Disco

 Čaje o páté už dávno odvál čas. 

Stejně jako nedělní taneční čaje či třeba taneční věnečky. 

Stejně tak dějiny odvály i pojem diskotéka. 

Onehdy jsem ji zmínila mezi mládeží a reagovali s dost pobaveným úsměvem, to už se dávno neříká. Ani nepraktikuje. 

Dnes se chodí do klubu, zábavní podniky se  prezentují jako music club, dance club, lounge, party venue apod., takže slovo diskotéka je reálné retro. Je fakt, že vedle všech těch pojmů, které skrývají dnešní aktivity,  diskoška skutečně vypadá, jako by právě vystoupila z časového portálu. Uvízla na cestě mezi barevnými legínami,  retro blikající koulí u stropu a hitem na přání od DJ.

Už to snad ani není retro, ale zapomenutá historie.  

 Zatím ale zůstávám u toho, že je to retro. Snad pro někoho ještě srozumitelné. 

Třeba taková videopůjčovna je třeba pojem, kterému už ani nerozumějí. Co by si kde jako půjčovali?

Ze slovníku vypadl i magnetofon. 

Když si vzpomenu na lidovou dobovou mluvu, kazeťák nebo kazič, jak je třeba hezky zachyceno v Pupendu, tak to už je skutečně řeč jako z historického románu, kterému nikdo nerozumí. 

Ale u té diskotéky mě to kapku zaskočilo. 

Jak odplula s časem, společně s čaji o páté, které byly retro v době, kdy diskotéka byla in. 

A teď už jsou retro obě. 

Z této taneční volnočasové aktivity zůstaly plesy, tam se asi nic nemění. Třeba u maturitních skoro vůbec nic, mnohde se plesá i při stejných písních jako před dvaceti či více lety. 

Taneční zábavy jsou ale na tom stejně jako diskotéky.  Zmizely v propadlišti dějiny. Nahradily je kluby, bary, koncerty...

Ne, že by mi to nějak vadilo, jen mě to zaujalo. 

Nejen to, jak se mění slovník, ale i jak se mění zábava. A i to, jak to mladí vnímají. 

                                                Diskotéku jako něco pro staříky:-)

 

 

Války

 V  poslední době to vnímám čím dál víc, různé rozdělování, mnohdy až válčení.

Válčí mezi sebou venkov a město, mladí a staří, pravdoláskaři a dezoláti…

Většinou je to sice mediální nálepka, ale je to celé čím dál agresivnější.

 Osobně si myslím, a doufám, že v běžném životě to tak dramatické není, ale v mediálním světě a na sociálních sítích to vnímám jako dost vyhrocené.  

Zejména válku generací, jak je mezi ně pořád vrážen nějaký klín. Jedni si o druhých nemyslí, respektive nezveřejňují, nic hezkého. Ať už je to hanlivé označování sněhových vloček či na druhé straně gerontů, kteří se nechají uplatit za pětistovku k důchodu.  

Tahle generační válka mě baví možná nejvíc. Ne proto, že by byla veselá, ale protože je vlastně trochu absurdní. Jako by někdo rozhodl, že člověk narozený v roce 1960 a člověk narozený v roce 2005 nemohou mít vůbec nic společného.

Jeden prý nerozumí světu, druhý prý nerozumí životu. Jeden je zastaralý, druhý nezralý. Jeden žije 

v minulosti, druhý zase údajně neumí žít bez mobilu a wifi.

Kdyby člověk soudil společnost jen podle některých internetových diskusí, mohl by dojít k závěru, že mladí a staří už spolu nemluví jinak než přes bojové pokřiky.

Osobně si myslím, že mladší a starší generace by se měli umět doplňovat a naslouchat si , navzdory tomu, že třeba mnohé věci musí zákonitě vidět jinak, ...ne spolu pořád soupeřit na vzájemně se shazovat

Pnutí bylo mezi generacemi vždycky. A vždycky byli ti starší, kteří nepřipustili, že by něco mohlo být jinak, i ti mladší, kteří byli bytostně přesvědčeni, že ti starší dělají vždycky všechno blbě a zastarale. Řekla bych, že každá doba měla své povzdechnutí: 

„Ta dnešní mládež už není, co bývala.“ 

Pravděpodobně to říkal už pračlověk v jeskyni, když viděl svého potomka, jak si maluje na stěnu mamuta trochu jinak, než se to dělalo po generace. A možná mu také rozladěně posunkoval, že: 

 „Za nás se lovilo pořádně.“

 A pak existovali ti napříč generacemi otevření, kterým došlo, že spojením odvahy mládí a jejich inovativních myšlenek se zkušeností a schopností předvídat těch starších se dojde k nejlepším výsledkům.

