Zahrádky

 Jestli v Praze něco roste jako houby po dešti, tak jsou to restaurační zahrádky, které rázně expandují do veřejného prostoru. Některé chodníky úplně ztratily svou původní funkci, protože se na nich zabydlela nějaká restaurační zahrádka.

Jsou velmi oblíbené, kde jinde se v červnu sejít na kus řeči, kávu či něco ostřejšího než právě na zahrádce. Některé městské části jdou dokonce tak daleko, že proměnily v zahrádky celé části ulice.

Tam byl sice primární cíl vyštvat automobily do jiné pražské části, ale ve finále vyhrála zahrádka, která se mohla roztáhnout nejen přes chodník, ale rovnou přes celou silnici.

 Je to prostě oblíbený pražský zvyk, posedět někde na zahrádce. V červnu je to obzvlášť příjemné. Pravda, bydlet někde nad zahrádkou, asi bych mluvila jinak.

Na zahrádce se mluví, křičí, někdy i zpívá. Kouří se tam, hraje hudba… Určitě tedy není nic příjemného bydlet nad zahrádkou. Nad tím se asi většina návštěvníků zahrádek ale nikterak nepozastavuje. Ani já nebudu, neboť to je téma na kritickou sondu do pražských zvyklostí či rovnou na stížnost někam na Magistrát, a já píšu červnový úvodník.

Píšu ho na jedné vlídné zahrádce, která není směrem do chodníku, ale je zanořená do vnitrobloku.

Zahrádky jsou prostě opravdu všude.

Ten výraz zní mile, skoro domácky, jako by šlo o pár květináčů a dvě židličky pod oknem. Ve skutečnosti jde o disciplinovaný, každoročně opakovaný, lehce agresivní, proces, při kterém se kavárenský život přenese ven.

Praha se prostě v červnu mění v město k pouličnímu posezení.

A tak se proplétáme mezi stolky, opatrně, s úsměvem, abychom nenarušili červnovou idylu.

  Možná je to jen drobná změna perspektivy.

V červnu už na všechno hledíme s letním nadhledem. Nejde o omezení, ale naopak,

o klasickou červnovou atmosféru.

Možná jsme si všichni zvykli, že červnové město je prostor, kde se sedí venku a všude, kde se dá.

 A ideálně na zahrádce. Přeji vám tedy příjemné červnové zahradničení v pražských ulicích.

 

Abiturienti

 Naši maturanti už jsou abiturienti. A dnes se stali majiteli svých maturitních vysvědčení. Na radnici ve Vysočanech. 

Celé slavnostní odpoledne na to padlo.

Tři třídy, každá měla svoji vlastní slavnostní hodinu. Takže někteří kantoři to měli trojmo. Ale bylo to hezké, místy i dojemné. 

Po sérii uvolněných maturitních večírků to dnes přineslo slavnostní atmosféru a seriózní tečku za osmiletým i čtyřletým gymnaziálním studiem. 

Pravda, někteří abiturienti vůbec nevěděli, že jsou abiturienti. Neznali to slovo. Zaskočilo mě to na jednom z večírků, kde jsem je tak oslovila a jedna dívka se dost hlasitě podivila, 

co tím jako chci říct. 

Tak jsem se poradila s AI, která mi sdělila, že jde o slovo značně zastaralé a nepoužívané. Jsou to prostě absolventi.

Nu, já si abiturienty vzít nenechám, nicméně jsem poučena. 

A dnes tedy absolventi obdrželi maturitní vysvědčení a jejich středoškolské studium je definitivní minulostí. 

Jde o třídy, za které jsem hodně ráda, že jsem je potkala. Tak vlastně tak trochu věřím, že se budeme někdy potkávat i v budoucnu. Alespoň s některými. 

A radnici má Praha 9 opravdu hezkou.

Marilyn

 Červnové přemítání se dá klidně začít tradičním včerejším Dnem dětí. Úvahou nad dětstvím, porodností, chováním dětí a jejich dnešními možnostmi. Či klasickým povzdechem, že ty dnešní děti jsou úplně jiné.

Tak se to děje pravidelně, proto mě letos napadá i jiná cesta. Zamyšlení nad jedním kulatým výročím a tím, jak se v průběhu staletí mění nejen dětství.

Ale třeba i symbol krásy.

Prvního června před sto lety, tedy v roce 1926, se totiž narodila Marilyn Monroe.  Často vnímaná jako symbol krásy. Femme fatale. I ti, co o ní nic neví, její jméno vnímají jako určitý symbol. Sex symbol. Tajemná kráska.

Žena s nevšedním osudem a s dosud neobjasněnou smrtí.

