Poslední zvonění

 Poslední zvonění jako tradiční gymnaziální rituál opět rozdivočelo prostory školy. Loučí se tři ročníky, dva osmileté, jeden čtyřletý. Takže taková velká jízda. 

U nás na to mají vyčleněné tři dopolední vyučovací hodiny. Místy to má i nápad, není to jen o destrukci, jak jsem zažívala na jiné škole. 

Mají program, aktivity, nápad. 

Loučí se. 

Někteří po osmi letech, což je opravdu velký kus života. Ale ani čtyři roky nejsou málo. Jde o formativní léta, tvoří se tu přátelství na celý život.

Loučení tedy vždycky nese určitou nostalgii. Sice se těší na novou životní etapu, na vysokou, na dospělý život, ale dneska je tam kapka lítosti. Nad tím, jak to uteklo. Něco prostě končí.

A letos to bylo obzvlášť vydařené. I pro mě dojemné. Tyhle maturanty mám hodně ráda. Mají v sobě něco, co mě nabíjí pedagogickým optimismem. 

A tak jsem si užívala jejich poslední zvonění.

Jde mimochodem o zvyk zahalený určitým tajemstvím, byť většinově se jeho počátek klade do šedesátých let dvacátého století. Zlatá šedesátá..

Takže to může být i námět pro badatelskou výuku... Nicméně, jde o zvyk na školách široce rozšířený  a oblíbený. 

Ten letošní byl dokonce i velmi pěkný:-)

Procházky

 Jaro láká k procházkám. 

Nedávno to bylo kolem Slamníku, dneska je to různě po sedmičce či po osmičce. Hledání - napadá mě ztraceného času.-) - ale je to spíš hledání hezkých a klidných míst. 

Je to vlastně taková úplně přízemní disciplína, hledání místa, kde není kravál.

Ve Stromovce jsme kupříkladu docela rádi, že skončilo dvouměsíční šílenství Matějské pouti. Je to docela na hlavu pořád slyšet ten pouťový řev, letos opepřený i intenzivním a docela protivným světelným smogem. To světské vyřvávání dokáže opravdu na dva měsíce úplně zničit atmosféru celé Stromovky. Jsou to dva měsíce řevu, který se tváří jako zábava, světel, které se tváří jako atrakce.

 A stěžovat si můžete leda tak na Hlavním nádraží, pouť prý ke Stromovce patří... No, tak to přetrpíme, protože úniku není. 

O to víc si nyní užíváme chvíli klidu. 

Někde je to až romantické. 

Někde je to nové, jinde narazíte na relikty minulosti. Dům v péči OPBH je tady pořád:-), stejně jako Obzor. Nově je tu vlaková zastávka, byť na letiště se odsud přímo pořád ještě nedostanete. Mělo to být někdy v roce 2016, teď se jako reálné jeví 2034, tak uvidíme, zda vůbec dožijeme. 

Ale nová zastávka je hezká, zapadá sem. 

Hezky to celé kvete, někde až překotně. Je třeba to stihnout, než to zase rychle odkvete. 

Magnolie, sakury.

Čekáme na rododendrony, které už se chystají...

Volavka u rybníků pravidelně číhá na svoji rybí snídani. 

To je atrakce, která nepotřebuje řvát a lákat na sebe pozornost. Stojí a čeká. 

A my s úžasem pozorujeme. 

Je to čím dál víc marnější snah najít kus města, kde se vytrvale neřve a rytmus dne nenarušují šílené decibely.  

A to, jak se ukazuje, je čím dál tím náročnější disciplína.

Historická data

 Dějepis jsou jen samá data, tvrdí ti, kteří vysvětlují, proč je školní historie špatná a vlastně k ničemu.  Že je to zbytečné, učit se nějaká data.

 A většinou ještě řeknou datumy, což samo o sobě potvrdí domněnku o úrovni jejich vzdělání. 

Nicméně, nechme datumy být a spíš se pověnujme tomu oblíbenému, že ta data nejsou vůbec potřeba? 

Opravdu to tak je?

 No, je to trend doby, nic si nepamatovat. Víc a víc se spoléhá na umělou inteligenci. Ta vlastní se nechává odpočívat. Všechno jde přeci vyhledat. 

V dějepise se  hodně hraje na pocity, na to, co si myslíš o dané situaci, jak se ti to zdá? Historie se prý má méně učit a více prožívat. 

Místo faktů se proto klade důraz na pocity, na osobní interpretaci.

 Hlavně nechtít nic konkrétního. 

Případně se bádá. Všechno si mají děti vybádat samostatně, vše sami odvodit, objevit, rekonstruovat. 

Myšlenka to jistě  není špatná, kdo by nechtěl, aby děti přemýšlely? 

Jenže tu narážíme na zásadní paradox, z čeho vlastně mají bádat, když nemají základní znalosti? 

Jak mají spojovat souvislosti, když nemají jednotlivé body?

Osobně si myslím, že bez nějaké vědomostního základu nic nevybádáš, ale to dnes není

 v kurzu a je to označeno jako zastaralé uvažování. 

Hlasitě se prosazuje kritické myšlení.

