Mnichovská dohoda

Měli jsme se bránit nebo ne? Případně šlo o zradu nebo politickou nutnost?  

Stěžejní dotazy v měsíci září čili jak to máte se vztahem k Mnichovské dohodě, nabízí se tato otázka při příležitosti 85. výročí podpisu této smlouvy.  

Výše zmíněné konfrontační otázky padají v debatách často, jde ovšem o poměrně úzkou skupinu diskutujících. Protože podle všemožných statistik většina lidí o Mnichově nic neví a v podstatě je jí to fuk.

Jeden aktivní pamětník mi vysvětloval, že je za tím absence vlastní zkušenosti. Ti, co žádný dějinný zlomový okamžik nezažili, nemohou si nic zapamatovat. Na vnímání minulosti nemají kapacitu, protože se zaobírají pouze tím, co žijí nyní.

 S tím tak úplně nesouhlasím, myslím, že nějaký zlomový okamžik vnímá každá generace a nemusí jít přitom přímo o anexi či okupaci. Někteří se proto v tomto směru vymezují vůči škole, protože kde jinde se mají lidé naučit vztahu k minulosti než ve školních lavicích? Nechci tady vést polemiku o tom, jak moc se moderní dějiny ve škole učí či neučí, ale jestli je škola skutečný viník opravdu nevím. Mnichov ( a nejen on) je často lhostejný i těm, co se o něm učí. Mají jiné priority.

  Potíž je zřejmě někde úplně jinde. Informacemi totiž současnost nešetří, kdo chce, může si najít veškeré detaily, takže ten nezájem je patrně v nějakém všeobecném nastavení.

 Kdysi bylo všeobecné vzdělání a rozhled akceptováno, patřilo tak nějak k bontonu. Dneska je termín všeobecný rozhled vnímám jako historismus a zastaralý přístup ke všemu. Není to in.

Neznalost je vydávána za výchozí bod umění všechno si vyhledat. Přitom nemusí jít ani zdaleka jen o historická fakta. Vyhledává se úplně všechno, bez googlení se vlastně neobejde (takřka) žádná současná aktivita.

 Historické debaty jsou tedy jen špičkou ledovce. Navíc, nejsou existenčně nutné, takže se jim procentuálně věnuje opravdu jen určitá minorita.

  Někteří se sice nad statistikami pohoršují, že to není normální, aby nikdo nic nevěděl, ale to je asi tak všechno, co s tím lze udělat.

 Vlastně je to asi dobře, že tomu tak je. Ne, že bych jásala nad všeobecnou nevzdělaností, ale asi to nebude nic nového pod sluncem.

 Přitom historické zkušenosti mohou být přínosem. Hlavně v okamžicích, kdy se ocitáte na nějakém rozcestí či v určité krizové situaci. Je lepší se bránit nebo utéct?

To může být zásadní i pro současnost, čímž se snadno vyvrátí premisa, že minulost je pryč a nemá cenu se jí zabývat.

Většina lidí to ale tak necítí. A to ani během září, kdy si vlastně celý měsíc připomínáme stěžejní události, které vedly k dohodě, o které dosud nemáme jasno, zda šlo o diktát, zradu či politickou prozíravost.

Řekla bych, že by nebylo od věci vytvořit na dané téma nějakou událost na sociálních sítích, protože hlavně tam se všechno řeší.

Jen se současně trochu bojím, že se tím spustí snůška agrese a nenávisti, navíc plná pravopisných chyb. 

Jak znám debaty na sociálních sítích, o diskusi to většinou moc není. Navíc málokdo opouští svou bublinu, tudíž by si případní debatéři patrně jen potvrzovali vlastní úhel pohledu. Ale zase by se otázka Mnichova dostala do širšího povědomí, což by asi v čase půlkulatého výročí byl hezký úspěch.

 Takže začínáme, měli jsme se bránit nebo ne? A má to dávné rozhodnutí pořád ještě nějaký dopad na naši současnost?

Na útěku

 Na útěku se teď cítím poněkud často, bohužel. 

