Hastrman

Mám ráda knihy Miloše Urbana. Skoro všechny. A tak, když minulý týden Hastrman pobral několik filmových cen, s chutí se vrátím k jeho knižní předloze. Je to jiné, dle mého tedy lepší než ten film, který tím ale nechci nijak dehonestovat. Málokdy mám pocit, že film je lepší než kniha, byť i to už se stalo. Tady je to - pro mě - tak trochu v rovnováze- ale kdybych měla favorizovat , tak kniha o prsa vyhraje. A k filmu, vzhledem k těm Lvům minulou sobotu, jsem ráda, že dostal cenu a že pan Dobrý mluvil jasně, stručně a výstižně. Zatímco jiní držitelé koktali až hrůza. Vždycky mě to překvapí, byť je to každoroční kolorit předávání filmových cen. Ti, co jsou, často ale právě bohužel mylně, označováni za mistry slova, když mají prohovořit za sebe, koktají a je to trapnost nad trapnost. Nebo jestli k tomu musí dozrát léty? Nevím, jen jsem cítila u mnohých projevů to ponížení češtiny a rétoriky. Ovšem do této množiny Hastrmana neřadím. A kniha už čeká, je to krásný zážitek:-)


                                       

Hoax

Nebo také fake news čili hezky česky falešná zpráva. Veřejný prostor se jimi jen hemží. Diskutuje se o nich v přímém přenosu.  Tlačí je do školní výuky, naučte děti rozpoznávat hoaxy, je to mor současného mediálního prostoru! Pokud skočíte na hoax, jste s oblibou vydáváni za blbce. Ještě častěji a vehementněji za starého blbce, protože podle šířených statistických informací na falešné zprávy nejvíc věří staří lidé. A média k tomu s oblibou dodávají nálepku méně vzdělaní! Takže nevzdělaní důchodci skáčou na kde jaký falešný špek, zatímco mladí a vzdělaní intelektuálové na první dobrou rozeznají hoax na první dobrou! No, někdo by to takto jistě rád viděl a tendence k povrchnímu zjednodušování vede k tomu, že jsou i tací, co tomu v takové podobě věří a šíří to dál. Taky hoax, chce se mi konstatovat, ale to ý by vedlo k nějaké konfrontaci, kterou já dnes nechci. Chci se jen zamyslet nad rolí falešných zpráv, ze kterých děláme strašáka doby, ale ony jsou tu odjakživa. Pravda, technika usnadnila jejich šíření, ale falešné informace, které dokonce měnily dějiny, zde byly už od pradávna. Takže za strašáka doby by se měla označit technika a sociální sítě, které umožňují lavinovité šíření nesmyslů. Zkrátka, historie vám vždycky potvrdí, že všechno už tady v nějaké podobě někdy bylo a my jen (často zbytečně složitě) objevujeme Ameriku.  Jen pro osvěžení paměti, i revoluce, kterou letos oslavujeme, vybublala díky falešné zprávě o smrti studenta, které uvěřili mnozí, bez ohledu na věk a vzdělání. Když se ukázalo, že jde o výmysl, už to jelo. Bismarck kdysi vlákal Francii do války pomocí nastrčené falešné Emžské depeše.  Skočil mu na ni samotný francouzský císař. A tak bych mohla ve vyzobávání falešných historických zpráv pokračovat. Velký rozdíl způsobují právě sociální sítě, protože dřív všechno trochu trvalo. Dnes se zpráva rychle objeví, rychle ji někdo sdílí, stejně rychle ji lze dementovat nebo oživit…Takže s hoaxy pozor, není to nic nového pod sluncem. A rozpoznat dobře vytvořený hoax (pokud na vás nevyskakuje strojový překlad) není zas tak jednoduché. Ale zcela jistě bych se bránila paušalizování, jako že nevzdělaný stárnoucí venkovan či obyvatel malého města nemá v rozpoznávání proti mladému flexibilnímu vzdělanému Pražanovi či Brňanovi žádnou šanci. I to je v podstatě hoax, kterému právě oni sami věříJ. Ostatně, otázka, zda jste na nějaký hoax ( případně na jaký) naletěli by mohla být zajímavé diskusní téma.

Brexit

Dnes je den D. Tedy měl by být, podle původních návrhů. Zatím je odloženo. Ale stejně k němu dojde, část Britů se k němu rozhodla a vláda zjevně hodlá výsledky referenda respektovat, byť zjevně nejde o většinové rozhodnutí. Ale podle toho, co vím, Angličané z Unie chtějí ven už někdy od sedmdesátých let, ale až nyní to hlas lidu rozhodl.Sama jsem zvědavá, co bude poté. Co udělá třeba takové Skotsko? Nebo jak se k tomu postaví ti, co odcházet nechtějí, ale musí? A pak, a to je asi pro nás dost klíčové, co to vlastně znamená pro nás? Nevypadá to, že by se to u nás nějak řešilo, byť dopady na náš život to zcela jistě bude mít. Něco bude dražší, cestování za kanál bude náročnější a studium v Londýně se pro řadu studentů stane buď úplně nedostupné nebo komplikovanější. O pracovních příležitostech nemluvě. My jsme zatím jen odložili plánovanou dovolenou ve Skotsku, ale jinak život běží dál. I když v Anglii je nyní asi, přes jejich trvale deštivé počasí, dost dusno. A naši studenti právě dnes vyrazili na studijně poznávací pobyt. Až se vrátí, tak zas budeme vědět více:-).

Den učitelů

Můj oblíbený svátek. Byť letos ho ve škole připomínáme až na apríla. Ale skutečně, ne jako vtípek:-), bude to sice den naruby, ale jednak tradiční a jednak velmi příjemný.

