pondělí 29. listopadu 2021

Je to opravdu tak?

 Jsou období, kdy jste k něčemu nevšímaví. A na něco jiného zase extrémně citliví. Někdy si všímáte toho, jindy zase onoho. 

Úplně přesně nevím, čím to je, psycholog by to vysvětlil jistě lépe. Asi je to o pozornosti, o tom, nač se v poslední době víc soustředíte. Ač už z vlastní vůle nebo z donucení. 

Mě až zarazilo, jak moc si všímám v poslední době úmrtí. Už je to déle než rok, co jsem zachytila vlnu náhlých úmrtí. Bez předchozí nemoci. Kupodivu i bez covidu. Prostě z plného života do smrti. 

I relativně mladí lidé. 

Přemýšlím, čím to je. Zda se na to víc soustředím a dřív to bylo také, jen jsme to nevnímala?

 Nebo je to daň všudypřítomnému stresu, strašení smrtí a mrazáky v ulicích, které vydeptá víc lidí než covid? 

Nebo jsou to zanedbané choroby, na které kvůli covidu není prostor?    Nevím, neumím odpovědět, jen to tak pozoruji. Že prostě v poslední době umírá mnohem víc lidí jen tak. Najednou.

Covidové statistiky do toho nezahrnuji. 

Je to taková divná doba. 

A řešíme ji volnem ve školách. To je tedy brutální zjednodušení, ale je to další jev, kterého jsem si povšimla. Školy buď zavřeme nebo jim prodloužíme volno. Nevím, zda je to skutečná ochrana, neschopnost či populismus vůči dětem. Vždyť každému dítěti se líbí volno navíc. Ale že s tím operují i dospělí?  Vždyť to je pořád volno. Prodloužíme podzimní prázdniny, vánoční prázdniny, a bůh ví, kdy zase děti do lavic pustí. Loni to v lednu opravdu nebylo, byť oficiální hlášení bylo, že zavřeme školy na dva týdny.... 

I teď se to děje. Sice plíživěji, ne tak okatě, ale o to škodlivěji. Někde se neučí vůbec, jinde hybridně ( to je tedy zvěrstvo největší), někde skoro pořád, někde online. 

Nůžky v přístupu ke vzdělání se roztahují do maxima. A řešení? Prodloužíme vánoční prázdniny... 

Nikde tedy dosud  nezaznělo, že by se to dalo vyřešit distančním vzděláváním, aby se děti nemusely potkat, ale něco se učily. Ne, prostě volno. 

Pravda, všichni hned mají plná ústa řečí  (ráda bych to napsala lidověji, ale stavovská čest mi brání), jsou to jen tři dny, a jako co se děje ve škole před Vánoci, stejně se neučí atd. ...?

No, není to pravda. Je to o soužití, o tradicích.... A mimo to, někdo třeba i učí. Jedno, zda stoletou válku, integrály nebo princip soužití, vztahů atd. Prostě něco tam je. Ale smete se to tím, že třídenní volno spasí epidemii, zastaví ji a bude zase líp. 

No, nebude, to víme, alespoň my dole to víme. Prostě zavřít školy, respektive prodloužit prázdniny, je tak jednoduché... Pro všechny.?!

  A tak si kladu otázku k mému dalšímu postřehu, jako že nejdřív se zavírají školy, proč to je? Chceme chránit zdraví našich dětí? Nás samotných? Nebo chceme zlikvidovat jednu generaci ohledně vzdělávání, sociálních vztahů, psychických poruch apod? 

Odpověď nemám, dnes píši jen o tom, čeho si všímám.

A do třetice je můj postřeh o zvýšené agresivitě. Všude a všech. 

  Zajímavé a bolestivé postřehy se mi tedy honí hlavou. Marně hledám něco pozitivního ( dneska je navíc pozitivní sprosté slovo), tak spíš použiji termín kladného. 

