Parkování

 

Naše nedávné putování po památkách vedlo k poznání, že takřka největší položkou víkendového cestování je parkovné. Úzce související s uměním vůbec někde zaparkovat. 

Jsem z Prahy zvyklá na parkovací peklo, v podstatě se umím autem nacpat i do myší díry, ale co lze zažít na výletech, to často překračuje meze automobilové fantazie. Zaparkovat v malých městech, která disponují nějakou turistickou atrakcí, je takzvaně peklo na druhou. Třeba na Hluboké nebo v Českém Krumlově, to bylo doopravdy drsné. Aut mraky, míst málo. A když, tak za velké peníze, řekla bych, až nekřesťanské. Ale budiž, chceme jezdit, tak plaťme. Ale ono fakt není místo. V zoo v Táboře jsme třeba vůbec nedostali šanci zaparkovat na místě vyhrazeném pro návštěvníky, museli jsme se upíchnout téměř v lese. A to jsme tam byli brzy ráno. Když jsme odjížděli, vypadala příjezdová komunikace jako mega parkoviště, kudy se takřka zase nedalo odjet, protože auta stála, kde se dalo.

Takže auta, kam se podíváš. 

V nedávném rozhlasovém podcastu jsem slyšela, že tak obří rozmach automobilové dopravy překvapil urbanisty, kteří s ním v takové míře nepočítali. 

Zajímavé povídání. Třeba i o tom, jak v devadesátých letech znamenal automobil symbol svobody. Jako že už nemusím čekat v pořadníku a mohu si auto koupit úplně normálně. Zároveň se stalo symbolem společenského postavení. 

To prý, podle podcastu, už neplatí. 

Úplně s tím tak nesouhlasím, myslím, že minimálně v Praze pořád platí, že když kupříkladu se škodovkou zaparkujete (asi omylem) mezi elektro SUV audi či BMW, tak na vás hledí dost svrchu. Zejména, když sedí za volantem nějaká zelená vdova nebo namachrovaný mladík, který vůz patrně dostal jako kapesné, protože vydělat si na něj evidentně nemohl. 

Tak to pohrdání či společenský status určitě nezmizelo. 

Ale stejně tak nemizí auta, ta naopak přibývají. 

Pražská sídliště prý byla koncipována dle principu jedno auto na pět bytů???!!

Dnes je tedy spíš pět aut na jeden byt, proto není kde parkovat. 

A není tomu tak ani u oblíbených historických památek a turistických cílů. 

Takže se nabízí jezdit na výlety vlakem. To je vlastně rezumé celého textu, byť primární pohnutka bylo zjištění, jak velikou položku v cestování zaujímá parkovné. A to většinou všude s cedulkou, že za auta provozovatel neručí. Takže vám je tam klidně vyberou, to nikdo nekontroluje, protože hlavní je vybrat peníze za parkovné.

Parkování je prostě téma dne. Všichni chtějí jezdit a také logicky parkovat, ale není kde. 

Fronta

 Je už asi všeobecné známé, že slovo fronta v dnešním slova významu u nás vzniklo v době první světové války, kdy se původní označení řada proměnilo ve frontu, protože připomínalo neměnné bojové linie obecně zvané fronta.

A pak to zdomácnělo a dneska je fronta běžná součást českého slovníku. A také součást reality, protože často je fronta kam se podíváš, byť je třeba poctivě přiznat, že na minulý režim naštěstí frontová současnost nemá. Ani zdaleka.

Nicméně i dnešek fronty nabízí. Osobně se jim z principu vyhýbám, přeci jen mi hodně připomínají dobu minulou a nechci v nich ztrácet čas. 

Leč, někdy není zbytí. Stačí vyrazit na první jarní výlet. Zámky se otevřou, sezona začne 

a s ní i starý dobrý český rituál, postávání v nekonečných frontách.

Třeba naše nedávné velikonoční putování nám nečekaně nabídlo několik front. Zejména 

u pokladen na čerstvě otevřených zámcích. Sezona se rozjíždí, turisté jsou aktivní, leč v pokladnách či v občerstveních se ještě nepřizpůsobili, a tak vznikaly fronty. Někdy nekonečné, někteří prodavači nedokázali rychle počítat a tím se to dost zdržovalo. U lístků zas zdržovali spíš turisté, nevěděli, co si vlastně přejí a kolik lístků mají zaplatit za plnou cenu a kolik se slevou. Slevy by se asi hodily, protože ceny vskutku nejsou lidové.

