Budou volby

 Volební víkend se kvapem blíží. Proto se stále častěji setkáváme s otázkou, koho volit. A také velmi často zaznívá replika, že víme, koho nechceme, ale fakt nevíme, koho chceme. Mnohým z nás zkomplikovaly rozhodování předvolební koalice. A jelikož programy stran skoro nikdo nečte, možná i proto, že se letitým evergreenem stala realita českého pořekadla, jako že slibem nezarmoutíš, staví se rozhodování na osobnostech. A pak vznikají taková dilemata:-), jako že volil bych Starosty, ale kvůli Pirátům je volit nebudu, volil bych Spolu, ale vadí mi Fiala či někdo jiný....

Pravda, mluvím o své bublině, kde nikdo nesympatizuje s vládním hnutím, ale je to dost rozšířený názor. Klasicky, všichni ví, co nechtějí, ale není nikdo, koho by chtěli, komu by věřili. 

Mám to také tak.

 A volební víkend už je za dveřmi....

Svatý Václav

 Patron české země.:-) Někdy máme patrony, kteří ke své "funkci" přišli jako slepí k houslím, samotný Václav jistě netušil, že mnohem důležitější bude tzv. jeho druhý život, tedy legendy a příběhy vzniklé po jeho smrti. Tehdy také byl prohlášen ochráncem země. Já osobně bych při volbě strážce a obránce lobbovala i pro jeho bratra Boleslava, byť s jeho pověstí bratrovraha se to těžko obhajuje. Nicméně vize, že na Koňském rynku stojí u Muzea Václav a dole na Můstku Boleslav, je pro mě docela lákavá:-)

Ale dnešek patří Václavovi. Budeme v kostele svatého Václava číst z knihy o Janu Heřmanovi. Má letos kulatá výročí narození i úmrtí. Před mnoha lety u příležitosti jiných kulatin vznikal. Je to už patnáct let, proto mě překvapilo, že si na mě a moji prvotinu vůbec vzpomněli. I pro mě už je vlastně neznámá. Ale ráda si ji připomenu a nějaké úryvky z ní přečtu. Pod dohledem svatého Václava to bude mít zase úplně nové kouzlo:-)

Ochránce

 Sleduji televizního Ochránce.  Ještě pořád, byť první díl, o kterém jsem tu před měsícem psala, mě dost vyčerpal:-) . A také sleduji diskusi, která převážnou většinou hlasů toto dílo glorifikuje, hovoří o něm jako o skvělém počinu a o skvělé sondě do českého školství.

   Moje pocity jsou ale trochu jiné, byť zatím pečlivě sleduji každý díl, vždy ale s rostoucím zklamáním. Normálně se na filmy ze školního prostředí nedívám, dráždí mě ta schematičnost, floskule, snaha o komediálno, které většinou vyústí v trapno...

..důvodů je prostě tolik, že se běžně nedívám. 

Ochránce mě přesvědčil svou masivní kampaní předem, vizí, že by nemuselo jít o komedii, a že se konečně někdo podívá na situaci ve školství nějak normálně, pragmaticky. Byl to údajně cíl celého projektu.

 Já tam ale vidím ( možná je to jen můj pohled): 1) dehonestaci učitelů ( v prvním díle až bolestnou, to aby se jeden styděl za to, že je kantor, taková sborovna snad ani nemůže existovat?) 

2) povrchnost 

3) schematičnost

 4) ubližuje!

  Abych to vysvětlila, byť bod číslo jedna už jsem trochu rozebrala. Ale i v dalších dílech z toho učitelé vycházejí dost bídně. Jestli bylo cílem zachytit jen prapodivné figurky za katedrou, pak asi ano. Ale existují i učitelé empatičtí, kteří nejen že učí rádi, baví je to, ale 

i umí dětem pomoci. To tu tedy nevidím. A pokud by měl být seriál reálný, neměl by zobrazovat jen šílené učitele.

  Dvojku vnímám jak daň televizní tvorbě, asi to ani bez povrchnosti nejde. I když někdy by si to zasloužilo intenzivnější hledání příčin a kořenů. 

