pondělí 28. února 2022

Parovůz nebo elektromobil

  Zda se mi skoro symbolické, že v době, kdy se mnozí vozí v elektromobilech a veřejně se řeší, zda se tento typ dopravy stane běžnou součástí naší mobility, připomínáme si výročí narození Josefa Božka, který nám připravil parovůz. Možná by to dnes bylo nejvíc ekologické vozidlo. Problémy emisí a bezpečného provozu ovšem slavný konstruktér vůbec neřešil. Měl spíš starosti, jak jeho novinku lidé přijmou, zda se nějaký vůz vůbec ujme.

Tento slavný konstruktér se narodil 28. února roku 1782. Přišel do rodiny mlynáře, a je to už dlouhých 240 let od jeho prvních krůčků. A zatímco lidstvo samo se asi moc nezměnilo, automobilový průmysl diametrálně. Občas mě napadá, co by si Božek na dnešní elektromobily říkal? Ostatně,

 i dosud běžná auta by ho určitě zaujala, protože on byl mechanik tělem i duší. Objevoval už na gymnáziu. A pak všude, kudy chodil. Do Prahy doputoval ze Slezska, přes Brno. Všude za sebou zanechával stopu, nikoli ovšem uhlíkovou, ale v podobě vynálezů, objevů či alespoň drobných vylepšení. V Praze zkoušel studovat, ale brzy na radu Františka Antonína Gerstnera, a  také, že měl věčně hluboko  do kapsy, začal pracovat jako technik. Proslavil se výrobou protéz, o které byl v době po napoleonských válkách velký zájem. A on uměl udělat protézu ruky i nohy, čímž mnoha zmrzačeným vojákům umožnil návrat do civilního života.

Jako vyučený hodinář pak důmyslně vytvářel různé typy hodin, orlojů či třeba kapesních hodinek, které se natahovaly samovolně, pohybem.

Do tehdejší horké novinky, kterou byl v Anglii představený parovůz, se v Praze  pustil s velkým elánem. Hrabě Buquoi ho nesestavený přivezl do Prahy a Božek byl nadšen z možnosti ho sestrojit. Vytvořil dokonce i parník. Oba své vynálezy nakonec předváděl ve Stromovce. A tady jeho paroúspěchy končí. Při slavnostní prezentaci svého parovozu totiž během prudké průtrže mračen někdo ukradl pokladnu s vybranými penězi za vstupné. Což v jeho situaci, kdy byl zadlužený až po uši, byla vlastně smrtící rána do vazu. Rozladěný Božek nejenže tehdy vztekle svůj vynález rozbil, ale na další experimenty už zanevřel.  Živil se jako mechanik. Vyráběl vagony pro Gerstnerovu koňku, konstruoval vodní čerpadla. A běhen práce na vodárně si také nakonec uhnal zápal plic, kterému  v roce 1835 podlehl. Pochován je na Olšanech.

 Replika jeho rozbitého parovozu je k vidění v Národním technickém muzeu. A za otce automobilové dopravy ho lze považovat zcela právem. Vždyť díky jemu jezdily parovozy nejen v Anglii, ale i v Praze. A to je prvenství docela pěkné. A při jeho připomenutí lze přemýšlet, zda by Josef Božek dával dnes přednost elektromobilům či vozům se spalovacími motory. Nebo zda by pořád jezdil v nějak upraveném parovoze.


Psáno pro Listy Prahy 1


neděle 27. února 2022

Přes literaturu...

 Proniknout k podstatě asi nedovedu, ale trochu víc to celé pochopit zkouším i přes knihy... Ale jde to těžko...vlastně vůbec to nejde. Nicméně, kniha je to zajímavá. Už dlouho ležela doma a teď, poměrně nečekaně, přišel její čas. 



sobota 26. února 2022

Ani nelze jinak

 Asi teď nelze jinak než se věnovat tomu, co se děje.

Sleduji to s úžasem a obavami. Co se děje, jaké utrpení, bolest a zmar. A Evropa i svět pořád váhají, zda zasáhnout naprosto razantně. Vidím v tom kopii doby před druhou válkou, totální appeasment, pořád se váhá a lidé mezitím umírají. Včerejší bomba do školky mě úplně odrovnala. I malé děti, to je naprosto šílený. 

Venčit chodíme do Stromovky. Ruskou ambasádu tam česká Policie hlídá vždycky.  Auta jezdila vždy kolem, otočila se a zpět. 

Teď jich jezdí mnohem víc. Navzdory tomu je ambasáda agresivně pomalovaná.  

Chodíme kolem denně, vždy nějaký nápis přibude. Nemyslím si tedy, že toto je cesta ke změně, ale vnímám to jako realitu dneška. 

Potkávám lidi, co pamatují invazi z roku 68. Jsou ještě mnohem víc vyděšení než my. Vyprávějí svoje zkušenosti, probudil se jejich strach. Znovu ožívá jejich stres z okupace. Ze všeho ruského, navzdory tomu, že na Letné je už dlouho Rusů asi víc než domorodců...

Na síti kolují střihy z Kolji. Kradete kufry a cizí území....

Ve škole mám ruské i ukrajinské děti. Staráme se o všechny. Nepotřebujeme k tomu tedy manuál z ministerstva, automaticky jsme ošetřovali děti ukrajinské i ruské. Spory ve škole mezi nimi nezaznamenáváme, myslím, že u nás empatie a rozum jdou ruku v ruce. Vždycky šly. V tom jsem na svoji školu pyšná. 

Přemýšlím, jak účinně pomoci. Lidem, ale i zvířatům....?

Nikdy bych nevěřila, že budu sledovat válku v přímém přenosu. A že se opravdu z těch dějin nikdo nepoučí. 

A že peníze jsou tak strašně nadřazeny lidským životům, vždyť jak jinak si vysvětlit to zdlouhavé váhání velmocí ohledně tvrdých sankcí? 

Možná tomu úplně nerozumím, ale depresi z toho mám pořádnou. 

Ale navzdory tomu, pomůžeme...


pátek 25. února 2022

Totalitní datum

 Navzdory turbulentní současnosti  nelze dnes nevzpomenout temného data našich dějin. Ono to v podstatě zní až do dneška, takže únorový převrat je dnešním hlavním připomenutím. Kde bychom asi byli, kdyby nebylo tehdejšího února? 

 Jenže nejde o jedinou temnou události v našich dějinách,  25. února zemřel Jan Zajíc, Josef Toufar, Albrecht z Valdštejna. Kromě Valdštejna mají ve všem prsty komunisté. To samo o sobě je dost děsivé. 

A do toho současnost. Válka, kterou klidně někdo vydává za vojenské cvičení? Není on ten únor od podstaty nějak moc temný? A díky bohu, že je kratší, bůh ví, co by ještě dokázal přinést. 

Takže letos rozhodně únor není suchý. Myslela jsem, že bude jen olympijský, už to samo o sobě nebylo nic pozitivního.

Jenže všechno je nakonec jinak, což tedy není nic nového pod sluncem, a únor je nakonec válečný.

