Krvavý podzim 1938

Dnešní kniha je v souladu se včerejšími volbami. Náš nový senátor je krom jiného známý spisovatel. A tak si na neděli dám jeho průvodce. Uvádím citaci oficiální anotace : 

Průvodce zavede čtenáře na známá i méně známá místa spojená s útoky henleinovců a Freikorpsu na československé bezpečnostní složky i civilisty na podzim roku 1938. Stranou pozornosti autora nezůstala ani činnost polských diverzních jednotek a polské armády proti Těšínsku, Slovensku a Podkarpatské Rusi. Kniha nekončí obsazením odtrženého území, ale líčí i pokračující násilí, zaměřené zejména proti Židům, Čechům a německým antinacistům.

Mě tyhle jeho knížky baví. A hodně je mohu využít i ve škole. 

A protože včera pan Padevět vyhrál v senátním souboji, tak si dneska dopřejeme jeho Krvavý podzim. 

 

Senát

 U nás se volilo i do senátu, což znamenalo, že se volilo i včera a dnes. Oba dny nabídly možnost přijít k urně.

O senátní volby je vždycky menší zájem, prý moc lidí volit nechodí. 

Asi to tak je, což je dáno i tím, že to podporují média. Když před každými senátními volbami zopakují tu mantru, že senát je nedůležitý, tak si to mnozí berou za své. 

Je to škoda, protože senát si zaslouží naši pozornost. Navíc je letos třicetiletý, takže jde o výročí existence senátu. 

Myslím, že je dobře, že senát máme. A senátory. Škoda, že teda není moc senátorek, letos to vypadalo, že politiku u nás dělají jen muži. A těch několik žen, které se "pochlapily" a do bitvy šly, nakonec stejně zvoleno nebylo. 

Takže senátorek moc nemáme. 

Noví senátoři jsou i čtyřicetiletí, tedy na samotné spodní hranici, tedy mladí, To je asi fajn, mohli by tam vnést nové pohledy, energii mládí, navzdory tomu, že senát byl kdysi definován jako sbor nejstarších mužů. Dnes tam mohou být i mladí muži, mohly by tam být i ženy, leč ty v naší politice moc nejsou.

A je docela škoda, že o svých senátorech někde opravdu rozhodovalo jen minimum lidí. 

I tady se nabízelo otestovat e doklady. Trochu jsem měla pocit, že s tím obtěžuji, protože s plastovou kartičkou je to prý rychlejší. Nicméně to fungovalo, takže prokazovat se elektronicky zatím docela jde. 

V roce 96, kdy náš senát vznikl, by to byla dobrá utopie, prokazovat se elektronicky. 

První předseda senátu byl pan Petr Pithart. Z dalších předsedů si nějak pamatuji Jaroslava Kuberu, ten byl dost osobitý. A pak mi vytanul i Přemysl Sobotka, víc jich z hlavy nedám. 

  Celé to volební tažení jsem docela se zájmem sledovala. I diskuse kolem. Nejvíc mě udivilo, že někteří jedinci opravdu netuší, že je druhé kolo. Jiní zase pátrají po volebních lístcích, které jim na druhé kolo nepřišly do schránky... Je někdy opravdu s podivem, kdo všechno u nás má volební právo. A podle toho to také vypadá....

Ale senátu fandím, myslím, že je důležitý a podstatný a věřím, že vydrží ještě dalších třicet let.

.

LEO

 Nedávno jsem v televizní soutěži zachytila otázku, zda je kopulace chemická reakce? 

Soutěžící, který to považoval za chyták odkazující na chemii mezi dvěma lidmi, odpověděl že ne, a ono ano.

Pobavilo mě to.

Ovšem když jsem se chystala podělit se s touto, řekněme slovní hříčkou, zde na blogu, zjistila jsem, že mě to pobavilo už kdysi, v roce 2012. Tehdy ale v souvislosti s tím, že kopulace byla kdysi svatba. 

Takže nebudu objevovat Ameriku a psát o kopulaci znova, jen odkážu na svůj starý text.

 Ale v rámci řetězení mě nově napadla ve veřejném prostoru často zmiňovaná Macinkova kohabitace s prezidentem.

