pondělí 22. července 2024

Metro

 Ještě pořád  zpětný cestovatelský pohled. Metro - to pařížské. Úplně jiné než to naše:-). 

   Nedávno jsem v rádiu poslouchala pořad k jeho výročí, vzniklo v červenci v roce  1900, takže už má úctyhodný věk. V Příbězích z kalendáře reflektovali okolnosti kolem jeho vzniku, což bylo velmi zajímavé. Stejně zajímavé, jako se v něm projet. Vždycky jsem se ho trochu bála, ale tentokrát jsme ho dost využívali. A tím se samozřejmě obavy trochu obrousí. Ale respekt zůstává:-). Je prostě obrovské. Neustále dost narvané. Má mnohem víc bezpečnostních i jiných bariér. V některých stanicích jsme se nořili hluboko pod zem, pořád po schodech. 

Žádné eskalátory. 

Nějak mi uniká, jak to řeší třeba maminky s kočárkem? Pravdou ale také je, že jsem vlastně dole žádnou neviděla. Stejně, jako někoho, kdo by třeba nemohl chodit. Nebo byl na vozíku. 

 Asi to mají nějak vyřešené, ale na první dobrou se mi to zdálo až nemožné, těch schodů bylo fakt požehnaně. 

Někde je dvojitá zábrana pro vstup. Nejdřív vám otevřou dveře a pak teprve pustí do vozu.

A když tam proniknete a pověsíte se na tyč, většinou dojedete úplně všude. Když se tedy zorientujete. Těch tras a přestupů!! My, co jsme zvyklí na A B C, docela koukáme. 

Někdy byl problém i metro najít. Vstupy jsou někde docela maskované. A lze narazit i na ty historické, secesní. Ale moc jich není.

Naše metro se mi zdá takové modernější, určitě světlejší, snad někde i čistší, ale je takový mrňavý:-) .

I když, modernější.... Tady už mají dvě linky, 1 a 14, které jezdí bez řidiče. 

Svezly jsme se čtrnáctkou. Docela divný, ale za chvíli to nevnímáte. Prostě jedete...

Ani to pařížské metro nevede až na letiště, stejně jako to naše. Jízda v něm je  větší dobrodružství, ve večerních hodinách místy i napínavé. 

Jedna jízda za 2.15 eura. Takže tolik srovnávačka. 

A zajímavá zkušenost. 

Pařížané ho považují za první metro v Evropě. Tím je sice metro v Londýně, ale to není na kontinentě, jak oni argumentují. A metro v Budapešti, které bylo dřív než v Paříži, není podle nich pravá podzemní dráha. 

První metro je podle nich prostě v Paříži.

A papírové jízdenky se prý nosí na hrob (na hřbitov Pere. Lachaise) zakladateli metra, který se jmenoval Fulgence Bienvenuehe. 

Dávají se mu tam místo květin. A jedna z mega přestupních stanic se po něm jmenuje. 

Tak příjemné svezení pařížským metrem, bude-li k tomu příležitost.












neděle 21. července 2024

Umělecká Paříž

 Dneska tedy takový čtenářský návrat. Opakování zážitků. 

Jde to i knižní formou.

Byl to náš detailní průvodce Paříží a hezky se to čte.







sobota 20. července 2024

Všechno je jinak

 Návraty na stará místa někdy budí nostalgii, někdy radost, že jsme zpátky, že je něco, co se moc nemění. 

A někdy zase údiv, jak je všechno jinak. 

Občas si u těch cestovatelských změn kladu otázku, zda jde o pokrok, usnadnění, modernizaci nebo naopak, zda je to cesta do pekel....?

   Turistický ruch tak trochu cestou do pekel ale asi je, ty mraky cestujících jsou fakt pekelné. A není třeba jezdit až do Paříže, stačí mrknout na Sněžku. 

Peklo.

Co třeba vnímám jinak?

Turistické cestování letadlem kupříkladu už dávno není to, co bývalo, o nějaké kultuře 

a pohodlí se většinou nedá mluvit. Často jde o narvaný prostředek, který se nijak netají, že čím víc lidí tam namačká a přepraví, tím víc vydělá. Taková neviditelná ruka trhu:-).

  V tom kontextu letošní cesta s Air France byla velmi milým překvapením. Vše na čas, bez návalu, letadlo přiměřeně veliké s normálním prostorem na nohy, personál vlídný. Takže to ještě existuje, ale jen někde...

Co mě tedy zaskočilo, bylo samoodbavování se na letišti de Gaulle.  Sama si odbavím kufry, vytisknu palubní vstupenku.... 