A jelikož nic není náhoda či otázka impulsivního rozhodnutí, lze konstatovat, že diktátor zjevně plní svůj plán. Něco, co už dávno nachystáno bylo a nyní nastala doba realizace. 

Dost děsivá vize, tedy... 

čtvrtek 24. února 2022

Začala válka

 Nikdy bych nevěřila, že tuto větu, dobře známou z učebnic dějepisu, budeme muset vyslovit nahlas a v reálu. Začala válka. Od rána ji sledujeme v přímém přenosu. Debatujeme s dětmi, které jsou buď vyděšené nebo tomu nerozumí. 

Odpoledne jsme přišli  ze Stromovky, kde to protirusky bouřilo, rázem jsme byli uprostřed dění. A když pak zapneme televizi, internet, kde je válka online, znovu se mluví o "bratrské" pomoci.... 

Skoro to celé vypadá jako zlý sen.  

Jenže je to realita. Z dějin se prostě nikdy nikdo nepoučí, dosud se tu jel appeasment na plné obrátky. Dnes sice všichni stojíme proti Rusku jako jeden muž, ale jak dlouho? Vydrží to odhodlání? A co bude dál? Pobaltí? Slovensko? 

Těžko říci. Chce se věřit, že to rychle skončit, ale víra je asi málo. O tom jsme z historie poučeni. Škoda tedy, že jen o tom...

Přemýšlím, jak z pozice obyčejného člověka Ukrajincům pomoci. A také na časy, kdy se v dnešní den roztáčela kola Matějské pouti, nikoli pásy tanků. Prostě, nikdy bych nevěřila....

A ono je to tady...

úterý 22. února 2022

Magické datum

 Dnešní datum, které je z hlediska češtiny palindrom, tedy dá se číst stejně z obou stran, je určitě přinejmenším hezké a zajímavé. A pro vyznavače numerologie navíc magické i tajemné. 

Krásné je určitě. A neopakovatelné. Nic takového hned tak nebude. 

Celý letošní rok je dvojkový, tak ta dnešní konstelace je opravdu sváteční. Někde to vnímají jako datum andělské, jinde zase ďábelské? 

Inspirativní či stěžejní.

A jak to máte vy?

Je to něčím významné nebo jsou to jen hrátky s čísly?



                                                           Obrázek je z webu JoyPup





pondělí 21. února 2022

Co si dneska připomenout

 Můj historický kalendář zaměřený na výročí praví, že dnes je kulaté výročí od úmrtí filozofa Barucha Spinozy. Zemřel v roce 1677. 

Nicméně, já tuto nápovědu dnes neposlechnu, protože mě víc lákají novodobé dějiny. 

A podstatnou část února vlastně míříme k tomu temnému vyvrcholení, kdy se Gottwald právě vrátil z  Hradu... 

A tak to stojí za zmínku, byť kulaté to bude i za rok. Mám na mysli dnešní připomenutí vzniku Lidových milic. Tato šílená organizace napáchala tolik škod, byla ve své podstatě  zrůdná, nicméně, zdá se mi, že jaksi upadla v zapomnění. Že se v tichosti rozpadla, její agresivní přezdívka ozbrojená pěst komunistické strany už nikomu nic neříká... 

To je samozřejmě na jednu stranu dobře, ale na druhou stranu, taková zločinnost by neměla jen tak v klidu vyšumět. 

A tak to alespoň připomínám, co všechno tady existovalo a jaký to mělo dopad na tehdejší společnost. Lidové milice byly nasazovány proti "protistátním" živlům, později proti demonstracím. Prostě ozbrojená pěst. 

A vznikla dnes, před 74 lety. Takže je to takové memento mori.

neděle 20. února 2022

S kým posnídat

Snídaně může mít řadu různých podob. Od snídaně v posteli přes vynechanou snídani v pracovní dny až po slavnou snídani v trávě:-)

Lze také ale snídat i v kostele U Jákobova žebříku v Kobylisích. Pro pražské čtenáře, zejména ty z Prahy 8, je možné tento text vnímat i jako pozvánku na zajímavou akci.

Již jsem několikrát byla a vždy to bylo moc fajn a zajímavé. Tak přijďte i Vy:-) . Za dva týdny v sobotu:-).

Zkusíte víkendově snídat trochu netradičně.

Komunitní centrum U Jákobova žebříku v Praze 8 Kobylisích Vás zve na debatu s ředitelkou společnosti Acorus Jaroslavou Chaloupkovou

Debatovat budeme na téma "Domácí násilí a jeho eskalace v době covidové". 

 Snídaně je otevřená všem, rádi Vás přivítáme buď u nás v kostele v Praze 8 Kobylisích, nebo Vás vzdálenější ONLINE na YouTube, kde můžete také klást písemné dotazy.

Snídaně s hostem Jaroslavou Chaloupkovou
KDY: v sobotu 5. března 2022
V KOLIK: od 9 do 11 hodin
KDE: v Kostele U Jákobova žebříku, Praha 8, Kobylisy, U Školské zahrady 1
NEBO TÉŽ přenášená ONLINE zde: https://youtu.be/vXcmJdcuER0


Přineste si, jak je naším zvykem, něco k snídani, nebo snídejte doma v klidu u počítače. V kostele se společně o jídlo rozdělíme, káva, čaj a mléko budou k dispozici. 
Komunitní centrum U Jákobova žebříku

čtvrtek 17. února 2022

Nepřizpůsobivý

 Giordano Bruno byl 17. února upálen. Stalo se léta páně 1600 a místem popravy bylo Náměstí květin v Římě. 

Diváci, kteří se přišli podívat na jeho upálení, si sem také přicházeli pro odpustky, to jsou takové smutné paradoxy.

Nebyl schopen přizpůsobit se názorům doby. Kdyby býval držel ústa a krok, mohl si v klidu dál bádat a dožít se vyššího věku.  To je tak v dějinách často. 

Takto skončil v plamenech církevní inkvizice. Stal se obětí politického boje.  Nevzdělanost zvítězila. On pochyboval o dogmatech. Někdy mi připadá, že pochybovat je trestné i dnes. A pokud ne trestné, pak minimálně nebezpečné. Ale Bruno za to položil život.

A dnes mě napadlo ho vytáhnout jako historické výročí. Není kulaté, ale je zajímavé. On byl navíc původním jménem Fillippio Bruno, Giordanou přijal až po vstupu do kláštera. Byl dominikánský mnich. A stejně ho upálili. 

Měl skvělou pamět, spoustu věcí si dokázal zapamatovat. 

Byl nekonvenční, nedal se, byl i drzý. Nějakým svým učitelům vpálil, že znají maximálně tak pivo, nic víc. Přesněji řečeno, že o pivu vědí víc než o jazycích, které vyučují.

No, oblíbený asi nebyl. A tak ho pro jistotu uvěznili. Na šest let. Poté byl popraven. Hlásal něco jiného, než byla oficiální pravda. 

A jak už to tak bývá, i dnes je to někdy vidět, hlasatelé oficiální pravdy se posléze stávají až fanatičtí. Jde z nich strach.

