Obvodní klání

 

Dnešní obvodní klání v dějepisné olympiádě se neslo v duchu Coubertainova hesla, že není důležité zvítězit, ale zúčastnit se. 

Účastníků bylo opravdu hodně. Vítězové logicky jen tři. 

Odnášejí si poukázky do Luxoru a krásně vyvedené diplomy.

Prostředí DDM v Přemyšlenské ulici bylo jako vždy vlídné a vstřícné. Děti po skončení vědomostního souboje mohly trávit čas v herních prostorách. 

Aktivně tak využívaly čas do okamžiku vyhlášení vítězů. 

Porota byla ve stejném složení, nový byl vlastně jen Tori, který tady nahradil Tobiáše. A docela to zvládnul, překvapivě...

Pravopisně

 Když někdy čtu komentáře nebo informace na sociálních sítích, skáče mi červená propiska z penálu. Je to šílené.

Pokud by se podle pravopisu měl odhadovat intelekt člověka, nejsme na tom moc dobře.

Sociální sítě jsou sice prostor, kde se na pravopis nehledí, ale často je to natolik šílené, že to opravdu bolí.

A pokud je to v rámci učitelské skupiny, bolí to ještě víc. Alespoň já to tak vnímám.

Když ale zvednu obočí nebo hlas, dostane se mi takřka výsměšné reakce, že přeci nejde

 o formu, ale o obsah. Že na pravopisu nezáleží.

 Někteří to navíc mají i tak, že zaměňují gramatiku a pravopis. Respektive, je to pro ně jedno a totéž. Ve školství je to poněkud zarážející, leč setkáte se s tím častěji, než by se zdálo.

Nejvíc mě fascinuje, když kantor neumí napsat ani bezchybný mail rodičům svých studentů.

Když jsem ještě měla chuť s tím nějak bojovat a ptala se, dostávalo se mi vysvětlení, že jde o matematiky, fyziky či jiné obory, které přeci pravopis umět nemusí.

 Tak to je argument, na který se těžko hledá smysluplná odpověď.

Mít text bez pravopisné chyby se už dneska asi nenosí. Ostatně, nelpí na tom ani novináři, což jasně potvrzují různé virtuální noviny. Stěžejní je kliknout na předplatné. To se řeší. Zda jsou správně titulky a text už asi většinou nikoho nezajímá.

A to nemluvím o smyslu a ověřování si informací.

To jsem ale odbočila od učitelských skupin na sociálních sítích, kde se najde tolik pravopisných chyb, že lze dokonce pochybovat, zda tito adepti učitelské práce mají za sebou maturitní zkoušku z českého jazyka. Ani se mi nechce věřit, že někteří z nich se řadí do profesní skupiny jazykářů.

Studentské psaní už ani moc nekomentuji. Spoléhání se na umělou inteligenci už nese své pravopisné ovoce.

Číst pak něco na netu, pokud tedy člověk najde odvahu, to opravdu bolí.

A to nemluvím o nějakých složitých konstrukcích či pravopisných záludnostech. Mám na mysli docela obyčejné holé vyjadřování. Napsat prostou větu bez chyb je nad síly mnoha uživatelů veřejného prostoru.  A nejvíc divné / mně se to zdá divné/ na tom je, že jim to nevadí. Nestydí se za to. Naopak, sebevědomě tvrdí, že na tom přeci nezáleží.

Tak nevím….

Kde asi udělali soudruzi / a nejen z NDR/ osudovou chybu…?

Prvně na kosmetice

 I na masáži.

 Tobiáš býval aktivním účastníkem těchto mých aktivit. Chodil se mnou a býval vzorný host. Sedl si a trpělivě čekal, až kosmetika či masáž skončí. 

Prvně to teď zažil i Tori. Zkoušíme to. Není to úplně jednoduché, je ještě pořád v novém prostředí trochu vykulený. Úplně ještě neumí v klidu vyčkávat, až procedury skončí, vlastně se jich dožaduje také. 

