Digitální teror

 Stále hlasitěji se řeší zákaz sociálních sítí pro malé děti. Respektive pro dospívající, nějak se chce naivně věřit, že malé děti to zatím nezasáhlo. 

Žijeme v digitální době, zdá se, že je to trochu proti proudu. Tuto premisu potvrzuje i fakt, že už se hledá, jak případný zákaz obejít, jak se dostat třeba na jiné sítě, ty, které nebudou zakázané....?

  Plošný zákaz logicky nic neřeší, přesto to nějakou logiku má. Alkohol a cigarety také nenabízíme dětem, do určitého věku. Víme, že je to škodlivé. 

Sítě dětem škodí také. Jen to nějak nechceme moc vidět. 

Vrazit dvouletému dítěti cigáro nikoho nenapadne. (skoro nikoho). Vrazit mu mobil či tablet napadne kde koho. Většinou jejich vlastní matku. Aby si hrálo a bylo v klidu. 

Pravda, adiktologové tvrdí, že první sklenku alkoholu také podají vlastnímu dítěti rodiče. Často s "nevyvratitelnou" premisou, že chtějí, aby se prvně opil pod jejich kontrolou??! 

Se sociálními sítěmi to tak je vlastně podobně. Už teď je přeci přístup omezen věkem, Do třinácti let by žádné socky děti mít neměly. A mají. Často se souhlasem rodičů. A abych nešila jen do rodičů, školy jsou na tom podobně. Jedním dechem zakazují a zároveň po těch dětech něco chtějí, aby se s tím pracovalo. 

Stačí vzpomenout covid, blahé paměti. Telefon ve škole takřka srovnatelný se zbraní hromadného ničení. A pak, ze dne na den, život online. 

Neumíme s tím pracovat. Je to ode zdi ke zdi. Zákaz je ta nejjednodušší cesta. Taková kolektivní vina, prostě to zatrhneme rovnou. 

Je to taková digitální demence na druhou. 

Tak jsem zvědavá, jak to s tím avizovaným zákazem dopadne. 

Lepší je být papoušek

 ...než slepice. Zní to jako přirovnání nebo nějaké moudro, skrytá analogie. 

Nicméně, je to vlastně taková smutná realita. Když přijde ptačí chřipka do slepičího hejna, bez milosti je vraždí. Po tisících. 

Vždycky mě to odpuzovalo. Copak to nejde jinak?

Nejsem veterinář, nevím, proč se volí zrovna tato metoda. Ovšem jistotu, že to nejde jinak, mi poněkud nabourává fakt, že se nyní nakazili papoušci a vůbec ptactvo v zoo. A tam se nevraždí...? 

Tak nevím. 

Ne snad, bože chraň, že bych si přála hromadné vraždění těch nebohých papoušků. Naopak. Přála bych slepicím tu naději, kterou mají ti - výrazně dražší a vzácnější- opeřenci. 

Nevděk světem vládne, jak věděli už bratři Grimmové. 

Nebo spíš peníze? 

Krása? 

Nevím, co zdůraznit v nerovném souboji slepic versus papoušci.  

Je to stejné, jak pravil Jakubisko ve svém filmu, že je opravdu lépe být zdravý a bohatý než chudý a nemocný. 

Je prostě lépe být papoušek než slepice. 

Ale za ty slepice mě to mrzí, nemají ani naději. 

Únor

 Je to ve zkratce dnešní den, připomínáme si Únor. Není asi třeba úplně připomínat, který konkrétně únorový den. Ten dnešní, samozřejmě. Myslím tím převrat v roce 48. Svého času nazývaný Vítězný únor. 

Dnes tedy už naštěstí  zapomenutý únor. Zkuste se zeptat nějakého studenta, kdy to bylo.

 Neví, není to věc, kterou by si pamatovali.

 A je to vlastně dobře. I když na druhou stranu, člověk má znát svého nepřítele....

Nu, nechci se zamýšlet nad tím, zda si data pamatovat či ne. 

Dnešní datum je vlastně celkově takové temné.

 Vyhráli komunisté, zemřel Jan Zajíc, Josef Toufar a kdysi dávno i Albrecht z Valdštejna. Za jeho smrt sice soudruzi nemohli, ale do výčtu těch temných dní, tak sem určitě patří. Je to taková  trochu soudružská performace napříč staletími, která připomíná dnešní politické intriky. Lidé se mění, technologie se mění, ale politická krutost má pořád stejnou tvář.

 A vlastně sem patří i válka na Ukrajině, byť její výročí je o den dřív. Ale v podstatě to splývá. Čtyři roky války. A zjevně bude pokračovat. 

U ruské ambasády, kterou sice zdejší policie pořád pečlivě hlídá, se opět objevily písemné  výkřiky.  Letos tedy jen jeden, ale objevil se tam navzdory kamerám i pravidelným průjezdům policejních elektrovozů. Někdo to prostě na tu ambasádu napsat musí...

