Mariánský sloup

 

Třetího listopadu v roce 1918 byl stržen Mariánský sloup na Staroměstském náměstí. 

Dnes už zase stojí, ale byl to proces, jeho znovu postavení. 

Tolik lidí bylo proti, z mnoha různých důvodů. 

Většinou za tím stála nějaká nevzdělanost, nevědomost nebo prostě nesouhlasili z principu. 

A dneska už zase sloup stojí, nikomu nevadí a nikdo nikterak neprotestuje. Stal se opět součástí prostoru, žádné děsivé vize, které bránily jeho obnově,  se nenaplnily.

A proč ho tenkrát strhli? 

Protože se měnily dějiny a taková doba vždycky přeje divným lidem. Neplatí žádná pravidla, staré zákony nefungují, nové ještě nejsou. Klasické divoké období.

Sloup byl stržen asi stočlennou skupinou obyvatel Žižkova, kteří v něm spatřovali symbol svržené  monarchie. 

Nenávist ke všem habsburskému. 

Přitom sloup byl postaven jako díky za konec třicetileté války, ale to v daný okamžik nikdo neřešil. 

 Jako hlavní původce činu se uvádí pražský bohém, opilec Franta Sauer, který stržení sloupu připravil

A nijak se tím netajil.

Opilci to ale u nás vždycky mají docela dobré.

V neděli 3. listopadu se před historickým výročím bitvy na Bílé hoře  konalo shromáždění na Bílé hoře. 

 Stržení sloupu bylo načasováno tak, aby k němu došlo v okamžiku, kdy se účastníci tábora lidu budou vracet průvodem z tohoto shromáždění.

Vrhli se na něj, povzbuzováni provokatéry z davu. Po delším,  úsilí se vandalům nakonec podařilo sloup rozkývat a strhnout.

 Ten padl k zemi a roztříštil se.

Franta Sauer jásal. 

Večer se zdivočelý dav ještě vydal ke Karlovu mostu, kde chtěl zdejší sochy naházet do Vltavy. 

Tomu však už zabránili vojáci

Ti pak ještě  zachránili pomníky Radeckého a Františka I. 

Ale Radecký pak stejně padl davům za oběť. Dodnes se pořád vedou jednání o jeho znovupostavení, ale zatímco Mariánský sloup už stojí, Radeckého pomník zatím takový úspěch nemá. 

Stržení Mariánského sloupu v navíc rozpoutalo o vlnu vandalismu namířeného proti náboženským objektům.

Katolická církev se tehdy rovnala Habsburkům, nenáviděné bylo obojí 

Franta Sauer se k organizaci činu vzápětí přihlásil. Nakonec byl ale jeho vandalský čin klasifikován jen jako přečin a ten byl již během vyšetřování  promlčen.

 Mnozí umělci proti takovému ničení a vandalismu důrazně protestovali, třeba Zdenka Brauenrová, Josef Holeček či  Jaroslav Durych.

Ale marně. Doba měla jiné priority. 

Zbylé části sloupu  byly ve velkém spěchu odstraněny a odvezeny na nádvoří  na Anenské náměstí, kde se prodával použitý stavební materiál získaný při asanaci Starého Města.

Ulomená hlava Panny Marie byla nalezena v roce 1957 ve starožitnictví na  Národní. Odtud ji vykoupilo Národní muzeum a umístilo ji do Lapidária, kde je vystavena

A dav byl tehdy uspokojen. Uf, něco mi to připomíná, takové davové šílenství podložené nenávistí a hloupostí...

A tak může být jako pozitivní zpráva brán fakt, že dnes Mariánský sloup už zase stojí. Třeba se toho dočká i pomník Radeckého. 

Hřbitovní tour

 Je čas Dušiček, Halloweenu, svátku svatých, vzpomínek na všechny, co už tady s námi nejsou. 

Listopadové dny proto často zahajujeme hřbitovním putováním za svými předky. 

Dušičky nás tradičně vedou na hřbitovy po celé zemi. Jezdíme s květinami, svíčkami, věnci a svými vzpomínkami.

Mezi hroby se pak často potkáváme s těmi žijícími, kteří sem vyrazili se stejným úmyslem.

Tady nám ale může listopad přichystat docela zajímavá setkání. 

Na hřbitov totiž člověk většinou nejde proto, aby doháněl společenský život, a přesto tu občas potkáme půlku širšího příbuzenstva. 

