V galerii

 Galerie máme rády, byť to není vždy jednoduché. Často narážím na nevlídnost oněch hlídačů, někdy se s ní setkávám už při nákupu vstupenek.  Když jsem kupříkladu zapomněla zaplacenou kartu na celý rok do NG a požádala pána u vstupu, aby se podíval, že to zaplacené mám, musí to tam někde být evidované, když mi chodí zprávy jako "příteli NG". U pokladny ale žádný přítel nejste. Nemáte kartu, fyzicky, vaše chyba. Zaplaťte. 

No nemám, to uznávám a kaju se. Ale naivně jsem si myslela, že v době digitalizace by to nemusel být tak zásadní problém jako třeba před třiceti lety. Ale byl. Nemáš, zaplať. Nic se hledat nebude...

Nu, tak jsem zaplatila, chtěla jsem s dítětem za kulturou, tak se nebudu hádat v pokladně...

Mezi hlídačkami jsem naopak kupodivu narazila na kultivovanou dámu. Byla vlídná, chápala, že jdeme s malým dítětem, bavila se o obrazech a co víc, věděla. Byla znalá. 

A měla přízvuk. v duchu mě napadlo, zda nejde o nějakou kunsthistoričku z Ukrajiny, která skončila jako hlídačka, ale neměla jsem odvahu se jí zeptat. Jen jsem jí poděkovala. Zlepšila nám den. I pocit z návštěvy galerie, kam, navzdory zkušenostem, chodíme pořád rády, neb obrazy nás baví. Jen je to někdy dost dobrodružné...

K tabuli půjde...

 

Zkoušet žáka před tabulí je jedna z věcí, kterou jsou nyní takřka na indexu. Sleduji řadu učitelských i rodičovských skupin a tam se o zkoušení touto formou většinou mluví jako o formě zastaralé, odporné, srovnatelné se středověkou torturou. Kantor, který ve svém portfoliu uvádí ústní zkoušení, si může být jist, že bude někde doslova lynčován. Jinde přijímán s despektem a více méně mu bude doporučováno, aby se buď odebral do penze, nebo do hrobu. Nebo aby se tím nikde nechlubil, protože zkoušet před tabulí znamená zpátečnický přístup, krok zpět, šikanu studentů nebo alespoň jejich nepřiměřené stresování.

Musím se přiznat, že to tak černě nevidím. Jistě, všeho výše uvedeného lze rozhovorem před tabulí docílit. Ale lze to také vnímat jako trénink mluvení ne veřejnosti, vystupování před lidmi, schopnost ovládnout svou nervozitu a trému, procvičit si své rétorické schopnosti. Neuvedu nic nového pod sluncem, když se odrazím od osobnosti učitele. Má to ve své moci. Může dítě vyvoláním k tabuli rozhodit na celý život, může ho tím ale mnohé naučit. Problém je, že dneska se hodně generalizuje, rozhovor před třídou se jeví jako demotivující stresor a módní influenceři, kteří získávají sledovatele svou kritikou všeho školního, ho zcela jistě zavrhují. Stejně tak mnozí, co si prošli vlastní zkušeností, kdy, totálně dutí nebo absolutně nervní, nedokázali ze sebe dostat u tabule kloudného slova a do lavice odcházeli zdrceni nejen nedostatečnou, ale ještě jedovatou jízlivostí uspokojeného examinátora. Těm se tedy nedivím, taková zkušenost je jistě determinující, ale obecně se mi nechce zkoušení u tabule smést na smetiště dějin. Při citlivém vedení, empatii, která by měla být kantorovi vlastní, lze na ní nalézt plno dobrého. Mnohé již bylo výše řečeno, odvaha postavit se před publikum, schopnost potlačit svoji trému, nějak prezentovat svoje myšlenky či prostě jen recitací básně procvičit svoji memorickou část paměti.