A z Brunových věznitelů nejen že šel strach, navíc se na jeho poslední cestě vyřádili. Vytrhli mu jazyk, aby nemohl mluvit. K popravišti ho vezli nahého a na oslu. A jeho popel vysypali do Tibery. 

A to všechno v době, kdy se Brunovo poznání pomalu začalo vnímat, jako, že na něm něco je. A přesto.

Giordano Bruno byl myslím posledním, kdo byl za tento názor upálen, ale i později se likvidovali lidé, kteří měli svůj vlastní názor, přemýšleli a hledali své vlastní cesty. V podstatě je tomu tak dodnes. Nicméně, Giordano Bruno byl právě dnes, roku 1600, v Římě upálen. 

Zajímavé výročí na dnešní sedmnáctý den. 

středa 16. února 2022

Jak na dějiny

  Dějepis většinou bohužel děti moc nebaví. Lze to přičítat třeba vývojové psychologii, zajímá je totiž logicky víc současnost než minulost.

K dějinám si obecně lidé vytváří vztah až ve vyšším věku. A pak litují, že je ten školní dějepis nic nenaučil. Takový začarovaný kruh.

   Dějepis ale do školy patří a tak hledáme cesty, jak ho dětem zprostředkovat. Knihy, hry, filmy, příběhy. Ve vyšších ročnících samostatné bádání, práce s dobovými materiály, diskuse.

  Přesto na děti znuděné historií narážím neustále. Když pátrám po příčinách, dostalo se mi nedávno odpovědi:

„Já si to prostě nepamatuji. Jsou to samá data.“

(On tedy řekl datumyJ!!).

Klasika. Dějepis jsou jen data a fakta.

  Tady jsem ale pocítila intenzivní potřebu se bránit.

Data jsem nikdy po nich nechtěla, stavím dějiny na příbězích!!

Pátrala jsem tedy po zdroji, jak na to chlapec přišel.

Prostě jen zopakoval, co se o dějepisu tvrdí v mediálním prostoru. Že jsou to jen data. Tušila jsem to. Jinak se o dějepise vůbec nemluví. Školy to podle kritiků dělají veskrze špatně, protože oni to (ve své dospělosti) vidí jinak a rádi by se ten dějepis bez dat učili. Jen jim to nebylo dopřáno, protože dějepis ve škole je jen o datechJ

Těžko se s touto floskulí pracuje, je to tak zafixované pod kůží všech, že si to žije svým vlastním životem. Stejně jako ta, že se neučí moderní dějiny a že školní historii vládne pravěk a středověk. Nesmysl, jenže živý…

Ale bojovat se musí, tak vedeme takový don quichotský boj.

Zkoušíme třeba orální historii. Že děti zpovídají pamětníky. Je to zajímavé, ale zase víc pro dospělé. A pak pro ty, co mají zájem o dějiny tak říkajíc v krvi. Prostě je to baví samo od sebe a škola to podobnými aktivitami jen rozvíjí.

   Ty kované odpůrce školních dějin jako takových to ale nezlomí. Knihy je nepřesvědčí

a z filmů, většinou historicky akčních, protože jiné by je nezaujaly, si odnáší dost zkreslený pohled na dějiny – pokud se tedy nějaký odnáší.

Pracujeme hodně s rodinnými alby, hledají dějiny ve vlastní rodině. Je to poměrně atraktivní metoda, zajímavá, byť (skepticky) musím dodat, že je zase jen pro rozené historiky. Tedy ty, kdo už ve školním věku (a jsou takové děti) k dějinám tíhnou. A pokud jim to ve škole neznechutíte, zůstane jim zájem a láska pravděpodobně  na celý život. U těch ostatních je třeba překonat odpor a zasít myšlenky, že dějiny jsou něco moc zajímavého. Aby až sami začnou projevovat potřebu znát něco z minulosti, měli na co navazovat.

  Zkoušíme i dějepisnou olympiádu, ale ta je trochu kontraproduktivní. Soutěžní text je totiž paradoxně hodně postavený právě na kritizovaných datech a memorování, byť určitý pokrok tady je vidět. Třeba letošní téma o české šlechtě je trochu komparativní, o vlastním přemýšlení.  Něco lze i vymyslet. Ale i tak je to víc o memorování než o bádání nebo

o souvislostech. Možná i proto o dějepisnou olympiádu v této podobě není zas tak velký zájem, často musím děti přemlouvat, aby to zkusily. Moc se nestává, že by studenti aktivně přicházeli s návrhem, že se zúčastní olympiády. Ale třeba mají jinde jiné zkušenosti?

   Starší ročníky mají vždy možnost o dějinách debatovat, hledat svůj úhel pohledu. Nedávno se mým studentům dostalo i pozvání na konferenci, kde se o podobných metodách výuky mluvilo. Když pak dostali možnost promluvit, shrnuli naše hodiny dějepisu do konstatování, které (podle nich) mělo být oslavné, leč všechno bylo jinak. Účastníkům setkání totiž sdělili, že: „Naše hodiny jsou dost diskutabilní!“

 Teprve posléze si uvědomili, že chtěli asi použít jinou formulaci, něco v tom duchu, že na našich hodinách se diskutuje. Význam jejich spojení jim na rozdíl od udivených posluchačů docvakl až trochu později.

Takže vlastně marná snaha, výsledek je vždy stejný. Buď nezájem, nebo diskutabilní hodinyJ.

  Nicméně, to bylo spíš na odlehčení.

Ve skutečnosti metody práce ve školním dějepisu jsou dnes opravdu pestré. Ať už je to History Lab, digitální archivy, rodinná alba, interaktivní hry, únikové hry, kahoot, Slavné dny či Krvavá léta na streamu nebo beseda s pamětníkem.

Jako hlavní cíl pořád vnímám snahu jim dějepis neznechutit. Protože k dějinám většina lidí dospěje tak kolem třicítky, kdy je to začne samovolně zajímat (pokud tedy netrpí odporem právě ze školy.)

A já si občas říkám, že mít třídu plnou zaujatých třicátníků a k tomu všechny tyto metody, to by byla práce. Ale zase by asi chyběly ty výzvy, jak zaujmout nezaujaté, kterých školní dějepis nabízí nespočetně. Navzdory tomu, že to není o datech, neřku-li datumechJ

 


úterý 15. února 2022

Vyvracejte mýty

 Někdy zkouším se studenty vyvracet mýty. Abychom vyzkoušeli nové trendy, odbourali pocit, že něco máme umět zpaměti. Všechno lze přeci najít. 

Tak zkoušíme vyvracet dávné dějinné mýty. Třeba o tom, jak si Národní divadlo postavili lidé sami. Za peníze z impulsivně vyvolané sbírky. 

Nebo že Božena Němcová položila na rakev Karla Havlíčka Borovského trnovou korunu. 

Nebo že  mladinká Milada Horáková šplhala na Mariánský sloup, aby ho pomocí zavěšené smyčky pomáhala strhnout..

Nebo jak to bylo s koncem války? Byla dřív jen ruská varianta, zatímco teď zase jen západní?

Byla revoluce v roce 1989 předem připravená a řízená....

