Plachta

 

Plachta na fotografii není primárně ani plachta, ani deka či ubrus, ani seznamy agentů STB, ba ani reinkarnované Rudé právo.  

Je to volební lístek na pražský magistrát. 

Možná to tak na obrázku úplně nevypadá, ale je to opravdu kolosální. 

Vždycky, když tato obří plachta, která disponuje ještě čtyřmi listy, takže je to takový obrovský sešit, tak když tato plachta dorazí do schránky, přemýšlím, jaký intelektuál za tím stojí. A nejde mi ani tak o ten nevzhledný design, spíš o to, jak je to praktické a přehledné - samozřejmě myšleno ironicky. 

A když necháte pracovat fantazii, úplně jasně vidíte pražskou rodinku seskupenou kolem svátečního jídelního stolu, kam se běžně vejde celá rodina i s návštěvou, jak se snaží správně označit křížek někde uprostřed té mega plachty. Nebo nahoře, to je vskutku jedno. 

Největší jejich jistota totiž je, že celý ten papyrus probodnou špičkou propisky. 

Stejně tak, pokud jste vícečlenná rodina s několika už dospělými jedinci s volebním právem, pak vám zcela jistě nestačí jedna poštovní schránka. 

Docela živě si představuji situaci, že si to doma nepředpřipravím a budu se snažit zakroužkovat desítky adeptů na teplé magistrátní místečko přímo ve volební místnosti. 

Ono i zakroužkovat jen jednu strana dá zabrat, trefit se do toho obřího prostoru přesně tak, jak chcete. Volby se tak nenápadně mění ve zkoušku trpělivosti či šikovnosti, případně schopnosti vyznat se v té džungli. 

Takový volební orientační běh s plachtou v ruce. 

Klasické komunální volby, naše sedmičkové, to mají podobné, ale v přijatelné menší variantě. A jelikož nás čekají i volby do Senátu, je naše obálka patřičně nadutá. 

Senátní lístky jsou normální, do sedmičkové radnice to také nějak jde, ovšem magistrátní lístky, to je tedy velký bizár. 

Ale kdo chce kam, pomozme mu tam. 

A že tam chce plno lidí. Dokonce i takoví, kteří ve svém programu tvrdí, že tam nechtějí. To je pak blázinec. Máme tam stranu, která opravdu jde do voleb a v názvu tvrdí, že je spojená s mimozemšťany. Regulérní volební číslo má i strana asociálů, je tu již klasické urzo, které tvrdí, jak nechce naše hlasy. Nechybí ani Petr Cibulka se svým kyvadélkem....

No, jedna šílenost vedle druhé na obří volební plachtě. 

Pak jsou tam ti, co to asi myslí vážně a fakt tam chtějí. Mnozí maskovaně, když se jim nedaří v nějaké klasické straně, chtějí tam proniknout s podporou nějakého jiného seskupení. 

Kandidáty na magistrát jsou tady převážně  muži. Ženám je na většině kandidátek vyčleněn prostor až v té vzdálenější straně volebního lístku. Respektive tedy listu, protože slovo lístek je v tomto případě opravdu nepatřičné. 

A nejvíc zajímavé je to, že ti, co se sami sebe označují za volnomyšlenkáře, dokonce nemají na kandidátce ani jednu ženu....

Někde samozřejmě jsou lídryně- to je slovo, co?. 

Ale mužský prvek na obrovské listině kandidátů na pražský magistrát viditelně převažuje. Patriarchát prostě Praze vládne. 

Nicméně, mně nejvíc zaujala ta šílená nepraktická a nepřehledná volební plachta. 

Možná bych i ráda věděla, zda je to jen pražská anomálie či zda mají takové plachtování 

i v jiných městech??

Na dvojku

 Nedávno jsem si vzpomněla na vtipkování v době covidu, kdy se objevila hláška, vypočítávájcí, co všechno zmizelo. 