Jen v současnosti se to někdy hrotí.

Ale možná se mi to jen zdá, stejně jako spor mezi městem a venkovem, Čechy a Moravany, Prahou a zbytkem republiky…

Určité války jsou dobré pro média, prodávají. Spor přitáhne pozornost, a tak možná vedeme mnohem více válek, než ve skutečnosti potřebujeme

Ale osobně mám radši život bez války, jakékoliv😊

Když přišli psi

 Moje další setkání se Scarlett Wilkovou. Když přišli psi. A úžasné. Je to příběh, od kterého se nedá odtrhnout. Musela jsem to dočíst na jeden zátah. Je to historie kraje, který moc neznám, stejně jako jeho dějiny. Jsou to dějiny, detektivka, psychologie, všechno v jednom. Výborně napsané. Pořád o tom musím přemýšlet, vracet se k tomu. To bylo prostě super čtení.

 

Po schodech

 Na psaní mě krom mnoha dalších věcí baví i řetězení. Nějaký nápad 

a hned se s ním veze plno dalších asociací. 

Třeba dnešní schody. 

Nápad vznikl na schodech do metra, ale vzápětí už mi v hlavě naskakuje song Po schodoch, vynořují se schody do nebe, napadají mě schody v Mauthausenu i schody v Bubenči, které jsou památníkem těchto událostí a které připomínají hrůzu těch skutečných. 

Vynoří se chůze po schodech, která v poslední době u nás má dokonce i svého ministra. 

Schody bez fungujícího výtahu, když vlečete nákup do pátého patra po schodech. 

Krásné nohy, které budete mít, když budete chodit po schodech. To říkávala kdysi dávno jedna moje kolegyně, ale ani po letech tento efekt nevidím. Napadly mě Španělské schody v Římě či Staré zámecké schody v Praze. 

Jsou to všechno zajímavé asociace vždycky na celý fejeton. 

Přitom já se chtěla rozepsat o tom, co by asi Pražané říkali zrušení pohyblivých schodů v metru?

 Protože eskalátory jsou tady takový zvláštní společenský experiment.

 V jednom pruhu stojí lidé, kteří se nechávají pomalu vyvézt nahoru či spustit dolů. 

A v druhém pruhu se řítí běžci, pro které je rychlost eskalátoru zoufale nedostatečná. Nepsané pravidlo, které je ale třeba dodržovat, protože jinak se vystavujete velkému nebezpečí. 

Když totiž jedete do metra nebo z něho ven, vždycky je tam plno jedinců, kteří sbíhají dolů takovou rychlostí, že vás klidně smetou. A běda, když neuhnete. 

Stejně tak se ženou vzhůru, prostě tempo eskalátoru je pro ně pomalé. 

Ti, kteří na eskalátoru pouze stojí, se stávají téměř překážkou na jejich atletické dráze. 

Jsou postrkováni, odstrkováni a někdy i důrazně upozorňováni, že zdržují dopravu.

A tak mě napadá, co kdyby se eskalátory zrušily? 

Jak by na to běžci po schodech reagovali? 

Tak nějak si to dovedu představit, ty nadávky a rozzlobení, protože kdo by chodil po schodech, že? 

Přitom po nich běhá kde kdo. 

Docela živě si představuji všechny rozhořčené reakce. Petice by vznikla ještě dřív, než by dělníci odvezli první eskalátor. Určitě by vznikla  iniciativa Za právo na pohodlný výjezd z metra.

Televizní štáby by hledaly první oběti. 

Několik Pražanů by se možná nechalo vyfotit u schodů s výrazem člověka, který právě přišel o základní lidské právo: nechat se vyvézt z metra

Pravda, někde je to brnkačka, vyběhnout nahoru, ale třeba Hradčanská nebo Náměstí Míru, to už není obyčejný výstup, to je téměř malá horská túra. Nebo jako schodiště do pekla.

 Ale i tam potkávám netrpělivé běžce po schodech. Lidi, kteří urputně zdolávají pohyblivé schody, aby byli o pár vteřin rychleji nahoře. 

Pak stojí na chodníku, hledají mobil, čekají na tramvaj a těch třicet vteřin zase klidně ztratí.

Ale hlavně, vyhráli.

Vyhráli závod, který nikdo nevyhlásil. Porazili eskalátor. Předběhli ostatní. 

Dokázali, že v dnešní době se nesmí ani vystoupit z metra pomalu.

