středa 1. května 2024

Račte vstoupit

Račte vstoupit, říkává se radostně v romantických filmech. Výzva má symbolicky vyjadřovat radost z návštěvy, upřímně ji vítáme a nabízíme prostor ke společnému pobytu a strávení času.

Skutečnost ale není tak jazykově vzletná. Račte vstoupit se už asi běžně moc neužívá, přesto mě s letošním květnem tak nějak automaticky napadá. Račte vstoupit symbolicky zaznělo před dvaceti lety a zvalo nás do EU. Chtěli jsme tam. A dokonce tehdejším referendem většinově rozhodli, že vstoupit chceme. Prvomájový polibek pod rozkvetlou třešní byl tehdy s evropskou příchutí.

 Bude i letos. Jubilejní. Dvacetileté soužití je už nějaká doba. I pro manželství je to jubileum. Slaví se porcelánová svatba. Račte tedy vstoupit na její oslavu.

O porcelán je totiž také třeba náležitě pečovat, aby i nadále vydržel v plném lesku.

 Je sice zjevné, že někteří si s tím faktem moc neví rady, zvlášť, když není pochyb, že být součástí celku znamená nejen určitou stabilitu a rovnováhu, ale zároveň i nějakou vlastní aktivitu a snahu. Není to jen račte vstoupit a berte si.  

Vydržet s někým dlouhé roky vůbec není jednoduché. Ale zatím se to daří, což lze vnímat jako pozitivní fakt.

 Při přípravě oslav vstupu do evropských struktur sinavíc lze hezky uvědomit, jak čas letí jako bláznivý. V kolektivní paměti lze totiž ještě poměrně snadno vystopovat myšlenkové mapy ohledně touhy po tom patřit do Evropy.

Pak se sen splnil a dnes mám pocit, že si ho dokonce někteří, ba i mnozí, už zase nepamatuji. A mají nové sny. Přitom ten evropský není z historického hlediska zas tak vzdálený.

Z lidského ale asi ano. A proto je výročí a s ním spojené oslavy důležité. Připomenout si ty důvody, proč ano. Oslavit a zaradovat se. A jít dál, ruku v ruce. Jako když po svatbě s přívlastkem porcelánová míříte k té stříbrné.  Takové to vzletné, račte vstoupit na další kus společné cesty. A rovnou od prvního května. S polibkem pod rozkvetlou třešní s jubilejní evropskou příchutí.

 Psáno pro Listy Prahy 1


 

 

 

 

 

 

úterý 30. dubna 2024

Na hranici

 V dubnu se můžeme ocitnout na mnoha hranicích. Kupříkladu na hranici zimy a jara, někdo je na hranici bídy či naopak za hranicí svých možností, cestovatelé stále ještě přecházejí hranice bez závor a omezení.

 Stěžejní roli v dubnových zvycích pak hraje hranice na čarodějnice. Živé už díky bohu neupalujeme, nicméně zvyk upalování čarodějnic na hranici přetrval v kolektivním povědomí do současnosti. Upalujeme mnohdy fiktivně, když oběť dostaneme za hranici zoufalství. Oheň na hranici je dnes už vnímán symbolicky, očistně. Jako že se radujeme nad koncem zimy a netrpělivě vyčkáváme nadcházející měsíc lásky. Zapálí se oheň. Minulý režim, který lidové zvyky intenzivně mýtil, leč naštěstí nevymýtil, dubnové ohně někdy nazýval vatrou přátelství a míru. V podstatě šlo o to, že se vlk nažral a koza zůstala celá. Nepálily se čarodějnice, ale oheň a lidové radovánky zůstaly zachovány. Ne snad, že bych chtěla lobbovat za nějaké vatry či dokonce zvyky z minulého režimu. Ale proti pálení čarodějnic mám ostré výhrady. Ten termín mě dráždí už roky, zdá se mi krutě necitlivý. Jako kdyby se nějaké lidové slavnosti v budoucnu zaštítily termínem monstrprocesy.  Nebo nějaké jiné hrůzy. Protože upalování lidí hrůzné bylo, proto se mi nechce tolik rozšířený zvyk poslední dubnové noci nikterak glorifikovat. Navzdory tomu, že duben sám si určitě takovou ohnivou tečku nezaslouží. Je to vlastně měsíc plný naděje, tudíž lze v souvislosti s ohněm na jeho konci spíš přát, ať jde o naději žhavou a hřejivou. Aby nás přenesla na hranici veselejší a zářivější části roku.

