Masaryk

 Dnešek k připomenutí Masaryka přímo vybízí. 

Tím, že o tomto tématu se toho napsalo už stohy, je to spíš nošení dříví do lesa. 

Nepíšu to s ambicí něco vypátrat. 

Ani s pocitem, že je mi nějaké řešení bližší. I když, to vlastně ano, je tu pocit, že si myslím, že ho k tomu skoku nějak donutili. 

Ale já dnes chci Masaryka připomenout jednak tedy jako záhadu našich dějin, kterých historie nabízí povícero. 

A vždycky by mě zajímalo to rozřešení, jak to bylo doopravdy?

 Právě  s Masarykem, jehož skon nám asi navždy zůstane zahalen. 

Nebo  kupříkladu s Václavem III., třeba, jehož vražda je pomníčkem už po staletí.

 Kam třeba zmizely hlavy popravených českých pánů? 

Kde jsou hlavy Kubiše a Gabčíka? Kdo je všechno pohřben v Ďáblicích v hromadných hrobech? 

To jsou všechno historické záhady, které mě napadají, když píši o masarykovské záhadě. 

Je to pro mě jeden z důvodů, proč dneska připomenout Jana Masaryka z jiného úhlu pohledu. 

A ten druhý úhel je takový trochu školní, také ne úplně tradiční. Chci připomenout Masaryka i jako problémové dítě. 

Z dnešního hlediska by tak určitě byl označen a vnímán. Trochu ho odsvětit, že to není ten svatý Jan, který měl pokračovat v linii svého adorovaného otce. 

Ten, mimochodem, určitě mohl za to, že Jan byl problémové dítě. 

Ono byl Jan vnímán jako problémové dítě už ve své době, proto ho ostatně tatíček poslal za oceán, aby se dal dohromady u amerického příbuzenstva. 

Moc se mu to nedařilo, ale nakonec se z toho všeho nějak dostal, dospěl a dnes je z něho historická záhada a adorovaný politik. 

Je to naděje pro všechny problémové děti, že to nakonec nějak dopadne. Nebo jen porovnání, jak se k problémovým dětem stavělo školství tehdy a teď? 

Nebo je to nahlédnutí pod svatozář jedné idealizované rodiny? Že třeba tatíček pro ostatní nebyl úplně dokonalý tatíček pro své vlastní děti?

Od každého asi trochu. 

Je to prostě připomenutí Jana Masaryka, kterého desátého března roku 48 našli ležet pod okny Černínského paláce. 

A dále už je to interpretace každého z nás...

Edudant a Francimor

 Sobotní divadlo pro děti bylo už v dopoledních hodinách. V Karlíně. Malá scéna. 

V hodně dopoledních hodinách, až jsem zapochybovala, zda to není jen pro opravdu malé děti. 

No, údajně nebylo, byli i trochu větší diváci, ale...??

Poláčkova hra převedena do muzikálu. Už to samo o sobě je takřka nemožné, ale budiž. 

Není úplně snadné najít divadelní představení pro trochu větší děti, když chcete nějak budovat vztah 

k divadlu. Aby to mělo hlavu a patu, nějak je to bavilo, nebylo to jen laciné podbízení, dalo se to vydržet. 

Poláček se nabízel, alespoň už z toho důvodu, že se děti dozví, že někdo takový existoval. 

Edudanta a Francimora jsem měla jako dítě ráda, bavila mě ta knížka. Tak jsme do toho šli. Karlín je také třeba poznat. 

Divadlo bylo vážně víc pro malé děti. A jejich ( někdy tedy hodně afektované matky, což je ale úplně jiný příběh). 

V úvodu vystoupil autor libreta, Jan Pixa. Hezky k dětem promluvil. 

A pak už začal samotný příběh. Plný energie, to se musí nechat. Barevných a nápaditých kostýmů. Dynamické hudby. Tu napsal Václav Noid Bárta. 

Příběh dvou čarodějnických puberťáků, jejich mamky Halabáby a dalších Poláčkových hrdinů. Něco mělo šmrnc, nad něčím jsem udiveně zamrkala. 

To jako fakt musí být tak uječené, aby to děti zaujalo? 

Něco bylo zbytečně zdlouhavé, však také představení je nesmyslně dlouhé ( tady mi naskakuje aha efekt, že možná i proto bylo tak časně dopoledne:-))??

Není to Poláček, ten opravdu jen poskytuje námět a jméno. Příběh v obrysech.  

To ale autor libreta avizuje a vysvětluje, že je příběh třeba přizpůsobit dnešním dětem. V tom případě ale i délkou a srozumitelností.

Skvělý je Denny Ratajský. V roli ředitele školy. 

Má to velkou energii, ta je z jeviště cítit. 

Někteří dětští herečtí představitelé jsou fakt roztomilí. A navíc i šikovní, vidím tam velký potenciál. 

