Černá neděle

 Černá neděle je právě dnes. 

První postní. 

Že je první postní neděle je asi logické a známé.

Její různé přívlastky asi už tak známé nebudou. Nebo možná nebudou tolik známé v Praze, kde se lidové názvy tolik neužívají a tradice moc nedodržuje. 

Černá neděle má souvislost s oblečením žen, které si ho dneska ladily do černa. 

Také se jí říká Pučálka, což mě vždycky spíš evokovalo Pučálkovic Aminu, ale šlo o typický pokrm toho období, pučálku. Ač postní jídlo, pro chudé a z nouze, dneska si pučálku dáme 

s chutí. Mně tedy alespoň chutná. 

Někde vesnici obcházel pučálník, který bušil na vrata a těm, kteří mu otevřeli, pomazal tváře sazemi. Zábavná varianta postního asketismu. 

Další název pro dnešní neděli je ještě Liščí. To je spojeno s dětmi, které měly "lovit" preclíky, dneska upečené. Další druh zábavy. 

Žádný z těchto názvů dnešní neděle není úplně pevně zažitý. Je to asi podle kraje, všude je to jinak. V Praze se to kupříkladu nedrží vůbec. Většinově tedy, někdo určitě nějaké tradice 

i zvyky spojené s dnešní postní nedělí dodržuje. A když už vytahuji minulost, určitě stojí za zmínku, že dnešní den je také výročím narození Ladislava Pohrobka. 22.2.1440 se narodil. 

A dopřáno mu bylo pouhých sedmnáct let života. 

Poté se dlouhá staletí zase tvrdilo, že byl zavražděn. Jako vrah býval označován Jiří z Poděbrad. Až někdy do roku 1980, kdy profesor Emanuel Vlček zjistil, že Ladislav Pohrobek zemřel na agresivní formu leukemie. 

Nu, zajímavá neděle se před námi otvírá. 

A určitě se bude připomínat i pradávné vítězství hokejistů v Naganu, které bylo v neděli před dvaceti osmi lety. 

Tak hezkou Černou neděli

Pokrok

 

Onehdá jsem u studentů sondovala, kdo umí rozdělat oheň. 

Se sirkami, tedy docela klasicky. Žádné křesání kameny či pomocí lupy, prostě normálně, naštípat, připravit na podpal a rozdělat.

Mimo skauty jich moc nebylo. 

Neuměli by. 

Vlastně, jak mi prozradili, ani je to nenapadlo zkoušet.

Na co? Klasické školní, k čemu mi to je😊?

No, to nehodlám ani komentovat ani kritizovat, natož to měnit. Od toho mají rodiče.

Spíš mě napadlo, jak se doba rychle mění. Co bylo dřív běžné, nikoho by ani nenapadlo se nad tím pozastavit, je dneska výlučnou dovedností.

A spolu s tímto myšlenkovým směrem mě napadá, co z minulosti už bychom dnes nezvládli? My všichni, děti i dospělí, žáci i učitelé.....

 A naskakovalo to jak na běžícím pásu. Jedna zatracená schopnost či dovednost za druhou.

   Těžko by se nám třeba žilo bez světla, tedy myslím bez večerního světla. Tehdy padla tma a šlo se spát.  

Nezvládali bychom asi drsnou hygienu, zimu či nedostatek jídla.

Neuměli bychom si jídlo ani ulovit.

 Já tedy určitě ne.

 Už by nám asi nešlo ani psaní dopisů či hledání informací někde v knihovně místo na Googlu nebo u AI.

Takže to, že někdo neumí rozdělat oheň, to je vlastně jen taková špičička ledovce. 

Prostě by nám to nikomu v minulosti nešlo.

Respektive šlo, kdybychom byli zvyklí.

Ale kdybychom se dnes při nějakém nečekaném cestování v čase ocitli v minulosti, byli bychom nahraní. 

Všichni.

Žádný mobil. Žádné zprávy.

Všechno pořád dokola. Dnes budete dělat úplně totéž co včera. A zítra také.

Dneska si třeba často stěžujeme na zpoždění vlaku o pár minut.

