Olympijský únor

 Těžko hledat měsíc, který by měl k optimismu dál než únor. Je krátký, často studený, někdy šedivý, většinu nevlídný.

Snad právě proto se nabízí lákavá varianta tomu nějakou formou utéct.

Letos se to doslova samo nabízí.

Čeká nás totiž olympijský únor. Sportovci vyrazí do Milána, my ostatní k televizi.

Někde určitě vzniknou i olympijské parky, kde si zájemci budou moci vyzkoušet různé sporty, zkusit si, jaké to je stát se na chvíli biatlonistou, krasobruslařkou nebo alespoň nadšeným divákem s kelímkem čaje v ruce.

Olympijské hry patrně klasicky přinesou jistou dávku souznění, kdy budeme držet palce

a v případě úspěchu používat oblíbený plurál, ve stylu, že vyhráli jsme zlato.

Opráší se i myšlenka olympismu, že není důležité vyhrát, ale zúčastnit se. To v případě neúspěšných reprezentantů, aby se to dalo nějak omluvit.

Pro letošní únor je to asi hlavní téma, minimálně pro sportovní část národa. Program je daný, emoce zajištěné.

Ale olympijský únor teoreticky má co nabídnout i těm, kteří běžně sport sledují jen okrajově. Právě 

v oné myšlence pohybu, ať už skutečného, nebo alespoň symbolického.

„Ve zdravém těle zdravý duch,“ říkali sokolové, a i když je toto heslo starší než většina televizních olympijských přenosů, se sportem souvisí dodnes víc než dobře.

Lze ho tedy využít i v olympijském únoru. Třeba s vizí, že spousta problémů se dá rozchodit, ze starostí se lze vyběhat, napětí vyplavat, myšlenky si srovnat při obyčejné procházce. Nemusíme hned lámat rekordy ani si pořizovat olympijskou výstroj. Stačí dát tělu signál, že má jít vpřed, a duch se často přidá sám.

Olympijský únor tak nemusí zůstat jen u obrazovek a medailových tabulek. Může být i nenápadnou výzvou, jak se pravidelně hýbat, jak fandit, sdílet emoce, a třeba se i inspirovat. Protože někdy opravdu není důležité vyhrát. Někdy úplně stačí se zúčastnit, vlastního února, vlastního pohybu, vlastního malého závodu se zimní únavou.

A to už je vítězství, které si v únorů může připsat každý z nás.

 

Setkání v Benešově

 Včerejší beseda v Benešově. Povedená. Alespoň mě to těšilo. Krásné prostředí archivu. Tady jsem tedy byla poprvé. Knihovna zdejší prostor využívá pro besedy a přednášky. 

Vždycky mě překvapí, že na mě přijdou diváci a posluchači. Jsem vždycky připravena, že nemusí přijít nikdo. Ostatně, mám zkušenosti i z té druhé strany, když já někoho zvu a pak napjatě čekám, zda ti posluchači přijdou. 

Když jsem ten host, myslím, že umím přijmout, kdyby nikdo nepřišel. Nebo třeba jen jeden člověk, uměla bych si povídat i s ním. 

Ale tentokrát přišli. A kupodivu i docela dost, prostor se zaplnil celý. Svou pozornost měl i Tobiáš, které většinou vítali a zdravili dříve, než mě. Což je klasika a běžné, nikterak mě to neudivuje. 

Posluchači byli pozorní, vnímaví, kladli i zajímavé otázky. Je to takový balzám, oproti škole, nemusím o tu pozornost a diskusi bojovat. 

Bavilo mě to celé dvě hodiny, byť na začátku jsem se trochu bála, že dvě hodiny neumluvím. A ejhle, šlo to samo. Pak ještě cesta zpátky do Prahy a den skončil. Řekla bych,  že úspěšně:-)

Souvislosti

 Některé souvislosti jsou na první dobrou neviditelné. Musíte je chvíli obracet v hlavě, jako když hledáte ztracené brýle, které máte celou dobu na nose.

