Vlasta Burian

 Před šedesáti lety zemřel král komiků. I dnes lze vidět řadu jeho filmů v televizi. Nevím ale, jak dalece si divák jeho bláznivých komedií uvědomuje jeho osobní tragický osud? Řada prvorepublikových hvězd to po okupaci a za komunismu neměla jednoduché, mnozí raději emigrovali. Vlastu Buriana zničili. Přemýšlela jsem, jaké to asi musí být, když v pozdním věku, kdy by měl vlastně vychutnávat klid a smetanu jako zasloužený bonus, přijde o všechno. O bydlení, o práci, o uznání.  Asi nic moc, byť mnohdy tomu tak bývá i dnes, že vás na stará kolena odkopnou. Ale to už je jiná úvaha. 

Vlasta Burian všechny své "tresty" dostal bez viny, nic, z čeho ho vinili, neudělal. O to je to horší. 

On byl nejen slavný a populární herec, byl aktivní fotbalista, tenista, jezdil na kole, na koni. Hrál, točil, vlastnil divadlo. Za války v něm mnoha lidem poskytl útočiště. Ti se mu po válce odměnili tak, že mu ho sebrali. 

Podnikal, pomáhal, sportoval, sponzoroval, byl mecenáš, pomáhal nezištně. Jen tak, prostě někdo potřeboval, tak pomohl...

Byl bohatý, to u nás vzbuzuje závist. Tak ho ožebračili. Zničili. Sebrali mu práci. Udělali z něj potulného komedianta. Trosku.  A když pak už mohl, tak Slepice a kostelník, to je ponížení až na samotné dno. 

A to, že mu Werich pomohl, je od něj hezké, leč není úplně jasné, zda to nebylo víc Werichovo pokání za to, že veřejně schvaloval jeho obvinění z kolaborace. 

Navíc už to  Vlastu vlastně nezachránilo. Jeho poslední herecká vystoupení jsou už spíš k pláči, je to smutek nad tím, kam až naše humánní společnost dokáže člověka dohnat. Vydeptat a zničit. Unavený a zničený zemřel posledního ledna před šedesáti lety. Na prahu tzv. zlatých šedesátých.

V devadesátých letech ho nějaký soud rehabilitoval. I oficiálně je teď jasné, že žádný kolaborant ani zrádce nebyl. Vlastovi je to ale už na nic. 

Je pohřben na vyšehradském hřbitově, kde ale z hrobu někdo ukradl jeho bronzovou bustu. Zjevně nemá klid ani po smrti. 

To, že jeho filmy stále hrají a je vnímán jako král komiků, je jistě ukázkou toho, že bavit tehdy uměl. Je také ( ale to už je jen můj pocit a definice) ukázka jakéhosi pokrytectví. Zničíme člověka, ale pak se přiživujeme na jeho popularitě. Nebo potvrzení toho, že světská sláva, polní tráva... Nu, spíš je to i o tom, jak moc dokážeme závidět, být hnusní na ty úspěšné a jakmile se některé typy lidí dostanou k moci, nastává peklo na zemi. 

Tak si dneska dejme Tři vejce do skla:-), a přitom Nezlobte dědečka, protože Ducháček to zařídí:-)

Vlasta Burian byl nejen král komiků, byl to podle mého i dobrý člověk, kterého semlela doba. A zničili malí závistiví lidé. Jako už tolikrát.  Vlastně nakonec dopadl jako Ryba na suchu.

Tyranie

 Dnešní čtení je takové vzdělávací:-).

Jde o esejistickou knihu Timothyho Snydera Tyranie. 

Autor zde popisuje počátky totalitních režimů, tedy, jak to všechno začíná. Připomíná temné okamžiky dějin dvacátého století a ve dvaceti lekcích ve své knize ukazuje, jak se bránit modernímu autoritářství.

 Píše o tom, že svoboda není automatická a že je třeba o ni aktivně usilovat....

Jde tedy o knihu nanejvýš aktuální. Chystám ji pro děti, tak se s ní seznamuji.

 A je to nadmíru poučné. Reálné. Pravdivé. 

A bohužel jde o dost smutné zrcadlo

Zdislava z Lemberka

 Dnes je v kalendáři jméno Zdislava, které mi evokuje dávnou historickou osobnost:   

                                    Zdislavu z Lemberka.

Je dokonce svatá, tedy svatá Zdislava. Nevím, jak moc je známá v širokém povědomí, myslím, že u nás je víc popularizovaná svatá Anežka Česká, ale třeba se mýlím a svatou Zdislavu znají všichni....?

Nu, hlavně ji znají na severu, je patronkou kraje Liberec. Ostatně, je to kraj, kde působila, zakládala kláštery a se svým manželem, Havlem z Lemberka, se zde věnovala charitě. A to doslova, oba nejen kláštery zakládali a podporovali, ale též osobně pomáhali. 

Oba dva mám také personifikované, za Zdislavou už pořád vidím Milenu Steinmasslovou, která ji  výborně zahrála v  krásném filmu V erbu lvice. A Havel z Lemberka jako Boris Rossner, kdo by mu odolal:-)? 

Ovšem pro ty, koho zajímá, jak  Zdislava vypadala (asi) doopravdy, existuje unikátní 3D model, který vznikl někdy před čtyřmi lety. 

Zdislava byla empatická, měla dar léčit, nebála se nemocných, osobně je navštěvovala, Určitě by se uplatnila i dnes, současné zdravotnictví takovými lidmi zas tak úplně neoplývá.

Ale každá doba má své, Zdislava se zase nedožila příliš vysokého věku, umírá krátce po třicítce. Zanechala po sobě čtyři děti, nespočet založených klášterů a špitálů. 

Takže třinácté století nám dalo nejen Anežku Českou, sestru krále Václava I., ale i Zdislavu z Lemberka, jejíž manžel byl přítel krále Václava I.  

A obě ženy byly nakonec kanonizovány, tedy prohlášené za svaté. Nevím, zda  tom hledat nějakou souvislost, snad jen zajímavost.

 A Zdislavu lze najít i v díle Jaroslava Durycha, Světlo ve tmách. 

    Živou Zdislavu jsem v životě potkala jen jednu. Bohužel, nebyla svatá. Minimálně ne pro mě. Vlastně to byla kdysi dávno moje první šéfka. A do pracovního života mi připravila tak drsný start, že mě díky tomu vlastně hned tak něco nerozhodilo. Ale k tomu jsem musela dospět. V době reálného setkávání s onou Zdislavou to opravdu nebylo lehké. Pokud bych měla zůstat v duchu příměrů, tak nešlo o nic svatého, šlo o opravdové peklo.  

Ale jak se říká, co tě nezabije, to tě posílí. Dnes už o tom mohu přemýšlet i jinak, je docela dost dobře možné, že ona o našem pracovním konfliktu přemýšlí ve stejných dimenzích jako já, byť já jsem i po letech přesvědčena, že peklo připravila ona. Nevidím to s odstupem času diametrálně jinak. Ale už mě to nestresuje:-) 

A mohu o Zdislavě psát. Jako o svaté ženě, tedy. To další zmiňuji hlavně proto, že vždycky ve všem existuje černá i bílá. 

Takže dneska asi kniha Světlo ve tmách.

A otázka do pléna, zda vy znáte nějakou Zdislavu? Krom té světice, samozřejmě:-)

Hodnocení

S pololetním vysvědčením se opět mnohem viditelněji vynořuje problematika hodnocení. Znovu se otvírá léta probublávající spor o to, zda známkovat či nikoli. Kladou se legitimní otázky typu, zda známky děti motivují nebo naopak, jestli číselné hodnocení na stupnici jedna až pět má nějakou vypovídací hodnotu. Často do toho vstupují rodiče, které prostě samé jedničky na vysvědčení jejich ratolesti nejen těší, ale mnohdy ho i vyžadují. Ti z opačného spektra to sice tolik neakcentují, ale i pro ně je často známka jasnější než nějaký sofistikovaný text o dovednostech či (ne) schopnostech jejich potomka. Prostě, většinová dohoda asi není na pořadu dne, slovní a formativní hodnocení se tak stává spíše jakýmsi experimentálním prvkem. A jelikož mě experimenty vždycky bavily, tomuto typu hodnocení docela fandím. Hodně s ním ve škole pracujeme, sbor se aktivně školí, jak psát hodnotící texty, aby byly inspirativní, žáka posouvaly dál, měly pro něj hlubší význam, než jen odškrtnutá jednička či pětka za nesplněný úkol. Není to jednoduché, definovala bych to jako běh na dlouhou trať.

 A místy se ještě i dost zadýcháváme.

Nejvíc práce ale paradoxně není se sborem, ale s dětmi. A nemluvím teď o tom, že není jednoduché sepsat pro každého jedince individuální zpětnou vazbu, vystihnout jeho silné stránky, definovat, v čem se zlepšil, na čem má ještě zapracovat. A citlivě sepsat i to, co mu nejde a v čem tedy musí výrazně přidat.

