Včera večer jsme se tedy toulali současnou Prahou a za měsíc si dopřejeme opravdové dějepisné temno. Tedy spíš otázku, zda bylo temno opravdu tak temné, jak nás kdysi přesvědčoval mistr Jirásek. Vyvracet tento zažitý mýtus bude koncem dubna pan profesor Jaroslav Čechura. Již nyní vás zvu, ač je divné lákat na temno, když v kurzu jsou světlé zítřky. Ale naše budoucí temno bude tak moc historické jako byla včerejší Praha politická:-)
čtvrtek 31. března 2016
Praha, jak ji neznáme
Další díl našich Hovorů o historii se dotkl dějin našeho hlavního města. Kontroverzní téma tedy moc nebylo, ale zase někteří mohli jako kontroverzi vnímat našeho přednášející. Pozvání totiž přijal bývalý primátor hlavního města Prahy pan Tomáš Hudeček. Nicméně, naším cílem nebyla politika, ale vskutku dějiny Prahy. Jaké to bylo v našem hlavním městě dřív, od kdy vlastně Prahu máme jako jedno město, co skrývaly staré pražské uličky, jaká je Praha dnes a co můžeme očekávat v budoucnu. Přesněji řečeno, tak jsem si to představovala a objednala. Pan Hudeček se ovšem role přednášejícího chopil primátorsky vehementně, takže jsme se politice nejen nevyhnuli, ale v podstatě to bylo celé politické. Takže večer se v duchu historie moc nenesl, přesto jsem měla dojem, že posluchači se nenudili. Některé věci byly opravdu zajímavé, leč dějiny se nám tentokrát vyhnuly obloukem. Nebo spíš tunelem Blanka.
Včera večer jsme se tedy toulali současnou Prahou a za měsíc si dopřejeme opravdové dějepisné temno. Tedy spíš otázku, zda bylo temno opravdu tak temné, jak nás kdysi přesvědčoval mistr Jirásek. Vyvracet tento zažitý mýtus bude koncem dubna pan profesor Jaroslav Čechura. Již nyní vás zvu, ač je divné lákat na temno, když v kurzu jsou světlé zítřky. Ale naše budoucí temno bude tak moc historické jako byla včerejší Praha politická:-)
Včera večer jsme se tedy toulali současnou Prahou a za měsíc si dopřejeme opravdové dějepisné temno. Tedy spíš otázku, zda bylo temno opravdu tak temné, jak nás kdysi přesvědčoval mistr Jirásek. Vyvracet tento zažitý mýtus bude koncem dubna pan profesor Jaroslav Čechura. Již nyní vás zvu, ač je divné lákat na temno, když v kurzu jsou světlé zítřky. Ale naše budoucí temno bude tak moc historické jako byla včerejší Praha politická:-)
středa 30. března 2016
Padova
Padova je známější město než Vicenza. Alespoň pro mě.
Minimálně díky univerzitě, která je jednou z nejstarších v Evropě.
Pak je zde kostel zasvěcený Antonínu Paduanskému, tedy totéž, co máme na Letné
na Strossmayerově náměstí. A jinak jako Vicenza. Klid a pohoda, usměvaví
Italové a výborná káva. Navíc i ceny vlídné, třeba v porovnání
s Vídní a její kávou. Velikonoční
atmosféra na každém rohu. Příjemné město.
úterý 29. března 2016
Velikonoční Itálie
A její první zastávka. Město Vicenza. Kdysi naše, respektive součástí Rakouska.
Klidný a pohodový
Velký pátek. Tiché uličky a architektura slavného Andrei Palladia. K tomu
přátelský velikonoční trh.
A italská káva se zmrzlinou. Obé naprosto skvělé.
pondělí 28. března 2016
Polévka
Kantor nemusí být zrovna komik, a přesto se v hodinách
často zasměje. Nebo alespoň po vyučování, když už se s kamenným výrazem
profesionála nechce bavit nad dětskými přebrebty či nad tím, že studenti často
neuvažují nad tím, co si zapisují a pak bezmyšlenkovitě memorují. Většinou při
zkoušení, když dojde na lámání chleba, udiveně kulí oči nad tím, že jejich
paměť je sice dokonale mechanická, leč postrádá základní logiku. To, když se třeba o Krétě dozvíte, že je to polévka evropské civilizace.
„Prosím?“
„Polévka evropské civilizace!“
„Jak jsi k tomu došel?“
„Mám to v sešitě!“
Prostě si od souseda místo původní věty, že Kréta je kolébka
evropské civilizace, opsal polévka evropské civilizace, a vůbec nic mu na tom
nebylo divné. Je to přeci děják, ten je plný všelijakých divných věcí.
