Záleží na finále

  Občas mě napadá, zejména při výuce dějepisu, jak jednoduše hodnotíme ty, co už tady nejsou.

 Také mě to napadá při filmech, které některé osobnosti heroizují. Třeba teď film o Muži, který stál v cestě. Heroizuje ho. Dělá z něho hrdinu a čestného muže.

 František Kriegl. 

Přitom jde o člověka, co se podílel na komunistickém převratu a budování komunismu v padesátých letech. Člena Lidových milicí.

Ale vzepřel se podpisu, na sklonku svého života, a je z něj hrdina. 

Nechci s tím moc polemizovat, byť já osobně ho zas tak čestně nevnímám, ale vede mě to k úvaze, co si z těch dějin vlastně odnášíme...?

 Jen to, co se nám hodí do krámu? Nebo vnímáme jen to finále....? 

Co bylo před tím není zajímavé, záleží na závěru...

   Své o tom ví Karel Čurda, české synonymum pro zrádce. Kdyby ovšem Čurda umřel "včas", tedy zažil si své finále před 13. červnem 1942, asi by spíš patřil k hrdinům. Ale jeho reálné finále bylo bídné, tedy je to zrádce. Co bylo před tím, nikoho nezajímá.  

Podobně to má Emanuel Moravec, také jen bídák a zrádce, ač kdysi legionář a přítel Masarykův. Finále ovšem úplně mizerné, tudíž jako by ani nežil. 

   Kriegel to má opačně, vnímám jeho komunistickou angažovanost dost rozporuplně, leč jeho finále je famózní a je z něho dnes tudíž hrdina. 

  Mnohdy to není jen o finále, ale o vypíchnutí některých událostí a zapomenutí těch dalších. A pak se řeší, zda kupříkladu lidský "mizera" může psát krásné knihy či vytvářet zajímavá výtvarná díla? Zda totální hajzl, dejme tomu dozorce v komunistických lágrech či koncentračních táborech, může být milující a empatický otec či manžel.

Jiří Stříbrný, kdysi Muž 28. října, hrdina. Poté se zapletl do korupční aféry, a ač očištěn, špatná pověst zůstala. A když se ještě znelíbíte mocným, v tomto případě Benešovi, je jisté, že do dějin vstoupíte jako záporná postava. Finále se nepovedlo. Jiřího Stříbrného dnes takřka nikdo nezná...

Masaryk to měl vlastně obráceně. Býval velmi neoblíbený, kritizovaný, všichni ho nesnášeli. A pak se stal tatíčkem Masarykem. Grandiózní závěrečné finále. 

Asi by se našlo plno dalších příkladů. 

 Když se ale dívám na ta finále, většinou bývají tragická. A pak se podle nich hodnotí.

Tedy konec dobrý, všechno dobré.... A naopak. 

Že by tady byl prazáklad českých pořekadel?