Na Slamníku

Hospoda Na Slamníku, nedaleko Stromovky, je dávné kultovní místo. 

Historická hospůdka. 

Už leccos pamatuje, za minulého režimu se tady nejvíc scházeli ti, co s režimem nesouzněli. Dnes je to dokonce chráněná kulturní památka. 

S hodně dlouhou historií, už od středověku. Kdysi k němu patřila i kovárna se stodolou a nějaká pole. Asi i vinohrady, býval to to totiž hlavně viniční šenk. 

Jmenuje se podle slavnosti krejčích, kteří tady kolem Velikonoc pořádali své slavnosti zvané Štrozok neboli Slamník. 

Podobně jako ševci měli Fidlovačku, krejčí slavili se Slamníkem. 

Do zdejší krčmy se ale chodilo nejen při krejčovských slavnostech, ale i při poutích nebo korunovacích. 

Prostě slavnostní zájezdní hospoda. Často chodíme kolem. 

Nedávno jsme byli i uvnitř, na oslavě. A pořád je tu určitá atmosféra, historické interiéry, dobré  pivo. 

Takže pořád dobrý, zajít na Slamník na jedno. Je to takový začátek výletu po historických místech kolem Stromovky. 

Také mě spolu s tím baví, jak se mění slovní zásoba. Slamník je tady hospoda, kterou 

v okolí znají. Ale původní význam slova slamník neznají, ten už vymizel. 

Když se občas ptám dětí, tak většinou vůbec netuší, co by to mohlo být? A když se ještě vytasím s Nerudou a jeho fejetonem, tak: Kam s ním? moc nechápou. Nebo vnímají úplně jinak:-).

Takže se přes Slamník, potažmo slamník, dostávám k oblíbenému tématu o češtině a posunu mnoha slov. Nebo o tom, jak si někdy mezigeneračně nerozumíme. 

Když je vnuk v čilu, tak babička moc nechápe. Stejně tak jako on nerozumí tomu, když mu starší generace sdělí, že se mu nějak zapalují lýtka:-).

  Baví mě hledat ta slova, úplně nesrozumitelná napříč generacemi. Nebo posunutá. 

Slamník k nim vlastně také patří, zatímco štrozok je nesrozumitelné už i pro střední generaci. 

A tak zatímco jedni flexí, druzí relaxují a někteří ještě pamatují, kdy se váleli za pecí, čemuž dnes už zase mnozí nerozumí. 

Nakonec mě to celé přivedlo k mezigeneračnímu dialogu, který si ale nechám na jindy. 

A to vše způsobila procházka kolem Slamníku:-)

Empatie

 Empatie je dneska moderní slovo. Stejně jako flowee či další, jemu podobná. Je to hodně o sebepoznání, o tom, že chceme žít v pohodě a bez stresu. Když se nad tím hlouběji zamyslím či když detailněji pozoruji, jde jen o klišé. Zaužívanou frázi. Neřkuli letitou floskuli. Protože mnohé z toho, co se dneska staví na piedestal, ve společnosti vlastně chybí. Třeba empatie. Tolik se o ní mluví, je takřka všudypřítomná. V krvi či v kostech ji má ale málokdo. Spíš je běžné takové jájství. Já to mám jinak, já to umím, já tím netrpím…  Rozhovory už dávno nejsou dialogy, ale štafety ega. Jeden začne vyprávět

a druhý už netrpělivě podupává v napjatém očekávání, kdy přijde jeho chvíle.

Nedávno jsem četla diskusi o sporu mezi mládím a stářím. Jako že ti staří nestíhají ty současné technologie, jsou digitálně utiskovaní a podobně.

A v názorech pak samé, já to tak nemám, já to zvládám, nemá si paní stěžovat, /podotýkám, že šlo o pětaosmdesátiletou paní, která nestíhala samoobslužnou pokladnu/… Samozřejmě. Protože jestli něco spolehlivě řeší cizí problém, pak je to naše vlastní bezproblémovost.

A pak se tam objevil osamělý názor, který konstatoval, že se tady nikdo nedokáže vžít do pocitů člověka jen o deset či patnáct let staršího, protože on zrovna podobný problém neřeší.

A jak to tedy máme chtít po mladých, kteří vyrostli s iphonem místo dudlíku? Jak máme chtít po nich empatii, když ji nemáme sami k sobě?

A nemáme, to je zase pravda. Většinou. Protože, všimněte si, jak často rozhovor začíná oním já…? Začnete něco vyprávět a protistrana jen čeká na mezeru, až se nadechnete a vrhne do toho svoje, já to mám takhle….

Empatie dnes není nedostatkové zboží proto, že by byla složitá. Je nedostatková proto, že překáží. Zdržuje. Nutí nás zastavit se, poslouchat, nepřerušovat, nevyprávět hned vlastní historku.

A to je v době rychlosti a sebeprojekce skoro revoluční čin.

