Den D

Dnes se dějí věci. Jen si tady odložím pocit. A připomínku. Abych se k tomu později vrátila. Musím to vstřebat a vydýchat. 

Ale mohu na začátek konstatovat, že den D byl nedávno i pro naše maturanty. Dostali vysvědčení a diplomy DSD. Proběhl večírek. 

A skončila jejich gymnaziální studia.

Osm let uteklo jako voda. 

 

A na konec dne taková rekapitulační poznámka. 

Dala jsem výpověď. Po mnoha letech. 

Nešlo to jinak....Hic sunt leones. 

"Tak jo," dostalo se mi reakce. 

Tak jo, jdu. Den změn. Rok změn...Jen se s tím srovnat a sžít

Začíná terra incognita....

...ismus nebo pocit?

 

Zpráva na monitoru blikala naprosto neškodně, jako řada jiných mailových oznámení. 

Šlo o nabídku pracovní příležitosti.

„Hledáme člověka, který umí, má a zná….“ následoval výčet dovedností a schopností, které léta cizeluji, baví mě a myslím, že jsem v nich fakt dobrá…

   Většinou na takové neosobní inzeráty nereaguji, protože práci mám, a když už, tak si trochu vybírám. Tentokrát však byla nabídka natolik lákavá, že jsem si řekla, že to zkusím. Navíc, nabízeli částečný úvazek či externí spolupráci.

 To se třeba dá skloubit, proč bych si nemohla zpestřit život. 

Takže jsem to zkusila. Poctivě jsem vyplnila všechny kolonky, které mediálně známá nezisková organizace požadovala, dodala certifikáty o vzdělání a přidala své letité historické zkušenosti. Kdo jiný už by mohl vest sofistikované rozhovory s pamětníky, myslela jsem si rozechvěle, když jsem mail odklikávala.

Ani se se mnou nebavili. Rovnou mě odpálili, že dají prostor jiným adeptům.

Podivila jsem se, ale nijak jsem to nehrotila. 

No co, šlo jen o pokus.

   Netrvalo dlouho a takovou zajímavou oklikou ke mně doputovaly povzdechy několika dalších lidí, formálně splňujících inzerované požadavky. I je nabídka zaujala.  A  ani je vůbec nevyzvali k pohovoru, aby mohli poté stroze sdělit, že my se vám ozveme. Ani se nenamáhali. Rovnou vyřazení, dáme prostor jiným zájemcům....

To už bylo trošku divné. Žádný pohovor, vize, komunikace. Rovnou do koše..

  Dospěli jsme společným brainstormingem, že za tím bude věk. Chtějí prostě mladé lidi, kteří povedou rozhovory s pamětníky nezatíženi vlastní minulostí, s otevřenou udiveností mládí. 

Zákon jim ovšem podobné praktiky zapovídá, proto se podobný požadavek v inzerci logicky neobjeví. Ale ze životopisu datum narození vyčtou a pak rovnou vyřazují.

„Jak dají prostor jiným, když ani nemluvili se mnou?“ diskuse mě překvapivě  rozdivočela víc, než bych si myslela. Považovala jsem to již za uzavřenou věc, ale světlo nových informací vrhlo na události úplně jiný odstín.

Dosud jsem to respektovala. Jako náhodu, smůlu či osud. Až do "objevení příčiny" jsem s tím neměla problém. Když sem to ale viděla v novém světle, naštvalo mě to. Někdy je opravdu lépe nevědět, ale když už víte, co s tím?

Ať rovnou napíšou, že chtějí jen brigádníky. Nebo lidi jen do třiceti let.

 Ať člověk ví, na čem je.

Teď se situace změnila. Cítila jsem se naštvaná. Obelhaná. Oni se ani nenamáhali pozvat mě k nějakému pohovoru, rovnou to smetli ze stolu. Podle data narození.

Mít pro to skálopevný důkaz, ne jen zkušenosti asi pěti mých vrstevníků, kteří mě vlastně na tuto ideu přivedli, volám do organizace. Ztropím skandál.

Takhle o tom jen přemýšlím, dobře si vědoma toho, že s tím nic nenadělám. A že je to v současnosti naprosto běžná praktika. 

Přitom by stačilo trochu víc empatie. Nebo vstřícnosti. Nebo možná odvahy.

