Nadváha

 My, co roky vytrvale bojujeme s nadváhou, dobře známe jedno dokonale fungující pravidlo. 

Nahoru to jde rychle a bez problémů. Pár kilo navíc je raz dva. Ani se nemusíte moc snažit. Je to často skokové, najednou je tam o pět, deset a někdy i více kilo navíc. 

Ale dolů to jde sotva po dekagramech. Po víkendové hladovce s bídou pár gramů. Pomalu a ztuha. 😊.

Stejné pocity lze v poslední době zažít třeba na benzínce. Skokově nahoru, to je raz dva. Dolů to leze pomaličku, těžce, sotva po haléřích.

A tak jak si časem neochotně zvyknete na svoji velikost XXXL, tak postupně rezignujete na ceny paliv, které by vám ještě před rokem přivodily mrtvici. 

Prostě si zvyknete. Na ty monstrózní velikosti a těžce klesající čísla, která už dávno překročila všechny vaše psychologické hranice.

 Nechci nijak přesvědčivě tvrdit, že pamatuji benzín za osm korun😊. Je to stejná utopie, jako když tvrdím, že jsem bývala štíhlá. 

Ale dobře vím, že benzín opravdu stával cca dvacet osm  korun a litr za třicet představoval psychologickou hranici hrůzy.  

A pak se to ustálilo někde kolem třiatřicítky a krásná dvacet osmička byla zapomenuta. 

Asi stejně, jako vaše džíny velikosti 32. 

A následoval další nenápadný růst, dolů už to nešlo. 

 Pak přišel další skok a nová psychologická hranice, tentokrát čtyřicet korun. A nyní už je to celá padesátikoruna.

A tak zatímco u džín velikosti 48 mohu nenápadně ufiknout cenovku, jen aby proboha nikdo neviděl, do jakých rozměrů to dospělo, u stojanu s palivy nic vystřihnout nejde.

  Podobně, jako se tělesná váha některých jedinců ustálí na jateční velikosti a nehne s tím ani víkendová hladovka, tak se výše cen za pohonné hmoty ustálí na částce, ze které se sleví sem tam pár haléřů. Haléře ovšem už od roku 06 neexistují, tak jsou to jen plané řeči, žádné reálné hubnutí. 

Tedy žádné snížení. 

A tak si plíživě zvykneme na ty čtyřicítky, možná i padesátky.

Prostě ta kila dolů neshodíte, i kdybyste se na hlavu postavili.

Benzín za dvacet osm najdete už jen v historické literatuře. 

Rozdíl je vlastně jen v tom, že ta vaše kila je opravdu privátní problém, sama si za to můžu.

Ale ty ceny, to je vysoká hra politiků.

A kam to vede můžeme vidět třeba právě ve Francii. Vysoké životní náklady byly údajně jednou z příčin toho, co se tam nyní děje…

A když to nikdo neřeší?

Třeba i proto, že žije v jiném, privilegovaném, světě….?

Nu, těžko říct. Na tu moji nadváhu může dieta zabrat. Co ale zabere na globální problémy, na ceny paliv, na neschopnost domluvy, ví snad jen pán bůh sám.

 

 

 

Neuvěřitelné

 Trpím, když vidím zničenou Paříž. 

A nechápu, co se to děje, kam jsme to nechali dojít. 

Žasnu, když čtu, že v Miláně rabují dokonce děti, deseti až dvanáctileté děti organizovaně rabují luxusní obchody. 

Vidím svoje stejně staré studenty, myslím tím jedenáctileté děti, a nějak si neumím představit, že by takhle staré děti vzaly basebolky a vyrazily ničit měst. Mrzačit lidi, slyšela jsem v rádiu, co se na těch ulicích děje. Nejsou asi mrtví, ale mladá dívka přišla o oko, chlapec o ruku.....?

Stejně jako nechápu, je ty lidi, které napadají, nejsou schopni ochránit?

Jistě, lze poměrně snadno vystopovat nějaké kořeny, kde to vznikalo a proč to nikdo neřešil, ale i tak je to příšerné. 

Francouzi demonstrují pořád, bagatelizují to někteří. 

Ano, to je sice pravda, ale tohle už je evidentně něco jiného. 

Píše se o tom jako o nepokojích ve Francii a Itálii. Slovo nepokoj mi v tomto případě přijde dost nepatřičné. 

Ničí se nejen obchody, ale i historické památky. Hoří historické budovy. 

To přece není legitimní vyjádření názoru? 

Uklidňujeme se, že u nás se nic podobného stát nemůže. 

Nejsem si tím úplně jistá. 

Asi ne v této podobě, ale nějaká variace takových divokých protestů jistě může přijít i k nám.

Nejvíc zarážející ale je fakt, že v jednadvacátém století, o kterém tak povýšeně mluvíme jako o vyspělém, se problémy řeší takto.  Že povýšení politici, odtržení od reality, toto dopustili. 

A děsí mě, co se z toho řetězením vyvine. Koho to vynese k moci, kdo bude dál určovat vývoj.

A je mi líto krásné Paříže a dalších měst, které jsou takhle ničeny...