 S jejich odhalením pak přichází jásavý aha efekt.

 Tedy jen pro někoho.

Někdo to ví dávno, jiný objevuje Ameriku.

Třeba jak souvisí únor se zakazovanou svatbou v květnu?

Květen, lásky čas, býval překvapivě kdysi označován za měsíc nevhodný k sňatku. Svatba v máji značí máry, říkávalo se.

Moc jsem to nechápala, zejména v odkazu na již zmiňovaný máj, lásky čas.

Vysvětlení leželo v únoru. Byla tam nečekaná souvislost. S měsícem, který kdysi býval nejdrsnějším obdobím zimy. V roce 1929 byla u nás údajně naměřená teplota přes mínus čtyřicet stupňů Celsia.

Nevěsty, které se v květnu vdávaly, pak většinou v únoru rodily.

A často zemřely, zima si vybírala svou daň.

A tak vznikla obava, která se časem změnila v pořekadlo, které se ustálilo v lidových pověrách.

A pořekadlo o květnu nevhodném ke stvrzení sňatku přežilo déle, než by jeden čekal.  Nečekaná souvislost, řeklo by se.

Ale právě ty má únor v oblibě.

Navíc, takových podobných život jistě nabízí přehršel.

Únor už je dávno očištěn, už ani není hoden svého původního staročeského označení úmor. Málokdo dneska už rodí při minus čtyřiceti, a máje se svatbami jen hemží.

Přesto i dnešní únor nabízí překvapivé souvislosti. Nečekané propojení všeho se vším, Každý si může najít tu svou, od přírodních analogií přes antialkoholické vypětí suchého února  až k historickým konotacím.

Souvislostí prostě únor přináší poměrně hodně, navzdory své délce, která ho vůči ostatním měsícům trochu handicapuje.

Nu, tak vybírejte, z celé palety únorových souvislostí. Můžete klidně znovu propojit únor s láskou, nikoliv tou květnovou, ale po novu, tou valentýnskou. Jen najít tu správnou souvislost…

A když žádnou nenajdete, klidně si ji vytvořte. 

Únor je pro nové pranostiky jako stvořený

 

Protiklady

 Protiklady se údajně přitahují, minimálně podle dávné české pranostiky. 

V únoru máme protikladů poměrně dost, je to po všech stránkách zvláštní měsíc. Nabízí nám obžerství i zdrženlivost, koblihu i popel, muziku i ticho. Je měsícem masopustu i půstu, a to už samo o sobě je docela protiklad.

Ještě se tančí, zpívá a smaží. Masopustní veselí připomíná, že radost se nemá šetřit a že svět není jen práce a povinnosti. A sotva dohraje poslední dechovka, přichází Popeleční středa. Najednou se mluví o míře, o řádu a o tom, co všechno bychom mohli nebo měli oželet.

Je to buď typický únorový protimluv nebo naopak, snaha o nějakou rovnováhu. Už to, že jde o měsíc nejkratší, svědčí o jakémsi vyvažování.

Únor vlastně připomíná, že život není ani nekonečný karneval, ani souvislá řada zákazů. Že občas potřebujeme vypnout a jindy zase přidat. Že smích i ticho mají své místo v našem životě. A někdy dokonce ve stejném kalendářním týdnu.

Možná právě proto působí únor tak rozporuplně. Je krátký, a přesto dlouhý. Chladný, ale už

 s příslibem světla.

A mezi masopustem a půstem si každý může vybrat, kde se právě nachází. Někdo ještě smaží koblihy, jiný už přemýšlí, čeho se na chvíli vzdá.

Únor nám prostě nenutí jedno jediné tempo. Nabízí možnost se nadechnout, zasmát i ztišit.

 A připomíná, že rovnováha není nuda, ale umění.

Přeji vám příjemné a úspěšné únorové vyvažování.

