Vánoční večírky

S věkem se člověk naučí rozlišovat kvalitu od kvantity a namísto divokého dovádění na různých večírcích si začíná pečlivě vybírat setkání s přáteli a lidmi, které opravdu chce vidět. Není to jednoduché. Zejména v době adventní, k jejímuž koloritu nezbytně patří různé podnikové, firemní či pracovní večírky. A to nemluvím o rodinných seancích a náhodných sešlostech, bez nichž, jak média vyhrožují, nemůže být sváteční atmosféra dokonalá.
Nejhorší je setkání z nějaké povinnosti. K adventu mi to moc nejde. Proto mě zaujalo, když jsem na jakési pozvánce nalezla rukou připsanou poznámku – musíte přijít, aby se šéf neurazil. Zjevně šlo o pracoviště, kde mobbing rozhodně nebylo cizí slovo. S podobnými akcemi jsem nikdy neučinila nejlepší zkušenost. Už kdysi dávno jsem šla na setkání, kde do nás tehdejší ředitelka cpala banán v čokoládě, aby pak v lednu zneužívala informace, které z člověka pod tlakem sváteční nostalgie vymámila. Výsledek odpovídal očekávání, do půl roku jsem měnila pracoviště.
Jenomže vyhnout se vánočním večírkům zcela úplně zase nejde. Mnohé lidi člověk vidět chce a v tom shonu a blázinci někdy jiná šance není. Jen si udělat ten čas a navodit správnou náladu. A v jednom týdnu nanejvýš dvě až tři setkání. Vnímám to tak, že po čtvrtém setkání by člověku zážitky splynuly v jeden nedefinovatelný patvar, což mě kdysi dávno vyděsilo, ale i poučilo.
Scházím se s lidmi podle vzájemných sympatií. Nikoliv povinně, ale proto, že chci. To už jsem se naučila. Žel, ne vždycky se to setkává s pochopením. Kritika je mírná, ale je.
Svůj volný čas si trávím s tím, s kým chci, chtělo se mi zadupat. Jenomže na vzteklé dupání už nemám věk. Ve skutečnosti jde často stejně o křečovitou záležitost, smáznutou čárku, a už abychom byli doma. Ať mi to někdo vysvětlí. Třeba dělám chybu, že se podobných atrakcí nezúčastňuji. Vyptávala jsem se lidí z různých profesí. Většinou krčili rameny. Musí to být. A naznačili, že pokud se dobrovolně vyčleňuji, mám se nad sebou zamyslet: nejsem – li náhodou nevstřícná, nekolektivní nebo ještě jinak divná.
Ať se propadnu, nic z toho. Ale to už nehodlám nikomu vysvětlovat. Zpochybnit vánoční večírky je nepopulární věc a velká troufalost. Představuji si, co lidí by se nezúčastnilo, kdyby si byli ochotni přiznat pravdu. A na jaká jiná setkání by pak měli čas. Jedno takové jsem zažila včera. Setkání se studenty. Šla jsem tam ráda, ač bývám v pátek hodně vyčerpaná. Ale oni nabíjejí energií. Vždycky s úžasem pozoruji, jaké je to být se žactvem mimo školní budovu. Najednou vidíte úplně jiné lidi. V mém případě už dospělé, kteří jsou v mnoha věcech mnohem dál, než si troufáme domyslet. Zajímavý jev, který by měl někdo prozkoumat: pořád vnímáme mladší generaci jako děti a oni jsou v mnohém dospělejší než my. Kde přijde ten zlom, těžko definovat. Prostě najednou to tak je. A je hezké kouknout na svět jejich úhlem pohledu. Alespoň chvíli. Samozřejmě i tady je možnost se jejich vánočního večírku nezúčastnit a zachovat si image neprostupnosti dvou generací. Nic proti tomu, každý to má nastavené jinak. Být odtažitý je určitě přinejmenším bezpečné. Na druhou stranu to časem může být pěkná nuda. A včerejší večírek nuda nebyl. Bylo to hezké, milé a přátelské setkání, na kterém jsem byla ráda.