Nevidím. Nebo si jen nevšímám....?

neděle 28. listopadu 2021

Transport na věčnost

 Dnešní nedělní čtení tedy absolutně nekoresponduje s počínajícím adventním časem, ale nedávno jsem ji koupila u 2veverek, kde mají vybrané knihy. A když byl čas, musela jsem ji přečíst. Chci ji doporučit dětem, bavit se s nimi o ní, tak ji musím znát. A stojí to za to. Je to drsný příběh. Smutný. Děti za války ani nemohou nabídnout veselý příběh. Přitom je to čtivé a citlivé. Může to dnešním dětem, kterým je válka na hony vzdálená, ty hrůzy uchopitelně přiblížit. Tak, že se vžijí. Soucítí. Příběh Transportu na věčnost toto myslím nabízí. Určitě mohou číst i dospělí. Nebo to může být tip na dárek. Nebo na společné mezigenerační čtení. Každopádně, je to výborná kniha. 



čtvrtek 25. listopadu 2021

Hoří...

 Dnes vykládám Jana Husa. Snažím se do toho vložit kapku nadšení ala Igor Hnízdo v Obecné škole... A jde to. Ale když rozvášněně sděluji, že Jan Hus....

          skočí mi do toho žákyně zjevně zaujatá (bohužel protějším oknem, ne mnou) a křičí hoří....

Nu, zarazím se  ve výkladu a opravuji ji, že se říká, že byl upálen, ne že hoří. 

Dívka ale zaníceně opakuje, že hoří....

A ukazuje na protější okno...

A tam opravdu hoří!!!!

Rázem bylo po výuce. V protější části budovy se díky vadě na elektroinstalaci vzňala zářivka a opravdu hořelo. 

Ovšem náš akční školník rychle zasáhl, a hasiči, kteří přijeli v těsném závěsu s Policií, už jen konstatovali, že je vše v pořádku, uhašené, nebezpečí vzplanutí nehrozí....

 Zůstal jen všudypřítomný zápach a nepořádek. 

A chaos a lehká hysterie, protože co dokáže vyvolat taková sms zpráva ze školy:

"mami škola hoří. A nemůžu najít ségru..." to si jistě umí všichni představit. Rodiče byli u školy skoro stejně rychle jako hasiči. A ještě  mnohem rychleji žhavili telefony, jak že to u nás vypadá...? 

Někteří žáci prožívali splněný sen, hoří škola!

Nicméně, výsledek byl takový, že se vlastně nic moc nestalo, nikdo neuhořel, ani ten Hus, protože výklad zůstal nedokončen! 

A děti mohou vyprávět, jak jim hořela škola. 

Ale neshořela, díky bohu. Zítra fungujeme normálně. Navzdory požáru. Navzdory nouzovému stavu. Navzdory všem...

pondělí 22. listopadu 2021

Nouzový stav

 Nouzový stav je u nás už dost dlouho, bez ohledu na to, zda ho dnes vláda v demisi zase vyhlásí nebo ne. Čísla nakažených strmě rostou, nemocnice praskají ve švech, zdravotníci nestíhají. 

Opět se dostávají ke slovu " vizionáři", kteří mluví o tisících mrtvých, mrazácích v ulicích a podobných katastrofických obrazech, které tak rádi sdílejí v médiích. 

Stalo se všeobecným trendem vinit ze všeho neočkované lidi, dokonce si někdo troufl označit epidemii za epidemii neočkovaných. No, do této odborné debaty se pouštět nehodlám, nevím, jak moc je očkování účinné a neočkování neúčinné. Z hlediska laika naprosto jednoznačně viním vládu a odpovědné orgány. Jako epidemii neschopných. Protože, řeči se mluví, voda teče, a nic se neděje. 

Všichni přeci tvrdili, že další vlna na podzim přijde a ona, světe div se, přišla. Ale je to nemlich stejné jako loni. Od jara nikdo, kdo na to má postavení a peníze, neposílil nemocnice, nepřipravil prostory pro nemocné. A nikdo, což považuji za ostudné, neřešil postavení zdravotníků. Když si vybavím to politické handrkování o jejich odměny, někdy zjara, je mi stydno. Nejprve to halasně oznámili, pak jim nic nedali, pak trochu, pak to zdanili, pak jen někomu....peníze dostali bůh ví kdy. O dovolené si mohou jen zdát. 

A nyní se po nich chce, aby empaticky pokračovali v tom, co bylo na jaře. Patrně z lásky ke společnosti. 

