Kytice

 Karel Jaromír Erben, jako otec českého hororu, má v listopadu narozeniny. 

Konkrétně sedmého. Spolu s VŘSR:-).

Nebo spíš se Zdenou Mašínovou.

 Karel Jaromír Erben do listopadových revolučních výročí asi úplně nezapadá, i když jako zmiňovaný otec hororu vlastně možná i ano. 

Jeho Kytice vlastně také byla jakousi revolucí

Je tedy nabíledni při jeho narozeninách v rámci nedělního čtení znovu nakouknout do jeho slavné básnické sbírky.

A třeba do nějaké netradiční.

Protože jako trochu netradiční je kupříkladu  komiksové vydání, se všemi jeho původními baladami. 

Já tedy komiksům úplně nefandím, není to pro mě plnohodnotná literatura.

 Ale dobře vím, že jsem se svým názorem osamocena. 

Komiks  je dneska docela na výsluní. 

Láká čtenáře, kteří by jinak klasickou knihu nechali ležet. 

   Řekněme tedy, že Erbenovy narozeniny jsou ideální příležitost, kdy se můžeme do jeho světa odvážit vyrazit trochu jinou cestou.

 Nakouknout do jeho říše fantazie a strašidel trochu odlišně. 

Komiksově.

Zajímavé to překvapivě je. Je to vlastně zároveň i taková bibliofilie. 

Dá se to prohlížet i číst. 

Vlastně je to hezké.

Takže dnes, Kytice od Erbena:-)

Moravané

 Podle pověstí se během bitvy na Bílé hoře, která má dneska výročí, nejvíc statečně choval pluk Moravanů, který jako jediný nezdrhnul, ale hrdinně bojoval až do posledního muže.

Realistické přiznání ale říká, že bojovali jenom proto, že uvízli v obklíčení a neměli tudíž šanci utéct. 

Tak museli bojovat. 

Jde o variantu, ke které se kloní současná historiografie 

Ta romantická z devatenáctého století víc prosazovala obraz statečného pluku moravských válečníků, kteří vytrvali a statečně se rvali až do posledního moravského muže. 

Dnes už také víme, že skutečně moravských jich tam bylo minimum. Platili je moravští šlechtici, to ano, ale v podstatě šlo o nájemné vojáky, tedy žoldáky. 

Takže nějak extra statečně se v této nepochopitelně slavné bitvě nechoval vlastně nikdo, většina vojska se rozutekla a po dvou hodinách šarvátka skončila. 

Vítězná armáda pak vyrabovala Prahu. Takže nejhůř na tom vlastně byli Pražané. 

Král, tedy přesněji řečeno zimní král, Friedrich Falcký, hned následující den vzal roha. 

S celou rodinou, byť se traduje, že ve spěchu málem zapomněli na malého syna Ruprechta. Mimochodem, Ruprecht je ten, který se dospělosti angažoval v Anglii, v jejich občanské válce ,jako velitel královského vojska, marně bojující proti Oliveru Cromwelllovi. 

Ale jako malé dítě málem zůstal v pobělohorské Praze. 

No, nezůstal, rodiče sice ve spěchu balili korunu, klenoty a archiv a rychle se pakovali pryč, ale v poslední chvíli přibalili i synka. 

Prahu ovšem nechali dobyvatelům napospas.

Pro nás je Bílá hora takovým paradoxem. 

Nejenže se stala symbolem „národního neštěstí“, ale její obraz se za staletí proměnil téměř 

v mýtus. 

V 19. století ji národní obrození povýšilo na ztrátu státní samostatnosti, „temno“ a kolektivní trauma. Přitom fakticky šlo jen o jeden střet v mnohem širší třicetileté válce, která by nás drtila, ať bychom 8. listopadu 1620 dopadli jakkoli.

Bitva  trvala jen dvě hodiny, ale porážka se rodila celé měsíce předem. Česká stavovská armáda byla rozhádaná, bez peněz, bez jasného velení a s vírou, že cizí spojenci odvedou práci za ni. A pořád píši o minulosti, nic současného tam nevkládám. Ani myšlenku, že dějiny se v nějaké podobě pořád opakují. 

Snad jen to, že historie nám docela jasně ukazuje, že když lidé nevěří ve vlastní sílu a nedrží pohromadě, prohraje se všechno ještě před prvním výstřelem. 

