Oficiální místa

 Již roky se potýkám s více méně nezodpověditelnou otázkou, jestli ministerstvo školství, mládeže  a tělovýchovy považovat za přínos nebo za nutné zlo. Někdy je to kupodivu docela sporné. Vnímáte-li jako automatické, že každý obor má mít své ministerstvo, je to zcela jistě první možnost. Podobně jako v Bradavicích měli své ministerstvo kouzel, funguje pro nás ministerstvo školství a tělovýchovy. Je to tak zažité a musí to být.

Berete-li v úvahu fakt, že daný úřad vám většinou nijak nepomůže, zahlcuje vás často jen nepotřebnými lejstry a nesmyslnými požadavky, je to bez pardonu jasně druhá možnost.

  Jistě je možné otevřít i jiné úhly pohledu a zajímat se třeba o to, zda daný ministr rozumí svým učitelům, nebo zda je to pro něho jen politická funkce, schůdek v jeho stranické kariéře. Tento přístup by asi byl ještě třaskavější než ona původní premisa. Jenomže jiná relevantní hodnotící kritéria nejsou k dispozici. A navíc se často zmiňuje kontroverzní otázka, zda je ministr empatický vůči školám spíš plus nebo jasné mínus? Na city se přeci ve vysoké politice nehraje?

Po mnoha letech ve školství už asi mlhavě tuším, jak definovat roli ministerstva školství:

Jde o úřad, který eviduje vaše pedagogické chyby a tváří se přitom pokrokově.

Roky jsem se domnívala, že všechny nedostatky českého školství umím nějak pojmenovat, že jsou jasné a uchopitelné. Za skoro třicet let za katedrou jsem rovněž úspěšně zmapovala všechny neúspěšné reformy či pokusy o státní maturitu, přičemž některé aktivity bych si troufla bez nadsázky označit za bizarní. Nicméně, jak praví klasik, člověk se stále učí, proto s údivem konstatuji, že rozhodně není všem pokusům konec.

   Řeklo by se, že alespoň v době nečekané globální krize se ministerstvo pochlapí a nějaká kritika na jeho činnost se bude hledat jen těžko. Avšak ani koronavirový kolaps dvacátého roku nebyl dostatečně intenzivním impulsem pro legalizaci existence ministerstva jako patrona a ochránce školského systému. Nenastala fáze, že by se na odpovědná místa mohly školy spolehnout. Například ohledně informovanosti, záštity či podpory, o té materiální ani nemluvě.

A někdy se zádrhel v komunikaci objevil i tam, kde to dosud jakž takž fungovalo. Třeba v hodnocení. Podle ministerstva se najednou nemělo hodnotit vůbec nic. Nebo v docházce. Netušila jsem, že se tak snadno může z povinné školní docházky stát cár papíru.

   Ale na druhou stranu musím uznat, že ministerské argumenty jsou přesvědčivé. Je přeci neočekávaná situace. A s online povinností ve výuce školský zákon prostě nepočítá.

Zkrátka, komunikace s ministerstvem školství  je pořád ve fázi pokusu a omylu. S představou, že jednou to přeci musí vyjít. Ale není to vůbec jednoduché. Jeden nesmyslný příkaz akceptujete a vstřebáte, další vyvstane. V covidovém období to byla třeba přítomnost dětí ve škole. S okamžitou platností byla přísně zakázaná. Jakoby se řadě předchozích dětských generací zhmotnil utopický sen. Napadalo někdy někoho, že by bylo možné zakázat vstup dětem na školní pozemek? Nebo že by nastala jakási reinkarnace Vernových fantasy představ a dva roky prázdnin nabraly zřetelné kontury?

V covidovém případě to úřady skutečně dovedly do takových absurdností, že se děti nemohly ke škole ani přiblížit. Jejich učebnice a osobní věci, které zde zbyly po nenadálém nařízení vlády okamžitě uzavřít školy, se směly předat jen jejich dospělým zákonným zástupcům za dodržení všech nejpřísnějších hygienických podmínek. Běda, jak by někdo neměl při distribuci zapomenutých učebnic chemie na chodníku před školou roušku a dvoumetrový odstup.

Bylo tedy evidentně žádoucí, aby si pro školní pomůcky svých dětí chodili tatínkové, jejichž dosah paží na ty dva povinné metry většinou stačil.

Učinit ze školní půdy dětem zakázané území se dosud v dějinách nepovedlo nikomu. Tady to fungovalo pod zástěrkou boje za národní zdraví. Zakazuje se odjakživa rychle a snadno. Striktní zákaz ale logicky funguje jen do okamžiku, kdy se někdo (drzý) začne ptát, co dál. Zákaz přeci nemůže mít nekonečnou platnost, to se nepovedlo ani žádné totalitní moci, byť si to zcela jistě přála.

 V okamžiku, kdy je požadováno nějaké smysluplné a efektivní řešení, ministerstvo školství z neznámých důvodů začne mlžit, aby vzápětí veškerá jejich komunikace zmizela spolu se spadlými webovkami a nedostupným telefonem. Když ředitelé škol neví kudy kam, ministr školství s lítostivým výrazem v obličeji, maskovaným firemní rouškou, slibuje něco, co vzápětí jiný ministr rozmetá na kousky.

Slibuji, co jsem slíbil a odvolávám, co jsem odvolal!

Když trpělivě vyčkáváte, ztratíte se v záplavě nicneříkajících frází a nastalou situaci stejně musíte řešit improvizovaně, na koleni.

   Nevím, jak je to možné, ale v našich zeměpisných podmínkách to funguje sto procentně. Dlouho jsme nad tím mávali rukou. O nic nešlo. Najednou ale bylo všechno jinak.

Už o něco šlo.

 Nastala kritická covidová doba a školství přešlo na distanční výuku. A to nebylo jen tak.

Začali jsme se nastalou situací prokousávat. A také objevovat nové dimenze vzdělávání. Všem dole totiž došlo, že co nefungovalo dosud, nenaskočí na první zatleskání. Například zmiňovaná neschopnost komunikace. Řekne něco do médií a za půl hodiny to jeho kolega z vlády vyvrátí.

Oni se snad neumí mezi sebou domluvit?

   Jako v otázce znovuotevírání škol. Zavřít je uměli naráz. Pustit děti zpátky do škol už bylo obtížnější. Každý tvrdil něco jiného. Ministr školství se neuměl domluvit s ministrem zdravotnictví. A do toho jim ještě krafal ministr vnitra, který si na to oblékl výrazně červený svetr. Zjevně podle psychologického návodu, že před agresivní rudou všichni couvnou. Necouvli.

Ale hádali se a k ničemu to nevedlo. Jen tím dokázali vyplnit hlavní zpravodajské vysílaní všech celoplošných televizních stanic, o těch internetových ani nemluvě.

Když došlo na následnou tiskovku, divili se všichni přítomní novináři.

Padaly dotazy typu: „ Kdy se děti vrátí do škol?“ „ Na čem jste se dohodli?“ „Jaký plánujete další postup?“  „ Dle vašeho twitteru  se děti do lavic letos nevrátí, to jste myslel vážně?

„Situaci budeme i nadále monitorovat.“ Odpověděl jeden z nich sebevědomě.

„Ale,“ nedal se jeden z novinářů, „To jste snad dělali dosud! Co bude dál?“

Moderátor tiskovky mu sebral slovo. Skutečně není doba na vtíravé dotazy.

   Jednu věc ale nechápu. Proč těm papalášům není ani trochu stydno? Vždyť oni si doopravdy berou děti jako rukojmí.

Ne, že by nešlo o zajímavý experiment se vzdělaností mladé generace. Zakázat jim přístup ke vzdělání, třeba se v duchu premisy o zakázaném ovoci budou víc snažit?

Otázkou je ale spíš varianta, že na dětech odpovědným místům zas tak moc nezáleží. Hlavní jsou přeci vlastní politické body, to je to, co se počítá. O to víc, čím vyšší je postavení.

Ale třeba jsem jen skeptik a celé je to čekání na Godota. Respektive na ministra školství, který školám rozumí a má je rád. Jak prosté, Watsone, že?

Nepřipravenost

Česká ( a asi nejen česká) osvěta je na poměrně vysoké úrovni. Jedno ale nezvládá, informovanost o stáří. Nemyslím tím samozřejmě bídu výše důchodu a radikální snížení životní úrovně. To je naopak na programu dost často, mnohdy i v té podobě dostat z vás co nejvíce peněz na různé důchodové fondy, které pak zkrachují (rozuměj někdo je vytuneluje). A bránit se moc nelze, vždyť kdo vám dnes dá nějakou jistotu, že? O tom ale hovořit nechci. Napadlo mě totiž, jak málo jsou lidé připravováni na pocity spojené s přicházející věkem. Tak zatímco od dětství vás pořád někdo na něco chystá: až budeš běhat, až budeš větší, až půjdeš do školky, až půjdeš do školy…. O pubertě ani nemluvím, na tu vás připravují  ( a spolu s vámi i sebe J) léta dopředu. Ale vy zase víte, že vás čeká boj hormonů, uhrovitá pleť, první sexuální zkušenosti, poslední rozloučení s plyšovými hračkami a nepopsatelný pocit nové svobody a vlastní nesmrtelnosti. Připravují vás i na pocity první menstruace a poslední návštěvy v dětské ordinaci. Hodně se předem dozvíte o maturitě, manželství, porodech i porozvodových depresích. Ba i krize středního věku je často na tapetě, jen ten pozdní věk je často tabu. Možná

 i proto, že dnešní doba není pro staré, mnozí svůj věk tají, jiní si ho nepřiznávají. Je in cítit se mladý. Jenže ono to tak uvnitř nefunguje. Ostatně, mnohdy ani z venku ne. A tak i když se díky tlaku okolí snažíte být in, přicházejí první drobné ťafky ze strany okolí, které většinu sílí s blížícím se kulatým jubileem. Za jeho hranicí budete zase v jiné kategorii, více tabuizovanéJ,tak si někteří na vás smlsnou předem. Tak zatímco vy, duchem stále skutečně mladí, se dost intenzivně divíte, že takové číslo budete skutečně „slavit“, ostatní si zcela evidentně myslí, že to máte již dávno za sebou.Do toho přicházejí  drobné komentáře, jen tak třeba dotaz kosmetičky, zda budeme barvit to obočí či co s těmi vráskami? O vráskách jste nějaké povědomí měli, ale co to obočí? Ztrácí barvu?

