji zarecitovat. Minimálně nám to zlepší den…

A to je další a podstatný cíl poezie. Dělat život krásnější. Proto považuji recitaci a paměť za důležitou a trvám na ní, navzdory tik toku. Protože co se v mládí naučíš….

Kterou báseň si ze školy pamatujete vy? A je to pro vás přínos nebo je vám to úplně fuk?