Antikoncepce

Antikoncepce byla (a je) vnímána jako mega objev.Tedy, přesněji řečeno, antikoncepční pilulky. Objev, který nejvíc přispěl k emancipaci žen. Četla jsem takový rádoby vtipný text, že dva objevy v dějinách lidstva osvobodily ženu z područí muže: antikoncepční pilulka a automatická pračka. Nu, něco na tom asi bude. Mně spíš napadá, jak moc některé věci přeceňujeme. Antikoncepce sice byla nekriticky přijímaná a vítaná jako super záležitost, leč pak přišly zdravotní následky. Jak žen, tak jejich potomků, kteří se narodili- někteří po vysazení léků, někteří dokonce navzdory nim. Dnešní pilulky se s těmi průkopnickými nedají vůbec srovnávat, nezpůsobují škody viditelné na první pohled, netloustne se po nich, nechlupatí, nevzniká migréna atd… Jsou šetrné. Co ale způsobují do budoucna, to asi stále nevíme.  Víme ale, že už poškozují zvířata, třeba ryby, které se potýkají s vodou kontaminovanou vylučovanou antikoncepcí…! Nu, ani po těch letech prostě nevíme všechno, lépe řečeno, víme hodně málo. A stejně (žádný oslí můstek mě nenapadl) je to i s mobilními telefony. Jsou vnímány jako super věc. Změnily komunikaci. A nejen ji. Mnozí se od svého mobilu neumí odtrhnout. A přitom nevíme, zda nám dlouhé telefonování nepoškozuje mozek, zda vyzařování z telefonu není tak škodlivé, že jednou spláčeme nad výdělkem, zda modré světlo z monitoru neznamená v budoucnu slepotu celé generace, nevíme prostě takřka nic. Podobně jako kdysi o antikoncepčních pilulkách. A dnes někteří hořce litují, že tehdy naletěli a nedbali. Asi spíš naletěly a nedbaly, ale dneska jeden nevíJ.  Nu, to jsou prostě ty mega objevy, které mění svět.   

Streamujete?

Pojmenovat dnes nějakou činnost běžným výrazem není moc v kurzu. Modernější je anglická terminologie. Nebo jakákoliv jiná, které široká veřejnost tak úplně do detailů nerozumí a neví přesně, co si pod tím má představit. Začalo to kdysi dávno u lobbování nebo logistiky, dodnes je poměrně velké množství lidí, které výraz logistika mate a lobbování vnímají jako synonymum pro něco nezákonného neřku-li kriminálního. Podobný nádech vidím třeba u slova streamovat. Dnes streamuje kde kdo. Pokud to použiji ve škole ve smyslu, že nechám studenty streamovat, minimálně hospitační protokol to vnímá jako moderní výukový směr. Otázka je, co vlastně ti studenti dělali, když si při hodině streamovali. Říci lidově na plnou hubu, tedy po staru, že zírali na video, moc efektivně nezní.  Ale když streamovali, to je hned jiná kávaJ. Když hledáte význam slova streamovat, často v něm – pokud si přeložíte text do béž češtiny- jde i o vysílání. To je asi vnímáno jako primární význam, ale užívá se i pro sledování. Jinými slovy, když koukáte na cokoli do mobilu, lze konstatovat, ž e právě streamujete a jste in a z obligaJ. Zajímavé v tomto ohledu je vnímat besedy o školství. Hodně tam mluví odborníci na netradiční metody výuky. Někteří dokonce tvrdí, že streamování je revoluční převrat v dosud nudných vyučovacích hodinách

No, na tom dokonce i něco může být, jen nesmíte být moc skeptičtí. Když totiž zapátráte ve svém okolí, do mobilu kouká dneska každý, není to jen výsada mladých nebo studujících. A že by všichni nějak sofistikovaně streamovali? Možné to je, ale…

Wellness Konopiště

Trochu klame tělemJ, areál totiž není v Konopišti, ba ani v jeho nejbližším okolí, byť úplná dálava to zase není. Je to v Tvoršovicích. To je, krom jiného, rodiště Zdeňka Štěpánka. Má tady i sochu.  Ale to je asi vše, co ho tady připomíná. Alespoň já jsem nic nenašla, ale možná i proto, že jsem se nevypravila po jeho stopách, ale za relaxací. Dál je zde totiž krásný a dokonale upravený golfový areál, lyžařské centrum a pak wellness, cíl mé cesty. Masáž a sauna. Jeden z mnoha skvělých dárků. Tato masáž připadla na sobotní podvečer, byl zde klid, mohli jsme i do bazénu, trochu nasát atmosféru zdejšího wellness centra. Krom příjemného prostředí i milých lidí a super masáže mi centrum nečekaně nabídlo i setkání se spolužačkou z gymnázia, která zde trávila celý wellness víkend. Ve stylu retro, nabídka je zde vskutku rozmanitá. To byl velice skvělý bonus k celé akci. A pak na večeři do Benešova. A zpátky do Prahy:-).Krásný relaxační výlet. A další tip na wellness pobyt. Nebo turistický výlet po stopách hereckého velikána:-)

Ředitel a hydra

Alfréd nemá rád děti. Proto se stává ředitelem školyJ. No, kdo by po takové anotaci nesáhl po knize, která o sobě tvrdí, že je návratem humoristické literatury ze školního prostředí  a srovnává se s cestou do hlubin- v tomto případě učitelovy- duše?  Autor sám je ředitel školy, tak jistě ví, o čem píše. Kniha, jejíž děj je umístěn do kouzelnické školy, velmi trefně paroduje současné školní nešvary, tedy papírování – to hlavně, nesmyslná nařízení, vyhlášky a reformy, přičemž se s vaničkou vždy vylévá i dítě. Nechybí zde ani zlobivé a nezvladatelné děti ( ty hodné se jako téma do humoristického románu většinou moc nehodíJ, vyčerpaní a vyhořelí učitelé, všemocný školník všudypřítomná hrozba inspekce.  Začátek se čte dobře, tak uvidíme. Čtu to, i když věci ze školního prostředí normálně nečtu ani nesleduji, takže mě to bavíJ i po pracovní době. Jen nevím, zda je to dobře či neJ


                                           

Sportovní nespravedlnost.

