Nějak jsem si zvykla, byť neochotně, že žijeme pod věčným dozorem kamer, sociálních sítí, mobilních zařízení a bůh ví ještě čeho. Je to mnohdy dobrovolné, byť často jde o vynucenou dobrovolnost, protože vyčlenit se ze systému také není úplně jednoduché. No, budiž. Takže mě přestalo překvapovat, že když na něco kliknu na netu, třeba jen z zvědavosti nebo i omylem, rázem jsem zavalena atakem reklam, které zaplní moji schránku v domnění, že mě na něco uloví. Reklam, které vyskakují takřka rychleji, než stačím otevřít to, co opravdu chci, Prostě, člověk si zvykne i na šibenici, tak mě to nějak přestalo udivovat. V poslední době se mi ale stává totéž, jen s tím rozdílem, že jsem na nic neklikla. Jen jsme se o tom bavili.
Poprvé jsem to považovala za náhodu. Podruhé jsem důsledně zpytovala svědomí i historii prohlížeče, abych si byla jistá, že jsem fakt na nic neklikala a nikam nenahlížela. Že jsme si o tom jen povídali.
A rázem nastal reklamní rej na naše soukromé téma.
A to mě dost vyděsilo. Fakt jsem nic negůglila, přesto mi sociální sítě i další algoritmy nabízejí reklamu přesně na téma, o které jsme se bavili.
Naivita či neznalost nebo jak bych to nazvala, mi nechtějí dovolit uvěřit tomu, že by šlo o nějaké odposlouchávání, i když mě jiná logická možnost vlastně ani nenapadá. Mobilní telefony jsou naši osobní stbáčci, které si dobrovolně nasazujeme do života, proč by neuměli i toto?
Asi jde o nějaký záhadný algoritmus, který to odhadne z předchozího chování, ale i tak mě to nepotěšilo. Někdy mám dokonce pocit, že mi reklamy vyskakují i na to, na co jenom myslím, ani o tom nemusím mluvit. Nechci si to nijak spojovat s diktaturou umělé inteligence, jen mě to prostě leká.
Když někdy diskutuji se studenty o míře jejich pocitů ohledně svobody, většinou mi tvrdí, že se cítí svobodně, žijí ve svobodné zemi, není nic, co by jim jejich svobodu bralo....
Jen někteří dokáží nahlédnout dál, za dobrovolnou knutu mobilních telefonů a sociálních sítí.
Mě někdy napadá, že jsme v mnohém vlastně paradoxně víc nesvobodní, než kupříkladu v osmdesátých letech. Minimálně v tom, jak jsou naše životy a cesty dokonale zmapovány. Není obrany ani úniku.
Bez toho to moc nejde. A s tím je to zase už skoro děsivé.
Žádné komentáře:
Okomentovat