Parfém

 Parfém je hodně individuální záležitost. Každému voní něco jiného, přičemž u nás jsou běžnější záležitostí  spíš parfémované vody než parfém jako takový. Skutečný parfém je úplná alchymie, mistrovské dílo. Existuje i profese, která se živí posuzováním vůní, to jsou legendární nosy. Je to určitý druh talentu, nadání od boha. A není to vůbec snadná práce, byť hodně exkluzivní a exotická.

Parfémy jsou typické pro Paříž. A Pařížanky, respektive Francouzky, je umějí nosit. Pánové samozřejmě také. Není nad to, když muž krásně voní.

Svou představu o vůních mají jistě i zvířata, konkrétně teď myslím pejsky. Když psa vydrbu lidským šamponem, určitě v parku mezi psíma kámošema není za hvězdu. Tou se stává, když se vyválí v něčem pěkně odporném. To je pak parfém.

Zažili jsme nedávno. Na chvíli si odběhl a vrátil se tak zasmrděný, že snad ani nechci vidět, v čem se parfémoval.

 Šli jsme zrovna do hospody na limonádu, takže jsem si hned nevšimla. Jen se mi v restauraci zdálo, 

že tu vládne hodně pronikavý zápach. Posléze mi ale došel jeho zdroj, pes měl na sobě viditelné stopy svého parfémování. Museli jsme pryč, takhle zamořit letní hospůdku se hned tak nepovede. Cesta autem pak byla dost očistec.

On už věděl, že tahle pro něj libá vůně mu nebude dopřána nadlouho. Ještě se pokusil zdrhnout, ale marně. Musel do trojí koupele, tak to bylo intenzivní. Pak se uraženě schoval kamsi pod postel a celý večer nevylezl. Jeho představa parfému se od naší výrazně lišila.

Ale nemusí to být vždycky takhle extrémní. I lidé mají svoje vůně. A kdo si nevoní, nemůže vytvořit vztah, to už je všeobecně známé. Chemie vůní v mezilidských a partnerských vztazích funguje stoprocentně.

A když už jsme u vůní a parfému, nelze si nevzpomenout na děsivý film Parfém.

On je to původně děsivý knižní bestseller, Parfém.

 Jak vidno, asociace ohledně vůní naskakují dost intenzivně. Vůně a parfémy dokážou být opravdu silná věc. Někdy přitahují, jindy odpuzují.

A někdy musíte několikrát do vany, abyste mohli koexistovat😊 

 Ale když už mě k tomu vyprovokoval, leze mi zpoza klávesnice zamyšlení nad parfémy bez ohledu na psa. 

Parfém je totiž hodně zvláštní věc. Nevidíme ho, nemůžeme ho chytit, a přesto dokáže vstoupit do místnosti ještě dřív než člověk, který ho má na sobě. 

A stejně rychle ji také může opustit. 

Nebo z ní všechny ostatní vyhnat.

Vůně je přitom podivuhodně osobní. To, co je pro jednoho nádherné, může druhému připadat protivné. Na jednom člověku voní stejný parfém jinak než na druhém. 

Někomu sluší růže, jinému vanilka, dalšímu něco tak komplikovaného, že by se ingredience daly vypsat spíš na jídelní lístek než na flakon. 

Na parfémech mě fascinuje právě jejich neviditelnost. 

Oblečení vidíme, účes vidíme, šperk vidíme. 

Vůni ne. 

A přesto si člověka dokážeme zapamatovat právě podle ní. Někdy dokonce po letech. 

Stačí náhodně ucítit známou vůni a najednou jsme zpátky v určitém pokoji, na určitém místě nebo s konkrétním člověkem.

Možná proto je parfém mnohem víc než kosmetika. Je to určitý druh vzpomínky v tekutém stavu.

A také určitý druh sdělení. Parfémem o sobě něco říkáme, i když nepromluvíme. Chceme být elegantní, nenápadní, smyslní, svěží, tajemní.... 

Nebo prostě jen nechceme být cítit po tramvaji, cigaretách a třech hodinách v kanceláři.

Ovšem existuje i opačný problém. Když se to s ním přežene,

 A zatímco jeho nositel je přesvědčen, že voní nádherně, okolí už začíná hledat otevřené okno.

Přesto má parfém v sobě něco obdivuhodného. 

Je to malý luxus, který si člověk dopřeje jen pro sebe a zároveň trochu pro ostatní. 

Nepotřebujeme ho k životu. Stejně jako nepotřebujeme dobré víno, hezké boty nebo květiny na stole. Některé věci existují jen proto, aby byl život o něco příjemnější.

A možná právě proto mě na parfémech baví jejich jistá pomíjivost. Vůně chvíli je a pak zmizí. Nedá se schovat do krabice, uchovat na polici ani přesně popsat. 