V tomto kontextu mě zarazil i fakt, kolik lidí se divilo tomu, že existuje nějaký školský ombudsman. Už léta funguje... Na druhou stranu, nikoli tak, jak představuje seriál,  takže je to vlastně o ničem.  Snad jen to, že se najednou ví, že takovou osobu máme. Nijak v tom směru nechci komentovat Zlatého Amose a souvislosti, snad jen to, že tato vsuvka v prvním díle patřila k těm nejtrapnějším.

Ve třetím bodě mi nesedí, jak je to schematicky nastavené. Jako že chlap s koulemi a hysterická osamělá učitelka, která dělá problémy vlastně jen proto, že nemá chlapa? Osamělá matka, která nemá na nájem, ale hulí jak fabrika? A tak by se dalo pokračovat. Pravda, snaha ukázat, že to není černobílé tam občas prosvítá, ale málo, zdá se mi. 

A co se týká toho ubližování, tam je to fakt jen o mém dojmu. Protože ty příběhy jsou avizovány jako skutečné. Nebo alespoň námětem. A do toho námětu se namíchá plno dalších. Ale lidé si ve finále všechno stejně spojí s mediálně známým příběhem, jako byla smrt učitelky či facka studentovi. Tedy, pila a mohla si za to sama. Facku mu dal zákeřně zezadu a neprávem....

V obou případech si myslím, že to bylo v reálu jinak a že tohle zevšeobecnění ublíží pozůstalými i protagonistům. 

Abych to shrnula, obecně bych řekla, že seriál českému školství spíš škodí než pomáhá, byť většinový názor je asi opačný. I když debatu to nějakou vyvolalo, takže možná je to tak půl na půl, řekla bych...

Svatá Ludmila

 

Občas mě napadá, zda by svatá Ludmila byla svatá i dnes? Nebo naopak, zda by třeba nebyla za rebelku? Nebo za matku, která trochu selhala? Ostatně, i jako babička asi nebyla moc spravedlivá, evidentně upřednostňovala jen jednoho ze svých vnuků. Aby bylo jasno, nechci svatou Ludmilu, kterou si nyní připomínáme v souvislosti s jejím tragickým úmrtím, nikterak dehonestovat. Naopak. Chci se zamyslit nad tím, proč vlastně byla svatá  a zda je nutné ji připomínat, když mnozí znají svatou Ludmilu jen jako druh vína z Mělnicka.

Nu, určitě má. Protože tím, že stále známe její jméno, navzdory tomu, že jde o ženu, musela už na svoje vrstevníky působit jako charismatická osobnost. Často se zmiňuje dramatický závěr jejího života, kdy najatí vrazi vtrhli do výměnku na Tetíně za účelem její vraždy. Když už Ludmile bylo jasné, že nemá šanci, měla je údajně požádat, aby ji prokláli mečem, což bylo vnímáno jako hrdinská smrt a snazší cesta ke svatořečení. Zaplacení Vikingové ale měli svoje příkazy, tak byla nakonec Ludmila uškrcena, což pro dnešní zájemce o historii znamená, že portrét či sochu Ludmily bezpečně poznají právě podle vražedného šátku, který se stal jejím slavným atributem. Nicméně, tato, byť jistě fiktivní, příhoda logicky nastoluje otázku, proč si Ludmila myslela na svatořečení? Byla to středověká kariéra, docílit kanonizace? Nebo vskutku žila jako světice? Těžko říci, protože o Ludmile vlastně nic seriózního nevíme, vše čerpáme z legend. Víme, že měla za manžela Bořivoje.  Nevíme, kde se narodila, zda v Srbsku či na Mělníku, ale častěji se uvádí její pšovský původ, tedy ten mělnický.  V mládí měla ke křesťanství dost daleko, patřila k pohanským kmenům. Vdávala se asi čtrnáctiletá a v manželství určitě porodila mnohem víc dětí, než dva známé syny, Spytihněva a Vratislava. Zde se nabízí první kacířská myšlenka, jak moc se věnovala jejich výchově, když její hlavní aktivitou musely být křesťanské skutky,  ale zase na druhé straně porovnávat středověkou a současnou výchovu není moc relevantní, tudíž ji atribut svaté lze ponechat i v případě mateřství. Při státnické cestě na Velkou Moravu zažila zlomový duchovní přerod, došlo k přijetí křtu, který posléze v jejím případě sám Metoděj zopakoval v samotných Čechách. Řekněme jazykem dneška, že díky tomu objevila novou ideologii, která ji patrně naprosto nadchla. Jistě pro ni nebylo jednoduché, že se poměrně v mladém věku stala vdovou. Anebo ji to možná dodalo křídla, protože se nestáhla na své vdovské statky, naopak, aktivně zasahovala do veřejného života a zcela nepokrytě

