Nej

 Mnohokrát v životě máme etapu, kdy buď jsme nebo si přejeme být nej. 

Nejmladší, nejrychlejší, nejbystřejší, nejrychlejší…. 

Pak logicky přijde etapa horších nej, nejstarší, nejpomalejší, nejumírněnější....

 Ta negativní nej úmyslně vynechávám, nejblbější nikdo nechce být úmyslně, a navíc chci psát o červnu, tam by se záporná nej vůbec nehodila. 

Červen má totiž svých nej také dost. Je to třeba nejlepší měsíc z celého roku, má nejdelší dny, nejkratší noci, nejkrásnější přírodu, největší očekávání…

V červnu je opravdu všechno najednou nej, jsou tu nejteplejší večery, největší chuť sedět venku a nic nedělat. Člověk by skoro čekal, že v červnu se slavnostně uzavře i něco jiného než jen školní rok.

Jenže ono se vlastně nic neuzavírá. Spíš se to láme.

Od červnového slunovratu se dny začnou zase zkracovat. Nenápadně, potichu, skoro neznatelně, ale přece.

Červen je tím pádem také nejzáludnější měsíc, tváří se jako vrchol, ale chová se jako přechodník.

Děti končí školní rok a dospělí začínají řešit, kam na dovolenou. Všechno důležité se odkládá na po prázdninách, což je zvláštní časová jednotka, která v sobě nese cosi neurčitého. Taková přechodná fáze.

Červen je také měsíc největších velkých plánů, které mají tu výhodu, že se zatím nemusejí uskutečnit. Až po…

A mezitím se žije venku. Město se nastěhuje na chodníky, do parků a na náplavky. Všude se něco koná, hraje, zpívá, cinká sklenicemi.

Kdo by zůstal doma, jako by nebyl. 

Červen má tu zvláštní schopnost vzbuzovat pocit, že bychom měli být někde jinde, než právě jsme. Na lepší zahrádce, na jiném koncertě, s někým zajímavějším.

Je to měsíc lehkého neklidu, maskovaného jako radost z očekávání.

Červen je krásný. To se mu nedá upřít. Klidně lze říct, že nejkrásnější. 

Ale je to i krása trochu naoko. Jako když někdo mluví příliš nahlas, aby zakryl, že už vlastně nemá co říct.

I tak si ho nejvíc užíváme. Sedíme dlouho venku, díváme se na světlo, které nechce skončit,

a na chvíli předstíráme, že nic nekončí ani se nevrací zpět. 

 Že jsme přesně tam, kde máme být.

Medardova kápě

 Medardova kápě, čtyřicet dní kape. Všichni známe dávné pořekadlo, které nám predikuje deštivý červen. Zní trochu jako meteorologická hrozba. Nebo jako poetická diagnóza českého června.

Myslím, že mnozí by trochu víc deště uvítali, byť nemusí jít zrovna o období dešťů.

 Obecně teď prší méně, než je třeba, proto by měl být déšť vítán. Nevím sice, jestli zrovna červen je nejlepší adept na deštivý měsíc, ale naši předkové patrně měli vypozorováno, že když osmého června prší, pak prší pěkně dlouho.

Mě spíš zaujal ten Medard a jeho kápě. Ani ne tak jako svatý, ale jako jakýsi neviditelný správce červnového nebe. Představuji si klasickou mniškou kápi, ze které Medardovi crčí nějaká voda. Třeba proto, že si Medard svou kápi špatně vysušil.

 Bylo proto pro mě překvapení, že všechno je jinak. Slovo kápě totiž kdysi také označovalo drobný déšť, kdy prostě neprší, ale jen krápe. A protože Medard, tedy ten svatý, měl údajně rád deštivé počasí, celé se to takto propojilo. A žádná mnišská kápě. O iluzi méně.

Nejslavnější Medard je údajně dávný biskup z Franské říše, který dnes rozhoduje o deštivém či slunečném červnu.

Osobně si myslím, že si to Medard může rozhodnout, jak chce, červen umí být krásný v každém počasí. Může krápat nebo dokonce pršet a on nám nabídne svěží zeleň probuzené přírody. A to i v pražských parcích.