A pokud se ohňů na konci dubna nemůžeme a nechceme vzdát, je zde varianta návratu ke starým keltským tradicím, že jde o Beltain, tedy svátek ohňů jako oslava plodnosti. Na hranici mezi dubnem a měsícem lásky není lepší inspirace a důvodu k oslavě. 







pondělí 29. dubna 2024

Májky

 Někde na vesnicích se krom přípravy na oheň chystají i májky. Budou se asi mnohde brzy  stavět. Jako symbol jarních slavností. 

Nevím, zda jde o zvyk či o tradici, někde už je totiž zcela zapomenutý. A jinde zase staví aniž by věděli, co to vlastně symbolizuje. Prostě zvyk. Hezký. 

Když v tuto dobu projíždíme po středočeském venkově, mnohde stojí. Na Moravě nebo ve východních Čechách je jich jistě mnohem více. 

Má to být ozdobený kmen stromu. Ostatně, kdysi na Letné s jedním kmenem stromu chodil takový podivín. Míval ho celoročně, asi jako hůl. Jen v květnu na něj navázal barevné stužky, prý má chodící májku. Už zmizel v propadlišti dějin. 

Podle wikipedie má májka přinést do vsi lesního ducha a požehnat jí. Ale to je víc v anglosaském světě. Často ještě spojováno s lesním králem a královnou.

V Čechách nejde tolik o strom, jako o holý kmen. Ozdobený věncem s fábory. Dřív se navíc májka musela celou noc hlídat, aby ji ze sousední vsi neukradli. Také se stavěla před okny vyvolené dívky. K tomu ale dneska asi slouží víc sociální sítě než ohoblovaný kmen stromu.

Přesto jich ale v českých městech postává poměrně velké množství. Asi dobrý signál ohledně toho, že pořád ještě nějaké osobní soužití a tradice potřebujeme a vyhledáváme. Alespoň já to tak vidím.











neděle 28. dubna 2024

Motýle

 V poslední době nešlo nezaznamenat debatu o využití veřejného prostoru. Instalaci soch. Konkrétně teď jde o motýlí přehlídku na fasádě  socialistického Máje, kterou vytváří David Černý. 

Památkáři a část veřejnosti s tím nesouhlasí. 

Další část  zapojené veřejnosti adoruje výtvarníka, takže nadšeně souhlasí. 

Zbytku je to upřímně jedno, takže možná ani neví, co se děje. 

Je to víc mediální diskuse, mě ale docela zaujala. Ta síla médií. A obdiv sprosťáctví, které se nese v podtextu. 

Není to  určitě první spor o umístění nějakého uměleckého artefaktu do veřejného prostoru. Nejde jen o Davida Černého. Nové věci se tady prosazují těžce. Většinou se to děje divoce, emoce víří. 

Bylo tomu asi tak vždycky.

 Četla jsem o vášních, které kdysi vyvolala stavba Obecního domu. Něco v duchu toho, že tak hnusná stavba nemůže hyzdit prostor vedle vznešené Prašné brány. 

A dnes jde o respektovanou kulturní památku. 

Ostatně, ani Tančící dům nebyl vítám s otevřenou náručí. A Kaplického knihovna bohužel tím odporem neproplula a na Letné nestojí. 

   Takže vždycky to budí nějaké vášně. Zajímavé je, že většinově se těm změnám asi víc bráníme, na první dobrou je nechceme. Asi nám chybí nějaká odvaha, kreativita či smysl pro krásu. Nebo smysl pro dobrodružství? Nevím, Třeba knihovny na Letné dodnes lituji, že nevyšla, ta mě hodně bavila a líbila se mi. 

Co se týká Černého motýlů, tak nevím. Dosud jsem jim nevěnovala pozornost a na Máji bude příjemnou změnou cokoliv, myslím si. Zaujala mě až ta tolik omílaná televizní debata. A to, jak uznávaný umělec zůstává i v pozdním věku arogantním nezdvořákem. Takovým zastydlým puberťákem. A co kdysi působilo možná sympaticky a zavánělo mladickou odvahou a rebelstvím, vypadá nyní jako zatrpklost stárnoucího bručavého dědka. 

Osobně nemám některá jeho díla moc v oblibě. Něco mi přijde vtipné, neotřelé, rebelské. Něco je zajímavé a má to myšlenku. Asi i výtvarnou hodnotu. Ale něco, ba skoro bych řekla že mnohé, je postavené na prvoplánovité vulgaritě, laciném populismu a čas to nemilosrdně odvane. I slavná žena objímající domy na Rohanském nábřeží je toho takovým důkazem. Na mě to tak působí. 

To je asi vlastně dobře, umění má být o pocitech, ale ze strany umělce asi taky trochu o obhajitelných pocitech. Nebo má mluvit beze slov. Úplně nesdílím vizi, že když dojdou argumenty, pošlu všechny kolem do patřičných míst . 