i do života svých známých synů, kteří oba usedli na otcovský trůn. Poměrně solidně toto uspořádání fungovalo do okamžiku, než do děje vstoupila její snacha Drahomíra, která tedy svou slavnou tchyni opravdu nemusela. Někteří odvážní historici právě v jejich složitém vztahu hledají kořeny floskule, která již staletí proplouvá veřejným prostorem, a totiž, že tchyně a snacha jsou jako voda a oheň. Pravda ale je, že mezi nimi to tak muselo být, byť vycházíme z dávných klišé, kterým třeba je Krvavá Drahomíra. Situace asi byla víc o střetnutí dvou ambiciózních žen, než o nějakém nesouladu tchyně

a snachy. I když Ludmiliny zásahy do výchovy Drahomířiných dětí by patrně neustála žádná snacha. Každopádně, výsledek jejich neshod byl takový, že právě Drahomíra si najala Tunnu a Gommona, kteří 15. září 921 na Tetíně ukončili Ludmilin život. O její svatořečení se pak ale postaral až kníže Václav, který babičku nechal přenést z Tetína do Prahy a inicioval její kanonizaci. Svatou Ludmilu si proto letos v září můžeme společně připomenout u příležitosti jejího výročí. A stejně tak dumat, proč i po tisíci letech máme žen (a nemusí být ani svaté) ve veřejném prostoru stále tak málo.

Psáno pro Listy Prahy 1

 

Nový školní rok

 Nový školní rok se pozvolna rozbíhá. Sleduji mediální obraz školství, je před volbami, školy se opět "stávají prioritou" ,a prý už je plošně nezavřou. Je to asi klasické, slibem nezarmoutíš, protože je zavírají už teď. Asi podle systému, jak koho napadne. Někde okamžitě pošlou do karantény celou třídu, jinde jen skupinu, někde je to celá škola. A děti jsou opět na onlinu. Sotva se jeden vrátí, objeví se další a je to pořád dokola. Takže vlastně virtuální výuka je tady stále. A pořád mám pocit, že to děti odnášejí nejvíce. Celé léto je nutili k testování, volných aktivit si mohl každý užít jen s testem. To, že s testem mnohdy pofidérní kvality, už je jedno. Prostě, testovat jak o závod. Paralelně s tím probíhá intenzivní hon na neočkované a brutálně nutí k očkování i děti. Mnozí podlehnou, už jen proto, aby se zbavili otravného testování. Sledovala jsem nabité koncerty, fotbalové zápasy, to vše v kontrastu se školou, kde pořád nutíme děti k rouškám, testování, očkování. A děti se moc bránit nemohou, vlastně ani nemají jak. Ministerstvo školství uděluje hraběcí rady typu, nezkoušejte, nedohánějte, buďte hodní. Zároveň jedním dechem dodává, jak je třeba rozjet doučování a bůh ví co ještě. Ovšem informace dodává klasicky na poslední chvíli, všichni už je dávno ví z tiskovek, ba i z novinek cz., do datových schránek škol, jako oficiální sdělení, to stále přichází se zpožděním. Žádné poučení, žádná sebereflexe. Neznám žádného kantora, který by zběsile doháněl učivo, možná jsou, ale určitě ne jako většina. Naopak, vnímám snahu to dětem usnadnit, pomoci jim vrátit se do nějakého normálnějšího režimu, nestrašit je. Leč, mediální obraz je diametrálně odlišný a školství je navzdory vládním proklamacím pořád šikanované. A to je před volbami, bůh ví co přinese doba po nich, kdy se už nikdo nebude chtít veřejnosti zavděčit. A to jsem si ani nevšimla, že by někdo z dosud opozičních politiků to školství bral za své a nějak výrazně bránil. Asi je čas začít se bránit. Zatím sice úplně přesně nevím jak, ale že je to fakt nutné!!!

Belmondo

   Francouzský herec byl symbol. Jeho  jméno pojem. Stačilo říct o chlapovi, že je "Belmondo" a hned mu narostlo sebevědomí:-). 

