Pět set let s Habsburky

 …Nástup Habsburků na český trůn je zažitá fráze, kterou si většina z nás ze školy tak nějak trochu pamatuje. A některým pak i uvízl v hlavě letopočet. 1526.

Kdy to ale bylo úplně přesně, to už nějak vyšumělo.

I to, kdo byl ten první Habsburk, který započal panovnickou éru rodiny, která byla svržena až s nástupem republiky.

Tak tedy, šlo o Ferdinanda Habsburského, Ferdinanda I., který se na český trůn dostal volbou české šlechty 23. října 1526.

Letošní říjen tady přináší onu jubilejní pětistovku. Pět set let od chvíle, kdy se dějiny českých zemí spojily s osudem habsburského rodu.

Nevím, s čím konkrétně si jeho dávnou vládu spojujete, zapamatovatelných událostí z jeho doby je povícero. Přivedl renesanci, pozval jezuity, znovu obsadil post pražského arcibiskupa…

Nicméně, pro nás a pro Prahu je nejviditelnější Belveder čili Královský letohrádek královny Anny.

Anna byla za svobodna Jagellonská, Ferdinanda si vůbec vzít nechtěla, to rozhodl její otec, v dynastickém zájmu. Přesto z dohozeného sňatku vzniklo krásné manželství, požehnané patnácti dětmi.

 A letohrádek, který vznikl až po Annině smrti, měl být pomníkem jejich lásky.

Takže i strohý absolutistický vládce byl schopen silného citu a velké lásky.

Berme to jako říjnové poselství, že nic nemusí být takové, jak to na první pohled vypadá. A že za odtažitou a přísnou tváří může být ukrytý milující manžel a laskavý otec.

 Dnes je to tedy pět set let od nástupu Habsburků na český trůn. Habsburský rok právě začíná...

 

Kdysi

 Kdysi existovala jakási mantra, že když se nebudeš učit, nikam to nedotáhneš. 

Doba nebyla tak korektní jako dnes, takže zaznívala i drsnější hodnocení. Třeba typu, že pokud budeš blbej, nemáš šanci na dobrou práci či nějaké postavení. Že když se budeš špatně chovat, nebudeš mít ve společnosti moc příležitostí..... 

Školní prostředí bývalo těmito pořekadly prorostlé. Zraješ pro šibenici, údajně tvrdívali kantoři tehdejším nevzdělavatelným jedincům. 

Nic z tebe nebude, skončíš v kriminále, lhaním ničeho nedosáhneš, když budeš krást, skončíš ve vězení...

Neříkám, že je to pedagogicky správné. Z hlediska moderní pedagogicky určitě ne. 

Nicméně, byl to kolorit doby.  Doby, která věřila, že vzdělání, pracovitost a slušnost člověku otevírají dveře. Nebo se tak přinejmenším tvářila.

Dnešek nic podobného nenabízí. Jednak to nejde, ale i kdyby to šlo, nefungovalo by to. 

Jak totiž sdělovat dětem, že když se nebudou učit, nikam to nedotáhnou, když vidí současnou politickou "elitu"?

Většina z nich rozhodně nemohla patřit k vzdělavatelné části studentstva. 

Někdy je to skoro naopak. Čím blbější, tím vyšší funkce.

Asi podle dávného pořekadla, že nejblbější sedlák má největší brambory. To ovšem dneska nikdo nezná. A pokud ho zná, je to příliš slov na pochopení smyslu psaného textu.

A o chování a nějaké slušnosti si raději ani netroufám mluvit. Když vidím záběry z Poslanecké sněmovny, těžko mohu kázat dětem, že k mezilidským vztahům patří slušnost, respekt a žádné vulgarismy. 

Když vidím, že vysokoškolský učitel v poslanecké sněmovně hovoří a jedná jako kdysi dávno pravidelný návštěvník Jedové chýše, nechápu, jak někdo takový může fungovat nejen ve školství, ale hlavně ve veřejném prostoru.