Přiznám se, že tak činím. Čas od času prostě zkouším. Nabízím možnost pro improvizaci, nechávám je odpovídat na to, v čem jsou si jisti. Vyvstal tady poněkud nečekaný problém, a totiž, že když se je, pobídnu, ať mluví o tom, co umí, někteří najednou neví… Jak začít, co říct, co vlastně ví…? Snazší je pro ně odpovídat na moje otázky, alespoň oni to tak tvrdí. Ale to už je zase jiná kapitola, dnešní meritum věci  je o tom, že i na takové nepopulární věci, jako se jeví školní zkoušení, lze najít pozitiva. A nemyslím tím jen omšelé učitelské vtipy typu, tak kolikátého dnes je, abych věděl (a), koho zkoušet? Či kdo chce být zkoušen dobrovolně? No, nehlaste se všichni…

Tak to jsem nemyslela, byť to asi k nějakému školnímu koloritu patří. Myslela jsem na to, že zkoušení u tabule by nemělo být na černé listině. Že je to o učení, které by mělo být přínosné. Jak pro děti, v duchu tréninku mluvení na veřejnosti, tak pro kantory, v duchu empatie. Že není cílem tasit a vydusit, ale nabídnout rozhovor a naučit.  

Kolem Sázavy

 Posázaví je krásný kraj.  Dnešní fotoreportáž je z Týnce nad Sázavou. Nebyli jsme ani v rotundě u netopýru, ani jsme se nechystali na vodu. Prostě jen tak, bloumání kolem řeky. Relax:-)

Nejstarší hrdina

 

Život přináší každému z nás různá nej. Kupříkladu nejhezčí, nejmilejší, nejnovější, nejmladší….

Zkusili jste si ale zachytit pocit, kdy jste najednou v nějakém kolektivu nejstarší?

    Když jsem si to na nějakém semináři prvně uvědomila, docela mě to zaskočilo. Není jednoduché být nejstarší. Doba stařešinům moc nepřeje, moudrost se dneska (pokud je tedy

o ni zájem) čerpá z googlování a sociálních sítí, vyprávění starců není v módě. Ani být nejstarším.

    Ono to není žádný med. Odcházejí kamarádi, vrstevníci, není s kým si povídat

 o společných zážitcích.

Ale zase, když se posléze zlomí určitá mez a jste už opravdu starý, začnou vás uctívat trochu jako raritu. Stanete se doyenem a mnozí kolem vás se zajímají spíš o to, jak jste se tak vysokého věku dožili než o to, co jste vlastně prožili.

 Zajímavé je samozřejmě obojí, vždyť kolik lidí, kteří se dožili stovky v plném mentálním

i fyzickém zdraví, známe?

Není jich mnoho, ale o jednom bych věděla. Generál Emil Boček se dožívá stovky v letošním únoru.

Datum má tedy trochu kontroverzní, 25. únor, ale v roce 1923, kdy se v Brně Tuřanech narodil, šlo o den naprosto běžný. Stejně tak šlo o běžnou rodinu, která se díky Emilovi rozrostla o čtvrté dítě. Životopis pana generála netřeba zmiňovat, jeho hrdinný život vydal nejen na knihu Strach jsem si nepřipouštěl, ale i na film o tom, jak po devadesátce znovu pilotoval válečný letoun.

Zaujal mě výčet těch nej, která k němu přicházela s odchodem jeho přátel a vrstevníků. On se postupně stal posledním československým žijícím pilotem RAF, pak poslední žijící veterán, který v RAF sloužil, nejstarší člověk, který pilotoval Spitfire a jistě by se dalo najít plno dalších nej, které mu v současnosti život přináší. Nevím, jestli je nejstarším občanem Brna, kde takřka celý svůj život žije, ale určitě je stále aktivní a činný.

Královna Alžběta II. generála v role 1996 přijala ke krátkému rozhovoru. Chce se říci, že se s ním zastavila na kus řeči, když tehdy projížděla Brnem.

 Možná i to bylo jedno generálovo nej…

   Když opravdu jen v kostce připomenu jeho statečný život, jistě by se také dal postavit na tom, v čem byl nej. Jako mladík, sotva sedmnáctiletý odešel bojovat. Zakotvil u 312. československé stíhací perutě, zúčastnil se mnoha letů a přežil i situaci, kdy mu nad mořem zhasl motor. I to je takové nej, největší štěstí, kupříkladu.

   Po válce pan Boček z armády odešel a do důchodu pracoval jako soustružník. Povýšení do vysokých vojenských hodností se dočkal až po roce 89, stejně jako Řádu Bílého lva, který převzal z rukou Václava Havla.

   Je to jeden z největších válečných hrdinů, zajímavý muž a člověk, který se letos v únoru dožívá sta let, tedy další životní nej..

 

 

 

.

