neděle 28. února 2021

Hodinky od Ašera

 Když už jsem nedávno pro sebe objevila autorku Zuzanu Dostálovou, nešlo nevyzkoušet další její knihu. Zejména, když ji avizují jako příběh z Letné. A čte se to velmi hezky. Není to depresivní. Mně osobně to vtahuje do světa mě moc neznámého, mezi podnikatele. Ale je tam Letná, zajímavé vztahy, prostě hodně dobré čtení na neděli. 



sobota 27. února 2021

Vilémov

Historické okénko ke dnešnímu dni míří k setkání českého krále Jiřího z Poděbrad a jeho bývalého zetě, uherského krále Matyáše Korvína. Sešli se právě 27. února roku 1469, měli dohodnout mír. Matyáš slíbil, že dá pokoj:-) A také, že domluví smlouvu s papežem, který o Jiřím pořád prohlašoval, že je kacíř. Rozešli se smírně, ale jelikož Matyáš byl zjevně vyznavačem trendu, že slibem nezarmoutíš, tak nic z toho, co svému bývalému tchánovi slíbil, nedodržel. Hodně mě bavilo, když nám v Národní galerii dělali rozbor slavného obrazu Mikoláše Alše, kde je tato schůzka zachycena. My, s dnešními médii a vnímáním podtextu to už ani nedovedeme pobrat, je to prostě jen obraz, který Aleš nakreslil. Ale co všechno se z něho dá vyčíst, jak Jiřího vztah k husitství, tak Matyášovu nedůvěryhodnost, falešnost, jak je úlisný a je zcela jasný, že ten slib nedodrží... Prostě úžasné detaily, které lze na obraze najít. Stejně jako to, že byl ve své době vnímám jako manifest, jako protest proti dualismu, tedy vlastně politický manifest. A Aleš měl problémy, že ho namaloval. A Pražané před ním prostáli hodiny, dlouhé fronty se zatajeným dechem dešifrovaly, co všechno to znamená pro tehdejší neutěšenou politickou situaci.

Nu, asi bychom také nějaký velký obraz potřebovali. Nebo jiné médium, které by nějak poukazovalo na blamáž, ve které se nacházíme. Ale mistři typu Mikoláše Alše nerostou jako hrušky na stromech, tak si asi musíme počkat:-(

Obrázek, který zde je, je ilustrativní a vypůjčený z netu, konkrétně z wikipedie. Snad tímto prohlášením činím zadost autorskému právu:-)




pátek 26. února 2021

Projektový den

 Projektové dny a týdny jsou oblíbenou výukovou metodou v naší škole ve dnech normálních. Snažíme se je překlopit i do onlinu. Již několikrát se nám to povedlo, a nejinak tomu bylo i dneska. Největší problém nám nakonec působil Google, který najednou ( tedy podle mě najednou:-), nevím, zda je to nějaká inovace přímo od Googlu, která tedy vše komplikuje, jak tomu ostatně často bývá, nebo zda to prostě nefungovalo jen dnes:-). Google nás prostě nechtěl pustit všechny na jedno místo. 

A tak jsme se rovnou rozdělili a projektový pátek mohl začít. Starší děti pracovaly s těmi menšími. Nutno konstatovat, že překvapivě dobře, empaticky a edukativně:-). Sice jsme byli ochuzeni o ten stěžejní bonus projektů, a totiž, že jsme spolu napříč všemi ročníky, ale to už je doba, která toto přináší.

 I tak jsme si projektový den na téma zdravý způsob života náležitě užili.

 A nyní už můžeme na jarní prázdniny.

 No, ono není kam, budeme zavření doma, ale minimálně nemusíme být online. I to je zdravý způsob života. Nebo alespoň zdravější než ten, ve kterém už rok žijeme 

čtvrtek 25. února 2021

Temné výročí

 Dnešní den jasně a zřetelně evokuje dobu minulou. Kdysi se slavil tzv. Vítězný únor. Pak nastala doba, kdy byl  tento den označován jako komunistický puč, poté převrat. Dnes se hovoří o změně politiky v rámci ústavy. A nebo se ten den nepřipomíná vůbec.  

A to navíc 25. únor 1948 není jako temný den v našich dějinách jediný. 25. 2. 1950 soudruzi umlátili Josefa Toufara, kterého známe z vykonstruovaného příběhu tzv. číhošťského zázraku. Docela zajímavé je v tomto kontextu přečíst si knihu Jako bychom dnes zemřít měli. Výborná věc. 

A další 25.2. se pojí s rokem 1969, kdy mladý student Jan Zajíc vstoupil do dějin jako druhá pochodeň po Janu Palachovi. A jak to už ti druzí mají, mluví se o něm mnohem méně, než o tom prvním. Ba i byly doby, kdy byl zapomenut skoro úplně. Dnes tento osud zapomenutých nesou ti další sebeupálení, Zajícův příběh už do širšího povědomí veřejnosti trochu pronikl. Kdyby se tehdy nerozhodl k tak fatálnímu činu, mohl by dnes ještě žít, je to dvaapadesát let a on byl tehdy sedmnáctiletý. Ale historie na kdyby nehraje, a tak tu máme několik 25. únorů, kdy se dějiny začaly točit jiným směrem. 