Další se proslavil ve filmech pro dospělé, jiný neumí dát dohromady kloudnou větu, další nepromluví bez urážky všech kolem sebe. 

A světe div se, ono to  funguje....?!

 A všichni ti štamgasti čtvrtých cenových skupin  jim na to s nadšením svého nulového IQ skáčou. Konečně tam někdo mluví jako oni, nadšeně tleskají a zalykají se nadšením, jak jim to ten či onen zase nandal.

Takže těžko říkat dětem, že když budeš blbej hulvát, tak to nikam nedotáhneš...

Realita jim bohužel předvádí pravý opak,

Škoda, že jsme to nechali dojít tak daleko….

 

 

 

 

Parkoviště

 Parkování je dneska oříšek téměř všude. 

Speciální kategorií této hororové aktivity je pak parkování u obchodních center. I když větším problémem, než najít nějaké volno na parkovišti u Billy nebo Kauflandu, bývá z takového parkoviště vyjet.

Často mám pocit, jako by se tam většina lidí chovala naprosto nesvéprávně. Ať už se jedná o řidiče nebo o chodce.

 I když chodci, respektive nakupující, v tomto zápase nechtěně vedou na body. Jako by situace, kdy vlečete k autu svůj přetékající nákupní vozík, zároveň znamenala zatmění mozku. Takoví jedinci nevidí nalevo napravo, bez ohledu na to, co se děje kolem, míří ke svému SUV, které zabírá dvě parkovací místa přímo proti vchodu do obchodu.

Ale je to v podstatě stejné, pokud míří k malému city vozítku, prostě pohyb na parkovišti i OC je jen pro otrlé povahy.

Nikdo nevidí toho druhého, někteří jedinci jsou schopni vstoupit za vaše couvající auto, stejně jako jsou schopni nastavit tam svoje sotva chodící dítě, které ani parkovací čidla neumí zachytit. Poté si vzpomenou, že půjdou jinam a je na vás, jak moc se těmto rozmarům přizpůsobíte. Ideálně bez nervů, bez troubení a bez toho, abyste někoho přejeli.

Stejný chaos působí arogantní řidiči, kteří jsou přesvědčení o tom, že oni můžou všechno. Že pro ně žádná pravidla neplatí

Parkoviště u OC je prostě takový trenažer. Jak řidičských schopností, dovednosti a trpělivosti, tak 

i předvídavosti, umění komunikace dovednost předvídavosti.

Nerada jezdím autem k OC, protože je to vždycky bojovka. V poslední době navíc s příchutí všeobecně narůstající agresí. Ta je prorostlá celou společností, tudíž je logické, že se s ní potkáte i při parkování 

u nějakého obchodního centra.

Takže hrozí, že vás někdo sejme, ať už jako chodce či jako řidiče, že vám odře auto, ukradne nákup či vozíkem promáčkne plechy. A ještě vás následně seřve. 

Prostě jet k nějakému pražskému obchodnímu centru, zaparkovat a nakoupit, to je jen pro velmi silné povahy.

 A pokud se vrátíte domů bez škrábance na autě a bez potřeby uklidňujícího nápoje, můžete si gratulovat.

Nákup se podařil.

 

Nadváha

 My, co roky vytrvale bojujeme s nadváhou, dobře známe jedno dokonale fungující pravidlo. 

Nahoru to jde rychle a bez problémů. Pár kilo navíc je raz dva. Ani se nemusíte moc snažit. Je to často skokové, najednou je tam o pět, deset a někdy i více kilo navíc. 

Ale dolů to jde sotva po dekagramech. Po víkendové hladovce s bídou pár gramů. Pomalu a ztuha. 😊.

Stejné pocity lze v poslední době zažít třeba na benzínce. Skokově nahoru, to je raz dva. Dolů to leze pomaličku, těžce, sotva po haléřích.