Mluvím o tom, jak je to náročné i pro samotné děti. Jednička je prostě jasný vzkaz, stejně jako průměrná trojka či klasická sardel nebo-li bajle (mimochodem, děti už tyhle slangové výrazy moc neznají, vrcholem jejich argotu je většinou koule, ze sardele byli sedmáci trochu jurodiví, vůbec nechápali, co jim chce autor říci).

Slovní hodnocení je i pro ně náročnější. Začátky byly hodně těžké:

….Proč mi to píšete, paní učitelko? A co je to tedy za známku? Jednička nebo dvojka?

…A tak to šlo pořád dokola.

Ale vytrvalost přináší růže, došlo ke zlepšení komunikace a tím i k lepšímu vnímání zpětné vazby. Přesto stále na převod na známky narážíme. Často to chtějí i rodiče, byť mnozí si slovní formu hodnocení oblíbili a pochvalují. Problém je pak ve finále studia. To už je ale jiná problematika. Výroční vysvědčení pro potencionální vysokoškoláky prostě musí být. Alespoň v našem systému. Takže známky máme. Jedeme vlastně tak zvaně dvoukolejně. Nese to své ovoce, ale není to všespásné.

V podstatě si nakonec myslím, že ona dvoukolejnost je zatím asi to nejlepší. Třeba

 i z psychologického hlediska, protože občas si ty samé jedničky přinést domů je pořád asi fajn. S těmi horšími známkami je to obtížnější, ale zase se jejich abonenti trénují na překonávání překážek. A je statisticky dokázáno, že samé jedničky automaticky neznamenají úspěch v životě, ten často dosahují právě ti propadlíci. A ti se ani v životě často nějakým zdlouhavým hodnocením nezatěžují, raději rychle pádí směrem k vytčenému cíli. A tam ta jasná a výstižná čísla potřebují.

Takže vlastně nevím, zda vsadit všechno na slovní a formativní hodnocení, byť mu hodně fandím a baví mě hledat zajímavé a smysluplné cesty, jak studentovi sdělit, v čem je dobrý

a v čem se ještě může  zlepšit. Možná, že matikáři či fyzikáři, za které mluví čísla, se mnou zas tak nesouhlasí. Mě baví psát, tak mohu vypisovat hodnotící elaboráty, byť sepsat sto hodnocení během víkendu dokáže jednoho vyčerpat.

Někdy ale mám takový vtíravě neodbytný pocit, jako by se z tohoto způsobu hodnocení dělala trochu posvátná kráva, jako že je to děsně in, zatímco to známkování je šíleně zaostalé.

  Já osobně se ale přimlouvám za rozmanitost, aby dětem bylo umožněno obojí. Nehledě na to, že dokud slovní hodnocení nepřijme veřejnost, zůstane vždy určitou formou experimentu

a alternativní výuky.

A pak, a to je další věc, pokud půjde o písemné hodnocení, řada kantorů si musí zopakovat pravopis.  Je to nyní trochu střelba do vlastních řad, ale vidím třeba v různých učitelských skupinách tak šílenou gramatiku, že mi automaticky vyskakuje červená propiska z penálu. Takže ono těch proměnných v rovnici slovní + formativní hodnocení = pokrokovější výuka, je mnohem víc než jen jedno x nebo y. Ale zcela  určitě to stojí za pokus. A zavedení alespoň po jedné koleji.

Den obětí holocaustu

 Dnešní den je připomínkou osvobození koncentračního tábora Osvětim. Jde o Den připomenutí památky obětí holocaustu. 

Čím jsem starší, tím víc mě vzpomínky pamětníků rozhodí. 

Přesto je dětem pouštím, pokud to jde, snažila jsem se jim i zprostředkovat setkání osobní. To dnešek neumožňuje, tak využíváme Hyde park civilizace, kde rozhovory vede citlivě Daniel Stach. A je to silné i přes obrazovku. Děti to vnímají, každý ročník jinak. Je hodně důležité to s nimi sdílet. Celý den jsme tomu intenzivně věnovali. Snad si z toho odnesou krom silného emočního zážitku i poučení pro svůj další život. 

Večer pak bylo v Památníku obětem heydrichiády divadlo Paměti národa pod názvem Paměť jsme my. Prvně jsem se s tímto projektem seznámila, když mě oslovila produkční, 

že paní režisérka by ráda převedla na jeviště některé momenty z mé knihy Doskočiště protektorát. 

To byla samozřejmě velká radost. 

Pak jsem na celou záležitost poněkud pozapomněla, když  v tom se přiblížil datum premiéry a s ní i pozvání do chrámu Cyrila a Metoděje v Resslově ulici, kde se to celé odehrávalo. Právě na Den památky obětí holocaustu, protože je to postaveno na výpovědích přeživších. A v podání mladých herců je to emočně velmi silný zážitek. 

A ještě cestou na Letné lze potkat plno tzv. kamenů zmizelých, takže celý den, i se svým nevlídným počasím, tak nějak evokoval chmurné vzpomínky. 

Ale díky tomu divadlu, byť emočně náročnému a smutnému, i nadějí, právě v tom šikovném mládí. Je to takové nahoru dolů. Ale to ten dnešek má asi v sobě historicky zakódované, zmar i naději, vše v jednom. 

Chemie nebo-li lučba

 Chemie často bývá postrachem studentů. Nebo naopak svými vyznavači nekriticky adorovaná. 

Pro někoho, jako třeba pro mě, bývala kdysi " španělskou vesnici". Učila jsem se ji zpaměti, nechápala jsem ji. Dodnes nevím, zda to tehdy bylo mým nenadáním nebo pedagogem, který to s těmi méně chápavými moc neuměl. 

Dobrý učitel zmůže strašně moc, buď vás pro obor nadchne nebo vám to navěky znechutí. U předmětů jako je právě chemie, historickým názvem obrozenců lučba:-), je navíc důležitý faktor vysvětlení, aby to ten adept pochopil. A to není vůbec jednoduché.     Často ( i my učitelé) nechápeme, jak to, že to nechápe:-)? Vždyť je to tak jasné? 

No, jasné je to mně, ne tomu dítěti. 

 A tak musíte být víc pedagog než chemik ,což někdo, s hrdostí na svou odbornost, nechce nebo ani neumí. 

Ale jsou i tací, co to dovedou. 

    A já bych takového chemika ráda poznala. 

Je to totiž dneska takový okrasný úvod k tomu, že " dost súrně" hledáme dobrého učitele chemie. Nejraději od pololetí, ale vše je na domluvě. Proto zkouším i tady, zda mezi mými čtenáři není někdo takový. Nebo třeba někoho nezná, kupříkladu penzistu, který by hned z fleku, vzal čtyři hodiny chemie ( Praha, Prosek). 

Nebo hledajícího chemikáře, který hledá celý úvazek. Nebo on sám by chtěl zkusit učit chemii na osmiletém gymnáziu. 

Prostě, budu ráda, pokud se mi někdo takový ozve - buď sám nebo předá kontakt. 

A pokud ne, což se stát může, byť mě to bude mrzet:-), pak si můžeme jen společně zavzpomínat na své učitele chemie, jak jste to měli vy, zda chemii milujete či nenávidíte. 

Nebo co umíte? Já bohužel jen vodu a kyselinu sírovou. A znám Mendělejeva, ale to bude spíš tím, že jsem historik. A velmi často vysvětluji rozdíl mezi Mendělejevem a Mendelem, což si děti z nějakého, mě nepochopitelného:-), důvodu pletou. Podobně jako Palackého s Palachem. Ale to už jsme od chemie hodně daleko, byť dobová pomluva o tzv. "studeném ohni," která měla dehonestovat právě Palacha a jeho čin, také s chemií souzní, že? 

Ono, prostě všechno souvisí se vším, tak třeba i mezi mými čtenáři bude nějaký chemik, který chce učit, že ano:-)? Pište, prosím:-)

Ilustrační obrázek z webové stránky Chemickepokusyprozivot

Na schovávanou

 Hrát s dětmi na schovávanou je docela zábava. A není to ani proto, že v tomto případě neplatí otřepaný vtip, že od určitého věku už člověka nikdo nehledá:-). 

Je to legrace nejen proto, že vás to vyprudí k neobvyklé činnosti, ale i proto, že se aktivně zapojuje pes, tedy Tobiáš, pro kterého je to naprosto nepochopitelné, co ti dvounožci zase vyvádějí. Zaujatě neobvyklou činnost pozoruje a pak veškerou naší aktivitu zhatí tím, že nás odhalí. Připlíží se ke skrýši a vyštěkává. Raduje se, že nás našel. 

Nelze ho brát do hry, protože si nedá vysvětlit, že není cílem vás prozradit. Zejména mě nenechá ani chvíli bez dohledu, co kdybych se mu ztratila:-).