Zdálo by se, že se nabízí zajímavá diskuse. Jenže problém je v tom, že většinou nic z toho neznají. Jistě, mohou si to najít a pak o tom vést debatu. Ale jak vyvracet mýtus, který pro ně vlastně mýtem není?  Prostě o tom ani neví, takže se těžko lze o něčem dohadovat, přít či to vyvracet?

Je to jen taková krátká glosa, o vyvracení mýtů:-). Bez závěrečné pointy....

neděle 13. února 2022

Hledání modré

 Zkoušíme číst i další knížky od Lois Lowryové. Reklama sice tvrdí, že Hledání modré je pokračování jejího bestselleru Dárce, ale není tomu tak. Je to naprosto samostatná kniha. Na podobné téma, ale jiní hrdinové, jiné prostředí, jiná zápletka. Čte se to hezky, dětem lze jen doporučit, takové setkání s totalitou e pro ně vždy poučné. Ale jde o samostatnou, byť hezkou knihu. Hledání modré:-)



sobota 12. února 2022

Googlím, tedy jsem

 Věřím, že moje dnešní glosa nebude vyznívat jedovatě, protože to není jejím cílem.  Mým cílem je spíš takové hlasité přemítání. 

Sledovala jsem včera diskusi o "nových"  nápadech nového ministra školství, jak hovoří o reformě, o které se hovoří už roky, a skutek většinou utek, protože chybí koncepce a hlubší znalost školské problematiky. 

Nebo snaha to školství nějak logicky  a citlivě uchopit, je to spíš o populistických heslech a proklamacích. 

A včera nejvíc znělo éterem, jak všechno zredukujeme, hlavně, aby se děti nemusely nic učit zpaměti. Snížíme objem studia a žáci by se neměli učit věci nazpamět... 

Myslím, že s tím ohromoval i v DVTV. 

Jde o oblíbenou mediální zkratku, která ale nyní hodně rezonuje, hlavně nic zpaměti, všechno si přeci vygůglíš, najdeš...

O tom nyní nechci polemizovat, to je na delší debatu. Jen, že mě to včera zaujalo, debatovali jsme o tom v práci i doma. 

Střih. 

Klasický páteční večer, kouknu na Šípa a jdu spát:-). Jenže Všechnopárty je včera nějak posunutá, začíná dřív, takže u ní tentokrát neusnu. Vychutnám si všechny rozhovory.  

A teď ta souvislost:-).

Přichází mladá herečka. Šikovná, hezká, nadaná. S touhou po divadle a filmové práci. Vlastně skoro ještě studentka, na prahu kariéry. Usměvavá, s nakažlivým spontánním smíchem. Evidentně chce tu práci dělat. 

A bezelstně tam vypráví, jak ji jednou zavolal Michal Dočekal a nabídl jí roli. Jenže ona nevěděla, kdo to je. Neznala ho. Nevěděla to jako člověk se zájmem o divadlo, studentka konzervatoře, neznala, kdo je Michal Dočekal???

Nabídl ji místo v Národním...

Jenže ona nevěděla, kdo to je, tak to odmítla... Co taky, když neví, kdo to je:-).

Pak ji někdo poučil, ona si ho vygůglila, zjistila, kdo to je, co má za sebou a zavolala mu zpět. Protože taková příležitost se přeci neodmítá....

  Jistě, svět na tom nestojí, je mladá, naučí se, jistě jednou bude geniální herečka, je milá a bezprostřední, asi nemusí mít povědomí o tom, co v jejím oboru už někdo dokázal...? Ale, stejně mě to kapku zarazilo, tam to směřujeme?

A tak se mi to propojilo s tím, že je trendem nic nevědět, hlavně ne zpaměti,  a všechno si vygůglit... 

Nepřekvapila by mě podobná (ne)znalost třeba u studenta matfyzu. Proč by měl vědět něco o současných divadelnících?

U  zanícené adeptky umění Thálie mě to tedy kapku zaskočilo.  

Ale nechci se divit, ani onu dívku nijak dehonestovat. Je produktem doby.  Sice asi budeme pořád dokola objevovat Ameriku, ale kdo chce kam, pomozme mu tam...

Asi to tak má být.

Jdu si o tom něco vygůglit:-)

pátek 11. února 2022

Čaroděj

z Menlo parku. Tak se přezdívalo Edisonovi, který má dnes kulaté výročí narození. Narodil se 11.2. 1847, je to tedy dnes 175 let. 

Většinou si ho automaticky spojujeme se žárovkou, ale to by bylo hodně málo.

Milovníkům literatury se také určitě vybaví Nezvalův Edison. 

Ale kdo to vlastně byl a proč zrovna čaroděj z Menlo Parku? 

Tak Menlo Park je dost jednoduchý, ve zdejších laboratořích učinil své stěžejní objevy.

A k těm, krom té slavné a již zmíněné žárovky, bezpochyby patří fonograf, vylepšený telefon, kamera, elektrická lokomotiva, promítačka, akumulátor a plno dalších věcí.

Školní docházku ale nedokončil. Jeho učitelé ho považovali na mentálně zaostalého. A on přitom jen špatně slyšel. Možná proto později objevil plno přístrojů, které nesou zvuk či nějak se zvukem souvisí:-)

Vzdělával se tedy doma, ale ani tady tomu moc nedal. Byl víc praktik. A podnikatel. Zakladatel nových firem. A objevitel.

On je autorem často citovaného motta, že talent je jen jedno procento úspěchu, zbytek je práce a píle.

A pracovat on uměl, údajně mnohdy i dvacet hodin denně.

Byl to prostě čaroděj.-)

Předložil prý kolem tisíce patentů a vynálezů. 

Dvakrát se oženil a měl šest dětí, takže výkonný byl i jako otec:-)

Uměl vydělat peníze, podnikatel byl od dětství v podstatě tělem i duší. 

Možná byl víc podnikatel než vynálezce. Vlastně stoprocentně jeho je jen elektrické křeslo.

I tak je spojován hlavně se světlem. 

A když zemřel, tak Američané nechali zhasnout na jeho počest všechny žárovky :-). 

A tak si dneska rozsviťme žárovku, kterou tedy prý přímo nevynalezl, jen zdokonalil, ale stejně je s ním neodmyslitelně spjatá, a přečtěme si Nezvalova Edisona. 

Spát moc nemusíme, Edison sám říkal něco v tom duchu, že stačí čtyři hodiny spánku, víc že je nemístný přepych. 

Mně osobně se nejvíc z jeho výroků líbí ten o tajemství úspěchu v životě. Že není v tom, dělat, co se nám líbí, nýbrž nacházet zalíbení v tom, co děláme. Pravda, ne vždy se mi to daří, což ale nic nemění na tom, že se mi to líbí. 

Stejně tak, jako se studentům často líbí ten fakt, že on škole moc nedal, spoustu věcí vybádal, aniž měl ten teoretický základ. 

Jenže ne každý nevzdělanec má takový potenciál jako měl Edison, takže je nám tento poznatek k ničemu. Je to spíš taková provokace. Nebo možná výzva? 




