Ke slunovratu

 Červen nás neomylně vede k nejhezčímu dni v roce, který ale zároveň v sobě nese kapku deprese 

a smutku. Slunovratem vrcholí ta pozitivní část roku, nastává nejkratší noc a nejdelší den v roce, což si žádá náležitou pozornost i oslavu. Leč, smutek nabízí fakt, že od té chvíle to zase míří zpátky, na tu temnou stranu. Je vlastně okamžik obratu, který v sobě nese začátek konce.

Protože se ale má žít okamžikem, užíváme si červnové cesty ke krásnému ročnímu mezníku. Letní slunovrat nabízí příležitost k oslavě, k radostnému přípitku nad nejkrásnějším časem v roce.

I naši předkové to tak měli, oni možná víc než my. Žili víc propojeni s přírodou, my jsme víc zahlceni městským ruchem.

Karel IV. při zakládání města na podobné rituály dal, proto se dá jednadvacátého června slunečním paprskem propojit Staroměstská věž u jeho mostu s věží katedrály svatého Víta. Turistický ruch na obou frekventovaných místech nám ale dneska nedovoluje tuto Karlovu teorii ověřit v praxi. Jen teoreticky nám ale potvrzuje, že slunovrat byl prostě důležitý odjakživa.

Kráčíme červnem k vrcholu letošního roku. 

Jistě, své vrcholy může mít každý jinde, jde o náboženské, pracovní či osobní úspěchy. 

Ale v pravidelném ročním cyklu je to, pro mnohé z nás, letní slunovrat.

Jenže vrchol, jak známo, není místo k dlouhému setrvávání.

 Je to okamžik. Krátký, ostrý, krásný.

 Zkuste se proto na něj letos v červnu zaměřit víc než obvykle. Nenechme si ho protéct mezi prsty. Vychutnejte si ho. A nemusíte ani zapalovat ohně či tančit mezi menhiry. Stačí si ho uvědomit, připomenout si, že světlo je déle než jindy. Že večery jsou vlahé a příjemné. Všude to kvete a voní.

Měli jsme celý červen na přípravu. Pak už se to zase začne potichu vracet zpátky. 

Příjemnou červnovou cestu ke slunovratu.

 

Výuka

 Výuka se nám chýlí ke konci. Jako každý školní rok probíhá nerovný zápas mezi přicházejícími prázdninami a povinnostmi, které se tváří, že prostě ještě musí být plněny. 

Tedy udržet děti v lavicích je často úkol nadlidský. Nicméně, je to tak dané a musíme vytrvat. 

My letos vytrváváme kratší dobu, již koncem tohoto týdne náš školní rok končí. Začíná rekonstrukce budovy, tak vyklidíme prostor stavební firmě a necháme ji renovovat. A my můžeme stříhat metr. 

Do pátku je to co by kamenem dohodil.

Přesto ještě nějaká výuka probíhá. Respektive, spíš takové dolaďování známek. O ty totiž 

u nás pořád dětem hodně jde. Hlavně mít tu jedničku. 

Úvahy o smyslu tohoto přístupu nechám na jindy. 

Dneska mě spíš zase zdeptala umělá inteligence. Chápu, že s ní vyrůstají, že je dneska všudypřítomná. Do budoucna se s ní musí počítat. Umět s ní pracovat. 

Ale když za ně dělá úplně všechno? 

   Mám - teď už asi spíš měla jsem - pro děti vždy celoroční úkol z dějepisu. Když bereme moderní dějiny. Ať vyzpovídají nějaké pamětníka. Někoho, kdo zažil ty věci, o kterých oni se učí. Rok 89, 68, rozdělení republiky, cokoliv...

  Vždycky z toho vznikly zajímavé věci, někdy dokonce šlo mluvit i o mezigeneračním dialogu. 

   Letos mi to většina odevzdala od AI. Ani se nenamáhali nějakého pamětníka oslovit. Prostě to zadali, rozhovor s pamětníkem. A bylo...

  A pak mi chodily práce, kde všichni rádoby respondenti měli z událostí roku 89 stejné pocity, viděli to stejně, reagovali na stejné podněty, očekávali stejné věci, používali stejné fráze...