Zůstane po ní jen dojem.

A někdy vzpomínka.

Většinou hodně silná:-)

 

Jak mohlo....?

 

Jak mohlo lidstvo tak dlouho existovat bez mobilních telefonů? 

Často o tom přemýšlím, zejména, když se ocitnu někde ve veřejném prostoru. Třeba v MHD, kde všichni sedí s pohledem přišpendleným k displayi. 

A v žádném případě nejde jen o mládež, je to napříč všemi věkovými spektry.

Některé situace mě dráždí, jiné mi lezou na nervy, něco sleduji s úžasem.

Dráždí mě to, jak mnohé matky vrazí mobil do kočárku, aby junior nezlobil. A sami pak do toho čumí taky. Místo, aby se tomu dítěti nějak věnovaly, zkusily ho zabavit jinak. Ne, řeší to mobilem. Ten funguje, ale co to s těmi dětmi udělá, bůh ví. Většinou je na takové mamince také vidět, že nebude nejostřejší tužka v penále, což mě zase vede k úvaze nad tím, zda zvýšená porodnost není v některých případech kontraproduktivní. Nechci zažít, až tohle jednou dorazí do školních lavic, generace odkojená mobilními chrastítky.

Leze mi na nervy hlasité telefonování všude na veřejnosti. V MHD, v kavárně, na ulici. V poslední době se navíc rozmohlo volání stylem, kdy mobil drží jako chleba s máslem.

 A do toho hovoří. Jako by si chtěl zároveň kousnout a zároveň u toho přednášel pro kolemjdoucí.

Nebo to mají ve sluchátkách a mluví do éteru, většinou dost hlasitě.

Stejně jako klasický hlasitý odposlech.

Koho to kruci zajímá? Zejména v tramvaji mám často potřebu se ohradit, většinou se nesetkávám s pochopením. Zjevnějsem ještě nepochopila, že veřejný prostor už dávno patří telefonním hovorům, videím, podcastům a všem ostatním zvukům, které si jejich majitelé potřebují pustit právě teď a nejlépe nahlas, ať to hezky slyší všichni kolem.

Jak to sakra měly generace před námi?

Na zprávu či dopis se čekalo několik dnů, týdnů, kdysi dávno i let. Dneska se mnozí hroutí, nebo jsou minimálně nervózní, když někdo neodepíše do pěti minut.

Telefonovalo se z budky a málokdo měl tolik drobných,aby se vykecával jako se vybavují dneska v tramvaji.

Ale není to zdaleka jen o telefonování.

S úžasem sleduji, jak všichni ujíždějí na trapných videích, na hrách nebo čímkoliv jiném, co na ně z mobilu bliká či kvílí. Vidím děti, jak nejsou ochotny od toho odlepit zrak. Nedávno jsem sledovala chlapce z primy, jak jde do školy. Zakopl, upadl, chvíli se zmítal na zemi, poté se mu povedlo vstát a pokračoval dál. A pořád čuměl do mobilu.

To snad už je víc než závislost? Je to nějaká forma evoluce??

Dospělí to ale mají stejně. Jdou po chodníku, čumí do toho. Sedí v mhd, často to vidím i v autě. Vždycky, když se někdo nerozjíždí nebo nečekaně zpomalí, je jasné, že i za jízdy čumí do mobilu.

Když se kolem sebe rozhlédnete, musíte to vidět také. Kde kdo jde s pohledem upřeným na display.

Vlastně je to dnes trochu paradoxní. Nikdy v historii jsme neměli tolik možností dívat se do světa, něco zažívat.

A kolik lidí radši jen čumí šestipalcový displej.

Tak si říkám: Jak to jen lidstvo mohlo tak dlouho vydržet? Bez mobilů.

Návštěvy

 Říjen svými delšími večery přímo vybízí k různým setkáváním, návštěvám.

Kdysi prý bývala návštěva, zejména ta sousedská, docela náhodná aktivita. Prostě se šlo

 a přišel nápad, tak zazvoníme a zajdeme na kus řeči.

Zejména na venkově bývala podobná návštěvnost běžná. Ale i ve městě se stávalo, že na vás brnknul soused s nabídkou, že se na pár minut staví na kus řeči. Tradicí pro dřívější hospodyňky byla výměna atributů, došla mouka, skočím k sousedce.

To se dnes ve velkém asi už dávno neprovozuje.  Zkuste někam přijít jen tak, bez ohlášení, že zrovna jdete kolem a napadlo vás zazvonit…?

Návštěva je dnes většinou přísně organizovaná akce, přijít neohlášeně se prostě nedělá.

