Měsíc knihy

  Březen býval kdysi označován jako měsíc knihy. A přestože už to dávno neplatí, chce se mi k tomu, možná trochu provokativně, zase vrátit.

Vyzdvihnout knihu na piedestal.

 Březen se svojí knižní minulostí mi k tomu dává vítaný prostor. A retro je dnes trochu v módě, proč ho tedy nespojit se čtením. Návratu ke knize a jejím novým příběhům.

A to i přes to, že totalitní digitální svět nám nabízí stovky novinek každou minutu.

Nebo možná právě proto.

Že nechceme stovky novinek, ale třeba jen jednu, ale pořádnou. Že si prostě chceme přečíst

a vychutnat dlouhý a zajímavý příběh.

Kniha tak vlastně zůstává tím nejpomalejším, ale zároveň i nejodvážnějším aktem, který si můžeme dopřát jako určitou rebelii. Proti zrychlenému světu, chrlení minipříběhů, většinou samozřejmě šokujících, aby upoutaly, proti rychlým zprávám, krátkým formátům

a nekonečnému scrollování, proti dravě nastupující umělé inteligenci, která má ambici zlikvidovat tu přirozenou.

Prostě s knihu proti všem. Jako kdysi Jirásek. Nebo moderně, akčně, navzdory všem.

Pomalé čtení v uspěchané době je pak skutečně téměř takový tichý odpor proti digitální diktatuře.

V březnu se takový knižní odpor dá aktivně uskutečňovat na každém kroku, od školních tříd, kde děti listují prvními příběhy, až po kavárny, kde dospělí usedají s rozečteným románem u napěněného latté. Číst se dá na zastávce, v jarním parku, v knihovnách, které samy nabízejí spoustu knižních aktivit.

Zvláštní kapitolou pak určitě bude kniha v MHD, kde se čtenář mezi vyznavači mobilních technologií často vyjímá jako růže mezi trním. Ale určitě je to s nádechem určitého rebelství, odvahy jít proti proudu, číst si v narvaném metru či zpožděné tramvaji.

Čtení pak není jen zálibou, ale vědomou volbou zpomalit, ztratit se v textu a na chvíli ignorovat svět, který po nás chce stále rychlejší reakce, rychlejší rozhodnutí, rychlejší život.

Troch uvyzývavě se proto s dovolením ptám, co jste naposledy četli ne proto, že jste museli, ale proto, že jste chtěli?

A pokud na tuto moji březnovou otázku nenacházíte rychlou odpověď, dopřejte si rozvážný březen s knihou, abyste vědomě zpomalili.

A užijte si březen jako měsíc opravdové knihy.

Psáno pro Listy Praha 1

 

Mumie

 Dneska je to víc dětská literatura. Trochu vlastně i pracovní záležitost, hledání něčeho, co děti osloví. 

A čtení spolu s nimi. 

Trochu humorné, malinko edukativní, pro milovníky Egypta vlastně jako dělané. Milé čtení na nedělní odpoledne

Relaxace

Relaxace k tomuto právě skončenému týdnu neodmyslitelně patří. Naše jarní prázdniny si o relaxaci doslova říkaly. 

Jen to rychle uteklo. 

A už je tady březen a s ním zase školní povinnosti. 

Určitě by nebylo od věci mít jarní prázdniny delší. A ty letní kratší. Přineslo by to bezpochyby důkladnější relaxaci. 

Jen k tomu není politická vůle. A bez ní to není možné. 

Tak jsme si užili alespoň týden. Pro nás byl opravdu jarní, bylo hezky a slunečno, na turistiku počasí jako dělané. Ti, co chtěli lyžovat, to měli tento týden asi výrazně složitější. 

Relaxaci jsme zakončili cestou proti proudu času. Historická projekce v obchodním domě Máj. Back in Time.

O té trochu podrobněji příště, dnes jen takové objevné, že vůbec něco podobného v Máji funguje. A v čase bych se dnes klidně vrátila na začátek prázdnin.