„Během demonstrací zemřel Jan Popletal!“
„Nejsi Popletal spíš ty?“ snažím se rádoby vtipně glosovat
situaci a navést hocha na správné jméno zemřelého studenta. Chlapec ovšem zírá
stejně nechápavě jako minimálně polovina třídy, která má v sešitě jméno
Popletal také. Díky Harry Potterovi, kde osoba téhož jména vystupuje, jim to
přijde logičtější (a známější) než chudá medik Opletal, kterého si vůbec
nemohou zapamatovat.
Nedávno jsem narazila v hodině u oktavánů na situaci
ohledne rehabilitace politických vězňů. Když jsme si o ní začali povídat, ani
ve snu by mě nenapadlo, že budoucí maturanti pojmu nerozumí. Snad náhoda tomu chtěla, že jsem se zeptala,
co je jim nejasné.
„Kdo jim ty procedury hradí?“ zeptala se jedna zvídavá
dívenka.
Nyní jsem zase nechápala já.
Po krátkém dialogu, který by nezasvěcenému připomínal
nepovedený komediální skeč z filmů s Vlastou Burianem, jsem dospěla
k osvícenému poznání. Oni rehabilitaci politických vězňů chápou jako lepší
lékařskou, eventuálně lázeňskou péči pro dotyčné lidi. Očividně navíc nebyli
jediní, kdo byl o tomto výkladu často užívaného spojení přesvědčen.
Není to ovšem zdaleka
jenom historie, kde se dozvíte neobvyklé věci. Při odůvodňování tvrdého y ve
slově hřbytov žákyně použila těžko
napadnutelnou obranu řka,že se tam také bydlí, tedy z logiky věci tam musí
být ypsilon.
Podobná logika kantora často odzbrojí, ale studenti
pravděpodobně nic divného nezaznamenávají.
Buď proto, že sami nevědí nebo je prostě dialog učitele s jejich
spolužákem vůbec nezajímá. Většinou totiž mají během hodiny svých starostí
dost. Třeba proč nefunguje wifi a oni se nemohu dostat na facebook nebo na
skype,aby si popovídali o něčem zajímavém.
V hodině
biologie tak narazíte na velblouda kramáře, protože si někdo blbě opsal slovo
drabař, v zeměpise zjistíte, že Afrika je stát kdesi ve Skandinávii a
hudebníka může ranit mrtvice při zjištění, že Rusalku napsal Smetana, protože
jiného skladatele si prostě nikdo nepamatuje.
Nicméně, jako historička má nejvíc zážitků z hodin dějepisu, kde
snadno může dojít k bizarním záměnám. Ne snad, že by k nim jinde
nedocházelo. Je jich tady ale nepoměrně
více, protože dějepis se většinou těší velmi špatné školní pověsti. A když o
něco nemám zájem, celkem logicky o tom ani moc nepřemýšlím. I proto pak kantor
vyslechne velmi zajímavé monology či dokonce je účasten prazvláštních
dialogů. Například:
„Kdo byl Ježíš Kristus?“
„Nějaký bůh.“
„? A co o něm víš?“
„Upálil se?“
„?? Kde?“
„Na nějaký hoře?“
„??? Proč?“
„Aby mohl pak vstát z mrtvých?“
„Doopravdy?“
Krátké zaváhání a pak rychlá oprava
„Vlastně na protest proti komunistům!“
A tak to je. Jeden aby se z toho snad upálil také!
Psáno pro Rodina a škola
A v Třídní knížce do tramvaje si lze podobných historek také plno přečíst. To abych sem vmáčkla i nějaké PR
neděle 27. března 2016
Šťastná kniha
Jsem zvědavá, zda po jejím přečtení budu šťastná:-) Nebo alespoň šťastnější? Je to samozřejmě nadsázka, některé texty už znám z blogu či z FB, a některé se tak dokonale trefily do mého rozpoložení a nálady, že jsem si řekla, že asi není špatné je mít i jako knihu. Pravda, třeba Kafe a cigárko mi v té blogové podobě přišlo lepší než pak následně předražená kniha, ale Štastná kniha má cenu normální a tak jsem na ni zvědavá.I proto, že i recenze jsou takové nejednotné, jedna vychvaluje do nebes, druhá zatracuje jako prázdný blábol. Tak je třeba udělat si vlastní názor. Začátek ale vypadá slibně, takže příjemné nedělní čtení
sobota 26. března 2016
Reforma
Řada teoretiků periodicky přichází s vizí, jak
zreformovat školství. Když už děti chodí do školy tolik let, mělo by to
přinášet smysl a efektivitu, děti by měla škola bavit a učitelé by měli
splňovat nejvyšší kritéria vzdělanosti, kreativity a empatie.
