Anděl páně

Slavná pohádka převedená na divadelní prkna. 

Jako muzikál. 

Jsme ve fázi hledání představení, která budou bavit děti, aby to tam zůstalo, že divadlo je dobrá věc. 

Volba Anděla tedy byla docela jasná. Pohádku mají rádi, znají ji, tak to bude jistě příjemné podívání. 

 A ve finále se volba ukázala jako docela fajn, byť nekonečně dlouhá. 

Dost jsem přemýšlela nad tím, jak se jim povede film převést na jeviště, a docela to dokázali. A spolu s tím ale převedli i několik dalších titulů, takže to vlastně byla tak trochu i taková, asi legální, milá, ale "vykrádačka" :-). 

Některé motivy jsem totiž odhalila i já, a to jsem docela hudebně hluchá. A něco nešlo nepoznat, třeba Já se dnes žením nebo Advent, to je moje gusto, kde nejde neslyšte Limonádového Joea. 

To mi v podstatě nevadilo, jako celek je to moc pěkné a Brzobohatý tohle opravdu umí. 

 Líbili se mi i herci, šikovní, plní energie, skvělé výkony. Ta pozitivní energie i hravost z nich šla do publika maximálně. Báječní byli. Líbila se mi, moc, i scéna, kostýmy, úžasné efekty. 

Bůh byl tentokrát Jiří Korn.

Co mě fakt nebavilo, byla ta délka. A to je to avizováno, jako muzikál pro děti. Od sedmi večer a tří hodiny. 

Ke konci už jsem měla pocit, že nevědí, kdy skončit, že to pořád, už vlastně zbytečně, natahují.

A navíc, končí se vánoční klasikou.

No, v květnu to nikoho nerozněžní, o Vánocích to asi bude mít jiné grády. Ale za návštěvu to, myslím, stojí v každé roční době. 

 

Tobogány

 Dříve jsem si myslela, že tobogány v plaveckém bazénu jsou primárně pro děti. Ale časté návštěvy aquacenter mě naučily, že je tomu často naopak, že děti jsou mnohdy až za tatínky či rozdivočelou mládeží. 

Vždycky, když čekám na děti dole, je to dobrodružství. 

Když totiž přisviští tobogánem běžné děti, je to normální. Když ale z útrob plastové spirály vyletí metrákový vousáč, nastává přírodní úkaz. Je to jako vlna tsunami. 

Zvláštní, nebo spíš smutné, je zjištění, že čím dál tím častěji takovou vlnu tsunami vytvoří i děti samotné. Zejména nadmíru obézních chlapečků přibývá. Takový desetiletý metráček dokáže také pěkně rozvířit vlny tobogánového bazénku. 

Svého času jsem je oceňovala, že se alespoň snaží o nějaký sport, poté mi kamarád doktor vysvětlil, že je to spíš tím, že nic jiného dělat nemohu, proto chodí jakoby plavat. A tam většinou neplavou, ale jezdí na tobogánu, cákají se v divoké řece a pak se jdou nacpat něčím smaženým. 

Soustředila jsem se na to a měl pravdu. Ve většině případů tomu tak je. 

V dnešním bazénu snad měli takoví metráčci sraz. Malí i velcí. Až to místy bylo nepříjemné, protože kdyby vás nějaký podobně "útlý" plavec sejmul, tak se bez plavčíka a záchranky z vody nedostanete. 

Nevím tedy, zda nejsem obětí nějakého optického klamu, ale zdá se mi, že těch nadmíru obézních dětí lavinovitě přibývá. Minimálně ve víkendovém bazénu tomu tak je. 

Často je to samozřejmě odraz rodiny, když vidíte taťku s břichem, které mu dělá polodlouhou zástěru, je jasné, že děcko má zaděláno. 

Ale i tak, často je to opravdu extrém. 

Že by i tady vliv mobilu a nehýbání se?

Asi tomu tak bude, jiné vysvětlení mě nenapadá.

Tobogány samozřejmě nejsou ve všech bazénech. 

Ale tam, kde jsou, nabízejí dětem nejen zábavu, ale i totální prostoje, pořád čekají ve frontě, až se svezou. Pamatuji, když jsme kdysi byli v Čestlicích, tak tam by se celý den nechal prostát v nějaké frontě a hlavní účel ( tedy kdysi to býval hlavní účel) plavání, tak ten moc prostoru nemá.

Tak tolik moje tobogánové zamyšlení. Nechci tím určitě tobogány nějak kritizovat nebo dokonce je nějak zatracovat. To vůbec. Jen mě to tak napadlo při dnešním pozorování jedinců, kteří vypadli ze zakroucené trouby mezi rozdováděné děti.