A když to nefunguje, pak se vyhlásí nouzový stav, který umožňuje povolat mediky, kterým nemusí platit skoro nic. A ti, místo aby studovali ( sice online, ale studovali), mají zachraňovat to, co nikdo dosud neřešil.  Prostě je od počítače povinně pošlou do praxe. 

A tak by se dalo pokračovat. Jistě, lze mluvit o nedodržování vládou nastavených pravidel, ale ryba odjakživa smrdí od hlavy. A když dav vidí, jak mocní svá vlastní pravidla ojebávají ( viz návštěvy u prezidenta, volební oslavy či pohled do hlediště Zlatého slavíka chvíli před zapnutými kamerami...), logicky se mu nechce taky. 

Na vysvětlování a přesvědčování už dávno rádoby mocipáni rezignovali, místo toho dělají hon na neočkované. A očkovaní, kteří mohou být přenašeči, ti mohou vše, navzdory logice. Ať se kluci dole poperou, nejlíp rovnou sekerou ( Kabát promine:-)). 

Když se mezi sebou rozhádají a znenávidí ti dole, bude to lepší. Že to epidemii a nákazu nevyřeší, to je fuk, hlavně když to vypadá, že se něco děje. 

A že lidé umírají? Komu z odpovědných to nějak zásadně vadí? 

Že se od jara nic nezměnilo a že po roce a půl je to nemlich to samý? Asi ani to nikomu odpovědnému nevadí. Nebo to alespoň minimálně navenek tak vypadá. A tak pro jistotu vyhlásíme nouzový stav, aby pomohly děti, které sice mají studovat, ale je přeci nouzový stav.... můžeme je v klidu povolat....

Jako veverka v kleci. Z toho není cesty ven.-( 

Alespoň u nás ne. 

( A zároveň je vidět, jak jsou Slováci a Rakušané potomky jednoho impéria. Je to tam dost podobný:-()

P.S. A že kupříkladu v exponované době nefunguje Tečka? Copak někdo snad čekal, že by nějaké vládní IT při větším zatížení fungovalo? A oni se pořád vytrvale diví, že jim nikdo nevěří:-(?

sobota 20. listopadu 2021

Školní pes

 Ve škole jsou primární děti. A učitelé, samozřejmě. Důležité jsou kuchařky, uklízečky, školníkJ. Prostě klasická lidská školní sestava.

Někde ve školách mají i zvířátka. A tím nemyslím myši ve sklepě ani vši v nějaké ze tříd. Myslím tím křečky, osmáky (tím ale opravdu nemyslím děti), strašilky (tím ale opravdu nemyslím učitelky), někde jsou to rybičky, hadi, morčata.

Prostě každý podle svého gusta. A podle toho, jak zřizovatel, vedení či třídní učitel dovolí.

Zvířátka dětem pomáhají, o tom žádná. Pravda, vyvstává  s tím klasický problém, kdo se o zvířenu postará o víkendu, o Vánocích, o letních prázdninách? Nabízí se rozdělení zvířat do rodin, které ale kupodivu většinou moc nadšení neprojevují. Vzít do domácího azylu školní krysu se opravdu rodičům moc nechce.

Pak je na řadě školník nebo obětavá třídní učitelka.

A poté chov většinou skončí, protože prostě není obětavec, který by se o nebohé tvory staral v době školní nedocházky. A o online výuce ani nemluvě.

My máme školního psa. Jmenuje se Tobiáš a do školy se mnou chodí od chvíle, kdy se odpojil od své původní smečky. Ve škole našel tu druhou, milující a oddanou.  Není problém s tím, kdo by se o něho staral po zvonění. Vrací se se mnou domů.

Tobiáš je od boha políbený jezevčík, který navzdory pověstem, které o tomto plemeni kolují, nekouše, neštěká, není ani moc tvrdohlavý a už vůbec náladový.

 Miluje děti, je s nimi rád, vnímá jejich radosti i starosti, čímž se stává i psem terapeutickým. Spořádaně sedí před tabulí a moudře naslouchá výkladu o třicetileté válce. A když se dítě tváří, že je mu smutno (zní to lépe, než že ho to nebavíJ), jde se k němu stulit.

Děti si jednou povídaly, že se konečně těší do školy, když je tam i Tobiáš.

Takže navzdory mnoha moderním výukovým metodám, stačí jeden vlídný pes, aby bylo dětem ve škole lépe a radostněji.

