Půlka prázdnin

...ta delší, za námi. Krásný čas. Audiokniha, nové miminko v rodině, výlety, rodí se nová kniha, báječná dovolená na Korfu, setkání se skvělou spisovatelkou Pavlou Smetanovou, alias Ostrovankou, zajímavé výlety po Česku, těšení se na Tobiáše. To je náš nový jezevčík. Chystáme se na třetí narozeniny. Krásný červenec. Srpen je ten kratší konec prázdninového provazu, i tak ho ale vítáme v napjatém a radostném očekávání.

Jako bychom dnes zemřít měli

A znovu audiokniha. Stále od stejné firmy, tedy od té, která vydá i Doskočiště. Firma Tebenas. I touto cestou si toto odvážné nakladatelství užívám. Jako bychom dnes zemřít je skvěle napsaný tragický příběh pana Toufara. Knihu mám, již jsem i četla,leč toto je nový zážitek. Skvěle načtený, dokonale mě dokázal vtáhnout. Atmosféra doby je zde vykreslena - a načtena- přímo bravurně. Je vidět, že Tebenas umí. Milovníci audioknih mi jistě dají za pravdu:-)
                                 

Vyjížďka

Občas jezdím na kole. Ráda, ale žádná hitparáda to určitě není. Jezdím vlastně tak nějak jako i plavu. Jako paní radová, v klídku a pohodě. Jako děti jsme na kole řádily samozřejmě mnohem víc. Vzpomínám na své první vlastní pořádné kolo Pionýr, které přistálo v naší garáži za vysvědčení někdy v páté třídě. Též jsem užívala kolo Eska a občas se svezla na vytouženém Favoritu, který ale patřil mým bratrům. Dívka prý má jezdit na skládačce. No, nějaká divná teorie, ale nehodlám rozebírat „křivdy“ svého dětství. Ostatně patří k němu i stupidní dětská říkačka, „chceš-li poznat blahobyt, kus si kolo Favorit, chceš se strhnout ještě dneska, kup si kolo značky EskaJ. A chceš-li poznat, co je dřina, kup si kolo UkrajinaJ“

Nu, dnešní cyklisté určitě netuší, o čem mluvím. Já ostatně také, pokud mluvím o vrcholové cyklistice. Naprosto jí nerozumím a nechápu, Už jen představa, že někdo ujede dvě stě kilometrů na kole, někde v horách a neumře, je pro mě dost sci-fi. A to, že druhý den jedou znova, je už úplně mimo mé chápání. Ale je to jejich práce a jako milovník gaučového sportu na ně také ráda kouknu. Třeba taková tour je krásná svými záběry, baví mě sledovat tu nádhernou francouzskou krajinu, pro kterou je ta cyklistika jen takové dokreslení. Trochu mi trne při představě, co s tou krásnou krajinou celý ten cirkus dělá. Cyklisté odhazují obaly od rychlého občerstvení, řádí tu motocykly i auta jako doprovod, o publiku kolem trati ani nemluvě. Do toho helikoptéry, takže v tomto případě cyklistika asi nebude neškodným sportem, který nijak nezasahuje do přírody. Leč, je to tak. Pochopit systém závodu, kdy jeden jede na druhého, taktiku řídí někdo pokyny do sluchátek, vítězí ten, kdo třeba nevyhrál žádnou etapu, je asi nad moje síly. Kdysi jsem si myslela, že závod vyhrává ten nejrychlejší. Asi to už tak dávno není, jde o týmový sport svázaný složitou taktikou. Podívaná je to jistě pěkná. V té souvislosti také obdivuji Francouze při trati. Třeba u nás, kde je vše odděleno složitými zábranami, aby nějaký chytrák nevstoupil do trati, si lze o takové volnosti jen nechat zdát. Alespoň skrze televizní záběry jsem měla pocit, že diváci stojí volně kolem trati a povzbuzují. Neomezují. I to je trochu nepochopitelné, leč obdivuhodné. Cyklistické závody prostě mají svá neuchopitelná specifika. Ale moje vyjížďka zůstává už léta stejná. A do kopců už i někdy kolo vedu. Pak není divu, že nechápu.J