Nakonec se ale vyčerpal, usadil se pod masážním stolem a bedlivě monitoroval situaci. 

Zdá se tedy, že bude i on aktivním doprovodem při cestách za relaxací a údržbou. Kouká ale, jako když si myslí své. Přemýšlím, co se asi tak v té jeho jezevčíkové hlavičce honí..

Asi vnímá vůni a neobvyklou situaci. Jeho očima to může vypadat i takhle: nová a neznámá místnost, voní levandulí, tichá hudba mi něčím připomíná vítr na louce a já mám v klidu sedět...?

Tedy chce se po mně, abych ležel, ale zatím napjatě sedím. 

Čekám.

 A hlídám. 

Sleduji.

Cizí muž, prý masér, se vrhá na hřbet mojí paničky a leje na ní nějaký olej. 

Tiše si vrčím:: "proč se tohle neděje mně? Místo vyčesávání nebo nepříjemné sprchy v koupelně, kterou absolvuji po procházce venku, bych si taky zasloužil takové masírování..." 

Soustředěný masér mě občas sjede pohledem. 

"Je docela hodný, " chválí mě opatrně. Asi má taky obavy, že mu tady z toho udělám kůlničku na dříví.

Jasně že jsem hodný, i když reálně si zrovna představuji, jaké byl to bylo ukradnout ten voňavý ručník z poličky. A pořádně ho rozcupovat. Nebo ochutnat nějaký ten olej?

Ne, ne, budu hodný, protože pak bude pamlsek. 

Po nekonečně dlouhé hodině, když už mám všechno důkladně prohlédnuté a vyčerpaně se válím ve svém přenosném pelíšku, se panička konečně zvedne a protahuje se se slovy, jaká to byla paráda. 

Já už otráveně zívám. Paráda by byla, kdyby mě konečně někdo podrbal za ušima. Ale snad konečně bude nějaký ten pamlsek. 

A hurá, konečně se jde ven..... 

 Takže asi tak nějak to zvládnul. Zdá se, že to půjde:-)

DOD

 Den otevřených dveří. Respektive, v našem případě, podvečer otevřených dveří. Od pěti do sedmí. Setkání s potencionálními studenty.

 Tedy, přesněji, s nimi a s jejich rodiči. Přišli se seznámit se školou, nasát atmosféru. Pobavit se se stávajícími studenty, s námi, s vedením školy. 

Bylo docela plno, tedy velký zájem, řekla bych. Těšila mě práce stávajících studentů, kteří se ujali role aktivních průvodců. 

Bylo zajímavé i sledovat, jak k historii a dějepisu přistupují ti dospělí. Někteří rodiče procházející kolem dějepisné třídy podvědomě zrychlili, sem tedy nejdeme:-). Někteří opatrně nakoukli a s očima lehce vyděšenýma,  kde se takřka daly dešifrovat vzpomínky na vlastní školní léta, jako že děják tedy ne:-). Jiní naopak vstupovali se zájmem, mnohdy už vlastním, jako že si už našli k dějinám cestu a zajímá je, jak se to tady učí. 

A samozřejmě, pak byli někteří jen jako doprovod dětí, které dějepis baví. 

Mě tedy potěšilo, že takové děti jsou, byť si myslím, že by jich určitě mohlo být mnohem víc. Ale jsou a to je dobře. 

Občas mě napadá, jestli taková akce, jako den otevřených dveří má nějaký smysl? 

Zda si rodiče s dětmi jen neprojdou školní chodby a kouknou na vybavení učeben? 

  Asi tam je tam nejvíc důležitá emoce. Jde o první osobní dialog mezi školou, potencionálními studenty a jejich rodiči. 

Podstatný je podle mého víc pro deváťáky, ti mladší si to ještě tolik neuvědomují.

 Ale i oni se prvně setkávají s místem, kdy by případně mohli strávit několik následujících let. Vnímají atmosféru budovy, učitele, vedení i budoucí starší spolužáky. 