Bílá hora tak není jen dějinnou událostí roku 1620, ale vlastně i obrazem současnosti, ale to už je zase jiná úvaha.

Dnešek je o historickém výročí bitvy, která je pro někoho národní tragédií a pro jiné zas bezvýznamnou šarvátkou někde před Prahou. A mohla by být i výzvou k výletu k letohrádku Hvězda, na Bílou horu, kde je na podzim krásné místo k nedělním vycházkám.

Listujeme

 Mám ráda české názvy měsíců. Jsou originální, své a řekla bych, že i hezké a poetické. Nesou nějakou symboliku.

Třeba listopad. Není jen o padajícím listí. Nabízí celou řadu variant.

Listí samozřejmě poletuje a padá, to k němu patří.

Ale některé listy na stromech se ještě vytrvale drží, nespadly do hromady listí. I když už je listopad.

 Možná z hrdosti, možná proto, že se jim nechce spadnout.

Možná mají jinou roli .

Každý z nich totiž vypadá jako malý dopis, který příroda napsala, ale ještě neodeslala.

A s tím přichází list jako dopis.  

Mnozí už je nepíší, ale myslím, že je to škoda. A možná právě v listopadu si můžeme napsat i list sami sobě, připomenout si, co se letos povedlo, co se nepovedlo a co bychom ještě rádi stihli, než nám vítr odfoukne ten pomyslný list papíru z ruky.

Je to i poslední list v kalendáři před prosincem, měsícem blikajících světýlek, kaprů 

a všeobecného shonu. Chystáme se otočit poslední list.

Můžeme si listovat. V knize, v albech, ve vzpomínkách. Listujeme všem listopadovými variantami.

Co si napíšeme na náš  listopadový „to do“ list? 

Můžeme si tam dát cíle, sny, plány nebo už nějakou letošní rekapitulaci. 

Hlavně ať to stihneme dřív, než nám ho odnese ten samý vítr, co právě zvedá poslední listy z chodníku.

Listopad je prostě hravý a variabilní. Zdá se mi tak mnohem výstižnější než všeobecně užívaný november.

Jasný, výstižný a hravý. November je navíc v překladu devátý, což už dávno neplatí. Tak si s radostí zalistujme. Nebo posílejme nějaké listy.  Dost tím zmateme Velkého bratra, který sleduje naši elektronickou stopu, ale na tu listovou nestačí. 

Nebo také otočme list, je třeba čas na změnu. ...?

A k tomu si můžeme upéct něco z listového těsta:-)  

 

Sexy

 Proč mám ráda televizní soutěž Na lovu? 

Protože dělá vědomosti sexy. Je to oblíbený trend dneška, být sexy, a tam tuto přitažlivost podtrhují vědomosti. A ještě v přímém přenosu ukazují, že chytrá hlava není trapná.

Není to moje myšlenka, to zaznělo na nějakém fóru, zaujalo mě to. Snažím se o tom přesvědčit i děti, že mít něco v hlavě je v podstatě sexy, že to není o tom, že jste šprt nebo že máte encyklopedické znalosti, což je dneska v některých kruzích skoro nadávka:

"Máš encyklopedické znalosti, trapné"! 

Ale bez encyklopedických znalostí se nikam neposunu. Ani s tou mantrou současnosti, že si všechno najdu. 

To si samozřejmě najdu, jen když ale vím, je to hledání smysluplné, má cíl.

Takže mít vědomosti je tady in. 

„Na lovu“ má navíc tu drzost být rychlé, napínavé a ještě ukázat, že ten, kdo něco ví, není šprt, ale lovec. 

A proto mám tuto soutěž ráda. 

Vlastně i proto, je to pro mě její přidaná hodnota, protože soutěže mám obecně ráda. Baví mě, soutěže, kvízy, hádanky, jsem v tomto směru soutěživá. 

Tahle hra na lovce je navíc akční, rychlá, dramatická i náročná, má schopnost zaujmout 

i děti, svým tempem i energií, takže by mohla být takovou první vlaštovkou. 

Vlaštovkou toho, že něco vědět není trapné a mít vědomosti neznamená, že jste nějaký šprt nebo dokonce outsider. 

Bohužel, jedna vlaštovka, jak známo, jaro nedělá. Ale zase lepší něco než-li nic.

