středa 11. února 2026

Wellbeing

 Módní hit současnosti. Slovo, které se hodně skloňuje ve veřejném prostoru. Dokonce i do školství proniklo. 

V tomto jsme tedy docela aktivní. Všichni mají být v pohodě. Cílem je wellbeing. 

Ministerstvo školství to deklaruje jako cíl moderního vzdělávání. Tedy jeden z cílů, ale zase viditelný. 

A asi jako každý dnešní zaměstnavatel to hlavně musí mít někde na stránkách, jako že wellbeing je 

u nich / u nás/ na denním pořádku.

Co to vlastně je? 

My si to většinou překládáme jako pohodu. Prostor bez stresů. Myšlenku, že do práce, potažmo do školy, se můžete i těšit. 

Respektive máte těšit. 

Tak co, těšíte se??

 Jako tomu většinou bývá, myšlenka více méně hezká, dobrá, provedení kulhá. Nic, co se jen vzdáleně podobá pohodě a klidu, asi nelze nadiktovat, to musí být automatické. Vycházet z podstaty, z jakési hloubky, nikoliv shora, jako ministerský nápad. 

A pokud je všeho hodně a je to všude, dostaví se logicky nějaká inflace.

Takže třeba já jsem už na slovo wellbeing alergická. Jsem přesvědčená, že klid a pohodu příkazem nevytvoříš. Navíc, představu o pohodě má většinou každý jinou. 

Nicméně, je to trend doby, ve školství se s ním třeba setkáváme v míře větší než malé. S tím pojmem, samozřejmě, ne už se samotnou atmosférou. 

Ale nechci být jen kritická. I snaha se asi počítá. A je pozitivní. 

 A tak třeba existuje i akce týden wellbeingu. Dovedený do takových detailů, že jeden den máme všichni přijít do školy ve fialové barvě. 

Je to prý barva pohody. 

Některé třídy pak společně ráno snídají. Buď při výuce nebo v rámci třídnické hodiny. 

I moji primáni to tak měli. Sice nejdřív koukali dost udiveně, co to po nich chci, ale pak si snídani donesli a jednu hodinu jsme tak celkem v pohodě prožili. 

Jiní se u toho povalují na koberci či v relaxačních křeslech. 
Pak se to nafotí, dá na web a hop a je tu lidoop. 

Tedy wellbeing. A fialový den.

Tak hlavně, že jsme v klidu a pohodě:-).

Jen nevím, jestli se s tím slučuje fakt, že se pořád těšíme na prázdniny, ač se máme těšit do školy:-)





úterý 10. února 2026

Kuchařky

 Kuchařky patří do té množiny nepedagogických zaměstnanců, které ministerstvo z nějakého důvodu nechce platit. Jako by si mysleli, že jídlo do školy nepatří. 

Ať to platí někdo jiný. 

Nebo možná vycházejí z vlastních zkušeností, těch tolikrát kritizovaných jídelen ve sněmovně, kde se za jídlo neplatí skoro nic. Asi si pak myslí, že je to tak všude a že tady prostě ti pečení holubi opravdu skáčou na talíř samotní. 

A aby to školní kuchyně měly ještě zajímavější, připravili jim soudruzi na vyšších místech /tam, kde všemu rozumí/ onen spotřební koš. Aby děti jedly zdravě, tvrdí se v něm. A zásobují jí luštěninami, kuskusem, špenátem, vodou.... Zakazují, respektive omezují sladká jídla, vlastně cukr jako takový. 

Zní to samozřejmě hezky a vznešeně, aby děti jedly zdravě a pestře. Jen by mě zajímalo, jestli takový úředník někdy v té jídelně opravdu byl. Děti do toho klofnou a nesou to vyhodit. Někdy ani to ne. Rovnou to vyhodí. 

A to se děje často, s novou vyhláškou to jen narůstá a bude narůstat. 

Jistě, oponenti nám budou tvrdit, že školní jídelny vaří hnusně. To je takový relikt minulosti. Prostě se to tvrdí, ač tomu tak dávno není. 

Sama mohu třeba dosvědčit, že naše jídelna vaří fakt dobře. Přesto to vídám. Jak děti všechno vyhazují. Nebo mnohé vyhazují 

A kuchařky, které se snaží, teď musí čekat, kdo je zaplatí. Má to být zřizovatel, ten náš asi platí, byť fluktuace ve školní jídelně je i tak velká. 

Ale slyšela jsem v nějaké reportáži, že to fakt není pravidlo. Někde na to prý v rozpočtu nejsou peníze. Navzdory tomu, že platy kuchařek jsou spíš podobné podpoře v sociální nouzi než opravdové výplatě.

 I tak se radní některých čtvrtí či měst tváří, že na to nemají. 

A co asi mají kuchařky dělat? 

Úplně nejlepší je hledat si práci jinde, což mnohé dělají. Ale práce neroste na stromech, takže to není zrovna nejjednodušší řešení.