A tak jak si časem neochotně zvyknete na svoji velikost XXXL, tak postupně rezignujete na ceny paliv, které by vám ještě před rokem přivodily mrtvici. 

Prostě si zvyknete. Na ty monstrózní velikosti a těžce klesající čísla, která už dávno překročila všechny vaše psychologické hranice.

 Nechci nijak přesvědčivě tvrdit, že pamatuji benzín za osm korun😊. Je to stejná utopie, jako když tvrdím, že jsem bývala štíhlá. 

Ale dobře vím, že benzín opravdu stával cca dvacet osm  korun a litr za třicet představoval psychologickou hranici hrůzy.  

A pak se to ustálilo někde kolem třiatřicítky a krásná dvacet osmička byla zapomenuta. 

Asi stejně, jako vaše džíny velikosti 32. 

A následoval další nenápadný růst, dolů už to nešlo. 

 Pak přišel další skok a nová psychologická hranice, tentokrát čtyřicet korun. A nyní už je to celá padesátikoruna.

A tak zatímco u džín velikosti 48 mohu nenápadně ufiknout cenovku, jen aby proboha nikdo neviděl, do jakých rozměrů to dospělo, u stojanu s palivy nic vystřihnout nejde.

  Podobně, jako se tělesná váha některých jedinců ustálí na jateční velikosti a nehne s tím ani víkendová hladovka, tak se výše cen za pohonné hmoty ustálí na částce, ze které se sleví sem tam pár haléřů. Haléře ovšem už od roku 06 neexistují, tak jsou to jen plané řeči, žádné reálné hubnutí. 

Tedy žádné snížení. 

A tak si plíživě zvykneme na ty čtyřicítky, možná i padesátky.

Prostě ta kila dolů neshodíte, i kdybyste se na hlavu postavili.

Benzín za dvacet osm najdete už jen v historické literatuře. 

Rozdíl je vlastně jen v tom, že ta vaše kila je opravdu privátní problém, sama si za to můžu.

Ale ty ceny, to je vysoká hra politiků.

A kam to vede můžeme vidět třeba právě ve Francii. Vysoké životní náklady byly údajně jednou z příčin toho, co se tam nyní děje…

A když to nikdo neřeší?

Třeba i proto, že žije v jiném, privilegovaném, světě….?

Nu, těžko říct. Na tu moji nadváhu může dieta zabrat. Co ale zabere na globální problémy, na ceny paliv, na neschopnost domluvy, ví snad jen pán bůh sám.

 

 

 

Neuvěřitelné

 Trpím, když vidím zničenou Paříž. 

A nechápu, co se to děje, kam jsme to nechali dojít. 

Žasnu, když čtu, že v Miláně rabují dokonce děti, deseti až dvanáctileté děti organizovaně rabují luxusní obchody. 

Vidím svoje stejně staré studenty, myslím tím jedenáctileté děti, a nějak si neumím představit, že by takhle staré děti vzaly basebolky a vyrazily ničit měst. Mrzačit lidi, slyšela jsem v rádiu, co se na těch ulicích děje. Nejsou asi mrtví, ale mladá dívka přišla o oko, chlapec o ruku.....?

Stejně jako nechápu, je ty lidi, které napadají, nejsou schopni ochránit?

Jistě, lze poměrně snadno vystopovat nějaké kořeny, kde to vznikalo a proč to nikdo neřešil, ale i tak je to příšerné. 

Francouzi demonstrují pořád, bagatelizují to někteří. 

Ano, to je sice pravda, ale tohle už je evidentně něco jiného. 

Píše se o tom jako o nepokojích ve Francii a Itálii. Slovo nepokoj mi v tomto případě přijde dost nepatřičné. 

Ničí se nejen obchody, ale i historické památky. Hoří historické budovy. 

To přece není legitimní vyjádření názoru? 

Uklidňujeme se, že u nás se nic podobného stát nemůže. 

Nejsem si tím úplně jistá. 

