Zámek
v Mnichově Hradišti se stal naším dalším letošním cílem.
Výlet s malým bonusem, průvodkyní
nám byla naše studentka.
A už samotné městečko se ukázalo jako nečekaně
půvabné.
Hlavním
cílem byl samozřejmě zámek. Při příchodu působí opravdu krásně, skoro až
vznešeně. Člověk má pocit, že vstupuje do místa, kde se historie zastavila v
tom nejlepším okamžiku. Teprve při pomalejší procházce si všimne i omšelejších
míst, oprýskané omítky nebo detailů, které by si zasloužily trochu více péče.
Pes
sem nesmí. To jsme věděli dopředu a samozřejmě jsme to respektovali. Chtěla
jsem ale
s ním jít k pokladně, koupit lístek a nějaký ten suvenýr. Byl bezpečně v náručí, přesto následovala poměrně razantní až hysterická reakce:
sem pes nesmí.
A
nebylo to zrovna podáno s vlídností, která by odpovídala velikosti malého jezevčíka schovaného v náruči. Spíš jsem měla pocit, že nedržím čtyřkilového pejska,
ale minimálně rozdivočelého pitbula.
Suvenýry
jsme tedy nekoupili.
Nám to vlastně nevadilo, o psa bylo postaráno.
Ale potkali
jsme slovenské turisty s pejskem ještě menším, takovým, který by se snad
schoval do kapsy. Ani ten nemohl dovnitř. Pán byl viditelně rozladěný, a
dokonce poměrně hlasitě upozornil na to, že někteří návštěvníci, zejména
dětští, mohou být pro interiér zámku svým chováním větším rizikem než malý pes
bezpečně ukrytý v tašce.
Ani
tento argument ovšem pravidla nezměnil. Jen oni odešli zklamaní a zámek měl o
dva návštěvníky méně.
Nu což, každé místo má svá pravidla.
Samotná
prohlídka ale byla skvělá. Průvodkyně vynikající a stejně příjemná byla i
místní kavárna.
A pak jsme vyrazili objevovat i město.
Mnichovo
Hradiště je zajímavá směs. Má v sobě určitou omšelost, která ale není úplně
nepříjemná. Spíš připomíná, že město má svou historii. Vedle krásně opravených
domů najdete stavby, které pamatují lepší časy. Jedna ulice nabídne nádherný
historický dům,
o pár kroků dál stojí absolutní ruina.
Je
zvláštní kombinace současnosti a
minulosti. Moderní obchod střídá výloha, u které by člověk skoro čekal frontu
na banány a prodavačku z osmdesátých let. Chvíli obdivujete upravené centrum a
vzápětí narazíte na místo, které jako by se v čase trochu ztratilo.
Paneláková
předměstí jsme jen projeli, takže si pořád můžu myslet, že je to malé pěkné
městečko.
A
možná právě proto se nám líbilo. Protože tu zůstala i ta minulost.
A
ta bývá často naším cílem. A navíc jsem si uvědomila, že už jsme tu jednou byli. Před mnoha lety, za Valdštejnem. Nu, opakování je matka moudrosti, teď už si to tu všechno pamatujeme lépe.