Jistě, velmi krásná idea. Jenom nevím, jak si to oni
myslitelé představují v praxi. Chtějí reformovat za pochodu nebo
radikálně? Jasně či experimentálně? Myslím, že ani oni sami pořádně nevědí. Je
nadmíru jednoduché reformovat školství (a vůbec cokoliv) od stolu. Skutečně
závažné reformy se povedly snad jen Marii Terezii a to jen ještě s velkým
úsilím. Od té doby se hodně mluví, diskutuje, často kritizuje a v poslední
době velmi často dehonestuje, nadává, občas něco pozmění, ale výsledek je velmi
rozpačitý.
Zajímavým hitem současnosti je (letitá) diskuse o kariérním
řádu, který by snad měl údajně motivovat učitele možností kariéryJ či nějakým finančním
bonusem. Mohutně se zavádí tzv. portfolia, do kterých si potencionální
kariérista má skladovat veškeré své certifikáty, které vy potencionálnímu
hodnotiteli jeho práce měly jasně sdělit, jak moc je ten daný učitel
dobrý. Z logiky selského rozumu lze
tedy prostě konstatovat, čím více papírů ala certifikátů, tím lepším učitelem
budete. Pěkná reforma, že?
Podle mého se jako
vždy zapomíná na prachobyčejnou lidovou pravdu, že školství stejně stojí na
skutečné (nikoli papírové) osobnosti učitele. Takového, který má pro svoji
práci určité nadání. Podobně třeba jako herec. Copak někdo dobrovolně chodí do
divadla na nějakého koktala? Nebo někoho, kdo se po jevišti pohybuje jako
dřevo, kuňká a jeho herectví je prostě nepřesvědčivé, divné? Nešel. Přitom děti
takové kantory trpět musí. Třeba jen proto, že mají své portfolio plné
atraktivních certifikátů. Jedna dívka mi vyprávěla, jak se před lety její
spolužáci v zadní lavici opili při výkladu stárnoucího profesora, který se
rozhodl přivydělat si výukou na základní škole. Zaníceně mluvil o literatuře
Karla Čapka, zatímco hoši, většinou neznalí ani Dášeňky, si vzadu nechávali
kolovat placatici rumu.
Pan profesor se celý
život živil pedagogikou. Tou teoretickou. Napsal řadu knih, jak učit. A
realita…?
Nelze ovšem
vyloučit, že časem bude podobných situací v našem školství rapidně
přibývat. Alternativci mají přece
v současné době zelenou. Nic není ve veřejném prostoru víc haněno, než
nějaká povinnost, řád či režim směrem k žactvu. Možná se ve finále jedinou úspěšnou reformou
stane trend dělat si, co chci. Otázka sice je, jak se takoví lidé později
uplatní v životě, ale ve škole budou úspěšní určitě. Je rozhodně velmi
populární nechávat dětem absolutní volnost, do ničeho je nenutit, snad ani do
školní docházky, i když na druhu stranu ji ministerstvo neustále prodlužuje.
Předpokládám, že napřed půjde o malé nenápadné změny, které
se pozvolna prosadí a svou rozpínavostí se dopracují k dominantnímu
postavení ve směřování školství. Všichni budou v rámci inkluze chodit do
jedné školy a budou si dělat, co se jim líbí.
Trošku potíž asi bude s délkou takové docházky. Co
s dvacetiletými maturanty, které nikdo nezaměstná? Možná by stálo za to,
ještě to prodloužit, aby zůstali v bezpečí školních lavic minimálně o pět
let déle. Muselo by se asi opatrně, ale již nastolený trend signalizuje, že
když se chce a je politická vůle, všechno jde. A jednou tomu prostě tak bude.
Na vědomosti a poznatky se moc hledět nemusí, stejně je
nějaké vědění už dávno zastaralou a překonanou fosílií. Hluboce přemýšlet o
problému se do dnešní doby moc nehodí. Kdo moc ví, moc se ptá, moc štourá
apod., což rozhodně není nijak žádoucí.
Někteří to ale pořád ještě nehodlají přijmout. Jako ten
kantor, co striktně vyžadoval ve své třídě řád a režim, čímž se rychle ocitl na
úřadu práce. Studovat do hloubky se prostě moc nevyplácí, to je zjevně zásadní reforma dne.