Na volné noze

Jsa člověk odjakživa svázán pravidelným rytmem střídání práce a odpočinku, nikterak mě nenapadlo, jak to mají tzv. volné nohy.  Třeba s volnými dny. Zatímco my většinou uvolněně vydechneme, případně odjedeme na dovolenou, protože to tak je, oni někdy musí také, byť žádným režimem svázáni nejsou. Najednou totiž nikdo není v dosahu, nic nefunguje, obchody a kavárny většinou také, všichni jsou prostě na dovolené, dle nastaveného oficiálního pravidelného rytmu. A na něj tedy musí, chtě nechtě, tak trochu naskočit i ti svobodomyslnější z nás.

Bavili jsme se o tom na začátku července, kdy se Praha vylidní díky dvěma svátkům uprostřed týdne. Na ně se „logicky“ nabalí další dva okrajové dny a tak je týden volna jako vyšitý. Ti, co v tomto rytmu netepou, se musí přizpůsobit. Moje spřízněná „ volná noha“ mi vyprávěl, že jsou dva nejvíce paralyzující týdny v roce, ten vánoční a první týden v červenciJ. Lze pracovat, to ano, v klidu domova. Co nelze mít, jsou pracovní schůzky. Jednak proto, že dotyční jsou většinou někde v jiné destinaci, než je ta pracovní. A jednak proto, že nefungují místa, kde by se podobná schůzka mohla uskutečnit.

V podstatě jsem to zažila na vlastní kůži, protože, oslněna prázdninovým volnem, jsem měla na oba červencové dny domluvené schůzky. První setkání nám rezolutně ukončila sama majitelka kavárny, když nás v podstatě vyhodila. Suše konstatovala, že už nám nic nedá, ať jdeme, že ona si chce také užít letní večer na zahradě. Podnikání po česku. Nu, nečekala bych, že na Letné narazím na takovou kavárnu, ale je tomu tak.

Druhá schůzka druhý den proběhla úspěšně, ale museli jsme dlouho hledat, než jsme usedli k podpisu smlouvy. Původně dohodnutá kavárna totiž zavřela už v šest, je prý svátek, tak se neúřaduje. Skončili jsme Na rozhraní, kde se o nás starali přímo ukázkově. Svátek nesvátek.

Takže už vím, že být na volné noze má také svá úskalí, dnes jsem se samozřejmě zaměřila jen na ta úsměvná, když je tak krásné létoJ. Ale potvrzuje to starou známou pravdu, že nic není tak, jak to na první pohled vypadá. J

Vy stojíte my jedeme

Reklamní slogan na dráze. Většinu nemohu posoudit, vlakem moc nejezdím. Vzpomínky z mládí jsou příliš depresivní, než abych je překonávala opětným sebemrskačstvím ve špinavých vozech.