Jistě, někde si to dovolit můžete, u hodně dobrých přátel asi spíš než u příbuzných, ale přeci jen se stalo dobrým zvykem se ohlásit.

 Vymizela z toho dřívější spontánnost a stala se společenská událost

 Možná jsme si tím trochu zkomplikovali život. Když totiž návštěvu plánujeme několik dní dopředu, musí na ni být připravený nejen hostitel, ale tak trochu i celý jeho byt, kuchyně, program a nálada. 

Z obyčejného „stavím se na kafe se snadno stane malá společenská operace.

Říjen by to svým nástupem temné části roku mohl kapku provětrat.

 Jak tedy prožít některé říjnové večery?

 Navštívit známé či kamarády.

 A pokud máme v sobě touhu po dobrodružství a změně, lze to zkusit neohlášeně.

Přinese to s sebou adrenalin, to zcela určitě.

Zkusme to ale právě v říjnu, dle hesla, dělejme věci jinak.

Ale bacha na to, kde budeme svoje pokusy provozovat.

Někomu to příjemné není. Ale když odhadnete protějšek, kterému nevadí neohlášená návštěva, můžete zažít zajímavé říjnové navštěvování. Třeba zjistíme, že na kus řeči se vlastně nemusíme objednávat….

Tak hezké říjnové navštěvování.

 

 

 

Čekání

 Osobně nesnáším čekání, jakákoliv fronta mě dokáže totálně vykolejit.

Možná proto si čekání víc všímám a docela ráda o něm přemýšlím. Je to ostatně vděčné téma, čeká se na kde co, a jakmile se na něj člověk zaměří, rychle přichází takové řetězení, nápady, kdy a na co vlastně člověk čeká.

Klasické je čekání na nějaký dopravní prostředek. Pak třeba čekání u doktora, ti mají dokonce i vlastní čekárnu.

Všichni známe filozofické čekání na příležitost.

Čekat se prostě dá na kde co i na kde koho.

 A tak mě napadá, na co čekáme třeba v říjnu?

Některý měsíc nám nabízí čekání na svátky, jindy čekáme na dovolenou nebo na prémie, někdy čekáme na sníh či na sluníčko.

Ale na co se dá čekat v říjnu? Přemýšleli jste někdy o říjnovém čekání?

Říjen většinou nenabízí události, na které by se s radostí čekalo. Přicházejí plískanice, tma, krátké dny, plno povinností…

Sama nevím, na co se v říjnu dá čekat. Ani historická výročí nejsou nějak výrazná, že bychom čekali na zhmotnění jejich významu.

Pravda, letos se dá čekat na komunální volby, ale to je spíš občanská povinnost než nějaké napjaté očekávání.

Na co čekat v říjnu je najednou pro mě taková výplň třeba při čekání na tramvaj.

Co vlastně očekáváme v říjnu? Máte na to svoji vlastní odpověď?

Mě samotnou nic nenapadá, ale určitě na to při nějakém čekání přijdu.

 A vám přeji hezký říjen, plný napjatých očekávání.

 

Devadesát let

 Narozeniny Václava Havla se dnes připomínají ve velkém. Dožil by se dnes devadesáti let. 

Ve škole jsme si také udělali den Václava Havla. Nemůžeme moc nikam chodit, exkurze a výlety jsou nyní zapovězeny, tak jen v rámci vyučování. 

Je to sice škoda, ale je tak. Takže jsem zkusila přesvědčit děti, že přijdou v triku s portrétem Václava Havla. Na trhu je jich plno, v různých podobách.

Ať zkusí zapátrat, jestli nemají doma. Případně se počítala ještě placka , Havla či OF.  

A překvapivě se takových děti našlo hodně. Nedokázali jsme se sice obléknout všichni, ale bylo nás hodně. 

Sama jsem si triko musela koupit, do stávajícího se bohužel nějak najednou nevejdu, srazilo se či co:-) Takže jsme si udělali výlet do Bohémy , což byl příjemný zážitek. 

A dnešní den tak mohl vypuknout. 

Ráno děti připravily krátký program do školního rozhlasu. Televizní skupina natočila medailon pro školní televizi.  Starší děti představovaly Havla těm mladším. 

Takže jsme to v rámci vyučování docela zvládli. Byl to výlet do historie, nejmladší ročníky jsou narození dávno po jeho úmrtí, takže je to objevování. 

Ti starší se dokonce vypraví na konferenci, kterou pořádá magistrát. Ale to bude až v listopadu. Dnes byly narozeniny a ty máme docela příjemně a úspěšně za sebou. 

Vím, že to dneska pro někoho může být jako rudý hadr pro býka, připomínání Václava Havla. I ve veřejném prostoru se určité skupiny lidí ostře vymezují proti jeho osobě i politice. 