Nicméně, dnešní na útěku je vlastně Na útěku, divadelní hra v Komorním Kalichu. Divadlo v Rytířské ulici.

V hlavní roli Tereza Kostková a její maminka Carmen Mayerová. Chtěla jsem to vidět, obě jsou vynikající herečky. Znám je pouze z filmu. Divadlo vždycky přináší jinou dimenzi 

i atmosféru. A tady byla skvělá. Jejich rodinná chemie působí dokonale. 

Představení jsem už kdysi viděla v Ungeltu. S paní Janou Štěpánkovou a Zlatou Adamovskou. Rovněž vynikající, o tom není sporu. 

Když jsem pátrala po datu, zjistila jsem, že dnešní Na útěku je vlastně do třetice. Dvakrát v Ungeltu, už v roce 2010, pak o tři roky později, a dnes. 

V mých textech z minulosti mě zaujala zmínka o cenách lístků. Jak mě před časem zaskočila částka čtyři sta korun za vstupenku. 

Dnes tedy za šest set na balkon:-(  

To ale jen tak na okraj, jako zajímavost. Ale může se určitě časem stát, že na kulturu nebudou peníze. Vypravit se na takové divadlo kupříkladu s pětičlennou rodinou není pro každý rodinný rozpočet úplně přijatelné. 

Ale nechme přízemní peníze a pojďme na divadlo. Krásné. Obě dámy vynikající. 

Myšlenky, které mě zaujaly už před těmi třinácti lety, nestárnou, ale zrají. Posouvají. Je o čem přemýšlet. 

                      A i na svém útěku se asi posunout dál.

Státní svátek

 Letos žádné hluboké myšlenky, přemítání o významu svátku či Václava samotného. Slavíme obyčejným nicneděláním, relaxací a přemýšlením nad tím, co dál. Žijeme takové hektičtější období, víc změn, než by si jeden přál, tak je volný den vhodný k uspořádání myšlenek. Snad to k něčemu bude. Ostatně, svatý Václav může ukázat své schopnosti. Když má pomáhat v okamžicích, kdy není zrovna dobře. Sice má pomáhat státu, ale to se mu zatím moc nedaří, zjevně pořád klimbá někde v Blaníku. Tak to může na nás trochu natrénovat. 

Běháme pro útulky

 Ve Stromovce opět po roce.  Běh pro útulky. My s Tobiášem tedy praktikujeme spíše indiánský běh než nějakou závodní formu rychlého kilometru, i tak je to zážitek. A snad i drobná pomoc těm psíkům, co nemají takovou životní kliku. 

Hlavně je to ale příjemné odpoledne. 

A dobrá myšlenka, kterou rádi propagujeme:-)

Letenský tunel

.... jako čerstvý sedmdesátník

   Člověk by neřekl, jakou může mít taková sotva půlkilometrová stavba dlouhou historii. Jak už tomu často bývá, představy a plány jsou výrazně delší, než by se zdálo. O podobném zkrácení cesty z centra města na Letnou se dumalo již v devatenáctém století. V úvahu připadaly serpentiny nahoru, případně jakási forma prokopání. O urbanistických zásazích do městské zástavby se naši předkové dohadovali zjevně stejně zdlouhavě jako my. Trvalo to, než se do něčeho zásadního pustili. Situaci chvíli řešila Chotkova silnice, která tedy funguje dodnes. Nicméně, už v devatenáctém století nestačila, tak se hledalo nové řešení. Když do celého sporu vstoupili tehdejší památkáři, kterým se nelíbila žádná variant výrazně pozměňující charakter města, byla vypsána soutěž na vyřešení dopravní situace. Realizaci nakonec přerušila válka, proto se začalo stavět až v roce 1949. A za čtyři roky namáhavého ručního ražení bylo hotovo, půlkilometrový silniční tunel byl na světě.

V pořadí je druhý, první místo patří tunelu vyšehradskému. I ten má vlastně letos výročí, vznikl v roce 1903.