Dneska už je dráha jiná, tvrdí mi všichni. Nejvíc ti, co ji využívají pravidelně. Věřím jim tam napůl. Rozhodně ne tolik, abych dobrovolně začala jejich služeb pravidelně využívat. Ale občas není zbytí. Jako třeba koncem června, při cestě na školní výlet. Hlavní nádraží, míst setkání, vskutku působí moderně a na některých místech takřka i impozantně. Pohled na opravenou Fantovu kavárnu v sobě skrývá i záblesk uměleckého okouzlení. Lístky máme z předprodeje, tak můžeme jít na nástupiště. Vlak vyjíždí z Vršovic. Leč, za chvíli hlášení o zpoždění. Jen cestou po Praze nabral patnáct minut, takže začátek cesty úplně stejný jako kdysi, za mého mládí. Zpoždění.  Rozdíl je ten, že nám ho pravidelně hlásí. Vlak přijel. Narvaný k prasknutí. Dráhy fakt, že celá Praha vyjíždí na školní výlety, nijak na vědomí brát nehodlají. Nu co, my máme místenky. Řazení vagón je sice jiné, než dráhy uvádějí, ale s čím by si učitelky neporadily. Nakonec najdeme i kýžený vagón. Naše místa jsou ovšem obsazená, nikdo se totiž nenamáhal je nějak označit. Takže další komplikace, vlak ale stejně pořád stojí, zpoždění naskakuje, ale my se alespoň usadíme. Špinavé to moc není, ale na toaletě se opět cítím jako před dvaceti lety. Raději jen nakouknu, to vydržím. Jedeme. Druhá školní skupina neměla takové štěstí jako my. Sice si také objednala místenky, ale jejich nákupčí nebyl patrně příliš důrazný, aby vše zkontroloval. Ač mu ve výdejně potvrdili platnost místenek, v reálu na lístku nic nebylo. Jo jo, důvěřuj, ale prověřuj. Uložit si bagáž také není kam. Do prostoru nad sedačkou se vejdou s bídou dva batůžky, ale místo pod nimi je pro čtyři. Ti ostatní tedy musí mít svoje zavazadlo na klíně, neb z uličky jim to vyhazuje průvodčí.  Jelikož dost často stojíme, je dostatek prostoru prohlížet si českou krajinu. Jedeme na výlet, tak kam chvátat. Ve finále máme zpoždění jen čtyřicet minut, co je to proti věčnosti. Prostě jsme dojeli, byť slogan vy stojíte my jedeme, se ukázal jako hodně nepravdivý. Výlet byl krásný a po jeho skončení jsme se stejnou anabází dostali i domů. Bylo to dobrodružství, a to k výletu patří. Ke každodennosti ho ale fakt nechci a tak si cestování dráhou zase nechám až na příští rok. Jednou za rok opravdu stačí, protože ty změny (u českých drah) nejsou zas tak markantní, aby dokázaly přebít tramautické cestovní zážitky z dávného mládí. Ba, skoro to místy bylo takové deja vu

Teta

Teta je v naší běžné terminologii titul spíš hanlivý než aby vyvolával pozitivní emoce.

„Jeto taková teta“, konstatuje se o někom prostoduchém.

„Vypadá jak teta z Moravy,“ komentuje se něčí nemoderní oblékání

„Je to taková tetka,“ ohodnotí se něčí (ne) přitažlivost.

V rodinných zkazkách je to většinou nějaká černá ovce či vzdálená neprovdaná žena, jejíž návštěva bývá vnímána jako jedna z rodinných katastrof.

„Když budu velká, maminko, vdám se, bude můj manžel jako náš tatínek?“

„Nu, tak nějak, holčičko!

„A když se nevdám, budu jako naše teta?“

„Nu, tak nějak, holčičko!“

„No, to jsem tedy vyhlídky…..:-)

Vtípek mi vyskočil na FB, trochu celou situaci zlehčuje, ale v podstatě to tak je. Být tetou je spíš handicap než nějaký klasický post, který má nějaké kladné vnímání. Snad ještě drogerie Teta, ale i to je něco, co je spíš na okraji všeobecného zájmu než v jeho  centru.

Lze na to jít i jinak a ptát se, jestli i jiní členové rodiny mají stejnou pověst. Jestli třeba strýc zní víc hanlivě než hrdě. Nu, být klasický strejc či strejda s pupkem také nebývá bůh ví co, ale tender je zde k mužům vlídnější. Strýček či strejda je v lidové terminologii hodnocen lépe než jejich ženský protějšek. Nesmí to být ovšem „hodný strýček“, to zase zavání úchylkou a porušením zákona, což žádná tetička, hodná či nehodná, nikterak neevokuje.