Jeho jméno je i symbol doby. Doby, která nezadržitelně odchází. Zaskočilo mě jeho úmrtí, byť věk měl pokročilý a zdraví pochroumané. 

Ale chápu to, co řekl. Že ho to nebaví a děsí. Odcházejí jeho vrstevníci, mění se kultura, hodnoty. Ty se spíš snižují než mění, ale to je jiná věc. 

Prostě ho to přestalo bavit. A to je mnohem silnější ztráta motivace k životu, než nemoci a věk.  

Z mého života mizí kamarádi, řekl někde. Což je fakt, odcházejí jeden po druhém, rychleji, než bychom si mohli na to zvyknout.  

A tak jediné, na co si zvyknout musíme je, že svět je zase o něco jiný. Nic není jako dřív...

A také  bychom mohli obdivně zatleskat Francouzům, umí se se svojí legendou důstojně rozloučit. 

                              Obrázek je z webu ČT24

Já osobně vnímám jeho  odchod jako odchod většiny hvězd doby minulé, a totiž, že nenávratně zmizel kus mého dětství. Milovala jsem Zvíře, ale bavily mě vlastně všechny jeho filmy. 

A také se ve mně probouzí smutek, co všechno ten čas s námi dělá. Když vidím Alaina Delona, Pierra Richarda a další... a vzpomenu, jak se nám z nich podlamovala kolena... Nikdo nemládneme ( bohužel), ale někdy je to těžké vstřebat, co se během let s námi stane. 

Nu, zase je to asi jediná spravedlnost, jak se říká. Ale i ta by mohla být někdy slepá:-) jako ta reálná, leč není....:-)

 

Výlet

 

Ombudsman

 Tedy vlastně ochránce. Většinou se na filmy ze školního prostředí nedívám, nemám to ráda. Buď je to trapná komedie, zesměšňování, parodie či něco podobného. Novému seriálu Ochránce jsem se ale rozhodla dát šanci. A ne kvůli Lukáši Vaculíkovi:-). 

Sledovala jsem to s vypětím všech sil, vlastně jsem se těšila na konec. Nemohu věřit, že opravdu dnes existují takoví ředitelé, takové sborovny? Strašně mě to dráždilo a nechápu, že je něco takového možné. Asi je, ale jsem setsksakramentsky ráda, že to znám jen z vyprávění. 

Bože díky za naši školu. 

Jsem asi i trochu zvědavá, co přinesou další díly, ale ten dnešní mě docela vyčerpal. Skoro se mi po něm nechce být učitelka. Ale na druhou stranu, je dobře, že se o tom mluví. Jen si fakt neumím představit, že se to děje....

Začínáme

 Bývaly doby, kdy jsme si prvního září s dětmi povídali. Jaké bylo léto, co zažili o prázdninách...Všichni si povídali mezi sebou, často jsme společně snídali. A pak se šlo domů.... Prostě klasické první září. 

Letos jdeme do školy. Konečně. Těšíme se. Všichni alespoň trochu. Ovšem nějaké povídání, to se dneska nesmí. Cílem prvního září bylo otestovat děti. A pak je vyhnat ze školy...

Pravda, děti to nesou statečně, nijak to neřeší, v klidu se otestují a jdou. 

Mně se to šíleně příčí. Vnímám to jako šílenou šikanou těch školou povinných. Celé léto se museli testovat při každém hnutí. A sotva začne škola, je to tu zas. A k tomu výhrůžky, že jediný pozitivní zavře třídu do izolace, že neočkovaní nesmí mluvit s očkovanými, že netestovaní se musí dusit v rouškách, že ti, co si pěstuji vlastní imunitu nesmí zpívat ani cvičit.... je to celé skandální. 

Ministr má největší starost, abychom děti netestovali. Tím myslí vědomostní testy. Protože hlavní jsou přeci testy antigenní....

Jsme na prahu nového školního roku. Připraveni. Doufáme, že bude alespoň trochu normální. Ale z nejvyšších míst to vypadá na podobnou apokalypsu jako na jaře. Minimálně se tak ke školákům a školám  chovají. 

A tak snad zítra si budeme moci užít vzájemné přítomnosti bez přítomnosti všudypřítomných testů, zákazů a nařízení, většinou nesmyslných...