Někdy se mi stane, že se zakousnu do jednoho autora a jedu víc jeho knih v řadě. To se mi teď stalo s Janou Poncarovou a je to hezké objevování autorky.
Tentokrát je na řadě Nultá hodina. Láká mě námět, návrat do poválečného Československa. A také to, že jde o prolínání minulosti se současností.
Uvidíme...
Zbořený Kostelec, každý rok ve stejnou dobu.
Je to magické místo, vyrážíme pravidelně na vrchol.
Tedy i dnes.
Horko, ale tady je všude kolem les, tak není problém vystoupat až ke zřícenině a pohlédnout do údolí, k Sázavě.
Už to není neznámé místo, o Zbořeném Kostelci už jsem slyšela i rozhlasový pořad, píši o něm na různých cestovatelských webech a portálech. Ale pořád je to místo klidné, moc lidí tu nepotkáváme. A celkem hezky zapadl do našeho nedávného putování Posázavím. Tam patří Pikovice, Týnec nad Sázavou, Český Šternberk, Čerčany a jako třešnička na dortu půvabná vesnička Žíňánky.
Krásné je to kolem Sázavy.
Zámek v Mnichově Hradišti se stal naším dalším letošním cílem.
Výlet s malým bonusem, průvodkyní nám byla naše studentka.
A už samotné městečko se ukázalo jako nečekaně půvabné.
Hlavním
cílem byl samozřejmě zámek. Při příchodu působí opravdu krásně, skoro až
vznešeně. Člověk má pocit, že vstupuje do místa, kde se historie zastavila v
tom nejlepším okamžiku. Teprve při pomalejší procházce si všimne i omšelejších
míst, oprýskané omítky nebo detailů, které by si zasloužily trochu více péče.
Pes sem nesmí. To jsme věděli dopředu a samozřejmě jsme to respektovali. Chtěla jsem ale
s ním jít k pokladně, koupit lístek a nějaký ten suvenýr. Byl bezpečně v náručí, přesto následovala poměrně razantní až hysterická reakce:
sem pes nesmí.
A
nebylo to zrovna podáno s vlídností, která by odpovídala velikosti malého jezevčíka schovaného v náruči. Spíš jsem měla pocit, že nedržím čtyřkilového pejska,
ale minimálně rozdivočelého pitbula.
Suvenýry jsme tedy nekoupili.
Nám to vlastně nevadilo, o psa bylo postaráno.
Ale potkali
jsme slovenské turisty s pejskem ještě menším, takovým, který by se snad
schoval do kapsy. Ani ten nemohl dovnitř. Pán byl viditelně rozladěný, a
dokonce poměrně hlasitě upozornil na to, že někteří návštěvníci, zejména
dětští, mohou být pro interiér zámku svým chováním větším rizikem než malý pes
bezpečně ukrytý v tašce.
Ani
tento argument ovšem pravidla nezměnil. Jen oni odešli zklamaní a zámek měl o
dva návštěvníky méně.
Nu což, každé místo má svá pravidla.
Samotná prohlídka ale byla skvělá. Průvodkyně vynikající a stejně příjemná byla i místní kavárna.
A pak jsme vyrazili objevovat i město.
Mnichovo Hradiště je zajímavá směs. Má v sobě určitou omšelost, která ale není úplně nepříjemná. Spíš připomíná, že město má svou historii. Vedle krásně opravených domů najdete stavby, které pamatují lepší časy. Jedna ulice nabídne nádherný historický dům,
o pár kroků dál stojí absolutní ruina.
Je
zvláštní kombinace současnosti a
minulosti. Moderní obchod střídá výloha, u které by člověk skoro čekal frontu
na banány a prodavačku z osmdesátých let. Chvíli obdivujete upravené centrum a
vzápětí narazíte na místo, které jako by se v čase trochu ztratilo.
Paneláková
předměstí jsme jen projeli, takže si pořád můžu myslet, že je to malé pěkné
městečko.
A
možná právě proto se nám líbilo. Protože tu zůstala i ta minulost.
A
ta bývá často naším cílem. A navíc jsem si uvědomila, že už jsme tu jednou byli. Před mnoha lety, za Valdštejnem. Nu, opakování je matka moudrosti, teď už si to tu všechno pamatujeme lépe.