Takže hra na schovávanou, u nás velmi oblíbená, se stává víc hrou, jak přelstít pejska. Neplatí na něj ani pamlsky, prostě se chce vždy a za každou cenu zapojit do hry. 

Někdy se dokonce tváří, že pochopil princip hry a utíká se také schovat. V takovém případě je najednou potichu, nechá se chvíli vyvolávat a pak na nás radostně vyštěkne. 

"A teď budu pikat já," sdělujeme nám svým jezevčím pohledem. 

Navíc se tváří, že rozumí naší domluvě, protože neomylně reaguje na dětskou výzvu, která ale není určena jemu. 

" Budeme hrát na schovku?" zazní otázka a Tobiáš se buď okamžitě probudí nebo přiběhne odkudkoliv. 

Asi bude pravda, že psí mozek dosahuje kapacity tří až čtyřletého dítěte. Tobiášova vášeň pro dětskou hru na schovávanou tomu napovídá. 

Je zajímavé, že jiné lidské hry ho nechávají absolutně chladným. Ale na schovávanou hraje s velkým nadšením. A tak velkým, že někdy děti nechtějí spolu s ním hrát. 

"On nás vždycky prozradí," stěžují si na jeho loveckou vlastnost a Tobiáš pak musí buď na zahradu nebo domů ( dle toho, kde se právě hra odehrává). Ale většinou ho bereme do hry a snažíme se přelstít i malého zarputilého jezevčíka. Většinou se to nedaří. 

Ale kupříkladu mě těší, že nehezké pořekadlo o tom, že ve vyšším věku se na schovávanou nehraje, protože vás stejně nikdo nehledá, díky němu rozhodně neplatí. 

Přizpůsobili se

 Včera jsem šla do vietnamské večerky koupit pár drobností a ejhle, zavřeno. Respektive na dveřích nápis, že: přijdu hned. Byl tam již mnohokrát. 

Je to zajímavý jev, dříve tolik nevídaný. 

Ne, že bych chtěla vietnamským (a vůbec všem) prodejcům upírat právo na přestávku či krátkou pracovní dobu, jen mě tak napadlo, jak se ty časy mění. 

Vnímám to i ve škole. Vietnamské studenty jsme měli už kdysi, kam moje paměť sahá. Ale kdysi také bývali vždy elitní, nejlepší ze třídy. Často jsme se podivovali, jak takový vietnamský kluk dokáže napsat diktát z češtiny nejlíp z celé třídy. 

Tak to už dnes tedy neplatí. Děti z vietnamských rodin se přizpůsobily, už máme i propadlíky. Ba i záškoláci se mezi nimi najdou. Prostě, jako většinová populace. 

Stejně tak s těmi prodejnami. Jednu máme u nás v ulici už roky. Bývaly doby, kdy tam prodávali takřka od nevidím do nevidím. Pracovní doba se postupně zkracovala a dnes už je srovnatelná třeba s nedalekou Billou. A víc než kdy se tam objevují tyto krátké vzkazy, které mně osobně tedy evokují spíš socialistické manýry. Jde o informace typu: přijdu hned, přijdu za pět minut, dnes zavřeno,  odpoledne zavřeno, polední pauza atd. 

Velkou změnou jsou také začátky a konce pracovní doby. Otevřeno má být v osm, podle hodin vyvěšených na dveřích. V půl deváté stále zavřeno. Večer to má opačný směr, otevřeno do sedmi, ale v půl sedmé už vás pakují ven. 

Aby bylo jasno, nesoudím, nehodnotím, jen konstatuji a popisuji běh čas. Jak je všechno relativní a jak se nakonec všichni všemu přizpůsobí. 

Jediné, co snad hodnotím, je to, zda být pamětníkem je výhoda nebo ne.? Protože mnohdy, byť toto zrovna asi není ten případ, je lépe nevědět. Nepamatovat. Nebo rovnou zapomenout. 

Ale o tom až jindy.

Dárce

 Další z knih pro děti, která neurazí ani dospělé. Při nákupu knih pro školní knihovnu jsem si se zájmem přečetla tento příběh, někým přezdívaný Orwell pro děti. Je to taková dystopie psaná z pohledu dítěte, ale má co dát i dospělým. Hezky se to čte, nutí k zamyšlení. A debata s dětmi na dané téma pak naprosto úžasná. Rozhodně doporučuji pro vnímavé a přemýšlivé děti. Co chtějí nejen číst, ale i hledat paralely, vnímat historii i současnost...                                  

                                       

A ještě - to už asi víc pro pražské čtenáře. Knihu lze samozřejmě koupit asi všude. Já ji ovšem koupila v knihkupectví 2veverky v Holešovicích. Dostane se vám tam nejen vlídného přijetí, ale hlavně fundovaného výkladu o knihách, umí vám tam poradit, znají autory i knihy, prostě je to opravdové knihkupectví. Neprodávají tam knihy jako housky na krámě jako někde, kde se bojíte zeptat na cokoli, protože ke knihám přistupují stylem, hodinky jako holinky, oboje se natahuje. Tak to u 2 veverek není, to je opravdová prodejna knih, takže pokud půjdete Holešovicemi, nebojte se zaskočit na opravdový a poučený pokec o knihách:-)

Jak omikron dorazil české školství

 Možná ale spíš český úředník, protože dej někomu funkci a vymyslí lejstro. V případě současné hysterie kolem omikronu to platí dvojnásob. Nová nařízení od počátku tohoto týdne dokázala zlikvidovat naši výuku během dvou dní. Jedno, zda nosíte roušku či jste očkovaní, jedno pozitivně testované dítě ( záměrně zdůrazňuji testované, protože těch opravdu nemocných bylo minimum, či spíše žádný) poslalo do karantény celou třídu, další tři pak zbytek školy. 

Než jsem ve středu došla z kabinetu do třídy, byly děti pryč. Přišla totiž sms zpráva z hygieny. 

Těm dalším přišla ve čtvrtek, všichni měli karanténu do soboty, protože v pondělí se s někým potkali.  

Nijak nekomentuji to, že do čtvrtka tedy v klidu chodili, děsí mě to, jak není obrany. Jedna karanténa za druhou, není se jak bránit. A zabránit šíření nemoci to zas tak nepomáhá. Mnoho dětí bylo doma a nikdo doma se od nich nenakazil, v karanténě uvízlo mraky zdravých dětí. Proti nařízení jim nepomůže ani negativní pcr test, prostě karanténa a basta. Do školy nesmí. 

Třeba ale na hory jo, tam je to v pohodě, ukážou certifikát a hurá na sjezdovku. 

A školy učí online, hybridně nebo vůbec, neb nyní dostaly deset dnů ředitelského volna, protože nejlepší je to hodit na ředitele, ať tu školu zavře on. A když nemůže, ať učí uklízečky či kuchařky, doporučuje ministerstvo!!!!!

Nůžky ve vzdělání se tedy rozšiřují čím dál víc. Někde se prostě do školy nechodí vůbec, protože to prostě nejde. Všichni jsou nemocní. 

Ale není na vině vždy jen fiktivní možná nákaza nebo skutečná nemoc, kterou nechci nijak zpochybňovat. Co chci zpochybňovat, je přístup úřadů k řešení. 

Domluva s hygienou strašná, většinu práce za ní dělají školy ( pokud mají jinde jinou zkušenost, tak se tamějším hygienikům omlouvám, ale žádné takové neznám.) 

Nařízení z vlády šílená, jeden nesmysl za druhým. Jako by ani nebyly volby:-(

Děti před karanténou nezachrání nic, ani testy ani očkování. Učitele prý někdy fakt, že učí v respirátoru, což sice není příkaz, ale když ho nesplníte, nemáte šanci vyhnout se karanténě. Takový buď Kocourkov. Nebo spíš vydírání a nátlak.

 Nějaké očkování nikoho najednou nezajímá. Zároveň ale jedním dechem chtějí přesvědčit neočkované, aby se dali očkovat. To je ale jiná otázka. 

Dneska jsem se jen pozastavila nad tím, že navzdory  proklamacím o tom, jak je školství prioritou, zabíjí se tady vzdělání, školství a mladá generace v přímém přenosu. Tedy lépe by bylo napsat lživým proklamacím. 

Prý to nařizují v rámci ochrany před omikronem. 

Nu, každý zločin se musí vždycky nějak krasomluvně omluvit. 

Je mi z toho dost smutno. Či spíš, cítím šílenou frustraci, zmar a beznaděj. Můj optimismus se asi ocitl v trvalé karanténě. Nebo spíš v izolaci.

Obrázek z webu Ctidoma.cz

Devadesátky

 Zachytila jsem v televizi nový detektivní seriál, o devadesátých letech. Ještě jsem neviděla, krom ukázek. Hodně jsem o tom ale četla.  Prý divoká devadesátá, Clondike v Čechách, vraždy na objednání, střelba na ulicích.... 

