Advent se prezentuje jako doba ztišení.
Jenže kdo kdy viděl ztišeného člověka v prosinci?
Adventní kalendář má sice čtyřiadvacet okének, ale člověk má pocit, že mu z každého vypadne spíš povinnost než čokoláda.
Ve skutečnosti je advent spíš maraton než meditace.
Běháme po obchodech, stojíme ve frontách, hledáme cukr krupici (který se v prosinci mění v nedostatkové zboží) a přemýšlíme, zda ještě stihneme upéct aspoň jedny perníčky, aby to doma nevypadalo, že advent ignorujeme.
Zajímavé
přitom je, že advent vlastně může být jednou z mála chvil v roce, kdy si můžeme
dovolit být záměrně neefektivní. Sedět, koukat do plamene svíčky a nic
neprodukovat. Čekáme, ne...
Jenže
ruku na srdce, kdo to opravdu vydrží?
Pět minut klidu a už nás hryže svědomí, že se
nepohnula fronta, práce v kuchyni ani vyřízení dalšího e-mailu.
Největší
paradox proto je, že všude slyšíme právě ono slovo „čekání“. Adventní doba je prý
hlavně o čekání.
Ovšem
kdo dneska čeká?
Všichni naopak předbíháme. Chvátám, chvátám....
Vánoční výzdoba startuje s Halloweenem a reklamy nás
ujišťují, že jestli letos nesháníme dárky od září, jsme beznadějně pozadu.
Čekání
se proměnilo ve sprint.
Možná
by tedy vůbec nebylo špatné zavést nový adventní zvyk, místo zapalování svíček
zhasnout světlo a chvíli sedět potmě.
To
by byl teprve zážitek!
Protože
jestli advent o něčem je, pak možná právě o tomhle, najít si kousek tmy a klidu
uprostřed blikajícího světa.
Tudíž
by neškodilo zvolit trochu retro verzi adventu. Třeba právě v čekání. Sednout
si večer, vypnout wi-fi a představit si, že některé věci prostě přijdou… až
přijde jejich čas.
Žádná
notifikace, žádná zelená „ fajfka“.
Jen
ticho. A čekám….
Doopravdy čekám. Až budu v klidu a pohodě.
Užijme
si tedy hezky restartovaný adventní čas. Méně shonu, více klidu. Všechno ostatní
si počká.