Takže až příště začnete větu slovem „já“, zkuste malý experiment. Chvíli počkejte. Třeba se mezi tím do rozhovoru vejde i někdo jiný. A možná se tam na chvíli vejde i ta ztracená empatie. 

Podcast

Knihovna v Benešově má také různé přidružené aktivity. Půjčování knih už je jen jednou z mnoha činností, kterým se dneska knihovny věnují. Knihovnický svět je pestré, zajímavé a kreativní prostředí. 

V Benešově krom jiného mají i virtuální činnost, bez té to dneska nejde. Rodí se tu nový podcast. 

Kafárenský podcast. 

Dostalo se mi pozvání k natočení rozhovoru.

 Tak jsme se s Torínkem vypravili na výlet. Měli jsme i kliku na počasí, takže jsme se 

v hezkém jarním podvečeru ocitli na poklidném benešovském náměstí. V knihovně nás mile přivítali a natáčení mohlo vypuknout. Vyklubala se z  toho příjemná a inspirativní hodina. Snad je i k dohledání v různých aplikacích, kde je možné najít benešovský Kafárenský podcast  

Je to zajímavá práce mladé knihovnice. Setkávání s různými lidmi ze zdejšího regionu. 

A myslím, že je to práce chvályhodná a úspěšná. 

Těšilo mě být její součástí. 

 

Úklid

    Nedávno jsem znovu sledovala dávný dětský seriál o Arabele. Jeho geniální první díly. Vtipné, originální a nečekaně aktuální.

Když kupříkladu princezna Xenie, která představuje ono klasické pohádkové zlo, chce z pohádkové říše udělat moderní lidský svět, nechá, krom jiného, navážet hory odpadků do vody a do lesů. Aby čistou pohádku změnila na špinavý svět. Docela výstižné, řekla bych.

A jak to souvisí s nadcházejícím dubnem?

Kdyby totiž nešlo o klasický pohádkový příběh, mohlo by se to vydávat za vizionářskou varovnou ekologickou studii. Podobné věci se totiž děly a stále dějí i v reálu. Snad jen, že nejde o legální řízenou činnost, ale o protizákonné aktivity. Arabela byla v tomto směru v podstatě ekologický protest.

Protože jak se dobrat poznání toho, co lidi vede k tomu, že navzdory dnešním vymoženostem, jako jsou kontejnery na tříděný odpad, popelnice na každém kroku, koše ve všech parcích, ba i v lese jsem narazila na odpadkový koš, tak co je vede k odhazování nepořádku na chodník, do lesa či prostě kamkoliv je napadne?

Líbí se jim to jako pohádkové Xénii? Žít mezi odpadky?

Možná proto, že o tomhle tématu přemýšlí víc lidí, je do dubnových slavných dnů zařazen Den Země, tedy ekologický svátek, upozorňujíc na dopady podobného chování. 

Je to taková dubnová výzva k návratu do pohádkové čistoty.

Země se v dubnu probouzí do jarních dní, znečištění všude kolem je víc patrné než v jiných měsících.

Duben se vlastně stává impulsem pro úklid kolem sebe.

A vůbec to nemusí být jen dvacátého druhého dubna, kdy Den Země září v kalendáři. Uklízet kolem sebe můžeme každý den.

Pravda, s prstenem princezny Arabely by to šlo lépe, jenže žádný prsten, který by uklidil les, nemáme. Musíme fungovat bez kouzel.

 

 

 

 

Světice

 Na jednom ze hřbitovů Tori objevil sochu světice. Povedlo se mi ho u ní vyfotit, ač zrovna neměl fotogenickou náladu. 

A přivedl mě tím na myšlenku o funerálním umění. Které je mnohdy velmi zajímavé, ale moc ho nevnímáme. 

Je to prostě hřbitov. Tam nějaké sochy patří, tak většinou splynou s okolím, neberou se jako nějaké specifické umění. 

Funerální umění:-)

Pravda, někdo má hřbitovy rád a hodně tam chodí. Ten to pak má asi jinak. 

Ostatně, my někdy také rádi zajdeme na hřbitov jen tak. Není to pravidlo či zvyk, ale čas od času je i hřbitov cílem našeho výletu či procházky. 

A nejen ten slavný, vyšehradský, který je už vlastně takovou i turistickou atrakcí. Chodíme 

i na jiné hřbitovy, kde se dají najít opravdové skvosty funerálního umění, podobné, jako tato úvodní  malá světice.

Procházka po hřbitově nese jinou atmosféru, přináší jiný druh zážitků.  Je to putování za netradiční architekturou. Objevování dávných osudů. Připomenutí pomíjivosti všeho.

    Navíc, v těchto dnech si připomínáme sto let od narození Olbrama Zoubka. Jeho funerální sochy jsou na mnoha hřbitovech, snadno se dají objevit, protože mistrův rukopis je nezaměnitelný. 