Dozvíme se, kdo má novou kyčel, kdo prodává chalupu, kdo se rozvedl a kdo už zase naopak někoho našel. 

Člověk přijde položit věneček s nápisem vzpomínáme  a odejde s přehledem o rodinné situaci za poslední rok.

Někdy jde o setkání nečekaně milá a upřímná, jindy bychom se před nimi zase radši ukryli za nejbližším pomníkem, jen abychom se nemuseli potkat.

Dušičkové návštěvy jsou proto plná dobrodružství.

I my jsme v sobotu měli tradiční hřbitovní tour. Je to hezký zvyk, klasický výlet po hřbitovech, kde odpočívají naši blízcí. 

Poté jsme nafasovali vajíčka, několik plat pro všechny pražské známé, které jsem pečlivě uložila do kufru. 

A hurá zpátky do Prahy. 

Ovšem záhrobí nás nějak nechtělo pustit ze svých spárů. V dušičkové tmě, v okamžiku, kdy jsem pouštěla chodce na přechodu, to do nás napálil jakýsi mladík. 

To teda byla rána. Chvíli jsem nevěděla, čí jsem. Trhnutí těla dopředu i dozadu a žluté auto v našem kufru. 

Ale žijeme a tak vylezu. 

Nejprve předvedu ukázkovou hysterii, co jako dělá takový jezdec za volantem. Naštěstí to netrvalo dlouho. Osmnáctiletý viník, který vypadal, že jede prvně rodičovským autem, byl vyděšený víc než já.

 Prý mu najednou nefungovaly brzdy. Navíc bylo mokro, prostě nebrzdil. Neměl havarijní pojištění, neměl ani trojúhelník....

Nějak jsem se uklidnila, vytáhla svůj trojúhelník, zavolali jsem Policii a já mezitím počítala rozmlácená vajíčka, ze kterých byla v kufru dobrá míchanice. 

Policie přijela celkem brzy, byli milí a příjemní. A prý na tomto místě byli sotva před deseti minutami, kdy tu do sebe vletěla hned tři auta. Nevím, jestli to mělo být potěšující nebo zda šlo o obyčejné pracovní konstatování. 

 My tedy byli v sobě jen dva. 

Dýchla jsem si do balónku, převzala protokol o nehodě a pomalým tempem se bez zadního blatníku přesunula domů. 

Mladík na tom byl hůř, čekal na tatínka a odtahovku. 

  Doma jsme pak večeřeli míchaná vajíčka, některá se ještě dala zachránit a použít tímto způsobem. Zbytek byl na vyhození. Kufr byl tedy nejen rozbitý, ale i zadělaný devadesáti vejci. 

A teď  musím k doktorovi, tu bolest po nárazu asi nelze úplně podcenit.

Čekáme na servis, chodíme pěšky a jezdíme MHD. 

A přemýšlím, zda už je smůla vyčerpaná či zda nás čeká ještě nějaká jobovka. Ráda bych věřila, že to byl říjnový pech a listopad nám tudíž nabídne vlídnější tvář. 

Vlastně můžeme být rádi, že jsme se na Dušičky těmi dušičkami nestali rovněž.

 A ten sotva plnoletý řidič, co nás sejmul, snad bude poučen, a v budoucnu se z něho stane uvážlivý řidič, nikoliv pirát silnic. 

I když v okamžiku, kdy odezněl můj prvotní šok, mi došlo, že on patrně musel čumět do mobilu, že nás neviděl. Však i z auta vylezl rovnou s telefonem v ruce... 

Zvon

 Dnes zase zkoušíme dětskou literaturu. Máme od Veverek. 

Pro mě neznámý autor, ale je třeba poznávat nové lidi, nové věci 

Kniha je vizuálně velmi pěkná. Anotace je hodně zajímavá, téma pro mě velmi dobré. Cestování v čase, válečné příběhy z roku 1942. 

Začátek je velmi čtivý, rychle vtáhne do děje, tak to vypadá na příjemný čtenářský zážitek.

Určitě můžeme pro dospívající čtenáře doporučit. A zcela jistě i pro ty dospělé, je to fakt zajímavé.

Hokej

 

Nejsem úplný fanoušek, ale po očku hokej samozřejmě sleduji. 

Zejména, když vyhráváme:-)

Rozhodnutí, které nyní rezonuje veřejným prostorem, mě docela zaskočilo. 