V minulosti ale cesta trvá dlouhé hodiny a dny.

Dnes, když se všechno smrsklo na zběsile rychlá videa, je to nepředstavitelně dlouhé. To bychom prostě nezvládli. 

A to nemluvím o zdraví, to bychom si v minulosti těžko dokázali zachovat. Bez léků, operací, drahých přístrojů. 

Jít s bolavým zubem ke kováři by se mi tedy nechtělo:-)

Navíc bychom si minulost vůbec neusnadnili svými moderními znalostmi. Byly by nám k ničemu, bez praktických schopností. 

Minulost by nás navíc zničila svým nepohodlím. 

A když ne nepohodlím, tak by nás upálili jako čarodějnice.

 Také by nás velmi rychle přesvědčila, že bez technologií toho už moc nezvládáme.

Jsme tedy v něčem výrazně dál a v mnohém strašně zaostáváme.

Minulost, hlavně tu vzdálenější, bychom asi většinou nezvládli.  

A přesto je na ní něco zvláštně přitažlivého.

Já třeba pořád tak trochu nechápu, že i když tehdy žili v mnohem těžších podmínkách, tak stejně zvládli postavit domy, města, katedrály i hrady a zámky. 

Bez technologií?

A nám nejde dokončit pražský okruh, postavit něco trvá desítky let (to ale hlavně kvůli stavebním povolením), nestavíme už ani metro, o běžných bytech ani nemluvím. Nebudujeme katedrály ani hrady, máme pořád nedostatek času…?

Je to tedy ve finále dost odskok od rozdělávání ohně, ale na druhé straně je to asi pořád jedna myšlenka😊

Zvíře k obědu si neulovíme, ale zato umíme během pěti minut objednat jídlo, které nám někdo přiveze přes půl města.

Oheň už rozdělat neumíme.
Ale dokážeme si zavolat někoho, kdo to udělá za nás.

A to je, zdá se, hlavní vynález moderní civilizace.

A k tomu pořád jedna a tatáž otázka.

Co všechno jsme po cestě do moderní doby vyměnili za pohodlí 

Jarní prázdniny

 V únoru přicházejí první jarní prázdniny.

Už samotný název je malým češtinářským oříškem. Jaro v nedohlednu, zima v kalendáři

a jarní prázdniny ve školním rozvrhu.

Děti mají volno. Dospělí se s tím musí popasovat. Nebo spíš najít několik variant, jak další dětské prázdniny logisticky zvládnout. Zejména v situaci, kdy máte dětí víc a každé má jarní prázdniny jindy.

 Jarní prázdniny jsou často ideálním příkladem toho, že volno neznamená klid, jen jiný druh organizace. Musíme na týden překopat pravidelný rytmus, protože brát si v únoru k prázdninám dovolenou se mnohým většinou nechce.

Jarní prázdniny původně asi byly vymyšlené pro ozdravný pobyt dětí na horách.

V době, kdy za sněhem musíte až na ledovec to zas takové terno není. K jaru to má daleko, zimu to často nenabídne.

Nicméně, někdo odjíždí na hory v každém případě, aby si prostě odpočinul aktivně. Jiný zůstává doma a odpočívá pasivně tím, že řeší, kam s dětmi.

Ale z jiného úhlu pohledu jsou jarní prázdniny v únoru takovým malým příslibem. Říkají nám, že změna je možná, i když zatím není vidět. Že se jaro tu sice ještě není, ale už má v kalendáři rezervované místo. Naznačují nám, že si volno vlastně můžeme udělat kdykoliv, když mohou být jarní prázdniny v zimě. Přesvědčují nás vlastně o tom, že všechno může být úplně jinak, když chceme. 

Klidně i v únoru.

A to někdy úplně stačí.

 

Půst

 Včerejší Popeleční středa zahájila velikonoční půst. 

V naší školní jídelně jsme na to poněkud pozapomněli a většina z nás měla na talíři kus masa. Takže jsme ten půst nezahájili zrovna podle tradic. 