 Leč ten letenský je zase delší, že na tehdejší domu a techniku, kterou byl budován, je vlastně dlouhý až nečekaně. Však byl ve své době docela raritou, byť tramvaje, se kterými se původně také počítalo, se tam nakonec nevešly. Zůstaly tak klasické kočičí hlavy bez kolejí, určené jen pro automobilovou dopravu. Pro tu se dneska tunel uzavírá buď v noci, kdy probíhá nějaká úprava, nebo v době fotbalového derby, kdy na Letnou proudí davy slávistických fanoušků, kteří za doprovodu policejního kordonu míří tunelem na stadion. Asi tudy vpouštějí i fandy jiných klubů, jen ti slavističtí bývají v největším množství. Kráčí si tudy už pěkně po asfaltu, který je tu někdy od přelomu tisíciletí. To účastníci protestního pochodu po smrti Jana Palacha manifestovali ještě po dlažebních kostkách.  

Dnešní sedmdesátník nemá ani původní pásové osvětlení, přešlo se na klasické stropní zářivky. Navzdory mnoha delším a modernějším tunelům má ale pořád své důstojné místo. Určitě třeba někomu zkrátí cestu na letiště, letenským umožňuje pohodlnější cestu z centra a již zmiňovaným fandům nebo účastníkům všech možných průvodů a demonstrací dovolí pohodlně proniknout na pláň. Je to takový doyen pražských silničních tunelů a ke svým sedmdesátinám si zaslouží důkladnou oslavu. 

Nebo přinejmenším gratulaci.

Harfový recitál

 Harfa jako hudební nástroj je magická. Tajemná a krásná. Obdivuji všechny, co na ni dokáží ovládnout a hrají na ni. 

Není proto možné nechat si ujít mistrovský koncert paní Kateřiny Englichové. V magickém prostředí kostela  Stětí  svatého Jana Křtitele v Chabrech. 

Prostředí často zážitek umocňuje. 

Tady tomu nebylo jinak. 

I když umění paní Englichové umocňovat netřeba, to je zážitek všude. 

Zde to bylo v duchovním prostředí. 

Krásné skladby. 

Doprovodné kultivované slovo samotné umělkyně.  

Potlesk vestoje. 

Víc takových krásných hudebních zážitků. 

Vltava asi vede, ale celé to bylo nádherné.

Barrandovský most

   Barrandovský most je letos v hodně létě často zmiňován ve slovníku účastníků pražské dopravy. Jeho nezbytná oprava totiž poměrně zbrzďuje předimenzovanou automobilovou dopravu v Praze. Kolony, kam se podíváš.

Nicméně, most si rekonstrukci ve svém věku jistě zaslouží. První auta na něj byla vpuštěna právě před čtyřiceti lety, konkrétně 20. září 1983. A od té doby poctivě slouží, byť si při jeho stavbě určitě nikdo nepředstavoval sílu dopravy, která ho jednou bude vytěžovat.

Zajímavé na něm je, že ač jde o most, není přímo ze břehu na břeh, ale je veden šikmo. Takové mosty máme v Praze dva, jeden je Železniční most pod Bulovkou, druhý, slavnější, je právě Barrandovský.

  Dnes už asi málokdo ví, že byl zprovozněn pod jménem most Antonína Zápotockého. Ostatně, mnozí už jméno autora Rudé záře na Kladnem raději vytěsnili ze své paměti. Ne snad, že by si „Tonda Zápotonda“ zasloužil nějakou glorifikaci, naopak. Připomínám to spíš mimovolně, jak se věcí mění. A že zapomínat špatné věci je sice pozitivní schopnost, ale určité memento bychom měli na paměti mít neustále.

S tím ovšem brutalistní barrandovský most nemá nic moc společného.  A je jen jazyková shoda okolností, že brutalismus, ve kterém ho architekt Karel Filsak projektoval, je symbolem i brutální doby.

