pondělí 30. září 2013

Mnichov

   Před pětasedmdesáti lety bylo lidem zcela jistě hůř. Řekla bych, že tak zle, že  deprese v podstatě  přesahuje až do dneška, aniž bychom si to uvědomovali nebo uvědomovat chtěli.  Podepsání Mnichovské dohody muselo národ totálně demoralizovat. Přestože demoralizace je aktivní slovo dneška, brodíme se poměrně velkým marastem, pocity tehdejší doby se asi výrazně liší. Jenomže tenkrát to všechno začalo. Potupnou fackou, která znamenala pád všeho, co dosud existovalo a v co se věřilo. Mám na mysli politické vazby, spojenecké vazby, sousedské vazby a hlavně pocit vlastní důstojnosti. Najednou nic neplatilo jako dřív, hodnoty dosud uznávané byly úplně degradované a všechno bylo jinak.  Že důsledky tohoto traumatu přesahují až do dneška, lze vyčíst i z velmi zajímavé knihy Dlouhé stíny Mnichova, která mě velmi zaujala, ale je samozřejmě celá další řada knih a studií zabývající se tímto fenoménem.
Většinou se dnes vyzývavě ptáme, měli jsme se bránit nebo ne? Samozřejmě, s odstupem let a v bezpečí obývacího pokoje nad klávesnicí lze vynášet radikální soudy:
 „…Ano, zcela jistě bojovat. Ne, boj by neměl smysl….“
  Řekla bych, že ani historici v tom nemají jasno. Roli hraje celá řada proměnných, různých povinností i vojenských nuancí, takže je to asi těžké hodnotit. Studenti, pokud jsou v obraze a chtějí o tom diskutovat, to mají tak nějak napůl. Já osobně se kloním k názoru, že bojovat se mělo. Jen pro ten pocit, že se nedám. I marný boj má cenu, myslím si já. Nevím sice, jak bych hovořila stojíc tváří v tvář jisté smrti, ale z toho obýváku si myslím, že nebojovat byla chyba
 a že s to s námi nese pořád.  Zejména taková ta apatie, že stejně nic nemá cenu. A to je mor.  Ve veřejném prostoru naprosto nevymýtitelný… Chapadla mnichovské zrady nás prostě ovíjejí dodnes…..

   Je dobré si tedy události, byť smutné, odehrávající se na přelomu září a října před sedmdesáti pěti lety, připomenout. Třeba knihou..





                                                   

neděle 29. září 2013

Vinobraní

 Vinobraní na Svatováclavské vinici na Hradě patří k mým oblíbeným výletům. Vinobraní jako takové je vždycky příjemná záležitost, tady je ještě umocněna neopakovatelným výhledem na Prahu, atmosférou místa a samozřejmě, luxusním vínem. A když se podaří, jako letos, i počasí, je to záležitost vskutku relaxační.  
Bylo, jak jsem předpokládala, o něco více lidí než obvykle, hradní nádvoří byla davy takřka zaplněna, ale vinice díky vstupnému nával vyselektovala a počet lidí se ustálil na přijatelném stavu. Takže víno, něco dobrého, posezení na trávě a příjemné povídání o všem možném. Až nastupující podvečer, doprovázený poměrně nepříjemnou zimou, nás vyhnal. Ovšem byl to zážitek. Svátek svatého Václava, patrona vinařů, jsme oslavili vskutku, jak se patří...

                                     Pohled od brány vinice
 Můj oblíbený pohled přes sklenku, zatím prázdnou,která tentokrát nesla logo Vína z Moravy, vína z Čech:-)


První stánek, kde se za první tolary prvně degustovalo. 
                                                 
                                        Každé vinařství se zde nějak prezentovalo

                 
                                většinou jsme šli po Pálavě, ale každé víno bylo vynikající.
                                                 
                                        převážně pozdní sběr či výběr z hroznů

                                     
                                        lákadla byla rozprostřena po celé vinici
                                       
                                  skupinky degustátorů zvolna korzují nahoru a dolů...
                                              slunce se opravdu včera snažilo.....

                                               
                                                      i muzika tu příjemně vyhrávala
                                                   
                                                   opravdu bylo z čeho vybírat
                                                       
                                                             a na co koukat

                                         ani po závěrečné degustaci se pohled nezakalil.....



 Cestou domů: policejní doprovod jakési extravagantní akce, která duněla Prahou a zastavila dopravu. Co ovšem chtěli účastníci svým expresivním projevem a vizáží sdělit, jsme nepochopili. Naštěstí, jdeme na druhou stranu, dojem z vinobraní to nezkazí....

