pátek 18. prosince 2009

Pravidelní čtenáři

Pravidelní čtenáři je blogová kategorie, která mě docela pohltila. Čím víc, tím líp. Jako blogger jsem byla ještě nedávno nepopsaná jako bílý papír. Taková blogová tabula rasa. Závislá jsem se stala teprve časem. Vzpomínala jsem dnes na svoje blogo začátky, když jsem hodnotila úspěšnost včerejší autogramiády. Blog jsem totiž založila po nátlaku (podotýkám, že jemném a kultivovaném) pana nakladatele, který hledal cesty, jak co nejvíce propagovat moji knihu. Navrhoval mnohé cesty, které by mohly prospět. „ Musíte na síť,“ uvažoval tenkrát nad šálkem kávy ten zkušený muž. „Anebo mít jen svoje webovky.“ Nakonec jsme se dohodli, že nejlepší bude zkusit obé. Vystavení se na netu je celkem nebezpečné. Mnohdy se tady totiž objeví lehce narušení týpci (když nechci rovnou použít slovo úchylové), a ti si osobují právo zasahovat do vašeho života, přestože o to nestojíte. Daň za blog. Bože díky za možnost komentování. Asi by člověka mělo zabrzdit, když si uvědomí, kdo všechno najednou participuje na jeho životě. Jeho myšlenky mohou vyprovokovat diskusi v podobě neřízené střely. Jenže jako vše má i toto svůj druhý úhel pohledu. Ten příjemný a pozitivní. Pravidelné exkurze do bloggerského světa by pak ledacos osvětlily i těm, co tvrdí, že jde o mlácení prázdné slámy. Za studium by určitě stála statistika vzniklých virtuálních sympatií a přátelství neboli nově vzniklé komunikace. Po několika měsících u počítače si troufám definovat škálu tohoto fenoménu. Začíná nesmělými větičkami a neosobním popisem, který je možno považovat za stručné curriculum vitae, neb některé věci jsou prostě normálně veřejné.Člověka, který postoupí dál přes tento bod, lze předběžně zařadit na seznam pečlivců, kteří si postupně svůj blog začínají hýčkat. Další stupeň už nese náznak závislosti, jakmile nekouknu na blog, nemůže skončit den. A jak přibývají pravidelní čtenáři, závislost nabývá patologické podoby. Mohu potvrdit z vlastní zkušenosti. Dlouhou dobu jsem měla prvního, váženého a jediného pravidelného čtenáře. Wlčice, děkuji:-) Potom se připojila Gabro, Andy a další – viz statistika,(také díky:-)), a já to začala sledovat. Napjatě a netrpělivě. Přibude dneska někdo nebo ne? Ve většině případů jde asi o interakci. Někdy vzájemnou, jindy trochu vynucenou. Existují ale i dobrovolně přihlášení čtenáři, a jejich příchod ve mně vždycky vzbudí extatickou radost. Aby bylo víc vzrušení, sleduji řídící panel vždycky až večer. Oddálení totiž dává napětí další rozměr. Je víceméně neškodné, protože o nic nejde, a přitom to dokáže zlepšit náladu o sto osmdesát stupňů. Všechno se zřejmě totiž odvíjí od touhy po čtenářích. Patrně i proto jsem pana nakladatele vyslyšela a pokusila se nějaké blogování. Hodně se učím, hlavně od Markéty, ale baví mě to. A k tomu pořád napjatě očekávám, zda se objeví zase další pravidelný čtenář.
Jako malá holka. To, co nastává po každé nové ikonce, se podobá tanci svatého Víta. Zároveň ovšem nezbytná kapka zodpovědnosti hrozí, že nenapíšu už ani jednu blogořádku. Říkám si totiž, že když už to tady čte tolik lidí, nemůžu přeci psát nějaké blbosti. A pak je stejně píšu. Všechno souvisí se vším. Románové kapitoly už jsem sice vzdala, ale třaskavá směs přání a snahy napsat něco smysluplného je přítomna u každého blogopsaní. Argumenty typu, že dneska už stejně nikdo nečte, k jejímu vyšumění vůbec nepřispívají. Mnohdy si od přetlaku pocitů a nálad, které mi způsobují duševní trýzeň nebo naopak extázi, nedovedu ulevit jinak než psaním. Jiný ventil moje stresovaná duše nezná. Někdy mi až zatrne, když si uvědomím, kolik stresovaných duší chodí po světě. Pokud mají ventil, moc škody asi nenadělají, ale co když žádný ventil nemají? To ale dnes řešit nebudu. Dnes jsem prostě chtěla jednoduše napsat, že jsem moc a moc ráda za pravidelné čtenáře, že mě moc těší, že sem chodíte, a když jste u mě přihlášení, beru vás úplně za své. Takže stále zůstávám v napjatém očekávání, jestli přibude někdo nový a zároveň přemýšlím, co smysluplného napsat. A Vám všem děkuji. A také přeji hezký večer.

5 komentářů:

  1. Jitko moc pěkně napsané. Jako vždy.:o)
    Já začala psát blog abych měla po čase srovnání Filipova stavu. Zjistila jsem, že pokud se neděje něco extra zvláštního s jeho poruchami ani to raději nechci psát, abych to nezakřikla...takže z deníku se stala čistě moje terapeutická, očistná kůra. Jinou fakt nemám.
    A pak taky...ty děti za den toho tolik navyvádějí a když jsem si to psala jen na papírky, tak ty jsem vždy v záchvatu zuřivého úklidu povyhazovala...no, snad se mi blog nezablokuje. :oDDD
    Pište cokoli. Mám pocit, že vy nemůžete psát o hloupostech. A když...tak ne hloupě. Ráda k vám chodím. :o)

    OdpovědětVymazat
  2. Ano, blogerství se vyvíjí... :-) Závislost se zvětšuje... Radost se násobí s každým novým komentem a s narůstajícím počtem návštěv... Zároveň je člověk nejistý, neboť si uvědomí, že na blog přijde za den cca 90 lidí a já z toho počtu znám jen pár. Vznikají i úžasná přátelství a jsem ráda, že jsem s Projektem 365 před 301 dnem začala :-). Jen se mi trošku postupem času proměnil. Dříve to bylo jen o focení, teď už je to o něčem víc... I o tom - nezklamat čtenáře :-). A obdivuji všechny, které umíte tak krásně psát a já vás tak ráda chodím číst!!! Díky holky!

    OdpovědětVymazat
  3. Paní Jitko,chodím sem k vám moc ráda.Nutíte mě přemýšle a nemyslet jen na se!

    OdpovědětVymazat
  4. OPRAVA:
    Paní Jitko,chodím sem k vám moc ráda.Nutíte mě přemýšle a nemyslet jen na sebe!

    OdpovědětVymazat
  5. Já Vás našla díky Markétě, a tak nějak se mi u Vás zalíbilo. Mám také radost ze stoupajícího čísla přístupů a zcela otevřeně se přiznávám- jsem závislá, a je mi dobře!!!Vypovídám se ,vypíšu a je mi ještě líp!
    Děkuji za pěkné řádky v mých komentech- potěší.

    OdpovědětVymazat