Olbram Zoubek mě vždycky bavil i proto, že jsem jeho sochy dokázala rozpoznat na první pohled. 

A nejde jen o památník totality na Újezdě, každá jeho socha je charakteristická. 

Tak se tedy obloukem dostávám k jeho výročí, které tady připomínám. Narodil se 21. dubna 1926 v Praze. 

Slavná je  jeho posmrtná maska Jana Palacha, která je dneska na Filozofické fakultě v Praze.

Spojujeme ho s Prahou a s Litomyšlí, i když do Litomyšle ho vlastně vyhnali soudruzi za "trest". On tam udělal spoustu krásné práce

Najdeme ho veřejném prostoru na mnoha místech.

Na Letné máme dokonce jeho hřiště, které připravoval v šedesátých letech spolu se svojí manželkou, Evou Kmentovou.

Byl originální, zajímavý, charismatický...

A narodil se přesně před sto lety.

Psi

 Psi jsou dneska na výsluní. Tedy někde, v některých oblastech a u některých lidí. 

Mazlíčci. 

Největší. 

S privilegii, o kterých se některým lidem může jen zdát. Na Letné mají psi dokonce několik obchodů, zaměřené na jejich luxus. Respektive, psi je ještě nevlastní, jak  naznačuje neobratná předchozí věta. Jsou to obchody pro psy, jako je třeba zdejší slavný Dog town.

A všechny jsou zjevně prosperují, byť některé jsou až nekřesťansky předražené.

Nicméně, tady je to dle hesla, že vše pro psy... 

Někde je to samozřejmě jinak, pejsci jsou týraní, množení, toulaví... 

A kdysi bývali i hojně využívání jako pokusní tvorové. Zkoušelo se na nich či s nimi kde co.

Vždycky mě to zaskočí, že to byli zrovna psi. 

Asi to taky bylo jen někde, ale i tak. 

Jako první se samozřejmě nabízí Lajka. Svého času slavná. Když si představím její osud, jak jí, vyděšenou, narvali do rakety, kde pak zemřela, aby to celý svět oslavoval, je mi z toho dost divně. A to navíc máme na Letné bar, dost populární, jmenuje se Lajka. Radši tam moc nechodíme:-).

Pak byly další fenky, Strelka a Bělka. Ty se, na rozdíl od Lajky vrátily. A jejich příběh dokonce pokračoval.

Štěně od jedné z nich totiž věnoval Chruščov americkému prezidentovi Kennedymu. Stal se z nich symbol studené války, respektive jejího chvilkové zjemňování. 

Viděla jsem film, jak se na psech testoval inzulín, to mě kdysi docela šokovalo, byť tady šlo evidentně o dobrou věc. Ale i tak, testovat to na psech...

Psi byli zneužívání ve válkách, to se už také všeobecně ví. Nosili třeba výbušniny proti tankům. Vůbec si neumím představit, že má někdo tu potřebu je tam vyslat. 

A tak bych mohla pokračovat. V tom, jak to psi mají všude jinak.

Třeba toulavými psy všude na Balkáně.... Někteří turisté to pak nemohou vydržet, zachraňují je a vozí do Čech...

Nebo tím, jak je Asiati pojídají. Prostě kde máte Bóbika....

Jinde jsou psi uvázaní u boudy, na řetěze... Sice to už od letoška řeší zákon, zakazuje to. Ale myslím, že by stačilo procestovat český venkov a vidělo by se, kolik lidí zákon dodržuje 

a kolik si z něj dělá dobrý den...

Na druhé straně,  v některých bublinách se staví psi na piedestal. 

O drsné existenci svých předků, ale i souputníků,  se takovým pejskům ani nezdá. 

Mají své prodejny, obleky, chodí na masáže, na drápky, na běhací pás, aby se proběhli. Nebo zrehabilitovali. 

Mají se prostě někde líp než lidé. 

Občas si kladu otázku, zda je to normální a kam až to dospěje, byť se na tom sama aktivně podílím.

Ale ve finále je asi lepší rozmazlovat než týrat. 

Nebo nekontrolovaně množit. Takže radši na piedestal, byť by se nemělo zapomínat na staré dobré, všeho s mírou. 

 Na Letné je psů skoro víc než lidí. A hlavním tématem veřejných diskusí jsou často psí exkrementy. Takové téma na h.....

Jak vidno, psí téma má nespočetné množství variant. A je to taková výrazná tečka za odlehčeným letenským psím zamyšlením. Neškodné téma pro dnešní den:-) 

Zpověď

 Obal knihy vypadal, jako by to byla kniha o nás, respektive  jen o mně, jako o té stárnoucí trosce, ovšem  bez jezevčíka:-), protože pes na obálce tedy jezevčíka moc nepřipomíná. 

Ten titul byl natolik lákavý, že jsem ho zkusila. 

A jde o veselé čtení, příjemně napsané , s vtipem a nadhledem. Příjemná oddychovka. Prostě zpověď....

Baví mě to.