Nechci nikomu bránit vybrat si zaměstnance, potažmo externisty, podle svých představ. Jen by měly být jasně nastavené mantinely a podmínky.

Ovšem u nás stále bují různé ismy. Ať už rasismy, sexismy  či ageismy. Těžko se s nimi bojuje. Namísto aby ubývaly, nenápadně rostou.

Logicky, nejde jim to dokázat, přistihnout je při činu. Respektují zákon. Obcházejí ho naprosto legálně.

Já sama bych ale raději byla nepřijata kvůli neschopnosti, než rovnou vyřazena jen kvůli datu narození.

Kupodivu, je to mnohem častější argument, než by se na první dobrou mohlo zdát. Rozhodně víc, než jiné ismy, dle statistik či některých odborníků. Setkalo se s tím už tolik lidí, že to vylučuje bázi pocitu, na které jsem to postavila já. Jde zjevně o realitu. 

U některých neziskovek, které se tváří jako mezigenerační mosty, mě to nejen udivuje, ale 

i mrzí. 

Nicméně, co naděláš, psi štěkají a karavana táhne dál.

A tak to prostě je.

Vlastně je ode mě dost naivní, že se tomu vůbec podivuji…

Narozeniny

 Dnes má Tobiáš šest let.

 Cítím, že musím napsat už šest, protože to strašně uteklo. 

Je už vlastně dospělý. Seriózní.

Má vzdělání, však chodí do školy. 

Má rád děti, to po tolika letech ve školství nelze říci o každém učiteli:-)

Je hravý - méně, než dřív, ale je.

Vyžaduje víc svého klidu.

Je totálně rozmazlený (tady jsem selhala). 

Dostává samé vybrané lahůdky, když ho něco zabolí, rychle  k doktorovi, není nikdy sám, vždycky má někoho, kdo se o něho stará a je s ním.

 V tomto kontextu je takřka humorné, jak po delší lidské společnosti usilovně vyhlíží tu psí.... Když jsme ráno ve Stromovce sami, je nešťastný, kde ti pejsci všichni jsou:-).

Dneska je asi chce pozvat na psí mejdan. Přeci jenom, šesté narozeniny jsou takřka jubileum. 

U severní zdi

Tak to je bomba. 

Alespoň já to tak vnímám. Asi ji zařadím do povinné dějepisné četby.

 Aby se děti vytrvale neopájely současnou retro náladou a pochopily, jaký to za těch komoušů fakt bylo. Aby se do nich nezaryla ta současná oblíbená mediální floskule, jako že to tehdy tak hrozné nebylo....?!?!

Bylo! 

Aby si uvědomily, proč je třeba bojovat za svobodu, že svoboda není samozřejmá. Že se nedědí, je nutné ji bránit.

A pokud ji máme, pak si ji hýčkat a užívat. 

Protože to, co se děje v románu U severní zdi, to je opravdu jen pro silné povahy. 

   Když jsem jednou četla před spaním, přišly fakt děsivé sny.  Ale i ve dne se mi při četbě této knížky svíral žaludek, klepaly ruce, cukala duše a bolelo srdce. 

 Jako čerstvá nebo mladá maminka bych to vůbec nemohla číst.

 I takhle je to záhul. 

 Ale skvěle napsaný. 

   Jsem ráda, že jsem tuto autorku objevila. Fascinuje mě ten její pohled, způsob psaní. Odhalení mnoha věcí. Spousta aha efektů. 

  Ač jsem si myslela, že o době totality vím víc než dost, často jsem lapala po dechu. 

A to o těch letech učím, na na Ďáblický hřbitov chodím, beru děti i k dětskému hřbitovu. Aby věděly. Nezapomněly. 

Teď to ale získává jiné dimenze. 

          Je to kniha, kterou si musíte přečíst. 

Ale nejlépe ve dne a po kouskách. 

A pak zajít na Ďáblický hřbitov. 

A hodně přemýšlet o lidech, o jejich pohnutkách, co je vede k tomu, že tak snadno podlehnou ideologii. A dnešek si to ještě idealizuje, retrománie:-(?!?!

Docela skandální. 

Nebo nedostatek ve výuce dějepisu? 

Těžko říci, lidé se nemění a to je nejvíc šílená vize. Stále tady jsou. Nemají nyní prostor se projevit, ale stačí málo...