A abychom nebyli jen ve století dvacátém, i třeba v roce 1634 nebyl 25. únor ledajakým dnem, byl zavražděn Albrecht z Valdštejna. Takže docela temné datum napříč staletími.  

A tím, že se dnes očekává zasedání vlády, lze tak trochu předvídat, že ani dnešek nic radostného nepřinese.

středa 24. února 2021

Radio Kašpar

 Objevila jsem nové rádio. Rádio Kašpar. Už jeho název napovídá, že má co do činění s divadelním spolkem Kašpar. Když nemůžeme my za divadelníky, vydávají se oni za námi. Na rozhlasových vlnách. 

Je to takový balzám na duši. Dohledejte, poslouchejte, stojí to za to:-)

úterý 23. února 2021

Monotematická

 Cítím se být kapku monotematická. A štve mě to. 

Pořád jen covid, tedy přesněji řečeno čínský virus. Respektive ten chaotický přistup k němu. 

Sama se tomu cíleně vyhýbám, zprávy dobrovolně nesleduji, nechci řešit neschopnost vlády, ale pořád se k tomu obloukem vracím. Většinou proto, že mám alespoň pocit, že něco dělám. Nechci být ta mlčící většina, která apaticky přijímá, jak se někde rozhoduje o jejím osudu. 

  Protože naše vláda si tam spokojeně vrní ve své neschopnosti, dohaduje se mezi sebou...ne o tom, jak pomoci lidem, ale jak je co nejvíce ujařmit, případně, jak na tom co nejvíce vydělat. 

  Opozice se veze, stažený ocas, není vidět ( bože, koho pak budeme na podzim volit?) a do toho hejtmani, jejichž gesto, podmíněné důvěrou! ke slovu premiéra nebo čím, jsem prostě dosud nepochopila. Stejně to dopadlo, jak se dalo čekat. Děti do školy nepůjdou! A navíc došlo na pandemický zákon, který už jednou byl odmítnutý. Dnes ho schvalují, navzdory tomu, že dělá z naší už tak pochroumané demokracie naprostou totalitu. 

Jen s úžasem sleduji, kam se to řítíme. 

No, a přitom jsem zoufale monotematická. Tak se pokusím to změnit. Nevím teď sice přesně jak, ale zkusím to. Kdysi jsem blog začínala s myšlenkou, že bude reklamou pro moje knihy. To nevím, jestli funguje, navíc vydávání už chvíli docela stagnuje. Ale vzhledem k tomu, že se něco málo nejasně rýsuje, zkusím se vrátit k tomuto bodu.

  A pak bych asi ráda něco kulturního. Kultura je spolu se školstvím prvním a trvalým oborem, který hned a definitivně zařízli. A nikdo se nesnaží to změnit, byť o školách se občas alespoň mluví. Ale jsou to prohlášení  typu, že řeči se mluví a voda teče, tedy skutek utek.   Kultura jako by zmizela ze světa vůbec. Divadlo zakázané. Zajímavé třeba v kontrastu s fotbalem, tam se smí do VIP lóže. Do lože Národního divadla ale ne. Opera takřka na úrovni trestného činu, zpívat se prostě nesmí...

A tak bych mohla pokračovat, protože třeba tanec, muzikál, prostě cokoliv...

Ministr kultury jakoby zmizel. 

No, ten školství není o moc lepší, je sice vidět, ale je to k ničemu.

 A tak jsem opět monotematicky zase u covidu. Uf, tak nevím, jak se z toho vyvleču. 

Napadá mě historické okénko...Únor k němu dost směřuje. Jako třeba výuka, jak se rodí totalita... No, uvidíme:-)

pondělí 22. února 2021

Jarní prázdniny

 Jarní prázdniny ( a nejen ty) jsou letos takové prapodivné. Skoro jako by postrádaly smysl. Pravda, děti si mohou přispat a youtubeři v podobě učitelů se na pět dní odmlčí, ale to je asi tak jediná změna v totálně stejném rytmu školních dní. Děti nemohou na hory, do bazénu, společně si zasportovat, nic. Takže až se vyspí, usednou k počítači, kde budou hrát hry či chatovat s kýmsi ( což ostatně dělají i jindy, ale občas jim do toho krafe ve vedlejším okně ten zoufalý učitel. 

Jistě mohou vyjet jako doprovod rodičů na služební cestu na hory, ale ne každý rodič má žaludek na manévry tohoto typu, byť se zdá, že je to letos na našich horách jev dosti rozšířený. 

Loni to o jarňákách prudce nastartovalo. Po italských lyžovačkách se svět zavřel a od té doby se nic nezměnilo, leda tak k horšímu.

Letos o jarních prázdninách žádné cesty do Alp opravdu nehrozí. Říkám si, asi trochu kacířsky, zda vůbec mají takové prázdniny smysl? 

Asi ano, minimálně tam, kde se děti opravdu dokáží odpojit. 

Ale svoje kouzlo úplně ztratily. Copak se lze těšit na takovou podobu prázdnin? Škoda.

neděle 21. února 2021

Dvojka

 Myslím tím druhý díl Šikmého kostela. Mám ho doma už skoro měsíc a už je samozřejmě přečtený. Je stejně výživný jako díl první. Bavilo mě nořit se do příběhu hornického kraje, který je pro mě, navzdory těm skvělým knihám, stále taková tabula rasa. Třeba v Ostravě jsem osobně nikdy nebyla. Je to asi ostuda, zkusím to třeba v létě napravit. Baví mě cestovat po stopách přečtených knih. A Šikmý kostel k tomu dost láká, projít se krajem, kudy kráčejí jeho hrdinové. 