Na devadesátá léta já tak nevzpomínám. Byla to pro mě doba velké naděje, neomezeného cestování, poznávání... Strašně mě to tehdy bavilo. 

Pravda, asi vzpomínkový idealismus, nicméně i tak si myslím, že takový divoký východ tady zas tak nebyl. Minimálně pro obyčejného člověka. Pro ty, co se drali k moci a k penězům ale zcela jistě. 

Na ty šílené vraždy si pamatuji, odhalení orlických vražd v televizi - předpokládám že to byla tehdy Nova- bylo šokující.  Jonáka jsem v Libni vídala na vlastní oči, ten se televizním maskérům opravdu povedl. 

Jsem připravena celý cyklus zhlédnout naráz, v nějakém ivysílání, protože mě to zajímá, jak to bylo doopravdy. I když, jak to bylo doopravdy se asi nikdy nedozvíme. Je to zajímavé retro, které může být kontroverzní hlavně tím, že ho strašně moc lidí ještě pamatuje.

   Nicméně, myslím si hodně skepticky, že co se týká divokosti, zákonnosti, propojení všech možných složek s různými odpovědnými místy, že v tom si s devadesátkami zdatně konkuruje i dnešní doba. Akorát, v rámci přikázané politické korektnosti, se mnohem méně věci pojmenovávají pravým jménem a vytváří se iluze, že všechno je tak, jak má být. A když se to celé navíc zahalí povinnými respirátory, nepojmenuje se už vůbec nic. A nezbývá vlastně nic jiného, než nostalgicky sledovat dávné devadesátky:-(

Temné dnešní výročí

   Leden je navzdory svému mrazivému podtextu vlastně měsícem naděje. Je to opakovaně nový začátek, opět jsme na startu a s rozechvěním očekáváme, co následující, dvaadvacátý rok, přinese.

Dvě dvojky by mohly naznačovat určitou naději, ale to bychom potřebovali zdatného numerologa, aby nám to vysvětlil. V obecném duchu můžeme od letoška očekávat dost dramatických věcí, od covidu v mnoha variacích řecké abecedy, přes utváření nové vládní garnitury až k drahým energiím. Tedy nic hezkého. I první lednové výročí, které mě napadá, není vůbec optimistické. Vzpomeneme osmdesát let od tehdy přísně tajné schůzky ve vile na břehu jezera Wannsee, kde se rozhodlo o „ řešení židovské otázky.“

Je to osmdesát let, setkání řídil Heydrich, který rozhodně hodlal výsledky jednání uvádět do praxe. Nacistické špičky se sešly dvacátého ledna 1942 a hodlaly zde domluvit detaily nejzrůdnější akce, kterou kdy dějiny viděly. A co je horší, oni ji i zrealizovaly.

Jelikož šlo o schůzku tajnou, nikdo nezasvěcený o ní nevěděl. Ostatně, neví se o ní mnoho ani dnes, všichni většinou vycházíme z náhodného nálezu v archivu, kdy se objevila kopie zápisu říšského sekretáře, který se jmenoval Martin Luther. Skoro bych řekla, že jde o jméno symbolické, ale prý se tak jmenoval doopravdy. A jeho zápis, tedy kopie toho, co zapsal Adolf Eichmann,  o schůzce, je navíc jediným dokladem o tomto jednání. Tím, že ho američtí badatelé objevili až po Norimberském procesu, nestal se ani předmětem doličným. Jen potvrdil existenci schůzky v zámečku na břehu jezera Wannsee, kde se pod vedením kata českého národa Heydricha rozhodlo o brutální genocidě židovského národa. Je to osmdesát let, tak určitě stojí za to si událost připomenout.

On vůbec dvaadvacátý rok přinese hodně válečných výročí, žít před osmdesáti lety v tzv. protektorátu v roce 42, bylo hodně dramatické. 

Začínáme tedy připomenutím lednové konference ve Wannsee, kdy se v úterním odpoledni dvacátého ledna rozhodlo o tragickém osudu milionů Židů. Přičemž celé jednání trvalo asi jen hodinu a půl. Pravdou také je, že vraždění Židů v té době již běželo na plné obrátky, cílem setkání v luxusní vile nedaleko Berlína bylo vlastně hlavně sladit postup veškerých úřadů a vymýtit případné pochybnosti těch, co v sobě vydolovali náznak lidskosti, jako že to tak nejde. Wannsee potvrdilo, že jde.

Prostě cíl byl jasný. Zlikvidovat veškeré židovské obyvatelstvo v Evropě. A nutno konstatovat, že se to dost dařilo.

Proto je asi třeba si tuto temnou konferenci připomenout. Třeba jen proto, abychom si porovnali, jak přemýšleli lidé před osmdesáti lety a jak dnes.

A také, abychom nezapomínali na temné stránky dějin.

Navzdory tomu, že leden vnímáme jako nový začátek.

 Psáno pro Listy Prahy 1

 

Autokorekt

 Ono to asi není správně napsané, ale není vůle to opravovat, natož nějaký autokorekt. Tak to zůstane napsané, jak to je. 

Dlouho jsem se bránila zařízením, která by byla chytřejší než já. Ale doba je taková a nemít chytrý telefon znamená... No, neznamená to asi nic zásadního, prostě ho má takřka každý, tedy i já. 

A někdy mi jeho autokorekt dělá pěknou neplechu. Prostě si píše co chce on, ne co chci já. Naučila jsem se svoje zprávy kontrolovat, pečlivě. Hlavně od okamžiku, kdy jsem poslala kolegyni zprávu : 

Lucie, máš v létě Errasmus? 

Chtěla jsem vědět, zda pojede na stejnou jazykovou stáž jako já. 

Odeslala jsem bez kontroly, nenapadlo mě, že může být něco jinak.  

Ona se posléze udiveně ptá: "

Proč by nemohlo, myslím si já. Pojedeme asi spolu, tak to chci vědět.

Načež zjistím, že můj (hajzl) chytrý telefon poslal otázku tohoto znění. 

"Lucie, máš v létě orgasmus?"

Chápu, že se diví, proč mě to zajímá. ....!!!

   Vysvětlily jsme si to. Zasmály se. 

Leč moje ostražitost zůstala. Co kdybych to poslala někomu méně blízkému? Nadřízenému?  

Prostě jeden musí být ve střehu. 

Naštěstí to jde vypnout, ale než mi došla tato možnost, nastalo několik dost komických situací s autokorektem, navzdory tomu, že jsem ve střehu:-)

Máte také nějaké?

Lakomec

O víkendu, přesněji řečeno v sobotu, jsme si připomněli výročí Moliera. Tedy připomněli jsme si ho tak, až jsem na to zapomněla:-) A přitom jeho Harpagon, tedy Lakomec, je moje dost oblíbená hra. A od narození autora uběhlo 400 let, to je dost kulaté výročí. Tak se k němu vracím dnes. ostatně, i na Heinricha Schliemanna a jeho dvoustovku jsem pozapomněla, tak ho také napravím. Ale dneska je to Moliére, kterému se na konci jeho života splnila představa mnoha herců, odejít uprostřed hry, zemřít na jevišti. Myslím, že jemu se to povedlo, byť ne úplně do slova a do písmene. Nicméně, připomínám jeho narození, 15. ledna 1622 se narodil jako Jean Baptiste Poquelin. Divadlo si vyvzdoroval, nežil v době, která herce adorovala.  Léta žil jako kočovník, harcoval se po venkovských štacích a asi to nebyl moc luxusní život. Aby se jeho rodina za něho nestyděla, začal používat pseudonym Moliere. 

 Přesto si vydobyl slávu a uznání a bylo mu umožněno hrát u královského dvora. Tam už to s tím uznámí bylo náročnější, protože šlechtu dost odvážně kritizoval. A nejen šlechtu, dost často se trefoval do církve, která mu nemohla přijít na jméno. A jeho hry zakazovala. Ale nad umělcem držel ochrannou ruku bratr krále, Filip Orleánský, tak mu leccos prošlo, ale s různými intrikami, pomluvami a těžkostmi musel bojovat vlastně celý život. Možná i proto se ve finále nedožil vysokého věku, zemřel krátce po svých jednapadesátých narozeninách, v únoru 1673, těsně po skončení hry Zdravý nemocný, kde hrál hlavní roli. Před vystoupením údajně konstatoval něco v duchu, že se mu asi dneska bude špatně hrát. A opravdu, během představení mu nebylo dobře, projevy nemoci byly vidět i na jevišti, ale všichni si mysleli, že to patří ke hře. Jakmile dohrál, zřítil se do zákulisí a zoufale bojoval s návaly kašle. Nikdo si s ním nevěděl rady. Ještě ho tedy převezli domů, ale již mu nebylo pomoci. Zemřel tedy ne přímo na jevišti, ale vlastně to tak lze interpretovat. A ještě navíc symbolicky, během hry Zdravý nemocný...

