Sejdeme se pod ocasem

 

   Když si někdo dá schůzku pod ocasem, většina Pražanů, a snad i mimopražských ví, že mají zamířit na Václavák pod  sochu svatého Václava od Josefa Václava Myslbeka. Tedy, že autor sochy je Myslbek už většina z nich neví, Myslbek je pro některé maximálně tak prodejní pasáž Na Příkopech, ostatní to jméno už asi neznají.

   A to ani ti, co si myslí, že socha je na Václaváku od nepaměti. Nebo že se náměstí, bývalý Koňský trh, jmenuje podle ní. Nic takového. Náměstí se jmenuje na počest událostí ve Svatováclavských lázních v roce 1848 a kůň stojí na jeho vrchu od roku 1912. Jeho autor byl ve své době mezi umělci pojem. V dobrém i horším slova smyslu. Byl mistr svého oboru, ale také náladový a neoblíbený. Drsný.

 Obdařený nadáním, pracovitostí, ale i „napoleonským komplexem“.

Možná proto, že se narodil na počátku horkého revolučního léta, 20. června roku 1848. Tedy před 175 lety.

 Jako prostřední ze tří dětí.

Poměrně nulové ekonomické zázemí, proto se měl už v patnácti letech zařadit do pracovního procesu. Jako sazeč. Jakási osudová náhoda v podobě rodinného přítele ho ale zavedla do sochařské dílny Tomáše Seidana, ve své době uznávaného mistra. Ten si Myslbeka oblíbil, bral ho na studijní cesty a on se ve Vídni seznámil s dalším inspirativním sochařem, Václavem Levým. Ten pak uvedl pracovitého studenta mezi pražskou výtvarnou elitu, přizval ho ke svým zakázkám.

Myslbek patřil k těm lidem, co nabízenou šanci dokázali využít. Byl z podstaty své povahy velmi pilný a pracovitý, vnímavý. Tvořil, studoval, vydělával. Z počátku hojně jezdil i na studijní a tvůrčí cesty, později ale dával přednost domácímu prostředí.

Zabydlil se ve Spálené ulici a oženil se. Rodina se mu rozrůstá takřka geometrickou řadou, počet dětí se zastavil na čísle devět. Nicméně, rodina nebyla pro něho vždy jen radost. Mnohé děti zemřely již v raném věku, další si vzaly život dobrovolně.  Někteří chlapci zemřeli během války, prožitá traumata a ztráty dovedly k sebevraždě i Myslbekovu zádumčivou manželku Karolinu.

Osobní život mu tedy dával docela zabrat.

Ten pracovní vlastně také. Byl nadaný, pracovitý, leč nebyl moc spolehlivý. Pro zakázku „ by zabíjel“, byl ochoten slíbit jakýkoliv šibeniční termín, nedržel prý takřka žádný.

 Moc mu nešla ani ekonomická stránka věci, sem ta prošvihnul i nějakou soutěž, kam se nestihl zapsat či přihlásit.

 Přesto jeho renomé rostlo, věci, které udělal, byly uznávané a ceněné. Řadu let věnoval výzdobě Palackého mostu, pro své sochy se inspiroval texty z Rukopisů. Když pak  vystoupil Masaryk s prohlášením, že jde o padělky, cítil jako zradu a ponížení. Chtěl zakázku vzdát, tak silně vnímal veřejné dehonestující tažení proti Rukopisům.

Nakonec sochy inspirované neexistující dávnou českou minulostí dokončil, na mostě zůstaly do konce druhé světové války. Dnes je můžeme obdivovat na Vyšehradě.

 Vytvářel samozřejmě i další sochy, mnohdy pracoval na mnoha zakázkách současně. Můžeme vidět jeho karyatidy na České spořitelně, votivní sochu kardinála Schwarzenberga či slavný Krucifix.

 Své nejznámější soše svatého Václava věnoval třicet pět let svého života. Přes všechny peripetie, které zrod slavného sousoší provázely, byl pomník veřejnosti odhalen v roce 1912. Byl to kůň s Václavem a socha Ludmily a Prokopa. Až později přibyla socha svatého Anežky (někdy během války) a dva roky po jeho smrti se na pomníku objevil i Vojtěch a sousoší získalo dnešní podobu, kterou jeho autor v celku nikdy neviděl. 

Ale v roce 1912, kdy se pomník odhaloval, téměř paralelně s další jeho slavnou sochou Máchy na Petříně, kam se dnes prvního května chodí celá Praha zamilovaně políbit, byl možná chvíli spokojen, byť se o něm tradovalo, že spokojený doopravdy on nikdy není.

 Zemřel o deset let později, v červnu 1922. Jako uznávaný mistr, rozporuplný pracant, geniální tvůrce, obávaný učitel, zlomený otec a manžel.

 Odešel jako „jeho veličenstvo Myslbek“, jak mu na základě jeho iniciál přezdívali studenti, které dlouhá léta vedl. A kteří si až ve své vlastní dospělosti často uvědomili onen aha efekt, že bez Myslbekovy umanutosti a pracovitosti by možná ani oni nebyli tam, kde jsou.