sobota 28. září 2013

Svatý Václav

   Svatý Václav to má letos těžké. Těžší než obvykle. Jednak jeho svátek připadl na sobotu, čímž ochudil svoje oddané poddané o volný den, což se mu vrátí v té podobě, že většina národa na něj zapomene:-). Co si taky připomínat v normální běžnou sobotu nějakého pradávného světce? Druhý kámen úrazu je v tom, že současný prezident ho označil za kolaboranta, neuznává ho a na svém svatém přesvědčení nehodlá nic měnit. Po šavlovém tanci před svatováclavskou korunou tedy už nehodlá mít s patronem země české nic společného a jeho oslav se prostě nezúčastní.
 A basta. K čemu nějaké české tradice. 
Nu, a další oříšek je, že na svatováclavský víkend připadá připomenutí Mnichovské zrady, takové půlkulaté,75, čímž pádem se o diktátu o nás bez nás bude hovořit mnohem více než obvykle. Navíc, s Václavem to dost koresponduje, celkem kontroverzně, dalo by se říci, takže to bude mít svatý Přemyslovec letos opravdu docela obtížné. A to i přes to, že se právě nyní (to jsou pěkné náhodičky) našel zbytek jeho praporce (hurá) a Hrad vystavuje jeho brnění a přilbu, zatímco lebka cestuje na pouť do Staré Boleslavi.     Hradní prostory tedy budou, troufám si odhadovat, nacpány, neřku-li přecpány, příznivci těchto svatých relikvií, zejména proto, že vstup je zdarma. Příjemnější alternativou se proto může jevit návštěva Svatováclavské vinice, kde probíhá tradiční vinobraní. Svatý Václav je totiž mimo jiné i patronem vinařů, což je jistě poměrně příjemná funkce, rozhodně se dnes využije mnohem víc, než jeho další kvalifikace, kterou bylo kácení šibenic či péče o otroky. Posmrtné zázraky by se sice také docela hodily, ale skoro se nabízí odpověď, že tady už ani zázrak nepomůže, tak nám stejně zbývá jen to jeho víno. A že tady bývá opravdu exkluzivní.  Ani v Palládiu takové nekoupímJ, ač je Václav s palládiem země české úzce spjat. Že ho ovšem dnešní doba redukovala na symbol konzumu a drtivá většina zdejších zákazníků o nějakém jiném palládiu nejenže nikdy neslyšela, ale uctívají jen toto jediné, to by bylo pro Václava jistě poněkud šokující. Možná tolik, že by si dopřál sklenku výborného vína za svých vinic u Pražského hradu. Stejně tak, jako my dneskaJ. Abychom u toho probrali jak Václava, tak následný Mnichov, na který nechci zapomenout. I když asi víc se zaměříme na mnichovskou zradu, neb Václava jsme důkladně probrali ve středečním povídání v Dadapu. Ovšem jeden nikdy neví..

pátek 27. září 2013

(Ne)smrtelná teta

Potkaly jsme se po dlouhých letech. V její tváři zbrázděné vráskami se zračila zloba a nenávist.
„Co chceš?“
Stejně zlobné atributy šlo snadno rozpoznat i v jejím hlase.
Začala agresivně. Tolik nadávek a vulgarit v jedné větě jsem už dlouho neslyšela. Teprve dál se ukázalo, že vytahuje jakési staré křivdy, ještě z pravěku našeho společného dětství, které si už nikdo nepamatuje. Nebo je vidí jinak. Taky má velký majetek. Musí se s tím pochlubit.  Brát si servítky ale rozhodně nemíní. Nejspíš by totiž jinak nikdo ani nevěděl, že ona je nyní velká selka. Patří jí totiž úplně všechno kolem. Kromě toho ona jediná pracuje, zatímco všichni ostatní žijí na její úkor.
Konstatovala jsem, že se od dob našeho vzájemného kamarádství dost změnila, a že když k nám chodila na večeře, nikterak se vůči naší rodině nevymezovala.  To jí zaskočilo.
„ S takovou šmírou já se přeci nepřátelím. My jsme vyšší třída!“
Nevím, kdy se jí to stalo. Všichni jsou pod její úroveň. Sousedi, bývalí přátelé, současní přátelé, úřady, muži, ženy i děti.
Musí to být nějaká choroba, která propukla až v pozdějším věku. Přitom na první pohled lze jen těžko provést diagnózu.  Na první poslech už pak velmi snadno.
Podobné zkušenosti s ní má mnoho lidí. Dokonce se mi zdá, že přibývají geometrickou řadou.
Popravdě řečeno, jeden čas jsem měla nepříjemný pocit z toho, že jen já jsem v epicentru její chorobné nenávisti. Ale pak jsem zjistila, že nejsem jediná a to člověku přinese nečekanou úlevu.
Když máte spojence v boji proti závistivému šílenci, zdá se, že se ten marný boj dá přežít. Ne vyhrát, ale přežít bez újmy ne vašem vlastním zdraví.  Naschvály, které vám dělá, arogance a vulgarity, které jí padají z huby (ústa se v tomto kontextu skutečně použít nedají), justy a další zla, které produkuje stejně snadno, jako vy dýcháte.
 Cítím se potom trochu líp. Jenom pořád nedovedu dobře pochopit, jak někdo může provést tak hluboký myšlenkový převrat a živit v sobě takovou nenávist.  Všichni v okolí mi říkají, že je to snad až psychická úchylka a nemá cenu se tím zabývat. To, když začnu pátrat po zdroji jejích komplexů.
Málokdo se s ní chce dostat do konfliktu. Asi proto, že se jí všichni bojí. Nebo proto, že se dosud nesetkali osobně s takovou deviací.  Když s ní ale přicházíte do styku pravidelně, zvyknete si. Je to stejné jako se šibenicí.  Nikdo s tím stejně nic neudělá, a pokud se nechcete snížit na její primitivní úroveň vulgarit a dosud drobné agresivity, zbývá jen čekat. Čekat, až ona někomu ublíží, protože dřív se vás žádný orgán nezastane. Dokud opravdu fyzicky neublíží, nelze nic dělat. Známá obehraná písnička.