A do toho ta vize, že se píše trojka, je na co se těšit. 



A s chutí jsem si i poslechla rozhovor na DVTV





sobota 20. února 2021

Změny

 Minulý týden ve Stromovce na běžkách, v mrazivém odpoledni. Tento týden takřka po kolena v bahně, skoro v krátkých rukávech, ve slunečném odpoledni.

Po obě dvě odpoledne tedy narváno, to zase ano. Určitě nelze konstatovat, že by zde panovalo nějaké liduprázdno. |

Ale ono, po mediálně protočené otázce: 

" To mám být pořád doma?" se ani nelze divit. Komu by se chtělo být doma, když někdo si jde na fotbal, jiný na dovolenou, nebo na nákupy do Dubaje, tak proč se neproskočit ve Stromovce?

Asi už  mi z celé té nekonečné karantény hrabe, že hledám paralely takřka všude. Třeba ty šílené zvraty počasí mi trochu evokují změny v mentalitě národa. Taky je to tak strašně rychlé a nese to s sebou děsivou jistotu nestability. 

Když byla první republika symbolem demokracie, během pár týdnů se z  ní stala druhá republika, plná extrémismu, totality, donášení, hnusu... Pak to celé spláchla válka do ještě většího hnusu!

Když bylo Pražské jaro ukončeno ruskou invazí, všichni se stavěli proti všemu ruskému. Ani ne za dva roky zde davy lidí vítaly Brežněva na státní návštěvě. ...Pak to celé spláchla normalizace!

Když byla Sametová revoluce, kdy davy nadšeně vítaly změnu, je dobré se kouknout na první máj toho roku, kdy davy nadšeně mávaly mávátky vstříc Husákově letenské tribuně.... Pak to celé spláchly divoké devadesátky!

  Mentalita davu se tedy měnila rychlostí takřka závodní. Tedy jako to naše současné počasí. 

Osobně mám pocit, že nyní zažíváme něco podobného, co se tedy týká mentality davu. A docela se toho začínám obávat, nevypadá to totiž na obrat k lepšímu....


pátek 19. února 2021

Vrtěti psem

 Dnes a denně vidíme nějaké vrtění psem. To se u nás stalo oblíbenou vládní aktivitou. Jen je mi divné, že se nikdo z novinářů nad tím nepozastavuje. Pak se proberu, uvědomím si, jak je to u nás se svobodnou žurnalistikou, kdo všechno vlastní média, a už mi není divné nic. A vrtění psem se stejně asi brzy stane zbytečným, vždyť už teď se pomalu ani moc nesnaží zastírat. A tak si tu nyní hezky žijeme , v tom jednadvacátém století. Sledujeme vrtění vládního psa, tiše zahaleni ve dvojité roušce a čekáme...asi na Godota, protože ničeho jiného se stejně nedočkáme. 

čtvrtek 18. února 2021

Testování dětí

 Když si tak analyzuji stávající situaci, mám dojem, že děti do škol nepustí už nikdy. Slibem nezarmoutíš, tak proč to nepřislíbit výměnou za to, co potřebuji. Že na to někdo skáče, nechápu. Pokud neskášče, pak s námi špinavou hru hrají všichni, bez ohledu na to, zda jsou vládní či opoziční. Navzdory tomu, že jim nevěřím, sleduji, jak to na nás koulí a co vymýšlí. Nyní zrovna testování dětí, aby tedy jako do té školy mohly. Celkem jakoby vážně tam operují s vizí, že by testovali třeba učitelé!!

Učitel, který normálně na dítě nesmí ani sáhnout, podat mu acylpirin, když je mu špatně, najednou bude provozovat testování na dětech? 

Nu, zajímavé je, že to mnohé nechává v klidu. Asi na tom budou jako já. Vnímají to všechno jako kecy, politickou šarádu, o děti vůbec nejde a do školy stejně nepůjdou. 

Protože jinak by už muselo dojít ke vzpouře na vsi. Už jen to, že chtějí děti testovat. A nikdo je moc nebrání, jakoby to mělo být normální. 

A pak ten způsob. A ještě navíc by to snad měl dělat učitel nebo třeba školník. 

Je to celé čím dál tím větší absurdistán. 

A naše děti jsou zavřené doma, tloustnou u počítačů, ztrácejí veškeré návyky, propadají apatii a depresi. 

Zavřené jsou nejdéle z celé epidemické Evropy, neřku-li světa Nikde jinde školáky tak dlouho netrápili. Jen naše vláda. 

A ve finále je její největší starost, kdo z nich se nejvíc napakuje na nějakých pofidérních testech či rouškách z Číny, protože podporovat české výrobky není jejich ani sebemenší zájem. 