 Navíc, vzpomínám blahé paměti, kdy jedna moje studentka psala seminární práce právě 

o zmiňovaném "mistrovi". Pojala to jako rozhovor s ním. Práci napsala hezkou, ale když vyprávěla, v jakém byla šoku z toho, jak strašně je vulgární a sprostý, skoro jsem jí litovala, že ten osobní rozhovor musela absolvovat. Takže mistr se prostě neovládá nikdy, takže to, že byl v televizním přenosu hnusný na kurátorku, není vlastně žádné překvapení. Skoro se nabízí myšlenka, že televize, která ho tam zvala, to čekala a přistupovala k tomu s myšlenkou, že bude šou a zvedne se sledovanost. I taková devótnost moderátora, který to nijak nereguloval, nechal to rozjet, tomu nasvědčuje.

 Takže takhle se u nás diskutuje o instalacích ve veřejném prostoru. Když nevíte kudy kam, jste sprostí. Případně nazvete oponenty komunistou. 

Ale musí se to dít ve světle kamer a za přítomností médií, aby to budilo náležitou pozornost. Protože jinak po tom ani pes neštěkne. Jako třeba dílo stejného mistra v Kobylisích v metru. Válí se tam kýble a mopy, nazvané Poločas rozpadu. V okamžiku, kdy si všimnete popisku a dojde vám, že nejde o zapomenuté náčiní pracovníků úklidu, kterým právě padla, zjistíte, že jde o umělecké dílo nazvané Poločas rozpadu. 

A o tom se v médiích nediskutuje. 

Nechci tedy dělat rozbor jeho umělecké hodnoty, osobně mám pocit, že tady spíš překáží než inspiruje, ale do médií neproniklo. A mě by vlastně jen zajímalo, jak by se o nim vedla debata. Asi stejně, jako na téma motýle:-).

 Takže tím zavírám dnešní kulturní okénko, které je asi hlavně o kultuře vyjadřování a společenské diskuse, i když navenek to vypadalo, že šlo hlavně o motýle:-)



sobota 27. dubna 2024

Poslední zvonění

Pro mě  po dlouhé době první poslední zvonění v novém prostředí. 

Úplně jiné, než jsem dosud znala. 

Tradice je stejná, přesto pro každou školu vlastní a neopakovatelná. 

Tady to bylo celé dopoledne. 

Veselé a uvolněné. Bez zbytečné devastace. Nic se neničilo, nevyhazovaly se lavice z okna. 

Kreslilo se po spolužácích, to asi každý bral jako tradiční recesi. Nečmáralo se po zdech ani po zemi. 

Zpívalo se. Každá maturitní třída měla svou píseň. Prostě se loučili s písní na rtu. 

Ve finále jim celá škola zazvonila a zatleskala při jejich "posledním" školním odchodu ze střední školy. 

Teď už jenom zkouškově:-)

Bylo to vtipné a milé. 



 




pátek 26. dubna 2024

Černobyl

Vždycky mi to v tento den naskočí. Automaticky. Bouchnul Černobyl.
Moje úchylka na data tomu napomáhá. Ač si o sobě rozhodně nemohu myslet, že jsem znalec či dokonce krotitel čísel, matematika není moje silná stránka, data si pamatuji tak nějak mimovolně. Automaticky. Vždycky se nějak vynoří. 
Není to tedy jen dnešní katastrofa, i jiná data tam jsou. 
To dnešní je jen takové historicky symbolické. Katastrofické, byť si myslím, že dneska už to nikoho vůbec nevzrušuje. Co je to, nějaká bouchlá elektrárna, když dneska může bouchnout daleko větší nálož?
Tehdy se o tom pro jistotu zase vůbec nemluvilo. Ticho po pěšině. Navíc hezké počasí, velké přípravy na první máj. Jako by se nic nestalo. Jak pravil Karel Kryl, rylo se hubou v zemi, takže to více měně prošlo. Nikdo nikoho nehnal k zodpovědnosti. Jel se dokonce Závod míru, kolem Kyjeva, aby se ukázalo, že vzduch je čistý. Docela by mě zajímalo, kolik tehdejších závodníků je ještě dneska naživu!
Dneska je tedy výročí. Jaderné.  Takové memento mori
A také vzpomínka na Guernicu. Z roku 1937. Kdy bylo vybombardováno, jen tak, baskické město Guernica. Kdo zná Čapkovu Matku, má k tomu i ty emoce. Je to dneska dramaticky historické datum.






 

čtvrtek 25. dubna 2024

V bazénu

 Jít si zaplavat se víceméně dá vnímat jako sport. Pro kavárenské povaleče určitě.