 

Bakaláři

 

   Nedávno jsem se zúčastnila autorského čtení. Kniha uváděná na trh byla plná vzpomínek na dávná školní léta. Připomínala doby dětství, opírala se o písemné vzpomínky bývalých žáků, nahlížela do historických třídních knih i žákovských knížek. Nesla se v nostalgickém duchu

a rozjitřená fantazie čtenářova dokázala krásně vykreslit představu školy před sto a více lety.  

   Ostatně, i moje osobní vzpomínky na školní léta často citují záznamy z třídních knih či vlastní žákajdy, kde tehdejší karatelské poznámky nabývají úsměvné vzpomínkové nadsázky. Pokud si sami zavzpomínáte na léta školou povinná a najdete díru v paměti, není většinou problém vyndat ze zaprášených krabic na půdě stařičkou žákovskou a najednou je vám mnohem jasnější, co jste tehdy na tom školním výletě vyváděli.

    Ne snad, že bych byla zarytý staromilec, byť někteří si to možná myslí. Ale Bakaláře, elektronickou žákovskou i třídní knihu aktivně využívám už léta. Nese to s sebou pocit, že jdeme s dobou. Žádný papír, všechno hezky do éteru. Rodiče mohou v okamžení vidět, co se s jejich potomkem v procesu vzdělávání děje. Pokud tedy neztratí heslo a umí se do Bakalářů zalogovat, což překvapivě některým dělá problém. Ale vycházejme z faktu, že do systému vidí a o dětech jsou informováni.

V reálném čase.

 Neexistuje možnost doma zatloukat, zapomenout žákovskou, není prostor pro obranu, jako že mi třeba žákovskou sežral pes. Stejně tak třídnice. Všechno je průhledné a transparentní. V pololetí to zmizí a neexistuje. Na konci roku rovněž. Virtuálno se nedá uchovat. Vyšetřovat ztrátu třídní knihy nelze. 

Budoucí spisovatelé nebudou mít z čeho čerpat.

  Další pocit, který se s touto literárně elektronickou komparací dostavil, byl podbarven určitou archivnickou skepsí. Najít školní výkazy na půdě už také nebude možné, nosiče se mění rychleji, než si uvědomujeme. Zbyde jen hledání kdesi v cloudu, protože kdo dnes kupříkladu dokáže přečíst něco, co bylo kdysi pokrokově uložené na disketě nebo na CD nosiči?

 O dopisech a psaníčkách se už ani nezmiňuji, oni ani smsky už ani nefrčí. Ne snad, že by se milostné sms zprávy daly nějak hromadně a smysluplně archivovat, ale lajky na sociálních sítích jsou ještě víc pomíjivé.

 Samozřejmě jsem si vědoma, že liju vodu do síta, respektive řeším neřešitelné. Ostatně, ani jsem nic vyřešit nechtěla. Jen jsem se, na základě setkání s literaturou, pozastavila nad tím, jak je vše pomíjivé. Včetně elektronické třídní knihy a žákovské knížky v systému BakalářJ

V na Slovíčko

  Café na Slovíčko je literární kavárna v Benešově. Krásná. 

Zúčastnili jsme se tady uvedení nové knihy Pavla Hozy a Jana Šulce. Kavárna byla narvaná k prasknutí, o literaturu je tady zájem. 

Ukázky z knih četli autoři sami spolu s Františkem Kreuzmannem.  Celé s hudebním doprovodem. 

Velký kulturní zážitek uprostřed týdne

Dvojkové datum

 je ten dnešní den zajímavý. 22.2. 

Samé dvojky.

Silné číslo. Hezké datum. 

Magický den.

Devět z deseti jezevčíků doporučuje:-)

.... Studentky z našeho gymnázia se zapojily do podnikatelského projektu. 

A jelikož jde o pejsky, s Tobiášem jsme se stali jednak respondenty, ale  hlavně podporovateli. 

Držíme jim tlapky.

Děvčata se účastní akce Soutěž & Podnikej.cz a vytvářejí dogfriendly blog a aplikaci.

Pejskaři by tedy mohli zaskočit na virtuální návštěvu jejich blogu. Lze i vyplnit dotazník, studentkám to určitě bude nápomocné v dalším pokračování projektu:

https://sites.google.com/view/baileys-pejsci/blog

A my s Tobiášem budeme vše pečlivě sledovat. A Tobiáš určitě sem tam hafne, jak to celé pokračuje.