Nějaké děti do škol, koho z nich to jako zajímá? 

středa 17. února 2021

Rekonstrukce

 Když si lidé, odsouzení k pobytu jen doma, chtějí vylepšit bydlení, vznikne peklo pro sousedy. Je jistě pochopitelné, že se každý snaží využít nuceného volna jak to jen jde. Ovšem oblíbené rekonstrukce mají

 i druhou stranu mince. Když vám někdo sbíjí za zadkem, je to nepříjemné v každé době. Když se u toho děti mají soustředit na distanční výuku, je to docela peklo. A většinou to probíhá tak, že skončí jeden 

a začne druhý. Nikdy nekončící story. 

Ohleduplnost většinou žádná. My jsme doma, tak budujeme. 

A jak špatně se při tom učí, stejně jako vyučuje. Zažívám na vlastní kůži. Respektive uši a nervy. Začínají hezky v půl sedmé. Takže ani nedospíme. 

A pak vrtají tak, že nadskakuje nádobí v na kuchyňské lince. Občas asi i vyhodí internet, jinak si neumím vysvětlit ty neustálé O2 výpadky. 

Distanční výuka tím získává náležitý bonus. Nabývá na kvalitě. 

A to zcela jistě netrpím sama...


úterý 16. února 2021

Zkouším

 Zkouším různé streamy, záznamy či divadelní weby, když není divadlo naživo. A nejde to. Navzdory tomu, že se divadelníci snaží a spousta věcí je touto cestou k vidění. Nebaví mě to. 

Popravdě, nebaví mě ani výstavy, byť moc oceňuji tu možnost nahlédnout nejen do naší Národní galerie, ale i mnoha světových institucí, které svoje sbírky nebo jejich části nabízejí online. Ale není to ono. Divadlo mě přes obrazovku nebaví takřka vůbec, galerie sem tam chvíli vydržím, ale je to tak šíleně instantní a šílené, že mě to spíš deprimuje, než aby mi to přineslo očekávaný zážitek. Nebo alespoň jeho příchuť. Už rok jsem nebyla v divadle. A hned tak se asi nepodívám. Také divadlo asi nemá takovou lobby, aby se do jeho lóží mohli usadit třeba negativně testovaní diváci....??

Je zajímavý i ten posun, loni na jaře jsem byla takřka nadšená, že lze něco vidět alespoň touto cestou. Teď už to ve mně budí jen depresi. Nebo spíš apatii, protože není světlo na konci tunelu.

To, že mě to nebaví, není vina umělců. Ti podávají v nestandardních podmínkách nadstandardní výkony. To samozřejmě oceňuji. Deptá mě ten život na síti. A to, že se po roce mnohdy nesmyslných opatření točíme v kruhu. Nebo jinak, jsme na tom pořád hůř...

Takhle se do divadla nepodíváme ještě hodně dlouho...


pondělí 15. února 2021

To lze?

 Je epidemie a je nám těžko. Kvůli čínskému viru už rok nežijeme normálně. 

Krize ovšem také odhaluje charaktery. Takže pokud jsme si až do včerejška,  místy dost naivně, namlouvali, že navzdory všemu žijeme v nějaké formě demokratické společnosti, tak po víkendu si to už asi moc myslet nelze? 

Nebo pokud ano, pak bych potřebovala, aby mi někdo vysvětlil

 ( a asi pěkně polopatě) k čemu tedy máme Poslaneckou sněmovnu? Proč máme nějakou Ústavu, když si z ní každý dělá trhací kalendář?! 

( a to to definuji velmi slušně). 

  Fakt nechápu, kde se najednou vzal tak silný hlas hejtmanů, že převálcuje rozhodnutí Sněmovny. Notabene hlavně těch hejtmanů, co jsou z opozičních stran? Tak jedna opozice to zablokuje ve Sněmovně, aby ta samá parta pomohla pravidla obejít a udělat stejně to, co velký guru chce?

   Žijeme tedy v pěkné cochcárně. 

Ve školství jsme zvyklí, tam nás na to pravidelně a intenzivně trénuje naše ministerstvo, které mění pravidla, jak je napadne. Třeba jejich poslední majstrštyk byl ten, že maturantům po vydání pololetního vysvědčení sdělilo, že šmytec, že právě tímto vysvědčením ukončili svoje středoškolské studium. A kdo ho nemá, nejde k maturitě.

 A kdo ho má, už se od teď jen připravuje na maturitu, která ale třeba ani nebude, to u našeho ministerstva člověk nikdy neví, kdy zase změní pravidla. 

To ale nikdo moc neřeší, ono totiž navzdory populistickým výkřikům všech, jak moc chtějí dostat děti do škol, na školství politikům houby záleží. Tam jsou jiné priority. 

Asi i proto se už veřejně kašle na Ústavu a Sněmovnu. A za potlesku davů si prostě nastolujeme oficiální cochcárnu. Pořád se zdráhám napsat diktaturu, ale dost se to tomu podobá.... 

I tak by mě pořád zajímalo, proč tedy tu Sněmovnu máme? Nebo jak je to vůbec možné? 

Nebo bych ráda vysvětlení toho, že Němci ( kterým asi pěkně lezeme na nervy) žádný nouzový stav dosud neměli a pořád jsou na tom lépe než my? Jak to? 

Asi mi na moje otázky nikdo uspokojivě neodpoví. Jsou to takové klasicky řečnické otázky, na které se dneska už vlastně ani nikdo neptá, je to asi lepší...