  Někde jsem četla takové vzletné označení, že učitelé a stávající žáci zde hrají roli ambasadorů, kteří prezentují hodnoty a atmosféru školy. Možná i její jedinečnost, protože 

i to je dneska velmi žádané. Je to vlastně takový most mezi školou a veřejností. 

Docela se, myslím, povedl.

Takže  jsme ve škole strávili středeční podvečer a večer jako ambasadoři.

 Odcházet ze školy za tmy a vědět, že ráno tam za tmy zase musíte být, sice dost výrazně imituje pocit, že jdete do "Kolbenky," nicméně, bylo to vlastně inspirativní ambasadorské setkání.   

A ambasadorem není člověk každý den:-)

Husák

Desátý leden mi nějak automaticky připomíná Husáka. 

10.1.1913.

Reflex z dětství, kdy se jeho narozeniny tučně vyznačovaly v kalendáři. A mně to nějak utkvělo. 

Nebo mi to naskočilo s koncem loňského roku, kdy se hodně mluvilo o pětatřicátém výročí revoluce?  A s tím, ruku v ruce, o neobvykle rychlé volbě prezidenta Havla, který vystřídal zdánlivě nesmrtelného Husáka. Ten tedy abdikoval už na počátku měsíce, symbolicky v den lidských práv. 

Zatímco Havla si poslanecká sněmovna jednomyslně odhlasovala 29. prosince. A šlo o tytéž poslance, kteří ho ještě počátkem roku posílali do vězení.... 

S odstupem času to zní až paradoxně, ten fofr. Cílem prý bylo, aby Havel mohl pronést novoroční projev. Už bez těch statických hodin, které pravidelně ilustrovaly Husákovy projevy. 

Husák v tu dobu už byl bez funkce. Stáhl se zpátky na Slovensko, kde bojoval se svými postupujícími nemocemi. V roce 1991 zemřel, téměř na výročí revolučních událostí, 

18. listopadu. Den poté.  

Ve veřejném prostoru po něm zůstal pojem normalizace, Husákovy děti a Husákovo ticho, což je Těšnovský tunel. Kdysi vedle něho sídlilo ÚV KSČ a doprava byla svedena do tunelu, aby nerušila soudružská jednání. 

Alespoň tak praví jedna z pražských pověstí. 

  Gustáv, přesněji tedy Augustin, Husák, byl roky komunistickým prezidentem, symbolem normalizace, přesto ho nyní, s odstupem času, vnímám jako zajímavého člověka. 

Minimálně z historického pohledu. 

Mezi komunistickými prezidenty byl tak trochu jako růže mezi trním. Už jen svou inteligencí a vzděláním. Škoda, že se zaprodal soudruhům. A že v ně musel věřit na sto procent, to dokazuje fakt, že byl v padesátých letech obětí politických monstrprocesů. Soudruzi ho zabásli na deset let. A že to bylo drsné vězení, žádný fešácký kriminál. 

Přesto na ně nezanevřel. 

To já tedy nechápu. Ale zase mě to dráždí a poňouká něco o něm zjistit víc. Krom toho, že byl velkým milovníkem párku. A strašně moc kouřil. 

  Byl to muž, který zažil hrůzy politických procesů 50. let na vlastní kůži, a přesto se stal symbolem režimu, jenž potlačoval svobodu a nezávislé myšlení...No, není to samo o sobě prapodivné, neřku-li zajímavé?

   Zkouším to přes emoce, dějiny se tak lépe chápou. Napadá mě, jaký asi byl jeho vnitřní svět? Dokázal si ospravedlnit vlastní činy, bylo to z jeho pohledu všechno v pohodě?  Nebo naopak, v duchu zápasil s otázkami morálky? 

Jeho intelekt a právní vzdělání naznačují, že chápal, respektive mohl chápat, co znamená zrada ideálů, a přesto zvolil cestu kompromisu. Či přesněji řečeno, převlékl kabát. 