 Nejhorší jsou pak ti přisluhovači, vykonavači. Jako že mě se to netýká, já plním jen rozkazy. Dělám jen svou práci. 

A na Pankráci dělali svou práci tak, že nechali umírat miminka a týrali jejich nevinné maminky. 

Prostě proto, že dělali svou práci? 

Převážně  šlo o lidské zrůdy, kterých režim dokonale využil. Oni to dělali většinou proto, že jim to bylo blízké, bavilo je to, nevadilo jim zabít dítě.  

Protože navzdory tomu, co o té době vím, jsem pořád přesvědčená o tom, že člověka, který to v sobě nemá, snad proboha žádný režim nedonutí, aby v rámci své pracovní doby aktivně vraždil a mučil jiné lidi? Těhotné ženy a jejich čerstvě narozená miminka?

   Pořád nerozumím tomu, proč ty lidi omlouváme? Mnozí tady v klidu dožívají se svou luxusní penzí. Nikdo je nikdy nevolal k odpovědnosti. A éterem vytrvale zní floskule, že to vlastně tehdy nebylo tak strašné!??? Bývalé soudruhy omlouváme, glorifikujeme. Děláme, že se nic tak šíleného nedělo...

No, tak si přečtete tuhle knihu...

Přečtete si, doopravdy.  Je to nejlepší kniha, jakou jsem v poslední době četla. Hluboce mnou otřásla. Potřebovala jsem ji dočíst, zároveň to čtení doslova bolelo. 

Neumím si představit, že bych tu dobu žila. Že bych to dokázala vydržet. 

  Moc se mi líbila  vize trestu. Někdo mluví o pomstě, ale to zní skoro pejorativně, byť s tím pojmem souzním. Tak tedy trestu.  V knize byla, proto se to také může číst, je tam náznak naděje.

Oficiálně, v reálu/ jsme  třicet čtyři let po revoluci/ totiž nikdo ani nezahájil vyšetřování, natož aby došlo k nějakému zaslouženému potrestání těchto lidí. 

Naopak, když se náhodou něco dostane do veřejného prostoru, obhajují se ti katani. 

Prý mladistvá nerozvážnost... Častá a oblíbená omluva minulosti. A tím to většinou hasne. Nic víc. 

Ti mrtví z pankrácké věznice jsou naopak pro veřejnost bezejmenní. 

A tak si tady žijeme...

Přečtěte si tu knížku. Fakt doporučuji.

Poté určitě o době minulé, minimálně o padesátých letech, nebudete moc říci onu šílenou okřídlenou populární floskuli, vždyť to vlastně tak strašné nebylo.....

 

Atentát na Heydricha

 Dnes, v den výročí atentátu na Heydricha, nelze jinak, než připomenout osudovou středu před jednaosmdesáti lety.  Holešovickou zatáčku.

A navíc si dovolím připomenout svoje audioknihy, které se daného tématu přímo týkají. 

Už na Světě knihy jsme si s Tobiášem připravili foto, protože důležité také bylo zachytit Tebenas, tedy vydavatelství, které za audioknihami stojí. 

Dnešní datum je z historického hlediska tak dominantní, že ho nejde nepřipomenout. 

    .... pokud nám fantazie a odvaha dovolí se v duchu přenést do roku 1942, pak v právě tento dnešní den, tehdy tedy ve středu, se skutečně lámou dějiny. 

A také začíná peklo.

Tak si to zkusme představit....

Třeba při poslechu audioknih, a to nejen těch mých. Tebenas jich má s tímto tématem opravdu hodně. 

A kdyby náhodu, lze nakouknout i sem:-)

Sociální sítě učitelů

  

 Kritici sociálních sítí sázejí na špatnou kartu, když ze závislosti na virtuálním světě viní mladé lidi a děti.  Měli by nakouknout i do mobilních návyků dospělých. A zejména pak pedagogů.

Nahlédnout totiž do bublin na učitelských sociálních sítích znamená dost divoký zážitek. Agrese a netolerance je tam překvapivě dost častým hostem. Každý totiž učí nejlépe na celém světě a ostatní kantoři to dělají špatně. Navzájem se tam osočují, doporučují vyslat na kolegu ČŠI nebo právníka, rodiče jsou často nepřítel číslo jedna (a naopak).