Tlapkám zdar:-)

Filipika proti misomusům

Asi je dobré začít tím, co jsou filipika. Kritické řeči. Ve zkratce. Od doby, kdy Demosthenes kritizoval dobyvačného krále Filipa. Od toho filipika. U nás s nimi pracoval Jan Blahoslav. Filipika proti misomusům.  Oč jde? Uvidíme... 

Jan Blahoslav je biskup Jednoty bratrské. Je to definice, kterou většinou známe u Komenského, který je logicky mnohem slavnější biskup Jednoty bratrské. 

Ale ani Blahoslav nebyl žádný no name. Řekněme, že byl jeho předchůdce, a protože je tomu pět set let od jeho narození, tak si ho trochu připomeňme.  

Byl spisovatel a pedagog, v učebnicích je o něm zmínka v kapitole o českém humanismu. Jeho Gramatika česká nepochybně ovlivnila pozdější překlad Bible a stala se základem Bible kralické. 

Ale on toho napsal mnohem víc, hodně také překládal, patří i k teoretikům hudby. 

Osobně se znal s Martinem Lutherem i Filipem Melanchthonem či se Zikmundem Hrubým z Jelení. 

Jako člověk byl okouzlující a společenský, milovník vzdělání a poznávání. Obrýlený sympaťák.

Svou cestu za vzděláním začal v Přerově, kde se narodil, ale putoval dál po tehdejších vyhlášených centrech reformační vzdělanosti, jako byla Basilej, Goldberg, Witenberg či Královec.

Když se stal biskupem Jednoty bratrské, tak působil v Ivančicích. Založil tady tiskárnu, takže k výčtu jeho profesí lze dodat ještě i typografii. 

 Jeho Tiskárna bratrská vydala kupříkladu Písně duchovní evangelistické, nebo Kancionál šamotulský či jeho vlastní komentovaný překlad Nového zákona.

Nejznámější jsou asi jeho Filipika proti misomusům, což je miniaturní rukopis, který překládáme jako kritika odpůrců vzdělání, byť Blahoslav to ve své době myslel ještě i trochu jinak, polemizoval se svým nadřízeným, biskupem Augustou. Ale podstatou je obrana vyššího vzdělávání. 

Jan Blahoslav ve vzdělání věřil, však také velkou část svého života zasvětil pedagogické činnosti. Pracoval v bratrské škole v Ivančicích, kde propojoval teorii s praxí. Komenský měl tedy na co navazovat.

Blahoslav byl, řečeno jazykem dneška, hodně kreativní člověk, rád objevoval nové věci, byl vynalézavý a snažil se výuku dětem co nejvíce zpestřit. Měl smysl pro humor, že s úsměvem jde všechno líp i ve škole, razil jako svou zásadu. A prý byl prvním Čechem, který nosil brýle.

Psal převážně česky, i když pár jeho spisů v latině samozřejmě existuje. Dbal na kulturu jazyka, kultivovanost, proto také mohla vzniknout jeho slavná Gramatika. 

Jeho renesanční charakter dokládá i vydání teoretického spisu Muzika, takže byl dobrý i v hudbě.

 Blahoslav prostě  razil zásadu širokého vzdělání a rozhledu, v Muzice mu nešlo tolik 

o teoretizování v hudební oblasti, jako víc o komunikativní a psychologickou roli hudby.

    Hodně se zasloužil o zmapování dějin Jednoty bratrské, což ale nestihl celé, protože v roce 1571, ve svých čtyřiceti osmi letech, zemřel během své vizitační cesty v Moravském Krumlově.

Nebyl mu tedy dopřán dlouhý život, ale svůj čas využil na sto padesát procent. 

Před sto lety, k čtyřsetletému výročí jeho narození, vytvořil slavný sochař František Bílek jeho sochu, která se nachází na Horním náměstí v Přerově.

Čas oponou trhnul, letos si připomínáme pět set let od jeho narození, 20. února v roce 1523. Socha asi nebude, ale jeho odkaz, minimálně ten, kterým bojuje proti odpůrcům vzdělání, by mohl být zachován a hlavně připomínán.

 

… A přece se točí

...  je věta, kterou připisujeme Galileovi, který ji měl údajně šeptnout při odchodu ze soudní síně, šťastný, že si zachránil život, nešťastný, že musel popřít sám sebe

a svoje poznání. Nešlo o myšlenku jeho, vlastně ani Koperníkovu, ale polskému astronomovi se myšlenka heliocentrismu v současnosti přisuzuje.