Někdy mě napadá, jestli psychické útoky nejsou horší než fyzické. Nejspíš trvale ano, ale hůř se dokazují, protože to by mělo opletačky s orgány mnohem víc lidí než jedna bláznivá agresorka. A nějak se mi klade do podvědomí staré české přísloví, o škodlivosti rány, která padne vedle. Ale zase moudřejší ustoupí, že jo…Než se nechat stravovat všudy přítomnu zlobou, to je lépe takové lidi ze svého světa dokonale izolovat. Tak izoluji. A svět je zase příjemné místo k životu…..:-)

čtvrtek 26. září 2013

Svatí v Hudební kavárně Dadap

Včera večer se v Hudební kavárně Dadap rozzářilo svaté české nebe. První čeští světci si svůj svátek připomínají právě v září a v našich poprázdninových Hovorech dostalo svaté téma přednost před tragickým Mnichovem, který je takovou černou dominantou prvního podzimního měsíce. A přestože je pan profesor Šebek odborník právě na Mnichov, nalákaly jsme ho na debatu o českých světcích, historii naší státnosti a kořenech jakési národní hrdosti (pokud tento termín v naších podmínkách vůbec existuje?).
Nu, asi ano, jak vyznělo ze zajímavého povídání, které si po prázdninách přišla poslechnout komunikativní skupinka příjemných lidí. Pan Šebek je člověk, kterému je dáno. Je odborník a umí vyprávět. A to, co si budeme povídat, dost vzácná kombinace. Takže jsme důkladně probrali svatého Václava, jeho babičku Ludmilu, kterou nám, jak jsme se dozvěděli, trochu uzurpují Rusové, nešlo minout Cyrila a Metoděje, řeč přišla i na Jana Nepomuckého či na Anežku Přemyslovnu nebo svatého Ivana. Zajímavým prvkem byla diskuse o blahoslavení mučedníků z řad obětí komunistického režimu, což je věc velmi potřebná zejména v dnešní době, a mně osobně přijde velmi zajímavé, jak se třeba na svatého Václava hledělo z Hradu v době nedávné a dnes.... 
Pikantní komparace:-)
   Když byla kanonizována Anežka, připomínala se pověst, že až bude tato Přemyslovna prohlášena za svatou, dojde v Čechách k velké změně a bude líp. Následovaly listopadové události a mnozí si mysleli, že věštba se naplnila.....
Stále však není objeven její hrob. A proroctví praví, že až se najde, nastanou u nás zlaté časy. 
Takže se asi všichni můžeme vrhnout na hledání hrobu Anežky Přemyslovny:-).
 To jen jako odlehčující tečka na závěr. Jinak mohu poděkovat těm, co přišli. A myslím si, že ti,co nedorazili, přišli o hodně. Tak snad příště, při kolektivizaci.........














středa 25. září 2013

Setkání s nakladatelem

   Mám patrně týden příjemných, ač v podstatě pracovních, setkání. Nejdřív Miloš Urban, včera můj pan nakladatel. Další, pozitivní energií nabité, setkání. Kniha je na cestě, ovšem plno práce přede mnou. Nicméně takové práce, na kterou se těším a která nese radost. Mně určitě. A nešlo jen o práci. Po angličtině, na kterou jsem se vypravila v rámci jakési sebemrskačské touhy po vlastním sebevzdělávání a kde jsem se ujistila ve smutném poznání, že konverzace v cizím jazyce je v určitém věku velmi náročná, následovala plynulá komunikace v češtině, která razantně zaplašila vzmáhající se podzimní chmury.    
   Jalna je nakladatelství malé, ale pracovité, chystá plno zajímavých akcí, o kterých budu následně informovat. Chystá i moji knihu, na jejíž úpravách nyní budu pracovat. V té souvislosti radostně předhodím Odnikud nikam, kterému se dostalo pochvaly z jedné středočeské knihovny, kam prý nyní putuje celých pět kousků, což je potěšující stejně tolik, jako Třídní knížka v E podobě a ve čtečkách. Sice osobně zatvrzele pořád upřednostňuji klasickou knihu,ale čtečky jsou trend,tak je dobře, že tam pronikla i Třídní knížka. Jen Jan Heřman trochu pospává, což je škoda, protože třeba pan Urban ho údajně přečetl s chutí. 
Ale třeba mi to jen tak řekl:-), čímž mě ale minimálně navnadil k další práci. Trojlístek knih by tedy měl mít sourozence a já mám plno energie po setkání s panem nakladatelem. Až tolik, že mohu den věnovat dobročinnosti a večer Hovorům. Měl by to být celkem svatý den, završený besedou s Jaroslavem Šebkem. No, uvidíme. 
Možná s některými i uvidíme se:-)
                                                                 
                                                                     