To mě tedy nepřišlo jako pokrok. Mám k tomu stejný vztah jako k samoobslužným pokladnám, nesnáším to. Pokladnám se vyhýbám, tady jsem se odbavit musela, vyřešit to jiným letištěm možné nebylo. 

Tak tedy samoodbavování.

Asi se šetří na zaměstnancích? Nebo klasický atak AI, která tady konkrétně začíná přebírat práci? 

Ale tady už přichází  úvaha, co je pokrok, co stagnace a co začátek nadvlády robotů:)? 

Tak to je tedy opravdu úplně jinak. 

Jinak je to i s telefonem, často tolik zatracovaným a diskutovaným. Ale při pobytu v zahraničí / ale i doma, logicky/ se v podstatě  bez telefonu  neobejdete. Někde to ještě malinko suplují  různé typy karet, ale v podstatě všechno musí být v telefonu. Vstupenky, letenky, qrcody, peníze, karty, jízdenky...

Placení hotovostí nebylo moc vítáno.  Já tedy kartou platím, ale různé typy jiných karet, kupříkladu do metra, jsem neměla.  A jízda na lístky v papírové podobě - kupříkladu v právě metru- byla docela raritou. 

Ještě to jde, na ty papírové, ale asi to nebude trvat dlouho.

Vstupenky v klasické podobě také moc nejsou. Bez různých QRcodů se takřka neobejdete. Všechno naskenované, v aplikacích, v mailu...

Vstupy téměř všude stejné jako na letišti. Fronty, bezpečností rámy, kontrola. Tolikrát mi nějaký cizí člověk nahlédl do osobního prostoru v kabelce, že jsem to přestala počítat....

To tedy vnímám bez pardonu jako krok zpět. Nechci tady spekulovat nad tím, komu a čemu za to vděčíme, ale je to strašné. Nesvobodné. Cesta do pekel. 

Ostatně, svobodné potulování městem ( a světem) už dávno moc nefunguje. Mohu zatím  takřka všude, to ano a toho si cením. Ale určitě to není svobodný pohyb. Všemožné  kontroly a různá omezení, to je šílené.

 Byla jsem třeba v Paříži i v době, kdy kupříkladu k Eiffelovce se běžně mohlo. Dnes je obehnána skleněnou stěnou, takže ji sice vidíte, ale blíže k ní jen po frontě a kontrole. 

A pak další fronta a kontrola u vstupu na věž a ven....

A tak bych mohla pokračovat. 

Všechno je o hodně jinak. V tomto tedy radikálně. 

Jinak se něco mění k lepšímu, něco  je opravdu lépe, něco tedy vůbec. Co je stejné, jsou černoši prodávající suvenýry, převážně tedy miniaturní věže. Občas je proženou policisté, ale většinou se jich moc nevšímají,  to stejné jako před lety. I s tím, že to na vás prodejci zkouší česky. 

Dám za málo:-) zkoušel jeden z nich. A fakt uměl několik českých frází, to jsem musela ocenit. U Versailles, kde zrovna náhodou začala pršet, rázem nabízeli i deštníky. Prostě obchodníci:-). 

Tak to je stejné, to není jinak.

   Paříž je pořád krásná, to je také pořád stejné. 

Jen si, navzdory tomu, že ráda cestuji, myslím, že turismus v současné podobě je šílený, je to peklo. Pro všechny.

Ostatně, zpráva z Barcelony, kde místní stříkali na turisty vodu s výzvami, ať se seberou 

a jedou domů, mluví za vše.

V Paříži jsme se s tím nesetkali, ale asi je na místě konstatování, že zatím ještě....

Když pod návalem turistů mizí běžný život, nelze to respektovat do nekonečna. 

A třeba na tu Sněžku bych teď vážně jít nechtěla. Všechno je prostě úplně jinak. 













pátek 19. července 2024

Lekníny

 Lekníny si spojujeme hlavně s Monetem a jeho slavnými obrazy.  

Máme ale lekníny i na Letné, konkrétně na pláni, kde je takové nové jezírko. Vzniklo jako zásobárna vody, ale je takovým malým rekreačním letenským centrem. 

A lekníny jsou opravdu krásné. 

Jak ty na Letné, tak ty od Moneta, které jsme letos měly možnost vidět na vlastní oči 

v Oranžérii. Krásné to bylo. 

Je až neuvěřitelné, že některé z nich Monet vytvářel v depresivním stavu, alespoň se to tak traduje. 

A leknínových obrazů namaloval přes dvě stovky, jsou krásné, některé reálné, některé impresionistické nebo abstraktní, ale vždycky krásné a tajemné. 