Většina z nás nezná detailně její životní příběh, ale znají jméno. Jako symbol. A pak ti, co milují konspirace (případně i drby) znají její pletky s Kennedym i domněnku, že za její brzkou smrtí stojí právě klan Kennedyů.

Lze ji ale docela dobře napasovat i na to dětství, které je dnes často na piedestalu, dítě jako středobod vesmíru. Marilyn neměla šťastné dětství. Pěstouni, sirotčinec, pořád dokola.

 Ani sirotčinec se už dnes neříká.

Dnes máme dětské domovy či náhradní rodinnou péči. Slovo sirotčinec už asi ani není ve slovníku.

Ovšem Marylin v něm své dětství prožila.

A pak rychle utíkala do dospělosti, brzy se vdala, snažila se prorazit v modelingu i ve filmu. Nafotili ji se sukní zvednutou až ke krku, stal se z toho ikonický snímek. Další symbol.

Jí ale stál druhé manželství, opět se rozvedla.

Prostě Někdo to rád horké.

 To paradoxně točit nechtěla, ostatní herci ze slavného filmu ji za její rozmary nesnášeli, ale ona už byla slavná.

Utekla svému dětství. I když, jen na oko. Trauma jejího nemanželského původu a drsného dětství ji dohánělo v podobě psychických poruch a mnoha různých zdravotních neduhů. S tím logicky souvisely léky, drogy, závislosti. A do toho politika, respektive vztah s Kennedym, to už byla jízda. Na tobogánu. Její smrt, o které se dodnes vedou spory, zda šlo o úmrtí, sebevraždu či dokonce vraždu, přišla hodně brzy. Bylo jí šestatřicet let. Její drsné dětství, které započalo právě na Den dětí, ji pronásledovalo celý život.

Nese s sebou klasickou otázku, jak moc jsou tyto rané zážitky určující. A vybízí k zamyšlení, jak to mají dnešní děti.

Lze tomu věnovat celý nadcházející červen. Letos to motivuji připomenutím výročí jedné dávné ikony a jejího dětství. Můžeme si to spojit s úvahou i nad tím, jak se mění ideál krásy

a zda by Marilyn i dnes byla femme fatale. A jakou roli v tom všem hrálo právě její dětství.

Hezké červnové přemítání

 

Den dětí

 Dnešní den dětí slavíme s radostí. 

Ale také trochu netradičně a edukačně. Beru totiž svoje primány na hřbitov. Na Ďáblický hřbitov, do sekce Dětský hřbitov.

Aby si uvědomili, v jaké  době žijí a že vlastně mají velké štěstí. A také, aby věděli a nezapomněli. 

A cestou zpátky už zase někam na zmrzlinu, aby opravdu oslavovali a měli radost. 

Je to netradiční oslava svátku dětí, ale funguje. Děti to zaujme, přemýšlejí o tom, vyptávají se. 

Semínko bylo zaseto.  

Trochu to vypadalo, že nám to zkomplikuje déšť, ale nakonec všechno krásně klaplo.

 I ta cukrárna, kam jsme vletěli jako stádo kobylek. Nevím, jestli byla paní cukrářka ráda, že má kšeft, nebo vyděšená tím obřím návalem. Podle výrazu tedy spíš vyděšená, ale zase měla opravdu úspěšný prodej. 

A my jsme zase měli zajímavý a hezký den.

Hrad ve Skotsku

Mám Skotsko ráda, tak nešlo nesáhnout po této knize. A je z toho hezké nedělní  čtení. Už s nádechem letní romantiky. 

Těšení

 Člověk se má vždycky na něco těšit. Říká se, že když se přestanete těšit, ztrácí život grády

 a jde to s vámi z kopce. Tak se těšíme, nejlépe na každé nové ráno.

Ovšem nadcházející červen pojímá těšení se na něco nového takřka ve velkém. Je to měsíc plný očekávání, těšit se můžeme na oslavu Dne dětí či na první úrodu zrajících třešní. Děti se těší na prázdniny, rodiče na dovolenou. Všichni se těšíme na léto, cestování, sluníčko, pohodu.

Své jistě mohou říct i vyznavači přírodních rituálů, kteří se zcela jistě těší na slunovrat.

Našlo by se jistě plno dalších věcí, na které se lze v červnu těšit, ale určitě nechceme kvalitu přebít kvantitou. Tak zůstaňme u myšlenky, že někdy je lepší očekávání a těšení se než akce samotná. Takové to napjaté očekávání toho, co zákonitě přijde. A v tom je červen opravdový mistr. Těšíme se na léto, ale někdy jsou červnové dny, kdy si v duchu malujeme budoucí dovolenou, mnohdy mnohem hezčí než poté dovolená sama.