A neptá se ani na to, proč  se tak velkoryse plýtvá časem, týden, dva, měsíc. (Děti pořád zavřené, jim ten čas utíká jinak, ale to není na pořadu dne, prostě se tak hází týden sem, týden tam... )

a přitom se za předchozích měsíců nic nezměnilo, žádný pandemický zákon nikdo nevypracoval, řešení nenavrhnul!!

A teď si někdo jako myslí, (třeba nějaký opoziční hejtman) že ho za dva týdny někdo - třeba nějaký soudruh- aktivně vypracuje? 

No, nechápu to....

Je epidemie a je nám těžko. A nemůže za to zdaleka jen epidemie, kterou naši zákonodárci úspěšně přiživují. Bohužel...

Kvůli čínskému viru v kombinaci s naší "elitou" asi ještě dlouho normálně žít nebudeme...

neděle 14. února 2021

Vražda v nemocnici

 Na databázi knih jsem objevila čtenářskou výzvu pro letošní rok, 21 knih dle jejich návodu. Je to hra, hry mám ráda,  tak to zkouším. A celkem nadšeně.  Jedním ze zadání byla kniha jejíž děj se odehrává v lékařském prostředí.  

A tak jsem objevila detektivku Vražda v nemocnici. Není to asi úplně stoprocentní splnění úkolu, ale z velké části zadání plní. 

Jde o kriminální vyšetřování v prostředí velké pražské nemocnice. 

A je to docela příjemné čtení na neděli. I s takovou reminiscencí na dobu předrevoluční, takže takový historický, a vlastně i kapku filosofický, přesah. 

Autor byl pro mě neznámý, tak jsem ráda, že poznávám nové spisovatele. Zajímavá výzva:-)



sobota 13. února 2021

Sobota třináctého

 Sobota třináctého určitě nemá takový zvuk, jako pátek třináctého:-). Ale zajímavá je dost. Nese se ve znamení očekávání, čekáme třeba na zítřejšího Valentýna. Svátek zamilovaných, který u nás asi docela zdomácněl. Já ho třeba začala mít docela ráda, jako takové zpříjemnění temných zimních dní. 

Můžeme také čekat i na oslavu narozenin pana Miroslava Zikmunda, který oslaví neuvěřitelných 102 let!!! Velká radost i gratulace:-).

Lze si i připomenout výročí tragického náletu spojenců na Prahu, kteří si právě na Valentýna v pětačtyřicátém "spletli" Prahu s Drážďanami, a krom zničení mnoha významných památek, které dosud válečnému běsnění odolávaly, zabili i mnoho zaskočených Pražanů.

Možná napjatě čekáme na konec nouzového stavu, který v Čechách panoval od října a nic pozitivního nepřinesl...

  (tedy krom neustálého navyšování pozitivně nakažených).

V tomto kontextu já osobně napjatě čekám, zda se otevřou alespoň bazény, potřebuji se hýbat a zároveň relaxovat i jinak, než jen dlouhými procházkami. 

A v neposlední řadě mě v sobotu třináctého na instagramu zaujal výstřižek z latinského slovníku, který zde s dovolením přetiskuji. Je to sice kouzlo nechtěného, ale tak výstižné....Ne nadarmo se říká, že latina je základ všeho:-). A když už to dneska ladím celé do čekání, tak opravdu netrpělivě čekáme na otevření škol. Sice to vypadá, že bohužel marně, ale snad se někdy (ještě letos?) dočkáme.... Těžko říct, zvlášť, pokud se aktivně věnujeme latině:-)




Nu, a na co v sobotu třináctého čekáte Vy?



pátek 12. února 2021

Velká přestávka

 Jsem v poslední době spíš taková neustále přinaštvaná, dost kritická, nějak nevidím světlo na konci tunelu. A zanadávat si je občas úlevné. Ale vlastně to ničemu nepomáhá, jen škodím sama sobě. Moc si nemohu pomoci. ...Jsem prostě věčný kritik.

Ale obdivuji lidi, kteří to zkoušejí tou druhou stranou. Že nanedávají, ale pomáhají. Laskavě, empaticky, podle svých možností. 

A zrovna z tohoto důvodu vznikl web na pomoc všem školou povinným. Tedy dětem, už rok beznadějně zavřeným, rodičům, co se s tím musí poprat, stejně tak i učitelům, kteří se bezmocně metamorfozují v youtubery. 

Tak se koukněte, třeba tam někdo také najde svůj text, který mu pomůže, povzbudí ho, poradí mu. 

Je to web, který fakt něco dělá, pomáhá. A vznikl z ryzího nadšení, protože něco změnit se přeci už konečně musí:-)?

A když nekonají odpovědná místa, musíme si pomáhat:-)

Jste zváni na pokec o velké přestávce. To je vždycky ve škole to nejlepší:-)

čtvrtek 11. února 2021

Rovnoprávnost

 Včera jsem poslouchala rádio. Veřejnoprávní, takže žádná senzace.

 Ve zprávách paní reportérka, po klasickém covidovém zpravodajství, přešla i k jiným tématům. Jedním z nich bylo,  že na britské univerzitní koleji (jméno uvádět nebudu) budou moci studovat i dívky!!! 

To je ale vymoženost, v jednadvacátém století. 

Teď už trochu volně převyprávím, co dál bylo naprosto normálně sdělováno. Dívky, o jejichž možnosti studovat se jednalo sto let, budou nejprve jako externí studentky, ale o roku 2024 budou moci studovat řádně. Rada k tomu přistoupila proto, že má nedostatek platících studentů (rozuměj hochů). ...