A k relaxaci nepochybně patří i bazén a sauna. Zkusili jsme porovnávat, jen tedy v rámci Prahy. Nepochybně a na celé čáře vyhrála Aquacentrum Šutka. Velké, čisté, prostorné, pohodlné. Porovnávali jsme s Výstavištěm, Lagoonou v Letňanech a Aquadreamem na Barrandově, který se nachází v ulici Wassermanova:-) . Nikde jsme nebyli vyloženě nespokojeni, ale v podstatně nic nesahá bazénu na Šutce ani po kotníky. A to do soutěže můžeme zapojit i některé mimopražské bazény. A to včetně Čestlic, kde je samozřejmě víc atrakcí, ale je to tam nechutně předražené. Relaxovat se tam moc nedá, abych se obloukem vrátila k dnešnímu relaxačnímu tématu.

Už jen neděle. Kavárna, v neděli se chodí do kavárny. A pak už by pomohl snad jen návrat v čase. Game over. 

 

Digitální teror

 Stále hlasitěji se řeší zákaz sociálních sítí pro malé děti. Respektive pro dospívající, nějak se chce naivně věřit, že malé děti to zatím nezasáhlo. 

Žijeme v digitální době, zdá se, že je to trochu proti proudu. Tuto premisu potvrzuje i fakt, že už se hledá, jak případný zákaz obejít, jak se dostat třeba na jiné sítě, ty, které nebudou zakázané....?

  Plošný zákaz logicky nic neřeší, přesto to nějakou logiku má. Alkohol a cigarety také nenabízíme dětem, do určitého věku. Víme, že je to škodlivé. 

Sítě dětem škodí také. Jen to nějak nechceme moc vidět. 

Vrazit dvouletému dítěti cigáro nikoho nenapadne. (skoro nikoho). Vrazit mu mobil či tablet napadne kde koho. Většinou jejich vlastní matku. Aby si hrálo a bylo v klidu. 

Pravda, adiktologové tvrdí, že první sklenku alkoholu také podají vlastnímu dítěti rodiče. Často s "nevyvratitelnou" premisou, že chtějí, aby se prvně opil pod jejich kontrolou??! 

Se sociálními sítěmi to tak je vlastně podobně. Už teď je přeci přístup omezen věkem, Do třinácti let by žádné socky děti mít neměly. A mají. Často se souhlasem rodičů. A abych nešila jen do rodičů, školy jsou na tom podobně. Jedním dechem zakazují a zároveň po těch dětech něco chtějí, aby se s tím pracovalo. 

Stačí vzpomenout covid, blahé paměti. Telefon ve škole takřka srovnatelný se zbraní hromadného ničení. A pak, ze dne na den, život online. 

Neumíme s tím pracovat. Je to ode zdi ke zdi. Zákaz je ta nejjednodušší cesta. Taková kolektivní vina, prostě to zatrhneme rovnou. 

Je to taková digitální demence na druhou. 

Tak jsem zvědavá, jak to s tím avizovaným zákazem dopadne. 

Lepší je být papoušek

 ...než slepice. Zní to jako přirovnání nebo nějaké moudro, skrytá analogie. 

Nicméně, je to vlastně taková smutná realita. Když přijde ptačí chřipka do slepičího hejna, bez milosti je vraždí. Po tisících. 

Vždycky mě to odpuzovalo. Copak to nejde jinak?

Nejsem veterinář, nevím, proč se volí zrovna tato metoda. Ovšem jistotu, že to nejde jinak, mi poněkud nabourává fakt, že se nyní nakazili papoušci a vůbec ptactvo v zoo. A tam se nevraždí...? 

Tak nevím. 

Ne snad, bože chraň, že bych si přála hromadné vraždění těch nebohých papoušků. Naopak. Přála bych slepicím tu naději, kterou mají ti - výrazně dražší a vzácnější- opeřenci. 

Nevděk světem vládne, jak věděli už bratři Grimmové. 