Jiní zase ne!!

Ale asi se musí dneska dát šance každému...Třeba do toho dorostou...

Takže Edudant a Francimor v Karlíně jsou za námi, dobré to bylo, to ano, ale znovu už se tam nevydáme. 

Karafiáty

 Mám ráda karafiáty. Líbí se mi jako květiny. A jejich výstava v Klatovech je vždy úchvatný zážitek.

Přesto karafiáty jako dárek nikomu moc nedávám. Většinou se totiž setkám s pohrdavou poznámkou, že jde o komunistickou kytku.

Soudruhům se totiž povedlo karafiát dokonale zprofanovat. V březnových oslavách MDŽ patřil k typickým atributům obdarovávání soudružek, dával se i při volbách, prostě si ho soudruzi oblíbili.

A pro karafiát to byl polibek od ďábla, nese se s ním dosud.

Zkuste někomu přinést třeba kytici červených karafiátů. Pokud vás přímo neobviní ze sympatií k minulosti, tak se alespoň bude tvářit rozpačitě, neřkuli rozladěně. A to i přesto, že jde o krásnou kytku s dlouhou historií.

Karafiáty pocházejí z oblasti Středomoří a jejich pěstování se datuje až do dávného starověku. V antickém Řecku šlo dokonce o květinu samotného Dia.  Božská kytka.

Karafiáty tady byly hodně využívány při náboženských obřadech a oslavách. To tedy vlastně měli nečekaně se soudruhy podobné, takové kouzlo nechtěného.

 V průběhu středověku se pak karafiáty staly oblíbenými v klášterních zahradách, kde byly pěstovány nejen pro svou krásu, ale také pro léčivé účinky. V renesanci se staly symbolem lásky, čistoty a oddanosti. Najdeme je i na slavných plátnech, a proto v souvislosti s karafiátem nelze nezmínit Da Vinciho Madonu s karafiátem.

Karafiát má i revolučního ducha, v Portugalsku je zaznamenaná Karafiátová revoluce.

Elegáni pak karafiát nosívali v knoflíkové dírce, kam si ho připínali jako nepřehlédnutelnou ozdobu. Dnes tak činí i ti, co chtějí připomenout kupříkladu Den matek.

Historie karafiátu je tedy hodně dlouhá a zajímavá. Proto si myslím, že soudružské MDŽ už by mu mohlo být odpuštěno.

Karafiát si to zaslouží, a to nejen v březnu, který je s ním v našich končinách neodmyslitelně spjatý. Dopřejme si proto v březnu svou soukromou karafiátovou revoluci, ve všech významech toho slova.

 

Zoo

 Na závěr prvního březnového týdne jsme se s primány vypravili do zoologické zahrady. Poslední den našich projektových dnů. 

Zoo byla ještě taková ospalá, navzdory tomu, že od začátku března mají novou paní ředitelku. To jsme ale nijak nezaregistrovali, nás se to nedotklo. 

A že předchozí ředitel byl tak toxický, navzdory svému zoologickému nomen omen jménu, které ho sem pasovalo jak poklici na hrnec, to bylo pro mě dost velké překvapení. 

Nicméně, to nehodlám nijak komentovat, teď je tam nová ředitelka a jako návštěvník to zatím nevnímám. Zatím je to stejné. 

Ale pro nás stejně dobré. Bylo hezky, takže krásná procházka. Jak už jsem avizovala, taková jarně ospalá. Hodně se tu opravuje. Stánky s občerstvením většinou nefungují. 

Ale zvířata vidět byla. Děti získaly v informačním centru pracovní listy a mohly tedy zoo proběhnout a plnit plno úkolů. 

Myslím, že je to docela bavilo. V kufříku, který jsme také dostali, byl navíc ještě roh a paroh, odlitky stop, takže jsme byli na zoologické dopoledne vybaveni dokonale. 

Toriho překvapil vlk hřívnatý. Přišel se podívat, kdo to očumuje u mříží a trochu na nás štěknul. Vyděsili jsme se všichni, včetně jezevčíka. Ale bylo to vše, vlk pak v klidu odkráčel. 

My také, blížil se sraz s dosud rozptýlenými studenty.

Celé jsme to uzavřeli u lachtanů. A odtud hurá na víkend

Po stopách atentátu

 Včera nás čekala dobrodružná výprava po stopách atentátu na Heydricha. Vyrazit na trasu, kudy utíkali parašutisté, když už to máme za humny. Sraz na tramvajové zastávce, kde to všechno proběhlo. 

U komiksu, který tam je už řadu let a mapuje průběh celého atentátu. 

Sestup k pomníku. 

Nikdy jsem tam nikoho neviděla. 