Objevují se, často velmi konkrétní, ba i jmenovité,  ukázky hodnocení či práce, kterou oni považují za špatnou či zastaralou. Že jde někdy i  o věci vytržené z kontextu už nikdo nezmiňuje. Ztratilo by to ty útočné grády.

Padají otázky, jak zatočit s kolegy či vyhodit někoho, kdo s jejich viděním světa nesouzní…

   V poslední době mě zaujala vážně míněná debata, kdy se učitel ptá, v jakém věku je v pořádku, když dítě řekne o učitelce, že je kráva.

Trochu chci věřit, že autor dotazu to jen neobratně formuloval, že měl na mysli nějakou konkrétní situaci. Vlastně asi mířil na rodinu, jako kdy to jde doma, v bezpečí domova ventilovat, že učitelka je kráva.

 Nu, budiž,  nicméně v debatním vláknu se rozvíjely myšlenky ubírající se dost jiným směrem. Jako že, když je to kráva, nechť jí to klidně řekne do očí. Mnozí z kantorů přišli se svou troškou do mlýna, že mají plno krav ve svém sboru, tak by jim to řekli také.  Nejčastěji zaznívala teorie, že dítě má právo na názor, tedy vlastně v každém věku. Někdy autor rozvíjel vizi, že když se tak učitelka chová, je to dokonce nutné jí to říci.

Mnozí samozřejmě neopomněli dodat, že jim by se to nestalo, protože oni kráva ani vůl nejsou.

Vlastně jen málo diskutujících přidalo nějakou doušku v tom smyslu, že takovým hodnocením se většinou nic moc nezíská, lépe je vést diskusi v jiném duchu.

 Mnozí se zde hlavně virtuálně tetelili svou výjimečností, protože oni si titul kráva nezaslouží. A ti ostatní, co učí a chovají se k dětem tak bídně, těm to zcela jistě patří.

    Možná je potíž jen v tom, že se na sítích vyjadřuje jen určitě procento pedagogů. Připouštím, že některé posty jsou naopak velmi inspirativní. Mají nápady, vidí věci jinak, nejsou prvoplánově vulgární. Ani přesvědčeni o své pedagogické genialitě a neomylnosti.

   Ale jak známo, negace lomcuje veřejným prostorem mnohem výrazněji, tak mě některé černé výkřiky z učitelských skupin nějak víc rozvibrovaly. Ovšemže nechci tvrdit, že všechno kantorské virtuálno je divné. Zdaleka ne. Kdybych nesledovala různá vlákna, na mnohé nápady ani hodiny bych třeba nepřišla. Jen mě zarazila ta silná a cílená agrese vůči ostatním. Nějak jsem ji u učitelů z principu nečekala. I když se už léta říká, že profesní soudržnost

a empatie ve školách není.

 Kupříkladu lékaři drží spolu, údajně. Doktor nedehonestuje kolegu. Prý. Ve sborovnách je to mnohem běžnější. Proč, těžko říci. Ale sociální učitelské sítě mě o této mediální poučce, kterou jsem už chtěla vnímat jako floskuli, bohužel přesvědčily.

Nejen děti tedy mají s chováním ve veřejném prostoru určitou potíž. Je třeba se to učit, o tom žádná. Nejzásadnější otázkou ale tím pádem zůstává – od koho?

Vyřešit by se to možná dalo zavedením nějaké etiky do školních plánů? V zájmu budoucí koexistence s umělou inteligencí, v zájmu mezilidských vztahů i výchovy dětí.

Nejvíc samozřejmě kvůli dětem.

Jenomže etika ve všech školních plánech už dávno musela ustoupit IT vzdělávání, redukce hodin byla dost masivní. A na druhé straně, komu není shůry dáno, v apatyce nekoupí, takže učit etiku je vlastně někdy trochu boj s větrnými mlýny.

Takže závěr se rozplizává v nejasnostech, jako všechno, co se týká virtuálního světa.

Snad jen nesledovat učitelské skupiny a věřit, že realita je trochu lepší než ta virtualita…

 

 

 

 

 

Společenské role

    Jedním ze zajímavých témat výchovy k občanství je role. Jakou roli hrajeme v životě, 

v rodině, v práci a v různých situacích.