Nejsem žádný fanatický sportovní fanoušek. Ba co více, ve chvílích, kdy se na Letné hraje fotbal, nedej bože nějaký „důležitý“ zápas, řadím se mezi ty, co sport v této podobě aktivně nenávidí.  Ale jinak celkem ráda pohlédnu na zajímavý sportovní výkon, některé mě i dokážou strhnout k fandění.  Troufám si tvrdit, že jsem lehounce v obraze, nepletu si poločas ve fotbale s třetinami v hokeji, vím, co je podstata biatlonu a nepletu si ho s klasickým lyžováním, umím si užít krasobruslení a Martinu Sáblíkovou za krasobruslařku opravdu neoznačuji. Vím, o čem je Davisův pohár a kdo z našich vyhrál Wimbledon. A dost mě vytáčí, jak někomu či něčemu je věnována pozornost neustále a někdo je jen tak v pozadí.  Nespravedlivě, podle mého.  Martina Sáblíková má třeba dvacet titulů mistryně světa plus další skvělé výsledky, leč to se bere tak nějak samozřejmě. Mnohdy to televize ani nepřenáší. Prostě Martina zase vyhrála. Místo toho sledují kdejaký prd kolem fotbalu či hokeje. Jistě nejpopulárnější sporty, oponují odpůrci. Leč nějaký úspěch nebyl, ani nepamatuji. Pořád dokola se omílá dvacet let stará výhra v Nagánu ( dle mě tehdy spíš náhoda, ale budiž), ve fotbale ani není co omílat, ale i tak se omílá. A do toho Martina vyhrává tituly. Vyhrává i Eva Samková, přesto ( můj osobní pocit) jsou všichni vedle z Ledecké! Že vyhrává Eva Samková se sice ví, stejně jako Martina Sáblíková, ale i tak se média nijak nepřetrhnou. A takových skvělých sportovců, kteří nejsou zas tak na výsluní, je jistě mnohem víc, protože u nás se prostě žere fotbal a hokej, bez ohledu na to, zda jsou dobří nebo ne.  Přála bych jim chvíli bydlet na Letné nebo u Slávie v Edenu.  Za trest!

Jezdíme vpravo

Počet automobilů v naší zemi intenzivně roste. Nedávno jsem četla, že průměr dvě auta na rodinu je již dávno minulostí, běžným množstvím jsou tři i více automobily.  Naše silnice, budované v době normalizačního či dřívějšího provozu, tomu odpovídají. Je to kolona na kolonu, tedy přesněji řečeno, trvalá zácpa. A lepší to určitě nebude, když vidíme tempo, jakým se budují nové komunikace, je jasné, že to bude jen horší. A to i přes masivní kampaň, abychom jezdili hromadnou dopravou. Ostatně, ta často stojí takéJ Nicméně, já chci dnes dopravu napasovat na historiiJ. 

Březen je hodně ve znamení připomínek vzniku tzv. protektorátu a s tím úzce souvisí změna dopravních pravidel. Od vzniku protektorátu se jezdí vpravo! Dodnes. Většinou se tento radikální zásad do zvyklostí řidičů připisuje německé ráznosti. Jako že se s ničím nepárali, vydali rozkaz a bylo to. Je to jeden z mnoha oblíbených mýtů. Myslím, že ani německá ráznost a nesmlouvavost by to ze dne na den nezvládla. Pravdou je, že se změna dost dlouho připravovala, vlastně už někdy od poloviny dvacátých let, kdy se evropské země k podobnému kroku zavázaly a postupně ho připravovaly a zaváděly. I u nás už měl svůj termín, myslím, že někdy v létě roku 39, takže ho nástup nacistů jen urychlil. A pro následnou propagandu to působilo skvěle, že Němci přijdou, zavelí a jde to ze dne na den. Když to máte detailně připravené, pak to samozřejmě jdeJ. Každopádně to tehdy začalo, byť se dosud (a po staletí) jezdilo vlevo.  I koňmo. Asi kvůli meči, který jezdci většinou mívali vlevo. Nu, dnešní řidiči již meč nepřevážejí, tak mohou klidně jezdit vpravo. Nikdy jsem neřídila v Anglii, tak nevím, jak to tamější řidiči mají, ale řekla bych, že jde o zvyk. Jen si tak představuji, jak by se taková zásadní změna pravidel děla dnes, v dnešní automobilové záplavě. Asi by to tak snadno nešlo, i když se říká, že když se chce, všechno jde. Ale dnešek je spíš o hledání alternativ a jiných možností dopravy, protože v těch věčných kolonách je vlastně jedno, zda stojíte vlevo či vpravo.

Jako paní radová

Jít si zaplavat ještě neznamená, že plavat doopravdy umíte. Třeba nejrozšířenější styl prsa většinou plaveme stylem paní radováJ , tedy s hlavou pěkně nad vodou, což rozhodně není styl, kterým bychom vyhrávali olympiádu. Plavu tak často také, takže vím, o čem mluvím.  Vždycky jsme to doma označovali klasicky „na paní radovou.“ Nedávno mi ale někdo říkal, že u nich doma tomu říkají „ na užovku.“ Když jsem nedávno v bazénu pozorovala svoje spoluplavkyně, vzpomněla jsem si na nový příměr a najednou jsem měla pocit, že bazén je plný užovek. Hodně mě to pobavilo, smála jsem se i při plavání, což některé vedlo k domněnce, že mám skvělou náladu, jiné, že se jim směji a některé dokonce, že je znám. A podle intenzity své domněnky se na mě také tvářilyJ. Ale bylo to fakt na užovku. Mně to pobavilo, ale nesourodou dvojici mužů to zjevně dráždilo. Evidentně totiž pojali touhu plovoucím užovkám smáčet trvalou. Některé si ji sice chránily koupací čepicí, i tak je skoky do vody a následné mužské vlnobití dost dráždilo. Až tak, že si vyžádaly zákrok plavčíka, který musel muže umravnit, v tomto bazénu jsou skoky do vody zakázány. Tím ovšem zjevně vydráždil ďáblíka v mužských duších, kde se probudilo zlobivé chlapectví a jelikož zakázané ovoce nejlépe chutná, skoky do vody rázem zintenzívněly. Akce rázem vyvolala reakci jak na straně „užovek“, které si fakt nechtěly v bazénu zmáčet vlasy, tak i dosud laxního plavčíka, kterého vytočilo, že ho neposlechli. A tak se rozpoutal takřka vodní boj, na jedné straně rozhořčené vodní amazonky, které trvaly na dodržování zákazu skoků do vody, na straně druhé mužská dvojice, která se vrátila do klukovských let a natruc neustoupí a nad tím vším vytočený plavčík, který si svou sobotní službu zjevně představoval výrazně klidnější. Finále patřilo užovkám, muži byli z bazénu vykázáni a vodní hladina se zklidnila. Byla jsem tentokrát jen pozorovatel, aktivně jsem nesouzněla ani s jednou stranou, ale docela jsem zírala. Nad tím, že fakt někdo chodí do bazénu a nechce si smočit vlas, že zralí muži dělají opravdu schválnosti a mají potřebu se chovat jako nevychovaní pubescenti, když to na ně přijde, že plavčík v hotelovém bazénu musí řešit takové žabomyší spory a že když někdo „chce“, ostatní si fakt nezaplavou. Ani na paní radovou ani na užovku. Naštěstí jsem mohla zdrhnout do saunyJ

Čekání

Čekání u tobogánu. Mže být na Godota, na jaro?