Nebo spíš peníze? 

Krása? 

Nevím, co zdůraznit v nerovném souboji slepic versus papoušci.  

Je to stejné, jak pravil Jakubisko ve svém filmu, že je opravdu lépe být zdravý a bohatý než chudý a nemocný. 

Je prostě lépe být papoušek než slepice. 

Ale za ty slepice mě to mrzí, nemají ani naději. 

Únor

 Je to ve zkratce dnešní den, připomínáme si Únor. Není asi třeba úplně připomínat, který konkrétně únorový den. Ten dnešní, samozřejmě. Myslím tím převrat v roce 48. Svého času nazývaný Vítězný únor. 

Dnes tedy už naštěstí  zapomenutý únor. Zkuste se zeptat nějakého studenta, kdy to bylo.

 Neví, není to věc, kterou by si pamatovali.

 A je to vlastně dobře. I když na druhou stranu, člověk má znát svého nepřítele....

Nu, nechci se zamýšlet nad tím, zda si data pamatovat či ne. 

Dnešní datum je vlastně celkově takové temné.

 Vyhráli komunisté, zemřel Jan Zajíc, Josef Toufar a kdysi dávno i Albrecht z Valdštejna. Za jeho smrt sice soudruzi nemohli, ale do výčtu těch temných dní, tak sem určitě patří. Je to taková  trochu soudružská performace napříč staletími, která připomíná dnešní politické intriky. Lidé se mění, technologie se mění, ale politická krutost má pořád stejnou tvář.

 A vlastně sem patří i válka na Ukrajině, byť její výročí je o den dřív. Ale v podstatě to splývá. Čtyři roky války. A zjevně bude pokračovat. 

U ruské ambasády, kterou sice zdejší policie pořád pečlivě hlídá, se opět objevily písemné  výkřiky.  Letos tedy jen jeden, ale objevil se tam navzdory kamerám i pravidelným průjezdům policejních elektrovozů. Někdo to prostě na tu ambasádu napsat musí...

Oni si z toho nic nedělají, za pár dnů to zas někdo přemaluje a za rok se to bude opakovat. 

Pravda, bývalo tam nápisů víc a byly drsnější. Pak přibyly kamery a policejní vozy a ambasáda si začala žít svým vlastním utajeným životem. 

Dnešek je tedy dnem, kdy se připomínají výročí, která si nikdo připomínat nechce. Ale připomínají se proto, aby bylo vidět, jak snadno a rychle se všechno může zvrátit....

 

Už zase

 Matějská je zpátky. Už zase je Výstaviště plné pouťových atrakcí. A dunící hudby. Kočkování tady bude trvat až do dubna, tedy dlouhé dva měsíce. 

Vždycky si říkám, že to už musí skončit, že je to přežitek doby dávno minulé. Světská zábava.

A zjevně není. Zase je tu narváno, od soboty denně. Tedy vyjma pondělí, to je odpočinkový den. Jinak je to každodenní řachanda.

A není to jen tak nějaké laciné pohoupání. Atrakce jsou drahé. Řekla bych, že předražené, ale protože jsou pořád plné, tak asi předražené nebudou. 

Už je to tu prostě zase. Správně to mělo vypuknout až dnes, na Matěje. Ale jásá se už od soboty. 

A to původně šlo  o docela důstojnou církevní záležitost spojenou se svátkem svatého Matěje.

To už si dneska nedovede představit ani jedinec vybavený bohatou fantazií. Procesí, modlitby a poklidné stánky.

Dnešní realita je spíš nedůstojná kakofonie řvoucích reproduktorů, blikajících světel a vůně, která připomíná něco mezi cukrovou vatou, klobásou a přepáleným olejem.

A přesto, nebo právě proto, na pouť lidé chodí. Ve velkém.

Matějská pouť je vlastně malý experiment o lidské povaze. Všichni víme, že to bude hlučné, drahé 

a trochu chaotické.

A stejně tam jdeme. …????