 

Hromnice

 Můj oblíbený svátek světla. Na Hromnice o hodinu více. 

A opravdu to tak je. Je déle vidět, odpoledne je výrazně delší. Ráno to ještě tolik nepociťuji, ale odpoledne ano. 

Vlastně jsem to nikdy vědomě neměřila, jde o pocit a zažité pořekadlo, prostě tomu věřím, bez ověřování. Je více světla, více energie, víc optimismu. 

Prostě svátek.

4A ještě k tomu 2.2. takže i číselná magie. 

Někdy mě napadá, čemu tu hodinu "navíc" věnovat? Sportu? Kavárně? Lidem? Nebo třeba knížce?  

Mohla by to třeba být taková výzva k procházce navíc, k nečekanému setkání či nějaké neobvyklosti, kterou vybočíme z všední rutiny. 

Ale většinou zůstane jen u pocitu a přemýšlení, nijak ty Hromnice neobzvláštňuji. Jen je prostě mám ráda. 

Někdy si tedy pouštíme ten pradávný americký film, na Hromnice o den více. To je taková hezká tradice. A dobrý film, který baví i po letech.

Někde jsem četla, že k Hromnicím patří i rámus, s odkazem na boha Peruna. Tím hlukem se má vyhánět zima. 

S tím tedy úplně nesouzním, to radši zapálím svíčku hromničku. 

Ono je k dnešku asi pranostik povícero, mě ale nejvíc bere ta světelná. Protože je to signál, že ta lepší část roku už se pomalu rozbíhá. 

Lze na to jít i marketingově, jako že příroda nabízí hodinu zdarma, Jako takovou iluzi. 

I s tím lze na Hromnice docela dobře existovat. 

A slavit, protože vždycky je dobré najít nějaký důvod k oslavě. Třeba k té dnešní, světelné. 

Dobrý přírodní marketing. 

 

Sametová

 Konkrétně celý název je Léta sametová. 

A jde o román od Štěpána Javůrka, který se hodně - a dobře- věnuje oblasti Sudet. Tak jsem zvědavá za reflexi revoluce:-)

Rok co rok

 Rok co rok se to opakuje, děsivý školní leden. 

Už několik let zpátky si říkám, že by nebylo od věci v lednu onemocnět a do té práce nechodit. Nic by se nestalo, nějak by to doklepali i beze mě. 

Já bych si odpočinula a ušetřila nervy, energii a iluze. 

Protože před pololetním vysvědčením je ve škole peklo. Alespoň v naší škole, jinde to třeba mají jinak. 

Já to sice také pokaždé chci jinak, ale nějak se mi to nevede. Naši studenti jsou totiž nastaveni na dobré známky.  A to často i bez ohledu na to, zda na to mají, zda je předmět baví, zda celý půl rok pracovali. Prostě cílem je mít ty jedničky, s nějakým slovním hodnocením vás většinou pošlou do háje. 

A tak je tu doba písemek, opravování, zkoušení a dialogu o tom, zda to je na jedničku či ne. 

Osobně totiž nejsem moc příznivec známkování, spíš mi jde o zájem a aktivitu, a to se moc nepotkává 

s touhou mít dobré známky. Někteří je pak chtějí nejlépe skoro zadarmo. 

A tak se koncem ledna už sotva vleču. Vyčerpaná, otrávená, rozladěná. Rok co rok se to opakuje. Naštěstí je to úspěšně za námi, vysvědčení už je doma a nyní je tu takový klidnější únorový mezičas. 

Opakovat se to bude zase v červnu, ale tam je to zředěné vidinou letních prázdnin, lépe se to snáší. Leden je fakt děsivý. Vyčerpané jsou děti, učitelé i rodiče. Všechno jede na sto procent, respektive na sto deset procent. 

Naštěstí už je leden v propadlišti dějin a nastává ta lepší část roku. 

Teď se chvíli zas bude chodit do školy normálně, bez intenzivního tlaku na megavýkon.