   Ráda učím občanku, osobně ji dokonce považuji za jeden z nejdůležitějších školních předmětů.  Jako jeden z mála má ten potenciál praktického využití, tedy odpověď na věčnou otázku, k čemu mi to bude? Občanka, je-li dobře vedena, se věnuje praktickým věcem, finanční gramotnosti, vztahům, chování, sexuální výchově, prostě věcem veskrze praktickým.

    A hraní rolí v životě je jednou z jejích kapitol.

 Baví mě s dětmi rozklíčovávat jejich uvědomění si, jaké role v životě zastávají, jak si uvědomují, kdy jsou v roli žáka, dítěte, syna či dcery, sourozence, partnera….

Sami hledají další a další, definují, jak se kdo v jaké roli chová a jak to mění jeho gesta, rétoriku, odpovědnost…. 

Baví je to. I mě.

   A jelikož trpím profesionální deformací, občas pozoruji, jak se lidé ve svých rolích mění 

o tři sta šedesát stupňů. Nejčastěji mě to napadá v autě. Jako by se ti, kdo právě nemají roli řidiče, ale jsou, kupříkladu chodci, naprosto diametrálně proměnili. Vnímají jen svoji roli, ty ostatní jsou jim ukradené. A tak vstupují do vozovky, na přechod i mimo něj, bez rozhlédnutí, se sluchátky, s očima zabořenýma do mobilu. Vnímají svoji roli jako hlavní, ostatní se musí přizpůsobit.

    Předpokládám, že stejně se chovají za volantem či na kole. Jakoby na silnicích společenský status role získal nadpozemské rozměry. Teď hraju já a všichni jste statisté. Každá moje role je ta hlavní...

Pak máme ony chodce (tyhle typy mě totálně dostávají), co vstupují do vozovky kdy je napadne, bez rozhlédnutí a naprosto samozřejmě očekávají, že mají přednost. Jsou v roli chodce.

V roli cyklisty pak plynule střídají chodník, silnici i cyklostezku, kličkují, jak je napadne, protože oni jsou teď v hlavní roli. Na Letné je takových exemplářů určitě množství větší než malé.

A ti samí, pokud usednou za volant, stávají se piráty silnic. Postrachem všech. Teď přišel čas jejich role. Dominantní.

    Nevím, jestli je to pravidlo. Přivedli mě k tomu hlavně ti chodci, arogantně a kdykoliv, často čumíc do mobilu a se sluchátky, vstupujíc do ulice. Jako by nikdy neseděli za volantem. Nebo za řídítky.

 Ale protože některé minimálně od vidění znám, je mi jasné, že úplná tabula rasa, co se týká řízení, nejsou. Jen neumí prolínat svoje role. Alespoň tedy ty dopravní. V každé jsou naprosto dominantní, arogantní, neempatičtí.

Pokud to tedy nejsou zapřisáhlí odpůrci aut, i těch je na Letné hafo, ale to je zase jiná úvaha. Ta dnešní je o rolích. O jejich prolínání a empatii. A o tom, že řada dospělých by si měla zopáknout lekce z hodin výchovy k občanství.

Maturitní zkoušení

Dnes jsem dohlížel na několik maturitních zkoušek. Však už chodím do školy pěkně dlouho, mohu tedy směle hodnotit. A byl to zážitek. Krásný pohovor. Nové pohledy. Rozšířené obzory. Bavilo mě to. A těšilo. Jak byli dobří....

Byla bitva na Bílé hoře osudovou bitvou českých dějin nebo obyčejnou šarvátkou kousek od Prahy? To byla debata!!!

Konec jedné éry:-)

 

Defenestrace

     V květnu se probouzí příroda a spolu s ní bují i láska ve všech svých podobách. Zároveň se ale probouzejí i další vášně, život se po dlouhé zimě rychle radikalizuje. Možná proto si během slunečných květnových dnů připomínáme i výročí pražské defenestrace. Té třetí, byť v učebnicích o ní často stále zarytě mluví jako o druhé.  Je to prostě ta, která vyházela politiky z oken Pražského hradu. A oni, navzdory poměrně velké výšce, celou brutální akci přežili.

    Alkoholem posilnění šlechtici protestantské víry dorazili na Hrad, kde pracovali místodržící Slavata a Martinic. Ve Starém královském paláci hodlali katolické úředníky odsoudit za to, že nedodržují Majestát, tedy dosud platný zákon, vydaný Rudolfem II.