Asi jsme si zvykli, že všechno musí být rychlejší. Rychleji nahoru, rychleji dolů, rychleji odpovědět, rychleji vyřídit, rychleji žít.

A tak to asi  není v eskalátorech. Spíš je problém v tom, že jsme zapomněli stát. Alespoň v Praze to tak funguje. 

Nikdo nechodí pomalu. Neumí stát. Jen tak stát. Dívat se kolem sebe. Nechat ostatní chvíli projít. 

A tak mě mohu na schodišti v metru napadat takové asociace. To v situaci, kdy stojím a vezu se. Jako dnes. Mám prázdniny. 

Ale jindy taky funím k východu nebo letím dolů. Aby mi náhodou to metro neujelo, protože další jede až za tři minuty!!!!!

 Možná by zrušení eskalátorů nebyla taková katastrofa.....

Balení

 Letecké cestování na prázdniny nám rok od roku komplikuje snižující se povolená hmotnost zavazadla.

 Nejenže se už mnohdy na letišti musíme odbavovat sami, což je kapitola sama o sobě, (alespoň pro mě tedy ano,) ale většinou je plný kufr na dovolenou docela problém. 

Přinejmenším finanční. Za každý kufr navíc se platí.

Učí nás to tedy balit si velmi úsporné zavadlo.

Cestování tak s sebou nese mnohem pečlivější zvažování, co s sebou zabalit.  

Co všechno budeme potřebovat na týden u moře nebo na výletě po evropských hradech 

a zámcích?

A protože už víme, že se vždycky obejdeme bez poloviny věcí, které s sebou vozíme, zdá se, že by úsporné balení nemusel být problém? 

Někdy to prostě už víme, kolik triček, šatiček či náhradních svetrů, kdyby u moře náhodou začalo mrznout, s sebou potřebujeme. Přesto to někdy úsporně naskládat dá zabrat. 

Ale někdy paradoxně bývá větší problém to, co vláčíme s sebou v hlavě. Pracovní úkoly,

které jsme nestihli dokončit, seznamy povinností, termíny, na které nesmíme zapomenout, 

a někdy i obavy z věcí, které se možná nikdy nestanou. 

Převážíme si je z místa na místo s přesvědčením, že tentokrát už konečně vypneme 

a budeme doopravdy odpočívat.

A ony se zázračně vyřeší.

Jenže zatímco tělo leží na pláži nebo sedí na horské louce, mysl často dál běží svým obvyklým tempem.

 Možná právě proto je vynucená nutnost přemýšlet o balení kufru vlastně i příležitost ke zklidnění mysli. 

Nad otevřeným kufrem se třeba povede  si uvědomit, že nejde jen o to na čas změnit adresu, ale hlavně o to na chvíli změnit způsob, jakým prožíváme čas.

Nevozit s sebou zbytečné věci. 

Dovolit si nedělat nic užitečného. 

Nepřemýšlet neustále o tom, co bude zítra. 

A vlastně kvůli tomu ani nemusíme nikam daleko jezdit.  

Někdy stačí odložit alespoň tu část neviditelného zavazadla, které si vláčíme po celý rok. Stejně jako kufr, který se nevejde do zavazadlového prostoru. 

Prostě to nechat doma.

Někdy se to snáz řekne než vykoná, ale i za pokus to stojí. 

Psáno pro Listy Prahy 1

Cykloteror

 Tak se někdy mluví na Letné o cyklistech, že jsou to cykloterotisté.

Oni zase podobným slovníkem dehonestují řidiče, někdy i chodce. 

Každý je přesvědčený, že právě ten druhý je na silnici nepřítel.

Ale nechci dnes vůbec útočit na cyklisty, spíš mě v té debatě zaujala myšlenka, co z té městské cyklistiky vlastně mají?  

Na kole jezdím od malička a ráda. Přesto bych se na něm třeba na magistrálu nepustila. Stejně tak nikam, kde je hustý proud vozidel.

 Když vidím cyklisty na rušných pražských silnicích, mezi kolonami aut a oblaky výfukových plynů, říkám si, že v tomto prostředí já bych ztratila radost z jízdy. Byla bych spíš ve stresu než na výletě.

Někdy jim vůbec nerozumím, zejména těm, co za kolem vlečou vozítko s miminkem.

To považuji nejen za nebezpečné, ale doslova za hazardní. Přesto takových cyklistů je. 

Někteří dokonce vypadají, respektive chovají se, jako by byli nesmrtelní

Jistě je hezké, mít kolo jako dopravní prostředek, jezdit na něm do práce, nejen na dovolené za odpočinkem.