                                                          Ale bylo na Haničku:-)

Klima

Boj za zlepšení podmínek klimatu patří k dnešní každodennosti. Globální oteplování navzdory všem pochybovačům asi opravdu probíhá, ledovce tají, příroda trpí, zvířata vymírají, voda dochází, úrodná půda mizí…. To všechno není nic nového pod sluncem. Za něco může evoluce, za mnohé politika a prachy, za hodně si můžeme i sami, byť to nezní moc hezky. Vodou nešetříme, zemědělskou půdu s radostí měníme za komerční, protože ji snadno prodáme. Nebo si na ní necháme nastavit solární panely nebo řepku, vše výměnou za pěkné peníze pro vlastní potřebu. Zvířata vybíjíme, případně „šikanujeme“ hlukem, světlem, ohňostroji…Lesy kácíme a dřevo vyvážíme za hranice, meze mezi poli jsou už dávno rozorány, remízky neexistují. Cesty betonujeme, řeky narovnáváme….prostě, děláme si to sami, to stále není nic nového pod sluncem. Nové jsou protesty mládeže. Prý po celé západní Evropě, na popud mladé Švédky, která již je za svůj popud nominována na Nobelovu cenu…? Vždy v pátek, místo školy, hezky pěkně demonstrovat za zlepšení klimatu. S heslem, že toto je mnohem lepší než nudná výuka, má to opravdový smysl pro mladé životy a jejich budoucnost.  A již je to i u nás. Minulý pátek poprvé. Mladí demonstrovali (nebo stávkovali?) za svoji budoucnost. Až potud se vše zdá v pořádku, ať demonstrují, jde o jejich budoucnost…A je přeci pěkné, jak jsou aktivní, jak se zajímají o to, co se děje, o svou budoucnost…Ať ukážou těm zkostnatělým starým generacím, že to tady pustoší a ať koukají myslet na to, co přijde. Až potud to všechno podepíšu, nejsem fanoušek životního stylu: po nás potopa. Naopak, zájem mladých lidí o věci kolem sebe vítám a podporuji.

A nyní přichází čas na moje ale....J. Větší váhu by to mělo, kdyby se demonstrovalo ve volném čase, v době školní docházky to u cca sedmdesáti procent lidí vnímám jako šanci ulejt se ze školy. Těm, co mi budou oponovat tím, že je to příliš školometské asi nemohu jejich názor vyvracet, asi je. Ale žádný pracující člověk nemůže jen tak místo práce jít na manifestaci, byť by byla za sebelepší ideály.

Dále, větší cenu by to mělo, kdyby to vedlo k nějaké diskusi a něco se pomalu měnilo. Ale mnozí z těchto demonstrantů přijeli vozem, ve značkovém oblečení vyrobeném v Číně, s plastovým kelímkem naplněný nějakým nápojem z KFC či tak nějak. A tak také jezdí do školy a za zábavou. Když chceme uklízet kolem školy, musím je přemlouvat a jde to jen v rámci výuky, ve volném čase už ne. Nějaká diskuse na dané téma, znalosti oč vlastně jde, ty tam také moc nevidím. Cílem je prostě demonstrace místo školy! Mohu se omluvit těm, co to myslí opravdu vážně a něco dělají, ale zdá se mi, že je jich mnohem méně než těch, co se vezou. O nějaké aktivistce ze Švédska, která to celé začala, vůbec netuší. Ostatně, i tam cítím nějakou manipulaci, děvče- jistě zapálené pro ochranu přírodu a naivní úměrně svému věku, velmi snadno mohl někdo zneužít pro svoje další politické plány (i ta rychlá nominace na Nobelovu cenu tomu napovídá), ale to už je ryze moje spekulace a námět na další povídání. Dnešní klimatické bych ukončila moralistní a školometnou připomínkou, že cennější je drobná každodenní mravenčí práce v šetrnosti vůči svému okolí, než jít manifestovat a pak odjet autem (na které si ani nevydělal, je to dárek od rodičů) někam do fast foodu. Tak, tolik asi moje klimatická poznámka. Fandím těm, co něco chtějí změnit, ale i si dovolím svůj vlastní názor, což není (už zase ) moc v kurzu, ale ještě to pořád jdeJ