Církev se mu chtěla pomstít i po smrti, že prý nepřijal poslední pomazání, tak nemůže být pohřben jako křesťan, ale jako sebevrah. Musel zasáhnout sám král, aby se tak nestalo. 

Dnes je Molierův hrob na slavném hřbitově Pere- Lachaise.

Napsal toho strašně moc, Lakomec je asi nejslavnější. Ale za zmínku stojí i Tartuffe, který byl právě církví často zakazován, Zdravý nemocný, Misantrop, měšťák šlechticem či moje oblíbená Skapinova šibalství. 

A Lakomec v podání Viktora Preisse, to je opravdová lahůdka. 

Ale i ostatní "Lakomci", které jsem viděla, byli skvělí. Pan Filipovský třeba. Nebo Pavel Zedníček.  Vždycky je to herecký koncert. Lakomce umíme:-)

Jan Palach

 Je to dnes padesát tři let, co na Václavském náměstí vzplála živá pochodeň. Mladý Jan Palach se rozhodl položit za svobodu oběť nejvyšší, svůj vlastní mladý život. Jistě to vyvolává otázku, jak moc si svobody vážíme dnes, jak snadno a za co se jí vzdáváme, jak za potlesku davů přihlížíme vzniku dalších totalit, ale to asi není smyslem dnešního příspěvku. Tím jsou dvě věci. První je jasná, připomenutí oběti Jana Palacha. Snaha, abychom na své hrdiny nezapomínali 

A druhá, ta s tím vlastně souvisí, byť mně se bytostně příčí. Narazila jsem totiž kdesi ve virtuálním světě, na FB, v jakési učitelské skupině, na nápad, že abychom to dětem přiblížili, dělá ona pedagožka Palachovy upáleniny. A prezentuje to jako děsně in a atraktivní aktivitu, že tak probudí zájem. 

Ve mně to tedy probudilo agresi, byť jsem se ovládla a nijak celou diskusi nekomentovala. Toto laciné podbízení se dětem, které ale zároveň vnímám jako podceňování mladé generace. Jako by nebyli schopni vnímat nic jinak než prizmatem zábavnosti a netradičnosti. Okamžitě se mi vybavil " veselý holocaust" který kdysi jakási mladá učitelka prezentovala jako cestu k zaujetí studentů tématem. Tehdy jsme ji ještě dokázali vysvětlit, že tudy cesta nevede, ale upáleniny mi připadají dost podobné. 

A tak si říkám, proč vlastně pácháme hromadnou likvidaci té mladé generace. A to nemluvím o všudypřítomném oprašování, umetání cest, rozmazlování, to nemluvím o zločinu distanční výuky a zavřených škol, ale mluvím o podbízivosti, lacinosti, oslavě zábavnosti ( copak k sakru může být válka zábavná? O holocaustu či procesech v padesátých letech ani nemluvě?) . Smutné je, že je to trend dneška. A že za upáleniny Jana Palacha sklidila autorka nápadu víc ovací než kritiky. 

Myslím, že samotný Jan Palach by z toho byl smutný. 

A tak se oklikou vracím k prvnímu bodu své úvahy, připomenout oběť Jana Palacha. Bojoval za naši svobodu. Važme si jí. 

A nerozmělňujme ji za pochybné úplatky. 

A pokud si to chcete připomenout, nevidím upáleniny jako akceptovatelné. Ale takový Hořící keř, ten určitě ano.

Ani nahá ani oblečená

 Aneb jako taková chytrá horákyně vystupuje nové ministerstvo školství. Těšila jsem se na změnu, nicméně cítím určitou setrvačnost. Jako by zmatená a chaotická nařízení setrvačně pokračovala, nemají hlavu ani patu, jsou nevyzpytatelná. Nechci hodnotit ta ostatní odvětví, zůstanu u škol.

Prý je nezavřou. Ha, ha...

Opozice ( a oprávněně) kritizovala zmatek v nařízeních, která chodí pozdě, jsou nesrozumitelná, nesmyslně dlouhá, do datovek chodí na poslední chvíli, nelze se v nich vyznat.  Souhlasím, bylo to tak a bylo to k vzteku. 

Ale když opozice najednou není opozice, tak to pokračuje. Nemlich stejně. 

Školy nezavřeme, znělo z lavic opozice. Teď je tedy nezavřou plošně, ale jaksi oklikou. Přidáme třeba dalších deset dní ředitelského volna ( jen tak bokem, na rodiče zjevně nikdo nemyslí, neb ředitelské volno není - překvapivě- sladěné s automatickým volnem v práci.), neustále se prodlužují nějaké prázdniny, na volno se nalepí dny boje proti covidu  (ó jak se bráním asociaci se dny sovětské kultury.-), ale ta mrcha podvědomí pracuje:-).. a ejhle, je tu týden, tu další, pak ředitelské volno a škola je zase zavřená měsíc. 

Roušky, tedy vlastně respirátory,  jsou doporučené, ale když je nemáte, zavřou vás, protože jste byli v kontaktu s výrazným nositelem.  Tudíž si lze meziřádky vyčíst, že jsou povinné. Protože ten, kdo trasuje ( myslím pedagog, který to dělá za hygienu, ještě zjišťuje, zda byl respirátor či nebyl a dle toho pak se posílají lidé do karantény.)

 A tak bych mohla pokračovat. Prostě chytrá horákyně. Či lépe řečeno, tak hezky česky, kecy v kleci. 

Školství jako priorita. Heslo, které bylo zapomenuto hned v okamžiku nečekaného volebního vítězství ( a ano, volila jsem je, abych vyvrátila pochybnosti). 

A to nemluvím o testování, jehož pochybné výsledky jsou označovány jako úspěšná cesta v boji s covidem. Testování v pondělí a ve čtvrtek kupříkladu moje studenty a mě pravidelně připravuje o hodiny češtiny, místo literatury provozujeme pochybné testování, které u nás třeba nenašlo nikoho pozitivního. 

Teď to bude asi jen jedna hodina, leč nikdo neví, jak dlouho. Takže není divu, že v tomto covidáriu ztrácím elán a pozitivní myšlení, protože in je dneska být negativní. A fakt nechci být chytrá horákyně, už v dětství jsem tu pohádku neměla moc ráda. A v dospělosti ji nechci reálně žít!

Stanislav Rudolf

 V tomto týdnu odešel, krom mého oblíbeného Dušana Kleina, za kterého opravdu truchlím, i Stanislav Rudolf. Skoro jsem na něj už zapomněla, ale smutné zprávy kolem jeho úmrtí mi ho znovu připomněly. Byl mým dětským oblíbeným autorem, jeho knihy jsem jeden čas opravdu hltala. Pak byly zfilmované a dodnes je lze vidět v recyklačních cyklech veřejnoprávní České televize. Třeba Metráček nebo Kopretiny pro zámeckou paní. Připomněla jsem ho i studentům v hodinách literatury. Většinou ho neznali, ale našlo se pár jedinců, co o něm věděli od svých maminek. Ba i tací, co ho četli. Jako že jim ho doporučila maminka a našli ho v domácí knihovně. Komentovali to jako naivní, zdlouhavou četbu, což je asi logické, protože oni žijí v jiném světě. Zkusila jsem znovu nahlédnout a měla jsem obdobné pocity. Přesto ten čtenářský zážitek z doby dávno minulé, kdy jsem ty knihy hltala, bavily mě, ten tu byl znovu. Zůstal. Byly to tehdy hezké knížky. Možná i proto, že pan Rudolf byl učitel, svět mladých dobře znal, rozuměl jim... A uměl psát. Dožil se požehnaného věku, zanechal literární stopu. Škoda, že se o něm víc neví. Zajímalo by mě, kdo je takový "Stanislav Rudolf" dneška. Některé knihy pro mládež jsou fakt skvělé, ráda si je přečtu i já. Buď protože jsou krásně napsané nebo proto, abych pochopila svět svých studentů. Ale doba je rozmanitá, jediný hrdina už dávno neexistuje. Ale někdo hodně populární určitě ano... Máte takového?

Spor o Djokoviče

 Sleduji aktuální causu s Djokovičem v Austrálii a po pravdě jsem zděšena. Totalitní praktiky za potlesku davů.  Situaci logicky sledují i děti, které sport zajímá, proto došlo i na debatu ve škole. Kupodivu ( pro mě tedy kupodivu) vůbec nešlo o jednoznačnou záležitost. Diskuse byla mnohovrstevná, dramatická, ve finále až vášnivá. Byli jak přívrženci zákazu, tak jeho odpůrci. Statisticky se asi ale víc děti klonily k tomu, že zákaz vstupu je v pořádku. 