Respektive tak úplně nenapadla mě samotnou, slyšela jsem to v nějaké podcastu, ale propojilo se mi to s kopulací.

  Kohabitace, kterou se Macinka jeden čas tolik oháněl, je samozřejmě politologický termín, převzatý z francouzštiny, který vysvětluje soužití prezidenta a vlády s odlišným politickým zázemím.

 Ale také je to biologicky soulož, což v určitém urputném kontextu neustálého opakování, jak trvá na kohabitaci s prezidentem, zní minimálně komicky, byť v biologickém významu je kohabitace asi slovo zastaralé, nicméně funkční.

Čímž mě další řetězení přivedlo ke slovům s intimním podtextem běžně užívaných v politice.

  Po nedávných volbách totiž budou mnohé strany spolu uzavírat manželství, někdy ze vzájemných sympatií, jindy jen z rozumu.

Někteří političtí partneři se rozejdou, jiní naopak spolu okázale začnou flirtovat.

Někde proběhne divoká předehra, která povede ke vzniku koalice či naopak k jejímu rozpadu.

Může nastat i erektivní oživení nějakých politických uskupení, stejně jako lze zažít 

i obyčejnou impotenci, tedy neschopnost něco politicky prosadit.

Zachytila jsem i označení radikálního proniknutí na politickou scénu jako penetraci, ale to není snad tak běžný politologický termín jako výše zmiňovaná kohabitace.  

Ale sex a politika tady ukazují víc společných rysů, než se běžně zdá. Stačí se zaposlouchat do politických debat a zjistíme, že se v nich vztahy, vášně, odmítnutí i neschopnost dostávají ke slovu častěji, než by se na první pohled zdálo. A to nemluvím o drsných metodách, jak někdo něco získá přes postel nebo o tělu jako nástroji. 

Má to být jen jazyková slovní hříčka, takové lehké erotické zamyšlení. 

  A když to na závěr přenesu do školního prostředí, tak vysvětlit dětem termín homo erectus slovy, že pračlověk se konečně postavil znamená laciný, ale trvalý a vděčný úspěch.

 

 

.

 

 

Hrnečky

 Hrnečků není nikdy dost. 

Mám většinou nějaký oblíbený, který je pak hrnečkem úplně na všechno. Obdivuji sice dávnou krásu a eleganci hrnečků s podšálkem, drahý porcelán. 

Ale pro běžný provoz sahám po jiných kouscích, k dennímu užití mám většinou hrnečky jiné. 

A ty totiž často mají nějaký příběh, nebo jsou to hrnečky darované. 

Na obrázku jsou dva hrnečky od studentů, oba s pejskem. 

Bílý je úplně jako by byl merchem na Toriášovo historické okénko. Kdyby totiž existovala oficiální kolekce předmětů pro jeho fanoušky, tenhle hrneček by v ní rozhodně nemohl chybět.

Černý je zase tím typem hrnečku, kde se pejsek objeví, až když se nalije horký nápoj. Takové překvapení při zalití kávy. Je to akce, která člověka potěší pokaždé znovu, i když už dávno ví, co se stane. 

 Některé hrnečky zkrátka nejsou jen na pití.

Jsou i na vzpomínání:-)

Jako ve Versailles

 Ráda učím historii moderní i tu starší. Mám ráda středověk i specifické národní dějiny. Třeba ty francouzské.

Život v době Ludvíka XIV. u královského dvora ve Versailles. 

Což rozhodně není to Versailles, jaké známe z našich turistických cest. Žít tam v době Ludvíka XIV. by se nám určitě nechtělo. Nicméně, ve své době to byl top, něco, co budilo závist u okolních panovníků. Nádhera a přepych, byť určitě v mnohém jen naoko. Přesto mnozí VIP tehdejší doby opouštěli své pohodlné paláce v Paříži, aby byli blízko tehdejší hlavy státu. A poddaní, kteří většinou ani neměli tušení o tom, co se za zdmi zámku děje, v klidu makali a pracovali na tom, aby byli schopni platit daně a odevzdávat daně, aby taková krása mohla vzniknout. O částkách, které byly utraceny za stavbu, případně za údržbu a potažmo zahrady, hostiny a další radovánky se jim ani nesnilo, taková čísla si ani nedovedli představit, natož aby si mysleli, že to někdy mohou třeba vydělat.

