Pátek třináctého

 A je tu zas. 

Letošní poslední pátek třináctého.  Já tedy mám pátek třináctého ráda, v tomto ohledu na pověry nedám. Řekla bych, že naopak. Věřím, že jde o šťastný den. Nebo přinejmenším příjemný. 

Příjemný je logicky už jen proto, že je pátek. 

Nám dneska přinesl výlet na magistrát. Čili, jak se prý lidově říká, vyrazili jsme na magoš. Na Mariánské náměstí, kde byla pro student přichystaná panelová diskuse k výročí narozenin Václava Havla. 

Třídní schůzky

 Třídní schůzky jsou takový relikt minulosti, který na mnoha školách z nějaké setrvačnosti přetrvává, aniž by měl v současné době nějaký smysl. Všechno je v digitální podobě, neexistuje věc, kterou by rodiče neměli ve mailové schránce, v datové schránce, školní aplikaci či na nějaké rodičovské skupině. 

Přesto se musí jednou za čas sebrat a přes ucpané město se dostavit do školy. Jistě, prohlédnou si budovu, pohovoří s pedagogy, vidí se s vedením školy. 

To vše se dá ale i individuálně, podle dohody a zájmu, nikoli na povel s pod krycím názvem třídních schůzek. 

Navíc je dokázáno a letitými zkušenostmi potvrzeno, že pokud máte ve třídě někoho, o kom by se dalo říci, že je to problémový žák a bylo by fajn mluvit s jeho rodiči, tak ti zcela jistě nepřijdou. 

Dostaví se ti, kteří si vyslechnou vše, co mají na webu školy a zase mohou jít domů.

Vždyť dneska už ani špatnou známku dítě neutají. Doma jí vědí dřív, než se dítě vrátí do lavice. 

O poznámkách nemluvě. Ty se navíc dnes už ani nesmí dávat, takže se rodiče na třídních schůzkách většinou nedozví nic nového. 

Přesto tam musí. 

Ti naši byli včera. Na šestou a ze školy je vyhánělo zvonění v osm hodin. 

Nesnáším takové dny ve škole. Od osmi učit, pak celé odpoledne porada a pak třídní schůzky, u kterých já tedy mívám určitý pocit provinění, že sem ty rodiče ženu. Ráda si s nimi popovídám, ale vím, že jim neřeknu nic, co by nevěděli. Zdá se mi, že je to takové plýtvání časem. 

Leč, pravidla si to žádají, tak je ctíme a rodičovské schůzky tedy provozujeme. 

Ale byla bych mnohem raději, kdyby to zmizelo v propadlišti školních dějin. Stejně jako zmizela papírová třídní kniha, žákovské knížky či plno dalších věcí, které provázely naše školní dětství. 

Třídní schůzky se ovšem svého práva na místo na slunci drží zuby nehty. 

Tak uvidíme, jak dlouho jim to vydrží.

Velkovýkrmna

 

Listopad má v sobě už po staletí zakódovaný celkem jednoduchý program, připravit nás na zimu. 

A přestože už dávno není situace taková, že přežití zimního období závisí na míře našeho tělesného tuku, v podstatě se na zimu chystáme stejně jako naši předkové. 

Jídlem. 

Někteří samozřejmě intenzivněji, ale zásoby si více méně tvoříme všichni.

Přichází třeba svatomartinská husa, první mladé víno, to si připomínáme a ochutnáváme právě dnes. 

V jedenáct jedenáct se otevírá první svatomartinské. 

Ale i jindy se vaří domácí polévky tak husté, že v nich bez problémů stojí lžíce, hutné bramboráky vonící po česneku na kilometry daleko. 

Uvnitř listopadových kuchyní to prostě voní tak, že by se některé husy snad i samy dobrovolně přihlásily k upečení na svátek svatého Martina. 

Je to oficiální začátek zimního výkrmu. 

I když koupit si dneska husu na svatomartinský oběd je docela pěkný zásah do rozpočtu. U nás třeba začínaly ceny hus na 1900 kč,- takže je to opravdu hodnotný oběd:-).

Nicméně, zpět k tomu vykrmování. 

Tělo totiž už po staletí v tuto dobu instinktivně chápe, že za chvíli přijde období, kdy budeme , drkotajíce zuby, vycházet z domu jen v nejnutnějších případech, a tak ukládá zásoby.

Je to taková pradávná příprava na dlouhý zimní spánek. 