Babička to také nemá jednoduché, vytvořit kategorii „babky, či dokonce báby“ není nikterak obtížné. Stejně to mají dědové, jejich dědek je synonymem pro každého nerudného chlapa zhruba tak od pětatřiceti. Ale tuto množinu vyrovnávají babičky a dědečkové, kteří svou laskavostí vstoupili i do literatury.

Pravda, nejhorší to mají asi tchýně, které sice nemají žádný ekvivalent, ale zato jsou obsahem mnoha nenávistných vtipů, včetně toho, že čeština má jen tři slova, kde je v počátku tch. Tchýně, tchán a tchoř. Přitom řada tchýní jsou spíš laskavé babičky, druhé maminky či dokonce i kamarádky. Leč termín tchýně je u nás stejné stigma jako tetka. Prostě nálepka…

A když pak ještě nějaká tchýně vypadá jako tetka, má o „popularitu“ postaráno.

Máme to ale bohatý jazyk. Snadno se tak chápou i ty babičky nebo tety či tchýně, které toto formální oslovení umístily na černou listinu a vyžadují oslovení křestním jménem. Neodstávají se tak do žádných ošemetných jazykových situaci, nejasných narážek či zlomyslným dvojsmyslům. Jsou vlastně samy za sebeJ.

Bude kde si hrát?

Vždycky, když někde slyším, jak je dnešní doba hrozná, odosobněná - hlavně díky technologiím, vzpomenu si na průkopníky pokroku, kteří se museli potýkat s mnohem větší nedůvěrou společnosti k vymoženostem, které byly“ proti přírodě.“ Ať už to byla jízda lokomotivou, díky své závratné rychlosti 40 km v hodině přezdívané Raketa, která byla označována za pekelný stroj, protože takhle rychle rychlou jízdu nemůže člověk přežít, nebo hnutí rozbíječů strojů, které ničilo vybavení továren v naději, že jim to vrátí práci. 

Nad podobnými věcmi se dnes nikdo nepozastaví, byť znovu existuje reálná vize, že stroje, respektive počítače, připraví řadu lidí o práci. Hnutí rozbíječů strojů se patrně opakovat nebude, s pokrokem jsme se smířili. S čím se zatím moc nesmiřujeme, jsou mobilní telefony. Zatímco za nás byla jedna budka v ulici a telefonem se opravdu jen telefonovalo, dnes má každý aparát vlastní (někdy jich má i více) a telefon jen na telefonování ani nevyrábějí. Aparátem se fotí, hraje, mailuje, natáčí, stopuje, naviguje, šikanuje, čte, skypuje, watsupujeJ, komunikuje a sem tam i opravdu telefonuje…

Vnímám to hodně venku ve společnosti, která víc hledí na display než někomu do očí. Také to dělám, nechci se tímto zamyšlením z oné množiny vyvažovat. Třeba restaurace podvědomě vybíráme podle toho, zda tam mohou psi a zda je tam wifiJ.

Protože vývoj, jak známo, nejde silou jednotlivce zastavit ani zbrzdit. Jen co já pamatuji, došlo k takovému vývojovému veletoči, že diskety, na kterých jsem uchovávala svoji diplomovou práci, patří dnes již k zapomenutým muzejním vynálezům.

A to nemluvím o škole. Co bylo kdysi správně, jde dnes vrchol pedagogické neschopnosti a naopak. Co bylo před lety vnímáno jako katastrofa je dnes všeobecně přijímané, ba někdy i glorifikované.

Napadá mě, co asi během let čeká naše děti? A začala jsem u tolik kritizovaného školství. Budou ještě naši vnuci chodit do školy? Bude je mít kdo učit, když už dnešní škola údajně vůbec nepřipravuje pro život. Budou je tedy učit roboti? A kdo je třeba naučí vzájemné, mezilidské komunikaci?

   No, ani jsem se nemusela moc snažit a další impulsy pro podobné přemítání se hrnou jako lavina. Možná by se podobné vize měly rovnou začít vyučovat v té naší současné škole, aby vskutku na nějakou budoucnost připravovala.