Ti, co zbývají, pak musí připravovat jídla dle spotřebního koše za minimální mzdu. 

Asi, až odejdou všechny a ve školách zavládne hlad, pak to třeba někomu dojde. Že nepedagogickými pracovníky ve školách by neměli pohrdat. 

Zatím tedy pohrdají, řekla bych že takřka veřejně. Asi si myslí, že je to jídelna jak ve sněmovně. Všechno je tam dobré, levné a v dostatečném množství. A jak se to tam dostalo, kdo to vyrobil a kdo to zaplatí, to se už většinou neřeší.

 Škoda.

Osobně bych jim tam poslala pořádnou dávku UHO. Aby se vzpamatovali.


  

pondělí 9. února 2026

Titulky

 Videa, nejlépe ta krátká, zaplavují internet. Většinu je dělá umělá inteligence. Nebo je alespoň titulkuje. Pravopis tak dostává totálně na frak. Prostě, piš jak slyšíš. 

Na sociální síti v nějaké učitelské skupině jsem zachytila dialog ohledně vyjmenovaných slov. Akční aktivisté, z řad rodičů i pedagogů, se tam pohoršovali nad tím, že některé učitelky (většinou jim přidali přívlastky typu stará, blbá, zaostalá) pořád ještě nutí děti, aby se naučily vyjmenovaná slova.

K čemu jim to je, rozhořčeně se tam přeli nad zkostnatělým školstvím a jasně deklarovali, že tedy oni nic takového podporovat nebudou. Jejich děti se to rozhodně učit nebudou. 

Nemusí  a nebudou. 

Dost hlasitě se tam projevoval i šéf scio škol, který je v tom podporoval a snad vyjma vulgarismů s tím naprosto souzněl. 

Už dávno se do podobných diskusí nezapojuji, byť pořád mě ještě některé názory dovedou rozladit, překvapit ba i naštvat. 

Ale každý svého štěstí strůjce, takže když to tak chtějí, nechť se nic neučí. Jen to pak vypadá dost divoce, na těch sítích. 

Videa, kterými jsem začínala, jsou dnes často otitulkovaná. Viděla jsem reklamní blok na nějaké punčochy, asi dobré, zdravotní, elegantní a já nevím, jaké ještě. Opakovaně tam tvrdili, jak je to příjemné pro vaše lítka!!!!

A nikoho to nezarazilo!?!

Stejně jako můj oblíbený podcast Přepište dějiny, který se "pyšnil" titulkem o tom, jak se spisovatelé stávali svědomým národa!?!

 A to za poslech chtějí peníze, protože už jsou herohero?!

Předpokládám nějakou AI, protože oba pánové, kteří podcast připravují, by to snad nepřipustili. 

A nebo nevím. 

Punčochy pro svoje lítka bych si prostě z principu nekoupila, stejně jako se mi nechce platit za svědomý národa. 

Ale na druhou stranu, vypadá to, že jsem v absolutním oslabení, většinou to nikomu nevadí. A tím, jak se to ty děti přestanou učit, to stejně za chvíli přestane být relevantní, protože to nikdo nerozezná. Stejně jako těžko budu rozeznávat, co je pravda a co ne. Protože je tu nová modla AI. A trend nic si nepamatovat. 

Tak hurá do divoké budoucnosti, myslím si já. ...



 

neděle 8. února 2026

NG slaví

 Národní galerie už existuje 230 let. 

Původně to byla Obrazárna, kterou vlastenci založili v únoru 1796. Byla to šlechtická elita své doby, která se rozhodla galerii založit. Byli to Kolovratové a Nosticové a Šternberkové. 

Prostě modrá krev.

Postupem času se z vlastenecké společnosti stala státní instituce, která si dnes říká Národní galerie Praha. Celý tento víkend galerie oslavuje tím, že vstup do jejích expozice je zdarma.

Tuto možnost nevyužijeme, určitě tam budou davy lidí a to pro mě návštěvu galerie dost devalvuje. Raději v klidu a v menším množství lidí. 

Ale určitý smysl to jistě má. Přijdou i lidé, kteří by jinak do galerie nezamířili. A třeba se chytnou a budou se vracet. 

Odkaz na program oslav je zde


sobota 7. února 2026

Knihovna

 Během týdne jsme se  s primány vypravili na výpravu do knihovny. Do městské knihovny, respektive do její pobočky v Libni. 

Ta hlavní, na Mariánském náměstí, ta je nyní v obležení turistů, kteří si touží vyfotit Krénův Idiom. Ten, který tam stojí již řadu let a roky to nikoho nezajímalo. A najednou fronty?

Občas mě napadne, jestli alespoň někdo z té fronty ví, kdo je Juraj Krén? ¨

A co vůbec znamená idiom? 

Po pravdě, asi nikdo. 

Ale ani to není nijak stěžejní myšlenka mého dnešního psaní. Jen se mi to tam tak zatoulalo, při zprávě 

o návštěvě knihovny. 

Studentské návštěvě. 

