Jako dítě jsem moc nechápala, jak může být svátek zemřelých? Copak i mrtví dostávají dárky? Dostávají, dnes už to vím. Tím, že na ně myslíme a zapálíme pro ně svíčku. Ne, že bych na své zemřelé myslela povinně jen jeden den v roce, naopak. Nicméně druhý listopad je den, kdy dumám u hořící svíčky o poznání déle, více a nostalgičtěji. Přemýšlím, jaké by to bylo, kdyby…
Kdyby moje teta Jaruška neodešla v jednačtyřiceti letech. Byla jsem desetileté dítě, když zemřela. Přestože se mi díky prizmatu dětského vnímání jistě stála dostatečně stará, ten den mám dodnes v živé paměti.
A dodnes je mi to strašně líto.
A když se dnes podívám na její parte, ten věk je pro mě nepochopitelný. Vždyť byla tak mladá.
Jak bychom si rozuměly dnes? Co by říkala na můj život? Byla by šťastná? Četla by moje knížky?
To jsou otázky, které mi už bohužel nikdy nezodpoví, přesto si je pravidelně v listopadovém přítmí kladu. A doufám, že je tam někde spokojená se svým Františkem, který mě jako malou houpal na kolenou a hrál mi na harmoniku. Je to jako jiná dimenze. Někdy nemohu uvěřit, že jsem skutečně s nimi kus života kráčela bok po boku.
Jak bych dnes vycházela se svoji babičkou, kterou jsem v dětství neskutečně zlobila? Co děda, už bych byla trpělivá, při jeho vyprávění o minulosti? Vzhledem k tomu, s jakou posedlostí a jak obtížně se teď pídím po detailech rodokmenu, je mi jasné, že bych seděla, ani bych nedutala. A děda by měl radost, vyprávěl krásně a rád. Jenže povídejte to natvrdlé puberťačce, která si myslí, že svět začal až s ní a největší starostí pro ni je, co si vezme na sebe.
Je to velká daň za bezstarostné mládí, že ti, které bychom potřebovali mít po svém boku, tam v dospělosti už nejsou. Proto mám tolik ráda svátek Dušiček, kdy mohu dávat svým zemřelým ten dárek tiché sounáležitosti. Povídat si s nimi v naději, že se tam někde jednou setkáme. A potom všechny své omyly povrchního mládí stoprocentně napravím.
babička
dědeček
Velmi přesné zamyšlení.
OdpovědětVymazat