Jenomže to by jistě zasáhla veřejnost, ministerstvo, ČŠI, rodiče, odbory, média či nějaký nový ambiciózní politik. Minimálně s názorem, že takovým uvažováním děti stresujeme a to není trendem doby.  Z toho plyne, že nějaké hnutí rozbíječů strojů vlastně pořád existuje, jen v trochu více sofistikované podobě, a že se na budoucnost stejně připravit neumíme. Nebo nechceme. Mnohem jednodušší je chystat se na minulou válku. A pak se divit, že všichni zírají do mobilů a nic pořádně neumí. Tedy pokud si to alespoň chceme přiznat.

Zazpíváme si?

Vždycky když slyším tuto zlidovělou hlášku, vzpomenu si nejen na českou filmovou klasiku, ale i na vlastní mládí, kdy jsme u ohně vydrnkávali jednu odrhovačku za druhou. A nešlo vždycky jen o odrhovačky, zpívali jsme trampské hity, Krylovy písně, což vždycky celé akci dodávalo punc čehosi zakázaného, stejně jako písně Jarka Nohavici. Pěly jsme ale i lidovky, písně neznámých i známých autorů, prostě jakmile někdo hrábnul do strun, už to jelo. K nezbytné výbavě na taková setkání logicky patřily zpěvníky, léty ohmatané, otrhané, ale vždy přítomné. Hlavní aktéři, kytaristé, většinou ještě mívali svůj vlastní, kam si zapisovali i vlastní tvorbu nebo písně, které někde zaslechli a které oni pak chtěli někdy někde interpretovat dál. Prostě jakmile někdo zahlásil ono profláknuté: zazpíváme si, už to jelo. A tím končí okénko do historie, protože v tomto případě se historie opravdu neopakuje. Když jsem onehdy zkusila nalákat skupinu dětí, ať si rozděláme oheň a posedíme dokola, zůstala jsem u ohniště sama. Děti se bavily opodál kolem tabletu. Oheň jim byl srdečně ukradený. Jindy jsme měli ve skupince kytaru. Chlapec hrál krásně, leč dvě tři písně, anglické samozřejmě. Ostatní ho nábožně poslouchali. Na pobídnutí, zda si zazpíváme, hromadně zapěli ony tři anglické písně, které promptně našli na mobilu. Zpaměti nedali nic. Když jsem nesměle navrhla, zda by třeba nezahráli Milence v texaskách, nechytala jsem se. Vůbec to neznali. Chvíli ještě brnkali podle mobilu, pak to přepnuli na you tube a bylo po zpívání. Ohmataný a potrhaný zpěvník se mezi jejich věcmi vůbec nenacházel. Když se bude zpívat, najde se to v mobilu....

Z toho plyne, že i taková klasika, jako je omleté: zazpíváme si, podléhá vývoji. Všechno je dnes jinak. Doma mi říkají, ať jsem ráda, že se snaží. A mají alespoň tu kytaru.

Nu, já ráda samozřejmě jsem. Vím, že doba je jinde. Ale kapku nostalgie si dovolit mohu. A na zazpíváme si  reaguji vytrvale Krylem či Nohavicou, a i Milenci v texaskách jsou naživo lepší než z you tube. Prostě konzervaJ

Balada o pilotovi

Dnes audiokniha. Z vydavatelství, které se ujalo i mojí knihy. A bude jich víc, nastal čas audioknih. Tentokrát tedy balada, báječně načtená panem Luďkem Munzarem. Audioknihy poslouchám nejčastěji v autě, takže to se to nyní jezdí. Pravda, nejedná se o veselý příběh. Ale na druhé straně jde o příběh, který by neměl být zapomenutý. Takže se zaposlouchejte...
                                 