Před pětisty padesáti lety narozený polský vědec Mikoláš Koperník, který slavil narozeniny 19. února, je s oběhem Země kolem Slunce neodmyslitelně spojován.

 Ve skutečnosti  oprášil a rozpracoval poznání dávných antických učenců, kteří těmito znalostmi a vědomostmi disponovali. A pak se na ně zapomnělo.

 Umlčet poznání, zastrašit zdravý rozum, touhu po vědění či svobodu slova jde velmi snadno, daří se i v současnosti, natož pak v dobách různých totalit, ke kterým lze středověk určitě zařadit. Nebylo žádoucí prosazovat jiný názor než ten, že Země je pupkem všeho, kolem ní se všechno točí.

Koperníkovo učení proto nebylo žádané a podle všech dostupných informací ani Koperník sám se s ním, v obavě o život svůj a svých blízkých, moc hlasitě nechlubil. Vlastně se k němu stoprocentně přihlásil až na své smrtelné posteli.

Přesto se díky tomu změnil úhel pohledu na náš svět. V jeho stěžejním díle Šest knih o obězích nebeských sfér  potvrdil heliocentrismus. Slunce je středem vesmíru a Země obíhá kolem. Je kulatá a patří k planetám, což je vědomost, která i dnes může některým věčným studentům činit obtíže. Zjevně ani dnes není snadné poznat, co je planeta a co ne, tudíž se lze Koperníkovi jen obdivovat, že on to věděl už v šestnáctém století.

Mikuláš Koperník byl muž mnoha talentů, člověk vzdělaný a moudrý, vědec, kterého spojujeme právě s potvrzením heliocentrického světonázoru. Ale on byl matematik, astronom, duchovní, právník, lékař, kartograf, vojenský stratég, tedy člověk veskrze renesanční.

Proto se o něj také Poláci a Němci hádají, kdo byl vlastně národností?

Většina z nás ho má za Poláka, ale i pro německou národnost jsou argumenty, protože měl německou maminku, psal německy a latinsky, město Toruň, kde se narodil, bylo ve své době převážně německé…Výsledku se asi nedobereme, doba, ve které Koperník žil, vnímala národnosti jinak než my dnes.

Já osobně ho vnímám jako Poláka, byť asi lepší označení by bylo světoobčan. Nebo alespoň Evropan, protože jeho učení má vliv na nás všechny. Jako duchovní se neoženil, přesto mu ženy nebyly lhostejné. Až to asi někomu vadilo, proto byl obviněn z konkubinátu a byl za to

i souzen. Sice vyvázl skoro bez  trestu, ale hospodyni Annu, se kterou sdílel kromě lásky

i vášeň pro astronomii, musel propustit. Rozejít se s ní. Emočně ho tedy proces naprosto  zlomil. K jeho psychické pohodě určitě nepřispívalo ani trvalé nepřátelství a kritika ze strany slavného Martina Luthera, který jeho výzkumy nepřijal a dehonestoval.

 Koperník se tedy deprimovaně stáhl do ústraní. Až v závěru svého života, i díky impulsům od svého žáka, své  dílo nakonec publikoval.

 A pak zemřel.

 Legenda praví, že s prvním výtiskem svého díla v ruce. To potvrdit nelze. Ale to, že od jeho narození je to letos v únoru 550 let, to ano.

 A od úmrtí pak 480 let, takže kulaté jubileum na obou stranách.

V únoru ale slavíme jeho narození. Zajímavého muže, který zastavil Slunce a rozpohyboval Zemi.

                                                      Hledání ve studnici poznání:-)

Beseda v Týnci nad Sázavou

Měla jsem to potěšení besedovat s žáky školy v Týnci nad Sázavou. Dostalo se nám oběma ( i Tobiášovi) vřelého přijetí. A soustředěného zájmu s otázkami, což na besedách nebývá úplně pravidlem. zdejší žáci se ale ukázali jako znalci historie. Byla radost si s nimi povídat. Primární byla diskuse o nové knize, Statečnost je ženského rodu. Ale logicky došlo i na vystěhování zdejšího kraje, což je stěžejní válečná událost kraje mezi Sázavou a Vltavou. Moc mě to s nimi bavilo, bylo to inspirativní a nabíjející. A jako bonus jsme si mohli prohlédnout zdejší školu. Krásná je. Vybavená a moderní. Velký areál. Zařízené odborné učebny. Cvičný byt. Prostor pro cvičení, uvnitř i venku. Naučná stezka kolem.  Prostě krásná, musí být radost tady učit. A učit se. Nám s Tobiášem se tady velmi líbilo. A nejen proto, že to celé skončilo milou autogramiádou. Prostě vydařená beseda. 