úterý 24. září 2013

Miloš Urban

Je můj oblíbený spisovatel. Miluji jeho Sedmikostelí. A samozřejmě i téměř všechny jeho další knihy. Nedávno jsem zjistila, že bydlí na Letné, což bylo pro mě mile překvapující. Kousek vedle bydlí Petra Soukupová, teď Miloš Urban, třeba je něco ve vzduchu a mohla bych se nakazit jejich psavým uměním:-). Letná je pro psavce zcela jistě velmi inspirativní. 
To jsem ale kapku odbočila od samotného Miloše Urbana. Včera jsem se s ním setkala face to faceJ
Jakoby  byl nějaký den splněných přání, či předčasný Ježíšek. Nešlo totiž o náhodné potkání na letenské ulici, ale ke zprostředkované schůzce v jedné z mnoha letenských hospod, respektive restaurací.    Pro mě to bylo opravdové setkání s hvězdou:-). 
Mluvili jsme o knihách. A co je pro mě zásadní, i o těch mých. Vyslechla jsem si odborný názor na příběh, historický příběh, který bych ráda vydala. Mám ho i s lektorskými poznámkami. Moc to pro mě znamená. Stejně jako celé včerejší setkání. Miloš Urban je stejný jako jeho knihy. Opravdový. Příjemný, přímočarý, krásně se poslouchá.Taková setkání jsou pro mě nejen inspirativní,ale i nabíjející. Znovu se vracím k Hastrmanovi a dalším jeho knihám.
A zase se mi lépe píše. Taková setkání prostě k životu potřebuji. Pro inspiraci. I pro následnou energii. A setkání s hvězdou vždycky znamená, že máte minimálně chvíli cestu trochu víc osvícenou. Nebo jen rozjasněnou náladu a příjemnější pocit ze života. Minimálně z toho psavého. A to já mám. Dneska určitě:-). 
                                                

pondělí 23. září 2013

Posvícení

...rozhodně není žádná dietka. Některé pochutiny se tvoří a následně servírují skutečně ve velkém. Zkusila jsem odlehčit tělu návštěvou lesa, což je pro mě velmi netradiční aktivita. Mnohem častěji se vydávám do kavárny než do lesních hvozdů. Nicméně, všichni mluví o tom, že houby rostou tak, že je lze sekat kosou, proto jsem sebrala psí doprovod a vydali jsme se na žně do lesa. Žně se ovšem nekonaly. Buď jsem podlehla klamavé reklamě:-) či lživé propagandě, nebo naše lesy jsou bez hub. Pokud tedy nechci sbírat muchomůrky červené, které tady tvořily krásná zákoutí a lákaly minimálně k vyfocení. Ostatní, z mého pohledu jedlé, houby jsem neobjevila. Sama chci věřit tomu,  že je to proto, že tady nerostou, než že jsem totálně slepá. Ale když vidím některé blogy a fotozáběry jejich úlovků, tak si říkám, že je třeba přiznat si pravdu:-). Nicméně, krásně jsme se prošli, tichý les umí být balzámem pro duši i pro uši,hezky se přemýšlí třeba o knihách, na kterých je třeba pracovat:-) nebo se jen tak nechá plynout čas. A pak s chutí do posvícenského hodování:-)



Pokusy o umělecké lesní foto také nevyšly, tak jen foto jako důkaz,že opravdu rostou. 
Muchomůrky:-)




neděle 22. září 2013

Zažít město jinak

Současný módní trend, snaha oživit skomírající mezilidské vztahy či najít nějakou alternativu městského soužití? Netuším a snažím se do myšlenek této akce nějak proniknout,abych nevypadala jako věčný škarohlíd. Zdálky to totiž jistě vypadá jako báječná akce, sousedé vyjdou na ulici, poznají, vedle koho léta žijí, dají mu ochutnat vlastní kuchařské speciality, trochu poklábosí a svět bude najednou mít barvu růžovou a všechno bude zalité světlem.
Zblízka na to lze  trochu pohlížet jako na jakýkoliv jiný diktát, kdy se skupina lidí nárazově rozhodně cosi udělat (byť třeba s ušlechtilou myšlenkou), nikoho se neptají a všichni teď musí žít, respektive zažívat, všechno jinak. Takže vystěhujte z parkovacích zón auta, nebo sem vůbec autem nezajíždějte, je tady plno objížděk a na druhé straně nábřeží se můžete vláčet v nekonečné koloně. Na místě parkovacích zón vznikají improvizovaná hřiště, stojí stánky, zní hlasitá hudba. Nelze se tvářit negativně, neb všichni to jistě myslí dobře.....
Že jste o obřím rozsahu záslužné monstr akce nebyli informováni? Že jste po pracovním týdnu natolik unaveni, že reprodukovaná hudba z ulice doprovázená jásavým křikem seznamujících se sousedů není zrovna to, jak vy chcete zažít den jinak?  To sem asi nepatří, protože alternativy jsou dneska in. Nejsem tak úplně proti, ale je to stejné, jako zažít město každodenně, je to na něčí úkor a bezohledně a bez trvalého smyslu. Kdyby to nastínilo nějakou alternativu, vedlo k pozitivní změně, ale již zítra se vše vrátí do starých kolejí, tak je to na nic. Pořád nějak bojujeme s tím pokrokem, ale tím, že čas od času zamezíme třeba pohybu aut (bez té alternativy) je stejné, jako bychom násilně vypínali proud, aby se lidi vrátili k petrolejce....