My ho nikterak neglorifikujeme. Připomínáme. Hledáme nějaký objektivní úhel pohledu, což je někdy hodně těžké. Navzdory všem kritikům si ale myslím, že on byl osobnost, o které se má mluvit, diskutovat a připomínat jí. 

U jeho následovníků si tím zdaleka jistá nejsem. 

Skála

 Hledala jsem něco na dnešní nedělní čtení. Vypadla na mě knížka, na kterou jsem skoro zapomněla, že ji máme. 

Peter May, Skála. 

Listuji si v ní, zdá se být zajímavá.

A poté na mě na netu vypadne, že autor minulý týden umřel!!!?

Vždycky mě taková náhoda trochu zaskočí. Že zrovna dnes po něm sáhnu a vzápětí na mě vyskočí taková náhodná aktualizace. 

Mám ho ráda, respektive teď už asi v minulé čase. Měla jsem ho ráda. 

Dohledala jsem si tady i nějaké jeho knížky, které jsem kdysi četla. Pán ohně a Zpětný ráz, u kterého jsem měla z nějakého záhadného důvodu obálku knihy Entomologův odkaz. Patrně jsem tehdy četla obě. 

Dnes to tedy vypadá na Skálu, jako takový epilog. 

Dočetla jsem se, že byla na český trh uvedena jeho nová kniha, Černá zátoka, a hned poté Peter May nečekaně zemřel. Škoda.

A tak si přečtu Skálu, která jistě bude jako všechny jeho knihy zajímavá, napínavá a čtivá. Je to výprava do Skotska, do Edinburgu. Je tam napětí i historie, cestování i psychologie. 

Takové zajímavé čtení na počest autora, kterého jsem měla ráda a který koncem září umřel. 

Peter May ( 1951-2026)

 

Začíná se topit

 

Říjen je měsíc, kdy začínáme topit. Již jsem tu myšlenku tady zmiňovala:-). A navzdory dosud pěknému babímu létu se opravdu už trochu topí. 

Letošní léto, které nás trápilo extrémními vedry, pozvolna mizí z naší paměti a horké dny střídá starost 

o topnou sezónu. 

V říjnových nocích se už definitivně ochladilo, doma pozvolna začínáme hledat teplejší ponožky či pletený svetr, do kterého se lze zachumlat.

Většinou nastalou situaci vyřešíme tak, že se otočí kohoutkem radiátoru a za chvíli je zase příjemně.

Tak nějak jsme si zvykli, že tohle prostě funguje.

Jenže ono to zase tak samozřejmé není.

Stačí se podívat do minulosti.

Ještě před několika generacemi nebylo vytápění celého domu běžným standardem. Lidé žili

 v chladu, topili tím, co měli k dispozici, a teplo si šetřili. Teplá místnost nebyla otázkou pohodlí, ale často skoro luxusem.

A nikdo neočekával, že bude mít celý byt celý den stejnou teplotu.

My většinou ano.

Otočíme termostatem a čekáme teplo. Pustíme vodu a čekáme, že bude horká.

Pravda, poslední roky nás v tomto směru trochu znejistily, ale čekáme to pořád.

Jsou lidé, kteří si stále mohou dovolit pohodlí bez přemýšlení, ale i lidé, kteří musí každý stupeň navíc dobře zvážit.

To je možná jedna z nejméně nápadných podob říjnové reality. Jak zatopit efektivně, úsporně a také ekologicky?

Jakmile máme doma dvaadvacet stupňů, dvacet už nám připadá málo. Jakmile máme teplou vodu kdykoli, několik minut čekání je obtěžující.

Civilizace nám během několika generací přinesla něco, co lidé po tisíciletí neměli, možnost do značné míry odstranit nepohodlí z každodenního života.

Je to skvělé.

Jenže možná právě proto jsme na nějaký návrat nepohodlí hodně špatně připraveni.

Nejde mi vůbec o nějakou nostalgii po době, kdy se lidé klepali zimou u kamen.

Spíš jde o to, že než letos v říjnu otočíme radiátorem, tak bychom si mohli položit docela obyčejnou otázku.

Nejen tu klasickou, kolik stojí teplo, tu si asi klademe pravidelně.

Ale spíš se ptát, kolik pohodlí vlastně potřebujeme k tomu, abychom se cítili dobře? Třeba v sychravém říjnu.

Ať už tedy budete letos topit hodně, nebo opatrně, přeji vám, aby vám doma bylo příjemně.

A pokud možno nejen díky radiátorům.

Ať nám prostě letos říjnové ochlazení nevadí.

 Ať se máme kam se schovat před deštěm, máme něco teplého na sebe a někoho, s kým je nám dobře.

Přeji vám krásný, barevný a teplý říjen.

Psáno pro Listy Prahy 1