Rozsudek zněl: vyhození z okna.

A jak byli stavové v ráži, vyhodili z okna i právě sloužícího písaře Fabricia, který zde vykonával funkci  sekretáře. Nebo možná i „soudního zapisovatele.“

 Tím, že všichni vyhození svůj hrozivě vyhlížející let z oken přežili, vznikl nový  mediálně vděčný spor.

Katolíci rozhlašovali, že za vše může boží zásah, konkrétně aktivita Panny Marie.¨

 Protestanti zuřivě oponovali a rozšířili fámu, že pod okny byl takový nepořádek, neřku-li „hnůj,“, že hříšníci dopadli do měkkého hlavně zásluhou lidské nedbalosti a vyhazování odpadků z oken.

Zajímavé je, že tato evangelická  verze se ve veřejném povědomí vytrvale drží dosud.

Pravda bude asi úplně někde jinde.

Někteří historici úspěšné přežití připisují efektu skoku na lyžích, defenestrovaní úředníci prostě dopadli do protisvahu a skulili se dolů. Jiní badatelé zase sázejí na tlustý oděv císařských úředníků, který celý jejich dopad ztlumil.

Ovšem svoji nezanedbatelnou úlohu zde sehrála i tehdejší VIP, Polyxena z Lobkowicz, která dvěma urozeným šokovaným pánům poskytla azyl ve svém domě, zatímco stejně šokovaný, leč neurozený Fabricius, docela obyčejně zdrhnul přímo z příkopu kamsi do Vídně. Posléze si za svůj nedobrovolný, ovšem z politického hlediska velmi  „hrdinský let“ vysloužil šlechtický přídomek von Hohenfall. Což lze přeložit jako pán z Vysokého Pádu. To samozřejmě může působit až ironicky, ale kdo si ve skutečnosti překládá přídomky do češtiny? Ptá se, odkud pocházejí?

V reálu to zní dobře, a ač si chudák Fabricius nic takového během letu z oken Hradu asi nemyslel, ve finále na tom společensky vydělal.

On prostě jeden nikdy neví, co mu nakonec pomůže ke štěstí. Nebo kdy se kolo dějin obrátí.

   Před 405 lety se v Praze docela divočelo, zmiňované kolo dějin se začínalo otáčet, rotovalo dlouhých třicet let, aby se pak zastavilo v bodě, odkud se  kdysi roztočilo. V čele státu již stála úplně jiná generace, která vůbec netušila, kvůli čemu se před třiceti lety létalo z okna.

   Dějiny si kráčí dál, většinu kapitol píší vítězové a mnohé věci se v barevně odlišných variacích vždy nějak recyklují.

    Události, které se odehrávají v květnu, s sebou ale nesou naději, že láska nakonec vždycky v nějaké podobě zvítězí. Vždyť ne nadarmo jde o měsíc lásky. Navzdory tomu, že lidová moudrost nedoporučuje svatbu a vyznává studený máj, protože ten přinese do stodoly ráj. Prostě, všechno je jinak.

Politiky už z oken nevyhazujeme, dnes jsou dehonestováni v „oknech“ internetových prohlížečů. 

A nezpochybnitelným faktem je, že  dějiny kráčí dál.

 Jediné, co trvale zůstává, je polibek pod rozkvetlou třešní. 

Nezapomeňte. Tím je každý květen originální.

 

 

Hlasování

 Prosím o takový soukromý průzkum

Co vám zní lépe.... Babičky a dědečci

                               Babičky a dědečkové...

Oboje je pravopisně správně, jde o pocit... Co by bylo lepší jako název knihy?

Co myslíte?

Děkuji 

A Tobíáš děkuje také:-)

U Valdštejnů v zahradě

 Atmosféra, či génius locci jsou zde takřka hmatatelné. Rády sem chodíme, rybičky, galerie, pávi.... 

Nedaleký Senát, sochy, výhled na Hrad. I tam už se dá chodit, prý zmizely zábrany a rámy. To je dobrá zpráva, musíme vyzkoušet.

Dnes ale v zahradě. 

Mraky turistů, lidé, krmící ryby.  Exhibující pávi. Někdy i exhibující turisté...

Cestou do Jízdárny  prostě nelze nezajít do zahrady. 

Valdštejn si kdysi dávno uměl vybrat prostor pro svůj palác a zahradu.