čtvrtek 10. února 2022

Sexuální výchova

      Ve veřejné diskusi je u nás dost oblíbená generalizace. Jakože, když se někde něco nedaří, platí to všude.

    Zajímavé je, že naopak to moc nefunguje. Takže ti, co se snaží, dělají první poslední, stejně nakonec spadnou do množiny, že to není, nefunguje, neplatí…

   Třeba zrovna sexuální výchova. Většinou se setkávám s názorem, že se ve školách nedělá. Nebo pokud ano, pak špatně.  Školy to „zákeřně“ nechávají na rodičích. Děti mají informace od vrstevníků nebo z netu.

   Nepopírám, že tomu tak asi někde i je. Že někde je to ve stylu dávného „Děvčátka, na slovíčko“ či jak se ta dávná šílená příručka sexuální osvěty jmenovala.

  Jinde je třeba i ticho po pěšině. Ale troufám si tvrdit, že to není pravidlo. Spíš okrajová záležitost. Většina škol ale na podobných tématech pracuje, připravuje osvětu i programy, baví se s dětmi o této problematice otevřeně.

     V době nařízeného online života je to obzvlášť důležité. Děti dostaly prostor k neomezenému pobytu po síti. To, čemu jsme se dříve snažili nějak zabránit, aby děti  nebyly přilepené k monitoru, dělají teď se státním posvěcením.

A když jsem viděla statistiky, že porno běžně sjíždějí i děti v první třídě, udělalo se mi mdlo.

    Zároveň cítím potřebu zvednout hozenou rukavici a bránit učitele. Mnohde dělají, co mohou. Moderně, akčně, přiměřeně věku. Seznamují děti nejen s pojmy a fakty, ale i s tím, že se mají bránit. Že není přípustné, aby na ně někdo proti jejich vůli sahal. A pedagog už vůbec ne.

 Mluví se o bisexualitě, homosexualitě, asexualitě, transsexualitě….

 Zvou se odborníci do škol, učitelé jsou proškolováni, jak o daných tématech mluvit.

Takže obecně mohu říci, že sexuální výchova je mnohde na velmi vysoké úrovni.

   Proč tedy ve veřejném mínění stále panuje názor, že školy jsou v tomto směru sto let za opicemi?

  Možná je to populární nebo pohodlné, strefovat se do něčeho, co už je dávno jinak? Nebo se mýlím a opravdu tomu tak je?

   My pracujeme se sexuální výchovou od samotného počátku docházky dětí na naši školu, není zvykem čekat, až se k něčemu popracujeme podle stanov švp. Reagujeme na zájem

a potřeby, takže ono pradávné, že se těšíme na biologii v sedmé třídě, kde se konečně něco dozvíme, je už jen úsměvným příběhem minulosti.

Vyznáváme trend, že na přímou otázku existuje přímá odpověď, takže není zvykem chodit kolem tématu po špičkách.  

Je ale možné, že někde je tomu jinak a sexuální výchova je stále tabu? Zajímala by mě diskuse na toto téma. Protože třeba sexuálních predátorů, na které upozornil film V síti, je ve virtuálnu pořád hodně. Děti jsou na síti víc než kdysi.

A spor, kdo má za osvětu větší zodpovědnost, zda škola nebo rodiče, pořád vibruje virtuálním prostorem. Nejlepší je samozřejmě kooperace, ale nežijeme v ideálním světě, a proto tento model často nefunguje.

   Ono vlastně lze suše konstatovat, že školy ve svém oboru pozvolna končí. Procházejí mediální rekvalifikací ze stránky informativní na stránku výchovnou či osvětovou.

Lze to pochopit. Informace jsou dnes snadno dohledatelné. Jejich kvalita a hodnota ale potřebuje nějakou selekci. Protože pokud se děti seznamují se sexualitou pomocí pornografie, je něco hodně špatně.

Ostatně, dost nebezpečná je i nevědomost nebo zkreslené informace od spolužáků, podávané často velmi vulgární formou.

Proto si myslím, že je na čase připomenout, že sexuální výchova na školách funguje. Že jsme nezamrzli někde před třiceti lety a jedinou metodou, kterou tehdy nazývali sexuální výchovou, byly zadarmo rozdávané menstruační vložky děvčatům v šesté třídě.

   Jestli jsem tedy z něčeho v tomto směru poněkud rozladěná, je výše zmíněný fakt, že obecně se předpokládá, že školy jsou sto let za opicemi a jediným jejich zdrojem pro sexuální výchovu jsou přednášky doktora Plzáka či knihy typu Děvčátka, na slovíčko.

 V zásadě proto tímto svým textem lobbuji za změnu úhlu pohledu na školní sexuální výchovu. Upozorňuji na fakt, že mnohde se tématu věnují pečlivě, hodně a dobře.

A vykopávám impuls k diskusi, zda jde o pohled z mojí bubliny či zda tomu je jinde úplně jinak?

 

středa 9. února 2022

Biopark Štít

 To je Tany (Korela chocholatá) ze záchranné stanice Společnost Laguna, a nám již dobře známá Mona ze stejného místa. 

Narazila jsem na ně náhodou a občas je pozvu na oběd. Nestojí to mnoho a je z toho dobrý pocit. A oni si asi i pochutnají. A takhle umí i poděkovat:-)  

Ještě jednou moc děkuji 🙏, nechám si chutnat 🍽️ a uvidíme se někdy na akcích záchranné stanice pro papoušky Společnosti Laguna.


❤️ Ahoj, Tany (Korela chocholatá) 🦜  



A stejně tak Mona:-)

Ahoj, tady Mona (Jeřáb královský) z Bioparku Štít,

Moc děkuji 🙏 za pozvání na oběd ❤️❤️❤️! Nechám si chutnat.

Dnes mám krásný den 😀. Jen pro tebe jsem napsal na facebooku o tobě příspěvek, tak nezapomeň připsat vzkaz pro mne do komentáře a pochlubit se sdílením kamarádům na svojí zeď, 

https://www.facebook.com/667870993319552_4522674201172526

Ještě jednou moc děkuji, nechám si chutnat a uvidíme se někdy v Bioparku Štít.

Ahoj

https://bioparkstit.cz


úterý 8. února 2022

Pravopis v pedagogickém sboru

  Není tomu tak dávno, co se mi svěřil jeden rozladěný tatínek, že mu pořád píše třídní jeho dcery. Předmětem jeho rozladění ale nebyly časté maily, nýbrž fakt, že každý mail byl plný pravopisných chyb. Paradoxní navíc bylo, že si ona dotyčná stěžovala, že studentka tápe v gramatice. A žádala rodiče, aby se dceři v tomto směru intenzivněji věnovali.

   Pokud by šlo o ojedinělý případ, lze patrně s kantorkou hovořit, probrat její znalosti češtiny, případně doporučit, ať si svoje oficiální zprávy, které píše rodičům a dětem, nechává zkontrolovat někým znalým. 

Jenže ono nejde o ojedinělý případ.

Chyb jak máku má v textu kdejaký kantor. A pokud není češtinář, je ochoten se hádat, že to je věc nepodstatná, důležitá je přeci myšlenka!