   Nu, a co přineslo město jinak na Letné? Akce vyklízení modrých zón započala již ráno v devět,ač akce oficiálně začínala ve dvě. Ve dvě samozřejmě nezačala, bloudilo tu pár zvědavců, včetně mě, kteří naslouchali dunivé muzice a sledovali, jak se mezi auty, jejichž majitelé nerespektovali nečekaný zákaz, napíná volejbalová síť a začíná se na ulici pinkat míčem. Následovala invaze rusky mluvících sousedů a pak začalo pršet. Poté jsem opustila prostor a odjela zažívat město postaru. Takže vlastně nevím. Vztahy na Letné se mi zdají všeobecně dobré, sousedi se tu většinou přátelsky zdraví, ba si znají nebo přinejmenším poznávají, ovšem sídlí tu i početná ruská enkláva, která si žije po svém. Zda sobotní akce přinesla či nepřinesla nějaký krásný zážitek tudíž nemohu úplně posoudit,leč zůstávám skeptikus. Jinde to možná bylo krásné a vzrušující, mě ovšem tato iniciativa (minimálně v tomto provedení) příliš neoslovila. Patrně asi budu jediná a tak to také beru. Jsem ráda, že Letná již zase žije postaru:-)






sobota 21. září 2013

Zdravíš, zdravím, zdravíme....

Vracím se ke svému oblíbenému tématu mezilidských vztahů. Tentokrát si vezmu na paškál zdravení. Jako malá holka na vesnici jsem byla zvyklá i vedená pozdravit všechny kolem.  Tak to na vsi chodilo a myslím, že jsou vesnice, kde to tak funguje i dnes. Když jsem se, ještě jako děcko, ocitla v Praze, a poctivě zdravila všechny kolemjdoucí na ulici, mátlo mě napomínání dospělých, "tady nezdrav, neznáš je."
Neznala jsem mnohdy ani všechny venkovany, ale tam se zdravilo. A odpovídalo. Tehdy.
  Na pražské ulici tomu nebylo zvykem. A nebývá dodnes, byť Letná je třeba v tomto směru příjemnou výjimkou. A znovu se mi dokonce stává, že potkám malé dítě, které zdraví každého, koho potká. Samozřejmě, vždycky odpovím a vždy to vyloudí kapku nostalgický úsměv a vzpomínky.
    Jinak si myslím, že je dobré ctít zásadu, že pozdravit je slušnost a odpovědět povinnost.
Hezká a výstižná zásada, kterou zjevně mnozí neznají.
Zajímavé konotace to získává zejména v okamžiku, kdy někdo vstoupí do vašeho prostoru a nezabučí. Jinak to asi ani nazvat nelze. A musím říci, že je jedno, zda (dejme tomu ve škole) žák nebo rodič nebo kolega. Prostě vejde a zírá. Pozdrav se nepěstuje. Některým to dojde, když hlasitě pozdravím já, některým ani to ne. A navíc, nebudu přeci vychovávat dospělé, kteří vstoupí do místnosti mlčky, s mobilem u ucha nebo s výhružným výrazem v obličeji. Každopádně, bez pozdravu. Je jich rok od roku víc. Doba se mění. Nezdraví se.
  Zajímavou kapitolou je zdravení se v sauně. Tam, kde se odhalujeme takřka do podoby z ráje, bývalo zvykem, že přicházející prostě pozdravil, bez ohledu na to, zda vás zná či nezná. Mnozí tuto zásadu ctíme dodnes.
Ovšem jsou i tací, co to tak nemají. Přestože spolu sdílíme až intimní žhavou zónu sauny, obnažují před vámi věci, které byste mnohdy ani vidět nechtěli, pozdravit neumí!!!
Muži v tomto pohledu trochu vedou, v sauně se prostě i zdvořilost vypařuje. Ale i ženy to dokážou, nezdravení je genderově takřka vyvážené.
 Zdá se mi to nepochopitelné a často musím bojovat se zažitým návykem vychovávat. Ale prosazujte se nějak v prostředí, které je žhavé už od podstaty. To by pak člověk tu rozpálenou atmosféru ani nemusel zvládnout.
Takže se pozvolna přenášíme do fáze: nezdravíš, nezdravím….
    Další zajímavou kapitolou je forma zdravení. Že za ahojky a čauky bych zabíjela, jsem asi už ventilovala. Ještě jsem tolerantní u mládeže, ale když mě ahojky zdraví čtyřicetiletý diblík, vyletěla bych z kůže. Stejně, jako když mi student, odcházející z kabinetu, familiérně zahlásí: „naschle….“
To samozřejmě vyletím, ovšem pak přijde i jeho tatínek, a zdraví obdobně. A je rázem jasno.
Doma mi pak říkají, buď ráda, že pozdraví alespoň nějak. A tak nevím, mám se spokojit, či bojovat s větrnými mlýny? Nebo se přizpůsobit. Zkusím zajít do ředitelny a zahlaholit něco ve smyslu: „Zdravím, jsem tady. A při odchodu, naschle……“
No, nevím. Nevím, jestli chci výti zrovna s těmito vlky…. Ale za chvíli to už jiné nebude. Zdravím, zdravíš, zdravíme (myslím slušně, adekvátně prostředí, věku i situaci) pozvolna mizí na smetišti dějin.
Nebo se mýlím?


