Ještě jednou se vrátím ke kolébce evropské civilizace, tedy ke Krétě. Mentalita Řeků je jiná, jsou asi větší pohodáři než my. Na všechno mají čas. To je asi hezká vlastnost, pohodová.
Dokážu se na to prázdninově naladit, ale trvale bych to asi nedávala. Třeba dodržování času. Hodina sem, hodina tam, to prostě moc velkou roli nehraje.
Měli jsme třeba domluvené taxi. Slíbil, že ve čtyři přijede. Dorazil po půl páté, s úsměvem, že je tu vlastně včas.
Na dovolené to vydržím, ale nevím, jak bych s tím žila pravidelně.
U autobusu nás také varovali, že nás třeba nevezme. Protože buď nepřijede tak, abychom to stihli. Nebo bude plný nebo prostě pojede jinudy.
Většinu tu pracují ženy, alespoň tedy v těch obchůdcích, kterých tay bylo plno. Muži pak v poklidu posedávají před obchodem, sledují cvrkot a jak to těm jejich polovičkám hezky jde.
Moc se do práce nezapojují, alespoň viditelně. Patrně filozofují, však je také Řecko kolébkou filozofie.
Všude je plno toulavých koček. Lezou všude, i do hotelové jídelny. Řekům to zjevně nevadí, turisté se dělí na dvě skupiny. Jedna je z toho otrávená, druhá je z kočiček nadšená, hladí si je, mazlí se s nimi, krmí je. Pak aby se tu nepotulovaly, když mají takový přísun lásky a potravy.
Pejsků tu tolik nebylo, asi je tu na ně příliš vedro.
Moc uklizeno tady také není, zdá se, že příkopy a nevyužité parcely slouží jako odpadkové koše.
Ale to je dost podobné jako u nás.
Na letišti také klídek a pohoda. A to ještě letiště v Heraklionu nenabízí tu specialitu, že si kufr ve dlouhé frontě odbavíte a pak sami dovláčíte další pás, kde ho snad laskavě odpraví do letadla.
Zato se na letištní ploše válela vypadlá zavazadla, která cestou k letadlu patrně ztratili.
Jedno takové jsme překračovali, někteří dokonce v panice, zda to dokonce není nastražená výbušnina. Zřízenec jen mávl rukou, ztratili ho, někdo další ho zveden a dodá do letadla.
Prostě klídek a pohoda. Ono to vždycky nějak dopadne.