Psáno pro Rodina a škola
pátek 25. března 2016
Hovory po Velikonocích
Při Velkém pátku, novém státním svátku, si dovolím přiložit pozvání na Hovory, které proběhnou ve středu po Velikonocích:-)
čtvrtek 24. března 2016
středa 23. března 2016
Škaredá středa
nemusí být vždy škaredá. Vždyť pro školáky začíná velikonoční volno, tedy o škaredosti nemůže být ani řeči. Pravda, začátek jsme si škaredý vlastně tak trochu udělali sami a dobrovolně, protože jsme šli na film Saulův syn. Tedy, vzala jsem skoro celou školu, vyjma malých dětiček. Zajímavé byly reakce. Jak dětí, které to většinu hodnotily kladně - lze -li toto slovo použít. Samy by patrně na takový film nešly a přinesl pro ně nový úhel na téma holocaustu. Pravda, nešlo o veselý holocaust, jak dnešní trend výuky požaduje, ale to logicky nikdo neočekával. Na film jsme šli připravení, diskuse byla před i po filmu, myslím, že to nějaké ovoce přineslo. Zajímavé byly reakce rodičů. Šlo o celou škálu podnětů, od těch pochvalných přes klasickou lhostejnost ke školnímu dění až po výtky, že beru děti na porno holocaustu. Ano, takový termín zazněl, byl pro mě dost překvapivý, stejně jako přirovnání Schindlerova seznamu k pistáciové zmrzlině. Údajně mělo jít o termín z nějaké recenze. No, jak vidno, recenzní terminologie dneška je široká a různorodá. Každopádně, Škaredá středa před Velikonocemi měla pro rozšíření obzorů poměrně dost impulsů. A nyní se už soustřeďme na největší křesťanský svátek roku.
úterý 22. března 2016
pondělí 21. března 2016
Moderní dějiny
Moderní dějiny se ve škole neučí.
Klišé, které neveřejném povědomí natolik zdomácnělo, že o
něm dnes už nikdo nepřemýšlí a automaticky ho opakuje, ba dokonce je o něm
přesvědčen. Ti, co moderní dějiny poctivě vyučují, věnují se jim nejen ve výuce,
ale i v mnoha seminářích, pak jsou naprosto upozaděni. Většinou se je
veřejnost snaží vtěsnat do škatulky výjimky, která potvrzuje pravidlo.
Nepotvrzuje, protože taková výuka žádnou výjimkou není. Myslím, že hodně velká
většina kantorů se moderním dějinám věnuje s velkou vervou a elánem,
spolupracují s různými organizacemi, zvou pamětníky do škol či
s dětmi vyrážejí po stopách kolektivizace či událostí Pražského jara. Anebo
novodobé dějiny jen docela obyčejně učí a vykládají. Že si veřejnost myslí něco
jiného, je věc úplně jiného rázu. Jednak veřejnost ráda dští na školu oheň a
síru. Všichni si prošli minimálně základním vzděláním, což je logicky povyšuje
na odborníky ve školství a rádi se tak prezentují. Jednak je zajímavější věci
negovat než zobrazovat v pozitivním světle. Třeba taková televizní reportáž
zaujme mnohem víc lidí, když na ni lákají formou ankety, kde odpovídají
vysokoškoláci na otázky z nedávné historie. Naprosté hlouposti,
samozřejmě. Nejlepší je, když neví, kdy byla Sametová revoluce či kdo byl
Václav Havel, to pak roste sledovanost. Je na výsost jasné, že výsledkem bude
poznámka, že je prostě v té škole nic nenaučili. Bez ohledu na vytrženost
z kontextu to bude poselství mediálního sdělení, které upevní onu floskuli
o absenci moderních dějin ve škole.
Nu a pak se také
úplně zapomíná na studentské priority, které jsou samozřejmě někde úplně jinde,
než v revolučním kvasu Pražského jara. Sama si dobře vybavuji (a to jsem
měla dějepis vždycky ráda), že mi vyprávění babičky o druhé světové válce
přišlo jako by povídala o pravěku. Je to stejné jako s naší adorací
revolučních událostí na sklonku osmdesátých let, které současné děti vnímají ve
stejné rovině jako dinosaury.
Jenže je to stejné jako s výchovou, která většinou
v době puberty vypadá, jako by se vám domů vetřel jakýsi cizinec všemi
vašimi výchovnými metodami naprosto nedotčený. Prostě nezájem. (většinou tedy).
Puberta pomine a najednou je tady vyrovnaný dospělý člověk,
který díky vaší výchově v době teenagerů nezabloudil, naopak. Prostě, co
jste zaseli tam někde je a ono se to objeví.
Stejně tak jako se vztahem k moderním dějinám. Pokud se
o nich ve škole dozví, a že ano, což mohu potvrdit, pak se jejich zájem
prohloubí, souvislosti samy naskočí. Takže ti, co kritizují školní dějepis,
vůbec nezohledňují zájmy a věk dětí a prostě jen stereotypně tvrdí, že ty
moderní dějiny škola zanedbává. Není tomu tak, což mohu potvrdit z vlastní
praxe i zkušenosti. Jen se s větrnými mlýny zažitých představ někdy těžko
bojuje. Jistě by mi tady dala řada kolegů za pravdu.
Psáno pro Rodina a škola
neděle 20. března 2016
Urbo Kune
Příběh fiktivního paralelního světa. Čte se výborně. Nutí
k přemýšlení. Další báječné čtení.
sobota 19. března 2016
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)