Asi ne v této podobě, ale nějaká variace takových divokých protestů jistě může přijít i k nám.

Nejvíc zarážející ale je fakt, že v jednadvacátém století, o kterém tak povýšeně mluvíme jako o vyspělém, se problémy řeší takto.  Že povýšení politici, odtržení od reality, toto dopustili. 

A děsí mě, co se z toho řetězením vyvine. Koho to vynese k moci, kdo bude dál určovat vývoj.

A je mi líto krásné Paříže a dalších měst, které jsou takhle ničeny...

 

Krvavý podzim 1938

Dnešní kniha je v souladu se včerejšími volbami. Náš nový senátor je krom jiného známý spisovatel. A tak si na neděli dám jeho průvodce. Uvádím citaci oficiální anotace : 

Průvodce zavede čtenáře na známá i méně známá místa spojená s útoky henleinovců a Freikorpsu na československé bezpečnostní složky i civilisty na podzim roku 1938. Stranou pozornosti autora nezůstala ani činnost polských diverzních jednotek a polské armády proti Těšínsku, Slovensku a Podkarpatské Rusi. Kniha nekončí obsazením odtrženého území, ale líčí i pokračující násilí, zaměřené zejména proti Židům, Čechům a německým antinacistům.

 

Mě tyhle jeho knížky baví. A hodně je mohu využít i ve škole. 

A protože včera pan Padevět vyhrál v senátním souboji, tak si dneska dopřejeme jeho Krvavý podzim. 

 

 

Senát

 U nás se volilo i do senátu, což znamenalo, že se volilo i včera a dnes. Oba dny nabídly možnost přijít k urně.

O senátní volby je vždycky menší zájem, prý moc lidí volit nechodí. 

Asi to tak je, což je dáno i tím, že to podporují média. Když před každými senátními volbami zopakují tu mantru, že senát je nedůležitý, tak si to mnozí berou za své. 

Je to škoda, protože senát si zaslouží naši pozornost. Navíc je letos třicetiletý, takže jde o výročí existence senátu. 

Myslím, že je dobře, že senát máme. A senátory. Škoda, že teda není moc senátorek, letos to vypadalo, že politiku u nás dělají jen muži. A těch několik žen, které se "pochlapily" a do bitvy šly, nakonec stejně zvoleno nebylo. 

Takže senátorek moc nemáme. 

Noví senátoři jsou i čtyřicetiletí, tedy na samotné spodní hranici, tedy mladí, To je asi fajn, mohli by tam vnést nové pohledy, energii mládí, navzdory tomu, že senát byl kdysi definován jako sbor nejstarších mužů. Dnes tam mohou být i mladí muži, mohly by tam být i ženy, leč ty v naší politice moc nejsou.

A je docela škoda, že o svých senátorech někde opravdu rozhodovalo jen minimum lidí. 

I tady se nabízelo otestovat e doklady. Trochu jsem měla pocit, že s tím obtěžuji, protože s plastovou kartičkou je to prý rychlejší. Nicméně to fungovalo, takže prokazovat se elektronicky zatím docela jde. 

V roce 96, kdy náš senát vznikl, by to byla dobrá utopie, prokazovat se elektronicky. 

První předseda senátu byl pan Petr Pithart. Z dalších předsedů si nějak pamatuji Jaroslava Kuberu, ten byl dost osobitý. A pak mi vytanul i Přemysl Sobotka, víc jich z hlavy nedám. 

  Celé to volební tažení jsem docela se zájmem sledovala. I diskuse kolem. Nejvíc mě udivilo, že někteří jedinci opravdu netuší, že je druhé kolo. Jiní zase pátrají po volebních lístcích, které jim na druhé kolo nepřišly do schránky... Je někdy opravdu s podivem, kdo všechno u nás má volební právo. A podle toho to také vypadá....

Ale senátu fandím, myslím, že je důležitý a podstatný a věřím, že vydrží ještě dalších třicet let.

.