Veřejná doprava

Reklama nás stále až agresivně vyzývá, nechť necháme auto doma a jezdíme hromadnou dopravou. Občas to zkouším, ale moc mi to nejde.   A to se snažím.  Spolu s touto jistě chvályhodnou snahou mě vždycky neustále pronásleduje obsedantní myšlenka, pro koho je vlastně hromadná doprava hlavně určená, na koho cílí? Podle reklamy samozřejmě na všechny, podle mě a mých zkušeností je pouze pro lidi zdravé, silné a mladé, případně středního věku a možná i vyššího, pokud ale vládne dokonalou fyzickou kondicí.  Třeba na pražských vlakových nádražích musíte disponovat takřka nadpřirozenou schopností udržet tempo s nesourodě proudícím davem, který se valí kamsi kupředu, a u toho ještě zdatně uskakovat před těmi (a těch je většina) co nekoukají na cestu, nýbrž „čumí“ do mobilu.  Zvolnit tempo znamená koledovat si o riziko, že vás rázem někdo sejme. Jakmile jste jen trochu méně pohybliví, stává se cesta veřejnou dopravou dost dobrodružnou. Stejně, jako když s sebou vedete jedno či více dětí, ona všude proklamovaná bezbariérovost také žádná sláva. Cestovat na vozíku pak musí být docela výzva. Nekomentuji zpoždění, které je často (za mě vždycky) už na pražském nádraží. Nakoupit si něco do vlaku také není jen tak, taková bagetka za sto pade jistě musí chutnat diametrálně jinak než obdobná za čtyřicet. Ale zase je nutno spravedlivě dodat, že je tu i Billa za lepší ceny, ale ne vždy máte čas na tu frontu u pokladny, ale to už je otázka volby. Navíc, zkušený cestovatel si nosí svačinu z domova, že? Po nádraží ( byť nákladně zrekonstruovaném) se také na můj vkus potlouká dost velké procent individuí, která na první dobrou nevzbuzují moc velký pocit bezpečí. A procházka Vrchlického sady od Hlavního nádraží to jen završuje.  Zkusila jsem si stejnou cestu vlakem, busem a autem. Vyhrálo auto za hodinu.  Vlak i bus mi nadělily dvě hodiny. A hromadu dobrodružství k tomu. Třeba jít ve vlaku na toaletu je pořád ještě dost pro silné žaludky. Ale zase mohu, což v dopravní koloně těžko. No, jistě bych teď mohla vypočítávat klady a zápory obou typů dopravy, ale chci jen konstatovat, že hromadná doprava mě stále nepřesvědčila. Třeba i pro špatnou zkušenost s nevrlou prodavačkou jízdenek.  A to mám ještě nějakou sílu a energii, jakmile se mi třeba bude špatně chodit, tak nevím, jaké plusy a pozitiva mi hromadná doprava v této podobě nabídne. 

Zpětný ráz

Dnes je to příběh detektivní. Autor, Peter May, je pro mě vždy zárukou kvality, tak se těším. Anotace praví, že jde o vraždu kulinářského experta, takže skvělé ingredience:Francie, kuchyně, tajemství. 
Už začátek mě namlsat, tak věřím, že nejen předkrm, ale celé menu bude skvělé
                                                   

Hovory D

Jak už D v nadpisu předjímá, nejde o žádnou historii, ale o hovory dětské:-). Všichni máme ve svých rodinách tradiční alba či nahrávky s dětskými výroky, které ve své bezprostřednosti dovedou pobavit i po letech. Mě v poslední době takto obšťastňují rozhovory se čtyřletou svéhlavičkou. Na všechno má svůj názor, všechno ví nejlépe. A ta její proč by někdy šla tesat do kamene. Stejně jako radost z objevování všeho nového či třeba doslovně braná čeština. Ta mě baví hodně.Tak tedy na můj povzdech, že na mě něco leze, chce ihned vědět co a kudy. Když držím dietu, tak v které ruce? Na pokyn, zavolej výtah, stojí na schodech a křičí: "výtahu, výtahu"! Trhnout nohou si umí doslova stejně jako vlézt na záda. A když mi ta něžná vymazlená dívenka položila dotaz, co čumíš, docela jsem se podivila. Tak to tedy ne, hodlala jsem zasáhnout výchovně ale ona mi vysvětlila, že to tak říká ve školce jeden Davídek a jí se to velice líbí. Následně mi sdělovala svůj filmařský zážitek, že prý viděla Slunce, seno erotika. Ani jsem se nestačila podivit, na co se to kouká, když její vysvětlování pokračovalo: a ta erotika to je to, že jsou u moře...Tak jsem poučena:-).

Protektorát

Druhé kulaté výročí v tomto týdnu, tentokrát ovšem velmi temné. Osmdesát let od vzniku tzv. protektorátu.  I toto jsme připomínali svépomocí, protože pamětníky jsem nesehnala. Buď už nejsou nebo nejsou fit, případně nechtějí do školy. Což se jim nedivím J). A tak jsme do toho šli zase sami. Studentské prezentace s odkazy na Paměť národa. Nebo jen vlastní zdroje. Ovšem s vydatnou pomocí mediálního prostoru, kde se to vzpomínkami a dokumenty o událostech před osmdesáti lety jen hemží. Mohla bych si i 
" přihřát vlastní polívčičku" a připomenout Odnikud nikam, které na mě ráno vykouklo z FB jako pětiletá vzpomínka, ale je vyprodané, tak to úplně nemá význam. Tedy ten komerční, jinak samozřejmě ano, pořád je to u nás takové Odnikud nikam:-). Na dnešní protektorátní výročí, které já sama vnímám jako stěžejní, ale připadlo událostí mnohem víc. Třeba to, že vrcholí týden mozku a dnes je mezinárodní den spánku. Což je bezesporu důvod k oslavě, respektive k dlouhému spánku. Určitě se aktivně zapojím. Další velkou událostí je dnešní celosvětová demonstrace mládeže za zlepšení klimatu. Nu, jsem plně za to, ať se mladí vyjadřují ke své budoucnosti. Dnes jsem ale viděla, že to mnozí pojali jako důvod ulejt se ze školy. Ne všichni, neházím je do jednoho pytle, vycházím z vlastní zkušenosti, kdy najednou vidím, že chybí studenti, kteří se nikdy a nijak občansky neprojevují, o klima se nikterak viditelně a výrazně nezajímají a kdyby se akce konala v odpoledních hodinách, zcela jistě se jí nezúčastní. Tak nevím, zda to není kapku kontraproduktivní, minimálně z mého úhlu pohledu tedy ano.Navíc v tom cítím určitou manipulaci, ale to už je zase jiný problém. 
A aby toho nebylo málo, tak teror na Novém Zélandu. Dost výrazný ten dnešní den byl!

