Ledoví muži

 Z květnových tradičních dnů mě vždycky zajímali ledoví muži. Pankrác, Servác, Bonifác.

A Žofie, která následuje, tak ta jim vaří. To říkávala moje babička, takže půjde o nějaké dávné pořekadlo, které je prosto dnešní genderové vyváženosti. Proč by, kupříkladu, nemohl vařit třeba Bonifác? Nebo další dva pánové, z nichž jméno jednoho se mi odjakživa pletlo s pražskou částí. Nechápala jsem, jak se někdo může jmenovat jako kousek Prahy. To se časem rozplynulo, ten údiv nad neobvyklostí jmen. Tenhle typ úžasu prostě s věkem mizí. Stejně jako iluze, že květen je jen o lásce, rozkvetlých stromech a polibcích pod třešní. Navzdory tomu pořád moc Pankráců ani Serváců osobně neznám.

      Přesto mě ten jejich sváteční cyklus zajímá dodnes. I tím, jak se vymyká z tradiční květnové symboliky, která je tradičně právě buď o lásce nebo o válce. Případně ještě o práci.

A do toho najednou vstupuje trojice ledových mužů, která naznačuje, že všechno je vlastně jinak. My čekáme jaro a oni nesou mráz.

Může to evokovat provokativní otázku, zda je jejich přítomnost v květnovém panteonu přínosem nebo spíš škodnou v revíru?

Bereme-li v úvahu jen fakt, že přinášejí osvěžení květnových rituálů, pak jde určitě

o přínos. Pokud nám kvůli jejich aktivitě zmrznou první vysázené květiny či rajčata na balkóně, je to zcela jistě možnost číslo dvě.

Nuda s nimi asi nebude, i když by se na první dobrou zdálo, že takoví ledoví mužíci dneska už nemají šanci zaujmout. Mají.

 Stejně jako obětavá Žofie, která bude třem ledovým tyranům chystat občerstvení.

Můžeme to totiž vnímat i trochu netradičně. Zkusíme se díky jejich existenci kouknout na květen trochu jinýma očima. Může to být zajímavý experiment. Dokázat, že nové věci se dají najít i tam, kde už je prostě nečekáme. Třeba v květnovém zamyšlení nad významem ledových mužů v naší éře globálního oteplování. A proč Žofii z kalendáře vytlačuje Sofie, která už z podstaty svého naturelu nikomu večeři jen tak vařit nebude?

 Když do vyhledávače zadáte pojem ledoví muži, většinou na první dobrou vyskočí otužilecké kluby.

 Potvrzuje to moji teorii, že všechno je vždycky trochu jinak. Ledoví muži jako otužilci

a Žofie změněná v Sofii, nositelku moudrosti.

Všechno je jinak.

Však květen samotný je v podstatě vlastně máj. Také je to jiné. A tak ledoví muži nesou příslib jarních zážitků a Žofie se Sofií to sledují s mrazivým nadhledem.

Je to prostě květnový zlom, který se většinou neslaví.

Ledoví muži. Tak letos v květnu slavme. Klidně i s čepicí a rukavicemi. Navzdory globálnímu oteplování.

Na počet ledových mužů

Alza boxy

 Nejsem tedy nijak zvláštní estét, v otázkách urbanismu už vůbec ne. Určitě nepatřím k lidem, kteří dostávají záchvat při pohledu na moderní fasádu vedle činžáku z devatenáctého století nebo kteří vedou svaté války proti každé nové moderní lavičce .

Většina - i netradičních - objektů mi přijde  buď normální nebo zajímavá. Většinou i ty hodně kontroverzní mi  časem zapadnou do místního koloritu a už se nijak nevymykají. 

Město je přece živý organismus, proměňuje se. Člověk si zvykne.

 Nic mě esteticky neruší.

 Vyjma alza boxů, tedy. 

A nejen alza boxy, ale i všechny ty boxy různých zásilkoven a dalších společností, které jsou nyní takřka všude. Výdejní skříně všeho druhu, taková plechová invaze, která se po ulicích šíří rychleji než reklamní smog. Plechová kavalerie dneška:-)

A všude jsou jako pěst na oko, je to doslova hnusný. 

A kdyby jen hnusný, často je to místo, kde si ulevují nejen psi, ale i kolem jdoucí pánové. 