Já to tedy mám úplně naopak. Asi bych, na místě pana Djokoviče, do takové země vůbec nejela, ale když už jel, pak plně stojím na jeho straně. Zákaz vstupu do země neočkovaným lidem vnímám jako jasně totalitní, příště může přijít zákaz pro obézní, pro vysoké nebo naopak pro mrňavé, až to skončí tím, že akceptujeme pouze modrooké blonďáky a ostatní mají smůlu. A když už akceptují výjimku, zde udělenou, pak ji zrušit jako zvůli nějakých úředníků, to už vnímám jako naprosto skandální. Překvapuje mě, že je to za potlesku davů. Silně zní ten podtón, že on, jako nejlepší, si myslí, že si může dělat co chce. A tak ho klepneme přes prsty, protože není dobré vyčnívat, vnímám tu hysterii kolem něho já. 

Být tenistou, asi bych nechtěla takový turnaj vyhrát. Copak to může být plnohodnotné vítězství, toho nejlepšího porazila byrokracie? A totalita, protože to nic jiného není. Každá totalita přece začíná tím, že si mapuje, jak jsou lidé poslušní? A tady je poslušnost zjevná. Neočkovaný sem nesmí.  Už to je napováženou. Pak se všichni radši naočkují, aby mohli. A ti, co se nenaočkují, tak ti mají problém. A když ostatní už aktivně drží ústa a krok, je to pro ně dost marný boj.  A tak bych samozřejmě mohla pokračovat. Ale ono je to vlastně jedno.  Jde o trend, který nějaké psaní na blogu nezmění. Jde jen o nepatrnou ventilaci pocitů. V tom duchu, že stojím na straně Djokoviče ( navzdory tomu, co o něm všichni tvrdí, jak je arogantní, bohatý- to je asi největší zdroj kritiky- paličatý a kdo ví jaký.) Australské praktiky vnímám jako totalitní a děsí mě, jak je všichni schvalují. Ještě kdyby snad očkovaný člověk byl naprosto bezinfekční a bezpečný, snad bych to vnímala jinak, ale asi i tak, takový bezprecedentní zákaz a omezování svobody prostě cítím jako nepřijatelný. A jsem v napjatém očekávání, co bude dál. 

A z hlediska tenisového bych to viděla tak, že vítěz letošního ročníku rozhodně nebude plnohodnotný vítěz a výhra ho snad ani nemůže těšit. I když. on to má každý jinak. A vyhrát za každou cenu, vyhrát i když jsem průměrný, to už tady přeci bylo. Ale pořád je to tak lákavé.... Tak zlikvidujeme Djokoviče, a pak se uvidí, koho dalšího...

Dneska

 Dneska hledám nějaká zajímavá výročí. Vím, že umřela Agáta Christie. 

Narodil se Jack London, toho jsem v dětství milovala a ráda četla. 

Také Haruki Murakami, kterého zase naopak pořád neumím číst. Vím, že je děsně in číst Murakamiho, zkusila jsem to, ale nejde mi to. Třeba je to jen zatím. Každopádně, dneska má narozeniny. 

 Má je i ten krásný francouzský herec Olivier Martinez a televizní hlasatelka Jolana Voldánová. Jistě by se našlo víc osobností pro dnešek, tito mi vyskočili při hledání výročí. Není žádné kulaté, nic zásadního se asi neudálo. Takový obyčejný lednový den. Jen ho v posledních letech trochu přestávám mít ráda:-). 

Experimentátoři

 Škola je někdy docela neklidné, neřku-li až nebezpečné pracoviště. Třeba v okamžiku, kdy si chlapci zahrají na experimentátory. Co se asi stane s mikrovlnou troubou, když do ní narvu papíry a zapnu jí? 

Až dosud by to bylo samo o sobě nebezpečné.  Když ale neudržím pozornost, kamsi odběhnu a zapomenu, že jsem experimentoval? Pak může škola klidně lehnout popelem. A donekonečna opakované a trénované cvičné poplachy dojdou svého uplatnění. 

Často jsem si otráveně při cvičném útěku ze školy myslela, že je to fakt jen ztráta času a že se přeci nic podobného nemůže stát. 

Jenže ono by dokonce mohlo jít i o životy. 

Naštěstí to odnesly jen dvě mikrovlnné trouby.  Klika. 

A potvrzení premisy, že některé nápady jsou fakt hovězí. A také, že je dobré,  že máme štěstí a nic horšího se nestalo.

Stejně jako to, že vyděšení kluci snad pochopili, že tudy správná cesta k experimentování nevede. Není každá zvídavost úplně dobrá a na místě.

A pak, že je ve škole nuda. Ani omylem:-)

Proč nejsem pacientem

 Parafrází na Čapkovo Proč nejsem komunistou se vracím ke svému zánětu uší. A vůbec, k pocitu být pacientem v naší zemi. Nebo alespoň u nás v Praze. Nic moc tedy. Na rozdíl od Čapka, který tedy věděl, že když komunistou nechce být, pak jim nebude, u pacienta tato volba neexistuje. Navzdory mé intenzivní snaze nedostat se do spárů doktorům, čas od času musím. Jako nyní s ušima. Již v sobotu jsem psala, že hluchota nic moc. Neděle mě pak dohnala na pohotovost. A také nic moc. Sestru nejvíc zajímalo, abych měla správně nasazený respirátor. Utáhla jsem tedy čínský výrobek nejen přes nos, ale tak, že jsem takřka nedýchala, nemluvě o tom, že dostat poutka přes bolavé uši byl také docela výkon. Co mi je, to už jí moc nezajímalo. Sedněte si a připravte si kartičku pojištěnce. Mlčky plním příkaz a usedám na liduprázdnou chodbu. Žádný pacient široko daleko. Jen sestřičky občas běhaly po chodbě. S respirátory se ale moc nemazaly, sem tam pod nosem, sem tam vůbec. Ne poprvé jsem to vnímala jako určitou formu šikany, ale bylo mi blbě, tak jsem se nebránila a dál se dusila v respirátoru, zaháknutém na bolavých uších. Sledovala jsem dokonalou schopnost, se kterou mě ty zdejší setry přehlížely. Kolem brouzdaly dost, ale zjevně ne za pacienty na pohotovosti. Nakonec jsem si dala deset minut, pak už se ozvu. Nemusela jsem. Do ordinace mě vyzvali těsně před koncem mojí vlastní lhůty trpělivosti. Mladá doktorka se ani neotočila od počítače, natož aby pozdravila či se zeptala, co mi je. To obstarala sestra, doktorka cosi klepala do počítače. Pak se jala po slovensky zjišťovat moji anamnézu. V situaci, kdy jsem byla hluchá, ještě s respirátorem, to byl dost výživný rozhovor. Když jsem asi potřetí odpověděla na úplně něco jiného než na co se od své klávesnice ptala, otráveně se na mě otočila a začala se mnou vést dialog jako s méněcenným- tak, jak to známe z komediálních filmů. křičela a artikulovala. Divím se, že nepoužila frázi, co vás bolí, babi.

Nakonec mi koukla do uší, diagnostikovala to, co už jsem věděla, tedy zánět zvukovodů. Předepsala mi kapky pro děti a hlavně prý, ať beru analgetika, bolet to bude ještě několik dní. Když jsem se pokusila zjistit, jaká analgetika má na mysli, mávla rukou a odsekla, že něco, co mi volně prodají v lékárně. Tak jsem odsud vypadla, se stejnou diagnózou, jakou jsem si stanovila sama, s pocitem naprostého nezájmu a vlastně i určitého ponížení. Obvykle se takovému chování umím bránit, ale bylo mi tak zle, že jsem byla ráda, že stojím. Takže jsem se nebránila. Odjela jsem domů a dál se léčím podle babských receptů. A třikrát denně si kapu ty dětské kapičky. 

A proto nechci být pacientem. Protože s k vám chovají hrozně. Chápu jejich únavu a přetíženost, byť tato slovenská paní doktorka moc přetížená nebyla, nebo to tak nevypadalo. Ale takhle se neléčí, nechová k lidem, natož k pacientům. Nechodím často k lékaři, ale nejen proto, že bych byla zdravá jako řípa, ale hodně i proto. Jistě, jsou chvíle, kdy to nejde. A když to proběhne tak, jak jsem zažila na pohotovosti, pak se jen těžko věří v tolik oslavovanou lékařskou obětavost i empatii. Jistě takoví doktoři existují, ale buď nepracují na pohotovosti nebo jsem takové už dlouho nepotkala. Prostě nechci být u nás pacientem. Kromě zdraví totiž mnohdy ( opět nechci házet všechny do jednoho pytle) ztrácíte i důstojnost, lidskost a sebevědomí. Pořád u nás někteří hrajou na bohy v bílých pláštích a to mě fakt nebaví. 

