Všude kolem nás je plno návodů, jak pracovat s textem, porozumět psanému textu, jak vyhodnotit informace, jak rozpoznat falešnou zprávu… Není ale vidět moc návodů, jak položit otázku. Pak se kdekdo diví, že nikdo nic neví, nezajímá se, neposlouchá.
A do toho vstupuje umělá inteligence, která, když se jí
dobře nezeptáte, může vás zavést takřka na scestí.
„To by se mělo učit
ve školách,“ sdělují významně národu mediálně profláknutí IT odborníci, takže
by se kantoři měli nějak kolektivně zastydět.
Možná by se to mohlo jediným stěžejním školním předmětem,
jak správně položit otázku. Nic víc údajně děti ze školy potřebovat nebudou.
Už jsem se chtěla svým poznatkem pochlubit ve sborovně, když
mi docvaklo, že při trénování kladení otázek je také třeba umět naslouchat.
Přesněji řečeno, vnímat, na co se ptám a co mi dotyčný odpovídá. Zajímat se o
to, co slyším.
Už jsme si všimla i mistrů v kladení otázek, kteří se i
umí zeptat, ale naprosto jasně vidíte, že už myslí na svou další geniální
otázku a co jim odpovídáte, registrují sotva napůl. Nemohu ovšem nepoznamenat,
že jde o lepší variantu, než když neposlouchá vůbec.
Výuka kladení otázek by se tedy musela zkoordinovat s uměním
naslouchat. A to nejen tupě pokyvovat hlavou, mlčet a předstírat, že
nasloucháte. Zájem se dá snadno dešifrovat, minimálně z očí.
Jenže jak podobné věci učit? Rozhodla jsem se vyhledat nějaké
návody. Dneska je přeci návod úplně na vše, tedy i na kladení otázek a
trénování pozornosti.
Kupodivu, návodů je víc než dost. Realita ovšem hodně
pokulhává. V obou směrech. Umění naslouchat i schopnost položit otázku. Zamířit
k meritu věci. Vědět, na co se ptám.
Je zřejmé, že umět se dobře zeptat není nic snadného. Možná
to je pravý důvod, proč se mnozí bojí umělé inteligence, protože pokud ji budou
pokládat zavádějící dotazy, ona je snadno zavede kamsi na scestí. Odpoví na
něco úplně jiného, dodá informace z úplně jiného balíčku. A to pak bude
teprve mazec.
Osobně mám ještě pocit, že jako bonus ke vzdělávacímu
balíčku, jak se ptát a naslouchat, by mohl být rychlokurz pravopis. Minimálně
vyjmenovaná slova a shoda podmětu s přísudkem. Ale to je zase jiná
kapitola. Dnes se zamýšlíme nad schopností dobře se zeptat. Nad uměním, položit
otázku. A vyčkat na odpověď, což je umění neméně důležité.
Někdy při pořadech založených na otázkách přestanu
kontrolovat mimiku a docela protáčím oči. Naštěstí nejsem v centru pozornosti,
tudíž si toho nikdo nevšímá. Nikdo si totiž nevšímá ani těch krkolomně kladených
dotazů a chaoticky epických odpovědí.
Možná jsou respondenti nakonec rádi, že žádný mustr na
otázky nemají. Mohou se alespoň vypovídat. Když je jinde nikdo neposlouchá. A
oni pak na oplátku neposlouchají ty, kterých se ptají. Tedy, pokud se ptají,
protože někdy má jejich věta k otázce opravdu daleko.
Jasné tedy je pouze to, že položit otázku je umění, které
není vlastní každému. A to ještě necituji Cimrmana, který jde ve svých úvahách
ještě dál, převádí to no na neschopnost otázku,
respektive myšlenku, ale často to splývá. Tak tedy neschopnost myšlenku udržet
a pak, neschopnost myšlenku opustit. U otázek je to stejné.
A to je takový level, že ani vysokoškoláci často nemají ani
ánunk oč tu běží…
Žádné komentáře:
Okomentovat