Co se v mládí naučíš....

Člověk nemusí být ani historik či archivář, přesto ho některé události natolik zaujmou, že mu utkví v paměti. Nebo má alespoň ten pocit.  A jelikož se z každé události stává historický fakt, můžete po letech působit jako velký rozumbrada, který ví skoro stejně tolik, jako teta WikiJ. Většinou mě kapku zaskočí, když události, které dobře (nebo jen matně, ale přeciJ) pamatuji, jsou vnímány jako historická událost. To pak medituji nad tím, jak ten čas letí a propadám střídavě melancholii nebo paniceJ.

    „Setkala jste se s Edvardem Benešem?“  zvídavě  zkoumal onehdy bezelstný kvartán, který to sice myslel jinak, ovšem vyznění otázky nebylo pro mě příliš lichotivé.  Zaskočil mě skoro víc než požadavek vyprávět osobní zážitky z pohřbu Klementa GottwaldaJ.

   Pravdou je, že si za to mohu z velké části sama. Zejména u menších dětí s oblibou vtipkuji na téma, že cep ze školní sbírky husitských zbraní mi zanechal prapradědeček Žižka, či že jsme se jako děti radovaly z patentu Marie Terezie, který nám konečně umožnil chodit do školy a nemusely jsme tudíž tolik pracovat na poli. A stejně šel do školy jen ten, na koho zbyly dřevákyJ. Málokdy se totiž nad tím někdo pozastaví, děti to berou jako fakt. Neměla bych se pak divit jejich nelíčenému údivu, že i za mého dětství existovalo televizní vysíláníJ, ba co víc, i barevné!

  Někdy je tedy i při školním dějepise docela veselo. Není nad to, když si i studenti uvědomí, že i během jejich života se píše historie.  Není to pravda, pravidlem, ale jak známo, výjimky pravidlo potvrzují. Někdy tak dalece, že se můžeme dobrat i zajímavé diskuse na dané téma. To ledaco naznačuje, žel nepotvrzuje. Proč jsou to jen zrnka mezi plevami?

Někdy se rozhodnu, že do problému zaryju a doberu se nějaké podstaty. Dočkám se většinou přehlídky nechápavých výrazů. Jen co se ponořím pod hladinu, nacházím pověstné temno.  Jirásek by si v současnosti opravdu užil.

Vysvětlování se pak rovná házení hrachu na zeď (přísloví o perlách už neužívám, nikdo mu nerozumí a osočují mě z vulgarityJ).  Děti se drží logiky, že co bylo bylo, a nemá cenu se k tomu vracet, tedy se nějakou historii učit. To je velmi oblíbený a v podstatě i logický názor, zvláště když vezmeme v úvahu historické povědomí naší politické reprezentace. Poučení žádné, zato blbosti se kupí s historickou periodicitou, tedy jasná tabula rasa!

Do reality se často vracím s pocitem Dona Quijota, jaký zakouším nejen ve škole. Ne, že by tam člověk nějak jásal, ale pořád je tam naděje, že bude lépe.  Ovšem vyslechnout hovor dvou dospělých vzdělaných lidí už žádnou naději nenabízí. Snad jen poučení, že poslouchat cizí hovory se vážně nemá. Když ale oni byli tak hlasití…. (vyslechla jsem je tedy proti své vůliJ):

„Víš něco o Pražském jaru?“

„To má něco s hudbou, ne?“

„Ne, s  Rusákama!“

„Aha, tak to bude něco s válkou, asi s druhou světovou!“

„Nebyl to spíš nějaký převrat?“

„Ne, to skončila válka!“

„Aha, tak dík…..“

 Taky díky. Nemám poslouchat cizí rozhovory….. Co bylo, bylo!

            Jak říkám, něco vám prostě v té hlavě uvízne………..J