Miloš Kopecký

 Dnes je to třicet let od úmrtí Miloše Kopeckého. To je výročí, řekněme, že docela kulaté. Třicet let uteklo jako mrknutím oka. 

Neustálým opakováním starých filmů, kde Miloš Kopecký hraje, mi nepřijde, že už je to tolik let. 

A ono je. 

Láka mě to k zamyšlení na téma Miloš Kopecký. Byl to totiž, podle mého, geniální herec. Baví mě jeho herectví i po letech. 

Zároveň to byl složitý člověk. 

A mohla bych ho použít i pro ilustraci života v minulém režimu, jak vystoupil proti emigrantům, aby toho později litoval.

Nebo ještě dál, jak se jeho tatínek rozvedl s maminkou, která pak zemřela v Osvětimi. 

On sám se kvůli svému židovskému původu ocitl v koncentračním táboře v Bystřici u Benešova. To je pro mě zajímavé i tím, že je to můj rodný kraj. Ve škole jsme se o válce učili hodně, ovšem o táboře v Bystřici se moc nemluvilo. Tuhle historii překrylo vystěhování tohoto kraje, o koncetráku se tady moc nemluvilo.

A Miloš Kopecký zde byl vězněn asi v patnácti letech. 

Přežil.

Začal nový život v poválečném, posléze komunistickém Československu. 

Hrál divadlo.

Vstoupil do strany.

Vystoupil ze strany. Spíš ho asi vyloučili, ale to je nyní jedno.

Hrál ve filmu a v televizi. Řekla bych, že geniálně.

Podepsal Antichartu.

Brojil proti emigrantům. Musel. 

Pak toho litoval.

A nakonec ostře vystoupil proti komunistům. Vlastně jako první z hereckého světa. 

Věnoval první židle do pražského divadla Ungelt, asi i stál za myšlenkou jeho vzniku. Nebo ji minimálně hodně podporoval. 

Trpěl depresemi. Byl ale vnímán jako vtipálek a bonviván. 

Prostě takové dvacáté století v kostce. 

Zemřel v Bohnicích, právě před třiceti lety. 

Určitě stojí za to připomenout si ho některou z jeho rolí, nejen to nejslavnější doktorskou. I když možná úplně nejlepší je kouknout na divadelní záznam jeho skvělého Lakomce. 

Pohádkový svět

 Výstava obrazů Zdeňka Smetany je instalovaná v Holešovicích v tržnici. Tedy v místech primárně neuměleckých. Nicméně jsme zavítali. I s pejskem. 

V hale číslo 17 je vyčleněn prostor pro pohádkový svět. Křemílek a Vochomůrka, kupříkladu. Rákosníček.  

Taková vzpomínková jízda do dětství. 

A pro děti. 

Takové netradiční výstavní zastaveni. Pro nedělní odpoledne jako stvořené. 

Valentýn

Nehodlám se pouštět do rozboru, zda slavit či neslavit, zda jde o importovaný vnucený svátek či úspěšně domestikovanou oslavu. 

Spíš chci připomenout, že nejde jen o tuto událost, kterou spojujeme se čtrnáctým únorem. Jako dějepisci se mi s ním hodně pojí bombardování Prahy ze 14.2.1945.Prý si Prahu spletli s Drážďanami.

No, o tom si můžeme myslet své. Faktem je, že pro Prahu to byl šok, hodně lidí zemřelo, ještě víc jich přišlo o střechu nad hlavou. Byl to tehdy hodně drsný Valentýn.

A další připomínka 14.2. je narození Zikmunda Lucemburského, nejschopnějšího ze všech synů Karla IV. Někdy to tak bývá, že ti nejméně oblíbení jsou v reálu nejschopnější. Někdy, pravda, všehoschopní:-), ale to je zase jiná úvaha. Dnes jen připomenutí Lišky zrzavé, tedy Zikmunda Lucemburského.

A do třetice byl 14.2. spuštěn you tube, sociální síť, bez které si dnes už asi nikdo nedovede svoji virtuální existenci představit. 

Takže trojice událostí, které se svátkem svatého Valentina nemají vůbec nic společného, Tedy kromě data. 

Nicméně, i ten Valentýn stojí za zmínku. Vlastně je to příjemný svátek.  Je hezké dát i dostat valentýnku, jít na dobrou večeři nebo třeba si pustit hezký film. Prostě taková příjemná valentýnská sobota.

Navíc, pokud nás nikdo nebombarduje, máme se vlastně parádně a můžeme si to užít. A k tomu si třeba pustit muziku z you tube. 

. 

Pátek třináctého

 Pátek třináctého bude za měsíc zase:-) 

Takže můžeme být připraveni. Další pak bude v listopadu, užijeme si tedy letos tři pátky třináctého. To je docela úroda.