 A na rozdíl od červnových zeleninových a ovocných salátů či srpnového grilování je listopadová kuchyně upřímná. 

Vůbec si nehraje si na „lehké a svěží“. 

Je hutná, poctivá a má jediný, již avizovaný  cíl,  udržet nás při životě do jara.

Listopadová kuchyně prostě hodně ráda a velmi často zapomíná na všechna naše předsevzetí a zdravý životní styl.  

Většinou se totiž podává něco, co vás posadí na gauč a tam vás udrží, dokud nedopijete poslední hrnek čaje. Protože venku se divoce honí vítr s listím a vy v duchu děkujete, že nemusíte nikam. 

Venku je tma, a tak se zůstává déle, přidává se ještě jeden hrnek čaje nebo sklenka vína, 

a k tomu kousek bábovky „jen tak“.

Protože listopadová jídla chutnají nejlíp ve společnosti, fungují jako sociální lepidlo. 

U talíře polévky se řeší plány na Vánoce, u bramboráků se vyprávějí historky, a u husy se vede vážná debata nad současnou politickou situaci. A tu je vždycky dobré spláchnout nějakým tím svatomartinským...

Listopad prostě ví, že cesta k lidskému srdci vede žaludkem. 

Je vlastně tak trochu jako bývala babička, ví, že nejlepší způsob, jak člověka udržet u sebe, je dát mu najíst. 

A tak nás krmí, hřeje a připravuje na zimu.

 Paradoxní pak je, že v prosinci, až se pustíme do cukroví, se možná ohlédneme a zjistíme, že listopad byl vlastně jen rozcvička a byl to vlastně docela střídmý měsíc. 

Tak dobrou chuť k dnešní svatomartinské huse a na zdraví se sklenkou svatomartinského..

Připít si lze třeba na dnešní Den veteránů, označený květem vlčího máku. 

To abychom pro samotné dobroty na svatomartinském stole nezapomínali, že byly i horší doby. Které se zase mohou vrátit. Protože kdo je připraven, není překvapen:-)

Výmluvy

 Říká se, že lidé si dávají předsevzetí v lednu. Je to tak zažité. A pak je neplní, respektive brzy v tomto směru nedělají nic, takže lednová předsevzetí rychle vyšumí. Přichází čas nic nedělání a vysvětlování sobě samotnému, proč nic moc nedělám. 

Jenže to je vlastně docela velký omyl. 

Ten skutečný čas, kdy se nám chce nic nedělat, přichází většinou právě nyní, v  listopadu. 

Přichází temná doba roku a listopad je doopravdy měsícem výmluv. Skutečného nicnedělání. 

Máme jít cvičit? 

Nejdu. Vždyť už je tma, ještě, než se člověk vrátí z práce.

Tak co třeba běhat do parku? Můžu přeci i s čelovkou? 

Copak jsem blázen? Tma, sychravo, mží, není vidět na krok.  A běhat ve tmě  je v dnešní době vysloveně riskantní. 

Co třeba jen běžné chození ven? Naprocházku po práci?

To by snad šlo, ale i tady platí, že je zima, mokro a nevlídno. Namrzlé a mokré listí klouže. 

Člověk by si mohl zlomit nohu, a to přece kvůli obyčejné procházce nikdo riskovat nebude.

Jedna výmluva za druhou. A vždycky mají váhu, umí zahnat výčitky. 

Co tedy jiného?  Třeba věnovat se tedy víc práci? 

To sotva. 

V listopadovém neustálém šeru je určitě  vědecky podložena, že je  nemožné  se nějak víc  soustředit. Určitě to nejde nad rámec běžných povinností. 

Je potřeba trochu zvolnit.  Vždyť i slunce si v listopadu bere velmi často volno. A když svítí, tak je zase nízké a protivné, prostě si člověk nevybere. 

Listopad se proto stává haně královstvím gauče, teplých dek a horkého čaje. 

Žádný leden, listopad to je. Jako první měsíc v roce, který  nám upřímně nahrává do našich vymlouvacích a lenivých karet: 

„Zůstaň doma, nic nedělej, jsi přece unavený.“

A my většinou ochotně posloucháme. Já tedy určitě:-)

 Nabízí se tedy otázka, zda by k mnoha listopadovým seriózním výročím neměl být zaveden národní den prokrastinace. 

Nebo rovnou nějaké listopadové delší volno. 

Na jeho počest bychom nemuseli dělat vůbec nic. 

Jen sedět, posouvat kalendář směrem k akčnějšímu prosinci a tvářit se, že všechno ostatní počká. 