V muzeu

Dnes jen krátká kvízová otázka, copak to asi je? Ani naši studenti neví, byť zjevně dumají:-)

Thajská masáž

Jako milovnice masáží mám letité zkušenosti s různými typy masáží a musím konstatovat, že není jednoduché najít dobrého maséra. Stejně jako mít tu odvahu svěřit se do neznámých rukou protože místo namasírovaní a osvěžení můžete odejít pěkně zdevastovaní. I to se mi kdysi stalo a dávám si od té doby pozor. Opačným případem je, když místo masáže dostanete jen takové šimrání, když vám po zádech rozetře olej a trochu ho rozšmiká, což označí za masáž a nechá si to náležitě zaplatit. Takže vybrat masáž je dost umění.  Thajská masáž mě vždycky trochu děsila, masérky vám běhají po zádech, samozřejmě s nadsázkou řečeno. Ale zase mě to i lákalo, oni to opravdu umí a pak masáž splní účel nejen relaxační, ale i zdravotní. A ejhle, taková masáž přišla jako dárek. Pravda, nabíhaly klasické obavy z neznámého, ale šlo o hezký salón, žádný sklep, tak s chutí do toho. A byl to zážitek, vskutku famózní. Oni to opravdu umí, myslím tím Thajci. Respektive v tomto případě Thajky. Krásné prostředí, milí lidé a dokonalá masáž. Vskutku si na vás povyskočí, ale neprocházela se mi po zádech. Ovšem, byl to stisk. Vnímala jsem, že ví, co dělá. A odcházela jsem jako znovuzrozená. Nic mě nebolelo a byla jsem nabitá energií. A na odchodnou jsem ještě dostala šálek čaje, opravdu vynikající. Ani jsem netušila, že čaj opravdu může být tak lahodný. Takže super zážitek a thajské masáže už mohu jen doporučit. Minimálně ty ve Slovanském doměJ

NATO

Dnes si připomínáme dvacet let od vstupu do NATO. My, co pamatujeme Varšavskou smlouvu, to pořád ještě vnímáme jako malý div světa. Z imperialistického nepřítele se stal spojenec. Klasický dějinný kolotoč, přičemž já osobně jsem ráda, že se točí tímto směrem a ne naopak. Nejsem nijaký militarista, ale NATO vnímám vcelku pozitivně. Pravda, humanitární bombardování není to, čím by se mělo chlubit, ale nechci zde rozebírat klady a zápory. Chci jen prostě zmínit toto výročí. Chtěla jsem ho zmiňovat i ve škole, ale vzpomněla jsem si pozdě. Všechna oficiální místa moji žádost o besedu pro studenty odmítla. Všichni musí být účastni oficiálních oslav a nelze uvolňovat lidi pro gymnázia. A jelikož jsem ale chtěla „ slavit“ také dvanáctého, nezbylo mi nic jiného, než to pokrýt studenty. Naštěstí máme šikovné děti a tak besedy proběhly ve všech ročnících. Studenti to dokázali a na velmi pěkné úrovni. A jako třešnička na dortu, bývalý student v uniformě, dnes člen Celní správy, který vedl besedu ve třech ročnících. A ti zbylí se s ním s radostí fotili, vždyť mít fotku s fešákem v uniformě, to je super selfíčkoJ. Nu, oslavili jsme to výročí důstojně a s plnou parádou.

Ve Stromovce

 V parku Stromovka, kam často a rádi chodíme, lze najít plno krásných míst a zákoutí.  Hodně se tam renovuje, revitalizuje, rekonstruuje a plno dalších reJ, asi i včetně rekreujeJ.  A vlastně také reagujeJ- třeba na to, že i zde jsou prazvláštní místa, která by si asi měla zasloužit pozornost odpovědných institucí. Třeba, když při venčení narazíte na odhozené injekční stříkačky (na ty tedy voláme městskou), pytlíky s nádobkami, které jsou smutným dokladem toho, že ani čichači nejsou ve Stromovce neznámými hosty. A dole v rybníčcích, patrně nákladně zrekonstruovaných, dost odpadu. Na to, že všude jsou odpadkové koše, je to až alarmující. Ovšem procházející strážníci kontrolují pouze, zda je pes na vodítku a zda máte zaplacený poplatek ze psa. Možná se mýlím, provádějí třeba i jinou činnost, popisuji jen to, co vidím.

Čas psychopatů

Kniha naprosto ideální pro dnešní dobu. Radkina Honzáka mám moc ráda, krom jiného se mi líbí i to, že si nebere servítky, popisuje i pojmenovává věci tak, jak jsou, nebalí je do nějakých korektních frází. Jeho glosy jsou pro mě naprosto výstižné a trefné. Proto se těším na sborník jeho postřehů o psychopatech kolem nás. Ideální pro mě je, že druhá autor, bratr, je historik, tudíž nepůjde jen o psychopaty současné, ale napříč dějinami. Úžasné čtení.
                                                         

Poštovní evergreen

Věnovat se České poště je nekonečný příběh. Nikdy nezklame:-) Fronty delší než za minulého režimu na banány, propagandistická hesla neplatná: kupříkladu jejich oblíbené, že jako dnes podáte zítra dodáme :-), je tedy hodně nadnesené, služby se zdražují a nefungují. 
Již většinou jen pozoruji co bude a jsem zvědavá, v čem zase dokážou najít zádrhel. Moje poslední zkušenost je tedy s oblíbenou a většinou nefunkční službou Balík do ruky:-). To je poštovní třešnička na dortu. Nevím, v jakém pomatení smyslů jsem si tuto službu objednala, ale stalo se. Uvedla jsem adresu do práce, zdálo se mi pravděpodobnější, že mě zastihnou zde než doma. Zpočátku to vypadalo,  že to tentokrát vyjde. Nejdřív několik mailů, kde se zásilka nachází, pak že přijde!!, a pak i sms, že dnes bude doručeno. 
Těšila jsem se, a to se nemá! Nic nepřišlo. Samozřejmě. Ani se neobtěžovali. Jen druhý den mail, že je zásilka k převzetí na nějaké poště na Praze 8. Sklaplo mi. Nemáš jim věřit, spílám si v duchu, když zahajuji maraton vyjednávání o tom, aby mi dodali to, zač jsem zaplatila. Nefunguje to, neberou telefony, nereagují na maily, jediné, co se povede, je přesunout zásilku na poštu blíže k domovu. přes nějaký formulář. Tam si pro ni posléze dojdu ( žádný balík do ruky se nekoná, logicky), zásilka je poškozená. Prý jí rozbili na té předchozí poště, říká mi slečna u přepážky. To ale není v mých silách zjišťovat a tak se rozbíhá nový koloběh mailů, telefonátů, sms, reklamací a stížností, na jejímž konci je moje vyčerpání a zásilka, která mi před dávnou a dávnou dobou měla přijít jako balík do ruky. A k tomu mi samozřejmě bylo nabídnuto desítky losů či pojištění. Zároveň paralelně sleduji, jak pošta zase zdražuje. 
A nerozumím tomu principu, proč tady takový podnik stále je a může si dovolit královsky platit své managery a přitom neplnit svoje základní povinnosti? To mi prostě rozum nebere. Přitom to tak je, funguje to a nevypadá to, že by se Pošta odebírala do věčných lovišť!!!Nebo někdo za mříže? 
Ne, naopak, bude to dražší, doručovat se bude jen někdy ( tak to se doručuje i teď, akorát se to stane oficiální záležitostí) a nikdo se ani nezastydí, když to oznamuje národu:-).Prostě pohodička. 
Stejně jako mně, pohodička:po asi dvou týdnech, kdy jsem po celé anabázi měla už svou zásilku doma, přišlo naráz několik výzev, které mě upozorňují, že jsem si nevyzvedla balík ( do ruky už tam radši nepíšou) na poště v Praze 8. Ale je tam douška, že pokud ano, ať považuji jejich výzvu ( přibližně tak v trojím vydání) za bezpředmětnou. 
Nu, po pravdě, za bezpředmětnou považuji hlavně Českou poštu. Ale kdyby mi někdo dovedl vysvětlit princip jejího fungování, tak budu ráda:-)