Kupříkladu, dýchni na mě, podej mi ruku, zůstaneš po škole….

 Víc mi jich teda nenaskočilo. Možná i proto, že tehdejší žhavé vtipkování už nemá ty vtipné ostny, je to vyčpělé a o ničem.

 Ale ten začátek, co všechno zmizelo, ten mi občas naskočí. Vždycky, když objevím, co dalšího zase zmizelo. 

Třeba míry a váhy. 

Menší porce za vyšší cenu. Současný trend snad všude. 

Dneska je to ale hlavně requiem za dvojku vína. 

Už totiž většinou neexistuje. Minimálně v Praze ne. Zkusili jste v nedávně době zajít na klasickou  dvojku bílého? 

Určitě nedostanete dvě deci. Většinou je to jedna a půl, za cenu výrazně vyšší, než bývala dvojka. Takže vína méně, peněz více. Současná klasika.

A to ještě za 1,5 můžeme být rádi, jinde vám za dvojku vydávají 1,15. A nejenže to stojí víc peněz, ještě navíc se to blbě říká. 

Pojď na dvojku, to je zaužívané, smysluplné a naprosto jasné. 

Jak ale vyzvat ke společné konzumaci jedna a půl deci vína? 

Pojď na jedna a půlku? 

Nebo na jedničku, v případě pečlivě odměřené předražené dávky 1,15 dc vína.?

Těžko říct. Jistě, dá se použít klasické, že: Pojďme na víno. 

A tak jdeme na víno. Někteří jdou, pravda, rovnou na lahvinku, nebo na sedmičku, ale ti, co chtějí jen na dvojku, mají prostě smůlu. 

Dvojka neexistuje.

V rámci současného ekonomickéhopokroku zmizela dvojka v propadlišti dějin. Stejně jako plno dalších kdysi samozřejmosti.

Dneska můžeme leda tak ze setrvačnosti usrkávat deci vína a nalhávat si, že jsme s kámoškou zaskočily na dvojku.

Na dvojku, která není dvojka. 

Je to taková fejková dvojka. Jako plno dalších věcí. 

Klasická dvojka bílého  je prostě definitivně pryč.

 

Poutní cesta

 Z Proseka až do Staré Boleslavi. Autem za chvíli, pokud tedy není dopravní špička. Ale jako výlet parádní. 

Dá se i pěšky, ale na to jsme neměli čas a vlastně ani odvahu. A patrně ani ne fyzickou kondici. 

Prostě autem. 

I když samozřejmě pořád existuje celá historická trasa právě po stopách bývalé pěší poutní cesty z Prahy do Staré Boleslavi a její jednotlivé body přesně procházejí Vinoří, Jenštejnem, Dřevčicemi, Brandýsem a Starou Boleslaví.

U příležitosti svátku svatého Václava je to až stylový výlet.  Od kostela svatého Václava až k místům, kde byl kdysi dávno zavražděn. aby se poté stal svatým. 

Jeli a fotili jsme to samozřejmě dřív, protože dnes je všude plno lidí a na nějakou klidnou pouť, ve smyslu putování, není  moc prostoru. Protože třeba prostor před kostelem je zaplněný řvavými pouťovými atrakcemi. 

A v Boleslavi je klasická mše a plno lidí, takže proplétat se tady moc nejde. Ale připomenout svatého Václava lze. 

Ovšem moje svatováclavské připomenutí ve škole skončilo fiaskem. Svatý Václav je studentům naprosto ukradený. Ani maturanty to nezaujalo. 

Vtipné mi na tom přišlo, že mnozí prostě vůbec nevěděli, proč je v pondělí volný den. Někteří ho ani nezachytili, to je zase úplně jiný level. Ale osoba a příběh svatého Václava, jeho druhý život, nějaké svatováclavské slavnosti, s tím jsem fakt nepochodila. 

Škoda.