Nu, v případě, že vytýkám rodičům pravopisné chyby jejich dcery, ale sama mám v jedné větě tři hrubky, pak nevím, kde se myšlenka ukrývá?

   Když dětem při dějepisné písemce sdělím, že budu hodnotit i pravopis, půlku třídy paralyzuji. Prý nezvládnou myslet na dějepis i na pravopis zároveň! Můj argument, že by pravopisně správná čeština měla být samozřejmostí, se většinou nesetkává s kladným ohlasem. Ale trénujeme to. Po několika letech to u některých tříd jde. Minimálně bez protestů, zkoušejí to. Učí se to.

  Ale dospělé lidi už to učit nebudu, byť mi při čtení některých oficiálních mailů vyskakuje červená propiska z penálu. Interpunkci vynechává většina takových pisatelů. Shoda podmětu s přísudkem také moc nefrčí. Velká písmena už ani nehodnotím, tvrdé a měkké i mi ale často trhá oči. A moc se mi nechce věřit, že jde o překlep. Vždyť to samo křičí, že je to chyba.

Nu, řekněte, co ve vás vyvolává třeba taková věta:

 Slíbyl jsem vám shlédnout filmi z tématem války…“  

Vždyť je to do očí bijící. Snad i korektor to musí opravit?

Autor je vysokoškolsky vzdělaný člověk. Chce, aby jeho děti měly co největší přehled v dějinách. Často na dané téma komunikuje…

Dobrá, je to otec. Není to pedagog.

  Když si ale píši s některými kolegy, nevidím v tom podstatný rozdíl. A znovu opakuji, nekritizuji ojedinělý překlep. Nekritizuji vlastně ani ty pravopisné chyby, spíš se zamýšlím nad tímto jevem. Bohužel, v poslední době tolik rozšířeným.

Mladí kolegové mi často oponují, že pravopis je přežitá věc. Na co ho znát? Něco opraví word sám. A ostatní, tam je – vracíme se obloukem k jádru pudla - přeci důležitá myšlenka.

  A tak vesele píší na tabuli (samozřejmě interaktivní a nikoliv křídou, ale fixem) plno důležitých myšlenek.

Často jsou to ale „mišlenky.“ 

  Je pak logicky nad jejich síly rozlišit třeba takové autory jako je Karel Sýs a Petr Sís.  Snadno se to zamění, když nemají ponětí ani o jejich díle, ani o gramatice. A word je na to kupodivu krátký.

  Čtou s velkým nadšením Opráski sčeskí historje, které je v neznalosti pravopisu jen utvrzují. Vím, že jde o velmi populární komiks, ověnčený mnoha cenami.

Jen mě tak napadá, zda si někdo položil i otázku, co to udělá s již tak bídnou znalostí pravopisu u některých čtenářů? Asi nepoložil, proč také.

 A já se navíc odkláním od tématu. Prvotním záměrem bylo totiž zamyšlení nad tím, zda učitelé mají psát své texty bez pravopisných chyb?

Navzdory tomu, že asi jdu proti proudu, si myslím, že ano.

Když pohlédnu do diskusí některých učitelských skupin na sociálních sítích, asi bych přidala ještě umění stylistiky a schopnost porozumění psanému textu, což tam, spolu s pravopisem, dost postrádám. Ale jde o volnočasovou záležitost a za nějakou kritiku by mě zřejmě lynčovali. Ovšem v oficiální komunikaci školy a rodiny by tomu tak být mělo. Ze strany školy, samozřejmě.  To, že jsem matematik nebo tělocvikář, by nemělo být omluvou.

A češtinářům by se v takovém případě rovnou mělo sáhnout na osobní ohodnocení.

 

pondělí 7. února 2022

Poetický únor

Poezie se dnes moc nečte. Možná proto, že ji nikdo už tolik nerozumí, možná proto, že náš svět je natolik prozaický, že básně se v jeho každodennosti snadno ztratí. Současná kultura je bohatá a členitá, ale poezie se stala trochu popelkou. Přesněji řečeno, minoritním oborem. Přesto chci v únoru připomenut básnické výročí, sto let od narození Jana Skácela. Básníka tělem i duší, muže, který svou poezií formoval naše dětství, a který se bohužel nedožil listopadové změny poměrů. Číst Skácelovy básně je něha sama, vdechujete je jako čerstvý vzduch, okysličují vás, nabíjejí energií. Nemusíte znát literární teorii a vědět, co je jamb nebo trochej, stačí jeho verše vnímat, nechat je k sobě proniknout. To vše poezie Jana Skácela, který se narodil 7. 2. 1922,  dokonale uměla. Vtáhnout vás do víru emocí. Je to tedy kulatých sto let od narození toho moravského patriota, brněnského básníka, jehož poezie dokáže oslovit všechny vnímavé čtenáře. Skácel se narodil v učitelské rodině, sám ale za katedru nikdy nemířil. Na rozdíl do svých veršů, které do čítanek pronikly už dávno. On sám byl svým osudem předurčen psát spíš drsnou psychologickou prózu, protože v mládí si prošel totálním nasazením. Patřil k oněm ročníkům, které v podstatě celé odesílali na nucenou práci do Říše. Byl nasazen do Rakouska a rozhodně to nepatřilo k jeho životním zážitkům, na které by rád vzpomínal. Ale vrátil se, mohl znovu studovat, pracovat, psát. A stále poezii, žádná dramata či horory. Normalizace ho uvrhla do samizdatu. A publikovat v omezené míře mohl zase až v osmdesátých letech. Trochu vydával verše, trochu pracoval v divadle. A kdo ho má rád, jistě zná Modlitbu za vodu, kterou tak úchvatně zpívá Hradišťan. Na motivy jeho básně. Krátce před listopadovými událostmi roku 1989 Jan Skácel zemřel. Svobody v rodné zemi se tedy nedožil. Odešel brzy,  jeho básně jsou tady s námi stále. Naštěstí. . A možná není náhodou, že se narodil právě v únoru, což je takový zádumčivý, melancholický měsíc, často s tragickým podtextem. Jan Skácel to měl také tak. Krátký život, silný  životní příběh s mnoha tragickými prvky. Ne nadarmo bývá přezdíván básníkem ticha. Nostalgie a hlubokého prožitku. Stačí mu pár slov, aby vyjádřil silnou emoci. Jako třeba v básni Hořící keř, kdy se vyrovnává se smrtí Jana Palacha. Ale lze otevřít kteroukoliv jeho sbírku, začíst se do jeho veršů a nemůžete zůstat lhostejní.  Najdete zde prvky víry i pragmatismu, objevíte poetiku prostých věcí, které znáte, ale najednou vidíte jinýma očima. Cítíte něco důvěrného, hlubokého a hlavně, laskavého. Jan Skácel prostě stojí za přečtení, navzdory tomu, že se poezie už dnes tolik nečte. Nebo možná právě proto, abychom si k němu po těch sto letech od jeho narození našli svoji cestu.