Takže když si představím, že si někdo vybírá zásilku ze spodních boxů, důkladně promočených, tak mu tedy nezávidím. 

A nejde jen o to, že jsou ošklivé. Ony jsou agresivně ošklivé. 

 Ulice se vlastně pomalu mění v jakýsi samoobslužný terminál. Už dávno nejsou místem setkávání, ale jakýmsi koridorem pro vyzvedávání zboží.

Tyto plechové boxy mají podle mě až magickou  schopnost přitahovat vše, co člověk ve veřejném prostoru nechce. Psí moč, odpadky, graffiti, pánské toalety...

Často stojí v místech, která během pár týdnů získají atmosféru zanedbaného zadního traktu opuštěných dvorků. 

A sem pak přijde člověk, klekne si téměř do louže neznámého původu a loví ze spodní přihrádky nový mixér nebo proteinovou tyčinku. ...Moje fantazie nezná mezí. 

Toto je vrchol civilizačního nákupního komfortu.

Zásadně tyto boxy nevyužívám. Jednak mi leze na nervy alzácká reklama, jednak mi vadí, jak kazí veřejný prostor. 

Stačí chvíli stát třeba na Letenské náměstí a pozorovat ten provoz kolem nich

Lidé už si snad ani nic nekupují, jen permanentně vyzvedávají.  

A s tím pozorováním rychle mizí iluze, že i dnešní město má ještě nějakou kulturu, estetický řád nebo  důstojnost.

 Nemá. 

Zmizela v univerzálních alza boxech..

Zlá babička

 Babičky prý bývají hodné. 

Tak tahle asi nebude:-)

A nebo i bude. Anotace příběhu je totiž o tom, že jde o ženu, kterou její vnoučata a příbuzní vnímají jedním směrem.

 A ono je všechno jinak, jako vždy.

Vidím to na hezký vesnický historický román. Čtivý, dramatický a zajímavý. 

Hurvínek

 Hurvínek oslavil sté narozeniny. Minulý týden. To už stojí za zmínku, takové jubileum.

V roce 1926 ho k už hrajícímu Spejblovi dodal řezbář Augustin Nosek. Tím pádem  ke Spejblovi, místo jeho původního spoluhráče Kašpárka, přibyl ušatý kluk. Původně v noční košili. 

Později v kraťasech, jak ho známe dnes.

A od té doby fungují dodnes.

Jako dítě jsem loutky moc nemusela, ale Hurvínek  byl výjimka. Ten mě bavil. 

Přemýšlím, zda může bavit děti i dnes, kdy je všechno tak zrychlené, uječené, barevné...To Hurvínek ani taťulda nejsou. 

Navzdory tomu to baví i dnešní děti. Minimálně ty nejmenší. Také jsme několikrát v divadle byli a vždycky bylo plno. A děti to bavilo, takže to kouzlo působí i dnes.

Větší děti zase vždycky pobaví, že Hurvínek vlastně vznikl ze "Zkurvínka." To jen tak na okraj, pro zasmání. 

Jinak je Hurvínek stálice. A sto let je tedy jubileum. 

SVS

 Zkratka znamená Společnost za veselejší současnost. 

Vznikla v květnu 1989.

 Je to určitě nejveselejší opoziční hnutí z konce totalitního režimu. Či možná lépe, nejveselejší opoziční hnutí nejen na sklonku minulého režimu.

Myslím, že stojí za připomenutí. Poláci měli Oranžovou iniciativu, u nás vznikla Společnost za veselejší současnost.

Hnutí recesní, ale důležité. 

Akční. 

Nebojácné. 

Aktéři bojovali proti režimu legrací. Převleky či happeningy. 

Veřejná bezpečnost si s tím nevěděla rady, mnohdy nevěděla, jak reagovat. Mnohdy ani nemohla. Nedělo se nic, za co by mohla účastníky sebrat....

Za připomínku určitě stojí hned první akce, slavný běh ulicí Politických vězňů.

Ostatně, to by byl dobrý počin i dneska. Myslím, že taková současná Společnost za veselejší současnost by měla spoustu námětů k recesi. 

Nicméně, nic takové se neděje, tak jen připomínám, že v květnu roku osmdesát devět taková skupina vznikla. Abychom nezůstávali jen u těch super vážných odpůrců režimu. 