pátek 20. září 2013

Děti nečtou

Děti nečtou. To je stejně zažité klišé, jako že dějiny jsou nudná snůška dat a že se ve školách neučí o dvacátém století, stejně jako že ta mladá generace je hrozná. Nic z toho není pravda, přesto se toho národ drží jako lejno košile. A bojovat s takovými mýty je stejně těžké jako s větrnými mlýny. Znám plno dospělých, i vysokoškolsky vzdělaných, kteří nepřečetli jedinou knihu. Stejně jako mnoho dětí bez knihy nedá ránu. 
Je ale mnohem jednodušší šmahem tvrdit, že mládež nečte a basta.       S tím se ovšem otvírá i nepopulární otázka povinné četby. Jakmile je něco povinné, je to jako rudý hadr pro býka. 
Jenže i v životě se spousta věcí prostě musí. Když odbočím do mé oblíbené historie, i tady se prostě nejdřív musí něco naučit, vysedět si ta fakta, a teprve pak je zpochybňovat, vyvracet či hledat jiné varianty. Ne, že všechno prostě najdou na wikipedii.
 Stejně tak je to s knížkami. Číst se prostě musí. Stejně jako jíst, ač se tvrdí, že některým stačí k životu jen vzduch, případně módní pránická strava. Většina lidí ale jíst musí. 
I číst. Čtení rozšiřuje slovní zásobu, obzory, přináší vědomosti, povzbuzení ducha, či jen obyčejné zpestření života. 
Problém je asi to slůvko povinná. Sama jsem ale třeba řadu knih přečetla jen díky tomu, že byly povinné. Později nebo sama bych se k nim třeba ani nedostala, nebyl by čas. Kdybych kdysi povinně nečetla Tolstého či Puškina, nenaučila bych se je mít ráda. A že jsem se nad přikázanou Kapitánskou dcerkou pěkně ošklíbala. A pak jsem zjistila, že mě to baví. Prostě jsem musela a další cesta už byla samospádem. 
Přesto, když jsem začínala učit, chtěla jsem být děsně in. Žádná povinná literatura. A děti samozřejmě nečetly. Je to logické, prostě někdy něco musí, a když ne, proč by to dělaly? Ostatně, my dospělí to máme úplně stejně, jen nás za to nikdo tak viditelně nepeskuje.         Pak jsem se pokorně vracela k diktátu toho, že ti studenti prostě něco přikázané mít musí. Pravda, mělo by to jít trochu s dobou a musí existovat určitá možnost volby, ale povinná literatura prostě svoje opodstatnění má. Jenže je doba, která povinnostem moc nepřeje. Rodiče se snaží těm svým broučkům všechno co nejvíce usnadnit. Hlavně, aby se nic nemuselo,aby, drobečci,nebyli moc přetěžováni. A tak když doma slyší, že povinná literatura je na nic, co by se snažil? Buď to rodiče přečtou za něj, nebo to někde stáhne, co by se sám namáhal. 
Jenže to je cesta do pekel. Když nemusí nyní, nebude chtít muset nikdy. Příklad je důležitý, ve škole, ale mnohem víc doma. Nabídnout, vysvětlit, předestřít, ale to dítě prostě něco musí. Samo. I číst. Když chce studovat, musí prostě číst. I když se mu nechce.  Alespoň tak to vidím já.
 A těší mě, když vidím mladou šikovnou kolegyni, kterak s dětmi provozuje akci čtení pomáhá …. 
A děti čtou. I když  třeba povinnou literaturu. Baví je to. Protože někdo čte s nimi, ne za ně.  Navzdory tomu, že média a veřejnost tvrdohlavě tvrdí,že nečtou a že povinná literatura je na nic. Já s tím tak úplně nesouhlasím..........

čtvrtek 19. září 2013

Colette

Film Milana Cieslara je podle všeho filmovou událostí podzimu. Silný příběh z těžké doby. Není to asi příležitost k odpočinkovému posezení před filmovým plátnem. Kamarádka byla na úvodní projekci, takže jsem věděla, že o emoce opravdu není nouze. Protože si myslím, že na takové události by se nemělo zapomínat, rozhodla jsem se vzít děti.  Celou školu. Takřka, tedy, malé jsem ponechala ve vzdělávacím procesu. A s nimi několik starších jedinců, které rodiče nepustili. Prý jsou na takový film ještě malé, nemusí ty hrůzy vidět. Nu, polemizovat s tímto rodičovským ochranným názorem je jako pouštět se na hodně tenký led. Snad mohu ale konstatovat, že v době, kdy jsou děti vystavovány imaginárním počítačovým i jiným hrůzám, mi to přijde poněkud udivující. Navíc jako historik s tím nesouhlasím,ale to je asi tak jediné, co mohu. Tudíž šli ti, kdo to měli povolené. Kino Ládví je v tomto velmi osvětové, umožní nám dopolední projekci, což je dobré mimo jiné i v tom,že si svoje děti bez problémů ohlídám a nemusím se vztekat nad cizími neposluchy:-)
Příběh Colette, podle novely Arnošta Lustiga, byl dlouhý, dramatický, zajímavý, pro děti poučný,místy drsný, místy zase zjevně rozkolísaný. Kdybych ale měla hodnotit jen stručně a krátce, tak za mě dobrý. Celkově se  mi líbil, lze li to o takovém filmu říci. Znovu oživil moje nepochopení těch válečných hrůz, pořád prostě nemohu uchopit ten fakt, že se to doopravdy dělo, že si lidé vzájemně takhle hrozně ubližovali,že to někdo dokázal přežít....
   Samozřejmě, kniha je jiná a pokud se pustím do rozboru filmu, najdu jistě plno detailů ( i celků) ke kritice. Ale já tento film kritizovat nechci ( byť úvodní i závěrečnou retro scénu bych zcela jistě vypustila, tam to bylo, řekla bych, až trapné. Ale budiž). Nechci kritizovat i proto,že stačí přečíst si oficiální recenze a už se vám na film nebude chtít. A to je, myslím, škoda. A navíc, nechci kritizovat proto,že jsem přesvědčena o potřebnosti podobných filmů. I přes to,že si recenzenti servítky rozhodně nebrali. Já myslím že Colette za vidění určitě stojí. Už jen proto, abychom nezapomínali. A děti aby se dozvěděly. Podle mě jim to dalo víc jak měsíc dějepisu. 

