Babička

    Nehodlám zde vytvářet jakýsi plagiát a konkurovat Boženě Němcové a její Babičce. Můj dnešní text je vzpomínkou na moji vlastní babičku, Marii. Dnes by měla narozeniny. Sté!
Je to neuvěřitelné. Celé jedno století. Narodila se vlastně ještě před první světovou válkou. I mně se to zdá neuvěřitelné, co teprve malým dětem. Napadlo mě to cestou z nákupu, když jsem náhodně vyposlechla, jak se takový pětiletý capart vyptává dědečka, co bude, až umře. A přitom dědeček byl fešák, stál by za hřích. Ovšem pro dítě to byl zjevně dinosaurus, přestože podle vzájemného zaujetí v rozhovoru spolu měli hezký vztah. Mrňous navrhoval svému prarodiči, aby neumíral v nemocnici, že lepší to bude doma.
„Mohli bychom se pak nastěhovat do tvého bytu,“ meditoval hlasitě ten malý uzurpátor. „Ale nesmí to trvat moc dlouho,“ zjevně interpretoval nějaký náhodně vyslechnutý dospělácký rozhovor. Nakonec se s dědou dohodli, že to nebudou řešit a vyrazili k Erhardtovi do cukrárny. Osladit si to hořké téma.
    Rozhovor mi připomněl pomíjivost všeho. Nechtěla jsem svoji babičku nikdy vystěhovat z jejího bytu. Ale když mě nutila poslouchat a dodržovat nějaký řád v okamžiku, kdy se mi to vůbec, ale vůbec nehodilo, klidně jsem jí řekla, že až umře, bude od ní pokoj. Bylo mi nějakých sedm, ale ještě dneska se za to stydím. Jak to asi bude mít za pár let ten sebestředný prcek?
Jeho babička je určitě kočka. Jako ostatně všechny dnešní babičky. Když znovu poněkud drze vzpomenu Babičku Boženinu, pak šlo o ženu stařičkou, v šátku a s hlubokým kapsářem, ze kterého vytahovala dárečky pro svoje vnoučata. Bylo jí padesát pět let.
Dnešní bábušky v tomto věku se svými vnoučaty smskují, skypují, případně farmaří na facebooku(to není narážka na nikoho, to je moje maminka, alias babička svých vnoučat:-)
  Zatímco tehdy babičku přivezli koňským povozem, dnešní babičky sami přisviští svým vlastním vozem. Tedy v případě, když mají čas. Péče o vnoučata už dávno není jejich prioritou, mají svůj, plnohodnotný aktivní život, a vnoučata jsou jen jeho příjemné zpestření, nikoliv náplň. A z kapsáře, kdyby nějaký na svých módních outfitech měly, by vytahovaly nový ipod, mobil či čtečku, jinak by se s nimi vnoučata nebavila. A ony sami to mnohdy ke svému aktivnímu životu potřebují.
    Já sama si svoji vlastní babičku pamatuji jen v šátku a zástěře. Prostě typická babička své doby, žádná žena v aktivním věku. Sto let je sto let. Dost jsme se hádaly, snad proto, že byla štír, divoký a svérázný. A já to s ní tehdy neuměla. Dnes by to jistě bylo jinak, ale to je ta daň za neznalost mládí. Přesto na babičku ráda vzpomínám a dnes jí, byť jen v duchu, přeji všechno nejlepší. A připíjím dobrým svatomartinským. Na to, že její život nebyl jen Odnikud nikam, ale stál za to. A sté narozeniny je třeba náležitě oslavit.

I babička se vdávala-první zleva, bylo jí 26let.