 Vzápětí kontruje kadeřnice „pochvalným“ komentářem: „Ty šediny vám ale pěkně melírují,že?“

Objevují se drobné bolístky i větší bolesti, už neskáčete jako jelen (maximálně jako ten, co byl střelenJ), déle se rozhýbáváte a cestovní kanceláře vám bezostyšně nabízejí slevu pro seniory. Ale nikdo vás na to nepřipravil, musíte si to sami projít a vyzkoušet. Občas dumám, co to se mnou je a pak mi dojde, ejhle, to je to stáří. A tak nezbývá než se bát, co ještě přijde. Nic zlého zatím netuše, protože nic ve stylu „ děvčátko, na slovíčko“ pro blížící se stáří není. Nebo jsem ještě na to nenarazila, třeba „Babičko, slyšíš? Nebo „ Vrzající klouby nejsou sexy.“

Možná díra na psychologickém trhu?:-)

Obrana školního dějepisu

V poslední době je všude plno statistik, jak mladí neví nic o našich tragických osmičkách, neznají svoji minulost, nezajímají se o aktuální politickou současnost, neznají souvislosti….. 

Ještě nikde jsem ale nečetla o těch, co to ví a o dějiny se zajímají. Přitom i tací existují!

Pak se samozřejmě kdekdo diví, že takový školní dějepis má pověst ještě horší než samotná matematika.

Já třeba nedávno přemýšlela o náhodných anketách. Ještě jsem neviděla medializovanou akci, kde by redaktoři pátrali po osmičkách matematických, že by se ptali náhodně vybrané mládeže, co jsou to derivace, odmocniny či třeba takové funkce (samozřejmě matematické J) Přitom matematika je maturitní předmět a ve školách má vždy týdenní dotaci minimálně pětihodinovou, ne-li větší. Dějepis je proti tomu taková Popelka, dvě hodiny týdne maximálně. A pokud není empatický ředitel, nemusí být ani to. A mnohé školy si klidně střelí rok bez dějepisu.

Dalším nezanedbatelným trendem je móda kritizovat školy, pokud chtějí po dětech něco zpaměti. Všechno si totiž najdou! Je trapné chtít po nich něco nazpaměť.  To je oblíbené téma redaktorů, hlavně pro boha, nic zpaměti. A pak přepadnou chudáky středoškoláky, aby jim zpaměti vysypali události několika vybraných letopočtů. Na základě jejich neznalosti pak už  neustále zní mediálním světem ostrá kritika školního dějepisu, nic ty děti nenaučí, učí je jenom pravěk, dvacátého století se neučí, pokud ho někdo náhodou učí, pak nudně….

A tak ten školní dějepis tepou zleva, zprava, zdola i shora. Možná by trocha umírněnosti v této svaté válce neškodilo. Dějiny se do popředí lidského zájmu většinou dostávají až s postupujícím věkem, v době dospívání je hlavní nějak projít školou a nějaké tragické osmičky jsou jim většinou upřímně ukradené. Je to pro ně pravěk, úplně stejně, jako byla pro nás třeba druhá světová válka, byť v průběhu naší školní docházky to díky osnovám vypadalo, že skončila včera. A zítra zase může začít! Stejně nám to bylo fuk:-).

Pokaždé mě tyto mediální floskule dokážou pěkně rozlítit, byť je mi jasné, že je to marnost nad marnost. Přesněji řečeno, kdo chce psa bít, hůl si vždy najde.  A do školního dějepisu se tak dobře tepe. Jsou to přeci jen data, nuda, bez dějin dvacátého století…Co na tom, že jde o názor z devadesátých let, který všichni tak rádi papouškují. Je to snadné, viditelné, mnozí tomu rozumí ¨

a mohou se nad tím pohoršovat, zatímco nad neznalostí maturitní derivace se zas tolik znalců pohoršovat nemůže.

Zkusila jsem za školní dějepis lobovat. Podle mých zkušeností už dávno není jen o datech, dvacáté století se normálně učí, do škol se zvou pamětníci, takže se dbá i na příběhy, pravěk není stěžejním tématem výuky, moderní dějiny mají víc prostoru (pořád ale ne tolik, co matematika, to zase ano).

Že náhodně vybraní jedinci neznali zkoumaná data, může být pravda a také nemusí. Často je to jen hon na čarodějnice. Nebo výplň okurkové sezóny. Nebo šikovná manipulace. Mnohdy ani sami redaktoři nevědí odpovědi, dostali je napsané před vysíláním. Takže by se nad podobnými anketami dalo velkoryse mávnout rukou. Dalo, kdyby….

Kdyby podobná prohlášení jen tak proběhla éterem, tak asi budiž. Jenže velmi často jde o dlouhou kritiku, místy přerůstající až v dehonestaci těch, co ty malé školáky s dějinami teprve seznamují. Seznamují je v době, kdy opravdu minulost je pro ně dost nepodstatná. A ti, co na chuť dějinám přicházejí s přicházejícím věkem, zcela jistě sklízejí to, co kdysi dávno někdo svými příběhy či vyprávěním zasel. Osobně mám někdy pocit, že jde úplně o křížové tažení. Těch, co nyní už ví, co se kdy odehrálo a s radostí se povyšují nad ty, co tyto vědomosti nemají. A dělají to se zjevnou rozkoší. Myslím, že se nemýlím, když řeknu, že jde o docela neférový souboj. Takový naoko, takřka populistický. Protože co veřejnost spolehlivě potěší? Kritika školství v tomto směru nemůže zklamat.

Někdy trochu bojuji, ale většinou jsem dost zklamaná a hodně rezignovaná. Je to pořád dokola a jde o boj takřka sisyfovský.

Z toho by ovšem plynulo, že souhlasím s názorem o neznalosti dějin mladé generace. Nesouhlasím. U svých vlastních studentů bych dokonce dala ruku do ohně, že podobné věci znají (ruku tedy pro jistotu levou, ale dala). Dějiny jsou oříškem obecným, nezná je kde kdo, napříč generacemi. Včetně zákonodárců, v našem Parlamentu moc znalců historie opravdu nesedí. Takže je trochu sfér házet neznalost jen na mládež, potažmo na žactvo školou povinné a jejich kantory. Možná je zakopaný pes hlavně v tom, že si všichni myslí (tedy ti, co myslí), že vše si opravdu lze najít. Aspoň se to tak prezentuje.

Zvážit by se tedy měla schopnost volit slova. Jestli by nebylo vůbec nejlepší poskytovat prostor pro podobně pochybné ankety jen ve vybraných institucích, rozhodně ne někde na ulici.

Jasné je jen to, že historie už dávno není učitelkou moudrosti. Spíš svědkem neschopnosti. Zda dětí, učitelů či celé společnosti je už na úsudku každého z nás. Jediné, co si na závěr neodpustím, je poznámka, že školní dějepis je v tom zcela nevinně. 

Všechno je jinak

Psáno pro časopis Rodina a škola

   Ve veřejném prostoru se velmi často mluví o českém školství. Většinou v souvislosti s nějakou reformou, skandálem či nějakým „objevným“ zjištěním ohledně nedostatku financí. Často také bývají na tapetě osmiletá gymnázia, kterým čas od času nějaký z mocných hrozí zrušením.  Ještě sice k ničemu takovému hromadně nedošlo, ale mluví se o tom poměrně často. Mnozí političtí rétoři svoji myšlenku často okoření oblíbenou frází boje proti elitářství, a na to mnozí lidé slyší. Pak se kdekdo diví, že některé školy berou doslova kde koho, protože jakmile by získali punc elitářů, nemají v proletářském prostředí dnešní naoko pokrokové doby moc existenčních šancí. Slovo elita získalo

u nás už trvale poměrně negativní nádech.

Kdyby se ale někdo chtěl zamyslet nad tím, kam tito odpůrci osmiletých gymnázií či jiných forem „elitního“ vzdělávání posílají studovat své vlastní potomky, asi by se docela divil. Prvně jsem si tohoto jevu  všimla u paní Buzkové. Svého času ministryně školství ostře vystupovala proti osmiletým gymnáziím. Šlo tehdy o tak masivní atak, že to určitou chvíli doopravdy vypadalo na vymazání této formy vzdělávání ze systému.  Podstatou celé akce byla vehementně hlásaná myšlenka, že je třeba podporovat klasické české vzdělávání, tedy základní školství a na ně navazující české středoškolské čtyřleté období.  Jistě hezká premisa, která mohla být mnoha jejím podporovatelům sympatická. Ovšem….

 Jako„potvrzení“ jejích slov poté prosákla na veřejnost informace, že dcera paní ministryně studuje na francouzském lyceu!!

 Důvěra paní ministryně v české školství byla tehdy mediálně propíraná, to ano, leč nic to na dané věci nezměnilo.

   Možná by se podobné situace hodily jako příklad pro vysvětlení rčení, že někdo káže vodu a pije víno. Onehdy jsem ho ve svém výkladu náhodně použila a řada dětí mu nerozuměla. Tudíž třeba verbální podpora klasického českého školství formou likvidace osmiletých gymnázií versus reálná důvěra ve francouzský model vzdělávání by třeba velmi dobře mohla posloužit jako jeden z názorných příkladů pro vysvětlení daného pořekadla.

Když jsem o celém problému začala víc přemýšlet, vyskakovalo podobných příkladů mnohem víc.

A nemusela jsem ani do historie jako v případě paní Buzkové. Naše dynamická současnost nabízí podobných názorových veletočů přehršel.

Není nutné nikterak složitě pátrat, jde o věci veřejně známé, které ale zanechávají naši veřejnost dokonale lhostejnou. Nechci samozřejmě nikterak zpochybňovat právo každého jedince na výběr vzdělávacího ústavu pro svoje děti. Ale soulad toho, co hlásám a co žiji, to rozhodně nenabízí. Pan prezident třeba často a rád hovoří o nevhodném elitářství, a jak je třeba podpořit neplacené školství, nejlépe dostupné všem. Svoji dceru by ale asi českému školství, které je dostupné všem a není tedy ani náznakem elitářské, nesvěřil. Anglické školy, kde jeho dcera studuje, mají v tomto směru naprosto jasně definovatelnou pověst.

Ostatně ani náš současný premiér se nezhlédl v českém vzdělávacím systému. Jeho potomci získávají vědomosti ve Španělsku. 

„A to nějak vadí?“ podivil by se jistě každý z nich okázale. „A není to snad nějaká kampaň?“

Musela bych si připravit složité argumenty, pokud by to měla být kampaň, o které chceme diskutovat.  Ty ale nechci hledat a už vůbec ne široce rozepisovat. Jde totiž hlavně o pocit. Když českému školství nedůvěřují ti na nejvyšších místech, což prakticky projevují výběrem školy pro své vlastní děti, těžko jim poté věřit často hlásané předvolební heslo o tom, že školství je jejich priorita. Jenže jak poznat, proč to vlastně dělají a co svým výběrem sledují?