Někteří ho vidí jako pragmatika, který se snažil zachránit, co mohl, jiní jako oportunistu, který se přizpůsobil, aby přežil.

Husákův osud nakonec překvapivě zrcadlí mnohá dilemata jeho vlastní normalizace: vzdorovat a riskovat, nebo mlčet a žít?

  Dnes ho vidíme jako politika ve smutných časech, jen jako normalizátora a prezidenta s divnou češtinou. ale jeho příběh je vlastně odrazem celé té doby, která lámala charaktery a stavěla jednotlivce před těžká rozhodnutí. 

  On ale za to nese zodpovědnost. 

Ve světle toho, co zažil ve vězení, je to dost těžko pochopitelné, k čemu se propůjčil a co se z něho stalo.

Ve světle sociálního zázemí jeho dětství se něco trochu pochopit dá, ale stejně je to případ pro psychologa. Možná víc, než pro historika. I když mladý historik Michal Macháček o něm napsal hodně zajímavou a dobrou knihu.

Z určitého úhlu pohledu je Husák opravdu zajímavá postava, plná protikladů

Byl obviněný z vlastizrady. Vězení vydržel, nerezignoval. Byl vzdělaný a ambiciózní Právník a zdatný rétor. 

 Byl dvakrát ženatý, poprvé se rozvedl, druhá žena zahynula tragicky při leteckém neštěstí.

Přestože byl oddaným komunistou, měl hluboký vztah k literatuře a historii, zejména k dějinám Slovenska. 

Ve svých projevech občas citoval klasické autory, což kontrastovalo s šedou atmosférou jeho éry.

Jeho rezignace na prezidentský post v roce 1989 byla klidná a bez většího odporu. Závěrečná léta byla spíše tichá – psal paměti, ale nikdy je nedokončil. 

Dožil jako osamělý muž a o jeho posledních letech se toho mnoho neví.

Husákova postava je tedy plná protikladů: intelektuál i pragmatik, oběť i vykonavatel, muž velkých ambicí, který se stal symbolem bezčasí a stagnace

A dneska slavil narozeniny. Letos by byly už sto dvanácté.

A jeho, Husákovy, děti, už dlouho drží ekonomický systém země. Blíží se důchodovému věku a penzijní reforma, která pořád není, může právě ten ekonomický systém položit. 

Dozvuky jeho normalizace jsou tady prostě pořád, byť on už dávno odpočívá na bratislavském hřbitově.

Bije a škrtí spolužáky

 .... Bije a škrtí svoje spolužáky...

 Kupodivu nejde o zápis z nějaké současné výchovné komise či poznámky rebelujícího pubescenta, který si v letmém okamžiku pauzy při  sledování mobilního telefonu překvapivě rozhodl o přestávce s někým vyřídit účty ručně stručně. 

    Jde o archivní zápis, jak jsem se dočetla, školní poznámky Jana Kubiše, kterou mu zapsali ve třetí třídě. 

Ano, toho Jana Kubiše, který svůj život skončil v kryptě, kde se ukrýval po atentátu na Heydricha. Atentát provedl spolu s Jozefem Gabčíkem. 

Ostatně, ani ten nemá podle archivních pramenů vizitku hodného kluka. Spíš se o něm mluví jako o prudkém vzteklounovi, drsňákovi, který nešel pro ostré slovo ani pro ránu daleko. Nejevili tedy v dětství a mládí známky nějaké výjimečnosti...

   Nechci vůbec tímto zamyšlením nikterak dehonestovat jejich odvahu a život, spíš jen tak na okraj podotknout, že hrdinou se člověk nerodí, ale stává.

 Nedávno, mezi svátky, se připomínalo výročí jejich seskoku.  A mnohé texty z nich dělaly až nadpozemské bytosti. Muže bez bázně a hany, čestné a dokonalé až do morku kostí. Hrdinové už od kolébky. 

