Občas jezdíme po kraji stylem pana doktora z Vesničky mé střediskové.
Pomalu
a kocháme se. Naštěstí zatím bezpečně.
A
náhodně tak objevíme některá zajímavá místa. Třeba i známá, jen zrovna nevím,
že jsou právě tady. Nebo že pojedeme kolem.
Takové
překvapení na nás čekalo kolem Panenského Týnce.
Najednou
jsme v Klobukách.
A
tady je menhir, ne?
A
je, samozřejmě.
Klobuky nejsou velké, pár domů, náves, barokní
kostel svatého Vavřince na návrší.
I
u kostela se na chvíli zastavíme. Na zdi je pamětní deska připomínající, že tu
v letech 1899 až 1909 působil spisovatel Jindřich Šimon Baar. Také dnes už
široké veřejnosti neznámý autor. Přitom svého času hodně slavný. Lída Baarová
si podle něho dokonce vzala pseudonym.
Já
si z dětství pořád nějak pamatuji jeho knížku Hanýžka a Martínek…😊
Ale
skutečný poklad Klobuk neleží ve vsi
Jedeme
ještě kousek dál. Za ves, mezi pole, směrem na Telce.
A
tam stojí.
Menhir
Kamenný
pastýř.
Na
první pohled vlastně jen velký kámen. Stojí tu rovně, osamoceně, trochu
tajemně. Jako by opravdu něco hlídal.
Možná
právě proto mu lidé začali říkat Kamenný muž nebo Zkamenělý pastýř.
Je
vysoký asi tři a půl metru, váží přibližně pět tun a je z červenohnědého
železitého pískovce. Materiálu, který se v okolí běžně nevyskytuje.
Někdo
ho sem kdysi dávno přinesl a vztyčil.
Jenže
kdo? A proč?
To
už dnes nevíme.
Archeologové zatím jen zjistili, že kámen opravdu není náhodným výtvorem přírody.
Kdysi
kolem něj prý dokonce býval kruh z menších kamenů.
Proč to bylo, to je záhada.
Možná
tu lidé před tisíci lety slavili své obřady.
Možná
podle něj sledovali pohyb slunce.
Možná
byl důležitým místem v krajině, která tehdy vypadala úplně jinak než dnes. Takové české Stonehenge...
To
jsou vždycky věci, které dráždí mojí fantazii.
Jaké
to asi tehdy bylo?
Menhir
jsme navštívili nedávno i v Dolních Chabrech, tam je to Zkamenělý slouha.
Tady
Pastýř. Nebo Kamenný muž.
Co
to kdysi bylo?
Je
zvláštní, jak některé věci vůbec nechápeme a neumíme vysvětlit.
Tento
Kamenný pastýř ale zažil i krušné chvíle, o kterých se ví.
V
roce 1852 ho třeba povalila bouře.
Naštěstí
ho tehdejší lidé znovu postavili.
Samozřejmě
k němu patří i pověst. Prý při každém zazvonění klobuckého kostela udělá pastýř
miniaturní posun směrem ke vsi. Až jednou dojde až ke kostelu, přijde konec
světa. Zatím je tedy naštěstí dost daleko.
A má krásný výhled do zdejšího kraje, do okolí na hranici krajů Středočeského a Ústeckého.
Jen se tu blbě parkuje, na autoturisty se u Kamenného muže nemyslí. Přesto, že je to při cestě a on vlastně ty autoturisty láká.
Třeba u nedávného bojiště u Jankova parkoviště je.
Tady ne.
Takže buď s Klobuk pěšky nebo to odstavit do pole, což je asi proti všemu. Takže pěšky:-)