Je to jejich osobní věc, nemůže jim přeci někdo diktovat, kde budou jejich děti studovat. Ale vypovídá to o jejich přístupu k věcem veřejným. Nebo to alespoň krásně ilustruje výše zmiňované, jak někdo káže vodu a pije víno. Myslím, že i studenti na takovém příkladu význam rčení snadno pochopí.

Zjistit, jak je to se vztahem celebrit ke školství jako takovému nedá většinou moc práce. Stačí se pozorně zaposlouchat do rozhovorů či projevů. Zarazí vás, jak mnoho veřejně známých lidí vyhledává privátní či zahraniční školy. Je snad něco špatného na českých školách? Nu, spíš je něco shnilého ve státě českém. Proč by se mělo veřejně hlásat, že i tady chceme a máme exkluzivní školy, když je mnohem líbivější bojovat proti tzv. elitářství? Chcete snad podporovat nějaké výlučné nadstandardní vzdělávání?

    A ještě jeden úhel pohledu. Prestižní vzdělávání může být někdy žádoucí, avšak je třeba si dávat pozor, aby se o něm moc nemluvilo. Je totiž zřejmé, že takové školy nejsou pro každého, hlavně kvůli finanční nedostupnosti. Což je jistě hlavní důvod, proč se o tom nemluví. Rozhodně ne před volbami. Ale ani jindy se to moc nehodí do politického portfolia. Přitom by to nemusela být vůbec otázka k zamyšlení, kdyby ji neprovázela ona kulisa navenek hlásaného nesouladu s výběrovými formami studia. Osmiletých gymnázií je v systému asi hodně, ale vykrystalizovala by jejich vlastní pověst, buď úspěšná, nebo ta z opačného spektra.  Hromadná likvidace pod heslem jakési falešné rovnosti je v takovéto atmosféře totiž hodně těžko uvěřitelná.  Paradoxní je, že politické body se za ní sbírají už léta. Že osmiletá gymnázia stále přežívají je vlastně zázrak. Podmíněný možná i tím, že elitní vzdělávání většinou neuvádějí jako svou prioritu. To se u nás nenosí 

Geny

Geny nevyčůráš, praví lidová – nevím, zda moudrost, ale prostě se to říká. Vysvětluje se tím fakt, že mnohdy můžeme dát výchově naprosté maximum a stejně to dopadne jako u nevyvedeného strýce nebo divoké prababičky.  Pravdou je, že tato definice může mít dvě linie, jednou je podoba a druhou pak vlastnosti a povaha.  A někdy, vlastně spíš často, se to zajímavě, ba až paradoxně, kombinuje. Geny nevyzpytatelně skáčou mezi generacemi a tak se velmi snadno mže stát, že ve vaší dětské postýlce podřimuje kopie vzdálené tetičky či nezdárného bratrance, kterého nemůžete ani vidět. Geny v tomto směru dovedou často velmi překvapit. Čekáte, že si vychováte vlastní „klon“ či někoho, kdo bude prostě celý vy a ejhle, on se vám vyklube strýc z otcovy strany, se kterou jste léta ve přiJ. Nebo se vám narodí sourozenec, kterého od malička nesnášíte a najednou vychováváte jeho malou kopii.

Ne, že by to bylo nějaké pravidlo a že by to mělo zásadní vliv na mezilidské vztahy. Prostě to tak je. Popravdě řečeno, byla by to asi jinak nuda, kdyby se rodily jen malé verze nás samotných. Genový mix může totiž přinášet zajímavé varianty. Vychováváte dítě podobou, celá vaše sestra, ale vlastnosti zdědilo po dědovi. Nebo je úplně jiný, než kdo kdy ve vaší rodině byl. Je to prostě zajímavá loterie, kterou všichni hrajeme. Někdo má doma hnízdo plné svých malých kopií. Všechny děti jsou jako přes kopírák. Jinde se vzájemně nepodobají ani dvojčata. Stejně je tomu s povahovými vlastnostmi. Někdo je prostě celý táta, včetně jeho gest, chůze či otravných připomínek, jiný je patrně po někom z dávné minulosti. A to nemluvím o těch, co jsou po sousedovi, tyto věci mají svůj vlastní vývojový směr.

Představuji si to zděšení, když v rysech roztomilého miminka rozeznáte rysy tetičky, kterou tedy ale opravdu nemusíte. Budete mít tu tetku denně na očích. Jenže ono to roztomilé dítko ve finále mluví a myslí jako vy, takže mix, kterého byste se asi nenadáli, leč máte ho naservírovaný ve vlastním dětském pokoji.

Pravda, většinou jsou kombinace vítané, každý si navíc nějaký svůj typický rys v potomkovi najde sám. Horší je to s povahou a chováním. Je-li někdo geneticky třeba lenoch (nechci hned do absolutní negace a hovořit o lumkovi), těžko s tím něco zásadního nadělám. Jistě, trochu výchovného působení zmůže to, že alespoň v určitém období je jeho lenost méně viditelná, ale s přibývajícím věkem se stejně bude podobat svému předobrazu. A bude stejný lenoch, jak býval dědeček, puntičkář, jako je táta či hypochondr po pratetě.

Také se říká, že geny skáčou ob generaci, takže si třeba domů s porodnice přivezete malou babičkou či dědečka. Buď povahou, nebo podobou. Mnohdy v kombinaci s obojím. Takže hádáte- li se se svou matkou, protože máte každá diametrálně odlišné názory na všechno, kachní počínaje a partnery konče, lze očekávat, že podobné spory povedete jednou se svojí dcerou. Ta naopak bude pevnou spiklenkyní své babičky a společně vás budou přivádět k šílenství.

Kombinací samozřejmě vyvstává víc. Když totiž začnu pečlivěji sledovat rysy a vlastnosti všech blízkých (a svých, samozřejmě), musím s ulehčením konstatovat, že nikdy to není úplně stoprocentní. Takže z něčí nesnesitelnosti v kombinaci s inteligencí z jiné strany a smyslem pro humor zase z jiného směru může vyjít bytost, která je logicky originální a je na nás, zda budeme hrdě konstatovat, že je celá po nás nebo s despektem, že prostě nevím, po kom to dítě jeJ.

Přes všechna pozitiva je ale nejvíc humorné, když vychováváte vizuální otisk někoho, komu jste od dětství nemohli přijít na jméno. Život a geny prostě tropí hloupostiJ. Nebo mají smysl pro humor.

Když informace, tak ode mě:-)

Jedna mladá psycholožka přišla s návrhem, že když platí GDPR, měla by ho uplatňovat natolik důsledně, že o svých klientech nesdělí nikomu ani půl slova.

No, něco na tom jistě je, jen si to neumím moc představit prakticky. Lze vyřešit nějaký problém, když druhým nesdělím, jak mají postupovat? Nebo ji řeknu jen něco, patrně to, co sama uznám za vhodné? Myslím, že si plánuje to druhé. Je to takové důležitější, najednou se cítí být někým, kdo rozhoduje o tom, co budou druzí vědět a co ne. A taky manipulativnější, když si uvědomíme, jako moc si tím vlastně osobuje. Na druhou stranu závažnost psychologického vyšetření může být devalvována, když budete příliš o všem diskutovat.

Je asi třeba umět najít míru, co říkat a kdy mlčet. Což je ovšem léty ověřená pravda, která nemá s GDPR vlastně nic společného, přesto by právě nyní měla znovu přijít na přetřes. Podle mého by bylo úplně nejlepší, kdyby se někteří horliví vykladači všech nových nařízení nejprve naučili vnímat své okolí. Aby nemuseli znovu objevovat Ameriku. Nejlepší by pak bylo, kdy uměli i naslouchat. Jenže takové umění se na školách neučí. Přitom adeptů na nějaký rychlokurz by bylo víc než dost. Vidím kolem sebe lidi, kteří se zalykají vlastní důležitostí a přitom nevnímají, že jejich chování často připomíná pohyb slona v porcelánu. Navíc slona, který si nedá poradit, protože se mu líbí vyšlapávat si svoji vlastní cestičku. Rozumím snaze být originální, leč nemělo by se zaměňovat s arogantní a sebestředný. I když na druhou stranu, i to je vlastně originalita.

Nelze samozřejmě popřít, že ochrana osobních údajů má hodně co do sebe. Leč jsou tací vykladači, kteří najednou mají potřebu mluvit v šifrách. Nebo nesdělovat vůbec nic, protože si přečetli, že se to nemá. Předpokládám, že takový jedinec je zatím hlavně teoretik, protože praxe ve finále přináší i jiné momenty. Těžko totiž lze kupříkladu pomoci studentovi, když se psycholožka, z podstaty věci předurčená k řešení problémů, tváří, že nic neví, protože ona nemůže vůbec nic říci. Trošku potíž bude asi s pochopením meritu věci. Protože když ona bude tajemná jak hrad v Karpatech, dítě bude nadále trpět svými problémy, protože mu nikdo nepomůže, jelikož neví, s čím. S výkladem ochrany se tady musí hodně opatrně, leč vysvětlujte to někomu, kdo nechce vnímat. K přímé konfrontaci ani k nějaké dehonestaci se takový přístup či osobitý výklad GDPR moc nehodí, je to maximálně na takové rezignované povzdechnutí. Někde to ale řeší úplně jinak.  Nemají psychologa a sází na zdravý selský rozum, cit, intuici i empatii. A světe div se, ono to funguje…

Úřední šiml

Snažím se žít bez konfliktů, ale čas od času se nějaký ten šprajc přihodí, patrně zákon schválnosti. Naposledy šlo o srážku s úředním šimlem. Ukázalo se, že jednání s obvodním molochem nebude tak jednoduché. Hned u vchodu mě zastavil nerudný mužík s brýlemi šikmo posazenými na nose. Vypadal, že právě utržil nějakou facku a podle toho se také choval.

„Kam jdete?“ Obořil se na mě, aniž by se obtěžoval nějakým pozdravem.

Otázka mi připadala přehnaně důvěrná, co je mu do toho?

Nechtěl nikterak akceptovat, že je to moje věc, kam mířím. Chvilku bojoval se svým egem a pak vítězoslavně ukázal na elektronickou vrátnici s poukazem, že si stejně musím vytisknout pořadové číslo.

To mi samozřejmě nemusel připomínat, leč nechtěje přilévat oleje do ohně, spořádaně přistoupím k aparátu, abych se vzápětí stala majitelkou trojmístného pořadového čísla. Nahlížeje mi přes rameno, patrně ve snaze potvrdit své imaginární vítězství, zlomyslně dodal: „No, to si počkáte!“

Chtěla jsem se informovat, kde přesně se mnou žádaný úředník nachází, ale tento člověk rozhodně nebyl ten, komu bych se chtěla svěřovat se svou bezradností ohledně orientace ve spletitém labyrintu místního úřadu. Pravda, mohla by to být zajímavá diskuse, ale nebyla jsem na ni správně namotivovaná.