Na velikosti záleží

A ne že ne. Všichni to tak nějak tušíme, ale pak přijdou okamžiky, které naše tušení převedou do reálné roviny. Třeba situace na našich silnicích se často ruku v ruce odvíjí hlavně od velikosti. Myslím tím velikosti vozu, samozřejmě. A v letní sezóně ještě víc třeba velikosti autobusu. Trendem doby je mít všeho víc a větší. Ve všem. Tedy i větší autobus. Jistě, cestovat v sardinkovité poloze jistě není to pravé ořechové, výrobci se logicky snaží vyhovět tomu, že populace je stále vyšší, vyžaduje větší prostor a nějaká miniaturní karosa dnes nikoho neosloví. Problém, se kterým se v tomto zvyšování moc nekalkuluje, jsou naše komunikace. Ty se nezvětšují. Jsou koncipované právě tak na ty karosy. Velké autobusy se pak třeba neotočí v dříve bezproblémové zatáčce. Třeba na Letné, najet do Letenského tunelu, je dost oříšek. Pokud takový autobus začne najíždět, veškerý provoz v protisměru si může dát pauzu, zelená nezelená. On se tam prostě nevytočí, takže když člověk vyrazí na zelenou, zůstane stát uprostřed křižovatky, protože bus se snaží napasovat do úzkého vjezdu do tunelu. A když jedou takto za sebou dva obří žluté Student agency, můžete rovnou vypnout motor. Tedy pokud nejedete zrovna z tunelu, to naopak musíte být hodně ve střehu, aby vás kolos nesmetl v protisměru. Prostě je moc veliký a tunel zase malý.

 A podobných velikostních nepoměrů lze napočítat denně dvanáct do tuctu. A to nemluvím o odřených autech, kterých takový kolos při složitém otáčení v zatáčce vybudované na Karosu sedře víc než drsný feudál svých poddaných. Třeba u hotelu na Střížkově je sedřených stop po podobných autobusových otáčivých manévrech víc, než by se řidičům těch malých vozítek líbilo.

 Prostě, velikost má svou zásadní roli, nejen v lidové tvořivosti a fantazii. Jen je třeba někdy víc přemýšlet a ne jen ohromovat…

Na střídačku

Trochu přírody a trochu (víc) kaváren:-). Aby byla rovnováha.

Karlín

Má své neopakovatelné kouzlo

Matky

Občas se díky Haničce dostanu mezi skupinu současných matek. Musím konstatovat, že někdy je to docela výživné. A je to zcela jistě fenomén. Pravda, smečka od smečky se liší, někde se člověk cítí příjemně, někde dokonce i vítán, jinde ale jen tolerován, místy nevlídně, někde i nenávistně. Sem tedy ne, zde je naše teritorium.  A běda, když nezareagujete pohotově a nezměníte směr. Pak je váš pobyt na dětském pískovišti dost podobný nepříjemnému martýriu. A poslouchat ten slovní průjem vydrží opravdu jen silní jedinci, mezi které já opravdu nepatřím. Nu, jak říkám, některé současné matky, je to výživný pozorovací materiál. Někdy se do centra dění dostanu tak rychle, že ani nestačím smečku předem identifikovat. Onehdy jsem si vyposlechla, jak ambiciózní dívka využívá svého snadno nabytého mateřství k upevnění své majetkové základny. Vysvětlovala své podobně naladěné kamarádce, co všechno si nechá pořídit, než se „dá přemluvit“ k druhému dítěti.

„Dokud nebude to nové SUVéčko, může si o dalším nechat jen snít,“ glosovala tak nahlas, že neslyšet mohl jen hluchý.  „Nebo ten nový dům?“

Nakonec se obě dohodly, že nejlepší je chtít oboje, ale dřív než po dovolené v Karibiku určitě další těhotenství nepřipadá v úvahu.

Podobné exkurze do jiného světa jsou velmi poučné. Na zkušenou by sem mohli chodit například demografové. Jistě by je překvapilo, na čem všem závisí stagnující křivka současné porodnosti. Jeho překvapení může být úplně stejné, jako když zabloudí na opačnou stranu sociálního spektra, kde se rodí i kvůli sociálním dávkám.