 

 Psáno pro Listy Prahy 1


neděle 6. února 2022

Hledání gentlemana

  Text o tom, že Hitler je gentleman, se stále hledá. Už dlouhých sedm let. Nikdo ho nenašel, přesto rezonuje ve veřejném prostoru. A zcela jistě nechtěně potvrzuje pořekadlo, že všechno zlé je pro něco dobré. V tomto případě pomluva Ferdinanda Peroutky rozvířila zájem o jeho osobnost. Povedlo se jí to tak dokonale, že jméno českého slavného novináře určitě někdy slyšel takřka každý. Ti vnímavější se znovu začali zajímat o jeho život a tvorbu.

 A my si v únoru připomínáme datum jeho narození. Nejde o výročí kulaté, to ale neznamená, že si život a dílo Ferdinanda Peroutky nemůžeme připomenout.

Narodil se 6. února v roce 1895 a v dějinách české žurnalistiky zanechal nesmazatelnou stopu. Na svět přišel  v Praze na Novém Městě, jako nejstarší ze tří dětí. Nedostudoval gymnázium, bojoval ve válce, proslavil se za první republiky. Tolik v kostce jeho začátky.

   Založil časopis Přítomnost, napsal knihu Budování státu, přátelil se s prezidentem Masarykem i Karlem Čapkem, patřil k pátečníkům.  

Druhá světová válka ho uvrhla do dvou koncentračních táborů, přežil.

Vrátil se k novinářské práci. Komunistický převrat ho katapultoval do emigrace. Jako svobodný svobodomyslný novinář nemohl žít a pracovat v zemi ovládané totalitní mocí. Nový život našel za velkou louží, pracoval v New Yorku, kde mohl svobodně psát. Čechům, kteří se tam vyskytovali, ať už jako emigranti či jako turisté, kterým se povedlo vycestovat za železnou oponu, byl vždy nápomocen. Radou, penězi či střechou nad hlavou. 

V New Yorku také v roce 1978 zemřel.

A teprve až po revoluci mohly jeho ostatky spočinout v rodné zemi, na kterou navzdory šílenému systému, který tady vládl, nikdy nezanevřel. Nyní odpočívá na Vyšehradě, ale kupříkladu v Památníku Karla Čapka na Strži lze navštívit jeho pokoj, který měl  Ferdinand Peroutka u Čapků neustále k dispozici. Dnes ho tedy mají k dispozici obdivovatelé jeho díla, kteří se tam mohou cítit jako v prostoru, který slavný novinář před chvílí opustil. I jeho neodmyslitelnou dýmku zde lze vidět.

Je to působivé, ale nejlepší pro pochopení Ferdinanda Peroutky je přečíst si jeho texty. Jak novinové články, tak knihy, ba i divadelní hry. Přemýšlet o jeho uvažování, ale i o jeho životě. O tom, jak chápal novinářskou práci. Ne nadarmo jsou mladí novináři oceňováni cenou Ferdinanda Peroutky. Ale upřímně si myslím, že skutečných Peroutků, opravdu svobodných, nezávislých a investigativních, máme dnes zoufale málo. Tak si alespoň připomeňme životní výročí Ferdinanda Peroutky. Třeba někoho inspiruje. Ne k hledání nesmyslného titulku, ale k opravdové investigativní práci.


Psáno pro Listy Prahy 1

 

 

sobota 5. února 2022

Národní pták

V době, kdy jedním z dost velkých nebezpečí jsou různé hoaxy, fake news či normálně česky nesmysly, je potřeba kritického čtení a myšlení dvakrát tak důležitá. Některé hoaxy totiž nelze snadno identifikovat, odlišit od běžných zpráv. 

A některé reálné zprávy zase odlišit od fake news. 

Měla jsem podobný pocit nedávno, když jsem četla o nějakém nově připravovaném filmu Sněhurka a sedm trpaslíků. Sněhurku podle toho textu má hrát hispánská herečka a trpaslíci tam nebudou trpaslíci, ale lidé malého vzrůstu. Abychom prý byli korektní!!!

Tak to jsem fakt nevěřila vlastním očím, a dodnes vlastně nevím, zda to byla opravdová zpráva či nějaký blud neřku-li hoax. 

Stejně tak dnes. Naprosto "seriózní" informace o tom, že politici aktivně a pilně hledají národního ptáka!? Dokonce to mají zakomponované ve svém programovém prohlášení. 

Straku zlodějku ale preventivně ze seznamu demokraticky vyloučili, protože takový pták není hoden této akce. Oni mají větší ambice, sokol nebo orel. Takoví opravdu typičtí čeští ptáci:-). 

A tak jeden opravdu neví, jestli žije v Kocourkově. Nebo zda blábolivé zprávy už naprosto převládly a tudíž nelze věřit takřka ničemu, co dnes čteš. 

Nebo zda je to takové vrtěti psem? V tomto případě tedy vrtěti národním ptákem? 

Těžko říci, protože platit může naprosto všechno. A kritické myšlení dostává zase na frak:-) Číst je lepší jenom knihy, protože některé zprávy vás vedou k tomu, že opravdu pochybujete o tom, zda autoři těchto informací jsou při smyslech:-). Nebo zda jste při smyslech vy, když jim (ne)věříte.

pátek 4. února 2022

Jedeme na hory

Touto krátkou glosou chci vyjádřit obdiv a díky všem učitelům a instruktorům, kteří navzdory všem restrikcím, vyjeli s dětmi na hory. Lyžák je vždycky to nejlepší, co lze během roku zažít. Nebo minimálně patří do množiny těch skvělých akcí a zážitků, které si ze školní docházky odnášíme.

Covid a následná opatření ho dětem loni definitivně sebral. Letos to vypadalo nadějně, ale jen chvíli. Pak do hry vstoupilo očkování, karantény, testování. Řadu dětí z možnosti odjet na hory tak krom finanční náročnosti vyřadilo i povinné očkování. Mnozí se kvůli tomu zase očkovat dali, aby mohli na hory.

 Navzdory tomu se pořád nevědělo, zda se nakonec odjede. Mnozí to radši dopředu zabalili. Nemají už síly, což je dost pochopitelné.

Někteří ale navzdory všemu vytrvali. A pokud jim to na poslední chvíli nezhatila karanténa, odjeli.

 Na horách je letos kupodivu i sníh, děti se mohou hýbat, sportovat, být na čerstvém vzduchu. Jsou spolu, užívají si živé přítomnosti svých vrstevníků. Konečně. Sice jen někde, ale snad se blýská na lepší časy.

A ti, co s nimi jeli, si zaslouží metál, protože ta organizace, papírování, tedy přesněji byrokracie, podmínky (mnohdy tedy dost nesmyslné, leč státem posvěcené), nejistota a spousta dalších proměnných neznámých vstupujících do hry, to bylo dost za hranou. Ale ti, co vytrvali a zvládli to, jsou nyní na horách a lyžují. Děti si konečně zase užily lyžák.  Snad je to opravdu ono blýskání na lepší časy…


čtvrtek 3. února 2022

Ludmila Vaňková

 Zemřela. 

Asi dneska, jak jsem se dočetla na netu.