Některá evropská města mají tuto cyklistickou infrastrukturu dovedenou k dokonalosti, jet třeba po Vídni nebo v Amsterodamu, to je zážitek.

Ale v Praze?

Každý pes, jiná ves. Kus cyklostezky, kus chodníku, kus silnice. Pohodlná a bezpečná cyklostezka se v půli cesty ztratí a jste najednou na kole uprostřed kolony rozdivočelých aut.

Řidiči aut jsou často agresivní, to je známý problém, který se i občas řeší.

Agresivní jsou ale i cyklisté, alespoň ty, co vídám v Praze. A to se moc neřeší.

Někdy se jim nedivím, že jsou agresivní, když jim pod koly zmizí cyklostezka, když je auta neobjíždějí ale spíš vytlačují z cesty atd.

Někdy ale svou agresivitou riskují život, s vozítkem za kolem navíc i život svého miminka.

Vize, že kolo patří na vedlejší cesty, do přírody, už dneska dávno neplatí. Ostatně, někde na Šumavě, která se změnila v jednu velkou cyklotrasu, by asi mohli vyprávět. 

Já primárně uvažuji o kole ve městě. Třeba v Praze je to podle mě trochu mimo. Ale třeba je to jinde jinak, v Plzni? Ostravě? Opavě? Olomouci?

V Praze se jich, popravdě, trochu bojím. Zejména těch sedmičkových. Jak tu mají pré, všechno mají dovoleno, tak je lze potkat všude. 

Na chodníku vás často smetou, ve Stromovce nás kolikrát poslali kamsi, protože mají pocit, že oni mají přednost, na silnici mi často vjedou do protisměru, což v úzkých ulicích, kde podle dopravního značení nemáte čekat jízdu v protisměru, někdy docela zaskočí.

To všechno někdy vytváří pořádný chaos. Nikdy totiž pořádně nevíte, jestli cyklista zůstane na silnici, přejede na chodník nebo se najednou objeví z protisměru.

Když jsem nedávno četla knihu Cyklistka, kde je ta cyklistika vylíčena v úžasných barvách, jako symbol svobody, radosti a lehkosti, přijde mi to trochu škoda. 

Že je to takový boj. Že taková idylická cyklistika už je minulostí.

Ale zase, asi jen někde….

 

 

Papírový gang

 Občas sleduji diskuse na sociálních sítích o chovu psů. 

Sama psa mám, mám psy ráda, proto mě to zajímá. 

Třeba i proto, že vidím diametrální rozdíl v chování, možná až rozmazlování, některých psů ve Stromovce a životem, možná až živořením, některých venkovských psů na dvorku u boudy.  

Často se také divoce diskutuje o papírových psech. 

To třeba, když někdo, naivně, požádá na sockách třeba o pejska bez PP. 

Nebo to přizná, že má pejska bez PP. 

Ten tedy dostane čočku. Většinou pěkně drsnou, bez kapky pochopení. Úplně to připomíná gang, jako by chovatelé drsně likvidovali a napadali ty, co papíry původu nechtějí. 

Nebo také na to nemají. 

Ono zaplatit za štěně jezevčíka třicet pět tisíc není úplně standartní. 

A to nemluvím o pejscích, kteří jsou větší nebo víc in, tak zvaně moderní. 

Tak jdou částky do vyšších desítek tisíc. 

Někdy jsou to částky opravdu šokojucíc.

Rozhodně nechci mluvit o množírnách. To je pro mě trestný čin, takoví lidé nemají mezi pejskaři 

( ba ani mezi normálními lidmi) co dělat. A je to věc pro policii. 

Ale zároveň jsem přesvědčená, že když koupím pejska bez papírů od normálních lidí, vidím jeho rodiče, pak to nemusí být nic špatného.  Ne snad, že bych to chtěla dělat nebo to nějak podporovat. Spíš o tom jen přemýšlím. 

Ale prohodit tohle na sociálních sítích, tak mě budou lynčovat. 

Určitě je řešení pořídit si pejska z útulku.  

Když ale chcete vlastní nepapírové štěně, zdá se to být problém. Nebo to alespoň na sockách tak vypadá?

Možná, kdyby někdo to dokázal vysvětlit? Je to opravdu tak, nebo to jen vidím na bublině v sociálních sítích?

Jen pro info, žádného nového kupovat nechci, jen mě to zaujalo. Tori svoje papíry i chovatelskou stanici má, takže to není nějaké rozhodování, spíš takové letmé lehké letní přemýšlení.