A vyrazit kupříkladu s pětičlennou rodinou na hrad či zámek se v rozpočtu určitě projeví. Přesto ty rozpočty zatím ještě fungují, když jsou u pokladen fronty už na začátku sezóny.

     Postávání ve frontě je zajímavý psychologický experiment. Někdo se trpělivě sune, jiný zvídavě sleduje, co se děje, někteří pořád odbíhají či vykukují z řady, další nadávají...

Někteří nahlas, jiní v duchu, což se ale zřetelně odráží na jejich výrazu obličeje. 

Na mém tedy naprosto čitelně. 

Někde jsou asi fronty nutné, nedá se jinak. Ale tam, kde je otevřená jedna pokladna, zatímco had kultury chtivých turistů se táhne přes dvě nádvoří, tam tedy pochybuji o zámeckém managmentu. 

Stejně jako když se fronta navyšuje proto, že obsluhující neumí sčítat ….

Potom mi hned dává smysl, že původní smysl slova fronta je válečný.

Nicméně, kde se ještě dneska stojí fronty? Často třeba u pokladen některých divadel, byť tam jsou to spíš fronty internetových klikačů. 

Dneska se, opět, tvoří fronty u benzínových pump / pak, že historie se neopakuje/.

Stojí se fronty na místa ve vybraných školách, kupříkladu. 

A tak bych asi mohla pokračovat. Je až překvapivé, jak často se někde nějaká fronta objevuje. Přičemž si paradoxně mnozí myslí, že fronty odešly s minulým režimem.  

A ejhle, ecce fronta 

 

 

Televize

 Ve světle toho, co se děje v mediálním prostoru, ale i celkově, ve společnosti, jsem si jen tak cvičně otestovala, jak lidé chápou rozdíl mezi veřejnoprávní a státní televizí. 

Výsledek je docela tristní. Mnozí to vůbec nerozlišují, nechápou ten rozdíl, vlastně vůbec nerozumí tomu, oč tady jde. 

Slyší na zrušení poplatků, na to, že je jim někdo z televize nesympatický a je tedy dobře, je už tam není, a to je asi tak vše. Nějaká veřejnoprávnost je jim ukradená. 

Po pravdě,  natvrdo napařené televizní poplatky úplně všem mě docela naštvaly, navzdory tomu, že je už roky platím. Ale ta novinka , kdy platit musíme ať chceme nebo nechceme, ta mě loni dost rozladila. Pořád si myslím, že tohle byla chyba, že donutili lidi platit i za možnost. I když prostě nemáš televizi a nesleduješ, plať!!

 Navzdory tomu mi to, co se teď děje, hodně vadí. Možná mě to i trochu děsí, státní televizi a monopol fakt nechci. 

Upřímně, nechápu, jak někdo může důvěřovat takové osobě, jako je onen Xaver..., ani nevím jaký. 

Už od pohledu prapodivný člověk.

 A takový je v Radě ČT a rozhoduje o ní? A není sám, ani zdaleka. 

A přesto se zdá, že tito lidé najednou mají navrch. Nerozumím tomu, kam jsme se to nyní zhoupli. 

A cesta ke státní televizi a rozhlasu je otevřená. 

Je tu prý nějaký Matochův seznam, který údajně měl odstranit Wollnera, Fridrichovou a Moravce. 

A ani jeden už tam není. 

Je to náhoda? 

A ten Matocha? To je člověk, kterému máme věřit, který rozhoduje v Radě ČT????!

Současní ministři se prezentují u Xavera, brnkají na struny těch nejhorších lidských vlastností, od závisti počínaje přes chamtivost a lakotou konče.¨

 A ono jim to funguje.

Je to stejné jako kdysi, blahé paměti, Jakešův projev na Červeném Hrádku. Ta Zagorová, milá holka, ale víte, kolik bere? ( parafráze, samozřejmě)

Televize a svobodná média jsou i díky tomu na cestě do pekla, respektive na historické smetiště. Přichází čas vládních médií.  

Jo, jo, máme co jsme chtěli. 

