Po stopách atentátu

 Včera nás čekala dobrodružná výprava po stopách atentátu na Heydricha. Vyrazit na trasu, kudy utíkali parašutisté, když už to máme za humny. Sraz na tramvajové zastávce, kde to všechno proběhlo. 

U komiksu, který tam je už řadu let a mapuje průběh celého atentátu. 

Sestup k pomníku. 

Nikdy jsem tam nikoho neviděla. 

A zrovna dnes dva autobusy turistů. Jeden německých a druhý italských. Tak jsme se tam dost motali, radši jsme se vydali pryč, na trasu, po stopách atentátníků. Gabčíkovou ulicí dolů, kolem domu Ryšavých, kteří tehdy asi vůbec netušili, jak moc mladík, běžící dolů kolem jejich domu, ovlivní jejich osudy. Zemřeli všichni. 

Zastávka u bývalého řeznictví, kde Gabčík hledal pomoc, ale český řezník byl bohužel kolaborant. Přesto unikl, byť mu k tomu napomohla přestřelka. 

Pak nějak zkusit přesun přes frekventovanou magistrálu k Bulovce a do Libně. Končíme u domu rodiny Vosmíkových, kterou vystříleli úplně celou. 

Míříme do Kobylis. Do míst, kde byli ti, co parašutistům nějak pomohli, zavražděni. Na Kobyliskou střelnici. 

Bylo to náročné, ukočírovat šedesát dětí, aby si z toho každý něco odnesl, abychom se dokázali přesunovat MHD, aby se nikdo neztratil.

 Ale povedlo, celé jsme to zakončili svíčkovou ve školní jídelně.  Teď už jen zoologická.

. 

U 2veverek

 Veverky nám včera připravily workshop. Pro primány. A u sebe v knihkupectví. 

Takže to byl zároveň výlet a zároveň příjemná aktivita. Jak pracovat s knihou, jak si vybírat, co nám čtení dává...?

Děti seznámily s prostředím knihkupectví, objevily i jinou dimenzi, než jen mega Luxor, který je většinou láká na obří slevy, ale o ne vždycky se tam o knihách něco dozví. 

Tady ano. 

My do Veverek chodíme často a rádi, tak mě těší, že i dětem se Veverky představily a že i ony sem třeba najdou cestu.

Vyrážíme. Chce se mi zanotovat, třicet dětí s Josefínou, ale to nikdo nezná, tak na mě hledí trochu 

s údivem.  Lepší to logicky bude bez zpěvu. 

Pracovní dílna v knihkupectví. Narvat sem třicet dětí je dost tip ťop, ale povede se.  

Hezké vyprávění o knížkách, tvůrčí dílna, děti si vyzkouší i něco napsat. A má to hlavu a patu.

Seznámili jsme se nejen s knihami, ale i s výstavou obrazů, která u Veverek právě probíhá.

Děti se aktivně vyptávaly, zdálo se, že je to zaujalo. Mě překvapilo, že některé děti nám sdělily, že dosud v knihkupectví nebyly,že je to pro ně premiéra. 

Nu, tak alespoň si ze dne odnesou něco nového. Zajímavé to bylo. Literární. Zítra to bude historické:-)

Údržba

 Docela by mě zajímalo, jak je to s údržbou zeleně a prostoru v jiných městských parcích? 

V Praze i jinde, v jiných městech?

U nás je Stromovka.

 Je to dost mega areál, takže údržba je jistě náročná. Jsem daleka toho je kritizovat, něco mě ale udivuje, neřku-li vytáčí. 

Konkrétně, úklid pomocí fukarů. Benzínových fukarů. To je podle mě nejvíc zbytečná práce na světě, foukat do listí. 

Nicméně, ve Stromovce je to velmi oblíbená aktivita. Navzdory tomu, že tu všichni hlásají, jak moc jsou ekologičtí, tak pro benzínový či naftový fukar to zjevně neplatí. Stromovkou tak pravidelně  putuje zachmuřený muž se sluchátky na uších a fučí. Do listí i do sněhu, když napadl. 

Pokusili jsme se kontaktovat lidi, co o tomto rozhodují. Neposílala jsem doslova stížnost, spíš jen upozornění a dotaz, zda je vhodné? 

Dostalo se mi odpovědi, povýšené a takřka arogantní, jako že tomu nerozumím, protože to je pokrok. A  já budu zjevně nějaká stará struktura, když lobbuji za hrábě a kolečko. 