A dál byl sport, počasí, stav sněhu na našich silnicích…

Úplně jsem nevěděla, zda sním nebo bdím, ale protože jsem rádio poslouchala v autě, musela jsem konstatovat, že bdím. 

A jak se to tak někdy sejde, poté na mě z FB vyskočila níže použitá fotka, kdy v USA, v roce 1967,se ženy nesměly zúčastnit slavného bostonského maratonu. A tu, co se vzepřela a běžela, chtěli muži z trati vytlačit…

A za padesát let je jako běžná zpráva vnímáno, že snad konečně budou moci někde v kolébce demokracie studovat i ženy…. ??

Nu, žijeme dobu neskutečných paradoxů. Na jedné straně gender, politická korektnost, na straně druhé se nikdo ani nepozastaví nad tím, že ženy ještě někde nemají právo na studium….

A do toho naše vlastní české paradoxy….

Ne snad, že by můj dnešní text měl nějaké genderové nebo emancipační ambice. Je to jenom glosa.

A také, aby to nebyl pořád jen covidJ



středa 10. února 2021

Lyžování v Praze

 Napadl sníh. I v Praze. Ne čtyři centimetry u Muzea, ale opravdu, plno sněhu. Hurá. Děti a psi se raduji úplně nejvíc. Správci komunikací už méně, třeba u nás se asi rozhodli, že se nějakým protahováním chodníků, ulic, ba ani hlavních tahů, nebudou zdržovat, protože asi ještě nasněží. 

Takže i na Letné se fakt brodíme:-). A lyžujeme, bobujeme, sáňkujeme, o sto šest. Opravdu jsme potkali běžkaře na Karlově mostě. Letenské sady křižují dvojice, jednotlivci, mraky lyžařů. 

Ve Stromovce děti jásavě bobují. Aby ne, v nekonečné a nikam nevedoucí karanténě je to po čase první příjemné zpestření. V době, kdy se z tělocviku stala zakázaný činnost, všechna sportoviště jsou tabu, tak je super si jít zalyžovat či zablbnout na bobech. Zejména, když tolik sněhu v Praze nebylo ani nepamatujeme. 

Děti sáňkovaly i na Petříně. Už nesáňkují. Policie je vyhnala. Poté, co se její nejvyšší v médiích vyjádřil v tom smyslu, že je to určitě zakázané a nelegální. 

Hned tam byli a děti mají utrum. Zároveň se na netu objevil seznam zakázaných míst, kde se v Praze nesmí lyžovat ani sáňkovat. To je skoro všude, i ve Stromovce. Prostě ten pohyb nepovolíme!!!

Jen mě tak, mimochodem,  bez zřejmých souvislostí, mě napadá, že v hotelu v Teplicích Policie tak rychlá nebyla. Tam dokonce ani nešla vůbec. 

Děti z Petřína vypakovala ihned. 

Tak nějak nevím, co si o tom mám myslet? Pomáhat a chránit....

Nu, sníh v Praze leží dál a i dneska ráno už někdo boboval ve Stromovce. Jsem zvědavá, kdy ty děti někdo přijde vyhnat. Vždyť ony se tu vlastně nelegálně hýbou, sportují, pracují na své imunitě.... 

To je třeba po zásluze potrestat. 


úterý 9. února 2021

Oficiální místa

 Již roky se potýkám s více méně nezodpověditelnou otázkou, jestli ministerstvo školství, mládeže  a tělovýchovy považovat za přínos nebo za nutné zlo. Někdy je to kupodivu docela sporné. Vnímáte-li jako automatické, že každý obor má mít své ministerstvo, je to zcela jistě první možnost. Podobně jako v Bradavicích měli své ministerstvo kouzel, funguje pro nás ministerstvo školství a tělovýchovy. Je to tak zažité a musí to být.

Berete-li v úvahu fakt, že daný úřad vám většinou nijak nepomůže, zahlcuje vás často jen nepotřebnými lejstry a nesmyslnými požadavky, je to bez pardonu jasně druhá možnost.

  Jistě je možné otevřít i jiné úhly pohledu a zajímat se třeba o to, zda daný ministr rozumí svým učitelům, nebo zda je to pro něho jen politická funkce, schůdek v jeho stranické kariéře. Tento přístup by asi byl ještě třaskavější než ona původní premisa. Jenomže jiná relevantní hodnotící kritéria nejsou k dispozici. A navíc se často zmiňuje kontroverzní otázka, zda je ministr empatický vůči školám spíš plus nebo jasné mínus? Na city se přeci ve vysoké politice nehraje?

Po mnoha letech ve školství už asi mlhavě tuším, jak definovat roli ministerstva školství:

Jde o úřad, který eviduje vaše pedagogické chyby a tváří se přitom pokrokově.

Roky jsem se domnívala, že všechny nedostatky českého školství umím nějak pojmenovat, že jsou jasné a uchopitelné. Za skoro třicet let za katedrou jsem rovněž úspěšně zmapovala všechny neúspěšné reformy či pokusy o státní maturitu, přičemž některé aktivity bych si troufla bez nadsázky označit za bizarní. Nicméně, jak praví klasik, člověk se stále učí, proto s údivem konstatuji, že rozhodně není všem pokusům konec.