Nějaká jedinečnost, autentičnost, pochopení, nějaký dialog... to vše je pryč. Úkol splněn, tak co jako chce? Co se jí nelíbí? 

  Někteří vás ještě jako bonus hodí do starého železa, jako že nechápu a odmítám umělou inteligenci....

 Když tedy položím dotaz, zda si myslí, že jsem luddista nebo dokonce neoluddista, tak neumí odpovědět, protože by se musel mrknout minimálně do vyhledávače nebo do nějaké copilota, co to ten luddismus vlastně je. 

Diskuse z toho tedy nebude, jen osočení, že zakazuji AI. 

Nezakazuji, sama s ní pracuji, ale nemám tu vizi, že bude za mě dělat úplně všechno. Tím, že oni tu vizi mají, se asi lišíme, nejen generačně. 

Prostě, lepší to už asi nebude.

Zároveň si kladu otázku, vlastně jen řečnickou, co bude, až třeba v takovém Hormuzském průlivů přestanou bránit fyzickému průplavu lodí a jednoduše přefiknou ty optické kabely?? A nemusí to být jen ostře sledovaný Hormuzský průplav, může to být kdekoliv, kdykoliv, kdokoliv?

   A nebo naopak? 

AI nás prý zbaví otrocké práce. Nebude to ale spíš tak, že nás zbaví té intelektuální, kreativní, a na nás zbyde právě ta lopata? 

Jdeme tomu hodně naproti, ale to už je úplně jiná úvaha než ta o výuce, kterou jsem to dneska začala.

A tak končím povzdechem, díky bohu, že už v pátek budou prázdniny. Snad to do září nějak promyslíme a začneme jinak a lépe:-)

Muž z Brna

 Humorná kniha o Brně. Nevím tedy, jestli to není trochu protimluv, ale čte se to hezky. Navzdory tomu, že to čtu v Praze.

Proti Brnu nic nemám a většinou ani na jeho úkor nevtipkuji. Když jsem tam byla, líbilo se mi tam, byť mě překvapilo tím, jak je malé. Jako by vtip, že jde o poslední obydlenou zatáčku před Vídni ožil....Ne, říkám, že na jeho úkor nevtipkuji, tak se toho držím.

Kniha vtipná, veselá, zábavná. Hezky napsaná. Dobře se čte. 

Až pojedeme na výlet do Brna, vezmu si ji s sebou.

Motivace

 K aktivitám, které provozujeme, je vždy důležitá motivace. 

Ke studiu dokonce i ta vnitřní. 

Často o motivaci studentů přemýšlím, protože je to jedna z věcí, které se dynamicky mění. Někdy si ale skepticky myslím, že právě tu motivaci přestávám chápat. 

Napadlo mě to včera v souvislosti s fotbalem. Plno nedospalých studentů, kteří v noci vstávali, aby viděli fotbal. Našeho týmu, který je tam patrně omylem, jak mnozí sami  konstatovali. Hrají mizerně, neuběhají to, prohrávají, co se dá. 

Přesto na to dobrovolně vstali a koukali na to.

Když jim doporučím ke zhlédnutí nějaký film ( a to nemyslím dokument, ale film, který by jim třeba historii nebo literaturu nějak přiblížil) nekoukne se nikdo. A na noční bídný fotbal, s prominutím, dobrovolně čumí....?

Nechápu to. 

Nechápu tu jejich motivaci. 

Film je - jak mi vysvětlují- pro ně moc zdlouhavý.  Jsou zvyklí na ta svoje videa, kde se během pěti vteřin stane tolik věcí, že oni pak u hodinového filmu umírají nudou. 

Fotbal ( ten v našem současném českém pojetí) je přeci nejnudnější věc na světě, zdlouhavý, neefektivní. Přesto bylo včera ve škole plno studentů nevyspalých, protože to sledovali...

Je to pro mě záhada...

Jak je to tedy s tou motivací? 