A tak sledujeme, nyní mnohem častěji než v zimních měsících, jak zaměstnanec údržby sfoukává listí na hromadu, kterou za chvíli zase vítr rozfouká. Přináší to do parku hluk, což je zejména ráno dost nepříjemné, park jako oáza klidu rázem ztrácí jednu ze svých stěžejních funkcí. A nese to sebou i šílený puch z benzínových výparů, takže to, že si tam někdo vozí zadek v elektrovozech je trochu kontraproduktivní, když se vzduch otravuje takovou zbytečnou činností. 

Ale dobrá, jsem podle vedení údržby stará struktura, tak se jen ptám, ze zájmu, jak je tomu 

v jiných městských parcích? Také je používání hrábí a koštěte označováno za zastaralou metodou a fučí se do listí ( u nás tomu bylo i do napadaného sněhu) benzínovým fukarem?  

Back in time

 Již avizovaný návrat v čase. 

Interaktivní historie v obchodním domě Máj. Pod dohledem motýlů:-)

 Kolegyni odchytili někde na školním veletrhu, že prý mají i aktivity pro školy, nechť se přijde podívat, zda to stojí za to. 

Vzala mě s sebou, tak jsme se v sobotu vydaly na pracovní průzkumnou exkurzi do minulosti. 

Vždycky, když v poslední době přijdu na Národní, tak už tam mám pocit návratu v čase. Někam do devadesátek. Všude je to takový až špinavý tržiště, obchody s těmi cetkami, které zaplavovaly ulice právě těsně po revoluci. 

Vietnamské večerky na každém kroku, řekla bych, že se tam prodává plno věcí, které nejsou za výlohou. Chodníky mastné od kebabu. 

Bizardní figurky všude kolem. Motýli na fasádě Máje, už na věčné časy. 

Uf, to je reálný návrat v čase. Národní je fakt šílená. 

A pak do Máje. Dole kostýmovaný mladík, který podává informace. No, kostýmovaný, spíš výrazný, protože takhle oblékaní chodí po Národní i lidé, co žádné informace nenabízejí. Výtahem do šestého patra.

Vlídný personál, který se o nás ochotně postará, vysvětlí. A pak už nás vpustí do minulosti. 

Zavřou za vámi, takže není úniku. Provází vás dvojice z obrazovky. Všechno bliká, houká, třese se. Projdeme několika místnostmi.  

Horymír a Šemík, pak skok ke Karlu IV. Následuje Golem a takové kino, kde proletíte dějinami. Sedačka s vámi skáče, cuká, občas vám něco střelí do hlavy, fouká na nohy, vnímáte i pachy... No, místy se mi dělalo dost blbě.

Pak válka, povstání a invaze Rusáků v 68 a končí to revolucí 89 a síní slávy s prapodivným výběrem osobností. 

Na závěr lze ještě vystoupat na vyhlídku nad Májem, odkud je krásný výhled na Prahu. Celé je to na hodinu...

No, děti -  ty školní - bych tam asi nevzala. Ti větší by se nám asi vysmáli, ti malí zas nemají ty historické znalosti. Nevím také,  kdy by se komu udělalo nevolno.

Přemýšlím, kam až ve snaze upoutat pozornost budeme muset jít...?

A osobně - už v muzeu u Slavkova jsem zažila něco podobného. Ta snaha eliminovat živé průvodce, zavřít skupinu do prostoru s nějakou umělou inteligencí, s hologramem, ta mě prostě irituje. Není to můj šálek kávy. 

Nelze se na nic zeptat, čeká se, až se program posune bez ohledu na skupinu, když se udělá nevolno, tak je třeba se nějak složitě dobývat ven, protože jste tam zavřeni....

Navíc je to dost drahé, i jako školní skupina děti platí dost peněz....

Jako privátní návštěva, jako rodina, asi ano. Pokud vás baví tenhle způsob poznávání, takhle show... asi je to cesta, jak zaujmout, což dneska není vůbec snadné. 

Prostředí je to docela hezké, lidé milí a příjemní, takže takhle asi ano...?

Měsíc knihy

  Březen býval kdysi označován jako měsíc knihy. A přestože už to dávno neplatí, chce se mi k tomu, možná trochu provokativně, zase vrátit.

Vyzdvihnout knihu na piedestal.

 Březen se svojí knižní minulostí mi k tomu dává vítaný prostor. A retro je dnes trochu v módě, proč ho tedy nespojit se čtením. Návratu ke knize a jejím novým příběhům.