  Půst ale primárně nemusí být jen o jídle. Může to být půst od hluku, od kávy, od vína ( třeba navázat na suchý únor), od auta, od mobilu, od sociálních sítí, od zbytečných slov, od věčné potřeby reagovat...

 Prostě od něčeho, čeho máme dost, neřku-li mnoho. 

Na čem jsme trochu závislí, co potřebujeme k běžnému přežití i k relaxaci. 

Prostě něco z toho si odepřít. Vlastně tady v tom bodě začíná kreativita. Rozhodnout si, co si odepřu, čeho se na čas vzdám. Půst dnes totiž doopravdy nemusí  znamenat jen vzdát se řízku. A také neznamená. 

Zkoušejí se různé varianty odříkání. 

Paní na venčení mi říkala, že se do Velikonoc vzdává kávy. Chce to zkusit bez ní, jako výzvu.

Když o tom přemýšlím, tak tohle by tedy pro mě byla výzva asi nezdolatelná. 

Jiní mají ale své jiné kreativní nápady a pokusy. Odříkaného chleba sice největší krajíc, ale o tom právě tento předvelikonoční půst není. Je výrazně duchovní, takové hledání cesty k sobě. 

V postním období se vždycky lépe přemýšlí. 

 Můžeme si dokonce dát i půst od brblání. 

Od věty že „to nemá cenu“. 

Představa, že bychom čtyřicet dní neklevetili u kafe je někdy možná větší výzva než vzdát se čokolády.

Tenhle den je prostě takový duchovní reset. Něco jako když vypnete počítač, protože už je toho na něj moc. A potřebuje aktualizovat. 

Ne proto, že už je rozbitý, ale protože potřebuje nadechnout. Stejně jako  my.

Bitva u Chlumce

Chlumec se nám většinou pojí s katastrofou sedláků, takže často tvrdíme, že jsme dopadli jak sedláci u Chlumce. 

To je ovšem jiný Chlumec. 

A dnes to bude o vítězství u Chlumce, v roce 1126, takže je tomu 900 let, kdy český Přemyslovec Soběslav I. nečekaně a slavně porazil německého krále Lothara III.

 Je to dvanácté století a to nabízí pěkný zmatek v Přemyslovcích. Je to zmatené či chaotické i pro ty, co je Přemyslovci zajímají, čímž myslím sebe:-). Ti, co jsou jim Přemyslovci ukradení, jsou z dvanáctého století docela na větvi. Tím myslím studenty:-)

Ale dvanáctým stoletím je netrápím, nicméně, kdo se zajímá, zjistí, že je tam tolik zajímavých dramat, že je to vlastně taková stoletá detektivka plná íntrik, vražd, bratrovražd, žalování v Německu, podrazů, ale i silných vazeb, přátelství či hrdinských činů. Ale protože každý chvilku tahal pilku, tedy vládl jen krátce, pak byl svržen, nastolen někdo jiný a za chvíli zas naopak, dost blbě se pamatují. Soběslav proto mezi nimi vyniká i tím, že se jako jeden z mála udržel na knížecím trůně déle. 

Byl to syn prvního českého krále Vratislava. To je dobrá indicie pro zapamatování si jeho jména i vlády. Seděl na přemyslovském trůně od roku 1125 do roku 1140.

Byl nejmladší syn krále Vratislava, takže se asi moc nepočítalo s tím, že bude vládnout. Také si dobu pobyl ve vyhnanství a v čele země se střídali jeho bratři, potažmo i bratranci. 

Maminky těžko nesou, když se jejich děti hádají a snaží se je usmiřovat. Stejně tak to dělala i matka Soběslavova, česká královna Svatava, Ale povedlo se jí rozhádané bratry dát dohromady až těsně před svou smrtí. A Soběslav se pak stal knížetem, když bratr ustoupil. A hned se dostal do sporu s německým panovníkem. To proto, že tam na něj žaloval jiný Přemyslovec, který si myslel, že vládnout by měl on a ne Svatopluk. 

Tím žalovníkem byl Ota Olomoucký. Protože byl nejstarší žijící Přemyslovec a dosud platilseniorát z dob knížete Břetislava. 