„Abyste to stihla do konce úřední doby,“ syknul mužík poslední jedovatou slinu a otočil se k nově přicházející paní, ve které vycítil svou další oběť.

Došlo mi, že pokud úřad nasazuje takové lidi hned dole na vrátnici, patrně ani jednání v kanceláři nebude to pravé ořechové.  Jde o jakýsi organismus, dokonale propojený, kde spodek dokonale kopíruje vršek. Dá se to trochu pochopit. Je to ostatně i obraz současnosti, když shora vanou vulgarity a arogance, dole se tyto ingredience rozdýchávají v ničivě plíživý a již hodně palčivý a spalující požár.

Jenže na ono jednání jsem musela. Pravda, kdysi dávno byli úředníci stvořeni jako pomocníci pro lidi, takoví průvodci spletitostí různých veřejných nástrah a podobných záludností. To je již dneska dávno překonané. Na úřad se dneska nechodí, ale předvolává, eventuálně jde, leč  se sevřeným žaludkem. Můžete si na takovou návštěvu klidně i vzít dovolenou, protože tam je pánem vašeho času vždycky jen člověk za přepážkou. Někdy se tam můžete i celkem snadno vyděsit. Ano, pořád mluvím o úřadě, samozřejmě pro jistotu bez konkrétních indícií, abych nakonec nebyla za odměnu předvolána. Nevím, zda bych se pak víc vyděsila obálky s modrým pruhem nebo samotného jednání s nenaladěným úředníkem. Třeba takového na stavební oboru. Který, ač sám bez příslušného vzdělání, které se dnes už také dávno nenosí, děsil lidi výhrůžkami o nutnosti zbourat jejich nemovitost. Prý ve stavebním zákoně objevil něco, co čin jejich stavbu černou. Než dotyčnému došlo, že jde o blamáž, prožil si svou chvilku strachu nebo alespoň úředně vzbuzené nejistoty. Jakmile si to jeho klienti řekli mezi sebou a přestali se bát, začal hledat jinou kličku, jak zvýšit svou auru všemocného úředníka.

To byste ale nevěřili, kolik takových expertů na mnoha různých oborech sedí. Pravda, nejsou všichni stejného ražení, ale většinově se v takové charakteristice úřednictva moc nemýlím. Na našich úřadech je totiž možné skoro všechno .Tedy krom jediného, rychlého a efektního jednání.

Zařídit vícero různorodých lejster či dokladů na jednom místě je kvůli mnoha obstrukcím, nařízením a nepochopitelným příkazům velmi nesnadné, někdy dokonce nerealizovatelné.

Ne, že bych to nějak smysluplně bojkotovala. Někdy dokonce docházím na úřad bez vyzvání, leč vždycky z nutnosti a nikdy s radostí. Často přemýšlím, jak bych se asi v úřednické kanceláři chovala já. Napadá mě v té souvislosti, asi díky mé slabosti pro historii, že by bylo hezké, kdyby se na nějakém úřadě, třeba v nějakém prostoru označeném jako skanzen, vrátili k původní myšlence, kterou byla pomoc lidem všeho druhu, nejen těm, co přicházejí s obálkou v kapse.

Pokud by si z toho textu někdo dovozoval, že cítím nějakou averzi vůči úředníkům, neměl by tak úplně pravdu. Nesoulad cítím ve vztahu k úřednímu šimlu. Například tam, kde se mezi paragrafy ztrácí lidský nadhled a zdravý rozum. Například tehdy, když kvůli jednomu dokladu běhám od čerta k ďáblu a zainteresovaní úředníci se tváří, jako by nikdy neslyšeli o technice, propojení jednotlivých oborů či nedej bože  o nějaké elektronické databázi. To pak mizí zásady slušného chování a člověk má chuť vstoupit do konfliktu. Někteří z nás k tomu mají dost velkou tendenci. Nakráčejí na úřad ve snaze vyřešit svůj malicherný problém, který během pobytu v úřednické kanceláři nabude obludných rozměrů. Úředníci většinou nemají rádi, když se po nich toho chce hodně najednou. Ne že by snad úředník klienta přímo napomínal, jako tomu bylo dole u vrátnice. Tady jsou metody mnohem sofistikovanější. S úsměvem (idiota) vás pošle o patro výš, tam zase o dvě níž a tam už je po úředních hodinách, takže musíte přijít až za týden, kdy zas mají úřední den. A tak to může jít donekonečna.

V zásadě se tedy snažím žít bezkonfliktním způsobem života. Akorát že většinou jen do chvíle, kdy musím vyrazit na úřad….

Umělá inteligence

Již Jules Verne ji předvídal, jako ostatně plno dalších věcí. Karel Čapek ji řešil a nebyl samozřejmě sám, kdo se zamýšlel už dávno tomu nad vizí, kdy se nám umělá inteligence vymkne z rukou a začneme se jí bát. Pro mě osobně je zatím vrchole umělé inteligence telefon, který je zjevně chytřejší než já, čemuž jsem se sice dlouho bránila, leč neubránila. Tlačítkové telefony se staly nedostatkový zbožím a dotykový chytrolín pronikl i do naší domácnosti. Zatím ho ale mohu kdykoliv vypnout

(pokud se samozřejmě z nějakého chytrého- mnou zatím neodhaleného důvodu- nevypne sám), cítím tedy, že tuto umělou inteligenci zdánlivě ovládám. Ale je to jen zlomek inteligence, která se na nás valí. Onehdy mě zaujala zpráva o robotce Sofii, která dokonce obdržela v nějaké zemi občanství, což mě tedy přivedlo v nefalšovaný úžas. A když jsem ji pak viděla na obrázku, kde vskutku vypadá hodně lidsky, že robota by v ní jeden nehledal, úžas nepolevoval.  To už je tedy pokrok, když robot vypadá jako člověk. A může-li začít jako člověk myslet, pak asi umělá inteligence nějaké nebezpečí představuje? Nevím, nejsem na to dostatečně vzdělaná, ale ta vize je pro mě dost děsivá. Ale pro moje vyděšení stačí poměrně málo, třeba inteligentní lednice, která kontroluje, jak moc mlsáte či nezdravě jíte, chytré hodinky, které o vás ví mnohem víc než váš životní partner, či chytré auto, kterému přikážete, ať jede domů či do práce, a ono jede. Samo, bez vašeho řízení.  Podobně chytrých přístrojů je u nás víc než dost, jsou už i chytrá městaJ, ale to je všechno z mého úhlu pohledu pouze technika. Ovšem taková robotka Sofia, to už je zase jiný level. Zajímalo by mě, jaké by bylo s něčím takovým jít třeba na kafe? Když už má občanství, patrně i volební právo, za které živé ženy bojovaly celá staletí, vypadá jako člověk, tak asi může jít i na kafe?  Je tohle ta hranice, za kterou nám živé i umělé bytosti splynou nebo je to pořád utopie. Nevím, jsem jen pozorovatel, něco mě fascinuje, něco ale i děsí. A pořád se raději hodlám spoléhat na inteligenci přirozenou, případně na selský rozum, než na inteligenci umělou. Ale pokrok zastavit nelze, takže pokud nenastane nějaká katastrofa, která smete živé i umělé lidstvo zpět na úroveň doby pravěké, patrně zde budeme brzy žít bok po boku – to v té lepší variantě- s robotickou populací. Otázka je, co to udělá se svobodou, volností, uvažováním, přirozeností a kdo ví s čím ještě. To snad ani Verne nepředvídal, takže se nechme překvapit. Je to dobrodružné, promíšené s určitými obavami. Alespoň já je mám, byť se toho nedožiji. Ale co naše děti, budou si pořád mít kde hrát?:-)

Feministka

Pokud Vás chce nějaký muž (a vlastně i žena) nějak sofistikovaně urazit, označí vás za feministku. Tedy za něco, co si naše zeměpisná poloha vizualizuje do představy jakési polovousaté mužatky, kterou nikdo nemá rád, ona nesnáší muže a tím pádem je to feministka. Nenese, aby ji muž galantně pomohl do kabátu, a své spory řeší rychle a stručně, nejlépe pěstí. Je to prostě u nás nadávka, aniž by se kdokoliv (nebo někteří) hlouběji zajímali, co to vlastně je a co tím pádem vypouštějí z úst. Samozřejmě, lze na to jít i tak, že se ptáme, co feministky vůbec chtějí a oč usilují, ale to není příliš běžná metoda. Nejjednodušší je prostě klasické škatulkování.  Jenomže někdy škatulky prostě nestačí. Kam třeba zanést situaci, kdy žena usiluje o výši platu srovnatelnou s jejich mužskými kolegy. Je to její právo nebo feministická aktivita hodná odsouzení?

Dnes se do všeho motá gender, kvóty, diplomatická korektnost a bůh ví co ještě. Jde ale většinou o líbivé fráze, protože realita je veskrze úplně jiná.

Dlouho jsem se domnívala, že předsudky vůči feministkám musí s postupující dobou a rostoucím vzděláním nějak vyšumět. Vždyť dneska mají všichni státní maturitu, nějaká míra vzdělanosti je tudíž garantována z míst nejvyšších.  Řeklo by se, že důvody pro dehonestaci se budou nyní hledat dost obtížně. Avšak současnost je vyzpytatelná. Nabízí celou škálu nevyzpytatelných reakcí. Třeba se z nejvyšších míst lze dozvědět, že ženy patří k plotně a rozhodně by neměly vrcholově sportovat. Jeden by nevěřil, že to slyší v jednadvacátém století, ale je tomu tak. Často se objevuje nenápadnější forma nerovnosti, takové, že byste ji ani na první dobrou nezaznamenali. Třeba taková, že zvládáte víc věcí najednou. Podle normy je třeba důkladně rozebírat jen jednu situaci. Nebo v rychlosti. Nezdálo se mi na závadu, že někdo nechce o věcech hodiny diskutovat a hádat se o slovíčka. Ale lze za tím prý najít minimum žen v politice. Co když je to pouhá výmluva? Asi ano, při pohledu do zahraničí, ale to je samozřejmě otázka k diskusi.

Zkrátka, být ženou je krásné, být ženou s ambicemi je rovněž krásné, leč může to někdy přinášet neobvyklé potíže. A pokud se o svá práva začnete hádat, či lépe řečeno dožadovat se jich, stanete se feministkou.  Jeden argument nadnesete, deseti dalšími jste umlčena.  Velmi často právě tím, že vás označí za feministku, čímž vás společensky paralyzují a pak si můžete vykřikovat, co chcete. Koho to zajímá, jste přeci bláznivá feministka.

