rejcka: dubna 2020

čtvrtek 30. dubna 2020

středa 29. dubna 2020

pondělí 27. dubna 2020

neděle 26. dubna 2020

sobota 25. dubna 2020

Do školy

Do školních lavic se asi hned tak nevrátíme. Anebo možná hned po víkendu, člověk nikdy neví, co naše kompetentní vláda rozhodne. Ale nyní tedy vycházím z poslední oficiální známé informace, že

po 25. květnu se mohou vrátit malé děti, velké už do konce roku nenastoupí. Maturanti mohou do školy (tam ale nikdo neníJ), aby se připravili na zkoušku, která možná bude (kdy to nikdo neví) anebo také nebude.

Vysokoškoláci to mají obdobné, mohou ti, co končí. I když se nyní zdá, že vlastně mohou všichni?

No, nikdo nic neví, klasika.

Já chci vycházet ze situace, která se týká nás, tedy osmiletého gymnázia.

12. března nás vykopli ze škol. Zjistili jsme to z novinek cz., žádná zpráva z MŠMT nepřišla. A celý den trvalo, než se něco oficiálního zveřejnilo. Na web MŠMT se dostat nepovedlo, byl trvale spadlý. A tak to bylo (a vlastně je) i nadále. Nic kompetentního se k nám nedostalo.

Jsou to prázdniny nebo ne? Co maturanti? Co přijímačky? Jak známkovat? Nebo neznámkovat?

Nic. Poraď si sám.

Poradili jsme si, samozřejmě. Hned jsme zahájili on line výuku, denně dopoledne učíme, vidíme se, vykládáme, jdeme dál.

I kroužky máme, jazykové a další, které přes online výuku jdouJJ

Není to jednoduché, kolikrát sedím u počítače dvanáct i více hodin, přípravy, aby to nějak vypadalo, jsou jiné a náročnější než v reálu, ale jde to.

Ani děti to nemají lehké, soustředit se u monitoru není snadné, ale vidíme se, komunikujeme, pracujeme, učíme se. Navzájem.

Ale pořád nic nevíme.

Bude vysvědčení nebo ne? My se učíme, ale známkování je logicky jiné než obvykle. A jinde se učí úplně jinak, třeba jen přes telefon, přes úkoly, budou ta vysvědčení srovnatelná?

Budou maturity,a když se tvrdí, že budou, proč už není datum? Jak se k tomu mají maturanti postavit?

A co ta docházka? S rouškou nebo bez?

Prostě tisíce otázek bez odpovědí.

Ne vždy se odpovědět dá, ale na něco už by měl být jasný názor.

I když třeba čekáme na nějaké noční jednání vlády, která nás bez vědomí ministra školství pošle do školy už v pondělíJ

A to vycházím z naší situace. A neřeším (tady, jinak ale hodně), jak dětem chybí vrstevníci, kontakt, osobní výklad atd.

Navíc si myslím, že my jsme na tom ještě dost dobře. Cítím i podporu ze strany rodičů, vnímám i časté pozitivní ohlasy.

Ale vím, že je i mnohem hůř. Někde se neučí, jinde jsou zavaleni úkoly. Někde mají podporu rodičů, jinde naopak. Slyšela jsem i názor, že nebude přeci kupovat dítěti počítač na online výuku. Až ho škola zaplatí, stejně jako připojení, pak snad….

Někde se z domácí výuky radují, jinde jsou z ní na prášky.

Často se média, rodiče či jiní opírají do digitální negramotnosti učitelů, ale o té své už raději nemluví.

Četla jsem i takové „progresivní aktivistické“ názory, že konečně digitalizace do škol. A že to jde, když se chce, nebo musí....

Jenže ono by to nešlo, kdyby to nebylo předpřipravené. A zkoušet to v dobách klidu, jako že si cvičně plošně zavřu školy, abychom vyzkoušeli, zda půjde učit na dálku? Asi docela nereálné, leč tam už kritici školství nedohlédnou.

Ale závěr je pořád stejný, jako začátek. Z oficiálních míst jde ticho, nebo zmatek, ale rozhodně ne nic kompetentního.

No a za sebe, já bych šla normálně učit hned. Chybí mi ten kontakt, přes monitor to prostě není onoJ

116/366

Zase jednou slovy

Karanténa pozvolna končí, byť člověk neví dne ani hodiny, kdy bude zase všechno jinak. Virus nezmizel, přesto se najednou skoro všechno může? Rozhodnutí, dělaná většinou pod rouškou noci, jsou vždy překvapivá, nečekaná, a udržují vás v kondici, co zas bude. Často aspirují na hovadinu roku, ale to už takřka patří ke koloritu doby. Smutné je, že se to hodně často děje za potlesku davů, což tedy nechápu, ale nechci to nyní rozvádět. Chtěla jsem se zamyslet nad nemocností v době koronaviru. Protože nastala doba, že kdo nebyl nemocný s koronavirem, a ještě to muselo mít těžký průběh, jakoby nemocný nebyl. Nikoho nezajímal, k doktorovi se nedostal, nemocnice nepřijímaly a nebo, díky mediální masáži, tam lidé raději nechodili.
Můj praktický lékař neordinuje stále. Naštěstí ho nepotřebuji, díky bohu.
Ale potřebovala jsem zubaře. A to byl tedy upřímně řečeno horor. Zub si samozřejmě vzpomněl v době karantény, a ještě navíc o Velikonocích. Takže nikde nikdo. Nakonec z toho byla pohotovost. Když jsem se přes všechnu dezinfekci a formuláře, kde jsem svým podpisem pod hrozbou vězení potvrzovala, že nejsem v kontaktu s kovidem, konečně vyčerpaně usedla do křesla a konečně sejmula uslintanou roušku,doktor řekl, že nevrtá, nemá rentgen a neví, který zub to bolí.... Takže mi odpomohl od akutní bolesti asi tak na tři hodiny nějakým vpichem a poslal mě domů.
A za chvíli to bolelo zase. Tak, že jsem měla chuť skočit z okna.
Po svátcích nebyla moje doktorka. Zoufale jsem tedy zkoušela jiné lékaře, ani jsem dosud netušila že jich je na Letné tolik. Nikde mě ale nevpustili do ordinace, vše řešte telefonicky, zněl příkaz.
A pak telefon ale nikdo nezvedl. A když už, tak nikoho nebrali. "Pochopte, v dnešní době? Nemůžeme vás vzít!"
Bolestí jsem takřka mlátila hlavou o zeď, to nikoho nezajímalo. Je taková doba, paní.
Do toho umřel pan Dušan Vančura. Na zánět zubu. Skandální. Logicky jsem samozřejmě čekala, kdy umřu také, protože nikde nikdo neordinoval, pohotovost nepomohla. Až pomohla jedna moje zlatá maminka, která znala odvážného zubaře a tak jsem se díky protekci dostala do ordinace, kde mi konečně ulevili. Po dvou týdnech bolesti. Bez známosti by to ale nešlo.
Nyní už to vnímám jako koronavirovou historku, byť hororovou, zub je v léčení ( a byl to zánět a mohla z toho být sepse) a mě napadá, kam až jsme to s hysterií kolem epidemie dovedli. Není to tom, že bych chtěla zlehčovat zákeřnou čínskou nemoc, je to o tom, že nechápu, proč se paralyzoval celý systém. A to jsem měla
" jenom zuby". Co nádory, infarkty, záněty, kolapsy a kdo ví co ještě?
A k tomu ta šílená, stále se měnící rozhodnutí, celou tu příšernou dobu ještě komplikující?
Copak se vážně z té historie nikdy nijak nepoučíme?