A zrovna dnes dva autobusy turistů. Jeden německých a druhý italských. Tak jsme se tam dost motali, radši jsme se vydali pryč, na trasu, po stopách atentátníků. Gabčíkovou ulicí dolů, kolem domu Ryšavých, kteří tehdy asi vůbec netušili, jak moc mladík, běžící dolů kolem jejich domu, ovlivní jejich osudy. Zemřeli všichni. 

Zastávka u bývalého řeznictví, kde Gabčík hledal pomoc, ale český řezník byl bohužel kolaborant. Přesto unikl, byť mu k tomu napomohla přestřelka. 

Pak nějak zkusit přesun přes frekventovanou magistrálu k Bulovce a do Libně. Končíme u domu rodiny Vosmíkových, kterou vystříleli úplně celou. 

Míříme do Kobylis. Do míst, kde byli ti, co parašutistům nějak pomohli, zavražděni. Na Kobyliskou střelnici. 

Bylo to náročné, ukočírovat šedesát dětí, aby si z toho každý něco odnesl, abychom se dokázali přesunovat MHD, aby se nikdo neztratil.

 Ale povedlo, celé jsme to zakončili svíčkovou ve školní jídelně.  Teď už jen zoologická.

. 

U 2veverek

 Veverky nám včera připravily workshop. Pro primány. A u sebe v knihkupectví. 

Takže to byl zároveň výlet a zároveň příjemná aktivita. Jak pracovat s knihou, jak si vybírat, co nám čtení dává...?

Děti seznámily s prostředím knihkupectví, objevily i jinou dimenzi, než jen mega Luxor, který je většinou láká na obří slevy, ale o ne vždycky se tam o knihách něco dozví. 

Tady ano. 

My do Veverek chodíme často a rádi, tak mě těší, že i dětem se Veverky představily a že i ony sem třeba najdou cestu.

Vyrážíme. Chce se mi zanotovat, třicet dětí s Josefínou, ale to nikdo nezná, tak na mě hledí trochu 

s údivem.  Lepší to logicky bude bez zpěvu. 

Pracovní dílna v knihkupectví. Narvat sem třicet dětí je dost tip ťop, ale povede se.  

Hezké vyprávění o knížkách, tvůrčí dílna, děti si vyzkouší i něco napsat. A má to hlavu a patu.

Seznámili jsme se nejen s knihami, ale i s výstavou obrazů, která u Veverek právě probíhá.

Děti se aktivně vyptávaly, zdálo se, že je to zaujalo. Mě překvapilo, že některé děti nám sdělily, že dosud v knihkupectví nebyly,že je to pro ně premiéra. 

Nu, tak alespoň si ze dne odnesou něco nového. Zajímavé to bylo. Literární. Zítra to bude historické:-)

Údržba

 Docela by mě zajímalo, jak je to s údržbou zeleně a prostoru v jiných městských parcích? 

V Praze i jinde, v jiných městech?

U nás je Stromovka.

 Je to dost mega areál, takže údržba je jistě náročná. Jsem daleka toho je kritizovat, něco mě ale udivuje, neřku-li vytáčí. 

Konkrétně, úklid pomocí fukarů. Benzínových fukarů. To je podle mě nejvíc zbytečná práce na světě, foukat do listí. 

Nicméně, ve Stromovce je to velmi oblíbená aktivita. Navzdory tomu, že tu všichni hlásají, jak moc jsou ekologičtí, tak pro benzínový či naftový fukar to zjevně neplatí. Stromovkou tak pravidelně  putuje zachmuřený muž se sluchátky na uších a fučí. Do listí i do sněhu, když napadl. 

Pokusili jsme se kontaktovat lidi, co o tomto rozhodují. Neposílala jsem doslova stížnost, spíš jen upozornění a dotaz, zda je vhodné? 

Dostalo se mi odpovědi, povýšené a takřka arogantní, jako že tomu nerozumím, protože to je pokrok. A  já budu zjevně nějaká stará struktura, když lobbuji za hrábě a kolečko. 

A tak sledujeme, nyní mnohem častěji než v zimních měsících, jak zaměstnanec údržby sfoukává listí na hromadu, kterou za chvíli zase vítr rozfouká. Přináší to do parku hluk, což je zejména ráno dost nepříjemné, park jako oáza klidu rázem ztrácí jednu ze svých stěžejních funkcí. A nese to sebou i šílený puch z benzínových výparů, takže to, že si tam někdo vozí zadek v elektrovozech je trochu kontraproduktivní, když se vzduch otravuje takovou zbytečnou činností. 

Ale dobrá, jsem podle vedení údržby stará struktura, tak se jen ptám, ze zájmu, jak je tomu 

v jiných městských parcích? Také je používání hrábí a koštěte označováno za zastaralou metodou a fučí se do listí ( u nás tomu bylo i do napadaného sněhu) benzínovým fukarem?