Titanik

 Když se v dubnu 1912 potopil nepotopitelný Titanic, plnila tragédie titulní stránky novin.

Aby také ne, šlo o výkřik tehdejší techniky, která nepochopitelně selhala. Pýcha moderní civilizace, plovoucí důkaz, že člověk už si s přírodou ví rady. A pak stačil kus ledu a bylo po jistotách.

Dubnový žertík?

Spíš hodně drsný apríl.

Asi by se o osudu Titanicu hovořilo ještě roky, kdyby no nezastínila tragédie výrazně větší, kterou byla o dva roky později Velká válka, dnes zvaná první světová. Ledovec vystřídaly zákopy. Jedna víra v pokrok se potopila, druhá se rozstřílela.

Na Titanic, který během své dubnové panenské plavby dramaticky ztroskotal, se zapomnělo. Pak se začal hledat vrak a slávu Titanicu vrátil americký hollywoodský trhák, který z něj udělal romantickou love story století.

Taková fatální aprílová sinusoida, která odstartovala během dávných dubnových dní. A pokračuje současným dubnem, který také v sobě nese dotek nějakého aprílu.

I ztroskotání byl vlastně apríl, byť hodně drsný. Selhalo úplně všechno, lehkomyslně se věřilo moderním technologiím, které jsou na obdivném piedestalu i dnes.

Podobně jako na Titanicu věříme víc v umělou inteligenci než v tu vlastní.

Aby to byl jen apríl, v plné míře toho slova, měli bychom se nějak poučit a víc tlačit na svou přirozenou inteligenci. Nezatracovat ji, abychom nenarazili na nějaký současný dubnový ledovec, který nás totálně paralyzuje.

Proto mě napadá, že by dubnové dny mohly nabídnout určité poučení z onoho dávného karambolu nepotopitelné lodi. Pravda, můžeme se jít do Letňan podívat na slavnou megavýstavu o Titanicu.

Nebo zažertovat na úkor rádoby neomylných technologií.

Ale také by šlo prostě se v dubnu jen tak vrátit k prostému přemýšlení o probouzející se přírodě, přemýšlet o prodlužujících se dnech bez klasického googlování a spoléhat víc na vlastní úsudek.

Jako takový aprílový pokus o vtipné vnímání mírného pokroku v mezích zákona.

Ostatně, i dubnové výročí narození satirika Jaroslava Haška k tomu přímo vybízí. I on by nám nejspíš s lehkým úsměvem a ukradeným psem po boku připomněl, že největší tragédie začínají ve chvíli, kdy si někdo příliš věří. A že humor je někdy ten nejlepší záchranný člun.

Tak tedy pozor na letošní dubnové ledovce. Nemusí být z ledu. Stačí, když budou digitální. 

Muzeum komunismu

Muzeum komunismu bylo pro mě novinka. Byla jsem vyslána s kvartou, abychom ulevili školnímu prostředí, protože tam se konaly přijímací zkoušky a byl potřeba prostor. 

Vznikla z toho hezká příležitost k exkurzi. 

A cílem exkurze bylo právě Muzeum komunismu, které je na náměstí Republiky. Prezentuje se jako komerční a zaměřené na cizince, podle toho také vypadá vstupné. Takže jsme byli hodně rádi za školní slevu. 

Dostali jsme průvodce a povolení ke vstupu se psem, což byl v mých očích velký bonus. 

I když jsme hned u první zastávky objevili chybu v anglickém popisku - tedy děti ji objevily, - tak se nám návštěva líbila.

 Zajímavé byly hlavně dobové noviny a fotografie. Běžný život. 

Nicméně, některé exponáty budily docela hrůzu. A zároveň radost, že tahle doba už není... 

I když, když jsme koukali na záběry z roku osmdesát devět a uvědomila jsem si, kolik tehdejších soudruhů máme teď v čele státu, tak je to k pláči...

Nicméně, návštěva muzea, kde mapují minulost komunismu a disponují mnoha dobovými artefakty, určitě za návštěvu stojí. 

Dneska přijímací zkoušky pokračují. Do muzeí razí jiné třídy, my zase pro změnu zadáváme cermatí testy zájemcům o naše gymnázium:-)