Prostě si vychutnáváme to těšení. Je to radostné a vzrušující.

Červnové těšení je totiž ještě čisté, neposkvrněné realitou. Je to radost v její nejhezčí podobě. Červnové těšení nás někdy donutí zpomalit a vychutnat si to napětí před začátkem, ten jemný okamžik „těsně před“.

Tak si ho letos nenechte utéct. Protože někdy není nejhezčí léto samo, ale to, jak se na něj těšíme.

Užijte si toho v letošním červnu nepočítaně. 

Hezké červnové těšení.

Reklamy

 Nesnáším televizní reklamy.  Respektive audio reklamy. Možná je slovo nesnáším ještě eufemismus. Jenže se jich nejde zbavit. Jsou všude, nalezlé jako dřevomorka.

Člověk otevře internet : reklama. 

Zapne rádio: reklama. 

Pustí televizi:  dvě reklamy, jedna upoutávka a mezi nimi omylem kousek filmu. 

Plno zajímavých filmů v běžných komerčních televizích vůbec nepouštím, protože jsou prolezlé reklamami jako mor. Nedá se na to dívat. Fakt mě nebaví sledovat napínavou scénu, ve které hlavní hrdina otevírá dveře tajemného sklepa, aby se vzápětí ukázalo, že skutečné tajemství spočívá v síle nového pracího gelu. 

Atmosféra je pryč, napětí také a vrah může v klidu počkat dalších deset minut.

Reklamy na vás agresivně skáčou  na netu, v rádiu, a to dokonce i v tom veřejnoprávním, tím přerušují vyprávění, pořád nějaká reklama, upoutávka, lákání na to, co uvidíte, uslyšíte...

Přitom já chci koukat a poslouchat teď, ne až někdy. A když už si připlatíte, abyste to sledovat nemuseli, tak televizní magnáti využijí techniku a znemožní přetáčení reklam. 

Fakt mi to leze na nervy. 

A vím, že nejsem sama. 

Naopak, spíš neznám nikoho, kdo by si v reklamách liboval. Lidé to buď přetáčejí, vypínají, přepínají, nebo si jdou uvařit kafe, na toaletu, prostě tu pozornost tomu nevěnují. Minimálně tu vědomou. Reklama je možná jediný televizní žánr, před kterým diváci aktivně utíkají.

Je mi vlastně trochu záhadou, co je na tom tak lukrativního, že většina televizí i sítí jede na principu toho, že vlastně film je jen vycpávka mezi reklamami. 

Kdo podle reklam nakupuje nebo se jimi řídí? 

Asi tací budou, když je to tak obří byznys, ale je to trapné a otravné. 

Nejvíc mě to vytáčí v okamžiku, kdy chci pustit nějaký dokument studentům. 

Využívám you tube a tomu podobné platformy, nehledám žádné nelegální cesty, jak jim pustit nějaký dokument či krátký příběh. 

O filmech ani neuvažuji, ty se jednak nevejdou do časového rámce, není to většinou legální a  je to, pro historii, často velmi zkreslený příběh. 

Pouštím dokumenty, různé slavné dny či podobné platformy, které jsou, i na tak minimálním prostoru, rozpolcené reklamou. 

Vydržím, se zaťatými zuby, ujeté reklamy na jar či prací prostředky, ale když mi do pětiminutového videa o třicetileté válce vrazí reklamu na alkohol, štve mě to. 

Dětem je to jedno, ještě se smějí mému rozladění, ale mě to takt štve. Ale je to asi to jediné, co s tím mohu udělat. 

Prostě si ulevit, že nesnáším reklamy. A možná si ještě zafilozofovat, k čemu že takové reklamy jsou, když lidem jen lezou na nervy a nikdo podle nich nenakupuje. 

Nebo snad ano? 

Možná jsem staromódní. Možná reklamy fungují lépe, než si myslím. Asi jo, protože jinak by za ně firmy neutrácely miliardy. 

Jen si nejsem jistá, kdo jsou ti lidé, kteří po zhlédnutí reklamního spotu vyskočí z křesla a zvolají: „Ano! Přesně tento prostředek na vodní kámen mi dosud chyběl ke štěstí!“

Možná existují. Možná jich je dokonce hodně.

Já mezi ně ale nepatřím. Mě fakt štvou. 

A tak mi nezbývá než čas od času sepsat fejeton, zanadávat si na reklamy a smířit se s tím, že hned vedle něj nejspíš jednou vyskočí bannerová reklama na něco, co si rozhodně nekoupím. 

Někdy si to dokonce nekoupím na just, protože to bylo v reklamě. Trochu dětinské, vím, ale jak je na něco reklama, ztrácí to mou důvěru....