Plynule obloukem přecházím od fotbalu k všeobecné úvaze, protože třeba dostat se v Praze na střední školu je pěkný majstrštyk. Není to vůbec snadné. Zdálo by se tedy, že budeme mít samé motivované studenty, se zájmem o vzdělávání, o studium, o seberozvoj....

Většinově to tak ale v reálu rozhodně není. Jistě, jsou tací, ale většinově je to úplně o něčem jiném. Ale o čem, to neumím přesně pojmenovat. Jen vlastně nevím, proč je takový převis zájemců o studium. Mnozí by jistě byli šťastnější někde na učilišti, možná rovnou v pracovním procesu...Ale všichni chtějí studovat. Respektive, všichni chtějí na nějakou střední školu, studovat už chce asi mnohem menší procento zájemců. 

Tím se zase oklikou vracím k otázce  motivace, na kterou si vlastně neumím odpovědět. 

Nebo umím? 

V souvislosti právě s českým fotbalem, kde jsou velké peníze a žádný výkon? 

To je asi zjednodušení, ale v podstatě je to takový smysluplný a docela dobrý začátek cesty při hledání vysvětlení motivace jako takové...

Fotoalba

 Fotoalba v klasické papírové podobě už dnes moc neexistují. Všechno je většinou virtuální, máme různá sdílená úložiště, one drivy, cloudy, virtuální alba. Nabízí se i různé aplikace, kde lze obrázky listovat, většina z nás si hýčká galerii v telefonu.

Pak si ale koupíme lepší mobil a fotky mizí. Nebo přístroj ztratíme a fotky zmizí

 Dojde prostor v úložišti, nepřiplatíte si, fotky zmizí.

Spadne síť, server, fotky zmizí. 

Onehdá jsem při příležitosti rodinné oslavy listovala dávnými alby. Některá měla ještě fotorůžky, jiná se otevírala s lehkým praskáním vazby. Skrývala hlavně černobílé fotky. Připomínala, že kdysi bylo rodinné fotografování tak trochu slavnost. Všichni se našňořili a vyrazili do fotoateliéru, kde je ve strnulých polohách zvěčnili.

Stálo to hromadu peněz a byl to svátek. 

Sama mám podobné fotky i ze svého vlastního dětství, z ateliéru. U dortu, s panenkou, s housenkou, se sourozenci...

Pak technika pokročila a fotky už nebyly taková vzácnost. Ale pořád něco stály, vyvolávaly vám je v ateliéru nebo jste to uměli sami doma, ve vlastní fotokomoře. 

Fotky opravdu zachycovaly realitu, historii, podobu. 

Když jsme jeli na dovolenou s kinofilmem ve foťáku, hezky jsme si rozmysleli, na co objektiv zaměříme a co vyfotíme.

Pak se film se třiceti políčky opatrně vyvolal a nad fotkami se dovolená prožívala znovu. V ukládání fotek do alb byl určitý rituál.

Dnes nasekám desítky fotek jen na procházce se psem. Mraky fotek lítají ve virtuálním prostoru. Snímky se vrství v telefonech, mizí v cloudu a znovu se objevují jen náhodně při rolování galerií.

Čím dá častěji už fotka není věrohodná, nezachycuje ani realitu, ani historii ani podobu...

A ty fotografie, které tu ambici mají, stát se kronikou rodiny či třeba nějakého vývoje, ty už také moc ve fotoalbech nenajdeme. Spíš někde na sdíleném disku.

Tak zatímco dříve se rodinné vzpomínky ukládaly do alb, která přežila stěhování i generace, dnes leží v digitálních prostorech, které mají zvláštní vlastnost, existují, dokud se o ně někdo stará. Služby přicházejí a odcházejí, účty se ruší, data mizí.

I kdysi populární rajče.cz je dnes už spíš vzpomínkou na internetovou prehistorii než archivem rodinné paměti.

Podle mě už neexistuje. Nebo nefunguje, je zastaralé. A s tím mizí i část paměti, kterou jsme kdysi třeba právě rajčeti svěřili.

