pondělí 23. listopadu 2009

Knižní dotisk

   Panu nakladateli se snadno řekne – propagujte knihu. Snažím se o to od 11. června, kdy vyšla a měla slavnostní křest. Jenomže jak na to? Zkoušela už jsem skoro všechno: rozhlas, televizi, blog, autorské čtení, autogramiádu, webové stránky: http://www.jitkaneradova.cz/ . Jenže, jde to ztuha. Není těžké knihu napsat, ale prodat ji je fuška. Pořád jsem proto napjatá jako struna. Brnknout na moji nervovou soustavu je tudíž velmi jednoduché. Svede to každý, kdo si rýpne, že jde o paskvil, laciné dílko či zbytečnou práci, natož pak ten, kdo si nebere vůbec žádné servítky.
Dnes mi ale svitla již avizovaná naděje. Dostala jsem zprávu o druhém vydání (   http://www.kosmas.cz/ ) a pochopila, že se přeci jenom našli tací, kdo si knihu přečetli. A nejen to.
  Mimo jiné jsem se občas dozvěděla i pozitivní věci a musím přiznat, že se poslouchají lépe, než ty kritické. No, to je život.
   Čtenáři jsou tu ovšem nejen od toho, aby si knihu koupili, ale aby na ni sdělili svůj názor. A oni to skutečně dělají.
Neprožívám dramaticky útoky kritiků a dalších nespokojených lidí, ale beru si je k srdci a přemýšlím
o nich. Jestliže je nedovedu hodit za hlavu, je zřejmé, že jsou pro mě důležité. Přitom stejně jako každý člověk přirozeně tíhnu k pozitivním věcem. Přesto dál paradoxně zjevně posouvá kritika.
   Dneska ale kritiku nechávám být. Tedy nejspíš bych ji chtěla nechat být, ona se zase nějaká vynoří. Ale kdysi někdo řekl, že když vás nikdo nepochválí, musíte to udělat sami. Nevím, jestli to tímto dělám, ale faktem je, že druhé vydání o něčem svědčí. To proto, dočítám se v tisku, že doba nedávno minulá je právě v kurzu.
  Ráda bych řekla, že to není o žádném kurzu, ale o prosté radosti z vyprávění.
Těší mě příběhy. Nedávno jsem měla možnost vyslechnout jednoho pána, který se nadechl a spustil. Příběh jako z partesu. A můj kolega ve zbrani – kmenový autor mého nakladatelství Jalna (   http://www.jalna.cz/) Jan Čech:   www.jalna.cz/jan_cech, říká, že žádná pravda nesmí stát v cestě dobrému příběhu. Líbí se mi to jeho heslo. A snažím se podle něho řídit. Jestli mu ale dobře rozumím, nesmí se to nikterak odbýt. Příběh musí mít hlavu a patu a člověk by se v něm měl trochu najít.
Můj fiktivní příběh je prostě takové Odnikud nikam. Teď mi dělá hodně velkou radost. Na vánočním trhu to bude mít samozřejmě hodně těžké, ale věřím, že se neztratí.
A potom se budu muset pustit do těch kritických hlasů. Protože jak jednou pustíte svoje jméno trochu do světa, dozvíte se o sobě věci, že někdy valíte oči. Pravdou je, že jednou vyřčené, neřku-li napsané, se vám vrátí. Jako bumerang. Nicméně se nevzdávám. A to přesto, že jsem se v některých ohlasech dokonce dozvěděla, že Odnikud nikam je název převzatý od Václava Klause.
To by mi tak ještě scházelo.
Meritem věci a dnešního zápisu je prostě druhé vydání a to je zdroj mojí dnešní prosté a velké radosti.
Nakladatel Jiří Sládeček s mojí knihou

1 komentář: