pátek 16. června 2017

Recese

Stávalo se, blahé paměti, kantorům, že jim vtipálci pomazali řádek v třídnici voskem a učitel prostě nemohl zapsat.
Vtípek doby minulé. Dnes zapisuji a text je úplně jiný než vyťukávám. Vtipálci zaměnili písmena na klávesnici.
 Vtípek doby současné.
Dřív jste mohli usednout na mokrou houbu.
 Dnes je elektronická houba „fikaně“ posunutá na tabuli, vám cuká myš a nezapíšete.
 Recese se pomalu vrací do našich školních lavic. V ryze současné podobě.
Mám ji ráda. Pokud samozřejmě není ubližující a nelze ji zaměnit za šikanu, pak je to osvěžující prvek stereotypních školních dní.
Zajímá mě, jak se tyto vtípky mění. Copy v inkoustu již nikdo nikdy nikomu nenamočí, ale zato ho záludně vyfotí telefonem.
Žákovskou již také neschová nikdo doma pod matraci, ale zato ji úspěšně hackne a všechny jeho (často nejen jeho) známky jsou najednou úplně jiné. 
Poznámky se v žákovské už také neobjevují, jde o elektronickou komunikaci mezi školou a rodinou, často na úplně jiné úrovni než v duchu:
„Zítra deset korun na Vietnam.“ 
„Nikam nepojede, zlobil.“
Dnes se naopak v mailové konverzaci lze dočíst:
 „ Vybíráme tisíc korun na adoptované zvíře v zoo.“
„Nesouhlasím se zoo, nezaplatíme!“
    Tím ale odbíhám od restaurované studentské recese. Třeba poslední zvonění. Dříve kostýmy, zpěv s kytarou a třeba i parodie sboru. Dnes kostýmy také, samozřejmě ale z půjčovny, žádná domácí výroba. Hudba reprodukovaná, nejlépe v podobě decibelového šoku. Vlastní zpěv žádný a místo parodie razie, tedy takřka zdevalvovat co se dá. Oni to asi tak destrukčně necítí, protože trendem doby jsou věci na jedno použití, takže je z jejich pohledu logické, že třeba lavice, staré počítače či třeba i skříně či okna pomalujeme, polepíme či jinak pozměníme jejich strukturu. Vymění se přeci.
    Nestává se také, že byste vešli do třídy a děti tam nebyly. Tedy byly, ale někde schované. To je relikt minulosti.
 Stává se, že vejdete do třídy a děti tam nejsou. Ale jsou doma, řádně omluvené. Buď se omluví samy, na to myslí listina jejich práv a ony to mohou. (a logicky využívají). Nebo je omluví rodiče, aby si děti odpočinuly. Když se takto domluví celá třída, odpočinete si vlastně i vy, neb tam nikoho nemáte. Jestli je to legrace či recese lze jen těžko říci.
Legrace je ale zcela jistě to, když děti napíšou písemku gumovacím perem. Odložit takové testy na topení se pak moc nevyplácí, písemka zmizí. Nejprve jsem děti podezřívala z bojkotu, leč k bojkotu se nikdy nepřidají všichni, a když nemáte test ani od jedničkářů, je jasné, že někde se stala chyba.
 „Dejte to do mrazáku,“ poradila mi posléze vyslýchaná skupina. A tak se mezi našimi mraženými potravinami ocitla i písemka z dějin středověku. A fakt naskočila.

Takže vlastně také taková novější recese, byť v tomto případě neúmyslná.
 A jakou recesi znáte ze školy vy?:-)

4 komentáře:

  1. K mým školním létům patří ty zmiňované houby a mokré křídy, které na tabuli špatně psaly. Ovšem jednou jsme jako třída na vyšším stupni provedli něco, co už ani recese není. Měli jsme velmi neoblíbeného učitele zpěvu, který nás bil smyčcem a kluky opravdu moc tahal za vlasy. A tak někoho napadlo, že mu za katedru dáme židli, která měla nalomenou nohu. Stalo se přesně to, co jsme čekali... učitel dosedl a už se válel na zemi. Beze slov vstal a odešel ze třídy. Druhý den ráno přišel někdo ze spolužáků s tím, že dotyčný má zlomenou nohu a bude se to vyšetřovat. Naštěstí to nebyla pravda a učitel se k incidentu taky vůbec nikdy nevyjádřil. A nás už nikdy nenapadlo provádět takové blbosti.

    OdpovědětVymazat
  2. To je tedy příběh. Děkuji za něj. Dnes asi nemyslitelný z obou stran, ale dnes se dějí zase jiné věci. A také často už za hranou. Tak děkuji a příjemný den bez nehod:-)

    OdpovědětVymazat
  3. Nejde o recesi, ale hrozivý zážitek před lety, právě s gumovacím perem. Jeli jsme na dovolenou do USA, půjčili si auto a projeli kde co. A já poctivě psala diář gumovacim perem. A jednoho večera, po procházce v poušti, kterou trávil diář v rozpáleném autě, jsem diář večer otevřela a zjistila, že je zcela prázdný. Prožila jsem jsem malé duševní zhroucení, ale děti naštěstí gumovaci pero vygůglovali a taky našli radu o mrazáku. Ten naštěstí který v našem motelovem pokoji byl a moje zápisky a duševní zdraví byly tímto restaurování. Vendula

    OdpovědětVymazat
  4. Asi bych se hroutila taktéž, naprosto to chápu. Díky bohu za mrazáky:-) A bystré děti. Děkuji za Váš zážitek.

    OdpovědětVymazat