středa 18. září 2013

Zachariáš

Život je někdy ( často) trochu nespravedlivý. Přijde něco nového a to staré upadá v zapomenutí. Pokud se to týká věcí, je to skoro jen dobře. Pokud se to týká živých bytostí, je to většinou probléme. Neopouštěj staré známé pro nové, zpívá se v jedné populární  písni. Nedělám to,ani v případě zvířat, už vůbec ne Zachariáše, byť to po letošním létě tak vypadá. Max kam se podíváš:-) Není tomu tak, Zachariáš má stále výsadní postavení v mé přízni, jen už nevyvádí tolik kousků jako rozpustilé štěně, není se svými šedinami již tolik fotogenický jako divoké mládě, je to prostě už stařík. To ale neznamená, že se na něj zapomíná. Naopak. Léto pro něj navíc nebylo tak veselé a hravé jako pro Maxe. Nejdřív ztratil podstatnou část z lidské smečky, pak mu odešel i kamarád vlčák a ve finále se měl sžívat s malým divokým vetřelcem, ze kterého byli všichni kolem paf:-). Nesl to těžce, často se projevovala jeho skrytá agresivita, takže se pěkně serval. Max tedy dostával drsné lekce hned od začátku. Přesto si nedal říct, provokoval ho kudy chodil,lákal ke hře, ale marně. Zak si na svůj klid a pohodlí sáhnout nenechal. A to ani tehdy,když ho Max rychle přerostl. Dnes už spolu koexistují. Kámoš zatím nejsou,ale mohou jít spolu na procházku, být spolu na dvorku, ba i společně jíst. Jen neumí (zatím) být společně v mé přítomnost. Tehdy Zak žárlí a Max nesmí být v mé blízkost. Což si samozřejmě nenechá vysvětlit, takže je to někdy docela adrenalin. Ale oni se to naučí:-)
Když je sleduji, velmi často mi vyvstává na mysli mistrovství Karla Čapka. Ne, že  bych ho objevila až nyní, jeho Dášeňku jsem milovala už jako dítě. Jen nyní, když vidím ty drobné detaily a nuance, které tak krásně zachytil, jako by mi jeho řádky ožívaly před očima. A soužití štěněte a jezevčíka by určitě také vydalo na pořádnou knihu. Patrně humorné drama:-). Zachariáš v hlavní roli. Tentokrát:-)



úterý 17. září 2013

Historické hovory se vrací

Prázdninová přestávka je již dávno minulostí a na přetřes přicházejí naše historická setkání, respektive náš pokus o určitou talkshow na žhavá (možná i méně žhavá, ale zajímavá) historická témata. Podzimní celek nám otevře pan profesor Jaroslav Šebek svým vyprávěním o českých světcích, o hledání národní identity a dalších zajímavých atributech. Odrazíme se od svatého Václava a svaté Ludmily, kteří jsou pro září typičtí, ale určitě se dostaneme i k dalším světcům. Možná i k „nesvětcům“, a třeba až k současnosti, která by zase nějakého svatého uvítala s otevřenou náručí. To vše nám slibuje první setkání ve středu 25. září v kavárně Dadap, opět v 19. hodin.  A jelikož jsme v létě nezahálely, můžeme už představit i náš další plán. To abyste věděli, nač se těšit. V říjnu se zamyslíme nad kolektivizací s Jaroslavem Pinkasem s ÚSTRu, v listopadu se vydáme po stopách našich legionářů z první světové války s Eduardem Stehlíkem.Prosinec vyhradíme vánočnímu setkání jen takJ a v lednu na Vás čeká Stanislav Motl. Data do Vašich diářů jsou následující:
          25. září, 23. říjen, 28. listopad- pozor,to je čtvrtek:-)
          18. prosinec- to bude vánoční večírek:-) a 29. leden