Nerozumím tomu, proč. Tedy asi rozumím, jako vždy jde o peníze, prestiž, vliv a také o to, aby se sportovní kolotoč točil dál a nikdo nepřišel o svůj podíl na zisku.

Ale i tak, v tomto případě. 

Rusové zpátky na mezinárodní scénu? 

Nějak si neumím představit, že by třeba za druhé světové války někde v normálních zemích chtěli hrát s Hitlerovými sportovními týmy?

No nechtěli, kdyby náhodou někdo váhal.

 Tehdy by asi nikoho nenapadlo vysvětlovat, že sport je přece něco jiného než politika.

Dnes se ovšem tváříme, že je.

A my s nimi hrát chceme, nám už to dneska nevadí. 

Ono už to funguje v několika sportech, kde se ti Rusáci tolerují. Jen to dosud asi nevyvolává takový humbuk, protože hokej je takový výrazný, víc lidí ho sleduje, Rusové

v něm byli vždycky dominantní. A tak se kolem jejich návratu vede velká debata.

Najednou tedy válka nevadí? Nebo už jen trochu? Případně vadí pouze do okamžiku, než začne překážet sportovnímu byznysu?

Rozhodla o tom nějaká arbitráž. 

Zapátrala jsem, co to je. 

Sportovní arbitráž je (prý) nezávislý mezinárodní soud, který řeší spory ve sportu.

A rozhodla naprosto jednomyslně ve prospěch ruské strany.

Podle této arbitráže nikdo nepředložil dostatečné důkazy, že bezpečnostní rizika odůvodňují další vyloučení ruského týmu.....

Když takové věci čtu, mám pocit, že nerozumím psanému textu.

 Jaké ještě chtějí důkazy?

Nevím. 

 Zároveň přemýšlím, jaké důkazy by tedy ještě byly dostatečné. Fotografie zničených měst? Záběry z masových hrobů? Jména mrtvých?

Opravdu nevím. 

Samozřejmě chápu, že sportovní arbitráž nerozhoduje o vině za válku.

Posuzuje konkrétní pravidla, pravomoci a důkazy v konkrétním sporu.

Jenže právě v tom je možná ten problém. Všechno se nám postupně rozpadá na byrokratické kolonky, ve kterých se dá všechno právně, procedurálně a organizačně zdůvodnit.

 Až nakonec zjistíme, že se sice všechno vešlo do pravidel, ale něco podstatného se nám cestou ztratilo.

Třeba obyčejný lidský úsudek..

 Nejlepší asi bude se úplně od nějakých informací a zpráv odříznout, digitální detox. 

Jinak každý den objevím nějakou mediální bombu, která vypadá, že je z jiného vesmíru, nerozumím tomu, proč se to toleruje, respektuje či dokonce adoruje.... 

Možná jsem jen příliš staromódní. Evidentně  jsem nepochopila, že v dnešním světě se dá všechno oddělit od všeho.

Válka od hokeje, agresor od reprezentace, odpovědnost od důsledků.

A když se někdo zeptá, jestli nám to opravdu nevadí, vytáhneme příslušný paragraf, rozhodnutí arbitráže a vysvětlíme mu, že tomu nerozumí.

Takže zmiňovaný digitální detox je určitě dobrá cesta…

Vypnout zprávy, zavřít internet, přestat sledovat, co se kde právě schválilo, povolilo, omluvilo nebo normalizovalo....

Ostatně, ono je to celkem jedno, jestli jde o mezinárodní hokej, českou politiku či americkou rozpínavost, nějak to pasuje skoro na všechno

Očima dneška

Listopad už je na dohled. 

  Je u nás už řadu let hlavně ve znamení oslav Sametové revoluce. Je i díky tomu vnímán hlavně  jako revoluční měsíc.

Roky před tím se v listopadu zase akcentovala říjnová revoluce, která už ale naštěstí zmizela v propadlišti dějin.

Nahradila ji ta aktuální, Sametová.

Jenže i ta aktuální výročí stárnou, postupně ztrácejí podobu osobní vzpomínky a stávají se jen součástí učebnic dějepisu.

Pro dnešní mladé lidí je rok 1989 už stejně vzdálený, jako byl pro jejich rodiče rok 1968 nebo pro jejich prarodiče první republika.

Je to doba, kterou nezažili. Těžko se jim pak oslavuje.