Pomáhá nám s psychickými problémy, s běžnou radostí ze školního dne, někdy i se svačinamiJ. Takže u nás ve škole jsou jako všude primární děti. A pak pes. Poté následují učitelé, kuchařky, uklízečky atd.:-)

Není špatné mít ve škole vnímavého školního psaJ





pátek 19. listopadu 2021

Bude nebo nebude?

 Přípravy jsou v plném proudu. Jde o dobrou věc. Ovšem co bude a zda bude, to v našich podmínkách jeden nikdy neví. Nicméně, zatím to nevzdáváme!!



čtvrtek 18. listopadu 2021

Na vejšce

  Pojem „svatá kráva“ známe z východních náboženství, ale lze ho směle uplatnit i v našich podmínkách. Svatých krav máme v současnosti dokonce několik. Třeba očkování, to je až úsměvné, jak naši mocní v demisi ignorují možnost přenášení nákazy a vytrvale rozdělují společnost brutální šikanou neočkovaných.  To je ale dogma, o kterém dnes psát nechci, byť škol se týká velice. Chtěla bych zmínit jinou svatou krávu, tu, kterou ti nahoře vytvořili z online výuky. Již mnohokrát jsem psala, jaký je to zločin na dětech, jak se to podepsalo na malých žáčcích, prvňáky počínaje, přes dospívající až k maturantům. Tam všude jsem měla reálnou zkušenost a mohla psát i o tom, co jsem spolu s dětmi zažívala.

   Vysokoškolský pohled šel trochu stranou, byť jsem si o mrzačení vysokoškolského života myslela své. Ovšem realita je, jako vždy, daleko zrůdnější. Několik vysokoškoláků povyprávělo. A jelikož šlo

o lidi slušné a jemné, určitě došlo i k zjemnění celé té brutální situace. Nicméně, je jasné, že zde se posvátná kráva v podobě online výuky vyřádila důkladně.

Začněme klasikou, že se nově nastupující studenti vlastně nikdy pořádně nepoznali, přes ten trapný distanc prostě vztah nenavážeš. Pak fakt, že do reálné výuky se mohli vrátit nejdéle ze všech. Prý už jsou dospělí. Nu, přesněji bych to řekla tak, že jsou dospělí, ale ještě nepracují, tak se na ně vykašleme úplně nejvíc. Mnozí byli vyhozeni z kolejí nebo se naopak nemohli dostat domů. Přišli o krátkodobé i dlouhodobé brigády, protože je najednou nikdo nezaměstnal. Třeba v Praze se bez střechy nad hlavou nebo pravidelného příjmu žije opravdu  „velice dobře“. A nejen v Praze, nelze být pragocentrickým. Je to všude stejný.

Pak je na čas pustili do poslucháren. Ale ten online tam byl všudypřítomný. A třeba kombinace prezenční přednášky a onlinu je obzvlášť výživná. Po reálné výuce vás vyhodí z budovy, nemůžete tam být jen tak. A to bez ohledu, že tím „ jen tak“ by byla online přednáška. Nezájem. Do kavárny to tak snadno nejde (dle stávajících nařízení je to pořád jiné), a online hodina začíná hodně brzy. Nezbývá tedy než ji sledovat na mobilu někde v parku nebo tramvaji cestou domů (to když máte štěstí a bydlíte).

V tramvaji se ovšem těžko řeší složité úlohy či případná komunikace s vyučujícím, kterého většinou moc nezajímá, kde ho sledujete. On vysílá, plní svou povinnost. Vy musíte také, bez ohledu na prostředí, čas, situaci.

Poté musíte rychle přes celé město na seminář, kde je méně lidí, tudíž může být prezenčně. A hned pak dva onliny. Ale kde je sledovat?

 Do toho několik doporučení, co si přečíst a jaké video zhlédnout, a najednou je tady večer.

   A tak se připravuje pro život budoucí inteligence. Tedy jen ta, která má kliku na nějaké zázemí a dost trpělivosti a vlastně i odvahy tohle absolvovat. Při zkouškách samozřejmě nikoho tyto podmínky nezajímají, když neumíš, letíš. Reálně, nikoliv virtuálně.

 O nějakém vysokoškolském životě si mohou nechat jen zdát.