Nevím, jak je to možné, ale znám i ženy, které se toho nebojí a k feminismu se hrdě hlásí. Ve většině případů jde o ženy krásné, žijící ve spokojeném vztahu, matky od mnoha dětí.  Cílem jejich aktivit je třeba rovnoprávnost platů. Nebo i pracovních příležitostí. Ovšem v zemi, kde je žena pasována na královnu kuchyně, kde světová kampaň me too je pouze námětem vtipkování, kde se vážně řeší, že za znásilnění si žena může sama, protože svým oblečením muže provokuje, je to dost obtížný boj.  A když navíc je slovo feministka vnímáno víc jak nadávka, je to celé ještě obtížnější. Leč nebýt feministek, možná bychom dnes ani nemohly k volbám… Pravda, v situaci, kdy volit chodí sotva polovina národa a volby dopadají tak, jak dopadají, je to dost tristní argument, ale já osobně ho vnímám jako jeden z nejsilnějších. I v tom, že vede k tomu vzdělání, poznání kořenů a z nich pramenící současnosti. Protože pak se feministkám nikdo nemůže posmívat. Leč jsme zase u šíře vzdělanosti a tím pádem v začarovaném kruhu. Takže mohu skončit asi jen bojovým prohlášením, že být feministka není nic špatného, navzdory všem!

Taháky

Žactvo projde vzdělávacím systémem ani neví jak. Někomu stačí nadání a vrozené schopnosti, jiní sázejí na píli a učení se, jiní jsou klasičtí šprti nebo naopak, notoričtí propadlíci. Jsou i tací, co mají snahu si vzdělání koupit a skončit s nějakým rychlokvašným vysvědčením či diplomem.  Jedno ale mají všechny kategorie společné, a tím jsou taháky. Někdo o nich jen mluví, ale většina někdy nějaký tahák vyzkoušela.

Není ovšem pochyb, že i do této typicky školní aktivity musel nějak zasáhnut pokrok. Všude se využívá technologie, není důvod, proč by měla obor výroby taháků minout. Koneckonců, minula doba papírových sešitů či učebnic, lze tedy předpokládat, že do e podoby se posunuly i taháky. Najít dnes tahák v klasické papírkové podobě je již takřka unikát. Opisuje se samozřejmě velmi pilně, jen ta forma podvodu získává jinou dimenzi. Hlavní roli samozřejmě hrají mobilní telefony, které ale většina kantorů dokáže odhalit. Horší je to s jinými vychytávkami, většinou se podobně jako telefon honosící přívlastkem chytré: tedy chytré hodinky, chytré brýle, chytrá sluchátka… Všechno, jen ne chytré dětiJ. Protože jestli kdy měl tahák nějakou přidanou hodnotu, byť jistě pochybnou, pak tu, že při přípravě si jeho autor všechno pěkně zopakoval, musel to umět pěkně zkrátit, aby se to na miniaturní papírek vešlo a zcela jistě mu mimoděk něco v té hlavě zůstalo. Ne tak dnes, protože kdo by se namáhal s nějakou přípravou. Všechno se prostě jednoduše ofotí, stáhne, případně využije nějaká sofistikovaná aplikace, vyvinutá právě pro tento účel. Ponecháme li stranou etický rozměr věci, kdy dospělejší jedinci vyvíjejí aplikace či webové stránky, kde svým mladším následovníkům radí metody nejúspěšnějšího podvodu, pak zcela mizí aspekt toho, že se výrobou taháku sám něco naučím. Jde vlastně o klasický souboj o lepší techniku. Tedy kdo na to má, pořídí si neviditelné sluchátko, do kterého mu pak kdosi diktuje správné odpovědi. Nebo si díky lepšímu telefonu dovede testy zdárněji ofotit a posléze přepsat do zadání testu.  Totéž lze logicky i s hodinkami či brýlemi a bůh ví s čím ještě.  Hlavně se nikdo nenamáhá s vlastním vymýšlením, vše je v elektro či webové podobě. Předpřipravené, jen zaplať a stáhni (případně jen stáhni, zúčtujeme spolu v jiné podobě), tak si kladu otázku, kam to všechno povede? Nezakrní nám ta mladá generace, když se vydáváme touto cestou. Trénování paměti je nazváno bezduchým memorováním, učit se něco zpaměti se zdá zbytečné, když je vše na googlu, rukou se nepíše, protože je to pro děti příliš náročné, taháky mají předpřipravené na webech či aplikacích….? Jde o klasický pokrok či naopak, někde se stala chyba, za kterou jednou někdo hodně zaplatí? To nevím, zatím se jen divím…Třeba těm tahákům. Nejsem jejich příznivec, ale v situaci, kdy vidím vlastní práci a nápaditost, ocením to. Když to ale někdo bezduše ofotí, nevidím v tom nic víc než klasickou snahu podvádět a všechno si usnadnit jakýmkoliv způsobem….

Národní obrození

Dnes už jen kapitola ze školního dějepisu. Probouzení národa v devatenáctém století. Tehdy si říkali vlastenci a snažili se nějak probudit zájem o naši minulost a tím i současnost. Pravda, lze jim mít za zlé, že nás „zbavili rodné němčiny“, kterou se nyní musíme náročně učit, ale co se týká šíření vzdělanosti, nelze jim nic vytknout. Snažili se. Mnohdy mě napadá, že ta doba je zpět, je třeba nějakým způsobem šířit informace o minulosti, která se prolíná se současností. Někdy mám pocit, že takovou buditelskou aktivitu představují třeba naše Hovory o historii. A jim podobné aktivity. Pravda, neoslovujeme se vlastenče a vlastenko, co ostatně dnes ani nejde. Když se někde prezentujete jako vlastenec, je to podezřelé. Minimálně tím, že patrně odmítáte globalizaci a multikulturnost, což se dnes nenosí. Těžko vysvětlovat, že to může být i jinak. Ale otázka je jiná. Jak dnes budit bez médií? Ostatně, bez médií se nebudíme ani klasicky, ráno, vždyť kdo z nás vstává bez budíku, tedy bez mobilu, protože kdo dnes ještě má klasický budík? A tak buzení národa probíhá u mladé generace přes youtubery, u starší a jiné přes televizi. Tam je tedy hlavní buditel pan Soukup a jeho televize, což mi přijde docela děsivé, ale je to realita. Se kterou se těžko bojuje, jak je vidět. A pak jsou tu ještě buditelé našeho typu, co zkouší lidí vytáhnout od televize a nalákat na osobní setkání s někým, kdo něco ví, něco nám řekne, lze s ním diskutovat, polemizovat a rozšiřovat si své obzory. Jenže je to boj. Třeba na naše Hovory třeba nedovedeme nalákat kolegy. O studentech nemluvě. Ač to mají u nosu, servírované na stříbrném podnosu, tak většinou nepřijdou. Někdo mi jednou říkal, že raději beseduje mimo Prahu, lidé tam nejsou tak zhýčkaní nepřebernými možnostmi a je naděje, že přijdou. Asi ano, sama vím, že jich chodí víc než v Praze, ale i tamní „ buditelé“ řeší stejný problém. Jak vytáhnout lidi, oslovit kolegy, vybojovat na úřadě nějaké peníze, protože nikdo nechce přednášet úplně zadarmo, ani národní buditel ne. Jistě, nabízí se lákavé kontroverzní téma nebo atraktivní host, nejlépe dobře známý z televizní obrazovky. Na bratry Mašíny mi vždy dorazí plno lidí, byť tam zase většinou nejde o to, dozvědět se něco nového, ale spíš upevnit si svůj postoj k nim, buď kladný, nebo záporný. Střední cesta neexistuje. Ale to je ojedinělé, nebývá to pravidlem.  Pravidlem je spíš fakt, že hlavní buditel současnosti je mediální magnát Soukup. A já si nejsem jistá, zda to není více cesta do pekel než k jakési obrodě? No, uvidíme, co přinese čas. Zatím bojujeme, ale je to boj s větrnými mlýny….

Změna je život

   Oblíbené heslo koučů či všech pozitivně laděných lidí, vyzývající ke změně návyků, bourání konzervativních stereotypů a vycházení vstříc veškerému dobrodružství nebo netradičním zážitkům. Prostě co se změní, je lepší. Dle této teorie.

 Napadá mě ale velmi často, jak je to s člověkem jako takovým. Je i u něho změna život? Může se člověk doopravdy změnit a tím posunout svůj život jinam, většinou k lepšímu? Ale i horší změny jsou evidovány, samozřejmě. Mně jde ale o to lepší. Přemýšlím o tom, zda to jde, zda na to má člověk právo a zda to okolí chce akceptovat? Myslím tím nějaký vnitřní přerod, který se podle všeho projevuje buď s postupujícím věkem či díky nějakému silnému zážitku nebo osudovému prozření.

Někdy jde o změny nenápadné, které okolí postupně vstřebá a na původní originál posléze zapomene. Nebo když je dotyčný nějak viditelně potrestán, většinou osudem, a najednou jsou na něm vidět známky pokory a obratu o sto osmdesát stupňů. Světské spravedlnosti se v tomto směru moc nedůvěřuje.

Občas mívám pocit, že jde o ústřední téma veškerých dramatických událostí: copak mu lze věřit, když v minulosti byl takový a makový?

Nikdy mi nebylo úplně jasné, co tím „makový“ mají lidé na mysli. Fakt, že byl daný jedinec kdysi jiného smýšlení než nyní? Nebo zda je rozhodující fakt, že my o tom víme a cítíme se být povolání k souzení jeho současnosti očima minulosti. S dobře skrývanou radostí, že o naší minulosti se toho tolik neví?

Tyto myšlenky se mi opakovaně vrací, naposledy v době prvního kola prezidentské volby. Týkaly se jednoho z kandidátů, který kandidoval a deklaroval svoji velkou změnu. Dokonce korunovanou přechodem na víru. Je nyní úplně jiný člověk a jeho minulé prohřešky mají (měly by) být zapomenuty. Vrtalo mi to hlavou. Působil na mě v kampani dobře a neznat jeho minulost, volila bych ho. Jenže ho znám. Co když ho ale soudím za něco, co je mu dnes už bytostně vzdálené a on je nyní vskutku jiný člověk? Co když mu křivdíme a nedáváme mu prostor uplatnit svoje nové já? Popravdě řečeno, na moc velkou změnu to v některých vypjatých okamžicích nevypadalo, ale k zamyšlení to přesto stačilo. Jak vám něco takového vleze do hlavy, už se toho těžko zbavujete. A obsedantně to tam sedí, vrtá

 a vytrvale řeší otázku, zda je to možné či ne? Ne, že by to byla otázka život a smrti, ale úplně bezvýznamná také není.

Volby jsou minulostí, ale otázka změny zůstává.

