pondělí 1. října 2012

Frontoví bojovníci

Lidé se sdružují dobrovolně a nedobrovolně, to je stará známá pravda. Vzpomněla jsem si na tento léty ověřený fakt krátce před víkendem, když jsem zatoužila na vlastní oči spatřit Zlatou bulu sicilskou. Vybrala jsem si k návštěvě hned čtvrtek, který byl, alespoň oficiálně, stále ještě pracovní den, tak jsem předpokládala, že většina národa bude v práci. Nebyla, jak jsem zjistila ve večerním zpravodajství. Musela jsem totiž doma čekat na plynaře, který je pro nadcházející zimu pro naši domácnost přeci jen podstatnější, než drahocenná listina, tudíž se výlet kamsi na Prahu 4 ve čtvrtek nekonal. Když jsem pak zjistila, že fronta, tedy nedobrovolné seskupeníJ, se zde tvořila již dvě hodiny před otevřením, podlomila se mi kolena. Představa, že se tam prokousám přeplněnou Prahou a přivítá mě nekonečný had skoro nepohyblivé fronty, nepatří zrovna k těm růžovým. Nejsem totiž frontový bojovník, čímž se zjevně ochuzuji o řadu zážitků, ale lepší už to patrně nebude. Už cirka dva lidé přede mnou mě dokážou lehce znejistět a při více jak pěti odcházím.  Nedostane se tak ke mně řada lístků do divadla, neviděla jsem osobně ani korunovační klenoty a vytoužená bula také padla za oběť mé frontové averzi. 
  Přitom pro ty, co fronty zvládají, je pobyt v nekonečném zástupu jistě velmi přínosný. Pokecají, naváží nové kontakty, pobudou na čerstvém vzduchu, potrénují trpělivost. Na stáže by tam jistě měli chodit třeba workholici. Jistě by je překvapilo, kolik hodin se dá prožít bez práce, jen tak, zbytečným postáváním před zavřenými dveřmi. Pravidelné exkurze v nekonečných frontách by jistě prospěly i výuce asertivity či trpělivosti, ledacos by osvětlily i těm, co se snaží přijít na kloub principu dialogu s neznámými jedinci. Za studium by jistě stála i schopnost účelně využít takto promarněný čas. Po několika marných pokusech vydržet nějakou frontu si troufám tvrdit, že k mnoha dělení lidí (jako optimista – pesimista, sympaťák – nesympaťák, blondýna- inteligence atd.J), patří i dělení na frontové a bez frontové. Zcela jistě patřím k těm druhým, tudíž musím přinášet oběti. Zlatá bula sicilská byla zatím oběť poslední.   Žít bez toho jistě mohu, jako určitou náplast teď louskám Vondruškovu Přemyslovskou epopej, abych si zážitky s bulou užila alespoň zprostředkovaně, ale kapku mě to mrzí. My, co nejsme frontoví bojovníci, máme prostě peška. Určitou naději skýtá, že dožiji-li se dalšího vystavení listiny, mohla bych už, jako chvějící se stařenka, získat nějaké privilegium. Z možné obavy, že v té frontě zemřu, by mě mohli předvést přednostně, ale kdo ví, co bude za padesát let. Teď jsem prostě frontovému ataku podlehla a bulu si musím jen vygůglit. Ještě že tak…J
                                    
                                         

4 komentáře:

  1. Jsme na tom stejně. Také jsem ochuzena o sopustu zážitků a je hodně věcí, které bych ráda viděla, ale díky své averzi k davům lidí a frontám neuvidím.

    OdpovědětVymazat
  2. Jo, na bulu jsem se se synkem vypravila ve čtvrtek po obědě, s přesně stejnou představou, že než se to rozkřikne, nakoukneme a poběžíme domů. Postavili jsme se na konec fronty, syn ji spočítal (310 lidí a jeden pes), zjistili jsme rychlost (skupinky 15 lidí vždy za 15 minut) a jeli jsme domů. Nechápu jednu věc. Pokud jsou jinde ve světě podobné výstavy, u nichž se dá čekat velký zájem, řeší se jako průchozí. Cestou si v předsálí přečtete informační panely a pak jen kouknete a jdete dál. Tady se vždycky čekalo, než se poslední z těch patnácti vycourá ven (případně si ještě předtím odskočí na WC). Tak jsme ji holt neviděli, no. Syn si ji pak vyrobil ze zlatého obalu ze 75% čokolády :-) Markéta K.

    OdpovědětVymazat
  3. Hlásím se do klubu, taky nejsem frontový bojovník. :)

    OdpovědětVymazat
  4. Vidíte, a mně bylo líto, že jsem ve čtvrtek jela pryč, že to neuvidím. O nic jsem nepřišla, taky bych nečekala. (P.S. Tu frontu v Musée Rodin jsem předběhla díky volné vstupence :-))
    HanaF

    OdpovědětVymazat