Jsou mladí, flexibilní, najdou si své i v tomto marastu, naučí se v tom chodit. Případně se na celou vysokou vykašlou. Ale potvrzuje se tu moje výchozí premisa, že se páše zločin na mladé generaci. Od školky až po vysokou. A to vše za potlesku davu.

Já osobně to tedy vnímám jako skandální. Leč zdá se, že to je to jediné, co s tím mohu udělat.

 


 

 

středa 17. listopadu 2021

Výročí?

 Co slavíme 17. 11.? Otázka na první pohled zbytečná, jde přeci o Sametovou revoluci. Nicméně, jde

opravdu o jediný důvod k oslavě?

Pro některé generace zcela nepochybně, stejně jako býval pro ty předchozí dost zásadní Den studenstva, který akcentoval události roku 1939  a tehdejší zavření vysokých škol.

Obě data mají dosud stěžejní místo v pantheonu slavných dní, ovšem lze si připomenout i jiné události. Třeba návštěvu amerického prezidenta Bushe v Praze, 17. 11. 1990. Jenže i to je vlastně součástí oslav revoluce. A těžko by v současnosti návštěva amerického prezidenta vyvolala takové nadšení, jako tomu bylo před jednatřiceti lety. Ovšem památná událost to bezesporu byla.

Stejně, jako když v roce 1970 sovětská Luna přistála na měsíci. Nebo na opačném konci světa získali patent na první počítačovou myš. To byl sedmnáctý listopad v době studené války.

 Po válce třeba 17. listopadu  1945 vstoupily v platnost Benešovy dekrety o zrušení německé univerzity v Praze. V padesátém druhém zase vznikla tento den Akademie věd.

 A v roce 1999 byl vydán manifest, Děkujeme, odejděte. Smutné je, že mnozí neodešli dodnes.

 Slavná anglická královna Alžběta I.také začala vládnout v17. 11. Léta páně 1558.

  Zajímavé je, že podle některých dávných teologů se právě 17. listopadu narodil Ježíš Kristus.  Je to tedy jakýsi bod nula, čímž se obloukem dostáváme k naší revoluci, která může být rokem nula pro nás. Blížíme se tedy do Kristových let, což by mělo něco znamenat. Když ale vidíme, co se děje dvaatřicet let po revoluci, vidíme spíš Armagedon nebo Apokalypsu. A to je smutné připomenutí sedmnáctého listopadu, který měl ambici cinkotem klíčů přivolat spravedlnost, demokracii

 a svobodu. Dnešek tedy podobnými atributy moc neoplývá, což ale neznamená, že si nechceme revoluční události dvacátého století náležitě a s úctou připomenout. Chceme, protože stále věříme.

A připomínat chceme obě data. Myslím tím události kolem pohřbu Jana Opletala z roku 1939, stejně jako Albertov a studentskou rebelii o padesát let později.

 Ono když v té souvislosti připomeneme třeba Vlastu Chramostovou, která se právě 17. 11. narodila (1926), a jejíž život lze bez nadsázky definovat jako dramatický oblouk kopírující dvacáté století, můžeme pořád mít určitou naději.

Napadá mě, zda by mohlo mít paralelně s touto úvahou význam i narození Miroslavy Němcové, která také slaví 17. 11. své narozeniny, ale to bych se už pouštěla na příliš tenký led.

Raději skončím revolučním heslem, že pravda a láska (snad) někdy zvítězí nad lží a nenávistí, byť v současnosti to mají obě, jak pravda, tak láska, nesmírně obtížné. Ale k sedmnáctému listopadu neodmyslitelně patří, protože navzdory všem dalším událostem tohoto dne výročí revoluce z roku 1989 tím nejvýznamnějším. Minimálně pro generaci Husákových dětí a jejich dětíJ

středa 10. listopadu 2021

Není jídlo jako jídlo

 Když jsme objevili tento plakátek, hned bylo  výrazně jasněji, že některé naše výživové ústupky, třeba jedna šunčička, opravdu škodí. A hodně. Co je dieta pro člověka, není dieta pro pejsky. Ale i tak mě to překvapilo, protože s tou šunkou občas hřešíme:-). Srovnání s počtem hamburgerů je ale dost děsivé. Takže už jen granule:-)