 I když už jsem racionálně dospěla k názoru, že o změnách je asi lépe nemluvit, protože to stejně k ničemu nevede. Maximálně tak k pohrdání: jo, tak ty ses změnil (a)? To ti tak budu věřit, vždycky jsi byl (a) taková a budeš až do smrti!

Přitom by trocha víry v klasické“ změna je život“ přišla docela vhod. Jenomže ono je to s těmi změnami docela potíž. Bolí. Nejen toho, kdo se mění, ale i jeho okolí. Pomyšlení, že by měli lidé akceptovat snahu jiných o změnu k lepšímu, většinou není mnohým moc příjemné, ani kdyby šlo o lidi v jejich blízkém okolí.

Mediálně známým lidem se pak nevěří už vůbec „Jednou hajzl vždycky hajzl“, hlásá vox populi, jako by pro něho samotného to neplatilo, a není síly to změnit. Navíc stačí jeden falešný pokus o změnu

 a je vymalováno. Nevěří se dvojnásob.!

Zajímavé je zaměřit se na vlastní změnu. Hodně pozorovat okolí, jak ji vnímá. Většinou dojdete i ve své vlastí blízkosti k potvrzení určité zacyklenosti. Jedna škatulka a basta. Žádná změna se nepřijímá. A jedno, zda fyzická či duševní. Vlastní zkušenost mám i se sebou samotnou, kdy, léta barvená blondýna, jsem ochabla v souboji s módními trendy a nechala své vlasy přirozeně zhnědnout.  Když jsem zaslechla, jak kolegyně za mnou posílá cizí lidi s identifikačním návodem, že to je ta blondýna, bylo mi jasné, že stereotypy převládají. Už léta nemám světlé vlasy, změna ovšem nikam nepronikla. A pokud se týká chování, postojů, emocí, tam to musí být zákonitě ještě horší. Když totiž začnete pátrat, nedoberete se většinou pozitivních přístupů. Jako že kdo jednou zklamal, zklame zase, kdo býval mrzout, nesmí se usmívat, neb je to podezřelé atd.

  Možná je to hloupost, ale zdá se mi, že změna je život patří spíš do kategorie, kdy přání je otcem myšlenky. Ale realita staví na pevných základech zakořeněných stereotypů, žádná změna, vše hezky postaru… minimálně co se těch pozitivních změn týká. Protože ty negativní jsou přijímány celkem běžně, někdy sice s údivem, kroucením hlavou, ale nikdo se nad tím zas tak nepozastavuje. Takový to býval dobrák a je z něj pěkný prevít…. To je asi logičtější, protože prostě změna je životJ

Neodžito

Život má svá pravidla a svůj rytmus. Někteří vyklepávají melodii přesně podle stanovených not, jiní ujíždějí na nějaké avantgardě, nicméně tepou. Léty ověřený rytmus má totiž smysl. Protože co je nedožito, byť se to jeví jako zvladatelná situace, se vždycky někde vynoří a vrátí. Jedno, v jakékoliv podobě. Nejznámější je samozřejmě opožděná puberta, druhá (třetí) míza či třeba klasické módní mamahotely.  Neodžitých věcí ale mže být mnohem víc, někdo třeba nikdy nedospěl a pod fyzickou slupkou dospělého strhaného životem je dítě, které se nepřeneslo přes nástrahy samostatného života. Lze, myslím, snadno vystopovat z (ne)ojedinělých dětinských rekcí a postojů. Ti, co nemají odžitý vztah se zase v očích společnosti řadí kamsi do kategorie nevěrohodných, vždyť co mohou, když vlastně sami pořádně nevědí, že? Ti, co si neodžili klasické životní úspěchy i neúspěchy až do morku kostí, jsou ve finále nejen ochuzeni o široké spektrum zážitků, ale vlastně tak trochu i ploší ve svém uvažování, protože zážitky a zkušenosti vskutku formují. Mnohé neodžité věci, o kterých se ví, v očích společnosti dokonce některé jedince, kterých se to týká, deklasují. Věci, o kterých se neví, zase trápí zbylé jedince, pro které to znamená (často) trvalou frustraci. Jenže faktem je, co se stalo, odestát se nedá. Co se nestihlo, už se nedohoní. Prostě to, co zůstane neodžito, může být trvalým, nikdy nesplatitelným dluhem. Jedno, z jakého úhlu pohledu.  Přemítám si tady tak nad tím, co jsem si odžila a co ne, taková lednová inventura. A napadá mě, že jsem se asi měla víc snažit, ale pozdě bycha honit. Frustrace nepřichází, spíš mírná melancholie, ale co není, jistě může být.

A tak výsledek tohoto vlastně planého přemítání je asi ten, že odžít se má, co je dáno. Nejlépe na sto procent, protože co čas jednou schvátí, zpátky již nenavrátí. Pravidla a rytmus je dobré ctít, věci léty prověřené mají většinou nějakou svoji pravdu. 

Motivace

„Je nutné děti motivovat“, tvrdí ti, kteří chtějí nějak logicky vysvětlit špatné (či odlišné) statistiky ohledně školních vědomostí současných dětí.  Statistiky totiž tvrdí, že nám děti hloupnou či co?

Tito hledači pravdy jistě sami, kdo dá na imaginární kouzlo jakési superschopnosti, která donutí děti k soustavné práci a hlavně k touze po vzdělání. Kantoři i rodiče ji hledají také. Smutné je, že často hází vinou na ty druhé, vytvářejí napjaté bojovné prostředí a tím u dětí budí maximálně tak posměch, ale zcela jistě ne motivaci.

„Co chcete od učitelů“ zní z řad rodičovské veřejnosti.

 „ Jsou to rozmazlená princátka všechno mají, nic nemusí, rodiče jim umetají cestičku“, kontrují rozhořčené sborovny.

Pokud se zástupci znesvářených stran střetnou osobně, je z toho mega konflikt, jehož jedinou motivací je zničit toho druhého. Děti a jejich motivace ke vzdělání z takového sporu radikálně mizí, ač každá strana se dětskými zájmy vehementně zaštiťuje.

Často se nad kouzelným vlivem všemocné motivace zamýšlím. Když kolegyně ve sborovně opakovaně mluví o demotivaci ze studentské lhostejnosti (tou ostatně trpím také), napadá mě, zda vůbec dneska ve škole děti motivovat lze. Není nic horšího, když na vás otráveně až tupě hledí, spíš skrze vás než na vás, a je jim všechno fuk. To už je lepší, když zlobí, vymýšlejí recesi, hledají, kde vás nachytat, než když apaticky zírají a v jejich očích lze číst:“ Tak si to tu dovykládej, ale víc, co nám můžeš….“

 „ Je to strašná nuda“, pokouší se oslovený pubescent definovat svůj vztah ke školní docházce.

„ A jaká by tedy byla tvoje představa o škole, která by nebyla nudná?“ snažím se přenést imaginární zodpovědnost na jakousi vyšší moc, respektive na dětskou představivost.

Zřejmě to nevybudilo vůbec žádný zájem. Lhostejně pokrčil rameny, že tedy fakt neví. Dostat z něho nějakou jinou myšlenku nebylo, vzhledem k pevně zakořeněné negaci vůči všemu školnímu, vůbec možné.

Mně osobně však všeobecně vnucovaná motivace, které se ve veřejném prostoru přikládá takřka fatální důležitost, přijde přinejmenším sporná.  Nechce se mi totiž věřit, že by se dnešní dítě jinak stavělo k vzdělávání na základě geniální motivace obětavého matikáře, když žije ve společnosti, která všeobecně vzděláním pohrdá.

Je těžké školní mládež neustále přesvědčovat o významu něčeho, co nejvyšší místa trvale dehonestují.  Za hlavní modlu jsou stanoveny peníze. Ty díky hlubokému vzdělání většinou nezískáte.  U nás alespoň ne.

A poučení? Třeba z dějin? Historie vzhledem k současné politické situaci nemá pro děti vůbec žádný význam, těžko totiž motivovat studenty ohraným krédem, že z historie se třeba poučit a vyvodit důsledky, když třicet let po revoluci nikomu nevadí příslušník represivních orgánů minulého režimu ve službách režimu současného. Kupříkladu…

       Motivaci obecně samozřejmě ctím a uznávám.  Dám ale hlavně na tu vnitřní motivaci. Může s ní sice nastat určitá logická potíž, a totiž ta, že se diametrálně liší od propagovaného mainstreamu. Ale i tak v ní věřím. Také ona jako jediná může kohokoliv přimět ke studiu (či k čemukoliv jinému).

 Přitom ve škole je paradoxně hodně upozaďovaná. Vezměme si třeba vášnivého čtenáře, který neprojde současným vzdělávacím systémem, protože není schopen vyšších matematických úkonů. Těžko pak hledat motivaci ke studiu, když jsem permanentně konfrontován s vlastní nedostatečností, jedno, že matematickou.

    Mně osobně se nejvíc dotýká historie, v mediálním prostoru totálně dehonestovaná. Prostě jsou to jen data a basta. Ne, že bych data z dějin nějakým záhadným způsobem vyškrtala. Popravdě řečeno, mě osobně letopočty dost baví a nemám problém si je pamatovat. Ale dějiny na tom nestavím, což je hodně těžké někomu vysvětlit. Žádný copyright na výklad bezdatových dějin nemám, ale i když na nich nelpím, stejně všichni dějepis definují jen jako nudná data. I moji vlastní studenti.  Vymyslet jiný argument, proč je dějepis nebaví, je většinou ani nenapadne.  Pak hledejte motivaci….

Jednou mojí motivací je vyšoupnout ze školních povinností trojí návrat do pravěku, leč marně. Podle čísi představy, patrně ministerské, každý absolvent gymnaziálního vzdělávání musí několikrát za svůj studijní život zakotvit na čas v pravěku.  Aby mu pak stejné orgány mohly vyčítat, že nedostatečně zvládá moderní dějiny a že se jim moc nevěnuje. Zde ale víc už mluvím o frustraci, protože, jak dobře známo, stokrát nic umořilo i vola, natožpak českého učitele.

Ale vraťme se k motivaci.  Konkrétně té mojí, historické. Představuji si to tak, že by se pravěkem zaobíraly malé děti, které baví představa života v jeskyni, zatímco ti starší studenti by měli dostatek prostoru diskutovat nad problematikou moderních dějin. Aby si uvědomili, v čem vyrůstali jejich rodiče, kteří je vychovávají a předávají jim své historické zkušenosti.

A mohli by i vlastní názory používat. Byl by pro to prostor. A motivace.

Pravda, ke zvýšení popularity školní docházky by to asi zásadně nepřispělo, možná dokonce naopak.  Pracovat s vlastním názorem a myšlenkami je náročné, někdy i nebezpečné. Ne všichni o to stojí (děti, rodiče i kantoři.) Z tohoto hlediska by asi bylo lepší školu buď zrušit, nebo zakázat. Zakázané ovoce snad i dnes nejlépe chutnáJ.