Pravidelné exkurze do podobných myšlenkových džunglí by ale ledacos osvětlili i těm, co se snaží přijít na kloub upadající společenské morálce či nezvladatelnosti současné mládeže.

 Po několika náhodných návštěvách současných dětských hřišť si troufám konstatovat, že mnohdy jde opravdu o smečku. Projevuje se kolektivním smýšlením a nefalšovanou dravostí.

Dítě, které v tomto prostředí vyrůstá, lze předběžně zařadit na seznam jedinců, které bude v budoucnu postrachem pedagogů napříč celým vzdělávacím systémem. A lze takřka s určitostí tvrdit, že v dospělosti se tento jeho status příliš nezmění.

Děti si na hřišti, samozřejmě dle evropských parametrů, smějí hrát jen s jedinci sobě rovnými, případné vetřelce z jiných společenských vrstev tyto matky rázně selektují. Je to víceméně automatické nebo hierarchie v těchto prostorách panuje naprosto přesně.  Všechno je tak v pořádku, dokud se neobjeví někdo, kdo hodlá zažité normy nějak pozměnit. Většinou nevědomky, protože podsouvat dětem, že si vybírají kamarády podle společenského žebříčku již na pískovišti, je dost nepravděpodobní. Zde je prostor pro smečku těchto dravých matek. To, co v takovém případě nastává, že často rovná výbuchu jaderné bomby emocí. Exploze záludností, která vytryskne z této sevřené skupinky, bývá zaměřena bez rozdílu na děti i jejich doprovod. K fyzickému násilí sice přímo nedochází, ale bábovičky vytržené z rukou nebohého dítka k fyzické újmě většinou nemívají daleko. Argumenty typu, že jde luxusní hračky jejich bobánka a tudíž žádný jiný spratek na ně nemá co sahat…Některé matky si od neustupující tenze, která je evidentně stravuje, ulevují ještě pěknou řádku vulgarismů. Jinou reakci asi ani neumí, jde patrně o jejich letité nastavení.

Člověku až zatrne, když si uvědomí, kolik takových matek vychovává své potomky v podobném duchu. Jistě byly podobní exempláře vždycky, napříč dějinami, jen někdy to vypadá, že dnešní doba jim nadmíru svědčí a jejich procento je tedy určitě větší než malé.

Občas mě napadá kacířská myšlenka o tom, že zatímco na všechno u nás je třeba kurzu, razítka či nějaké osvědčení, na mateřství a rodičovství, pokud se zadaří oplodnění, které se takovým lidem většinou daří jaksi automaticky, není třeba ničeho. Vychovávej a starej se jak umíš.

Jenomže také vím, že nejlépe se vychovají sousedovy děti, proto do podobných situací moc nerýpu. Jen pozoruji. Takové to, video et taceo. Sleduji a mlčím (a občas trochu rýpavě píšiJ)

Mnichovo Hradiště

Dlouho jsem netušila, že toto půvabné nevelké městečko skrývá hrobku Albrechta z Valdštejna. Z nějakého záhadného důvodu jsem se domnívala, že je pohřben někde v Praze, asi v Senátu:-). No,spíš i na Jičín bych tipovala, když Valdice obsadili vězni. A ejhle, ono je to všechno úplně jinak. A tak Mnichovo Hradiště byl docela lákavý cíl. Město poměrně ospalé, zámek ovšem nádherný. A hrobka tu doopravdy je:-)