   Řeklo by se, že alespoň v době nečekané globální krize se ministerstvo pochlapí a nějaká kritika na jeho činnost se bude hledat jen těžko. Avšak ani koronavirový kolaps dvacátého roku nebyl dostatečně intenzivním impulsem pro legalizaci existence ministerstva jako patrona a ochránce školského systému. Nenastala fáze, že by se na odpovědná místa mohly školy spolehnout. Například ohledně informovanosti, záštity či podpory, o té materiální ani nemluvě.

A někdy se zádrhel v komunikaci objevil i tam, kde to dosud jakž takž fungovalo. Třeba v hodnocení. Podle ministerstva se najednou nemělo hodnotit vůbec nic. Nebo v docházce. Netušila jsem, že se tak snadno může z povinné školní docházky stát cár papíru.

   Ale na druhou stranu musím uznat, že ministerské argumenty jsou přesvědčivé. Je přeci neočekávaná situace. A s online povinností ve výuce školský zákon prostě nepočítá.

Zkrátka, komunikace s ministerstvem školství  je pořád ve fázi pokusu a omylu. S představou, že jednou to přeci musí vyjít. Ale není to vůbec jednoduché. Jeden nesmyslný příkaz akceptujete a vstřebáte, další vyvstane. V covidovém období to byla třeba přítomnost dětí ve škole. S okamžitou platností byla přísně zakázaná. Jakoby se řadě předchozích dětských generací zhmotnil utopický sen. Napadalo někdy někoho, že by bylo možné zakázat vstup dětem na školní pozemek? Nebo že by nastala jakási reinkarnace Vernových fantasy představ a dva roky prázdnin nabraly zřetelné kontury?

V covidovém případě to úřady skutečně dovedly do takových absurdností, že se děti nemohly ke škole ani přiblížit. Jejich učebnice a osobní věci, které zde zbyly po nenadálém nařízení vlády okamžitě uzavřít školy, se směly předat jen jejich dospělým zákonným zástupcům za dodržení všech nejpřísnějších hygienických podmínek. Běda, jak by někdo neměl při distribuci zapomenutých učebnic chemie na chodníku před školou roušku a dvoumetrový odstup.

Bylo tedy evidentně žádoucí, aby si pro školní pomůcky svých dětí chodili tatínkové, jejichž dosah paží na ty dva povinné metry většinou stačil.

Učinit ze školní půdy dětem zakázané území se dosud v dějinách nepovedlo nikomu. Tady to fungovalo pod zástěrkou boje za národní zdraví. Zakazuje se odjakživa rychle a snadno. Striktní zákaz ale logicky funguje jen do okamžiku, kdy se někdo (drzý) začne ptát, co dál. Zákaz přeci nemůže mít nekonečnou platnost, to se nepovedlo ani žádné totalitní moci, byť si to zcela jistě přála.

 V okamžiku, kdy je požadováno nějaké smysluplné a efektivní řešení, ministerstvo školství z neznámých důvodů začne mlžit, aby vzápětí veškerá jejich komunikace zmizela spolu se spadlými webovkami a nedostupným telefonem. Když ředitelé škol neví kudy kam, ministr školství s lítostivým výrazem v obličeji, maskovaným firemní rouškou, slibuje něco, co vzápětí jiný ministr rozmetá na kousky.

Slibuji, co jsem slíbil a odvolávám, co jsem odvolal!

Když trpělivě vyčkáváte, ztratíte se v záplavě nicneříkajících frází a nastalou situaci stejně musíte řešit improvizovaně, na koleni.

   Nevím, jak je to možné, ale v našich zeměpisných podmínkách to funguje sto procentně. Dlouho jsme nad tím mávali rukou. O nic nešlo. Najednou ale bylo všechno jinak.

Už o něco šlo.

 Nastala kritická covidová doba a školství přešlo na distanční výuku. A to nebylo jen tak.

Začali jsme se nastalou situací prokousávat. A také objevovat nové dimenze vzdělávání. Všem dole totiž došlo, že co nefungovalo dosud, nenaskočí na první zatleskání. Například zmiňovaná neschopnost komunikace. Řekne něco do médií a za půl hodiny to jeho kolega z vlády vyvrátí.

Oni se snad neumí mezi sebou domluvit?

   Jako v otázce znovuotevírání škol. Zavřít je uměli naráz. Pustit děti zpátky do škol už bylo obtížnější. Každý tvrdil něco jiného. Ministr školství se neuměl domluvit s ministrem zdravotnictví. A do toho jim ještě krafal ministr vnitra, který si na to oblékl výrazně červený svetr. Zjevně podle psychologického návodu, že před agresivní rudou všichni couvnou. Necouvli.

Ale hádali se a k ničemu to nevedlo. Jen tím dokázali vyplnit hlavní zpravodajské vysílaní všech celoplošných televizních stanic, o těch internetových ani nemluvě.

Když došlo na následnou tiskovku, divili se všichni přítomní novináři.

Padaly dotazy typu: „ Kdy se děti vrátí do škol?“ „ Na čem jste se dohodli?“ „Jaký plánujete další postup?“  „ Dle vašeho twitteru  se děti do lavic letos nevrátí, to jste myslel vážně?