Všechno se prostě dá odložit, a nejlepší je, že to v sychravém podzimní čase nikdo ani moc nezpochybňuje

V některých okamžicích se tak nicnedělání povyšuje na životní styl. Myslím, že čas od času je to více méně nutné, neřku-li povinné. 

Nicméně, prokrastinace v listopadu je nádherná, ale co když se protáhne až do prosince? 

A pak do ledna? 

V tu chvíli už nejde o svátek ani o lenivou chvíli nicnedělání, ale je to spíš nějaké trvalé nastavení, které už nemusí být tolik prospěné. 

Tak by asi nebylo špatné, kdybychom ještě dřív, než přijde Mikuláš, z toho gauče přece jen vstali. Může to být takové naše listopadové předsevzetí:-)

Loučení

 Tentokrát se loučíme s naším panem veterinářem. Ne snad, že by odešel tam, odkud už není návratu. Jen opouští naši letenskou ordinaci a rozhodl se, že už nechce pracovat.

Tomu rozumím. Taky občas uvažuji o tom, že už nechci pracovat. Jenže zatím jsem se k tak radikálnímu kroku neodhodlala.

Je nám to ale trochu líto. Chodili jsme k němu se Zachariášem, potom s Tobiášem a staral se i o Toriho.

Ten se tam při poslední návštěvě ještě u pana doktora zvážil a zjistili jsme, že tloustne. Už má skoro šest kilo. A to by měl být strop, jinak bude muset držet dietu se mnou.

Pak jsme se s panem doktorem rozloučili a jedna další životní etapa se uzavřela.

Svět se samozřejmě nezastaví, život jde dál a my budeme muset hledat nového psího doktora.

Ale ti se hledají podstatně snadněji, než ti lidští. Už dávno jsem vypozorovala, že veterináři jsou na rozdíl od mnoha lékařů velmi milí, vlídní a empatičtí.

Nikdy se mi nestalo, že by se na mě veterinář mračil nebo na mě štěkal. Přitom právě psí doktor by si občas nějaké to štěknutí mohl dovolit. Na rozdíl od lidských lékařů, kteří k tomu nemají žádný důvod, a přesto se člověk štěkotu nezřídka dočká.

Nestává se ani, že bych musela dlouho čekat, když jsem objednaná. Berou nás na čas. To lidé si v čekárnách posedí mnohem častěji. Třeba moje maminka. Nedávno na očním. Jednou tam čekala od šesti ráno do dvou odpoledne, aby jí nakonec oznámili, že už končí a že ji nevezmou. Osmdesátiletou ženu. Při druhém pokusu si poseděla od šesti do dvanácti a pak ji milostivě přijali.

Když jsem se snažila situaci urgovat a navrhla, že bychom se třeba objednali, příliš pochopení jsem nenašla. Tak půjdeme jinam. Což je ovšem v případě očního lékaře trochu složitější než v případě veterináře.

A tak je to vlastně docela smutné loučení. S panem doktorem. Jsem ale ráda, že jsme se mohli rozloučit, a jemu přeju, aby si zasloužený odpočinek užil. Bude mít víc času na svoje pejsky.

A my si najdeme nového veterináře. Ostatně, v tomhle směru mám pořád ještě důvěru ve zdravotnictví.

 

Bylo pozdě, pro mnohé už navždy

 Kniha, kterou vydalo nakladatelství Bourdon

Mohla jsem si ji přečíst a poté o ní něco napsat. Upozornit na ni. 

Nevím tedy, zda jsem ten pravý, jehož názor nějak rezonuje, ale věřím, že minimálně okruh mých čtenářských přátel se na knihu přinejmenším podívá. 

Jde o mladého autora, ty je třeba podporovat.

Tenhle muž, David Seltenreich, je ročník 2006. Přesto napsal knihu vyzrálou, zajímavou, čtivou. 

Je to debut, o to víc mile překvapí, jak je to dobré. Už je na trhu, a podle všeho si vede dobře. 

Zajímavě, a podle mě i napínavě, promíchává příběhy normalizační doby i padesátá léta. Tedy dvě fatální období důležitá i pro pochopení současných událostí. 

Objevuje pro čtenáře protikomunistický odboj, o kterém si mnozí myslí, že v takové podobě vlastně ani neexistoval. 

Připomíná praktiky StB, na které se dnes s takovou velkorysostí (nebo snad prospěchářstvím?) zapomíná. 