Ostatně, některé z nich politika semlela tak, že se dneska lze jen divit, že kdysi stáli 

v opozici, byli akční a chtěli bojovat za lepší svět. Asi nebudu konkrétně jmenovat, ale myslím, že vousaté matadory, kteří vpadli do sněmovny rovnou z disentu asi všichni známe....

To už je taková smutnější současnost. 

Větrníky

 S větrnými elektrárnami se v poslední době roztrhl pytel. Ministerstvo zveřejnilo, kde všude hodlá postavit větrné elektrárny a rozeslalo informace dotčeným obcím. 

A tam, celkem logicky, vypukla panika. Osobně jsem se s tím setkala na Neveklovsku, ale četla jsem i o Svitavách nebo o okolí Řípu. 

A všichni jsou z toho nešťastní.

Zajímavé je, že jde o krásné přírodní lokality, dosud většinou nedotčené ničící vlnou neviditelné ruky trhu. 

A do toho chtějí nacpat větrníky.

 Které hlučí, deptají zvířata i lidi, zvířata navíc i zabíjejí. 

Ničí hodnotu vaší nemovitosti, hyzdí krajinu. Nejdou recyklovat. 

Pro mě tedy výrazně víc mínusů než plusů...

Asi mají i nějaká pozitiva, určitě to bude nějak úsporné, ale i přes ně bych nechtěla bydlet 

v jejich blízkosti. A i když nebydlím, cítím to jako šílenost. Takhle dobrovolně zhyzdit krajinu. 

Tamější lidé asi ještě mají nepatrnou šanci o tom diskutovat, ale zdá se, že už je stejně rozhodnuto. 

No, nevím, jestli je to rozumné rozhodnutí a dobrá cesta....

Jak vnímáte větrné elektrárny vy? 

Dějepisná soutěž

 Byla minulý týden. 

Nese takový vzletný název: Mezinárodní soutěž gymnázií. To mezinárodní znamená, že se účastní gymnázia ze Slovenska. 

Hlavním organizátorem je chebské gymnázium, ale v Chebu je až ono mezinárodní finále, které se koná na podzim. Nyní šlo o jakási krajská kola. 

Pro nás tedy pražské, které bylo v Gymnáziu profesora Jana Patočky. 

Tématem byly velké ženy dvacátého století. Ta ženská témata letos letí, i olympiády byly ve stejném duchu. Takže se děti zaměřily na slavné ženské hrdinky. Nebylo to jasné, neb organizátoři vyhlásili téma, ale konkrétní literatura zadaná nebyla. Vycházelo se z internetu. A je pak těžké odhadnout, které ženy tam asi mohou být.

 Přesto se děti poctivě připravily.

Soutěž je primárně určená pro starší ročníky, je vědomostně hodně nadupaná. A tím pádem se do toho studentům nechtělo. Moc práce, řekli mi. 

Ti mladší mají ještě zájem a chuť, tak jsem to nabídla kvartě. A ti se do toho pustili s vervou a také se aktivně připravovali. A celkem se jim to povedlo, skončili v půlce startovního pole. Na to, že byli nejmladší, věkem deváťáci, a soutěžili s maturanty, tak to bylo hodně dobré. 

A to navzdory tomu, že tato soutěž jde proti všem principům moderního vzdělávání, je těžce faktografická a jsou tam taková data a jména, která prostě nemůže běžný student znát. I letos tomu tak bylo, samozřejmě.

Takže jsem zjistila, že se za ta léta nic nezměnilo. 

Letos byla soutěž bohužel poznamenaná sexuálním skandálem, takže se jednak mnoho škol odhlásilo, že s tím nechtějí být spojovány. A druhak sama nevím, zda jsme to neměli udělat také. 

No, neudělali a účastnili jsme se. 

Neznáme detaily toho, co se přesně dělo, informace máme jen z novinek cz., takže to nijak nekomentuji, nicméně, zůstáváme ostražití a sledujeme, co bude dál. Ale jestli to tak doopravdy bylo, tak tomu nerozumím....??

Nicméně, meritem dnešního sdělení byla historie, velké ženy minulosti a úspěch šikovných kvartánů. A do Chebu nejedeme....