   Je to vytížená betonová čtyřproudová spojnice z Braníku do Hlubočep. Pokud neustálý provoz dovolí, lze zahlédnout plastiky s kuriozními názvy: Červ dobyvatel, Hroší lázeň a Krmítko pro slony. Socha Zápotockého, kterou tam soudruzi kdysi chtěli, zde nakonec nestála ani tehdy. Architekt si to dokázal prosadit, což lze hodnotit jako odvahu i zásadovost. Zaměnit sochu Zápotockého za Červa dobyvatele zní skoro jako akce třetího odboje.

   Most umožní denní přesun až sto padesáti tisícům automobilů. Nyní logicky méně, ale zase lze předpokládat, až rekonstrukce někdy skončí, bude těch aut zase o pár desítek tisíc víc.

   Nyní tedy prochází zaslouženou revitalizací a my si jen krátce a nostalgicky připomeneme, že 20.9. je to rovná čtyřicítka let od přejezdu prvních aut přes tuto živoucí tepnu města.

 

 

 

 

Svatá Ludmila

Dnešní připomenutí vraždy Ludmily Přemyslovny, ze které se poté stala svatá. Vražda proběhla uškrcením šátkem. Na Tetíne. Najaté vrahy na ni poslala Drahomíra. S trochu nadsázky lze cynicky konstatovat, že jde o předobraz některých vztahů mezi snachou a tchyní.  S důrazem na slovo některých, protože často jde o floskule a tchyně mají se svými snachami báječný vztah. Nicméně, to Ludmile asi bylo fuk, v noci z 15. na 16. ji uškrtili a české svaté nebe tak získalo první světici.

 

Dvě veverky

 Naše oblíbené knihkupectví 2veverky včera slavilo. A představilo vernisáž . Obrazů k ilustracím. 

Zážitek na druhou. Nejen zajímavé knihy, ale i krásné obrazy. 

I Tobiáš byl nadšen.

Dvacet dva let

 Už tak dlouhá doba utekla od útoku na americká dvojčata. Přesto je to jako včera. Také si ten den pamatujete, co jste zrovna dělali? 

Já tedy ano. I to, že jsem byla přesvědčená o tom, že právě vypukla válka. 

Dodnes mi to 11. září automaticky naskočí. Je to absolutně automatické datum. 

Jak to máte vy?

Chodíte včas?

 Přesnost je výsadou králů, tvrdí dávné úsloví.

 Líbí se mi. 

Nicméně, králů je pomálu, proto se na přesnost obecně asi moc nehledí. Své by mohli vyprávět cestující železnicí, je už skoro tradicí, že vlak neodjede nebo nepřijede v určeném čase. 

Ale určitě nejde jen o dráhy. S nějakou minutou sem či tam si většina lidí hlavu neláme. Navíc, v naší virtuální době, kdy stačí zavolat nebo napsat, že nestíhám / nejlepší je to tak deset minut před začátkem, kdy ten druhý už mnohdy stepuje na místě schůzky/ je to často lidem jedno. Prostě nestíhají.

 Nebo nepřijdou. 

Někteří mají nedochvilnost v krvi, prostě nepřijdou včas, ani kdyby se rozkrájeli. Vrozená dispozice. 

Jiní jsou zase úzkostliví a bojácní, chodí radši o půl hodiny dříve. Pak někteří se snaží přijít včas, mnozí to ale mají jinak. Nestíhají.

 Snažím se chodit na čas. Tedy nikoli s předstihem, ale ani pozdě. Když jedu vlakem, přicházím tak, abych nastoupila a vlak se rozjel. Podle jízdního řádu. Ten ale často nefunguje, takže si na nádraží trénuji vlídnost a empatii. Pokud se totiž odjezd posouvá přes čas, kdy měl odjet, ztrácím trpělivost a vlídnost. A nejen na železnici. 

Všude. 

Chodím na čas. Když přijdu dřív, trpělivě čekám. Ale v okamžiku, kdy se zlomí hodina, kdy mám být na řadě, trpělivost vyšumí. Dost rychle, tedy.