 Hledá souvislosti a nečekané zápletky. 

 Nabízí pohled na to, co může přinést objevování rodinné historie a to je vždycky dobrodružství.

Je to pohled na padesátá a sedmdesátá léta od mladého člověka. 

A je to super debut. Určitě stojí za přečtení. 

Ministerský zákaz

 

Ve školním prostředí rezonuje další nápad současné vlády, její „akční“  rozhodnutí, že chce od září zakázat mobily ve školách. 

Oni všechno řeší jednoduchým populistickým rozhodnutím a zákaz mobilů takový je. Jednoduché, přehledné, politicky dobře prodejné. Na problém, který je složitý, nabídneme jednoduché řešení

Veřejnost, nebo alespoň její část , tomu nadšeně tleská. Jak nám to tam zase ti vládní géniové chytře vyřešili. Konečně někdo udělal pořádek!

Vůbec se třeba nehledí na to, že řada škol, podle mě všechny, s tím nějak už dávno pracuje ve svém vnitřním nastavení, mají to ošetřeno školními řády a nějak to funguje. 

Teď to bude všude stejně zakázané.

Vůbec se ale hlavně nehledí na to, že bychom měli děti naučit s tím pracovat než jim to zakazovat.

A už vůbec se nehledí na to, že bychom jim měli jít příkladem, což rozhodně nejdeme. 

Když už chtějí současní ministři všechnozakazovat, tak bych mobily zakázala všem ve veřejném prostoru.

Zákaz hlasitého a většinou i zbytečného ( někdy i debilního) telefonování v tramvaji, zákaz sluchátek na přechodu pro chodce, zákaz čumět do mobilu všude, kde mám dávat pozor. Zákaz mobilu v restauraci, kde si přeci mám povídat s tím, s kým obědvám, a ne čumět do mobilu…

A tak bych mohla pokračovat.

Rovněž mě zajímá, jak se bude řešit překročení tohoto zákona, tedy zákazu mobilů ve škole?  

 Budou se mobily zabavovat? Udělovat důtky? Body jako se udělují řidičům? Volat rodičům? Zřizovat školní mobilní policie? A co když si žák někam schová druhý telefon? Budeme pořádat namátkové prohlídky?

Samé otázky a žádné odpovědi...

Máme zákonem zakázané mobily za volantem.

 A jak se to řeší? 

Od mé nedávné nehody, kdy to do mě napral mladík, který čuměl do mobilu, jsem na toto téma obzvlášť citlivá. A možná i alergická. 

A pozoruji to. 

Jezdím nyní náhradním vozem, moje vlastní je v servisu, kvůli cizímu mobilu.

Jsem víc opatrná, víc ve stresu, aby se s náhradním autem nic nestalo a víc to sleduji.

A nestačím se divit.

Včera jsem třeba jela v koloně, z kopce, a za mnou ženská, nebo ještě holka, ležérně jednu ruku na volantu, v druhý mobil a na něco tam čumí. Co je před ní vůbec nevidí. Vedle mě kluk v luxusní audině telefonuje.  Ne přes hands free, pěkně s aparátem v ruce. Jedu dál, přede mnou se někdo motá, cik cak po silnici. Předjedu a vidím, že řidič dokonce něco píše na telefonu….

A to jsou tu telefony zákonem zakázány…

Jistě, když je náhodou Policie přímo vidí, tak nějaký postih je, ale to je minimum procent. Kolik dalších případů unikne pozornosti? Kolik lidí denně riskuje život svůj i cizí, protože jim zrovna přišlo důležitější odpovědět na zprávu než sledovat silnici?

Čímž se vracím ke škole a jejímu zákazu mobilů. Možná by bylo užitečnější začít jinde.

U dospělých. U rodičů, učitelů, politiků, řidičů, u všech, kteří dětem vysvětlují, že telefon není prodloužená ruka ani náhradní mozek.

A přitom sami nedokážou vydržet pět minut bez pohledu na displej.

Takže zkusit třeba jít těm dětem nějakým příkladem, než bezhlavě zakazovat?

Asi by to bylo lepší, účinnější,  ale když vidím naši většinovou dospělou populaci, jistě to nemůže fungovat. Kde nic není ani smrt nebere. 

Bohužel.

 Také by  by vyžadovalo trochu víc než ministerský podpis pod zákazem. Vyžadovalo by to sebekázeň, odpovědnost a především ochotu jít příkladem.

A to se  z našeho veřejného prostoru už dávno vytratilo.