 A to i v případě, že plavete jako paní radová. Nebo se cácháte v dětském oddělení, hlídáte děti na tobogánu a užíváte si teplé vody. O to drsnější je pak přechod do "dospělého" bazénu, ale dá se to obejít přes saunu:-).

Chodím plavat ráda. 

Navíc, bazén není daleko, je snadno dostupný, takže vlastně u nosu. Byl by skoro hřích ho nevyužívat. 

Jde o nenáročnou a vlídnou sportovní i relaxační aktivitu. 

Ale i zajímavou sociologickou sondu, alespoň v okamžicích, kdy mám chuť a zájem pozorovat okolí a přemýšlet o něm. 

Třeba o tom, jací návštěvníci vyhledávají bazén a plavání? 

Jsou dny, kdy mám pocit, že zaplavat si přijel nějaký odtučňovací kurz. Bazén se zaplní lidmi s nadváhou, neřku-li s obezitou, a vody je rázem víc než obvykle. 

Lze to pochopit z toho úhlu, kdy si říkám, že plavání je ideální sport pro tyto typy lidí. Ovšem z jiného úhlu pohledu, kdy si říkám, proč jsou tak obézní, když mají alespoň snahu se hýbat? O tom, že by všichni byli nějak nemocní, metabolicky, se mi nechce spekulovat. Tolik se jich na jednom místě sejít nemůže. 

Určitou odpověď nabízí zdejší občerstvení, plné smažených jídel, přeslazených nápojů a rychle ohřívaných uzenin. A že je tam vždycky narváno. Takže pokud už nějakým nedopatřením něco vyplavete, rychle to doplníte u bazénového baru.

Takže odpověď se celkem jasně rýsuje. 

   Opozitem k tlusťochům jsou závoďáci. Záměrně neříkám závodníci, protože nejde 

o oficiální trénink ani závod. Je to o odpočinkové bazénové plavání. V tomto konkrétním případě o předvádění se. Protože tito závoďáci disponují plavkami a brýlemi nejnovějších značek a na kraji bazénu si okatě seřizují ty nejchytřejší hodinky, které trh nabízí. Plavou totiž na čas, tak to musí všichni vědět. Nekonečně dlouho si rovnají brýle, kontrolují čas a pak šup, už to sviští. A na druhém konci padesátky se to opakuje. Ještě s rozhlédnutím, jestli všichni viděli.... 

 Další skupinou jsou krafající kámošky. Šinou si to plaveckými drahami, pěkně vedle sebe 

a s hlavou vysoko nad vodou, aby si nenamočily melírovaný účes. Docela se tedy motají do cesty, ale to jim většinou nikdo neříká, dají se obplavat. Ony to stejně dlouho nevydrží, velmi brzy se nalepí ke kraji bazénu  a krafou tam. A nejsou to vždycky jen důchodkyně, jak by se třeba nabízelo. Prostě dvě kámošky si šly pokecat a naložily se u toho do chlorované vody. Lepší to zní, byly jsme si zaplavat, než prokecaly jsme celé odpoledne. 

Pak jsou typy, zaplavu a jdu. Rituál. Nebo rutina. Těžko odhadnout. 

Další se zase chtějí naučit plavat, tak mají instruktora. Trénují. Pro mě překvapivé, že i tady to jsou lidé napříč věkovým spektrem. I staří se chtějí naučit plavat. A to je hezké!

Někteří zase jen usilovně ve vodě cvičí, ale neplavou. To se také někdy pokouším, ale nemám ten drive na přitahování kolen k břichu a ani se u toho nepohnout. 

 Pár jedinců zase jenom skáče či se potápí. 

Je toho prostě dost, co jeden bazén nabízí. Baví mě to pozorovat a vytvářet vlastní laické sociologické sondy do společnosti. Asi to s tím naším vztahem k pohybu nebude tak zlé. 

Stejně zajímavé je ale třeba i zjištění, že nás, co nejsme nějak potetovaní, je opravdu málo. Některá tetování na vysportovaných tělech jsou samozřejmě zajímavá, jiní lidé ale dost nápadně připomínají omalovánky, a to už neshledávám ani zajímavým a většinou ani esteticky hezkým. Někdo je doslova počmáraný, jako by tatér pracoval pod vlivem. 

 Komické jsou ale kresby na těch neudržovaných tělech. Když se z původní něžné sedmikrásky stane obří slunečnice.... 

Tady se většinou opravdu neubráním protočení očí, to snad ne. 

Ale ano. A čím dál víc. 

Takže v podstatě je nejlepší jen plavat a plavat a plavat a nedělat žádná pozorování či studie. Protože něco je fakt síla.