Lothar III: se ujal role mediátora, samozřejmě za tučný poplatek, Otu uznal za českého panovníka a se Soběslavem se vydal bojovat. Aby ho o své pravdě přesvědčil. 

A to byla ona bitva u Chlumce, což je nedaleko Ústí nad Labem,kde 18. února 1126 nečekaně Soběslav vyhrál. A nejen vyhrál, v bitvě zemřel jeho protivník Ota Olomoucký, takže už si nikdo nenárokoval český trůn. A německého krále Lothara III. dokonce zajal. 

Takže tenhle Chlumec je vlastně synonymem pro slavné vítězství. Soběslav I. si tady upevnil svou moc a následovala docela dlouhá doba jeho vlády. 

A o tom, že byl nejen válečník, ale i diplomat a politik, svědčí fakt, že zajatého krále Lothara III. vzápětí propustil a začal s ním spolupracovat. 

Od těchto dramatických okamžiků tedy dnes uplynulo devět set let:-)

 

Hrusice

 Cestou po D1 stačí jen sjet a krátce odbočit, kousek za Prahou. A nabídne se vám jako cíl výletu rodná vesnička Josefa Lady a kocoura Mikeše. 

Drobnou kaňkou v improvizovaném programu byl zavřený památník. Nu, nabízela se ještě varianta, že řadu exponátů vystavují na obecním úřadě. A ejhle. I ten byl zavřený. 

Nu, co už, v zimní čas se asi do Hrusic jezdit nemá. I tak jsme si je prošli, je to opravdu ladovská vesnice. 

A vypravíme se v létě, na turistický okruh kocoura Mikeše. A třeba už i památník bude otevřený.

Tentokrát to byl jen venkovní pobyt, letmý dotek zdejší historie. A odtud zase zpátky na D1, byla to prostě jen víkendová odbočka. 

Miloš Kopecký

 Dnes je to třicet let od úmrtí Miloše Kopeckého. To je výročí, řekněme, že docela kulaté. Třicet let uteklo jako mrknutím oka. 

Neustálým opakováním starých filmů, kde Miloš Kopecký hraje, mi nepřijde, že už je to tolik let. 

A ono je. 

Láka mě to k zamyšlení na téma Miloš Kopecký. Byl to totiž, podle mého, geniální herec. Baví mě jeho herectví i po letech. 

Zároveň to byl složitý člověk. 

A mohla bych ho použít i pro ilustraci života v minulém režimu, jak vystoupil proti emigrantům, aby toho později litoval.

Nebo ještě dál, jak se jeho tatínek rozvedl s maminkou, která pak zemřela v Osvětimi. 

On sám se kvůli svému židovskému původu ocitl v koncentračním táboře v Bystřici u Benešova. To je pro mě zajímavé i tím, že je to můj rodný kraj. Ve škole jsme se o válce učili hodně, ovšem o táboře v Bystřici se moc nemluvilo. Tuhle historii překrylo vystěhování tohoto kraje, o koncetráku se tady moc nemluvilo.

A Miloš Kopecký zde byl vězněn asi v patnácti letech. 

Přežil.

Začal nový život v poválečném, posléze komunistickém Československu. 

Hrál divadlo.

Vstoupil do strany.

Vystoupil ze strany. Spíš ho asi vyloučili, ale to je nyní jedno.

Hrál ve filmu a v televizi. Řekla bych, že geniálně.

Podepsal Antichartu.

Brojil proti emigrantům. Musel. 

Pak toho litoval.

A nakonec ostře vystoupil proti komunistům. Vlastně jako první z hereckého světa. 

Věnoval první židle do pražského divadla Ungelt, asi i stál za myšlenkou jeho vzniku. Nebo ji minimálně hodně podporoval. 

Trpěl depresemi. Byl ale vnímán jako vtipálek a bonviván. 

Prostě takové dvacáté století v kostce. 

Zemřel v Bohnicích, právě před třiceti lety. 

Určitě stojí za to připomenout si ho některou z jeho rolí, nejen to nejslavnější doktorskou. 

I když možná úplně nejlepší je kouknout na divadelní záznam jeho skvělého Lakomce.