Třeba u lékaře. Mého.  Musím mít vstupní prohlídku. Nechtěla jsem, ale musím. Poctivě jsem se objednala. Přišla včas. Jenže v okamžiku, kdy jsem měla jít na řadu, sestřička vyšla a oznámila, že přišel někdo neodbytný a že tudíž mám čekat.

Čekám. Je léto, mám čas

Pak ale vyleze doktorka. Zjevně není v kondici, je neurvalá a naštvaná. Štěkne na mě, bez omluvy, že nestíhá domluvený termín, ať se jdu projít, že dřív jak za hodinu to nebude.

A tak se přeobjednám. Nejvíc mě štve, že jsem se nedokázala nějak asertivně bránit. Jako že jsem byla objednaná, přišla včas, tak co jako? Rozumím neočekávané situaci, stane se, ale ta komunikace..?

A taky mě štve, že jsem se tak štvala, abych byla včas. ..

A tak je to všude.  Je porada, většina je včas, mělo by se začít. Ne, čekáme na ty opozdilce. Všude se na ty opozdilce čeká. Co když ještě někdo přijde? Bez ohledu na ty, co jsou tu včas.

U nás v práci ještě bylo dobrý zvykem, že ti co přišli pozdě, si ještě většinou nesli „ kastrůlek“ s jídlem, aby pak, když už se konečně začalo, do jednání mlátili lžící o ešus. Když jsem dala najevo, že takhle tedy ne, bylo to u některých shledáno jako neempatické.

Nu, pro mě je zase neempatické chození pozdě. A čekání na opozdilce je zase neúcta k těm, co přišli včas.

  Je něco zvláštního v přístupu k času a přesnosti u nás. Myslím si já. 

Chodím na čas. Včas. Nechodím pozdě. Čekám to i od protistrany. Respektuji nečekanou situaci, akceptuji omluvu.

Nelíbí se mi ale, že je to úzus. Takové to čekání na opozdilce…

Já tedy nečekám. Jak to máte vy?

Babí léto

 Září přináší zaužívaný pojem o babím létě. 

   Jako dítě jsem často přemýšlela, proč je zrovna babí? Proč ne třeba dědkovské?  Nebo jiné? A lze to vůbec ještě dneska používat, babí léto? 

Co na to gender?

   Jde samozřejmě o řečnické otázky. Odpověď je totiž naprosto logická, období nese název podle hvězdokup neboli plejád, kterým se lidově říkalo baby. 

A z toho tedy vzniklo babí léto.

   Otázkou naopak ovšem je, jestli to dneska někdo vnímá. Není možné si nevšimnout, že přírodní cykly výrazně změnily své rytmy i vizualizaci. Léto je víc tropické a často hodně nevyzpytatelné. A babí, nebo třeba svatováclavské, léto může přinášet nikoli splín z končícího léta, ale úlevu ze snesitelného počasí.

    Spolu s postupujícím zářím se také zvyšuje barevnost našeho okolí, začíná se barvit tráva i listí, přesněji ty zbytky zeleně, které přežily letní horka. Po padajícím listí, které se snášelo k zemi nedostatkem vody, se totiž dalo šustivě kráčet už v průběhu července. V září se ale všechno dovybarví. Často i naše nálady. 

    Ovšemže nechci tvrdit, že v září jde jen o skomírající léto a pestrobarevné listí. Zdaleka ne. 

Kdyby se měla definovat zářijová nálada, vsadila bych na koktejl naděje, nostalgie, radosti a očekávání. To jsou ingredience, ze kterých se míchá atmosféra pozvolna zkracujících se dní, příjezdu z dovolených a návratu do školních lavic.

  Za mimořádnou schopnost zářijových dní pak považuji jejich schopnost všechno zklidnit, ztišit a nastolit nové tempo neomylně směřující k vánočním svátkům. Přeci mnozí z nás slyšeli onu prorockou větu, že Vánoce jsou za dveřmi...!

 Není to trochu předčasné, ptám se? Přeci nebudu nakupovat vánoční dárky už v září? Natož se tím stresovat?

 Někteří to ale tak doopravdy mají, jdou v klidu nakupovat. Jiné to naopak zanechává v bohorovném klidu. 