Tobogán prostě vůbec není dětská disciplína. Tobogán je stav mysli. A věkový limit neexistuje.

  

Egelitka

 Bývaly časy, kdy vlastnit igelitovou tašku se západním potiskem něco znamenalo. Že jste in, že na to máte. Tašky se recyklovaly, opečovávaly, honila se s nimi paráda. Nebyla to obyčejná taška. Byl to společenský status, malé plastové vyznamenání.

Moje babička, která uměla zkomolit kde co, mívala vlastní slovník, mluvila o egelitce. 

Takové zahraniční igelitky se tehdy nevyhazovaly. To by bylo asi stejné barbarství jako dnes rozštípat starožitnou komodu. Velmi  pečlivě se skládaly, schovávaly a recyklovaly do úplného rozpadu.

A musím říct, že taková igelitka s Marlboro dokázala zvýšit vaši prestiž v dětském kolektivu. 

Nicméně, čas oponou trhnul, doba je jinde a dneska je igelitka spíš na indexu než na výsluní. Dnes je igelitka takřka ekologický zločin,

Jenže některé věci se z české povahy vykořenit nedají. Někdo i dnes bez igelitky nedá ani ránu. Někde je to normální, někde se to hodí, někde to nevadí

Musím ale konstatovat, že třeba taková Billa taška v plaveckém bazénu mi přijde - slušně řečeno trochu nepatřičná. Na férovku pak trapná.  Ale že jich je. 

Nevím proč, ale právě v bazénu často narážím na tašky z Billy, které evidentně pamatují ještě první vládu Miloše Zemana. 

Jsou takové  trochu vytahané, ošoupané, úplně stejně jako kdysi ty marlborky. Nesou známky dlouholetého boje s nákupy, ale pořád statečně slouží. 

Vedle moderních sportovních batohů opravdu působí trochu nepatřičně. 

A člověk si uvědomí zvláštní věc. Že jsme kdysi chtěli díky západním igelitkám působit světově, ale nakonec jsme dospěli do věku, kdy do ní cpeme mokré plavky a je nám to úplně jedno

Třeba  je to jakýsi generační vývoj. Igelitkový společenský status zmizel, i když egelitka přežila. 

Což je, když nad tím člověk přemýšlí, asi nejčeštější pointa ze všech.

A také vlastně docela přesný vývoj společnosti.

Kde domov můj

 Účast v soutěži. 

Televizní soutěže mě baví a čas od času pocítím potřebu se jich aktivně zúčastnit. Kde domov můj zkouším již podruhé. Ne pro výhru, byť by mě samozřejmě potěšila. 

Ale výhry v televizních soutěžích, minimálně ty v ČT, jsou natolik symbolické, že vlastně ani vítěz nikterak nezbohatne. Časy milionářských soutěží jsou pryč:-). 

Mě nicméně hlavně baví ta hra, lehký televizní adrenalin. 

A když ČT nabízí i druhý pokus, zkusila jsem to. Nebylo to snadné, protože do prvního natáčecího dne mi hodila vidle maturitní zkouška. Najednou jsem zjistila, že musím zadávat maturitní písemku z němčiny. Bylo to v odpoledních hodinách, v čase, kdy neučím, tak jsem tomu asi dlouho nevěnovala pozornost. Zjistila jsem to vlastně až na poslední chvíli, že musím být v práci. 

Asi to byl i takový test, zda jsme pořád v pozoru a pohotovosti. Maturitu nelze přesunout, takže jsem musela natáčení zrušit. 

A v podstatě jsem druhou šanci ani nečekala. S televizní soutěží Na lovu to totiž bylo stejné. Na první natáčecí termín, který mi nabídli, jsem nemohla. A znovu se již neozvali. 

To v ČT jsou jinačí frajeři, ozvali se i podruhé a tak mohlo dojít k natáčení. Druhá výzva také nebyla jednoduchá, šlo o dopolední hodiny. Nakonec se ukázalo, že omluvit se z pravidelné výuky je snazší než z té nepravidelné ( o poradě ani nemluvě:-)) a tak se mohlo natáčet.

Šlo jen o dvě dopolední hodiny, z nichž nejtěžší bylo nějak zaparkovat. Všechno ostatní už šlo jak na drátku. Všude v ČT velmi milí a vlídní lidé. Až mě to zaskočilo, jak příjemní byli. 

A mohli jsme tam i s pejskem, takže super. 

Navíc, všechno fakt klapalo na čas. Setkání na vrátnici, kde si nás vyzvedl sympatický chlapec. Odvedl nás do šatny pro soutěžící, pak do maskérny a najednou jsme ve studiu. Zkouška a jede se naostro. Dva muži a já. 