S hlavním cílem, seznámit malé primánky s fungováním systému knihoven.

Libeňská pobočka je podle paní knihovnice nejkrásnější v Praze. 

A patrně má pravdu, místo v bývalém mlýně je opravdu krásné. 

Krom knih zde nabízejí i kávu, deskové hry, posezení...

Nové věci jsme se dozvěděli všichni, já i děti. 

Mě třeba zaujalo, ba i překvapilo, plno věcí. Samoobslužnost knihovny, kupříkladu. Pak kreativní dílny knihovny, že si lze, na knihovní průkazku, někde půjčit šicí stroj a něco si ušít, nebo něco vyrobit v truhlářské dílně. 

Taková kreativní místa nabízí knihovna tři. 

Pak také, že existuje i artotéka, kde se půjčuje umění, ale lze tam i kreativně tvořit. Prostě samé zajímavé věci nabízí knihovna. Stojí za to ji navštěvovat, každou, nejen tu v Libni. A raději tedy tu s knihovníky. Tu samoobslužnost, která je hitem doby a vedlejším efektem AI, tu tedy opravdu moc nemusím. 









 

pátek 6. února 2026

Olympijský únor

 Těžko hledat měsíc, který by měl k optimismu dál než únor. Je krátký, často studený, někdy šedivý, většinu nevlídný.

Snad právě proto se nabízí lákavá varianta tomu nějakou formou utéct.

Letos se to doslova samo nabízí.

Čeká nás totiž olympijský únor. Sportovci vyrazí do Milána, my ostatní k televizi.

Někde určitě vzniknou i olympijské parky, kde si zájemci budou moci vyzkoušet různé sporty, zkusit si, jaké to je stát se na chvíli biatlonistou, krasobruslařkou nebo alespoň nadšeným divákem s kelímkem čaje v ruce.

Olympijské hry patrně klasicky přinesou jistou dávku souznění, kdy budeme držet palce

a v případě úspěchu používat oblíbený plurál, ve stylu, že vyhráli jsme zlato.

Opráší se i myšlenka olympismu, že není důležité vyhrát, ale zúčastnit se. To v případě neúspěšných reprezentantů, aby se to dalo nějak omluvit.

Pro letošní únor je to asi hlavní téma, minimálně pro sportovní část národa. Program je daný, emoce zajištěné.

Ale olympijský únor teoreticky má co nabídnout i těm, kteří běžně sport sledují jen okrajově. Právě 

v oné myšlence pohybu, ať už skutečného, nebo alespoň symbolického.

„Ve zdravém těle zdravý duch,“ říkali sokolové, a i když je toto heslo starší než většina televizních olympijských přenosů, se sportem souvisí dodnes víc než dobře.

Lze ho tedy využít i v olympijském únoru. Třeba s vizí, že spousta problémů se dá rozchodit, ze starostí se lze vyběhat, napětí vyplavat, myšlenky si srovnat při obyčejné procházce. Nemusíme hned lámat rekordy ani si pořizovat olympijskou výstroj. Stačí dát tělu signál, že má jít vpřed, a duch se často přidá sám.

Olympijský únor tak nemusí zůstat jen u obrazovek a medailových tabulek. Může být i nenápadnou výzvou, jak se pravidelně hýbat, jak fandit, sdílet emoce, a třeba se i inspirovat. Protože někdy opravdu není důležité vyhrát. Někdy úplně stačí se zúčastnit, vlastního února, vlastního pohybu, vlastního malého závodu se zimní únavou.

A to už je vítězství, které si v únorů může připsat každý z nás.



 


čtvrtek 5. února 2026

Setkání v Benešově

 Včerejší beseda v Benešově. Povedená. Alespoň mě to těšilo. Krásné prostředí archivu. Tady jsem tedy byla poprvé. Knihovna zdejší prostor využívá pro besedy a přednášky. 

Vždycky mě překvapí, že na mě přijdou diváci a posluchači. Jsem vždycky připravena, že nemusí přijít nikdo. Ostatně, mám zkušenosti i z té druhé strany, když já někoho zvu a pak napjatě čekám, zda ti posluchači přijdou. 

Když jsem ten host, myslím, že umím přijmout, kdyby nikdo nepřišel. Nebo třeba jen jeden člověk, uměla bych si povídat i s ním. 

Ale tentokrát přišli. A kupodivu i docela dost, prostor se zaplnil celý. Svou pozornost měl i Tobiáš, které většinou vítali a zdravili dříve, než mě. Což je klasika a běžné, nikterak mě to neudivuje. 

Posluchači byli pozorní, vnímaví, kladli i zajímavé otázky. Je to takový balzám, oproti škole, nemusím o tu pozornost a diskusi bojovat. 

Bavilo mě to celé dvě hodiny, byť na začátku jsem se trochu bála, že dvě hodiny neumluvím. A ejhle, šlo to samo. Pak ještě cesta zpátky do Prahy a den skončil. Řekla bych,  že úspěšně:-)