A to i přes to, že totalitní digitální svět nám nabízí stovky novinek každou minutu.

Nebo možná právě proto.

Že nechceme stovky novinek, ale třeba jen jednu, ale pořádnou. Že si prostě chceme přečíst

a vychutnat dlouhý a zajímavý příběh.

Kniha tak vlastně zůstává tím nejpomalejším, ale zároveň i nejodvážnějším aktem, který si můžeme dopřát jako určitou rebelii. Proti zrychlenému světu, chrlení minipříběhů, většinou samozřejmě šokujících, aby upoutaly, proti rychlým zprávám, krátkým formátům

a nekonečnému scrollování, proti dravě nastupující umělé inteligenci, která má ambici zlikvidovat tu přirozenou.

Prostě s knihu proti všem. Jako kdysi Jirásek. Nebo moderně, akčně, navzdory všem.

Pomalé čtení v uspěchané době je pak skutečně téměř takový tichý odpor proti digitální diktatuře.

V březnu se takový knižní odpor dá aktivně uskutečňovat na každém kroku, od školních tříd, kde děti listují prvními příběhy, až po kavárny, kde dospělí usedají s rozečteným románem u napěněného latté. Číst se dá na zastávce, v jarním parku, v knihovnách, které samy nabízejí spoustu knižních aktivit.

Zvláštní kapitolou pak určitě bude kniha v MHD, kde se čtenář mezi vyznavači mobilních technologií často vyjímá jako růže mezi trním. Ale určitě je to s nádechem určitého rebelství, odvahy jít proti proudu, číst si v narvaném metru či zpožděné tramvaji.

Čtení pak není jen zálibou, ale vědomou volbou zpomalit, ztratit se v textu a na chvíli ignorovat svět, který po nás chce stále rychlejší reakce, rychlejší rozhodnutí, rychlejší život.

Troch uvyzývavě se proto s dovolením ptám, co jste naposledy četli ne proto, že jste museli, ale proto, že jste chtěli?

A pokud na tuto moji březnovou otázku nenacházíte rychlou odpověď, dopřejte si rozvážný březen s knihou, abyste vědomě zpomalili.

A užijte si březen jako měsíc opravdové knihy.

Psáno pro Listy Praha 1

 

Mumie

 Dneska je to víc dětská literatura. Trochu vlastně i pracovní záležitost, hledání něčeho, co děti osloví. 

A čtení spolu s nimi. 

Trochu humorné, malinko edukativní, pro milovníky Egypta vlastně jako dělané. Milé čtení na nedělní odpoledne

Relaxace

Relaxace k tomuto právě skončenému týdnu neodmyslitelně patří. Naše jarní prázdniny si o relaxaci doslova říkaly. 

Jen to rychle uteklo. 

A už je tady březen a s ním zase školní povinnosti. 

Určitě by nebylo od věci mít jarní prázdniny delší. A ty letní kratší. Přineslo by to bezpochyby důkladnější relaxaci. 

Jen k tomu není politická vůle. A bez ní to není možné. 

Tak jsme si užili alespoň týden. Pro nás byl opravdu jarní, bylo hezky a slunečno, na turistiku počasí jako dělané. Ti, co chtěli lyžovat, to měli tento týden asi výrazně složitější. 

Relaxaci jsme zakončili cestou proti proudu času. Historická projekce v obchodním domě Máj. Back in Time.

O té trochu podrobněji příště, dnes jen takové objevné, že vůbec něco podobného v Máji funguje. A v čase bych se dnes klidně vrátila na začátek prázdnin.

A k relaxaci nepochybně patří i bazén a sauna. Zkusili jsme porovnávat, jen tedy v rámci Prahy. Nepochybně a na celé čáře vyhrála Aquacentrum Šutka. Velké, čisté, prostorné, pohodlné. Porovnávali jsme s Výstavištěm, Lagoonou v Letňanech a Aquadreamem na Barrandově, který se nachází v ulici Wassermanova:-) . Nikde jsme nebyli vyloženě nespokojeni, ale v podstatně nic nesahá bazénu na Šutce ani po kotníky. A to do soutěže můžeme zapojit i některé mimopražské bazény. A to včetně Čestlic, kde je samozřejmě víc atrakcí, ale je to tam nechutně předražené. Relaxovat se tam moc nedá, abych se obloukem vrátila k dnešnímu relaxačnímu tématu.

Už jen neděle. Kavárna, v neděli se chodí do kavárny. A pak už by pomohl snad jen návrat v čase. Game over.