 Což zná jako utopie, ale paradoxně není vyloučeno, že se tomu v budoucnu tak stane. Patrně ale z úplně jiných pohnutek než ve snaze zlepšit vztah ke vzdělávání.

 Když ale začneme intenzivně přemýšlet o skutečné nutnosti motivace, musíme si přiznat, že ztrácíme jistotu, zda vůbec existuje v nějaké přijatelné a legální podobě. Popravdě řečeno, občas je taková ušlechtilá motivace v konfrontaci s realitou skoro nepředstavitelná.

Přesto musím přiznat, že se o motivaci stále vytrvale snažím. Protože vytrvalá demotivace je ve finále opravdu hodně demotivující, ba až frustrující…..:-)

Škola, základ života

Celou svou základní školní docházku jsem se připravovala na druhou světovou válku. Nejen já, my všichni tehdy školou povinní. Všechny ty branné výchovy, pochodová cvičení, cvičné poplachy, vlastní plynová maska či pravidelné vojenské kurzy měly za cíl připravit nás na existenci ve válce. Ovšem v minulé válce. Někdy možná i v té předminulé. A něco podobného se děje nyní opět. Nikoli ovšem s válkou, nýbrž se vzdělávacím systémem. Připravuje na minulý život. Fakt, že současná vzdělávaná generace bude mít úplně jinou pracovní i životní realitu, není v aktuálním systému všech rádoby moderních RVP, ŠVP, IVP či navracejících se osnov, většinou nikterak zohledněn. Někde jsem četla, že některé profese, kterými se bude dnešní mladá generace jednou živit, dokonce ještě ani neexistují. Přesto české školství zůstává relativně v klidu, chystá svoje děti na svoje vlastní životní podmínky. Nejsem ale ani přívrženec různých alternativních metod vzdělávání, (sorry, paní Montessori.). Stejně to mám se všemi typy walsdorfských, přírodních či menza systémů. Nějak si nedovedu tu volnost, ke které vedou, detailně představit v reálném pracovním procesu. Ani v tom budoucím. Že si třeba přijdu do práce zrovna ve chvíli, kdy se mi právě zachce a tam se budu věnovat jenom tomu, co mě baví či do čeho se mi zrovna zachtělo. Takže se zdá, že jsem ve slepé uličce. Vím, jak ne. Nevím, jak ano. Jediné co vím, že příprava na minulou válku nefunguje. A na ní je celý náš (nejen vzdělávací)systém postavený. Snaha by možná někde byla, většinou ale chybí podmínky. Není kdo by to učil, pedagogické fakulty s ničím takovým jako je pokrok nepočítají. Když už by byl, kdo by nějak osvíceněji učil, stejně ho ubijou. Příkazy, předpisy, kolonky, statistiky, inspekce, kompetence, tematické plány, rodičovské vize i revize, přímá vyučovací povinnost kontra ta nepřímá, mnohdy výrazně oceňovanější. Není tak důležité kvalitně odučit jako být viděn na dozoru. Školní docházka se stále prodlužuje, stejně jako týdenní rozvrh, takže děti jsou ve škole neustále. A skutek ve finále utek. Nářky nad jejich nevzdělaností (někdy pravda i nevzdělavatelností) jsou stále hlasitější. Všichni se hromadně bojí matematiky a utíkají k humanitnímu vzdělávání, které je jistě zajímavé, leč uživí všechny svoje absolventy?

Když se vrátím k paralele se svou školní docházkou, nepamatuji se, že bych bývala ve škole denně do čtyř či pěti hodin. A ve dvaadvaceti jsem pomalu končila vysokou školu, zatímco dnes není zas tak neobvyklé mít dvaadvacetiletého maturanta. Takže nejen že je škola na život nepřipravuje, ale ještě oddaluje vstup do reálu, protože při vší úctě, jen málo osmnáctiletých má za sebou hotové středoškolské vzdělání. Na začátku nového školního roku to není zrovna veselé přemítání. 

Co já ti dám

„Co já ti dám,“ přemítá nahlas kolegyně, když ji chlapec ze sekundy přinese hromadu sešitů. Nakonec ve svém kouzelném šuplíčku objeví čokoládu, kterou strčí viditelně čekajícímu hochovi do ruky. Zadarmo by asi sešity tak ochotně nepřinesl.

Není rozhodně sama, kdo děti za ochotu oceňuje. Mnozí nabízejí i dobré známky za práci navíc, někdy ale i za běžné úkoly. Odpůrci se pohoršují: „ Nemusí přece za všechno něco dostat. Je to spíš danajský dar, pěstujete v nich vypočítavost.

   Jednou jsem se účastnila debaty na téma odměny a trestu. A zatímco nad trestem se v podstatě nikdo nepozastavoval, odměny se staly tématem vášnivé diskuse. „Je to pro ně přeci samozřejmost,“ tvrdila jedna skupina.

 „Dospělí ale přeci také dostávají za svoji práci zaplaceno,“ znělo z řad oponentů. „Dokonce i učitelé dostávají nějaké peníze,“ dodávali sarkasticky vtipálci, kteří chtěli vnést do debaty trochu humoru, byť černého. Marně. Slovní šarvátka šla takřka na krev. Zřejmě to bylo velmi žhavé téma. Vytipovalo se několik oblastí, ve kterých by děti vůbec neměly být odměňovány. S některými se dalo souznít docela snadno, za to, že mě dítě ráno pozdraví či mi nepřirazí dveře před nosem, nemusí přeci dostávat žádné zvláštní odměny. Tady se snad dá mluvit o samozřejmosti, byť v reálu víme, že tomu tak vždycky není. Ale co třeba právě s těmi přinesenými sešity? Nebo když dítě zapojíme do mimoškolní činnosti, která mu ukrojí dost velký díl jeho volného času? Je zde nějaká odměna na místě nebo se má vycházet z premisy, že co se dělá pro školu je z lásky a samozřejmé?

Mně osobně dosud ani jedna debatující skupina stoprocentně nepřesvědčila. Nechce se mi totiž věřit, že drobnou odměnou pěstuji v dítěti prospěchářství. Ani tomu, že vše se má dělat zdarma. Proto jsem nakloněna za laskavost a vstřícnost odměnit, byť nikoliv stoprocentně. Taktéž mě zajímá, jak to mají jiní ve vztahu k dětem a vlastně i k dospělým. Není přeci samozřejmé, že půjdu do práce v sobotu jen tak, z lásky k profesi? Většinou jde o práci za nějakou odměnu, ať už finanční či naturální, třeba ve formě jiného volného dne. K dětem tak většinou nepřistupujeme, mnohdy to dostávají příkazem.

   Hodně také věřím na dohodu a dobrou vůli. Je s tím ale jedna logická potíž, a to, když jedna strana nedodrží pravidla. A pak nastává klasický problém: „Co s tím?“

Vezměme třeba nějakou třídní akci, nejlépe samozřejmě mimoškolní. Část třídy spolupracuje aktivně, část méně aktivně, někteří se na to vykašlou. Jak se k tomu postavit, pokud možno co nejspravedlivěji?

Ne, že bych si s tím nevěděla rady. Popravdě řečeno mi větší problém činí fakt, že se podobné věci tak intenzivně neprobírají v otázce známkování či hodnocení. Tam je totiž dokonalá práce dětí braná tak nějak samozřejmě, řeší se víc ti nedostateční. Jestli jako pětkou dítě nestresujeme, zda mu nedat sem tam nějakou motivační jedničku, aby konečně něco dělal.

 To s jedničkáři se nikdo takhle nemaže, tam je jejich výborná práce brána automaticky. A jestli je náhodou (logicky) nestresuje, že jeho spolužák dostává jedničky (nebo jinou formu ocenění) jen tak, tak zvaně motivační, či za mnohem méně práce, nikdo většinou vůbec nijak neřeší.

Je mi jasné, že takové úvahy jsou trochu nefér. Jde totiž o hodně obecnou rovinu, kde nejsou brány v úvahu ty nejjemnější nuance vyplývající z každé jednotlivé situace. Jenže na druhou stranu, právě bez těch nejmenších nuancí proniká výsledek na veřejnost, tak si myslím, že i debata v hrubých obrysech má svůj určitý smysl. Otázek samozřejmě logicky vyvstává víc. Když začnu hledat příklady, musím počítat s tím, že porostou geometrickou řadou. Tím pádem si nejsem jistá, zda nenadělám víc škody než užitku. Například moje výše zmíněná kolegyně. Debatovat s ní o vhodné formě odměny není vůbec jednoduché. Popravdě řečeno, občas s ní i souhlasím. Dovede totiž donutit i ty největší „ignoranty“, aby jí s něčím pomohli, zatímco zbytek sboru většinou podobných úspěchů nedosahuje.

Přesto musím přiznat, že někdy přemýšlím o tom, zda je to kvůli jejím „úplatkům“ či spíš díky kouzlu osobnosti. Pak debatujte o formách odměňování, když ve výsledku je to o síle charismatu. Ale to jsem to asi celé zlehčila. Hlavně proto, že otázku odměny a trestu ve škole v podstatě nemá nikdo dokonale vyřešenou. Tresty bezpodmínečně vedou, odměny vyvolávají vášnivé spory. Tak kudy z tohoto labyrintu ven?

Matematika

„Já jsem jenom na humanitní obory,“ zdůrazňují lidé, když chtějí vysvětlit, proč neuvažují logicky, mají dluhy či se nechají ošidit při každé větší platbě.

Není to ovšem jediný důvod, který široce démonizuje matematiku. Jiní zase říkají: „ K čemu mi budou nějaké derivace, odmocniny či rovnice o dvou neznámých…“

   Zkusila jsem v matematice zdůrazňovat ty ryze praktické prvky. Když jsem stála nekonečnou frontu během jakési letní tržní taškařice, kde jsem si chtěla zakoupit repliku středověkého pokrmu, napadlo mě zeptat se dívek, které tuto nehybnou frontu obsluhovaly, proč ty jednotlivé položky nesčítají z hlavy. Bylo by to rychlejší.

„Je to tak přesnější,“ pokusila se jedna z nich přenést odpovědnost na mobilní telefon, na kterém své objednávky sčítaly.

Zřejmě si myslely, že jsem padlá na hlavu. Sčítat z hlavy je přece mnohem složitější, než to naťukat na telefonu. Vymluvit jim tento fakt nebylo vzhledem k jejich neschopnosti plynule sečíst tři čísla vůbec jednoduché.

   Mně osobně to však přivedlo k myšlence, že tady je zakopaný pes. Ve virtuálním světě. Je to úplně stejné jako s humanitními vědami, ve kterých to ale není tak markantní. Když neznáte nějaká historická fakty, najdete je na netu. To je trendem dneška, mohutně podporovaným ze všech stran. Kdo by si měl všechno pamatovat.