Základní myšlenka zářijové vyhrožování vánoční dobou je ale asi jiná. Zní nějak v duchu moudrosti, že vše plyne. 

A také, že všechno má svůj čas.

   A ať přemýšlím, jak přemýšlím, pořád nemohu přijít na jiný okamžik, který čas nejvíc akcentuje, než je právě září. Nejvíc je tady cítit určitá cykličnost a rytmus, něco se vrací a spoustu nových věcí začíná.

   Nepředpokládám samozřejmě, že všichni mají k zářijovým dnům stejně pozitivní vztah. Minimálně školáci a jejich rodiče se mnou mohou polemizovat. Kupříkladu o tom zklidnění. 

Ale zase ohledně rytmu a pravidelnosti, které se vrací, se mnou zase budou souhlasit. Vlastně se tím potvrzuje ambivalence zářijových pocitů. Něco nám bere, ale mnohé nabízí. 

A je asi jedno, zda v podobě babího, indiánského či docela sterilně označeného končícího léta.

 

 

 

 

Návraty

 

  Září je ve znamení návratů. Do lavic a z dovolených. Vrací se ale také kratší dny

a prodlužující se večery. Vracíme se i sami k sobě, zpátky do zaběhnutého rytmu a do koloběhu školních i pracovních povinností.

  Mnozí si trochu naříkají nad přírodními zákony, které způsobují, že v září truchlíme po klidu dovolené a začínáme myslet na Vánoce. Vrací se nám stereotypy, pro někoho vítané, nabízejí určitou jistotu. Jiní se jim snaží bránit, proto je připomínka blížících se Vánoc většinou docela rozladí. Naštěstí to není zářijový leitmotiv, spíš taková nostalgická tradiční marginálie.

   V září se hlavně mění atmosféra roku. Pro některé to bývá důvod k úlevnému oddychnutí si, pro jiné výzva k ochutnávce dozrávajícího vína a radostným vycházkám do přírody či za kulturou.

   Optimální je, když máte na výběr. Září, které Římané měli jako sedmý měsíc roku, což evokuje jeho mezinárodní název september, nabízí spoustu variant, jak si ho prožít a užít.       Rozjíždí se divadelní sezóna, probíhají vinobraní a další lidové slavnosti. Z kalendáře vystupují dávní čeští světci, Ludmila a Václav, kteří evokují nejen kvalitní víno, ale i složitost rodinných vztahů. O rodině se teď hodně mluví, graduje mediální spor o to, co je a co není tradiční rodina. Je zjevné, že ani naši svatí v tom neměli úplně jasno, když spory řešili vraždou, která je ve finále katapultovala do galerie českých světců. Září nám tuhle složitost nabízí jako na talíři, spolu s uvědoměním, že naše diskuse je asi vlastně daleko lepší varianta než propíchnutí před kostelem.

   Během prodlužujících zářijových večerů o tom lze, u dobrého vína, v klidu přemýšlet

 a diskutovat. Co je tradiční a co ne, co nám září nabízí a bere, co na něm máme rádi?

Já kupříkladu, na září miluji vůni ořezaných tužek a nových knih.

A jako bonus příslib nového nastavení, vždyť sedmička sama o sobě, tajemně skrytá v původním zářijovém názvu, jakýsi návrat naděje a novosti určitě nabízí.

Netrpělivost

Někdy, respektive poměrně často, se setkávám se situací, že řečník neumí opustit myšlenku.

Vnímám to poměrně často, nevím, zda je to mojí netrpělivostí či realitou. Jako by prostor pro nějaké vlastní vyjádření nabízel i možnost sebeposlouchání. Jsou lidé, co se rádi poslouchají. Jen mám pocit, že je jich čím dál víc. Cimrman to přisuzuje starším lidem, svou dnes již slavnou replikou o tom, že problém je udržet myšlenku a opustit myšlenku.

 Leč, setkávám se s tím napříč všemi generacemi.  Někteří jedinci, když jsou donuceni opustit svou sociální virtuální bublinu a mluvit reálně, nebere to konce.  