MDŽ

 Ač už se ten svátek léta neslaví, vždycky ten den dostávám chuť na chlebíček a čekám (marněJ) zda nedostanu karafiát. Apropos, tomu také soudruzi pěkně pokazili pověst, taková hezká květina a je spojována buď s MDŽ, nebo s komunistickými volbami, při kterých pionýři rozdávali rudé karafiáty. Tudíž je dnes možné, že dostat karafiát či dokonce kytici karafiátů, někdo vnímá jako faux paus. Nebo prostě nevhodný dárek. A přitom jde o květinu s dlouhou tradicí, u nás typickou asi hlavně pro Klatovy. I když sama vlastně ani nevím, zda je ta stále ve velkém pěstují. Jako dítě jsem tam jednou byla a pamatuji si, že i tehdy mě to okouzlilo, byla to nádhera. Tak snad je i dnes.  Karafiát se také pojí s Broučky, alespoň já to tak mám. Jsou to takové samovolné asociace, karafiát je kytka k MDŽ nebo spisovatel, který napsal Broučky. Na Letné má pamětní desku, chvíli tady bydlel. Zda on sám nosil ženám karafiáty, není známo, ale možné to je, byť se nakonec nikdy neoženilJ. Karafiáty mu ale někdo nosí na Vinohradský hřbitov.  A jako historik nemohu vynechat Karafiátovou revoluci ze sedmdesátých let z Portugalska, která byla takovou portugalskou sametovou verzí změny režimu.  A tak jsem se od prostého přání dostat jeden karafiát dostala až k dlouhému karafiátovému zamyšlení. Tak raději končím, třeba otázkou, zda dostáváte (nebo dáváte) rádi karafiáty?

                                             

                                                                 

A ve finále přišla růže:-)

Škoda rány...

„Za mých mladých let by ho pan učitel seřezal jako žito“ slýchávala jsem občas od svého dědečka a jeho vrstevníků, když nevěřícně pozorovali divokou nastupující generaci. Mysleli tím neposlušnost a nezdvořilost vůči pedagogům, která prý za jejich mladých let vůbec nebyla.

Někdy jsem také zaslechla drsnější výrazy typu, že „ spratek prostě dostal přes hubu a on už si příště rozmyslel, zda bude drzý či ne. Prostě starší generace glorifikovala tělesné tresty. 

I v generaci mých rodičů bylo v souvislosti s výchovou oblíbené heslo, že „ škoda rány, která padne vedle“ a ve svých vzpomínkách všichni přesvědčivě tvrdili, jak ve škole sem tam nějakou chytli, občas je vytahali za vlasy, či seřezali pravítkem přes nataženou dlaň.  Oblíbeným dodatkem těchto příběhů z dávných dětských školních let byla douška, že doma nikdo ani necekl, protože by následoval fyzický trest ze strany rodičů.

A pak jsem si všimla, že stejně reaguje i moje generace, ba co víc, nacházím podobné vzpomínky u lidí i mnohem mladších. I ti, co prošli základním či středním školstvím po roce 89 občas „ nostalgicky vzpomínají“ jak jim ve škole učitelé jednu flákli a byl pokoj. Vždycky jde o vymezení se k dnešku.

Nu, a když se kouknu do historie, tak Marie Terezie nám zavedla školní docházku na Mikuláše v roce 1774 a již za sto let, tedy v roce 1870 jsou oficiálně zakázány tělesné tresty. Tedy nejen generace mých prarodičů, ale ani praprarodičů nemohli tělesné tresty ve škole zažít.

Je to tedy jakýsi nenaplněný ideál či představa, že rákoska a řemen jsou nejlepšími výchovnými a vzdělávacími pomůckami?

Sama nevím. Nás ve škole nemlátili, přesto řada mých vrstevníků podobnou vzpomínkou disponuje. Zda jde o jakousi vymyšlenou představu, které častým vyprávěním sami uvěříme, či zda opravdu narazili na kantora, který je občas proplesknul, asi nikdo nerozluští. Mně spíš zaujala informace, kterou jsem vyčetla v časopise Rodina a škola, že – cituji: v zemích, kde byly zavedeny tělesné tresty, je výchova daleko nejlepší. A vůbec nejlepší na tom je, že se tyhle tresty vůbec nemusí používat. Stačí jednou dvakrát a je jasno, hranice jsou, najedou dodržované.“ Konec citátu.

Takže ono na těch fyzických trestech asi také něco bude.  Možná proto si je řada generací přisvojuje, jako že za jejich mladých let občas přes tu hubu dostali a to je ve finále posílilo. Patrně asi nikdo nikoho nemlátil, nebo rozhodně ne plošně (vždy je to o lidech, že?), ale fungovala jakási tichá pošta o tom, že někdy pár facek vyřeší víc, než důtka ředitele školy a delegace OSPODu v domácnosti. Ne snad, že bych byla nějakým glorifikátorem tělesných trestů či jejich aktivním vykonavatelem, ale kacířsky si myslím, že mají něco do sebe. Minimálně jako hrozba, třebaže neexistující.