Nějak mě toto, samozřejmě trochu iracionální, srovnání napadlo při čtení o cestování a dovolené pana prezidenta. O těch podnikatelích, kteří ho na jeho soukromé cestě po Africe provázejí, kolik lidí se tam kolem něho pohybuje a o částkách, jaké se tam točí.  Jsou to takové peníze, které si většina lidí vůbec nedovede ani představit. Sice na rozdíl od tehdejších poddaných o tom můžeme diskutovat na sociálních sítích, ale to je tak asi jeden z mála rozdílů.

Ne snad, že by podnikatelé houfně opouštěli svá pohodlná sídla v centru, jak tomu bylo kdysi, ale kolem panovníka se shromažďují úplně stejně.  Být blízko moci je zkrátka pořád in.

Na sockách a všude ( tedy i já tady😊) se pak řeší, zda měl, mohl či musel, ale oni si ve skutečnosti dělají, co chtějí. 

Jako kdysi za Ludvíka.

Šlechta versus poddaní.

Jen tomu dneska říkáme jinak.

A také mi asi nikdo nesetne hlavu za takové přemítání, i když jeden nikdy neví. I proto vlastně ráda učím historii, že se v nějaké podobě pořád opakuje.

Mění se kulisy, tituly i způsob, jakým se o věcech mluví.

Ale touha být blízko moci, okázale si užívat její výhody a nechat ostatní, ať to zaplatí, ta je zřejmě nesmrtelná.

Je to samozřejmě nadsázka, nemám nic proti panu prezidentovi ani proti podnikatelským cestám do Afriky, ať si každý dělá, co uzná za vhodné. Jen mi tam některé situace nechtěně připomněly takové to dávné umění přilepit se na panovníka, bez ohledu na to, jak moc s ním souzním. 

A tady si takhle v tichosti přemítat mohu:) 

Volby

 Volby jsou zajímavý a hlavně aktuální jev současnosti.  

Sama jsem aktivní a spořádaný volič, ctím to, že volit zdaleka nebylo samozřejmé a volit chodím, takže dilema, zda volit či nevolit mám samozřejmě vyřešené.

Baví mě ale sledovat celé to dění kolem: třeba ty argumenty, proč někteří nevolí.

Nebo naopak, proč někteří vytrvale volí ty samé, byť je ty zvolené subjekty už několikrát zklamaly…

To je z mého pohledu třeba ANO stejně jako ODS.

Z toho pak vyplývá další postřeh, pročíst si pečlivě volební plachtu na magistrát, kde se objevuje řada jedinců maskovaně, dřív byli nějaká strana a nyní jsou nějaká nová, často variace. Prostě vyhodíš dveřmi a lezu oknem….

A vůbec, sleduji se zájmem ten šrumec kolem voleb.

Něco je inspirativní, něco mě překvapí a něco dokonce i vytáčí. 

Nejvíc mě dráždí ti, co chtějí zrušit Senát. Tam mi tedy vyskakuje kudla v kapse, jejich argumenty vnímám jako populistické, pseudo a hlavně nevzdělané. Třeba diskuse o tom, zda je to trafika či pašalík, přičemž ten intelektuál, co to slovo používá, to vysvětluje úplně blbě, a moderátoři ani slovo pašalík neznají, tak to je dost mimo, zdá se mi.

Dost mimo byla i celá vyhrocená diskuse o nevolícím prezidentovi, který se nakonec k volbám vrátil.

Tak trochu jsem to čekala, že z toho nakonec bude taková komedie, která skončí jeho příletem.

Bavily mě pak ty vtipy na sítích, které z toho udělaly ještě lepší show.  

Někdy šel ale humor stranou a diskuse o jeho účasti byla hodně vyhraněná. Nejdřív útočná smršť, že nebude volit, pak stejná ataka za to, že letí na otočku, že utrácí peníze  a zanechává uhlíkovou stopu, prostě pořád něco. …

  Moje vlastní volby měly letos několik poprvé. Třeba poprvé s e-doklady. Zkusit, jestli to funguje.

A fungovalo.

Také jsme stáli frontu, to úplně nevím, jestli poprvé, ale docela mě to překvapilo.