Pátek třináctého  vždycky stojí za zmínku. Někdo ho adoruje, jiný se ho bojí, další ho ignorují. Úplně lhostejný asi není nikomu. 

Dnes třeba mnozí sází. Jako že v pátek třináctého je to tutovka. 

To sice není, ale i tak to hodně lidí navnadí. 

Občas zkouším dětem přiblížit nějaký historický základ pověsti o smolné třináctce, abychom to pak třeba mohli vyvracet, ale většinou je to nezajímá. Ani křesťanský motiv, ani nabourávání evropské dokonalosti čísla dvanáct, ba ani hororové filmové vyústění v podobě série o Pátku třináctého. Mají jiné priority:-)

Zajímavé je i to,  že v jiných kulturách nosí smůlu úplně jiné číslo nebo jiný den. Někde je obávané číslo čtyři, jinde úterý devátého. 

To samo o sobě potvrzuje, že  nejde o samotné datum, ale o příběh.

 A příběhy jsou silné.

Některé tedy....

Možná je  pátek třináctého víc zrcadlem než hrozbou. Ukazuje, jak moc jsme ochotni věřit symbolům. Jak rádi hledáme znamení. A jak potřebujeme trochu tajemství i v běžném kalendáři.

V podstatě si ale, pokud tomu věříme, z  pátku třináctého můžeme udělat svůj malý test odvahy. Možná je to takový ideální den udělat něco, čeho se trochu bojíme. 

Třeba říct nahlas svůj názor. Nebo ochutnat nové jídlo. 

Nebo se jen usmát nad tím, jakou moc jsme dali jednomu datu.

Pátek třináctého prostě  vždycky budí emoce.

Sledujeme

 Sledujeme probíhající olympiádu. Napínavé závody i její dramatické příběhy. Jen někdy nemůžu poslouchat to komentování. Něco je připravené, profesionální, to ano. Ale něco je takové plácání prázdné slámy, řeči o ničem, hloupé komentáře, trapné narážky....

Takže raději bez zvuku, jen obrazem. Nebo online na netu, v psané podobě. 

Sleduji i bizarní spor o fandění, když se některých - asi novinářů . dotklo, že se stříbrný medailista Jílek okázale neradoval ze své medaile a připravil tak- cituji- fanoušky o zážitek. 

No,říkám, že sledujeme, tak sleduji a nekomentuji....

Sledujeme i ty karamboly či neúspěchy, které na olympiádu také samozřejmě patří. Jen je mi některých fakt líto. 

A sledujeme i ty prapodivné sporty, jako je třeba skeleton. Řítit se hlavou napřed ledovým korytem stokilometrovou rychlostí?? To musí být adrenalin. Jen úplně nevím, zda se tam vejde i nějaká radost ze sportu? Asi jo, když to podstupují, ale pro mě je to dost neuchopitelný sport.

Nechápu moc pravidla curlingu, ale baví mě se na něj koukat. 

Překvapili mě ženy na skokanských můstcích. Třeba i to, že máme dobré závodnice, to jsem vlastně dosud netušila. A držím jim palce. 

Krásné - jako vždy - je krasobruslení. Navíc s tím bonusem, že v březnu bude pražské pokračování, když se chystá mistrovství světa. Těšíme se. 

U rychlobruslení vždycky žasnu, že to vydrží, v předklonu, elegantně, klouzat kolem dokola deset kilometrů? To mě bolí nohy jen z toho sledování. 

U vytržení jsem z toho, co dokážou na prknech. O rychlosti na lyžích ani nemluvím, tak rychle, jak oni se řítí ze svahu, nejedu ani po dálnici autem. 

Je to prostě zážitek. Pro mě tedy jen televizní, ale dost intenzivní. Prostě sledujeme.....

Wellbeing

 Módní hit současnosti. Slovo, které se hodně skloňuje ve veřejném prostoru. Dokonce i do školství proniklo. 

V tomto jsme tedy docela aktivní. Všichni mají být v pohodě. Cílem je wellbeing. 

Ministerstvo školství to deklaruje jako cíl moderního vzdělávání. Tedy jeden z cílů, ale zase viditelný. 

A asi jako každý dnešní zaměstnavatel to hlavně musí mít někde na stránkách, jako že wellbeing je 

u nich / u nás/ na denním pořádku.

Co to vlastně je? 

My si to většinou překládáme jako pohodu. Prostor bez stresů. Myšlenku, že do práce, potažmo do školy, se můžete i těšit. 

Respektive máte těšit. 

Tak co, těšíte se??