 

 

  My, co máme duši historika, ale pořád tiskneme. Čas od času si fotky vyberu, vytisknu

a vytvářím fotoalba. Vlastní, s popisky fotografií. Kdo tam je, kde to je, kdy to je.... Někdy si nechám vypomoci do strýčka googla a dovolím mu, ať mi vytvoří fotoknihu. Ale ta alba jsou lepší. To vybírání, zakládání, popisy. Už samotné vybírání fotografií je součástí příběhu.

Budoucí historici budou jednou jásat. 

A současníci se spolu se mnu radují nad společnou tvorbou.  

Blíží se léto a prázdniny a dovolené, čas jako stvořený pro nová alba, období, které si

o nové fotografie přímo říká.

 Chystáte se fotit tak, aby to mělo smysl, ducha a vzpomínkovou hodnotu? 

Já ano:-) .

 

Vyvažování

 Soudě podle tučných novinových titulků je současným trendem vyrovnanost. Aby všechno

a všichni dostali ve veřejném prostoru možnost se nějak vyjádřit.

Něco jako pět minut Hitlera, pět minut Židům.

 Někdo se tím cítí zaskočen, jiný to považuje za svaté právo. Soudobá posedlost vyrovnaností všech hlasů ve veřejném prostoru má v sobě něco uklidňujícího i zneklidňujícího zároveň.

Skutečnost sice nebude tak precizní, ale určitý trend k takovému jednání lze skutečně vysledovat.

Napadlo mě, že červen je v tomto duchu v podstatě ideálně vyrovnaný. Začínáme pozitivně naladění u Mezinárodního dne dětí, tedy oslavujeme. A končíme připomenutím vraždy Milady Horákové, tedy ocitáme se na opačné straně pocitového spektra.

Je zjevné, že tímto úhlem pohledu červen moc nelustrujeme, zvlášť, když letos se hlavním tématem stává nečekané a radikální zkrácení školního roku o celé dva pracovní dny. Děti tedy čekají delší prázdniny, což některé skupiny lidí zaskočilo, jiné rozladilo.

Jen děti se radují.

Napadá mě tedy, co je pro červen typičtější než očekávání prázdnin?

 Třeba právě ono úvodní uvažování o jakési vyrovnanosti všeho.

Dlouho jsem měla pocit, že vyváženost je spíš výmysl doby. Ve skutečnosti je to ale červnové motto dne. Červen prostě vyvažuje. Práci odpočinkem. Únavu energií. Dobré zprávy těmi nepříjemnými.

Možná bych to našla i v ostatních částech roku. Třeba by to mohlo sloužit jako mustr pro všechny měsíce. Ale červen je z mého úhlu pohledu na podobné vyvažování nejlepší. Od začátku do konce. A mezi tím slunovrat, který celý problém vyvažování obsáhne v jednom dni. Od nejdelšího k nejkratšímu. Je to vlastně celé o pohybu. Taková dialektika, ale to by bylo už moc sofistikované. Na červen určitě, protože ten nabízí hlavně určitou dávku letní bezstarostnosti. Každému podle jeho gusta.

Vyvažujte tedy podle svého naturelu. Celý červen, od A do Z.

 

 

Lidice

 Dnes jen krátký historický exkurz, připomínka vyvraždění Lidic. Jinak to s dnešním datem ani nejde.

A s přibývajícími léty mi to vždycky přijde horší a horší, ta představa toho, co se dělo, jak se asi ti lidé tehdy cítili, jaké to bylo pro ženy, kterým brali děti, co prožívali... br, ani představit si to nejde. 

Ve Francii mají vesnici se stejným osudem, také vypálenou desátého června, o dva roky později. 

Oradour-sur-Glane

Je to prapodivná shoda okolností. 

A k tomu navíc dneska zemřela paní Zdena Mašínová. 

Všechny tyto události se mi "smotaly" dohromady už prvního června, kdy jsme hledali s dětmi důvod vzniku Dne dětí. 

Jedním z impulsů byly osudy dětí z obou výše uvedených vesnic. A když paní Zdena Mašínová pátrala po ostatcích své maminky, narazila na dětský hřbitov, který je nyní pietním místem v Ďáblicích. 

A dneska se to všechno smutně propojilo znovu. 

Tak přidávám jen tichou vzpomínku