Když neumíte sčítat, namačkáte si to na telefonu. To je také trendem, byť asi ne tak hlasitě podporovaným, o to víc ale provozovaným. Nechce se mi totiž věřit, že by všeobecná panika z matematiky byla způsobena jen vrozenou (ne)dispozicí. Ve všech oborech platí, že cvičení dělá mistra, proto si myslím, že i matematika se dá z části natrénovat.

Dám spíš na poctivou základnu než vzletné zámky. S těmi mám také trochu potíž, jsou opravdu někdy příliš abstraktní a neuchopitelné. Ale opěrné sloupy matematiky: logika, přesnost, soustředění by měly být uchopitelné pro všechny.

Vezměte třeba výše propírané sčítání. Kdo netrénuje, nezbývá mu než věřit, že mi okolí všechno sečetlo tak, jak má. Stejné je to s násobilkou, procenty, geometrií. Všechno se dá napasovat na praktický život a smysluplně využít.

   Ne, že bych sama byla matematický génius. Popravdě řečeno, spíš patřím k těm nenadaným. Žádný číselný počin jsem dosud nevyprodukovala, a pokud se nepropadnu do paralelního světa, asi žádný ani nevyprodukuji. Léta jsem také automaticky akceptovala špatnou pověst, kterou matematika u nás má.

Dneska vím, že je to trochu nefér. Jestliže někdo chce studovat, měl by mít pochopení i pro matematiku. Bez ohledu na to, že chce proniknout na vysokou školu přes humanitní vědy.

Představuji si to tak, že by se matematika napasovala víc na praktický život, šlo by víc o aplikaci než jen teorii, mnohdy vskutku nepochopitelnou.

Pravda, k zjednodušení matematiky by to asi nevedlo, ale k její popularizaci ano. Z tohoto hlediska by logicky bylo nejlepší, aby se pověst začala zlepšovat na pedagogických fakultách, přípravou budoucích učitelů matematiky. Aby neprodukovala nadlidi, kteří zahaleni svými neuchopitelnými čísly, neumí sejít mezi lid obecný.

Není nijak vyloučeno, že se to podaří, ale musí být snaha. Na obou stranách matematického spektra. Těch, co královnu věd adorují a přednášejí (mnohdy povýšeně) i těch, co se jí bojí a tak ji ignorují (mnohdy rovněž povýšeně).

Někteří z fundovaných matematiků se o to již pokoušejí, ale zdolat většinovou nechuť k matematice není vůbec snadné. Vedle dosud běžně používaných výmluv na nenadání je tu další silný exponent, tím je mobilní technika. Kdo by namáhal mozek, když všechno lze snadno přečíst z telefonního displaye?

   Problémů ovšem vyvstává víc. I když totiž začneme matematiku zlidšťovat a zkusíme ukázat její lidskou tvář, musíme se ptát, zda všichni doopravdy musí disponovat maturitním vysvědčením z matematiky?

 Například by mě v této souvislosti zajímalo, kolik úředníků, kteří tuto povinnost hlasitě proklamují, podobnou zkoušku skutečně absolvovali?

 Popravdě řečeno, žádný papír z vás úspěšnějšího člověka neudělá, tak proč se nezaměřit víc na pochopení matematiky než na vytváření matematického strašáka?

   Přesto musím přiznat, že pokud bych byla přizvána k hlasování, zda matematiku k maturitě ano či ne, zvedla bych ruku pro ano. Přeci jen ta logika, přesnost, vytrvalost, disciplína….

To vše jsou matematická pozitiva, která hned tak něco nepřebije. Potřebná pro studium i pro život. I když na druhé straně, v dnešní divoké době, kdy se glorifikují úplné jiné schopnosti…?

Naštěstí k žádnému hlasování přizvána nebudu, takže si mohu oddychnout. Protože pak by mi to všichni kolem pěkně spočítali!

Někteří nestárnou

Během letního setkání si nedávno někdo povzdechl nad neúprosností času, která způsobuje, že najednou se dostanete na post nejstaršího v daném kolektivu.

Takový jev přichází většinou nečekaně, a v okamžiku, kdy si ho uvědomíte vy, je pro vaše okolí už dávno pevně zažitý.

Něco takového se neděje jen v pracovním prostředí, kde se z role toho nejmladšího pozvolna přelijete do pozice mladý a nadějný, že si fáze, kdy jste jen nadějný a pak už bez přívlastku ani nevšimnete. A najednou jste nejstarší.

Může tomu být i doma, kdy se plynule přerodíte v babičku, aniž by se někdo ptal, zda se jako babička opravdu cítíte.

Pro některé to bývá důvod k depresi, pro jiné k tvrdošíjnému boji proti ubíhajícímu času.

Ideální samozřejmě je, když to přijímáte v souladu a v pohodě. Někoho to ale potrápí už při pětadvacátých narozenin. Řekne si, že čtvrtstoletí je tady a na hlubokou depresi je rázem zaděláno. A při každých dalších kulatinách se jen prohlubuje.

Vlastně ani nevím, jak se k danému problému stavím sama. Asi jsem při tom čtvrtstoletí byla prototypem depresivního oslavence, a nejspíš i v jiných okamžicích. Jenže to samozřejmě nijak nepomohlo a dnes už to naštěstí tak neřeším.

Je to ale trochu nespravedlnost. Moc vás na to nikdo nepřipraví. Při dnešním trendu, kdy je žádoucí být stále mladistvý a v pohodě, vás na přicházející překážky, útrapy či problémy nikdo nepřipraví. Zatímco puberty a rašícího akné je všude plno, o postupně nefungujícím těle se zas tolik nemluví. Anebo mluví a nechceme to vidět. Zatímco v mládí aktivně řešíte, co s bujícím tělem, ve stáří se tím chátrajícím už tolik veřejně nezaobíráte.

Není to, pravda nijak příjemné. Někdy bývá například těžké pochopit, že co se dalo bez problémů provozovat dříve, najednou vůbec nejde. Ačkoliv se snažíme s časem bojovat, faktem je, že ten je nepřemožitelný.

Zřetelné je to třeba u hybnosti. Zatímco kdysi člověk vyskočil jako jelen, plynule přichází doba, kdy připomíná spíš postřelenou srnu. A to je mezifáze, jistě bude i hůř. Podobné je to i se spánkem. Pryč jsou doby bohatýrského vyspávání, přichází doba praktické nespavosti, která se jistě změní v nespavosti chronickou.

 Podmínky se mění i mezi lidmi. Zatímco kdysi jste vykali všem, se kterými jste přišli do kontaktu, zatímco oni vám blahosklonně tykali, přišla doba, kdy se tykající s vykajícími nejprve vyvážili, abyste prozřeli v okamžiku, kdy vám vykají i mladí příbuzní, které jste delší dobu neviděli.

Dnešní doba přeje mládí, o tom není pochyb. Kdybyste náhodou přiznali, že se cítíte být staří, nejspíše musíte z kola ven.

Takže se všichni tváříme, že jsme v klidu a pohodě. A pokud nejsme, úzkostně to tajíme.  Přicházející problémy si proto každý řeší raději sám, protože svěřovat se s bolestí nohou či zad nebo s nastupující slepotu moc mladistvě nezní.

 Důležité je, abyste se s tím uměli vyrovnat. K tomu účelu je vhodné občas zapátrat, zda ostatní jsou na tom také tak, nebo alespoň podobně. Pozor na bezelstné odhalení se, mohlo by se vám nehezky vrátit.

Pomoci může i humor a nadsázka. Pokud svoje starosti trochu zlehčíte, dá se o nich i diskutovat. Detaily jsou samozřejmě ošidné, mohly by se stát vaší Achillovou patou.

Sdělováním lez ovšem dát najevo i vlastní sílu. Tady naopak detaily překvapivě dobře poslouží, naznačí tím vaší sílu, se kterou to všechno s úsměvem zvládáte.

Samozřejmě je tu možnost neřešit nic a brát život tak jak přichází. To je ta nejlepší varianta. I když zjištění, že už jste všude ten nejstarší, to dokáže otřást i těm nejsilnějšímiJ

Není pták jako pták

Čeština je jazyk velmi flexibilní, leč některé konzervativní prvky by se i v něm daly objevit. Třeba přechylování ženských jmen. Být Nováková je naprosto normální , být Jana Novak z Horní Lhoty je už poněkud prazvláštní. Trvat ale na tom, že třeba taková Kim Nowak je také Nováková je zase umanutost. Ale ženská příjmení dnes rozebírat nechci, byť u příjmení zůstanu. Ale u toho, co mě některá příjmení odnaučila. Odnaučila jako učitelkuJ. Třeba ta ptačí. Od malinka jsme doma používal přirovnání ohledně holuba na báni. V okamžiku, kdy jsem podobnou, rádoby vtipnou, otázku použila k chlapci, který se sice vrtěl jako holub na báni, ale zároveň byl i Holub, vyznělo to spíš trapně,než vtipně. Když mi pak do třídy přibyl i hoch Vrabec, přísloví o vrabci v hrsti a holubu na střeše také moc nevyznívalo. Po přistěhování Hrdličky jsem zase nemohla vyprávět o ptačí letce, protože bych chlapce vystavila posměchu neptačích jmen. Lehce erotické příjemní mě pak rázně odnaučilo vyvolávat hocha příjmením, protože vyzvat dítě: „Tak se pojď ukázat, Šourku,“ jsem fakt nedokázala navzdory tomu, že úplně prudérní se necítím. Podobně riskantní jsou i příjemní v podobě přídavných jmen, protože konstatovat, že „máš diktát celý červený, Červený“ je také nic moc. Podobně seknut se lze i s příjmením Zelený, Modrý i či jakékoliv jiné barvy, o vlastnostech jako třeba Teplý ani nemluvě. Nejvíc mi ale dávají v poslední době zabrat ptačí jména. Ani jsem netušila, že jich tolik existuje. Poté, co se mi ale v jedné skupině sešel Holub, Vrána, Vrabec, Hrdlička, Straka, Špaček, Sokol a Drozd, trochu jsem se vyděsila. Zas takový ornitolog nejsem. Navíc jsem chvíli nevěděla, co tedy s Kolouchem, Daňkem, Liškou a Jelenovou?

Ale nakonec se to zvířectvo poměrně dobře sneslo. Jen doufám, že zvířecí terminologii neužívají i v hovorech o mně.  I když, nějaký ptačí přídomek by mohl být i lichotivý. Hlavně si ale musím dávat pozor na jazyk a česká pořekadla. Protože zírat jako vrána či krást jako straka není v podobném kolektivu dobré konstatování. J