 

Krvavý podzim 1938

Dnešní kniha je v souladu se včerejšími volbami. Náš nový senátor je krom jiného známý spisovatel. A tak si na neděli dám jeho průvodce. Uvádím citaci oficiální anotace : 

Průvodce zavede čtenáře na známá i méně známá místa spojená s útoky henleinovců a Freikorpsu na československé bezpečnostní složky i civilisty na podzim roku 1938. Stranou pozornosti autora nezůstala ani činnost polských diverzních jednotek a polské armády proti Těšínsku, Slovensku a Podkarpatské Rusi. Kniha nekončí obsazením odtrženého území, ale líčí i pokračující násilí, zaměřené zejména proti Židům, Čechům a německým antinacistům.

 

Mě tyhle jeho knížky baví. A hodně je mohu využít i ve škole. 

A protože včera pan Padevět vyhrál v senátním souboji, tak si dneska dopřejeme jeho Krvavý podzim. 

 

 

Senát

 U nás se volilo i do senátu, což znamenalo, že se volilo i včera a dnes. Oba dny nabídly možnost přijít k urně.

O senátní volby je vždycky menší zájem, prý moc lidí volit nechodí. 

Asi to tak je, což je dáno i tím, že to podporují média. Když před každými senátními volbami zopakují tu mantru, že senát je nedůležitý, tak si to mnozí berou za své. 

Je to škoda, protože senát si zaslouží naši pozornost. Navíc je letos třicetiletý, takže jde o výročí existence senátu. 

Myslím, že je dobře, že senát máme. A senátory. Škoda, že teda není moc senátorek, letos to vypadalo, že politiku u nás dělají jen muži. A těch několik žen, které se "pochlapily" a do bitvy šly, nakonec stejně zvoleno nebylo. 

Takže senátorek moc nemáme. 

Noví senátoři jsou i čtyřicetiletí, tedy na samotné spodní hranici, tedy mladí, To je asi fajn, mohli by tam vnést nové pohledy, energii mládí, navzdory tomu, že senát byl kdysi definován jako sbor nejstarších mužů. Dnes tam mohou být i mladí muži, mohly by tam být i ženy, leč ty v naší politice moc nejsou.

A je docela škoda, že o svých senátorech někde opravdu rozhodovalo jen minimum lidí. 

I tady se nabízelo otestovat e doklady. Trochu jsem měla pocit, že s tím obtěžuji, protože s plastovou kartičkou je to prý rychlejší. Nicméně to fungovalo, takže prokazovat se elektronicky zatím docela jde. 

V roce 96, kdy náš senát vznikl, by to byla dobrá utopie, prokazovat se elektronicky. 

První předseda senátu byl pan Petr Pithart. Z dalších předsedů si nějak pamatuji Jaroslava Kuberu, ten byl dost osobitý. A pak mi vytanul i Přemysl Sobotka, víc jich z hlavy nedám. 

  Celé to volební tažení jsem docela se zájmem sledovala. I diskuse kolem. Nejvíc mě udivilo, že někteří jedinci opravdu netuší, že je druhé kolo. Jiní zase pátrají po volebních lístcích, které jim na druhé kolo nepřišly do schránky... Je někdy opravdu s podivem, kdo všechno u nás má volební právo. A podle toho to také vypadá....

Ale senátu fandím, myslím, že je důležitý a podstatný a věřím, že vydrží ještě dalších třicet let.

.

LEO

 Nedávno jsem v televizní soutěži zachytila otázku, zda je kopulace chemická reakce? 

Soutěžící, který to považoval za chyták odkazující na chemii mezi dvěma lidmi, odpověděl že ne, a ono ano.

Pobavilo mě to.

Ovšem když jsem se chystala podělit se s touto, řekněme slovní hříčkou, zde na blogu, zjistila jsem, že mě to pobavilo už kdysi, v roce 2012. Tehdy ale v souvislosti s tím, že kopulace byla kdysi svatba. 

Takže nebudu objevovat Ameriku a psát o kopulaci znova, jen odkážu na svůj starý text.

 Ale v rámci řetězení mě nově napadla ve veřejném prostoru často zmiňovaná Macinkova kohabitace s prezidentem.

Respektive tak úplně nenapadla mě samotnou, slyšela jsem to v nějaké podcastu, ale propojilo se mi to s kopulací.

  Kohabitace, kterou se Macinka jeden čas tolik oháněl, je samozřejmě politologický termín, převzatý z francouzštiny, který vysvětluje soužití prezidenta a vlády s odlišným politickým zázemím.

 Ale také je to biologicky soulož, což v určitém urputném kontextu neustálého opakování, jak trvá na kohabitaci s prezidentem, zní minimálně komicky, byť v biologickém významu je kohabitace asi slovo zastaralé, nicméně funkční.

Čímž mě další řetězení přivedlo ke slovům s intimním podtextem běžně užívaných v politice.

  Po nedávných volbách totiž budou mnohé strany spolu uzavírat manželství, někdy ze vzájemných sympatií, jindy jen z rozumu.

Někteří političtí partneři se rozejdou, jiní naopak spolu okázale začnou flirtovat.