úterý 9. listopadu 2021

První na ráně

 To, že se školou a dětmi školou povinnými vláda a všichni epidemiologičtí odborníci vymetají úplně nejhůř, je věc všeobecně známá. Prostě zavřít školy je to nejjednodušší. Děti se nemohou bránit. A vlastně ani nemají jak. Že školy už nezavřeme bylo pěkné líbivé heslo. Dnešní noví vládci už ale zavírat chtějí. Argumentují tím, že oni to neslíbili, to prý ti předchozí. Takže to zase vypadá na zavřené školy. Tipuji to na adventní uzávěru, jako že si naoko prodloužíme vánoční prázdniny, abychom do školy vyrazili někdy v květnu. A můžete se jako škola snažit jak chcete, je to marný. A aby toho nebylo málo, dávají vám rodiče, kteří toho taky mají plný kecky, pěkně sežrat všechna negativa. vy za všechno můžete. Škola je jako instituce první na ráně. Na nějaká ministerstva se nikdo nejen neprokliká ani nedovolá, ale vlastně si na ně ani nedovolí. A je snazší poslat kamsi ( a to doslova) učitele ze své školy, obvinit je ze všeho možného ( roušky, testování, online, distanci, kombinovaná výuka a bůh ví z čeho ještě), vymezit se vůči nim a vybít si na nich svou frustraci. Někde je to doslova zběsilé, člověk aby se bál potkat nějakého  rodiče, který nesouzní s vládními nařízeními. U nás to docela jde, byť i zde se najdou tací, co si myslí, že za všechna nařízení, která se vyžadují v rámci boje s epidemií, mohu kupříkladu třídní učitelé. Nebo neočkovaní učitelé. Případně vedení školy. Je to smutné, kam jsme to dopracovali, ale je to mu tak. Žijeme divnou dobu. A nejvíc ji odnášejí naše děti. A vlastně i ta nejstarší generace. V kostce to vidím tak, že ty mladé šikanujeme nesmyslnými zákazy a ty staré jsme stejně nezachránili. A šikanujeme je vlastně stejně, protože být zavřený a v izolaci je na nic v pěti, v patnácti i v pětaosmsdesáti. Jen mám v poslední době pocit, že není úniku. A když vám ještě nadávají za něco, co jste nerozhodli a neni ani ve vaší pravomoci změnit, je to depka jako hrom. Prostě, divná doba:-(

pondělí 8. listopadu 2021

Bitva na Bílé hoře

 Vnímám to trochu jako deformaci, nemoc z povolání. Ta data:-). Jak mi automaticky naskakují. 

Prostě vždycky mám osmého listopadu asociaci Bílé hory. Navzdory jiným výročím, navzdory narozeninám přátel, ba i synovec je tento den narozený...je to tedy den jako stvořený pro oslavu. Nicméně, ta Bílá hora mi tam pořád naskakuje.

 A tak si ji tady odložím, jako klasické připomenutí. A třeba i jako paralelu k dnešku, protože my nyní svou Bílou horu žijeme na plné pecky. Jen to nejsou tragické dvě hodiny, jako tehdy. Je to delší, intenzivní, ale stejně zkázonosné. A uvědomí si to naplno až naši potomci, stejně jako tehdy. 

Prostě, dnes je osmého listopadu a připomínáme si bitvu na Bílé hoře. Tehdy to byla nevýznamná šarvátka kdesi před Prahou. Dnes je ta oblast takřka širší centrum. 

A  osobně vnímám dnešní datum i jako příležitost zajít do letohrádku Hvězda a nabít se jeho energií. 

A logicky a samozřejmě, blahopřeji všem dnešním oslavencům. 

neděle 7. listopadu 2021

Je to opravdu tak?

 Sleduji současnou situaci s údivem a rozladěním. To neustále rozdělování, vyčleňování, útoky. 

Logiku v tom nevidím, takže si mohu dovolit vnímat to až účelově. Jako že je fajn, že se lidé hádají, nesnášejí mezi sebou, udávají, napadají. 

Jako ve všech totalitních režimech. 

Nebo v krizových situacích. 