Koncil v Kostnici

 Soud s Janem Husem se u nás spojuje s červencem, kdy došlo k upálení Jana Husa. 

Na hranici. 

Někteří studenti mě zaskočili svým viděním situace, mysleli si, že šlo o státní hranici. Jako že Husa upálili někde na hranici mezi dvěma státy.

 Neznali totiž pojem hranice dříví. 

Nu, zřejmě generační rozdíly...?

Nebo také první výsledky umělé inteligence. 

Nicméně, dnes jde jen o onen koncil, ne o hranici, na které se upalovalo. 

 Církevní koncil v Kostnici totiž započal právě pátého listopadu 1414. 

A trval až do roku 1418, takže epizoda s Janem Husem v létě 1415 byla jen takovou vedlejší jednací linkou. 

Koncil byl svolán na přání Zikmunda Lucemburského. Chtěl tím ukončit papežské schizma. Také bylo potřeba vyřešit některé nejasnosti kolem církevních svátostí a vůbec reformovat tehdejší církev.

Krom toho tam ale také stihli upálit dva velké Čechy, kteří měli ostrý jazyk. Kromě již zmíněného a slavného Jana Husa tady upálili i jeho přítele Jeronýma Pražského.

Hlavním cílem koncilu ale bylo rozhodnout, kde ze tří papežů je ten opravdový. To už ale dneska nikdo neví. V povědomí, tedy v tom českém, zůstalo jen dění kolem Jana Husa. I na toho Jeronýma Pražského už jsme zapomněli. 

Tak to dneska připomínáme. Jednání koncilu kostnického...

Lze ho brát i tak, že se dobrá myšlenka často zvrhne. Vyřešit trojpapežství je jistě chvályhodný cíl. Však také jeden z papežů, aby nemusel abdikovat, tak zdrhnul. Leč před Zikmundem se špatně utíká, ten ho nejen dostihl, ale i nechal uvěznit. Ve stejném vězení jako byl zavřený Jan Hus. Jen ho ve finále neupálili. 

V tom měl Jan Hus prostě smůlu.

Není listopad jako listopad

 Ač se jedenáctý měsíc v kalendáři pravidelně opakuje, tak ne všechny listopady jsou stejné. Některé projdeme bez většího povšimnutí, jen s deštníkem a čepicí, jiné se do paměti vryjí tak hluboko, že se o nich mluví i po desetiletích.

Když se dnes řekne listopad, většina lidí sáhne po jediném datu, sedmnáctém. A má samozřejmě pravdu, jedno datum, dva různé roky, ale společné téma, odvaha a odpor vůči nesvobodě. 

Jenže listopad má v kapse celou hromádku trumfů. Je to měsíc, který má slabost pro velké zvraty, epochální objevy a chvíle, kdy se historie nadechne a změní směr. 

Kupříkladu prvního listopadu roku 1755 otřáslo Lisabonem již zmiňované zemětřesení. 

A bylo tak silné, že se otřásla i evropská filozofie. Lidé začali přemýšlet, proč se dějí katastrofy, a Voltaire si z toho udělal celoživotní téma.

 O více než století později, 24. listopadu 1859, vydal Darwin knihu O původu druhů a svět už nikdy nebyl stejný. 

O pár let dřív byste za tvrzení, že se lidé vyvinuli z opic, dostali po hlavě Biblí. 

Po Darwinovi jste byli spíš zataženi do debaty, která nedošla svého naplnění do dnešních dní.

   A pak jsou tu listopady válečné. 

Jedenáctého listopadu 1918 umlkla děla první světové války. Ten den si dnes připomínají veteráni označení červenými vlčími máky, pro připomenutí všech nesmyslných válečných konfliktů. 

Tehdy to ale pro vojáky byl hlavně den, kdy poprvé po čtyřech letech slyšeli ticho.

Revoluce v Rusku se sice maskuje jako říjnová, ale v listopadu přepsala dějiny a ukázala, že svět není nikdy tak stabilní, jak se zdá.

Během tohoto měsíce se také narodil Winston Churchill.

 Kdyby tehdy věděl, že ho jednou budou připomínat i kvůli citátům a bonmotům víc, než kvůli politickým rozhodnutím, určitě by si z toho udělal humorný tweet.