Nemají vlastní vzpomínku na fronty před obchody, na omezené cestování, na cenzuru knih

a novin ani na opatrnost, s jakou lidé tehdy někdy volili svá slova.

Asi právě proto je pro ně někdy těžké pochopit, co vlastně ten listopad 1989 znamenal.

Svoboda je pro ně běžnou součástí každodennosti.

Většinou je to jejich přesvědčení, že je to na věčné časy a nikdy jinak…

I když svoboda je ve své podstatě dost zvláštní věc.

Nejvíc si ji totiž uvědomujeme až ve chvíli, kdy už ji nemáme.

Dokud ji máme, připadá nám samozřejmá. Můžeme říct svůj názor, vybrat si školu i povolání, cestovat, číst knihy, poslouchat hudbu, která se nám líbí, a žít život podle vlastních představ.

Ale ono nic z toho není samozřejmé.

V listopadu je tedy dobré si to zdůraznit a zopakovat.

Dnes už nestojíme na náměstích se svíčkami a klíči v rukou.

Naše výzvy jsou jiné.

O to důležitější je ptát se, jak se svojí dávno vybojovanou svobodou dneska zacházíme.

Někdy to totiž vypadá, že s ní velkoryse hazardujeme.

Ono totiž největší nebezpečí pro svobodu není jen její definitivní ztráta.

Jsou jím hlavně chvíle, kdy zapomeneme, že vůbec někdy nebyla samozřejmá.

Právě v  revolučním listopadu je z toho důvodu správný čas si to znovu připomenout.

Hezké revoluční listopadové připomínání vám přeji.

 Psáno pro Listy Prahy I, už pro listopadovou uzávěrku, tedy před časem. 

A stalo se nečekaně aktuální:-)

Barvy

 Podzim teď dělá čest své výtvarné pověsti. 

Procházky ve Stromovce jsou opravdu hodně barevné. 

Nejhezčí jsou samozřejmě ráno, kdy se tu nepohybuje hodně lidí. Ale i přes den se tu dají objevit hezká zákoutí, pěkně vybarvená. 

U rybníků, které tu kdysi zakládal Rudolf II., to místy vypadá jak na impresionistických obrazech.

Přes mříže lze nakouknout i do Rudolfovy štoly.

Z dálky je hezky vidět letenský zámeček, který se tyčí nad celou Královskou oborou. 

Dnes je tam archiv časopisů, depozitář a studovna.

Kdysi tu bývala vesnice Ovenec, která patřila Přemyslu Otakaru II. 

Jsme prostě v Královské oboře. 

Stromovka byla lovecký revír. 

Dnes tady venčíme psy, běháme, jezdíme na kole, relaxujeme. 

A kousek od letohrádku je ruské velvyslanectví, které si kus obory zabralo neoprávněně. 

A jeden z nedávných volebních slibů byl, že se i tento prostor, bývalého zahradnictví, které po roce 68 spolkli Rusové, vrátí do Stromovky. 

To jsem tedy zvědavá. 

Zatím tu máme volně přístupný letohrádek, krásný. 

Dole pak nepřístupnou Šlechtovku. Letohrádek ala Šlechtova restaurace. Sice naoko zrekonstruovanou, ale nepřístupnou. 

Dále tu lze najít několik odkazů na mrtvé ruské aktivisty, je tu promenáda Anny Politkovské, náměstí Borise Němcova. 

A pak již zmíněný kus zabrané Stromovky. 

Nejlépe se vlastně tady obdivují krásně vybarvené stromy. A zdejší šikovní zahradníci, kteří tu mají krásné květinové záhony. 

A podzimní paleta barev. 

Výročí

 Sto osm let od vzniku Československa. 

Asi tady nelze napsat nic nového. 

Možná se ale dá přijít s kvízem. Doba dneska kvízům přeje, v oblibě jsou i ty hospodské kvízy, tak si můžeme dát jeden hravý, prvorepublikový. 

Třeba, kdo vás v souvislosti s 28. říjnem jako první napadá?

Nebo, kdo byl Isidor Zahradník?

Další třeba, jestli umíte vyjmenovat ( z hlavy, samozřejmě:-)) tvz. muže 28. října?

Jaká byla úloha Jaroslava Rošického?

Který den v týdnu to tehdy bylo?

Kdo napsal první zákon a jak?

Kde tu republiku vlastně vyhlásili?

Hezký a hravý sváteční den:-)