Přestávám rozlišovat, co je zákonné a co ne.  Mají ta přísná omezení a nařízení smysl, když sami představitelé zákona je mnohdy nedodržují? Je logické nechat se naočkovat v mladém věku, když mám silnou imunitu a z odpovědných míst zní, že i jako očkovaný nákazu šířím? 

Z jakého titulu je tady hon na neočkované, když oficiálně je očkování stále ještě dobrovolné? 

Proč se rezignuje na vysvětlování a osvětu a přistupuje k násilí a šikaně? 

A tak bych mohla pokračovat, otázky naskakují geometrickou řadou. Mohla bych přidat i ty globálnější. Pamatuji, jak média skandalizovala v době předcovidové fakt, že děti demonstrují  za klima v době, kdy mají sedět ve škole. ( tehdy šlo o pátky). To přece nejde, aby děti hromadně nechodily do školy!!

A pak je bez skrupulí zavřou a do školy se nechodí vůbec. Navíc to zjevně chystají zopakovat, navzdory tomu, že nic dobrého to nepřineslo... 

Bojovalo se za život bez plastů, načež covid přinesl dobu plastovou. Za masivní podpory těch odpovědných. 

Nyní zase drahé energie. Chceme čisté ovzduší, drahé energie ale povedou k tomu, že se bude topit kde čím. Ostatně, už nyní se někde v kolonii rodinných domků zkuste zhluboka nadechnout... A bude hůř. 

A to nemluvím o těch, co naletěli energo šmejdům...

Společnost je rozhádaná, agresivní, hrubne... A lidé ztrácejí naději, což může být nebezpečný úplně nejvíc.....

V den výročí VŘSR to zní obzvlášť zlověstně ...


sobota 6. listopadu 2021

Zlozvyk nebo daň?

 Čas od času přemítám, zda zvyk rušit domluvené pět minut před akcí je zlozvyk, nešvar, povahová vlastnost či daň době, kdy se s vidinou právě odeslané sms zprávy můžeme na slíbené v klidu vykašlat? 

Já osobně to bytostně nesnáším, domluvené věci a schůzky neruším, hodinu před začátkem už vůbec ne. Mám problém i s tím, když musím poslat zprávu, že vinou dopravní situace přijdu pozdě. I z toho důvodu raději jezdím dřív, aby se to nestávalo. 

Nicméně, není to určitě mainstream, i proto se často setkávám s tím, že je něco domluvené, počítá se s tím. A pak ( samozřejmě, to v lepším případě, jsou i tací, co se neobtěžují informovat vůbec) přijde zpráva, že se to ruší, že onen člověk nepřijede, nemůže, nestíhá, nehodí se mu to...

A co na to říci? Zejména, když to zaštítí nevolností. Není mi dobře, nepřijdu. Hodinu před začátkem. Zařiďte se podle toho, moje právo je nepřijít. Zejména, když mi není dobře. 

To samozřejmě nelze zpochybnit, pikantní na tom ale je, že většinou to není pravda. Myslím tím tu nevolnost nebo náhle, naprosto nečekaně, vypuknuvší nemoc. Často je to spíš v tom, že se danému jedinci buď nikam nechce, nebo na to zapomněl či má něco jiného, atraktivnějšího. 

Stává se nám to v práci i v životě. A vždycky mě to zaskočí, někdy i rozladí. Zejména tehdy, když dělám psí kusy, abych svému slovu dostála. A pak přijde zpráva, že to druhá strana ruší. 

Dříve to tak snadné nebylo, co se domluvilo, muselo platit. A když neplatilo, příště se asi už nic nedomlouvalo? Nebo vlastně nevím, jak se to dělalo, protože spolehlivost a dochvilnost jako lidská vlastnost určitě scházely i některým našim předkům. 

Dnes tomu technika strašně pomáhá a usnadňuje to. Prostě půl hodiny před začátkem pošleš zprávu, že ti je blbě a nepřijdeš. 

Dobrá, blbě může být každému. Když se to ale stává pravidlem, začnete pochybovat. A když je to běžným jevem, přichází hledání odpovědi na otázku, zda je to nešvar, povahová vlastnost, lenost či obyčejné využití vymožeností doby? Ať je to tak nebo tak, nepříjemné je to vždy. A pořekadlo, které nabádá, abychom nečinili druhým to, co nechceme, aby oni činili nám, asi moc neplatí. Protože jedni prostě chodí a plní ( teď přichází otázka, zda vlastně nejsou tak trochu  hlupáci:-), a druzí to prostě neřeší. Nebo to vyřeší právě onou zprávou chvíli před domluvenou akci, kterou sdělují, že prostě nepřijdou nebo že akce se ruší. 