Dožila se požehnaného věku. 

A napsala množství krásných knih. Její příběhy mě dovedly k zájmu o historii a o Přemyslovce. Milovala jsem Přemysla Otakara II. jako krále železného a zlatého. A pak všechny ty další díly a Přemyslovce. I Lucemburky, samozřejmě.

 Stejně tak odskoky k Vojtovi Náprstkovi a dalším hrdinům z jiné doby.

 Byla to prostě pro mě paní spisovatelka, skutečná autorka historických románů.

V čase předkovidovém jsem se ještě s ní domlouvala, že by přišla na besedu do školy. Pořád byla vitální. 

Ta šílená covidová doba tomu nedovolila.

 A dnes jsem se dočetla, že umřela. Mrzí mě to, byť je to život. 

Ale svět Přemyslovců a Lucemburků opouští opravdová královna. Asi si budu muset něco přečíst, na její počest.



středa 2. února 2022

Suchý únor

                                  Ordinujete si suchý únor?

Pokud ano a chybí Vám pak nějaké opojné pocity, lze si třeba přečíst únorové Listy Prahy 1

které právě vycházejí. 

Nebo zareagovat jako reklamní blok, který mi promptně nabídl suché víno:-) asi si spletl algoritmus, když jsem hledala termín suchý únor a původ jeho vzniku.

On je původ vlastně asi jedno, je to už takřka ustálený zvyk, v únoru nepít ani kapku alkoholu. A když se to náhodou nepovede, pak vyhlásit suchý březen. A tak dále:-)

Alza byla vtipnější, její reklamy vyhazovaly vysavač, fén, plíny. .. vše, co nějak souvisí se sušením. 

NA druhou stranu je příšerné, jak Velký bratr pracuje, hledám info o suchém únoru a zahltí mi schránku spamy plné odkazů na cosi suchého:-).

  Nicméně jsem se nějaké informace o suchém únoru dozvěděla. Že je od roku 2013 a byl původně určen jen pro muže, protože mužů alkoholiků je víc než žen alkoholiček. Prý, tedy. ....

Suchý únor je dokonce ochranná známka, takže vlastně nevím, zda o něm mohu psát.  

 A píši o něm proto, že jsem nedávno zhlédla několik filmů o alkoholismu, takže si myslím, že je suchý únor hodně důležitá záležitost. 

Když se porovnávají muži a ženy, pak si pamatuji na zajímavý film, Když muž miluje ženu. Je to již film pro pamětníky, asi to byla víc romantická záležitost, ale devastující účinky pití tam byly dost patrné. A pak naše čeká klasika, Dobrá holubi se vracejí či Ikarův pád a jeho volné pokračování Tažní ptáci, to asi všichni známe. Ale existuje i film Dnes naposled, taková mantra mnoha alkoholiků, ten je asi ještě z doby první republiky. A zajímavý je ale dodnes.

Z poslední doby je dost známý a drsný alkoholický příběh Úsměvy smutných mužů, který lze "konzumovat" i jako knihu.  

Lze se vrátit na alkoholický rauš do osmdesátých let ve filmu ..A bude hůř, ta tak bych mohla pokračovat. Je zjevné, že alkoholismus je všude kolem nás. Často mám problém vysvětlit dětem, že jde o fakt nebezpečnou závislost a drogu, když je to droga legální a kdekoliv si lze cokoliv zakoupit. Vidí Chlast ( i to je zajímavý film) všude kolem. Ty následky z léčeben pak už ale vidí méně, proto je asi suchý únor dobrý i v tomto směru, že na to poukazuje. A ty filmy rovněž. 

A paradox, že v naší společnosti se nepijákům či abstinentům žije vlastně docela kompolikovaněji než alkoholikům či konzumentům, o tom zase jindy. ..

A hurá do suchého února, hodláme ho doma držet:-)

úterý 1. února 2022

Olympijský únor

 Letošní únor bude zasvěcen olympijským hrám v Pekingu. Zimní sporty tam budou probíhat pod kuratelou covidových restrikcí, jen mezi očkovanými sportovci, kteří určitě budou kromě reprezentačních dresů zahaleni i povinným respirátorem. Mnozí sportovci tam ale nepřijedou. Ať  už proto, že nejsou očkovaní, nebo nesouhlasí s restrikcemi či nesouhlasí s čínským systémem. Někteří tam nebudou vpuštěni i proto, že jsou k čínské vládě veřejně kritičtí. Sportovní limity se v tomto výčtu podmínek paradoxně ocitají až někde na chvostu. Je řada jiných podmínek, které musí být splněny, aby se dalo zápolit o olympijské medaile. Jistě to vede k zamyšlení, zda má takovéto soutěžení vůbec, smysl, zda naplňuje nějakou pomyslnou olympijskou myšlenku. 

Nu, podle mého laického rozumu dostala olympijská myšlenka už dávno na frak. A je jedno, zda jde o antickou ideu, že během olympijských her se neválčí, či Coubertainovu vizi, že není důležité zúčastnit se, ale zvítězit. Dnes už na plné čáře vítězí výrazně jiné zájmy než nějaké rekordy či prostá radost z pohybu. Pokud by se to mělo nějak vymezit, jsou tu jasné černé mezníky, od kterých by asi olympijské sportování mohlo být považováno za pomýlenou představu. Třeba Berlín v roce 1936, kdy se soutěžilo pod vlajkou s hákovým křížem. Mnichov, kde umírali sportovci po teroristickém útoku, Moskva, kde se zase nad sportovními kolbišti třepetala komunistická zástava. Přidat lze i Atlantu, kde definitivně vyhrála komerce a reklama, stejně jako Čínu, kde se ve jménu jakýchsi zapomenutých olympijských ideálů sejdou sportovci už podruhé. 

Nikdo dnes moc neřeší, kde ta olympiáda bude, že kupříkladu olympijský oheň je pozůstatkem právě her z Berlína, zda lze bojovat o čestné výhry v zemi, kde slovo svoboda patří vlastně na index. Olympiáda prostě bude. Opět se bude tvářit jako svátek sportu. Ale ve skutečnosti je to už jen drsná propaganda. Ale ve jménu něčeho - vlastně ani nevím přesně čeho - se zase budeme tvářit jako že to tak není, budeme fandit. A pokud někdo z našich nečekaně vyhraje, jako kdysi hokejisté v Nagánu, dočkáme se i třeba nové verze jakési čínské opery. Těžko lze sportovcům, pro které je mnohdy olympijská medaile vrcholem jejich kariéry, kázat, aby tam nejeli. Oni to asi cítí jinak. Ale já se letos asi ani nebudu dívat, protože to celé ztratilo smysl. 

A nejen covidovými restrikcemi.  

A po pravdě, strašně mě dráždí veřejnoprávní televize, jak velký tomu dává prostor. Její slogan že žijeme Pekingem vnímám jako kontroverzní. Ale chléb a hry, to znali již staří Římané a opakování je přeci matka - v tomto případě asi nikoli moudrosti. Možná tak poslušnosti.


Psáno pro Listy Prahy 1