Jenže dnešek neumožňuje ani to, aby se poprali, případně profackovali, kluci o přestávce. Aby si chlapisky vyřídili svoje neshody. Rázem jsou vedeni k odpovědnosti, kázeňsky napomínáni a podrobování dlouhosáhlým kázáním o škodlivosti fyzického napadení.  Nehledě na to, že se všude skloňují jen práva, nikoliv povinnosti. Takže kdyby nějaký takový kantor nedej bože „ selhal“ a rozcapenému puberťákovi prostě jednu střelil (třeba přes zadek, aby hlava neutrpělaJ), bude okamžitě veřejně a mediálně lynčován, vyobcován ze školství i ze společnosti a patrně půjde i do vězení protože poškodil puberťákova práva. To ano, poškodil. Že daný puberťák poškodil práva jiných svým chováním a ve finále i práva kantorova, to už nikdo neřeší. Prostě děti se nebijí. Ano s tím souhlasím, přesto s heslem, že škoda rány, která padne vedle, poměrně sympatizuji.  Už jen pro tu symboliku!

Oslava

Není oslava jako oslava. Někteří neslaví skoro vůbec. Jiná jen tak komorně,někteří zase často a rádi, jiní vždy ve velkém duchu. Prostě asi jak je každému milé a na co se zrovna cítí. A já zrovna navštívila oslavu opravdu v obřím duchu. Letos se na nějaké typy oslav dostávám poměrně často, vlastně už od podzimu loňského roku se nějaké jubileum připomíná nebo oslavuje.Tentokrát šlo o jubileum životní, tedy padesátiny. Byly až na Slovensku, tedy spojené s výletem do zahraničí:-) Ale byly opravdu jubilejní. Takhle slavit já tedy neumím, ale dívá se na to hezky. S úžasem, obdivem a očima navrch hlavy. Byl to prostě nový zážitek:-) Naozaj.:-)

Učí každý, kdo udrží křídu a moč

No, dneska víc než křídu učitel drží fix nebo myš na ovládání interaktivní tabule, ale jinak patrně staré rčení stále zůstává v platnosti.  Asi i díky tomu se v pedagogickém sboru nachází celá škála lidských typů, odrážející „ svět tam venku.“ Najdete tam pečlivky i lajdáky, vzdělance i omezence, empaty i studené čumáky, suverény i zakřiknuté jedince… Systém sice intenzivně tlačí na to, aby všichni byli tak nějak stejní a vykazovali stejnou míru kompetencí a rámcových schopností, ale i tady to jde ztuha a úplná uniformita se naštěstí nedaří. A tak ve sborovnách pořád nacházíte obrazy vnějšího světa, byť asi poněkud víc svázaných zvoněním, suplováním a českou školní inspekcí. Je to vždycky taková trochu utlumená varianta, ale i tak za katedrou lze objevit kupříkladu typ politika, (mluví o ničem a rád se poslouchá), typ adepta do Národního divadla, kam ho ale asi nechtěli (hraje i o přestávce, vše dramatizuje) najde se tu odrůda extravagantní krásky stejně jako šedé myši. Jsou zde konzervativci, reagující pouze na zvonění, i alternativci, kteří naopak zvonění neuznávají a lákají vás k netradičním formám výuky v přírodě či o víkendu. Zvláštní kapitolou jsou pak úřednické typy, které zvládají všechny možné kolonky i ataky papírových i emailových příkazů směrem od ministerstva, inspekce či rodičovské veřejnosti, ovšem nezvládají děti, které v jejich hodinách nadužívají pocitů, že doopravdy mohou všechno. Těmto teoretikům zdatně konkurují praktici, kteří představují jakousi stavovskou základnu, učit většinou nějak dovedou, ale vyplnit tematické plány metodicky správně je většinou vůbec nezajímá. A tak bych mohla pokračovat donekonečna, učí typy grázlů i dobráků, poctivců i podvodníků. Někdo to umí s dětmi, jiný s rodiči, jdou odborníci na inspekci či na vlídný dialog se školníkem a uklízečkou. Nejlepší jsou samozřejmě tací, kteří v sobě skrývají od každého typu kousek a umí vylovit ze své škatulky právě to, co je nejvíc třeba. Ale takových je nedostatek, jinak je nás ve školství poměrně dost. Vždyť dneska učí každý, kdo udrží křídu a moč.

Čítárna ve Stromovce

Nedělní toulky ve Stromovce nás zavedly ke zdejší čítárně. Ještě v létě tady nebyla, takže novinka. Pravda, počasí k posezení zatím moc nevybízí , ale je to zajímavý počin a s prvními jarními paprsky jistě lákavý. Ostatně, Stromovka se mění, kdo zde chvíli nebyl, hned má co objevovat. Čítárna nás třeba hodně potěšila.

Šílený hedvábník

Zajímavá postava, v současném veřejném prostoru ovšem neznámá. Proto je velkou akcí a zároveň i velkým dobrodružstvím současná výstava o tomto nekonvenčním návrháři Zikovi Asherovi a jeho ženě. Výstava je až do podzimu v prostorách Umprumu, hodně už jsem o ní slyšela a troufám si předpokládat, že půjde o výstavu hojně navštěvovanou a úspěšnou. A právě v souvislosti s výstavou vyšla i tato výpravná publikace. Je to skvělé čtení a vzrušující příběh. A už se těším na výstavu:-)
                                                          

Rukavice

                             Dříve- respektive nyní, ty použité:-)

                                                                   
                                       Nyní, ty nové

                                                  A jen takové letmé porovnání

Jsou to auto rukavice, opotřebované za pár let řízení. Nejsou nutnost ani potřeba, spíš takový rozmar či drobná extravagance, jezdit v rukavičkách. Nějak jsem tomu přišla na chuť a lépe se mi v nich řídí. Asi ten volant držím rozdílnou silou, když jedna je prošoupaná do roztrhání, druhá takřka černá od řazení.  A teď mám nové, krásné, pevné, ručně ušité. Ty řídí úplně samyJ. Tak jsem zvědavá, jak dlouho vydrží v této své luxusní podoběJ. Odsud to mohu pěkně evidovatJJ A také srdečně poděkovat dárcům:-)