Cesta z města

Cesta z města, zejména na víkend, může být docela peklo. Myslím tím dopravní peklo. To v případě, pokud míříte za víkendovými radovánkami již v pátek. Většinou to tak nepraktikuji a dobrovolně si víkend zkracuji v tom slova smyslu, že odjíždím v okamžiku, kdy je větší pravděpodobnost sjízdnosti našich přeplněných, uzavřených, rozkopaných a jinak deformovaných komunikací. Leč, nejde to tak vždycky, tudíž někdy nastanou situace, které nazývám obzvláště adrenalinovým dopravním dobrodružstvím. To je tehdy, když chci odjet z města třeba hned v pátek. Příprava je podložena řadou vyzývavých otázek. Za jak dlouho stihnu cestu, kterou běžně jezdím slabou hodinu. Bude mi pět hodin stačit? Mám jet po dálnici nebo je bezpečnější nějaká okreska? Mám na takovou cestu dostatečnou zásobu tekutin, rychlého občerstven a hlavně trpělivosti? Nedalo by se to odložit? Když se to odložit nedá, zruším veškeré páteční odpolední aktivity, abych mohla vyjet co nejdříve, a s modlitbou na rtu se vydávám vstříc několika hodinám na D1. A je to peklo. Všichni, co znám, tvrdí, že raději nejezdí. Přesto je narváno. Jak tak počumuji kolem, protože v rychlosti deset kilometrů za hodinu se to dá, vidím, že takřka každý telefonuje či je zrakem víc na telefonu než na vozovce. Ono se to asi jinak nedá, ale ti telefonisté jsou tam pořád, i v té vyšší rychlosti. I ta nakonec nastane. Na dálnici se nakonec dá dosáhnout až čtyřicetikilometrové rychlosti. Nostalgicky hledím na příkazové značky, které podél dálnice vnucují sto kilometrů či osmdesát kilometrů v hodině. Takové rychlosti prostě na páteční dálnici nedosáhnete. Tak se vlečeme padesátkou a stále děkujeme bohu, že to jede. Míjíme řadu uzavírek, vykopávek či rozkopaných úseků. Ani noha tam nepracuje. Proč také, v pátek ve čtyři, co by tam dělali? Fakt, že jich tam mnoho není ani jindy snad už netřeba komentovat. Takže se řítíme už padesátkou, mnozí stále telefonují, což mě, notorického vyznavače pravidel, poněkud vytáčí, ale je to realita. Podobná panuje i jinde, nejen v Praze či na dálnici. Ucpaný je třeba i Benešov, typický svými extravagantně vyznačovanými kruhovými objezdy, které připomínají silnici někde v Bangladéši, takže dopravní dobrodružství stále trvá. Mnohé kresby na silnici jsou dešifrovatelné pouze místním, co zde jezdí denně, pro ostatní je to vždycky tak trochu kvíz, který se ale v koloně dá poměrně úspěšně vyřešit. Takže cesta z města nakonec vyšla. Dobu, co běžně dávám za padesát minut, protáhneme na tři hodiny. A to to takřka pořád jelo, nenastala situace, kdy celé odpoledne proparkujeme na dálnici. Víkend může začít, další cesta z města bude, až bůh ví kdy. Snad aby člověk začal uvažovat o vznášedlech, protože doprava je u nás vskutku tragická (i hromadná MHD stála v koloně, takže moudré řeči typu, že nechte auto doma, s námi to jede, jsou vskutku zbytečnéJ). Takže vznášedlo nebo pěší chůze. Možná i na koni někde lesem by se dalo. Jen na nejdražších dálnicích Evropy se jezdit nedá. A v pátek odpoledne už vůbec ne. 

Želvou proti zdi

Povídky od paní Daniely Fischerové. Šestatřicet uvěřitelných i neuvěřitelných povídek, píší na obalu. Já dodávám, že je to skvělé čtení.  Blahořečím náhodě, která mi tuto knížku přihrála. Opravdu vynikající. Víc v tomto případě říkat netřeba. 

                                           

Technické muzeum

V současnosti krom jiného nabízí zajímavou výstavu. O tělesných náhradách. Krom jiného, samozřejmě. Jen mě ta protetika nějak víc zaujala. A zubařské křeslo takřka vyděsilo, neb mi připomnělo mládí a tu hrůzu ze zubaře. Ale krom protéz je tu i film, kupříkladu. Či dějiny domácnosti:-)