Pokud se uvidíme v září, vše samozřejmě důkladně připomeneme. Zatím se na Vás jen těšíme. A srdečně zveme.
                Poprvé již za týden 25. září v 19.hod v Dadapu
Krom toho spouštíme webovky jen pro tato naše historická setkání, kde budou fotky, informace, detaily pro zájemce:-)
                                                          http://hovoryohistorii.webnode.cz/

pondělí 16. září 2013

Neviditelná výstava podruhé

Po privátní letní ochutnávce jsem na Neviditelnou výstavu  vzala i svoje studenty. Poměrně hezky nám to souznělo se Světluškou, kdy mnozí naši žáci dobrovolně vyrazili do ulic získat prostředky na charitativní akci Světlušky. A dařilo se jim. Proto byla návštěva Neviditelné výstavy taková třešnička na dortu. Myšleno v tom smyslu, že se děti poučily, něco dozvěděly a (jak doufám) prohloubila se jejich empatie a sociální cítění. 
   Druhá návštěva temného prostoru Neviditelné výstavy měla ten nový rozměr, že zatímco pro mě osobně je to vždycky určitá deprese, neb představa, že takhle vůbec nevidím, je pro mě hluboce depresivní, děti to tak tragicky nebraly. Navíc se v prostoru většinou pohybovaly jako ryba ve vodě, vnímaly to trochu jako hru. Jejich citlivost byla také překvapivě velká, velmi snadno se zorientovaly, hmatem bleskově poznaly zkoumané atributy, prostě se velmi rychle adaptovaly. Nu, mládí. 
Nicméně, příběhy nevidomých je zaujaly, snad se i naučily, jak jim při setkání na ulici pomoci.
 Zajímavá byla  kapitola vodících psů, ti nás dostali naprosto spolehlivě. 
   Znovu se o nás starali příjemní lidé, byli ochotní a vstřícní. A můj obdiv k nim se jen a jen zvětšuje. Fascinují mě některé vychytávky, kterých jsem si v létě nevšimla, ať už se týkají kuchyně nebo třeba psaní mailů. Chůze s bílou holí mi naopak moc nešla, neb když jsem do něčeho narazila, otevřela jsem oči,abych se na překážku podívala. Takže jsem si to samozřejmě výrazně ulehčovala. Děti byly v tomto směru poctivější. A také šikovnější. 
   Každopádně, Neviditelná výstava na Novoměstské radnici pokračuje a stojí za návštěvu. Doporučuji. (se školou jsme si navíc zopakovali první pražskou defenestraci, slepotu Jana Žižky, takže i takový dějepis v terénu:-) ).
 Ale podstatná je ta empatie, uvědomit si, jak těžké to nevidomí mají, a jak jim třeba, pokud chceme, můžeme pomoci. To je, myslím, hlavní poselství Světlušky, Neviditelné výstavy či kavárny Potmě. 
                              Vyzkoušejme:-)





neděle 15. září 2013

Po sezoně se nevraždí

Moje detektivkové období se pomalu chýlí ke konci, další příběhy nesourodých detektivních dvojic mě čekají až zas o nějakém volnu
 ( které je bohužel v nedohlednu)
Dočetla jsem minulý týden zmiňované Zločiny z Letné, které mě braly spíš jako letenský místopis než jako detektivka. Ale ta Letná a její zákoutí mě fakt bavila. Jen nevím, co taková kniha řekne někomu z Jižního Města. Nebo mimopražskému:-). To je ale jiná otázka, s četbou jako takovou zas tak nesouvisející.Vrhla jsem se na ty české příběhy, takže Eva Kačírková a její Po sezoně se nevraždí. Hezká kniha, taková, že čtete, odložíte a v klidu se zase někdy vrátíte. Masožravé rostliny mě asi bavily mnohem víc. Celkem dobře se mi četla i Hana Prošková, objevila jsem Centrum české detektivky, příjemně se odreagovala. Teď mě čeká Hvězdná hodina vrahů, takže vlastně v té krimi literatuře zůstávám. Ještě,že občas venku vykoukne slunce, jinak by některá krimi témata spolu s temným podzimem mohla probudit podřimující depku. Uvidíme, co přinese Pavel Kohout. 




sobota 14. září 2013

Potkala jsem ho.


..........Konečně.  
 Koho?
Klavír na ulici.
    O akci klavíru v ulicích jsem již slyšela, ba i četla na spřátelených blozích.  Většinou je to zde i krásně nafocené a skvěle popsané, takže jsem měla velkou motivaci.Někteří moji přátelé se dokonce stali účastníky strhujících koncertů, které náhodní chodci vyprodukovali na instalovaných piánech. A na Hlavním nádraží je údajně dokonce klavírní křídlo. Tam jsem ještě nedorazila.     
    Každopádně, když někdo, kdo umí, usedne za klavír, je to zážitek. 
 Zatím jsem na nikoho takového v ulicích nenarazila, buď jsem ani nepotkala klavír, či tam stál opuštěně a sám.

   Až  onehdá v podvečer, příjemně unavená z kosmetiky, ploužím se přes Mírák a on tam byl. Mladík, který uměl. Takže jsem usedla (navíc jedno z krásných slunečných odpolední) a zažívala koncert na pražské ulici. Báječné. Konečně jsem vychutnala celou skvělou akci pián v ulicích do detailů.  Hezká akce. A jak pozitivně působí na pražský hektický běh ulicemi:-). Většina lidí se zastaví,  často i s úsměvem, mnozí dokonce usednou a se zaujetím umělce z lidu poslouchají. Ba i potlesku se mu dostane. Je to nečekaně příjemný zážitek.Ještě asi zkusím to Hlavní nádraží, třeba budu mít štěstí a někdo tam bude stejně krásně hrát…