 Jako tomu většinou bývá, myšlenka více méně hezká, dobrá, provedení kulhá. Nic, co se jen vzdáleně podobá pohodě a klidu, asi nelze nadiktovat, to musí být automatické. Vycházet z podstaty, z jakési hloubky, nikoliv shora, jako ministerský nápad. 

A pokud je všeho hodně a je to všude, dostaví se logicky nějaká inflace.

Takže třeba já jsem už na slovo wellbeing alergická. Jsem přesvědčená, že klid a pohodu příkazem nevytvoříš. Navíc, představu o pohodě má většinou každý jinou. 

Nicméně, je to trend doby, ve školství se s ním třeba setkáváme v míře větší než malé. S tím pojmem, samozřejmě, ne už se samotnou atmosférou. 

Ale nechci být jen kritická. I snaha se asi počítá. A je pozitivní. 

 A tak třeba existuje i akce týden wellbeingu. Dovedený do takových detailů, že jeden den máme všichni přijít do školy ve fialové barvě. 

Je to prý barva pohody. 

Některé třídy pak společně ráno snídají. Buď při výuce nebo v rámci třídnické hodiny. 

I moji primáni to tak měli. Sice nejdřív koukali dost udiveně, co to po nich chci, ale pak si snídani donesli a jednu hodinu jsme tak celkem v pohodě prožili. 

Jiní se u toho povalují na koberci či v relaxačních křeslech. 
Pak se to nafotí, dá na web a hop a je tu lidoop. 

Tedy wellbeing. A fialový den.

Tak hlavně, že jsme v klidu a pohodě:-).

Jen nevím, jestli se s tím slučuje fakt, že se pořád těšíme na prázdniny, ač se máme těšit do školy:-)

Kuchařky

 Kuchařky patří do té množiny nepedagogických zaměstnanců, které ministerstvo z nějakého důvodu nechce platit. Jako by si mysleli, že jídlo do školy nepatří. 

Ať to platí někdo jiný. 

Nebo možná vycházejí z vlastních zkušeností, těch tolikrát kritizovaných jídelen ve sněmovně, kde se za jídlo neplatí skoro nic. Asi si pak myslí, že je to tak všude a že tady prostě ti pečení holubi opravdu skáčou na talíř samotní. 

A aby to školní kuchyně měly ještě zajímavější, připravili jim soudruzi na vyšších místech /tam, kde všemu rozumí/ onen spotřební koš. Aby děti jedly zdravě, tvrdí se v něm. A zásobují jí luštěninami, kuskusem, špenátem, vodou.... Zakazují, respektive omezují sladká jídla, vlastně cukr jako takový. 

Zní to samozřejmě hezky a vznešeně, aby děti jedly zdravě a pestře. Jen by mě zajímalo, jestli takový úředník někdy v té jídelně opravdu byl. Děti do toho klofnou a nesou to vyhodit. Někdy ani to ne. Rovnou to vyhodí. 

A to se děje často, s novou vyhláškou to jen narůstá a bude narůstat. 

Jistě, oponenti nám budou tvrdit, že školní jídelny vaří hnusně. To je takový relikt minulosti. Prostě se to tvrdí, ač tomu tak dávno není. 

Sama mohu třeba dosvědčit, že naše jídelna vaří fakt dobře. Přesto to vídám. Jak děti všechno vyhazují. Nebo mnohé vyhazují 

A kuchařky, které se snaží, teď musí čekat, kdo je zaplatí. Má to být zřizovatel, ten náš asi platí, byť fluktuace ve školní jídelně je i tak velká. 

Ale slyšela jsem v nějaké reportáži, že to fakt není pravidlo. Někde na to prý v rozpočtu nejsou peníze. Navzdory tomu, že platy kuchařek jsou spíš podobné podpoře v sociální nouzi než opravdové výplatě.

 I tak se radní některých čtvrtí či měst tváří, že na to nemají. 

A co asi mají kuchařky dělat? 

Úplně nejlepší je hledat si práci jinde, což mnohé dělají. Ale práce neroste na stromech, takže to není zrovna nejjednodušší řešení.

Ti, co zbývají, pak musí připravovat jídla dle spotřebního koše za minimální mzdu. 

Asi, až odejdou všechny a ve školách zavládne hlad, pak to třeba někomu dojde. Že nepedagogickými pracovníky ve školách by neměli pohrdat. 

Zatím tedy pohrdají, řekla bych že takřka veřejně. Asi si myslí, že je to jídelna jak ve sněmovně. Všechno je tam dobré, levné a v dostatečném množství. A jak se to tam dostalo, kdo to vyrobil a kdo to zaplatí, to se už většinou neřeší.

 Škoda.

Osobně bych jim tam poslala pořádnou dávku UHO. Aby se vzpamatovali.