Poezie se dnes moc nečte. Možná proto, že ji nikdo už tolik
nerozumí, možná proto, že náš svět je natolik prozaický, že básně se
v jeho každodennosti snadno ztratí. Současná kultura je bohatá a členitá,
ale poezie se stala trochu popelkou. Přesněji řečeno, minoritním oborem. Přesto
chci v únoru připomenut básnické výročí, sto let od narození Jana Skácela.
Básníka tělem i duší, muže, který svou poezií formoval naše dětství, a který se
bohužel nedožil listopadové změny poměrů. Číst Skácelovy básně je něha sama,
vdechujete je jako čerstvý vzduch, okysličují vás, nabíjejí energií. Nemusíte
znát literární teorii a vědět, co je jamb nebo trochej, stačí jeho verše
vnímat, nechat je k sobě proniknout. To vše poezie Jana Skácela, který se
narodil 7. 2. 1922, dokonale uměla.
Vtáhnout vás do víru emocí. Je to tedy kulatých sto let od narození toho
moravského patriota, brněnského básníka, jehož poezie dokáže oslovit všechny
vnímavé čtenáře. Skácel se narodil v učitelské rodině, sám ale za katedru
nikdy nemířil. Na rozdíl do svých veršů, které do čítanek pronikly už dávno. On
sám byl svým osudem předurčen psát spíš drsnou psychologickou prózu, protože
v mládí si prošel totálním nasazením. Patřil k oněm ročníkům, které
v podstatě celé odesílali na nucenou práci do Říše. Byl nasazen do
Rakouska a rozhodně to nepatřilo k jeho životním zážitkům, na které by rád
vzpomínal. Ale vrátil se, mohl znovu studovat, pracovat, psát. A stále poezii,
žádná dramata či horory. Normalizace ho uvrhla do samizdatu. A publikovat
v omezené míře mohl zase až v osmdesátých letech. Trochu vydával
verše, trochu pracoval v divadle. A kdo ho má rád, jistě zná Modlitbu za
vodu, kterou tak úchvatně zpívá Hradišťan. Na motivy jeho básně. Krátce před
listopadovými událostmi roku 1989 Jan Skácel zemřel. Svobody v rodné zemi
se tedy nedožil. Odešel brzy, jeho básně
jsou tady s námi stále. Naštěstí. . A možná není náhodou, že se narodil
právě v únoru, což je takový zádumčivý, melancholický měsíc, často
s tragickým podtextem. Jan Skácel to měl také tak. Krátký život,
silný životní příběh s mnoha
tragickými prvky. Ne nadarmo bývá přezdíván básníkem ticha. Nostalgie a
hlubokého prožitku. Stačí mu pár slov, aby vyjádřil silnou emoci. Jako třeba
v básni Hořící keř, kdy se vyrovnává se smrtí Jana Palacha. Ale lze otevřít
kteroukoliv jeho sbírku, začíst se do jeho veršů a nemůžete zůstat
lhostejní. Najdete zde prvky víry i
pragmatismu, objevíte poetiku prostých věcí, které znáte, ale najednou vidíte
jinýma očima. Cítíte něco důvěrného, hlubokého a hlavně, laskavého. Jan Skácel
prostě stojí za přečtení, navzdory tomu, že se poezie už dnes tolik nečte. Nebo
možná právě proto, abychom si k němu po těch sto letech od jeho narození
našli svoji cestu.
pondělí 7. února 2022
Poetický únor
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Krásná recenze!
OdpovědětVymazat