Jsem zvědavá, co na to moje zvukovody. Jestli tam budu muset znova, tak potěš pán bůh:-(

Karel Čapek

 Pro dnešní nedělní čtení téma jako vyšité. Připomínáme si narození Karla Čapka, tak lze symbolicky sáhnout po některé z jeho knih. Nebo her. Případně novinových článků. Asi by se nabízela Bílá nemoc. Jako paralela s dneškem. Nebo Dášeňka, jako četba pro Tobiáše:-).  Hodně mě už dlouho oslovuje Věc Makropulos, každým rokem víc a víc. Ale pro dnešek si já osobně vybírám Obyčejný život. A ne jako další paralelu s dneškem, kdy je nám obyčejný život dost komplikován, neřku-li zakazován. Vybírám si tu knihu proto, že navzdory svému názvu je pro mě dost neobyčejná. Skoro bych řekla, že od Čapka mě baví nejvíc? No, to bych se mohla dohadovat sama se sebou, těch čapkovských topů mám asi víc. Ale dnes je to tedy Obyčejný život. Baví mě ta kombinace přemítání s realitou, hezky se to čte a ráda se k této knize vracím.  Prostě, mám ráda Obyčejný život.

Jako poleno

 Vždycky jsem si myslela, že z fyzických handicapů bych nejhůře nesla slepotu. Vzpomínám na svou nevidoucí tetu, která byla naprosto soběstačná, což jsem jako dítě vůbec nechápala. Jak může vařit, když nevidí? Chodit, bavit se, smát se? 

Všechno dělala s naprostou lehkostí. Měla život ráda. Televizi nahradila rozhlasem ( dodnes mi vzpomínky na ni vyloudí melodie rozhlasového Kolotoče, který ráda a pravidelně poslouchala. To jsem po ní zdědila:-)). Knihy ji vždy někdo předčítal, někdy i já, trochu koktající žačka druhé třídy, ale četla jsem vždy s vášní a nadšením, tak se i to dětské neumělé čtení asi počítalo. Dnes by měla audioknihy. 

Nu, každopádně, vnímala jsem to jako brutální handicap, se kterým bych si neporadila.     

     Všechno ostatní bych asi nějak dala, myslela jsem si frajersky do okamžiku, než jsem ohluchla. Předpokládám tedy, že jde o jev dočasný. A také nejde o hluchotu stoprocentní, jde o průvodní jev zánětu obou zvukovodů. Vyplavala jsem si je v bazénu, ve snaze vypěstovat si nějakou kondici. Místo ní jsem si vypěstovala kvasinky a posléze zánět. 

A nesnesitelnou bolest, o které těm, co mají s bolestí v uchu zkušenost, nemusím povídat. 

A těm ostatním to fakt nepřeji:-). 

Každopádně, vyzkoušela jsem si stav neslyšících. Doma na mě musí řvát, televizi jsem vytočila na plné koule, což vyhnalo z místnosti všechny kolem. Tak jsem to radši vzdala, stejně není na co se dívat. Ležet moc nelze, to bolí ještě víc. A na procházce se psem se raději vyhýbám ostatním, protože na mě mluví a já jim nerozumím. Dost blbě se s tím funguje.

 Celé své onemocnění jsem si navíc sama a dobrovolně  zhoršila suchým teplem, ( a tím pádem vlastní blbostí) kterým jsem se chtěla kurýrovat, navzdory tomu, že zánět vyžaduje ledování. 

Dle babských rad jsem si do ucha narvala i česnek, který jsem ale zapomněla obalit vatou, takže jsem si způsobila bolest ještě větší. Není nad internetovou léčbu:-)

Takže čekám, až zánět odezní, nemohu plavat, ba ani se sprchovat, respektive umývat si vlasy, což je v česnekovém odéru obzvlášť pikantní:-)

A zakouším život nedoslýchavého. A zjišťuji, že ani to bych nedala. 

Ono si mezi těmi neduhy nevyberete. Se vším se naučíte žít, i jako nevidomý. Ale ani nedoslýchavý, neřku-li hluchý, to není nic moc. 

Studenti v pondělí patrně zažijí inkluzi ve sboru, čeká je hluchá kantorka. A já opráším starou schopnost odezírání a znakové řeči, kterou jsem se učila kdysi na vysoké. Abych se domluvila. Pokud tedy bolest dovolí. 

A přestávám se rouhat, ani slepý, ani hluchý...

Možná tak ještě nevidím zlo, neslyším zlo, ale ani to nic moc:-)

Wellness v Konopišti

 Novoroční, či spíše druhoroční, volno jsme se rozhodli strávit v Tvoršovicích. Navzdory tomu, když to hledáte, musíte zadat golf centrum Konopiště. Od Konopiště je to tedy dobrých deset kilometrů, možná i víc, ale je to značka. Tvoršovice asi tolik netáhnou, ani jako rodiště Zdeňka Štěpánka, jehož socha stojí u jednoho z vchodů. 

Ale už to známe, víme, že tato vlastně trochu klamavá reklama, protože na Konopiště si odsud opravdu neodskočíte, je účelová, a tak sem občas jezdíme. Odpočinout si, nabrat sílu, zaplavat si. Není to tu nejlevnější, v novém roce ještě utajeně podražili ( utajeně píši proto, že dohledat nové ceny moc nejde, sice vám je automaticky a bez vysvětlení naúčtují, ale ceníky mají staré. Když jsem se nad tím podivila, proč mi účtují jiné ceny, než které tady jsou nabízeny, tak mi sdělili, že to ještě nestihli opravit). Že teď měli týdenní odstávku a zavřeno, to jsem už nekomentovala. 

Takže ceny nové, služby staré. I tak jsme zkoušeli relaxovat, i když pára nešla, trysky masážních vířivek byly vypnuty a venkovní bazén, který je v ceně, zazimován. Ne snad, že bychom se chtěli otužovat, ale přelom roku byl takřka jarní,a po sauně by venkovní bazén bodnul. Zejména tehdy, když slabý proud osvěžující sprchy v sauně nabízel vodu takřka vlažnou. 

Do okamžiku, než přišly davy dalších lidí, se relaxovat dalo. Poté, pod nátlakem nezvladatelných dětí, skákajících snad i do vířivky, navzdory všude přítomným zákazům skákat do bazénu, už to o odpočinku moc nebylo. Tak děti řádily a řvaly, rodičům to nevadilo, ostatní se museli přizpůsobit. Vše pro dítě. Ostatně, i někteří tatínkové, ve snaze být někde první, klidně smetli malé dítě. Nebylo jejich, tak co by brali ohled. Zda se skáče či neskáče také nikdo nekontroloval, personálu to bylo jedno, tak co by si děti nezařádily, to je ostatně logické. 

A tak se relaxace poněkud zvrhla, proto jsme to radši vzdali. Ta úvodní chvíle klidu sice byla fajn, ale představa, že tu trávím nějaký draze zaplacený pobyt a relaxační zóna dost připomíná válečnou, tak bych asi radost neměla. Na odpoledne to jde, i když zákazník tady na prvním místě tak úplně není. Ale ve finále to vypadá jako hra na něco, co není. Třeba na Konopiště, co je ve skutečnosti Tvoršovice. A nebo jsme jen jednoduše měli smůlu a příště to bude lepší. Protože dosud jsme to tu měli rádi, a vlastně i máme, navzdory ...

Nu, uvidíme...

Tři králové

 Na Tři krále, o krok dále, praví se v lidovém pořekadlu. Je z toho nepatrně cítit optimismus. Napsat, že je to pozitivní se v dnešní době moc nehodí. Mudrci z východu se jmenují Kašpar, Melichar a Baltazar, přesto zkratka na dveřích míst, která navštívili, neznamená ale prý iniciály jejich jmen, byť může a je to tak často prezentováno, ale zkratku od Ch( K) ristus Mansionem Benedicat - Kristus ať obydlí žehná. A plusy nejsou plusy, ale křížky, které symbolizují svatou trojici. Nu, po této edukační vsuvce lze ale jen konstatovat, že na tom asi až tak nezáleží, co přesně to znamená. Spíš je podstatnější asi fakt, že dneškem u nás končí Vánoce, zatímco na východě začínají. Že probíhá tříkrálová sbírka, která má napomoci charitě. A ´že kupříladu existovala i Tříkrálová dohoda, která stála na počátku cesty ke vzniku samostatné republiky. A i to, že v našich dějinách mají přezdívku Tři králové i hrdinové odboje, Balabán, Mašín a Morávek, kteří se před osmdesáti lety bránili okupaci se zbraní v ruce. Ovšem ve světle událostí spojených s likvidací Heydricha se na ně trochu zapomíná. Tak si je na Tři krále připomeňme. Pravda, oni sami si říkali tři mušketýři, přezdívka tři králové je, tuším, od gestapa. A ve veřejném prostoru se usadila i díky výbornému seriálu z devadesátých let, Tři králové, který režíroval Karel Kachyňa, což samo o sobě je značkou kvality.  Takže, tři králové byli na počátku roku 42 už jen dva, Balabána popravili na podzim roku 41. A zbylé dva pak přesně před osmdesáti lety, Morávka zastřelili na jaře  na Hradčanech a Mašína zavraždili v létě v Kobylisích. Položili život za naši svobodu. Proto je dobré si je připomenout, asi víckrát, v letošním jubilejním roce, ale proč nezačít zrovna na Tři krále...