Poprvé jsem volila nemocná, naštěstí už v doznívající nemoci jsem se dopotácela odhodit dávno připravené lístky.

Je hezké, že vždycky je něco poprvé.

Škoda, že se pořád nedá poprvé volit digitálně😊. 

  Výsledky u nás na sedmičce nebyly úplně podle mého gusta. Do Senátu se zatím ještě nedostal můj favorit, kterým byl pan Padevět, ale to snad klapne příští týden.

Magistrátní voliči to mají jinak než já, a o sedmičce je škoda mluvit, tam se opakovaně volí jeden klan, který to prý dělá dobře....

 Asi jo, když ho jeho příznivci pořád volí, ale vím, že nejsem sama, kdo s tím nesouzní. Leč asi nás bude málo.. .Nebo ti kritici pak k volbám nejdou. Nebo to prostě vidím blbě:-)

Ale byly to volby zajímavé, svobodné, pestré a důležité.  

Přinesly překvapení, volební songy, dokonce vtipný nejhorší volební song for ever, přinesly i zklamání, nečekaně i legraci a humor. Přinesly i dost důvodů k zamyšlení.

A uvidíme, co ve finále přinesou

Tak to jsou moje dozvuky letošních voleb. 

Bez hlasu

 Zůstat bez hlasu se čas od času jistě přihodí každému z nás. Hlasivky, jako křehký nástroj, toho někdy prostě mají dost a začnou stávkovat. Někdy samy, někdy jako projev nějaké virózy neřku-li něčeho náročnějšího.

Jako učitelce se mi ztráta hlasu děje opakovaně. Klasicky nejvíc na podzim, kdy jsou hlasivky po letním intermezzu zmlsané klidem a nenámahou. A najednou jedou na plný plyn. A to na děti neřičím, to bych nemluvila už vůbec. Prostě mluvím, vykládám, komunikuji a najednou to nejde. Navzdory péči o hlasivky, přeci jen je to pracovní nástroj, tak se snažím.

Letos ale přišla němota náhle, bez varování a velmi rychle se k ní přidala nějaká viróza. Být němá učitelka je docela těžký. Pravda, větší děti to vítají, umí s tím nějak pracovat. Menší se také snažily, ale brzy by zbouraly školu. A jelikož mě covid naučil, že nic se nemá přecházet, skončila jsem bez hlasu a nemocenské.

Takže jsem konečně dostala něco, co učitel ve škole obvykle nemá: absolutní klid. Ticho. V mém případě poněkud vynucené, protože když nemáte hlas, těžko někomu vysvětlujete, že už opravdu nemůžete mluvit.

První den to bylo skoro osvěžující. Druhý den už méně. Člověk totiž rychle zjistí, že hlas není jen pracovní nástroj. Je to také nástroj společenský, praktický a v neposlední řadě dost důležitý pro obyčejné fungování. Zavolat si, něco vyřídit, promluvit si. Najednou člověk zjistí, kolik toho během dne vlastně namluví. A jak málo si toho všímá, dokud o to nepřijde. Vždycky mmám pocit, že vlastně nemluvím. A najednou mě oslovuje tolik lidí, jen tak na kus řeči. Spoustu běžných krátkých dialogů, které asi ani nevnímám. Někdy vypadám tajemně, někdy asi spíš naštvaně, když míst odpovědi jen sípavě zachrčím. Někdy šeptám, což je asi velmi nakažlivé, protože protějšek vždycky začal šeptat také. Dokonce i v obchodě se paní prodavačka nejprve udiveně rozhlédla kolem a poté přešla do šeptání. Špitla mi i cenu a pozdrav.

Hlas prostě chybí nejen ve škole, ale i v běžném životě. Nikdy jsem třeba neměla ( nebo možná nevnímal) tolik telefonátů, jako v čase, kdy mi vypadl hlas.

A tak teď poctivě mlčím, léčím virózu a čekám, až se můj pracovní nástroj zase rozhodne spolupracovat. Možná bych ho měla příště méně zatěžovat. I když ve škole to asi moc nepůjde, byť vytrvale digitalizujeme a spoustu věcí už za nás dělá technika. Ale mluvit tam zatím ještě musím, tak vytrvale čekám na to, až se hlas spořádaně navrátí.