Anebo pršet nemusí a červnem se protančíme se slunečními paprsky v zádech.

Jako vždy, nejlepší je střední cesta. Trochu slunce, trochu deště.

To ale asi Medard neřeší. Ani to neumí. Neumíme to ani my, leč na rozdíl od Medarda si to umíme zařídit a užít po svém, podle toho, co pro nás červen znamená. Užijte si tedy červen podle svého, navzdory slavným pranostikám. Bez ztráty iluzí. Užijme si ho takový, jaký přijde. Ať už Medard kape, krápe, nebo se rozhodne vzít si volno.

Psáno pro Listy Prahy 1

 

 

 

Vzplanutí

 Další z detektivek Jiřího Březiny. A opět je to super. Zajímavý nápad. Hezky rozvinutý. Propojení časových rovin. A hezká čeština. Prostě všechno, co mě na knížkách baví. Super čtení.

Souboj mozků

 Tak titulek je taková literární nadsázka, mám na mysli docela obyčejný pub kvíz. Výjimečný byl pro mě ( a jistě nejen pro mě) tím,  že šlo o souboj maturantů a pedagogického sboru. 

Upečený na posledním maturitním večírku. 

Jednak nás studenti vyzvali, jednak jsme se dozvěděli, že jedna ze studentek má moderování těchto kvízů jako brigádu. A není to nijak z ruky, takže proč nejít. 

Docela mě lákala příležitost nahlédnout trochu do zákulisí, vidět, jak se to moderuje. 

A pak, porovnat se s čerstvými absolventy, to je také výzva. 

A tak jsme šli. Restaurant u Kohouta. 

Souboj na ostří nožů. Tedy právě spíš těch mozků:-).

A nevyhráli jsme:-(

Studenty jsme tedy ještě porazili, ale byly tam i jiné týmy a ty nám daly na frak. Sice to neskončilo ostudou, ale vítězstvím také ne. 

I tak to byl hezký večer, příjemné setkání, rozšíření obzorů a zajímavě strávený čas. 

A dobré je vědět, jaké jsou dneska možnosti brigád, jak si mohou studenti přivydělávat. Třeba moderováním chytrého kvízu! 

Předstírání

 Život se má žít naplno, předstírání se nám většinu nějak vymstí. Nicméně, nadcházející červen je měsíc, který je v předstírání mistr. A přesto, nebo možná proto, ho máme rádi. Protože nám nabízí nějakou iluzi.

Předstírá, že už je léto, na které si ale musíme počkat minimálně do jeho poslední třetiny. Předstírá, že prázdniny už jsou tady, ale děti ještě musí zůstat v lavicích. Stejně jako předstírá dovolenkovou náladu, která ale ještě pořád naplno vypukla.

Je to prostě mistr přetvářky.

A my většinou přetvářku akceptujeme, protože jinak bychom asi ani nemohli fungovat. Drsná pravda často není pro každého.

Proto v červnu věříme, že léto bude trvat dostatečně dlouho, bude teplotně přijatelné, že

o prázdninách děti nezdivočí a my z nich, že půlroční přelom znamená nějakou zásadní změnu stejně jako že v červnu nás čekají jen samé příjemné věci.

Všichni se tváří, že něco uzavírají, ale ve skutečnosti si to jen pečlivě odkládají na později, ideálně na září, kdy už bude chladněji a člověk bude mít zase chuť být dospělý.

V červnu se prostě skvěle plánuje lepší verze sebe sama. Jako že v létě začnu sportovat, zhubnu, budu zdravěji žít, hodně cestovat. Je to typicky červnové.  

Červen je takovou poslední stanice před iluzí, že všechno může být jinak. Trochu nám vnucuje iluzi, že i v životě existuje nějaký reset. Že stačí pár týdnů prázdninové pohody, slunce u vody a nicnedělání a všechno se nějak samo srovná. Prostě předstíráme.

Předstírejme tedy i nadále a červen si užijme v plné parádě. Bez předstírání lepších zítřků by to ani nebyl starý dobrý červen. Byl by to jen obyčejný měsíc.