Umberto Eco

  Dnes by se dožil devadesátých narozenin Umberto Eco. Můj oblíbený medievalista. Vždycky mě bavil jeho pohled na dějiny. Jméno růže jsem sice objevovala obráceně, nejdříve film a pak kniha, ale to nic nemění na mém okouzlení tímto dílem. Některé jeho knihy jsem, pravda, nedočetla. Byla na mě moc složité. Ale některé ano a hlavně mě bavilo to jiné nahlížení středověku a historie jako takové. A pak si pamatuji na událost, která už je asi skoro deset let stará, ale která by se v klidu mohla stát i dnes A totiž, když Karlova univerzita ( které si ale jinak moc vážím) zamítal udělit čestný doktorát. Asi prý proto, že je málo vědecký. Oni asi důvod nezveřejnili, ale tohle nejvíc kolovalo jako vysvětlení toho pro mnohé dost nepochopitelného rozhodnutí. Spíš bych v tom viděla nějakou malost, než touhu po tom, aby čestný doktorát dostal někdo za vědeckou činnost. To ostatně ani není principem toho ocenění, ale to je už dnes jedno. Jen mi to tak vytanulo na mysli, když už připomínám toto kulaté výročí. Jako že pořád je něco zvláštní, tajemné a mysteriózní:-)

Stoletá Praha

   Nedávno se mě někdo mezi řečí zeptal, zda byla Praha hlavní město odjakživa?

Přivedlo mě to k historickému zamýšlení. Ne snad, že bych to tak úplně nevěděla, jen jsem to neměla přesně rozfázované. Ostatně, Praha je více méně nesprávné označení čtyř historických měst, tzv. souměstí, která vedle sebe koexistovala kolem Vltavy po dlouhá staletí. Ale navykli jsme si říkat Praha.

Přemyslovci, kdysi dávno, z Hradu ovládali vlastně jen Staré město, posléze Menší město

 a Hradčany.

  Lucemburkové to posunuli trochu dál, vzniká Nové město. Jagellonci se sice moc neohřáli, asi se jim tu moc nelíbilo, ale jagellonská gotika zdobí město dodnes.

Habsburkové to měli podle nálady, jak kdo zahořel k oblasti kolem Vltavy osobní sympatií.

A nově vzniklá republika ani o jiném hlavním městě neuvažovala.

  Tak mi došlo, že leden roku 2022 vlastně přináší stoleté výročí vzniku hlavního města Prahy, což si patrně asi ani neuvědomujeme. Vnímáme totiž Prahu jako hlavní město odjakživa.

    Přitom ona byla dlouhá staletí jen provinčním městečkem, jelikož hlavní město byla logicky Vídeň.

A z dlouhé historické nevýznamnosti vyskakuji jen známé okamžiky hvězdné pražské slávy.

  Na první dobrou se logicky nabízí  slavná doba Karla IV., která přinesla vznik Nového města. Ta je dnes glorifikována jako velký pražský stavební boom. Když o tom ale přemýšlím do detailů, nevím, jak moc by se mi líbilo v té slavné době v Praze žít. Jednak se pořád něco stavělo a bouralo, takže zcela jistě tu byl permanentní hluk a nepořádek. Do toho byla morová nákaza, takže asi běžný život nic moc. Někteří stavitelé byli navíc natolik „nezodpovědní“, že vybudovali i ulice, které král nekázal postavit. A máme tak zajímavou Nekázanku v centru města.

Další slavné období přinesl přelom šestnáctého a sedmnáctého století, kdy se na Hradě usadil podivín, který Prahu natolik pozměnil, že historie jí posléze přiřkla přezdívku Rudolfínská Praha.

A pak se Habsburkové vrátili do Vídně a z Prahy zbylo město okresního formátu.

Pravda, Marie Terezie sem docela investovala, navzdory nechuti k Čechám jako takovým. Josef II. v roce 1784 sloučil čtyři města do jednoho a vytvořil královské hlavní město Prahu. Od té doby už vlastně lze oficiálně mluvit o Praze, byť pořád šlo o běžné město. Pro Čechy sice asi trochu významnější, ale určitě ne hlavní. Navíc asanace devatenáctého století ho dost poznamenala, naštěstí ne tak fatálně, jak si tehdejší radní plánovali. A dnešní luxusní Pařížská, tehdy Mikulášská, je pozůstatkem jejich velikášských plánů udělat z Prahy malou Paříž. Na luxusní bulváry a velkolepé stavební přeměny ale nebyly v městské kase peníze, tudíž historický ráz města zůstal docela zachován.

Pak přišla válka, vnikla republika a  v lednu roku 1922 byl přijat zákon o vytvoření Velké Prahy, a tedy o vzniku hlavního města Prahy.

  Hlavní město Praha má tedy v letos v lednu sto let. A to už je nějaké výročí. Praha jako stoletá dáma si určitě zaslouží hlubší exkurz do své historie. Ale to až po oslavách, v lednu jen připomínáme její slavné datum a odpovídáme na úvodní otázku, že Praha je hlavním městem od 1. ledna 1922J.

Psáno pro Listy Prahy 1 

 

 

Pyrotechnika zakázána

 Někdy ( v poslední době tedy dost často) mě napadá, že asi doopravdy žijeme svůj zánik říše západořímské.... I tehdy přestávaly platit normy, pravidla, zákony ..., nefungovala jejich kontrola ani vymahatelnost. Všichni si jen užívali, chtěli jen brát a nikoli dávat. Slova jako disciplína, respekt či dodržování čehokoliv mizela z tehdejšího slovníku, stejně jako z našeho. Moc si třeba neumím vysvětlit fakt, že pyrotechnika na poslední dny roku byla na veřejných místech zakázána. Když v rádiu jmenovali místa, kde se pálit nesmí, kupříkladu Stromovka byla jedním z nich. Přesto v poslední dny roku, a hlavně tedy na Silvestra, připomínala válečnou zónu. Pálilo se o sto šest. Zákaz nikdo nekontroloval, nevymáhal, střílelo se až do božího rána...( Policii jsme ve Stromovce ani koutkem oka nezahlédli), nikdo nic nevymáhal. Na Nový rok ráno zbylo na mostě odpaliště, nikdo se ani nenamáhal to po sobě uklidit, odnést. Proč taky, když tady si každý dělá co chce. 

Když kupříkladu vzpomenu zákaz vánočních trhů, navzdory tomu, že jsem s nim hluboce nesouhlasila a nesouzněla, stejně mě šokovalo, že stačí jen přejmenovat trhy na farmářské 

jede se dál. Nikdo nic nedodržuje, nic nevymáhá. 

Občas se sice někdo utrhne, napaří exemplární pokutu, čímž vytvoří další příkoří, protože trest je jen pro někoho, a jede se dál. 

A tak bych mohla pokračovat donekonečna, příkladu nabízí současnost nepočítaně. 

Jako kdysi ve starém Římě. Kdy prohnilou  a sebedestruktivní společnost smetla jiná civilizace, kde slova řád a disciplína a respekt  zákonům nebyla na indexu. 

Nu, dožít bych se toho nechtěla, ale jsme na dobré cestě. A jedeme z kopce. 

A dáváme tím logicky velmi špatný příklad mladé generaci. Co si jako má myslet o pravidlech, která se stanoví a nikdo je nedodržuje ani nevymáhá? 

Asi jen to, že je to norma. 

Ostatně, už dlouho vím, že do mi do výchovy hází vidle ti nahoře. Jak vysvětlit dětem, že kupříkladu v čele státu má stát ten nejlepší z nás? Že být opilý a pracovat nejde dohromady? Že lhát se nevyplácí? Jak vykládat dějiny a něco o zločinech bývalého režimu, když jeho představitelé se těší současné moci a oblibě? A celé to ( v duchu nedávných Vánoc) podtrhují normalizační filmy a seriály, neustále národ utvrzující, jak bylo tehdy dobře.  Staré moudré, že příklady táhnou, platí i v té záporné podobě, bohužel. 

 V kdysi mocné a prosperující říši římské to patrně měli podobné....

Včelař z Aleppa

 V novém roce první nedělní čtení. Knížka od Ježíška. Krásná a čtivá. I když nevím, zda krásná je správné slovo. Je zajímavá, dojemná, aktuální...Příběh o ztrátě domova. Stačí málo a nemáte nic.... Stojí za přečtení

PF 2022

 Těším se na ty dvojky, věřím v jejich magickou sílu:-) . Krásný nový rok všem:-)