Teda nechtěli, ale jsme v menšině a tak máme peška. 

Titanik

 Když se v dubnu 1912 potopil nepotopitelný Titanic, plnila tragédie titulní stránky novin.

Aby také ne, šlo o výkřik tehdejší techniky, která nepochopitelně selhala. Pýcha moderní civilizace, plovoucí důkaz, že člověk už si s přírodou ví rady. A pak stačil kus ledu a bylo po jistotách.

Dubnový žertík?

Spíš hodně drsný apríl.

Asi by se o osudu Titanicu hovořilo ještě roky, kdyby no nezastínila tragédie výrazně větší, kterou byla o dva roky později Velká válka, dnes zvaná první světová. Ledovec vystřídaly zákopy. Jedna víra v pokrok se potopila, druhá se rozstřílela.

Na Titanic, který během své dubnové panenské plavby dramaticky ztroskotal, se zapomnělo. Pak se začal hledat vrak a slávu Titanicu vrátil americký hollywoodský trhák, který z něj udělal romantickou love story století.

Taková fatální aprílová sinusoida, která odstartovala během dávných dubnových dní. A pokračuje současným dubnem, který také v sobě nese dotek nějakého aprílu.

I ztroskotání byl vlastně apríl, byť hodně drsný. Selhalo úplně všechno, lehkomyslně se věřilo moderním technologiím, které jsou na obdivném piedestalu i dnes.

Podobně jako na Titanicu věříme víc v umělou inteligenci než v tu vlastní.

Aby to byl jen apríl, v plné míře toho slova, měli bychom se nějak poučit a víc tlačit na svou přirozenou inteligenci. Nezatracovat ji, abychom nenarazili na nějaký současný dubnový ledovec, který nás totálně paralyzuje.

Proto mě napadá, že by dubnové dny mohly nabídnout určité poučení z onoho dávného karambolu nepotopitelné lodi. Pravda, můžeme se jít do Letňan podívat na slavnou megavýstavu o Titanicu.

Nebo zažertovat na úkor rádoby neomylných technologií.

Ale také by šlo prostě se v dubnu jen tak vrátit k prostému přemýšlení o probouzející se přírodě, přemýšlet o prodlužujících se dnech bez klasického googlování a spoléhat víc na vlastní úsudek.

Jako takový aprílový pokus o vtipné vnímání mírného pokroku v mezích zákona.

Ostatně, i dubnové výročí narození satirika Jaroslava Haška k tomu přímo vybízí. I on by nám nejspíš s lehkým úsměvem a ukradeným psem po boku připomněl, že největší tragédie začínají ve chvíli, kdy si někdo příliš věří. A že humor je někdy ten nejlepší záchranný člun.

Tak tedy pozor na letošní dubnové ledovce. Nemusí být z ledu. Stačí, když budou digitální. 

Muzeum komunismu

Muzeum komunismu bylo pro mě novinka. Byla jsem vyslána s kvartou, abychom ulevili školnímu prostředí, protože tam se konaly přijímací zkoušky a byl potřeba prostor. 

Vznikla z toho hezká příležitost k exkurzi. 

A cílem exkurze bylo právě Muzeum komunismu, které je na náměstí Republiky. Prezentuje se jako komerční a zaměřené na cizince, podle toho také vypadá vstupné. Takže jsme byli hodně rádi za školní slevu. 

Dostali jsme průvodce a povolení ke vstupu se psem, což byl v mých očích velký bonus. 

I když jsme hned u první zastávky objevili chybu v anglickém popisku - tedy děti ji objevily, - tak se nám návštěva líbila.

 Zajímavé byly hlavně dobové noviny a fotografie. Běžný život. 

Nicméně, některé exponáty budily docela hrůzu. A zároveň radost, že tahle doba už není... 

I když, když jsme koukali na záběry z roku osmdesát devět a uvědomila jsem si, kolik tehdejších soudruhů máme teď v čele státu, tak je to k pláči...

Nicméně, návštěva muzea, kde mapují minulost komunismu a disponují mnoha dobovými artefakty, určitě za návštěvu stojí. 

Dneska přijímací zkoušky pokračují. Do muzeí razí jiné třídy, my zase pro změnu zadáváme cermatí testy zájemcům o naše gymnázium:-)