   Listopad s sebou nese i mořskou příchuť. 

Magalhães 28. listopadu 1520 proplul úžinou, kterou si mohl s jistým sebevědomím pojmenovat po sobě. Kdyby to bylo dnes, poslal by do světa selfie a na sociální sítě přidal #MagellanFirst.

   A mezi tím vším nesmíme zapomenout na svatořečení Anežky České 12. listopadu. Jako připomenutí ctnosti a síly jednotlivce. Silné ženy, která se prosadila už v patriarchálním středověku. 

Pak  svatý Martin a jeho husa. On se stal symbolem listopadových oslav, vína, pohody a dobrého jídla. Ona takovou nechtěnou obětí.

Je toho zjevně víc než dost, protože toto je jen takové stručné listopadové shrnutí.

Ale až  budete svými osobními listopadovými dny  procházet s deštníkem a šálkem čaje, vzpomeňte si, že tento měsíc není jen šedý. Listopad tancuje, žongluje dějinami, šibalsky mává vlajkou a my máme štěstí, že jsme u toho, abychom to všechno sledoval. Se smíchem, s úžasem a někdy i s kouskem obětované svatomartinské husy na talíři. 

A třeba i ten váš letošní listopad – kdo ví – skončí jednou taky v učebnici.

Psáno pro Listy Prahy 1

 

 

Po Dušičkách

 Nedělní tradiční návštěvy hřbitovů jsou za námi. 

Hřbitovní tour.

  Dušičkový víkend má svou specifikou dopravní zvláštnost, do terénu vyrazí i sváteční jezdci, kteří celý rok nechávají volant odpočívat, ale teď, vyzbrojeni kytičkou chryzantém 

a svíčkou v tašce, vyrážejí na cesty. 

Někdy dokonce i na velmi dlouhé cestování.

   Národ se totiž často přesouvá z jednoho konce republiky na druhý, jednou za rok chce skoro každý navštívit zemřelou tetičku, pradědečka nebo vzdáleného strýce z druhého konce země. 

Někteří se vypravují až ze Slovenska. Slováci se tak navíc letos mohou po českých chodnících projít i větší rychlostí, než jim doma nařizuje zákon:-). 

Pro mnohé je vzpomínkový výlet po hrobech předků tradice, pro někoho povinnost, pro jiné svatý rituál.

   Silnice se prostě v tyto dny mění v jakési svaté procesí na čtyřech kolech. V kolonách se potkávají všechny generace řidičského umu, od těch, kteří dávají blinkr ještě před tím, než je křižovatka vidět, po ty, co blinkr nepoužili ani v autoškole. 

A mezi nimi, v mezerách mezi auty, se tísní ti, kteří by to nejraději vše obešli pěšky, ale okolnosti jim to nedovolí.

  Sváteční jezdci se šinou rychlostí šneka i po dálnici, někteří tam najíždějí i z opačné strany. Zběsilci se pak vztekle snaží mezi nimi prokličkovat a dostat se do cíle alespoň o pět minut dříve než avizuje navigace. 

Ti klidní (nebo naopak ti, co na to nemají nervy)  raději volí hromadnou dopravu.  

Na hřbitovech pak nastává tichá, skoro orchestrální souhra, souzvuk rozsvěcovaných zápalek, šustění kytic ve fólii a tichých povzdechů : 

„To to uteklo, už je to zase rok“. 

  Mezi hroby se proplétají spřízněné rodiny, které se viděly naposledy právě tady, při loňském dušičkovém nájezdu. 

To je ale náhodička, kde se tu berete? Rádi vás vidíme...

Vzpomíná se, hodnotí se sousedův nový náhrobek a letmo se počítá, kolik svíček má náš hrob oproti vedlejšímu.

   Je to doba narvaných hřbitovů a hřbitovních parkovišť, které se stávají rájem zlodějů. Vydělávají i prodejci květin a vzpomínkových věnečků, které stojí třikrát tolik, než v jiné části roku. Prostě i Dušičky mají svou ekonomickou stránku. 

  Ale když se večer vracíme domů, unavení, vyčerpaní, tak většinou s pocitem, že jsme splnili rodinnou povinnost. A že navíc po nás zůstává na hřbitově i světelná mapa vzpomínek. 

Vzpomněli jsem si. 

Tak za rok znovu...