                                                         Kostel svatého Václava na Proseku

                                    Fara ve Vinoři, kterou navštěvovala Milada Horáková

                                                    Jenštejn, rodiště arcibiskupa Jana z Jenštejna

                                            Stará Boleslav, místo zavraždění svatého Václava

                                                               Konec poutní cesty z Proseka

Takové velké štěstí

 A ještě jednou.  Jede se dál. 

Nejnovější kniha od Scarlett Wilkové. Takové velké štěstí. 

Tentokrát se věnuje venkovskému prostředí, které po válce ničí kolektivizace. Osudy sedláků, označených za kulaky. Jak jim zabrali majetek, vyhnali je z jejich domovů, mnohé z nich uvěznili. 

Navíc to celé začíná tím, jak ruští osvoboditelé znásilňovali ženy na území, které osvobozovali  a zároveň obsazovali. 

Je to silná kniha a smutný příběh. 

Hezky se to četlo, zase jsem to musela hned dočíst, jak to asi dopadne. Nedá se to odložit. 

 Nenabízí to ale moc naděje. 

Naopak, nabízí otázky, které si často nepokládáme. Připomíná věci, na které zapomínáme 

a rádi je vytěsňujeme. Za mě je to úplně skvělá kniha. A strašně smutný příběh. 

Nicméně, už se těším na její další novou knihu. 

 

Zlatá bula

 Dnešní den je spojený se Zlatou bulu sicilskou. Už jsem asi ani o ní nechtěla psát, je to tak notoricky známé, nemá žádné výročí, psala jsem o ní několikrát. Přesto mě to vybudilo, hlavně asi po těch Přemyslovcích v Národním muzeu. Protože je to s nimi neodmyslitelně spjato. Zlatá bula sicilská. 

Zároveň je tato dávná přemyslovská listina symbolem zbytečnosti dějepisu. Vždycky si ji totiž oponenti berou do úst, jako že všichni znají Zlatou bulu sicilskou, ale neumí moderní dějiny. 

Něco na tom asi je. Zlatou bulu sicilskou, z nějakého, mně neznámého důvodu, opravdu většinou mnozí znají. Ne snad, že by věděli, proč byla, co znamenala, ale nějak si ji pamatují. I s tím jejím snadno zapamatovatelným datem. 1212. Jako dva obědy:-)

Že to bylo 26. září už většinou zase nikdo neví. Stejně jako to, čím byla zajímavá. Že je to ale pro mě zajímavý, opakující se a dosud nevyřešený problém, to potvrzuje zpětný pohled na moje texty.  Už v roce 2012 jsem o ní dost psala. Tehdy měla bula kulaté výročí a byla dokonce vystavena široké veřejnosti. 

Ale o tom, proč je tak zapamatovatelná, spekuluji často. Bez nějakého konkrétního výsledku. Ale šestadvacátého září mi to vždycky znovu naskakuje:-)

Blbý kecy

 Narážky, nejapné připomínky, trapné komentáře neboli hezky česky blbý kecy si užívá asi každá profese.

Četla jsem o tom, co vytáčí třeba prodavačky, jaké narážky si vyslechnou lékaři, rádoby vtipné komentáře znají řidiči v MHD, číšníci a servírky nebo třeba herci. Prostě asi každá profese, nebo minimálně ta, kde se setkáváte s lidmi, je zatížena nějakými předsudky či potřebou ostatních jim k tomu něco sdělit. 

Buď mají zkreslené představy o jejich práci nebo mají potřebu ji rádoby vtipně komentovat.

Logicky, nejvíc znám blbé řeči týkající se učitelů.

Klasické je zaužívané, že ve dvanáct jsou všichni kantoři doma, pořád mají prázdniny, ve škole si s dětmi hrají, případně jsou všichni buď šílení / vulgární slova raději vynechávám/ nebo naopak svatí.