A poraďte si sami:-) 


čtvrtek 4. listopadu 2021

Školy už nezavřeme….

Heslo, které opakovaně a intenzivně zní z éteru. Je to takové líbivé, zavřené školy byly dost kritizovány.

Nicméně, je to lež jako věž. Školy a děti jsou zase na chvostu, odnášejí nekompetentní rozhodnutí nejvíce ze všech. Od samého začátku školního roku stačí jedno nakažené dítě, aby třída, brzy poté

 i škola, neřkuli všechny s nimi spřátelené rodiny, naběhly do karantény. A tedy do výuky online. Dětem většinou nepomůže ani negativní PCR test, prostě musí do karantény stůj co stůj.

Někde to řeší kombinovanou výukou, jinde ryzím onlinem. A sotva se jedno dítě vrátí, je pozitivně označené jiné a všechno se opakuje.

 Znám velkou školu, kde je v onlinu třináct tříd.

Učitelé lítají mezi tím, někdo učí z domova, někdo ze školy, někdo jen online, jiný distančně.

 A děti to odnášejí, navzdory tomu, že veřejně se tvrdí, že školy letos nezavřeme. Prakticky jsou ale zavřené už od září. Jeden neví dne ani hodiny. Učitelé kdy a jak budou učit, děti co a odkud, rodiče jak budou mít hlídání. O plánování potencionálních prázdnin (třeba nedávných podzimních) ani nemluvě. Stačí jedno dítě a plánovanou dovolenou můžete zrušit, dítě je v karanténě.

Pravda, hygieny fungují různě, co hygiena, to názor. Někdo je promptní, někdo nechá děti týden se promořovat, pak zavelí karanténu. Někde odlišují očkované a neočkované, jinde zvýhodňují roušky, prostě nevíte nejen dne ani hodiny, ale ani na koho narazíte na karanténě, a jak ten se zachová k vašim studentům.

Navíc, s hygienou (pokud se tedy dovoláte)  můžete komunikovat jen do půl třetí, pak jim končí pracovní doba a jdou domů.

Takže objevit pozitivní dítě ve dvě je dost na nic, žádnou oficiální zprávu nedostanete.

Do toho vládní chaos, který kupříkladu naposledy připravil perličku v podobě jídelen. Dítě, které není z dané školy, musí být denně před vstupem do jídelny testováno. Pokud tedy není očkováno.

Jelikož chodíme do vedlejší jídelny, začalo martýrium zařizování, jednání, dohadů. Když se nové nařízení povedlo uvést do praktického života, ozvali se z vyšších míst, že vlastně zapomněli sdělit,

 že v tomto případě to neplatí!? Cizí strávník není dítě ze spřátelené školy!

A tak všechno zařizování smetete ze stolu a vrátíte se k tomu, co dosud fungovalo. Ovšem napětí, co přinese příští den, ba možná už půl den, to nemizí. Naopak. A tak je to s tou velkou proklamací o tom, že školy se už zcela jistě nezavřou…

My dospělí si můžeme zanadávat. Děti samozřejmě také, ale přeci jen si troufám tvrdit, že jejich duše jsou křehčí, a tato nejistota, podpořená nevydařenou tečkou za koronavirem, který nemizí, umocněná nezakrývaným tlakem na dětské očkování, ostrakizací neočkovaných, chaotickým testováním, náhodným uvrháním dětí do karantény…tak tato nejistota dost působí na jejich psychický vývoj. Plynule navazuje na rok bezprecedentního zavření škol, zákazu sportu a likvidaci života v dětském kolektivu.

Měla bych skončit nějak optimisticky, radou, jak z toho ven, ale napadá mě jen bezradná otázka, proč to těm dětem děláme? Chceme je zničit? Anebo z druhé strany, proč to vlastně dovolujeme?

Je ale možné, že někdo to vidí jinak?

Psáno pro web velká přestávka. Je tam spousta zajímavého čtení, kdyby někdo chtěl kouknout:-)