 Mám příležitost, tak se vymluvím, využívá takový jedinec situaci, když je vyzván ke stručnému komentáři.

 Není to nikterak výjimečné. Jedná se o stav napříč všemi profesemi či generacemi.

Z hlediska četnosti svého pobytu to samozřejmě nejvíc vnímám ve školství. Když se učitelka dostane na poradě ke slovu, málokdy udrží linii problému. A skoro nikdy se jí nechce opustit svou košatou myšlenku.

 Zřejmě za tím vězí potřeba se vypovídat. Je vlastní i učitelům, kterých kupodivu ve sborovnách přibývá. Někdy mám dokonce pocit, že jejich litanie jsou mnohem delší než ty ze strany dámské části kolektivu.

Mně osobně nejvíc chybí trpělivost. Myslím, že ji mám dostatek ve vztahu k dětem, ale zcela ji postrádám ve vztahu k dospělým.

Navíc mě ti povídálkové dosud nikdy nepřesvědčili. Nechce se mi ani věřit, že člověk, který sám nedokáže jasně vyjádřit svou otázku či pojmenovat podstatu problému, může totéž vyučovat a chtít po dětech.

A stává se to. Často. Ti, co lamentují nad tím, že děti nic nechápou, sami mnohdy nejsou schopni pochopit, co se po nich chce. Co mají sdělit či pojmenovat.

Stejně tak je tomu mnohdy u politiků, ale tam je to často bohužel podmínka profese, mluvit dlouho

a o ničem.  

Někdy jste zavlečeni do debaty, která nemá konce. Tady dostává moje netrpělivost na frak. Pravda, má to určitou hranici, pak odcházím. Ale často spíš žasnu, co všechno takový jedinec sděluje, jak rozmanitě odbočuje od hlavní linie, zase se vrací, kličkuje a mluví a mluví a mluví….

Častým přidruženým jevem pak je, že i když to má vypadat jako rozhovor či vystoupení někde, dejme tomu na poradě, onen jedinec pak ty ostatní vůbec neposlouchá, protože si pořád jede to své.

 Posluchačům pak vlastně zbývají jen oči pro pláč. Pravda, někteří z nich by se mohli vymezit. Skočit do řeči nebo opustit místnost. A to by jistě bylo hodně zajímavé, jak by se s tím řečníci vyrovnávali. Zda by si toho vůbec všimli?

 Možných reakcí samozřejmě existuje povícero.  Snaha je přerušit, vrátit na místo, kde uhnuli, zbrzdit otázkou. Většinou marnost nad marnost. Když totiž někteří otevřou ústa a začnou mluvit, většinou o sobě, jak moc jsou dobří, jak daný problém řeší oni, jak na všechno mají jasný názor, musím přiznat, že ztrácím nejen pozornost, ale i jistotu, zda se nacházím ve správný čas na správném místě.  Opouštím tedy tuto svoji myšlenku s určitou rezignací v mysli. Řešení asi neexistuje. Krom nikdy nekončícího trénování vlastní trpělivosti a schopnosti totálně vypnout a odpoutat se od určitých myšlenkových exhibicí.

Vnímáte to podobně nebo je to opravdu jen vedlejší efekt netrpělivosti či zrychlenosti?

Kulisy

Dějiny se nemění, mění se jen jejich kulisy. 

Dle tohoto bonmotu vytváříme s Tobiášem naše historická okénka na sociálních sítích. Už docela dlouho, řekla bych, že skoro tři roky. Většinou jde o notoricky známá data, žádný skutečný dějepis, jen připomenutí něčeho, co bylo a je /podle nás/ to nějak udržet v paměti. A od toho se pak může odvíjet další, už vlastní bádání. A nebo také nemusí. Od toho je to okénko, aby se nakouklo a pak se uvidí. 