A když už náhodou pracují, tak přece jen opravují písemky a o tom se nedá říct, že by to byla nějaká skutečná práce.

V oblasti poslouchání tzv. blbých keců rozhodně nejsou ale jediní.

Zaujaly mě ty na pokladně, které už radši neříkám, byť jsem jimi svého času prodavačky také obšťastňovala. Třeba klasická odpověď na otázku, zda chcete účet, tak rádoby vtipně, ne, mně to nikdo neproplatí.  

Když to slyšíte denně minimálně stokrát, asi vám to už vtipné nepřijde.

 Nejde asi ani tak o to, že ten vtip je špatný. Jde o to, že pro jednoho je to rádoby vtip, který ho právě napadl, zatímco pro druhého je to otravná trapnost, kterou slyší po tisící.

Je to stejné, jako když učitelům někdo pořád připomíná, že jsou ve dvanáct hodin z práce doma. Nebo, že musí všechno opravovat, opakovat a plno dalších pitomostí.

Člověk se pousměje. Protože co jiného má dělat.

Někdy asi stačí pomyslet na staré známé a velmi jednoduché pravidlo, že než někomu řekneme něco, 

co nám připadá strašně vtipné, zkusme si představit, kolikrát to ten člověk slyšel před námi.

Protože zatímco my jsme právě objevili Ameriku, on už tam má dávno postavený hotel.

A teď mě samozřejmě zajímá, jak je to u vás.

Jaké jsou vaše profesní blbé kecy?

 

Nic není hned

    V srpnu roku 1526 se v uherských močálech u Moháče odehrála bitva, která změnila dějiny střední Evropy. 

Český král Ludvík Jagellonský v ní zahynul a zdálo se, že se před českými zeměmi otevírá období velké nejistoty.

Takové neklidné září.

Kdo nastoupí na prázdný trůn? Co bude dál?

Kdybychom se na události dívali dnešníma očima, možná bychom čekali rychlé řešení. Jeden den bitva, druhý den nový král, třetí den nový pořádek.

Jenže dějiny tak nefungují.

Od srpnové porážky u Moháče do říjnového nástupu Ferdinanda Habsburského na český trůn uplynuly dlouhé týdny plné jednání, obav, rozhodování a nejistoty.

V září se tehdy nic nevědělo.

Nic nebylo jasné.

 Září si tehdy muselo poradit se svojí nejistotou.

I když je docela dost dobře možné, že třeba tehdejší lidé žádnou necítili. Prostě dál sklízeli úrodu, vyráběli víno a chystali se na zimu.

Za velkými historickými změnami se totiž vždycky skrývá množství drobných kroků, které často v danou chvíli nikdo nevidí.

Asi je to jedna z největších lekcí, které nám historie dává, že nic není hned.

Velké říše nevzniknou přes noc. 

Ani nezaniknou. 

Že velká rozhodnutí nepadají z nebe.

Ani člověk se nezmění jedním jediným okamžikem.

Všechno potřebuje svůj čas. Někdy týdny, někdy roky, někdy celé generace.

Někdy ale úplně stačí jedno září.

I tehdy po Moháči se mnohé vyřešilo během září.

Ono vlastně každé září je zvláštní právě tím, že stojí mezi.

Mezi dovolenou a povinnostmi.

Mezi bezstarostností a odpovědností.

Tehdy to bylo mezi dvěma králi, mezi dvěma dynastiemi.

Mezi dvěma světy.

Ani po fatální bitvě u Moháče nebylo mezi srpnem a říjnem prázdno, nebyl prázdný ani čas, kdy se čekalo na změnu.

Je to prostě září.

A tak si v i v letošním září můžeme připomenout jednoduchou větu, která platila před pěti sty lety stejně jako dnes:

Nic není hned.

Ale to neznamená, že se nic neděje.

Zkusme tedy v září pozorovat, co se děje, když se zdánlivě nekoná nic zásadního. Možná se budeme divit.