   Ono je to tak trochu ode zdi ke zdi. Minulý režim je spíš zatajoval, atentát byl vnímám jako až zbytečná akce západního odboje, který přinesl víc škody než užitku. 

Současný režim je zase glorifikuje až v takové míře, že některé oslavné ódy připomínají řecké báje o mýtických hrdinech.

A ve finále je nakonec všechno úplně jinak....

  Osobně se dějiny snažím vnímat hodně pocitově. Proč se k tomu činu rozhodli, jak se asi cítili? Co se jim honilo hlavou při seskoku úplně jinam, než bylo v plánu? Báli se? Věřili tomu, že přežijí?  

   Na poslední otázku si vždycky odpovídám, že tomu museli věřit, navzdory tomu, že jim nadřízení tvrdili, že jde cestu bez návratu. 

   Ostatně, jejich nadřízení, podle mého, jsou dnes také líčeni jen ve světlých odstínech. Přitom zpackali, co se dalo. Těm klukům, co vyslali do protektorátu, nedali zásadní informace. 

Řekněme, že si to představovali jako rychlou a bezproblémovou operaci, tedy jako Hurvínek válku.

Už když jsem o parašutistech psala, rodil se ve mně pocit, že to bylo z jejich strany uspěchané, nezodpovědné, ba až amatérské. Ale to je jinou úvahu. 

Dnes se chci vrátit k parašutistům, kteří se snesli do protektorátu před koncem roku 1941. 

Heydrichovi, ale i jim, tehdy zbývalo pět měsíců života.

 A pak se jejich životů zmocnily ideologie. Jejich příběh se vyprávěl tak, jak se zrovna hodilo. Dnes je to nekritická adorace. To je asi ta lepší varianta než totální zatracení, ale pořád je to ohýbání dějin. 

Nemám ambice dějiny narovnávat, ostatně na to nemám ani dost archivních podkladů, spíš se mi chce jen připomenout, že školní léta mohou někdy vypadat úplně jinak než pozdější život. 

Nebo i to, že nic není úplně černobílé. Případně již výše zmíněný fakt, že hrdinou se člověk nerodí, ale stává. Sama jsem zvědavá, kolik budoucích hrdinů sedí nyní ve školních lavicích.

  I když o tom, zda bijí a škrtí své spolužáky se již většinou nedočteme. Jednak poznámky nejsou žádoucí, alespoň v těch školách, kde s dětmi spíš komunikují než je trestají. 

A druhak, a to je stěžejní, je dneska většina školní dokumentace virtuální, což znamená, že se nějaké poznámky budoucích hrdinů patrně rozplynou v éteru. 

Badatelům tedy nastanou krušné časy, nebude snadné prohledávat archivy a uvádět věci na pravou míru. 

Nebo zlidšťovat nadpozemské hrdiny, kteří kupříkladu ve třetí třídě "bili své spolužáky či házeli kameny ze stráně.... 

Jen jestli pak nebude mnohem jednodušší prostý ideologický obraz, podle toho, jak se komu zrovna hodí...??

No, uvidíme. 

Dozor na chodbě

 K základním učitelským povinnostem patří dozor na chodbě. 

Spočívá v tom, že sotva zazvoní na přestávku, vyletíte z hodiny, abyste pauzu prostepovali na chodbě, nejlépe ještě s aktivním nahlížením do tříd. 

Mluvím o druhém a třetím stupni, na prvním stupni je všechno jinak. Tam je, pokud se nemýlím, učitelka na dozoru neustále, o nějaké přestávce si asi může jen nechat zdát. Ale to je jiný příběh. 

Ale i nad druhém a třetím stupni vzdělávání by prý děti /tedy v ideálním případě/ neměly zůstat ani minutu bez dohledu. Snad jen na toaletu za nimi nemůžete.