 

Je věk opravdu jenom číslo?

 Moudří lidé hlásají tuto pravdu, věk neřeší a tímto svým mottem se v životě řídí. Jistě jsou i díky tomu spokojenější, věk opravdu nezastavíš a boj s ubývajícími léty bývá marný.

    Nicméně, je tomu opravdu tak? Je věk opravdu jen číslo? Platí to kupříkladu na trhu práce? Asi moc ne, byť proti tzv. ageismu se lze právně bránit, ale kdo by se do takového kroku pouštěl, že? 

Přesto vás od určitého věku nezaměstnají. Neřeknou vám férovku, vy už jste starý, my chceme jen mladé vlčáky. To ne. Možná jim to zakazuje i nějaký zákon. Nějak to ale kulantně opíší, 

a  že je zakopaný pes právě ve vašem věku se pak těžko dokazuje. Jde ale o jev rozšířený určitě v množství větším než malém.

 Problém je ale i na opačném konci věkového spektra. Tam se zase setkáváme s despektem, zda tak mladý – mladá- opravdu něco umí, zda nemá spíš sedět a šoupat nohama, když mluví starší, s nedůvěrou, jak svého postavení docílil-la či neochotou svěřit pracovní pozici někomu tak mladému. 

Okřídlenou se stala fráze, že musí mít nějakou praxi, ale kde ji mají nabrat, když je nikdo nechce zaměstnat. 

Mladé dívky zase bojují s tím, že je nechtějí zaměstnat proto, že mají věk na mateřství… 

a tak by se asi dalo pokračovat. Vždy se najde něco v souvislosti s věkem, co může přinášet diskriminaci. 

Asi to není masivní jev, dost se proti tomu bojuje, leč vymýcený stále není. Věk opravdu není vždycky jenom číslo….

  A to nemluvím o klasickém vztahu ke stárnutí, které musíte umět přijmout, což je velké umění. Navíc, tahle země opravdu není pro starý, ale to je zase jiný příběh.

 Dnes to bylo o věku na pracovním trhu. A po pravdě, nic moc, tedy….

Věk tady opravdu není jen číslo:-)

Lego

 Šlápli jste někdy na kostičku z lega???

To je zážitek...

S malými dětmi to není nic neobvyklého. 

    Mně nikdy tedy lego k srdci moc nepřirostlo. Ale děti nějak baví. A když je to jediné otevřené muzeum, tak proč se nepodívat. A i jako člověk k legu lhostejný jsem fakt žasla, co všechno lze vytvořit a sestavit. Je to místy až monumentální. 

Pro zpestření dětem nabízejí hledání pohádkových motivů. Takže jsme díky hledání prozkoumaly expozici opravdu důkladně. 

Obdiv si to opravdu zaslouží.

Nicméně, jednou a dost. Pro mě asi stačí. Ale někoho to třeba inspiruje a zaujme:-)

Kozí Hrádek

 Jít po stopách husitství a Jana Husa se v Táboře a okolí logicky samo nabízí. Ale asi jen v létě. V zimě je to jen takové paběrkování. I Kozí Hrádek byl uzamčený. Široko daleko pusto prázdno. Tak jsme si daly naučnou stezku kolem uzamčené zříceniny. Naučné tabule jsou hezky udělané, děti to baví. Mně ale fakt mrzelo, že jsme nemohly dovnitř. Tomuto zimnímu spánku fakt nerozumím. Tento objekt nevyžaduje žádného kastelána, nemusí tudy projít denně tisíce lidí. Vstup se dá ošetřit jinak, kupříkladu placeným turniketem, když jde o vstupné a peníze. Navíc, ač se to nezdá, existují i zimní turisté. Pravda, nejsou to davy lidí, ale zase jsou to třeba větší zájemci. Ale prostě nemají šanci. Jen v létě.  Tak jsme si Kozí Hrádek samostatně obkroužily, má to atmosféru, je tu hezky. Jen všechno pěkně zdálky.  A odfrčely jsme k vile prezidenta Beneše. Svět div se, také zavřené:)