Oni si z toho nic nedělají, za pár dnů to zas někdo přemaluje a za rok se to bude opakovat. 

Pravda, bývalo tam nápisů víc a byly drsnější. Pak přibyly kamery a policejní vozy a ambasáda si začala žít svým vlastním utajeným životem. 

Dnešek je tedy dnem, kdy se připomínají výročí, která si nikdo připomínat nechce. Ale připomínají se proto, aby bylo vidět, jak snadno a rychle se všechno může zvrátit....

 

Už zase

 Matějská je zpátky. Už zase je Výstaviště plné pouťových atrakcí. A dunící hudby. Kočkování tady bude trvat až do dubna, tedy dlouhé dva měsíce. 

Vždycky si říkám, že to už musí skončit, že je to přežitek doby dávno minulé. Světská zábava.

A zjevně není. Zase je tu narváno, od soboty denně. Tedy vyjma pondělí, to je odpočinkový den. Jinak je to každodenní řachanda.

A není to jen tak nějaké laciné pohoupání. Atrakce jsou drahé. Řekla bych, že předražené, ale protože jsou pořád plné, tak asi předražené nebudou. 

Už je to tu prostě zase. Správně to mělo vypuknout až dnes, na Matěje. Ale jásá se už od soboty. 

A to původně šlo  o docela důstojnou církevní záležitost spojenou se svátkem svatého Matěje.

To už si dneska nedovede představit ani jedinec vybavený bohatou fantazií. Procesí, modlitby a poklidné stánky.

Dnešní realita je spíš nedůstojná kakofonie řvoucích reproduktorů, blikajících světel a vůně, která připomíná něco mezi cukrovou vatou, klobásou a přepáleným olejem.

A přesto, nebo právě proto, na pouť lidé chodí. Ve velkém.

Matějská pouť je vlastně malý experiment o lidské povaze. Všichni víme, že to bude hlučné, drahé 

a trochu chaotické.

A stejně tam jdeme. …????

Procházka

 Na podvečerní procházce jsme se zastavili u metronomu. 

Respektive u Stalina. Taková dominanta Prahy 7. 

Místní označení přetrvává desetiletí, pořád je to u Stalina.

 I pro mladou generaci.  

Přičemž metronom je tady už také pěkně dlouho. 

Fungoval, když jsme ho chvíli pozorovali. Zvolna odměřoval čas nad únorovou Prahou. 

Jde o zvláštní místo. Oblíbené, přitom tak zoufale nehezké, počmárané, nečisté. Vypadá úplně  jako vyloučená lokalita. Hodně vyloučená, řekla bych. 

Pohled na Prahu je tady ale krásný. Dobře se tu fotí, dá se tudy zkrátit cesta do centra. Nebo přinejmenším dolů po schodech na tramvaj. 

Večer bych se tu ale bála. 

Už podvečerní atmosféra nabízí diametrálně odlišné pocity. Hezký výhled a zároveň všudypřítomní obavy, že vám tady někdo šlohne peněženku. Nebo vás přepadne a zavraždí. Nebo přinejmenším vám nabídne nějakou drogu.

Neobvyklá atmosféra, krásný výhled  a zároveň pocit, že se tady musíte ušpinit nebo něčím nakazit. 

Prostě u Stalina.. 

Černá neděle

 Černá neděle je právě dnes. 

První postní. 

Že je první postní neděle je asi logické a známé.

Její různé přívlastky asi už tak známé nebudou. Nebo možná nebudou tolik známé v Praze, kde se lidové názvy tolik neužívají a tradice moc nedodržuje. 

Černá neděle má souvislost s oblečením žen, které si ho dneska ladily do černa. 

Také se jí říká Pučálka, což mě vždycky spíš evokovalo Pučálkovic Aminu, ale šlo o typický pokrm toho období, pučálku. Ač postní jídlo, pro chudé a z nouze, dneska si pučálku dáme 

s chutí. Mně tedy alespoň chutná. 

Někde vesnici obcházel pučálník, který bušil na vrata a těm, kteří mu otevřeli, pomazal tváře sazemi. Zábavná varianta postního asketismu. 

Další název pro dnešní neděli je ještě Liščí. To je spojeno s dětmi, které měly "lovit" preclíky, dneska upečené. Další druh zábavy. 

Žádný z těchto názvů dnešní neděle není úplně pevně zažitý. Je to asi podle kraje, všude je to jinak. V Praze se to kupříkladu nedrží vůbec. Většinově tedy, někdo určitě nějaké tradice 

i zvyky spojené s dnešní postní nedělí dodržuje. A když už vytahuji minulost, určitě stojí za zmínku, že dnešní den je také výročím narození Ladislava Pohrobka. 22.2.1440 se narodil. 