 

První den školy

Tobiáš je celkem spokojený. Já se vyjádřím později:-)

Miss Dietrich lituje

 Páteční divadelní zážitek na letní scéně divadla Ungelt. V Novém Světě, což samo o sobě je krásná kulisa. Divadlo je už pod plátěnou střechou, takže venkovní zážitek  vlastně neohrožený deštěm.  Samozřejmě ale pršelo. A  poměrně dost, tudíž nedávné zastřešení letní scény se ukázalo jako dobrým tahem, protože jinak by se představení nekonalo. 

Bylo plno, začínalo se s přicházející tmou v osm hodin. 

Je to koncert dvou vynikajících hereček, Reginy Rázlové a Simony Postlerové. 

Příběh o Marlen Dietrich, o jejím životě a komplikovaném vztahu s vlastní dcerou.

Když déšť bušil do plátěného stropu, bylo jistě těžké to umluvit, ale zvládly to. 

Stejně jako chvilkový výpadek textu, ten se prolnul s usmívajícím se publikem a stal se půvabnou součástí hry.

Příběh sám je ale v podstatě smutný, o pomíjivosti všeho, o tom, jak se vám všechno vrátí, 

o tom jak jsou některé vztahy navzdory všemu silné, o komplikovaných vztazích matky 

a dcery, o životě...

Potlesk ve stoje si zasloužily obě. Výborný výkon. Krásné představení. 

Cesta z divadla v kulisách Lorety a Pohořelce:-)

Lepší zážitkový začátek do podzimní divadelní sezony jsem si nemohla přát.

Září

    Září je ideální dobou, kdy lze někomu věnovat svazek ořezaných tužek. Prostě jen tak, symbolicky, protože je září.

   Jsou symboly, které časem ztratí svůj význam. A jsou takové, které vytrvale přetrvávají někde v kolektivním podvědomí. Jako pastelky a září. Nákup školních pomůcek.

    Nechci zevšeobecňovat, ale myslím, že září mají s počátkem školy spojené i ti, co už dávno školou povinní nejsou. A ani jim nikdo takový nepřebývá doma. Prostě tužky, nový penál a září neodmyslitelně patří k sobě. Nevím, co by víc mohlo symbolizovat pozdní léto a přicházející podzim. Vybarvené listí se teprve chystá, zatím se většinou ještě topíme v zeleni, byť letos trochu vyprahlé. Pokud tedy chceme cokoliv vybarvovat, pak krásně vybroušené barevné pastelky nám mohou být dobrým pomocníkem při nástupu kratších pozdně letních dnů a prvních podzimních splínů.

    Září je vlastně takovým převozníkem mezi letní bezstarostností a podzimní melancholií.

Je mi jasné, že maturanti, kteří se chystají v duchu hesla, že hvězdy září v září na opakovanou zkoušku, tento pocit nesdílejí, ale kupříkladu ti, co se teprve chystají na dovolenou, ti se jistě nemohou na září vynatěšit.

 Stejně tak září nabízí start divadelní sezóny či první ochutnávky dozrávajících vín.

    Už jsem si mnohokrát uvědomila, že září má v sobě opomíjené kouzlo a tajemství. Jako by si pohrával s oním Seifertovským, že každého dne se něco končí, každého dne se něco začíná. A nemusí se ani mávat bílým šátkem, září to má tak nějak pocitově.

Končí prázdniny a začíná škola. Končí zrání a začíná sklizeň. Dříve končila služba čeledínům a začínala doba hledání nových pracovních příležitostí.  Patří sem kupříkladu 

i konec první republiky a přes Mnichovskou dohodu začátek té druhé.

 Hlavně sem ale patří konec letní bezstarostnosti, v lepším případě i prázdninového lenošení, a začátek povinností a pravidelnějšího rytmu života. Podbarveného jemnými pastelovými barvami, proto není od věci připomenut si svazek krásně ořezaných pastelek. Určitě k září patří, třeba jen proto, aby nám svou barevností usnadnily rozloučení s létem. 

A vlastně se k tomu hodí i ten bílý šátek ze Seifertovy básně, protože všichni chceme věřit, že i v letošním září něco překrásného se začíná...