Podobně jako lekníny v letenském rybníčku:-) 
















čtvrtek 18. července 2024

Na letišti

 Počátkem července proběhla mediální poplašná zpráva o nepořádku na letišti. Nefunguje á odbavování kufrů, čekání trvá někdy až čtyři hodiny. Někdy letadlo dokonce odletí bez vašich zavazadel.

Tedy, ona to ve své podstatě poplašná zpráva vůbec nebyla. Šlo o realistický popis dané situace. Prostě to tak na letišti bylo. Možná pořád trochu i je. 

Ale když máte právě před odletem, trochu jako poplach to vnímáte. Pro jistotu jsme tedy do Paříže cestovní zavazadlo zavrhly, jedeme jen s batůžkem, který s námi může do letadla.

   Ale na delší dovolenou nebo pracovní cestu to jinak nejde. Letíte s kufrem, který neodbaví.  Odletíte bez toho, protože na letišti nestíhají. Nebo dokonce nejsou v práci, takže váš kufr čeká na nástup ranní směny...

 Zajímalo by mě, zda je to jen typicky české, či zda podobné poměry panují všude. 

Jako když že se v zimě kupříkladu silničáři diví, že je zima a napadne sníh, na který nejsou připraveni, třeba. 

Že v létě všichni chtějí na dovolenou, což letiště zaskočí, protože to nečekali a nejsou na to připraveni...

Také mi někdo říkal, že je to nedostatkem personálu. Za sto osmdesát korun za hodinu už nikdo na letišti (ani jinde) pracovat prostě nechce. A když nechtějí platiti, nejsou lidé? Asi i tak to může být. Každopádně, je to trapné a docela ostuda. 

  Nám se naštěstí podařilo přežít. Respektive odletět ... 

Je to ale loterie a to by tedy být nemělo. Jako, když máte kliku, tak letíte vy i zavazadla, jako bonus je i to, že letíte včas. A všechno ostatní jsou druhé a třetí výhry, jako že letíte vy a zavazadla se neztratí, byť doletí později, nebo že čekáte na výdej kufrů jen hodinu a ne celých pět, že  vůbec letíte a tak podobně. 

"Dobrý je" to třeba v okamžiku, kdy přiletíte a objednáte si odvoz. Jako hurá, jsme na zemi, za chvíli budeme u auta. 

A pak čekáte na kufry. Hodinu, dvě.... pět. Pokud máte taxíka, tak pak je asi dobrá cena:-). Pokud čeká manžel, pak řád za trpělivost. I když, oni ho pět hodin na letištním parkovišti  čekat nenechají...

A tak se na lajdáctví při transportu kufrů nabalují další a další komplikace. Jestlipak to letiště nějak řeší? Nebo se čeká, že to vyšumí....?

Na závěr ještě vlastní zkušenost. Raději jsme tedy letěli jen s příručním zavazadlem. Ale ostatním zavazadla doletěla. Všechno se zdálo v pořádku.

Nicméně, za zpáteční cestě nás pro změnu systém donutil k samostatnému odbavování. Prostě si to všechno s pomocí AI naklikáte sami. Nejsou lidi, odbavte se sami. 

Takže fronta u automatů, stres, že to nestihnete, mnozí to neumí, fronta narůstá, odbavujeme se sami...

I tady může být kamínek úrazu, že si třeba špatně označíte kufr:-), a ten odletí jinam, ale to už je zase jiný příběh. 

Asi jsme letos náhodnou prostě měli kliku. Když jsme letěli my, tak kufry letěly s námi...













středa 17. července 2024

Pochodeň

 Úplnou náhodou jsme se přimotali k slavnostnímu zapalování a přenosu olympijské pochodně. Dva dny putovala pochodeň po Paříži, na některých místech jsme ji potkali. Nesli ji slavní Francouzi, ale ne všechny jsme bohužel znali. To ale není podstatné. Šlo o tu atmosféru , která tedy byla úchvatná. Prostě se tam všichni bavili a radovali, bylo to hodně nakažlivé. 

Ulice byly dost uzavřené, město se na olympiádu připravuje velmi intenzivně. Nijak to ale nevypadalo, že by dopravní omezení komplikovala život. Přinejmenším oku turistovu to zůstávalo skryto.

 A asi i to velikostí jsem neměla pocit stresu z přeplněných prostor, byť lidí tady bylo strašně moc. Ale tak nějak se rozptýlili, nebyly žádné tlačenice, na pochodeň všichni viděli a radostně si to užívali. A my s nimi. Navzdory všudypřítomným, po zuby ozbrojeným, vojákům a policistům. Oni vlastně poskytují iluzorní pocit bezpečí protože splývají s davem. Přestanete je vnímat. 

A olympijská pochodeň putuje Paříží. Takový náš nečekaný francouzský zážitek.