První kolo se mi povedlo, vyhrála jsem. Druhé bylo dlouho nerozhodně, pak jsem skončila na britském herci. Hugh Laurie. Bohužel. 

Takže třetí kolo už jen jako divák. 

Chlapec, který vyhrál, šel do dvojité šance a nevěděl, takže nic. Odešli jsme všichni s nulou. Ale s příjemným zážitkem, dobrým pocitem ze hry. 

A vysílání bude na podzim. Kdy přesně, nevěděli ani v ČT.  Dají vědět. A já pak dám vědět také. 

Bonton

 Bonton nebo nějaká kultivovanost se z našeho veřejného života valem vytrácí. Ne snad, že by kdysi nějak viditelně převládala, ale nějaké prvky slušného chování se daly vystopovat. 

Nebo byly alespoň naoko požadovány. 

Ale i ty Potěmkinovy kulisy mizí rychlostí blesku. 

Ono už kdysi šavlování u korunovačních klenotů naznačovalo, že se ubíráme úplně jinou cestou než jakou kdysi narýsoval třeba Guth Jarkovský. 

Ostatně, toho už dneska asi nikdo ve veřejném prostoru nezná, natož aby se podle něho nějak choval. 

A tak tu máme starou dobrou premisu, že ryba smrdí od hlavy...?

Tudíž se nelze divit, že najednou neplatí žádná nepsaná pravidla slušného chování. Vlastně, ani ta psaná. 

Ti totálně úplní bezmozci se v tom vidí a pak řádí třeba na fotbalovém stadionu, protože se předpokládá, že u nás jim všechno projde. 

A proč by neprošlo, když se to stává normou

Ale není to jen u fotbalu, klasické gladiátorské zábavy. Úpadek je vidět na každém kroku. 

Ti nejvýše postavení jsou tím zářným příkladem, dělají naschvály, chodí pozdě, vymýšlejí si, pomlouvají jeden druhého, nedodržují pravidla, nezdraví, neomlouvají se, urážejí...

Agresi často vidím na silnici, co tam se realizuje duševních mrzáků, to jeden žasne. A znovu dokola, nedodržování ničeho, o rychlosti nemluvě, vybržďování, vytrubování...Asi další heslo doby

A tak bych mohla pokračovat.

Když se obloukem vrátím k fotbalu, který tedy normálně moc nesleduji, ale teď se mu moc vyhnout nedá, tak lze vystopovat přístup k nějakým uznávaným normám i tam- když totiž toho člověka, který byl vyloučen za agresi a nesportovní chování reprezentační trenér povolá se slovy, že je to skvělý fotbalista a ona za ním stojí, je to jasný zpráva společnosti, co si o nějakém slušném chování mají myslet. 

Ostatně, děti mi to při debatě potvrdily. Je to vlastně jejich hrdina a je dobré, že bude hrát za národní tým. Tedy reprezentovat?!!

Bonton už prostě zmizel na smetišti dějin. Teď máme zjevně jiné hodnoty....

Po Praze

 Někdy při putování po Praze hledáme v centru místa, kde se skrývá běžný život. A není to lehké, protože centrum je už v podstatě takový skanzen pro turisty. Přecpaný, předražený, takový Disneyland. Žít a bydlet se tam pomalu nedá. 

Někde zase nacházíme tak prapodivné věci, že člověk jen kroutí hlavou. Třeba označení WC na papírovém tácku. U starých zámeckých schodů. Jako by neměli peníze na nějakou normální cedulku. 

V místech, kde se po staletí rozhodovalo o osudu království, dnes plebejci  improvizují  stylem „co dům dal“.

Praha navíc umí fascinujícím způsobem vrstvit luxus a nedostatek těsně vedle sebe. Často proto narážíme na přepych hned vedle totální bídy. I kolem Hradu taková místa existují. Až se jeden diví.

 Za mřížemi razítko o pronájmu, datum 2010 a kolem prapodivné existence. A hned vedle mega luxusní vila Richter, kde to vypadá, že i vzduch se podává na stříbrném podnose.

Soužití protikladů:-)

Kávu Starbucks mám docela ráda, ve městě si ji občas dopřeji. Ale když ji vidím v historických budovách Hradu, trochu koulím očima. Tady to tedy vnímám jako pěst na oko.

Působí to trochu, jako kdyby si na Karlštejně otevřeli pobočku fastfoodu. 

Ale asi to zjevně nikomu nevadí.

Zaskočili jsme i kouknout na Marii Terezii, která opravdu vypadá jako figurka z Člověče nezlob se.  

 Což je vlastně taková metafora celé současné Prahy: velkolepé dějiny, komerce, improvizace i různé absurdity namačkané vedle sebe na pár metrech čtverečních.