Podbrdské ženy

 Konečně jsem je sehnala. Respektive, sehnaly mi je 2veverky. 

A tak hurá do toho. Je to tedy pěkně tlustá kniha. To mám ráda, nabízí  možnost dlouhého čtení. 

Těším se na ně, na Podbrdské ženy. 

Hradozámecká noc..

 

...probíhá dneska. 

Někde už od odpoledne.

 Docela jsem byla překvapená, kolik hradů a zámků se zapojuje. 

Je to krásné. Hrady zůstávají otevřené i po setmění. Dostanete se do míst, kam se běžné nechodí. Nebo alespoň ne v noci. 

Návštěvy hradů mě baví. A v noci je to lákavé o to víc. 

Původně jsme měli v plánu Osečany, jako něco nového a netradičního. 

Ale nakonec z toho bylo Konopiště. Je blíž:-), lenost zvítězila.

Ale Konopiště za to stojí. 

Je krásné, zajímavé a program celé dnešní noci byl super. Už ten název, Noční veselí napříč staletími. 

Cestování časem mě baví vždycky, i proto jsme se vypravili do důvěrně známého prostředí oblíbeného zámku. 

Konopiště otevřelo své brány už odpoledne. Parkoviště nabité, ale návštěvníci se příjemně rozložili v celém prostoru zámku, zahrad, parku a amfiteátru, že to bylo celkem snesitelné.

Zajímavé prostředí i doprovodný program. 

Zajímavé názvy měly i jednotlivé prohlídky. Zvítězil příběh Žofie. 

A  byla to krásná prohlídka 

Žofii jsem měla vždycky radši než následníka trůnu. Ten mi přišel samolibý, nevlídný a hlavně krutý vůči zvířatům, o čemž stěny Konopiště barvitě vyprávějí dodnes. 

Ale ona ho milovala a její příběh zdejší průvodci podávají skvěle. 

Podívat se při světle loučí a svíček do Růžové zahrady, to je také neopakovatelný zážitek. 

Hezká konopišťská noc to byla. 

A pro čtenáře z druhého konce republiky: Konopiště je jedním ze slavného triumvirátu: Karlštejn, Křivoklát a Konopiště. Za mě ještě Kokořín.

Za své sídlo si jej vybral František Ferdinand s manželkou Žofií, kteří zde vychovávali své děti. Ty pak ale vyštvali prvorepublikoví politici a zámek zestátnili. 

Tolik v kostce. Příště třeba víc z historie. Dnes jen připomínka dnešní Hradozámecké noci

Okupace

 Dneska připomenutí okupace.

Je to už skoro šedesát let. 

Zdálo by se, že je to už skutečná historie. 

Jenže ta nastává, až když zmizí pamětníci. A těch, co okupaci pamatují, je pořád ještě hodně. Paradoxní je, alespoň pro mě, že i mnozí pamětníci jako by tu ani nežili, najednou vyznávají Rusko. 

Obdivují je. Fandí jim. Věří jim. 

Okupaci jako takovou zlehčují. 

Nevím, čím to je. Jestli nedávali v hodinách dějepisu pozor? Nebo jestli žili na jiné planetě? 

Nerozumím tomu a asi nikdy nepochopím. 

Okupaci tady připomínám jako memento. Jako výročí, na které nelze zapomenout a ze kterého bychom se měli, nebo přinejmenším mohli, poučit. Třeba v tom, jak snadno lze o mnohé přijít. 

Stejně ale i v tom, jak snadno se lze přizpůsobit, bohužel.

 To všechno výročí okupace nabízí. 

Byla tam tehdy radost z celého předcházejícího jara. Měli tedy to, co chtěli.

 Pak přijeli Rusáci a rázem bylo po všem. O vše přišli. 

A dost rychle se přizpůsobili, najednou bylo tolik adeptů, co si sypali popel na hlavu, litovali pomýlení a vstupovali do strany. 

Nebyli to všichni, ale bylo jich hodně. 

Stejně jako je jich hodně dnes.

 Těch, co vidí v Rusku zemi zaslíbenou. V naší politické reprezentaci spásu...

Nu, výročí okupace je prostě třeba připomínat se vší vervou i šedesát let po okupaci samotné. 

Tadeáš Haenke

 Víte, kdo byl Tadeáš Haenke? 

Nechci samozřejmě nikoho podceňovat, ale patrně asi ne. Pro mě třeba byl úplná novinka. 

Přitom je to velká osobnost naší historie, jen prostě zapomenutá. 

Je to cestovatel, botanik, objevitel, kartograf, lékař,  vynálezce....

A 2veverky ho objevují pro naši čtenářskou veřejnost. 

Tedy víc ho objevuje asi  autor té knihy, mladý a šikovný výtvarník a spisovatel Filip Šenkeřík. 

Vytvořil o něm nádhernou knihu.

A u Veverek se křtila. 

Zároveň se křtem knihy proběhla i vernisáž autorových ilustrací ke knize, takže to byl kulturní 

a umělecký zážitek na druhou. 

Okoř

 Na Okoř je cesta.....kdo z nás to nezná, klasickou táborákovou píseň. 

Okoř je přitom nedaleko Prahy a je tedy naší ostudou, že jsme ho dosud nenavštívili. 

Jeden z mnoha letošních výletních cílů byl tedy nabíledni. 

Čekala jsem pár kamenů na kopci a ejhle, ona je to krásné, až monumentální torzo. Hezky se tyčí nad vesničkou a vypadá moc hezky. 

Vlídné je to i uživatelsky, příjemné a pohodlné parkoviště, cesta - opravdu asi jako žádná ze sta:-), u hradu příjemná cukrárna. Hrad, respektive tedy zříceninu, můžete navštívit s průvodcem nebo samotní. Když jsme byli my, průvodce nebyl, byla jen nabídka sólo jízdy. To jsem ráda využila. A kupodivu, mohl i pes. Bez problémů. To jsem ocenila jako opravdový bonus. Paní pokladní nás vpustila do hradu a zamkla za námi. Byli jsme sami. S textem o historii Okoře. A bylo to super. Takové historicky tajemné, až romantické. Příjemná procházka. Dole jsme vyčkali, až zas bude celá ( čtvrt, půl, tři čtvrti) kdy nás zase vypustili ven. Bílou paní jsme nepotkali, ale i bez ní to byl super zážitek. 

Prostě na Okoř to byla skvělá cesta.