Pokud se tedy nějaký teenager zraní vrženým penálem nebo při honičce po chodbě a vy tam někde postáváte, je všechno v pořádku. V podstatě je jedno, že kupříkladu bitku mezi lavicemi na opačném konci chodby nemáte ani šanci zaznamenat, protože zrovna pochodujete jinde. Zásadní je, že tam jste. 

Pokud se něco podobného přihodí a vy na dozoru nejste, většinou vzniká problém.  Neplníte své povinnosti a dítě se zranilo bez dozoru. Tedy průšvih. Samozřejmě váš. 

Jsem ve školství už řadu let a tento systém funguje od nepaměti. Zajímavé je, že ho během reformních pokusů o zlidštění školství nikdo moc nerozporuje. Dozor do škol patří....?

Pravda, někde se snaží školství polidštit a mluví se o dohledu, nikoliv o dozoru. 

Nicméně, podstata zůstává. 

Jistě, jsou školy, kde se podobná atrakce nepěstuje, víc se pracuje s odpovědností dětí, 

s důvěrou a snahou nastolit nějaké vlídné prostředí, kam slovo dozor moc nepasuje. 

Ale většinově dozor pořád funguje, navíc je zjevně i ve školském zákoně, protože zase řada škol by nic, co jim nepřikazuje zákon, neprovozovala. Někde je dokonce absence na dozoru vnímána hůře než absence ve výuce. 

Takže ideální den kantora podle těchto představ je učit, stát na chodbě a zase učit, nejlépe vše přesně na zazvonění, jako Pavlovův pes. 

Vůbec nechci zdůrazňovat fakt, že dnešní děti se většinou po chodbách  moc nehodí ani po sobě nemetají školní pomůcky, protože každou volnou chvilku tráví zíráním do mobilu.

 Ale dozor tam být musí. V lepším případě dohled, ale musí.

Mnohde je dozor z určité setrvačnosti i tam, kde se pohybují plnoletí studenti, protože zákon /nebo co?/  to tak chce.

Napadá mě, zda zákon, či spíše zákonodárci, někdy přemýšleli o nějaké zodpovědnosti za vlastní chování? A jaký je vlastně rozdíl, když se dítě zraní za mými zády nebo o samotě?  

A lze se vůbec zranit při sledování sociálních sítí či hraní virtuálních her? 

Někde jdou proto ještě dál, respektive zpět, protože si rázem vzpomínám na svá dětská léta. Děti jsou hromadně vyhnány ven, kde za dozoru určeného pedagoga korzují. Vysvětlení opět logické, aby si užily čerstvého vzduchu, povídaly si a nebyly na mobilu. Tak povinně ven nebo na chodbu a chodit. Za dozoru.  

Jistě, oponenti budou argumentovat, že nejde jen o zranění, ale kupříkladu o předcházení šikaně. Jako že pochodováním po chodbě a nahlížením do třídy zabráním, případně odhalím a následně zneškodním šikanu. 

To samozřejmě hezky zní, leč z logiky věci jde o představu naivní a zcestnou. Málokdy se něco takového děje tak viditelně, aby se to během dozoru odhalilo. 

 I tak ale dozor na chodbách, podle mě relikt minulosti, vytrvale přetrvává. A nezdá se, že by někdo uvažoval o jeho revizi. 

Pak se nelze divit, že se někde cítí děti ve škole jako ve vězení, když tu mají své dozorce. 

Asi je ale hlavní problém v zákonodárcích, kteří mají léta neodbytný pocit, že dozor patří do pedagogické náplně práce, taková oblíbená nepřímá pedagogická povinnost. 

Protože jinak by se asi zase všichni bouřili, že učitelé si jen hrají s dětmi a pak mají prázdniny. Tahle se to dá obhájit tvrzením, že mají ještě dozor!

Kromě dozoru na chodbě existují ještě specifické dozory, jeden v šatnách a druhý v jídelně. Ale o těch někdy samostatně, protože to je opravdová lahůdka.