A dopřáno mu bylo pouhých sedmnáct let života. 

Poté se dlouhá staletí zase tvrdilo, že byl zavražděn. Jako vrah býval označován Jiří z Poděbrad. Až někdy do roku 1980, kdy profesor Emanuel Vlček zjistil, že Ladislav Pohrobek zemřel na agresivní formu leukemie. 

Nu, zajímavá neděle se před námi otvírá. 

A určitě se bude připomínat i pradávné vítězství hokejistů v Naganu, které bylo v neděli před dvaceti osmi lety. 

Tak hezkou Černou neděli

Pokrok

 

Onehdá jsem u studentů sondovala, kdo umí rozdělat oheň. 

Se sirkami, tedy docela klasicky. Žádné křesání kameny či pomocí lupy, prostě normálně, naštípat, připravit na podpal a rozdělat.

Mimo skauty jich moc nebylo. 

Neuměli by. 

Vlastně, jak mi prozradili, ani je to nenapadlo zkoušet.

Na co? Klasické školní, k čemu mi to je😊?

No, to nehodlám ani komentovat ani kritizovat, natož to měnit. Od toho mají rodiče.

Spíš mě napadlo, jak se doba rychle mění. Co bylo dřív běžné, nikoho by ani nenapadlo se nad tím pozastavit, je dneska výlučnou dovedností.

A spolu s tímto myšlenkovým směrem mě napadá, co z minulosti už bychom dnes nezvládli? My všichni, děti i dospělí, žáci i učitelé.....

 A naskakovalo to jak na běžícím pásu. Jedna zatracená schopnost či dovednost za druhou.

   Těžko by se nám třeba žilo bez světla, tedy myslím bez večerního světla. Tehdy padla tma a šlo se spát.  

Nezvládali bychom asi drsnou hygienu, zimu či nedostatek jídla.

Neuměli bychom si jídlo ani ulovit.

 Já tedy určitě ne.

 Už by nám asi nešlo ani psaní dopisů či hledání informací někde v knihovně místo na Googlu nebo u AI.

Takže to, že někdo neumí rozdělat oheň, to je vlastně jen taková špičička ledovce. 

Prostě by nám to nikomu v minulosti nešlo.

Respektive šlo, kdybychom byli zvyklí.

Ale kdybychom se dnes při nějakém nečekaném cestování v čase ocitli v minulosti, byli bychom nahraní. 

Všichni.

Žádný mobil. Žádné zprávy.

Všechno pořád dokola. Dnes budete dělat úplně totéž co včera. A zítra také.

Dneska si třeba často stěžujeme na zpoždění vlaku o pár minut.

V minulosti ale cesta trvá dlouhé hodiny a dny.

Dnes, když se všechno smrsklo na zběsile rychlá videa, je to nepředstavitelně dlouhé. To bychom prostě nezvládli. 

A to nemluvím o zdraví, to bychom si v minulosti těžko dokázali zachovat. Bez léků, operací, drahých přístrojů. 

Jít s bolavým zubem ke kováři by se mi tedy nechtělo:-)

Navíc bychom si minulost vůbec neusnadnili svými moderními znalostmi. Byly by nám k ničemu, bez praktických schopností. 

Minulost by nás navíc zničila svým nepohodlím. 

A když ne nepohodlím, tak by nás upálili jako čarodějnice.

 Také by nás velmi rychle přesvědčila, že bez technologií toho už moc nezvládáme.

Jsme tedy v něčem výrazně dál a v mnohém strašně zaostáváme.

Minulost, hlavně tu vzdálenější, bychom asi většinou nezvládli.  

A přesto je na ní něco zvláštně přitažlivého.

Já třeba pořád tak trochu nechápu, že i když tehdy žili v mnohem těžších podmínkách, tak stejně zvládli postavit domy, města, katedrály i hrady a zámky. 

Bez technologií?

A nám nejde dokončit pražský okruh, postavit něco trvá desítky let (to ale hlavně kvůli stavebním povolením), nestavíme už ani metro, o běžných bytech ani nemluvím. Nebudujeme katedrály ani hrady, máme pořád nedostatek času…?

Je to tedy ve finále dost odskok od rozdělávání ohně, ale na druhé straně je to asi pořád jedna myšlenka😊

Zvíře k obědu si neulovíme, ale zato umíme během pěti minut objednat jídlo, které nám někdo přiveze přes půl města.

Oheň už rozdělat neumíme.
Ale dokážeme si zavolat někoho, kdo to udělá za nás.

A to je, zdá se, hlavní vynález moderní civilizace.

A k tomu pořád jedna a tatáž otázka.

Co všechno jsme po cestě do moderní doby vyměnili za pohodlí