Někde proběhne divoká předehra, která povede ke vzniku koalice či naopak k jejímu rozpadu.

Může nastat i erektivní oživení nějakých politických uskupení, stejně jako lze zažít 

i obyčejnou impotenci, tedy neschopnost něco politicky prosadit.

Zachytila jsem i označení radikálního proniknutí na politickou scénu jako penetraci, ale to není snad tak běžný politologický termín jako výše zmiňovaná kohabitace.  

Ale sex a politika tady ukazují víc společných rysů, než se běžně zdá. Stačí se zaposlouchat do politických debat a zjistíme, že se v nich vztahy, vášně, odmítnutí i neschopnost dostávají ke slovu častěji, než by se na první pohled zdálo. A to nemluvím o drsných metodách, jak někdo něco získá přes postel nebo o tělu jako nástroji. 

Má to být jen jazyková slovní hříčka, takové lehké erotické zamyšlení. 

  A když to na závěr přenesu do školního prostředí, tak vysvětlit dětem termín homo erectus slovy, že pračlověk se konečně postavil znamená laciný, ale trvalý a vděčný úspěch.

 

 

.

 

 

Hrnečky

 Hrnečků není nikdy dost. 

Mám většinou nějaký oblíbený, který je pak hrnečkem úplně na všechno. Obdivuji sice dávnou krásu a eleganci hrnečků s podšálkem, drahý porcelán. 

Ale pro běžný provoz sahám po jiných kouscích, k dennímu užití mám většinou hrnečky jiné. 

A ty totiž často mají nějaký příběh, nebo jsou to hrnečky darované. 

Na obrázku jsou dva hrnečky od studentů, oba s pejskem. 

Bílý je úplně jako by byl merchem na Toriášovo historické okénko. Kdyby totiž existovala oficiální kolekce předmětů pro jeho fanoušky, tenhle hrneček by v ní rozhodně nemohl chybět.

Černý je zase tím typem hrnečku, kde se pejsek objeví, až když se nalije horký nápoj. Takové překvapení při zalití kávy. Je to akce, která člověka potěší pokaždé znovu, i když už dávno ví, co se stane. 

 Některé hrnečky zkrátka nejsou jen na pití.

Jsou i na vzpomínání:-)

Jako ve Versailles

 Ráda učím historii moderní i tu starší. Mám ráda středověk i specifické národní dějiny. Třeba ty francouzské.

Život v době Ludvíka XIV. u královského dvora ve Versailles. 

Což rozhodně není to Versailles, jaké známe z našich turistických cest. Žít tam v době Ludvíka XIV. by se nám určitě nechtělo. Nicméně, ve své době to byl top, něco, co budilo závist u okolních panovníků. Nádhera a přepych, byť určitě v mnohém jen naoko. Přesto mnozí VIP tehdejší doby opouštěli své pohodlné paláce v Paříži, aby byli blízko tehdejší hlavy státu. A poddaní, kteří většinou ani neměli tušení o tom, co se za zdmi zámku děje, v klidu makali a pracovali na tom, aby byli schopni platit daně a odevzdávat daně, aby taková krása mohla vzniknout. O částkách, které byly utraceny za stavbu, případně za údržbu a potažmo zahrady, hostiny a další radovánky se jim ani nesnilo, taková čísla si ani nedovedli představit, natož aby si mysleli, že to někdy mohou třeba vydělat.

Nějak mě toto, samozřejmě trochu iracionální, srovnání napadlo při čtení o cestování a dovolené pana prezidenta. O těch podnikatelích, kteří ho na jeho soukromé cestě po Africe provázejí, kolik lidí se tam kolem něho pohybuje a o částkách, jaké se tam točí.  Jsou to takové peníze, které si většina lidí vůbec nedovede ani představit. Sice na rozdíl od tehdejších poddaných o tom můžeme diskutovat na sociálních sítích, ale to je tak asi jeden z mála rozdílů.

Ne snad, že by podnikatelé houfně opouštěli svá pohodlná sídla v centru, jak tomu bylo kdysi, ale kolem panovníka se shromažďují úplně stejně.  Být blízko moci je zkrátka pořád in.

Na sockách a všude ( tedy i já tady😊) se pak řeší, zda měl, mohl či musel, ale oni si ve skutečnosti dělají, co chtějí. 

Jako kdysi za Ludvíka.

Šlechta versus poddaní.

Jen tomu dneska říkáme jinak.

A také mi asi nikdo nesetne hlavu za takové přemítání, i když jeden nikdy neví. I proto vlastně ráda učím historii, že se v nějaké podobě pořád opakuje.

Mění se kulisy, tituly i způsob, jakým se o věcech mluví.

Ale touha být blízko moci, okázale si užívat její výhody a nechat ostatní, ať to zaplatí, ta je zřejmě nesmrtelná.

Je to samozřejmě nadsázka, nemám nic proti panu prezidentovi ani proti podnikatelským cestám do Afriky, ať si každý dělá, co uzná za vhodné. Jen mi tam některé situace nechtěně připomněly takové to dávné umění přilepit se na panovníka, bez ohledu na to, jak moc s ním souzním. 

A tady si takhle v tichosti přemítat mohu:)