úterý 25. prosince 2012

Den poté

Vždycky, když se pětadvacátého probudím, mám pocit určitého deja  vu.  Nastává den návštěv a ten bývá mnohdy hodně náročný.
Občas, když se někde mluví o tom, jak je vzájemná pospolitost náročná, zpozorním.  Nejde náhodou o nějaký vánoční syndrom? Díky této, celkem zbytečné úvaze, se mi daří tlumit disharmonii svých nálad tak úspěšně, že jsem takřka vzorná vánoční hostitelka.
Abyste mi nerozuměli špatně, jsem příznivcem vzájemných setkávání, jenže někdy je koncentrace lidí, křiku, sladkostí a rádoby sladkých řečí natolik silná, že ji neumím naředit do přijatelné poživačnosti. Ale dělám pokroky, nikoho nepeskuji a trpělivě se snažím odpovídat na všechny, někdy i monotematické, otázky.  Také už netrvám na nějakém časovém harmonogramu, protože stačí jeden zádrhel a všechno je jinak.  Dokonce už ani vnucované cukroví neodmítám, je mi jasné, že každý se chce svými výtvory pochlubit a tak poctivě ochutnávám a chválím.
Někdy se ale přeci cítím kapku zaskočená. To, když se objeví návštěva vskutku nečekaná.  Jsou přeci svátky, jedeme kolem a tak se chceme na vás kouknout.
Vzpomněla jsem si, jak moje maminka vždycky každého přivítala s otevřenou náručí. Bez ohledu na to, zda dorazil ohlášený či šel náhodou kolem. To jsem se tedy nikdy nenaučila a poněkud konzervativně trvám na ohlašování návštěv. Minimálně těch velkých, mnohačetných.
Přitom dobře vím, že být připraven na neočekávané je vždy výhodou. Léta se o to snažím, ale moc mi to nejde. Zvláště, když mě něco vyvede z rytmu, bývám, a někdy i proti své vůli, protivná, nepříjemná a rozhodně ne ve své kůži.
Jelikož k Vánocům se podobná rozladěnost zjevně nehodí, snažím se být připravená na všechno. Úplně na všechno, snad i na onoho zbloudilého pocestného, kterému jsme včera prostírali talíř. Kdyby ovšem dorazil, nevím, jaká by byla moje reakceJ?
Zkouším tedy trénovat průběžně a první svátek vánoční je takový prubířský kámen. Jakože jsem vždycky svátečně naladěná a připravená uvítat v domě takřka kohokoli, jako to umí moji blízcí.
Samozřejmě, půjde-li vše podle plánu, dopadne asi zkouška na výbornou. Důležité jsou anomálie. Pokud nenastanou, což bych si přála, neotestuji svou trpělivost.  Takže vlastně nevím, co si přát. Ještě zkusím nechat věcem volný průběh, nic neřešit. Nakonec, to je možná nejlepší řešení.  Není rozhodující, jaké to je, ale jak to člověk vnímá. A tak vnímejme svátečněJ




Žádné komentáře:

Okomentovat