Na tom jistě není nic špatného, kriticky myslet je v naprostém pořádku. 

I to by ale mělo být podepřeno nějakou vědomostní základnou. Protože kriticky myslet 

o ničem je poněkud obtížné.

  Představa, že se lze obejít bez faktografického základu, je svým způsobem pohodlná. Odpovídá duchu doby, která si zvykla na okamžitou dostupnost informací a zároveň na jejich povrchní konzumaci. 

Fakta se ráze stávají podezřelými, prý svazují, zatěžují, brání kreativitě. ..

Proto, nebo přesto, si myslím, že k lepší orientaci v historii ta data trochu potřebná jsou. Nemyslím tím úplně dlouhé seznamy dat, určené k memorování, ale některé letopočty 

v paměti utkvět měly. 

Lépe se s tím pak pracuje. 

Jak v kritickém myšlení nebo třeba v oblíbené konverzaci s umělou inteligencí, která vám ráda namluví úplně jiná data, kupříkladu. 

 Těžko se mi vede konverzace s lidmi (myslím reálnými, živými), kteří druhou světovou válku řadí do devatenáctého století, o revoluční roce 89 už ani neví, že někdy byl, natož aby věděli kdy...

Jistě to jde i bez nich, jen je to takové složitější. 

 A sno, všechno se dá dohledat. Ale bez základní orientace nevíme ani co hledat, ani jak nalezené informace posoudit. 

A v tom je možná největší ironie současnosti, čím víc spoléháme na vnější zdroje, tím víc bychom potřebovali mít něco uložené i ve vlastní hlavě. Ovšem nemáme... 

A pak se třeba z dějin stává jen mlhavý příběh bez časové osy a porozumění, a z nás jen jeho poněkud zmatení posluchači, kteří si vše vykládají po svém. Nebo po tom, co jim vyplivl vyhledávač nebo chatbot. 

Ryba ve čtyřech

 Po delší době zase nějaký divadelní zážitek. Tentokrát v  divadle Karla Heřmánka, tedy Bez zábradlí. 

Už dlouho jsem tam nebyla. 

Navíc, bez Karla Heřmánka už to není to, co to bývalo. Alespoň tak to vnímám. Kdysi jsme tam chodili hodně a rádi, teď to bylo po dlouhé době. 

A dost mě tedy překvapila cena vstupenek. Jsem docela zvyklá na brutální ceny vstupného, ale tisícovka za jednu mi přišla dost. 

Dlouho jsme nikde nebyli, tak budiž, říkám si. 

Navíc, obsazení působilo lákavě, minimálně ženské obsazení dobře znám a mám herecky ráda. Pana Maryšku, jako jedinou mužskou roli, tolik neznám, ale věřila jsem, že do takové sestavy musí patřit i silný herecký mužský hrdina. 

Ve finále to zas tak úplně mega zážitek nebyl, ale úplný propadák asi také ne. Je fakt, že tak silné obsazení predikovalo silnější zážitek. 

Řekla bych, že někde se stala trochu chyba. Takové skvělé  herečky mít a tak to prokaučovat. 

Nejlepší byla paní Bydžovská, ale ta snad ani neumí být špatná. 

Obě další dámy hrály, co se dalo. 

Nebylo to dlouhé, tak to šlo.  Nicméně, v divadle takového jména čekáte prostě víc. 

Skoro se mi zdá, že v současné době  je i skutečné mistrovství k ničemu. A tady bych to tak trochu viděla až jako vyhozené peníze a příště si opravdu hodně rozmyslím, kam se za divadelním zážitkem vydat. 

Je to i docela hazard s důvěrou diváků, řekla bych. 

Bylo to takové - nedotažené? Jako dobré jídlo bez nějaké zásadní ingredience. 

Ostatně, i závěrečný potlesk byl poněkud vlažnější, řekla bych. 

Nicméně, úplně ztracený večer to zase nebyl. Jen to prošumělo a vyšumělo. 

Mě baví i herectví paní Freimannové a Jana Švandová působí jako přírodní úkaz, jak pořád skvěle vypadá. 

Našla jsem na netu, že kdysi se to hrálo jako Štika k obědu, s Václavem Postráneckým 

a ženským trojlístkem Naďa Konvalinková, Libuše Švormová a Květa Fialová. 

Údajně to bylo skvělé a vždy vyprodané představení. 

Tak trochu přemýšlím, čím to je? 

I současné herecké obsazení je skvělé, ženy tedy určitě. Václav Postránecký byl samozřejmě jedinečný, ale že by to bylo jen v něm? 

Nebo že by to bylo režií? 

Těžko říct, takový divadelník či spíš teatrolog nejsem. Ale jako divák mohu říct, že Ryba ve čtyřech je taková nedotažená, při vší úctě k herečkám. 

Myslím, že jednou a dost, znovu bych už nešla. 

A asi bych ani nedoporučila, přeci jen při ceně vstupenky, za jakou přestavení  nabízejí, už si rozmyslíte, co doporučíte dál. I když na druhou stranu, není nad vlastní zkušenost, takže ano, je to docela dobré divadlo... A (ne) kritický názor nechť si udělá každý sám:-)