A kdo by chtěl obyčejný červen, když může předstírat, že žije ten pohodový, lehce nedokončený, trochu neupřímný, ale zato plný naděje, že tentokrát to po těch prázdninách opravdu začne jinak.

Příjemné červnové předstírání

 

Zahrádky

 Jestli v Praze něco roste jako houby po dešti, tak jsou to restaurační zahrádky, které rázně expandují do veřejného prostoru. Některé chodníky úplně ztratily svou původní funkci, protože se na nich zabydlela nějaká restaurační zahrádka.

Jsou velmi oblíbené, kde jinde se v červnu sejít na kus řeči, kávu či něco ostřejšího než právě na zahrádce. Některé městské části jdou dokonce tak daleko, že proměnily v zahrádky celé části ulice.

Tam byl sice primární cíl vyštvat automobily do jiné pražské části, ale ve finále vyhrála zahrádka, která se mohla roztáhnout nejen přes chodník, ale rovnou přes celou silnici.

 Je to prostě oblíbený pražský zvyk, posedět někde na zahrádce. V červnu je to obzvlášť příjemné. Pravda, bydlet někde nad zahrádkou, asi bych mluvila jinak.

Na zahrádce se mluví, křičí, někdy i zpívá. Kouří se tam, hraje hudba… Určitě tedy není nic příjemného bydlet nad zahrádkou. Nad tím se asi většina návštěvníků zahrádek ale nikterak nepozastavuje. Ani já nebudu, neboť to je téma na kritickou sondu do pražských zvyklostí či rovnou na stížnost někam na Magistrát, a já píšu červnový úvodník.

Píšu ho na jedné vlídné zahrádce, která není směrem do chodníku, ale je zanořená do vnitrobloku.

Zahrádky jsou prostě opravdu všude.

Ten výraz zní mile, skoro domácky, jako by šlo o pár květináčů a dvě židličky pod oknem. Ve skutečnosti jde o disciplinovaný, každoročně opakovaný, lehce agresivní, proces, při kterém se kavárenský život přenese ven.

Praha se prostě v červnu mění v město k pouličnímu posezení.

A tak se proplétáme mezi stolky, opatrně, s úsměvem, abychom nenarušili červnovou idylu.

  Možná je to jen drobná změna perspektivy.

V červnu už na všechno hledíme s letním nadhledem. Nejde o omezení, ale naopak,

o klasickou červnovou atmosféru.

Možná jsme si všichni zvykli, že červnové město je prostor, kde se sedí venku a všude, kde se dá.

 A ideálně na zahrádce. Přeji vám tedy příjemné červnové zahradničení v pražských ulicích.

 

Abiturienti

 Naši maturanti už jsou abiturienti. A dnes se stali majiteli svých maturitních vysvědčení. Na radnici ve Vysočanech. 

Celé slavnostní odpoledne na to padlo.

Tři třídy, každá měla svoji vlastní slavnostní hodinu. Takže někteří kantoři to měli trojmo. Ale bylo to hezké, místy i dojemné. 

Po sérii uvolněných maturitních večírků to dnes přineslo slavnostní atmosféru a seriózní tečku za osmiletým i čtyřletým gymnaziálním studiem. 

Pravda, někteří abiturienti vůbec nevěděli, že jsou abiturienti. Neznali to slovo. Zaskočilo mě to na jednom z večírků, kde jsem je tak oslovila a jedna dívka se dost hlasitě podivila, 

co tím jako chci říct. 

Tak jsem se poradila s AI, která mi sdělila, že jde o slovo značně zastaralé a nepoužívané. Jsou to prostě absolventi.

Nu, já si abiturienty vzít nenechám, nicméně jsem poučena. 

A dnes tedy absolventi obdrželi maturitní vysvědčení a jejich středoškolské studium je definitivní minulostí. 

Jde o třídy, za které jsem hodně ráda, že jsem je potkala. Tak vlastně tak trochu věřím, že se budeme někdy potkávat i v budoucnu. Alespoň s některými. 

A radnici má Praha 9 opravdu hezkou.