„Situaci budeme i nadále monitorovat.“ Odpověděl jeden z nich sebevědomě.

„Ale,“ nedal se jeden z novinářů, „To jste snad dělali dosud! Co bude dál?“

Moderátor tiskovky mu sebral slovo. Skutečně není doba na vtíravé dotazy.

   Jednu věc ale nechápu. Proč těm papalášům není ani trochu stydno? Vždyť oni si doopravdy berou děti jako rukojmí.

Ne, že by nešlo o zajímavý experiment se vzdělaností mladé generace. Zakázat jim přístup ke vzdělání, třeba se v duchu premisy o zakázaném ovoci budou víc snažit?

Otázkou je ale spíš varianta, že na dětech odpovědným místům zas tak moc nezáleží. Hlavní jsou přeci vlastní politické body, to je to, co se počítá. O to víc, čím vyšší je postavení.

Ale třeba jsem jen skeptik a celé je to čekání na Godota. Respektive na ministra školství, který školám rozumí a má je rád. Jak prosté, Watsone, že?

pondělí 8. února 2021

Hradčanská

 Dnes venčíme kolem Hradčanské. Ulice jsou tady někdy pojmenované po osobnostech z Letné. Trochu záhada, ale je to tak. Jinak klid, skoro nikde nikdo...









neděle 7. února 2021

Život na rozhraní věku

 Mám ráda tlusté knížky. Nabízejí radost, že je k čemu se vracet. Nebo připravují literární noční "orgie", jako že dokud nedočtu, nejdu spát:-)Životopis Ludmily Vaňkové mi nabízí tu první variantu, ráda se k němu každý den vracím, vždycky kousek, vychutnat, zažít. Mám ráda tuhle dámu. Díky jejím knihám jsem si zamilovala Přemyslovce, historii s příběhem. Setkala jsem se Přemyslem Otakarem II. jako malá, v její knize Král železný, král zlatý. Byl to pro mě tehdy fascinují příběh, vlastně dobrodružný. Když jsem pak historii začala studovat, žasla jsem, jak jsou vlastně ty její postavy vytvářeny na základě důkladné znalosti doby...Postavy nejsou vymyšlené, žily a konaly reálně, na základě historických událostí se lze klidně domýšlet, že zrovna tak. Obdivuji ji za to. A její životopis je také příběh, dobrodružný, zajímavý. Krásně se to čte.


sobota 6. února 2021

Zabarikádovaný Hrad

 Už tuhle nedávno jsme cestou kolem Hradu museli zase zpět, protože Hrad je uzavřen. V době nouzového stavu absolutně. Tehdy jsme šli Nerudovou ulicí. Včera kolem letohrádku. I tady je zavřeno, do zahrad už se nemůže dávno. Letohrádek skoro chátrá, alespoň to tak vypadá. V zahradě armáda, asi aby tam někdo náhodou nepronikl. Všude mříže, zámky. Restaurace Lví dvůr ubedněná. Nikde nikdo. Jen bezpečnostní rámy a armáda. Nebo možná i Policie, bylo jich tam několik. Na nádvoří prostě neproniknete. Je to hodně depresivní. A tak se ptám, kdo dal tomu dočasnému hradnímu pánovi právo, aby toto udělal? Když on je navíc v izolaci v Lánech? Tam to asi tedy musí vypadat obdobně. Přemýšlím, kterého poslance interpelovat, aby mi toto vysvětlil. Jistě, všichni mají jiné starosti, než otázku, proč se nedá přejít po hradním nádvoří? Proč se nejznámější česká památka tak trvale izoluje a uzavírá veřejnosti? To je jak za Husáka, neřku-li horší. Proč se nedá procházet kolem? Vím, jde spíš o řečnické otázky, řešit je třeba jinde. Je to systém vaření žáby, za chvíli si nikdo ani nevzpomene, že se na Hrad či do katedrály kdysi běžně mohlo, že se po nádvoří lidé procházeli, chodili sem na procházku. Ba i na výstavy...To je až děsivé, ta dystopie, která se na nás chystá. V tomto kontextu je uzavřený Hrad maličkost, ale stejně mě to zajímá. Proč? A hlavní moje dnešní sdělení? Že je to nejen frustrující, ale hlavně hodně smutné, vidět, jak je to zase stejné, jako před rokem 89, jak to chátrá, všude ploty a ozbrojenci. Uf, to není jen o covidu....








pátek 5. února 2021

Účel světí prostředky

 Loni, krátce před vypuknutím čínské chřipky, probíhala masivní osvětová  kampaň "V síti". Spojená s filmem a varující před nebezpečím ve virtuálním světě. Pak ale vypukla epidemie a děti byly do toho světa v síti nelítostně vrženy. 

V síti nesíti, z distanční výuky se udělalo božstvo a v pobytu v síti povinnost. Účel světí prostředky. 

Onehdá přišlo do školy varování ohledně sítě tik tok.  Víme o ní, že je to dost bída. Je to pro děti ještě větší škodná, než jsme si  kdysi mysleli.

Ovšem pokus o osvětu drsně sejmula vláda svým skokem do tik toku. 

Prý ať "mladí poučí ty staré", liboval si veřejně zarouškovaný ministr zdravotnictví, který za tuto "smysluplnou" akci vysolil prachy z napjatého státního rozpočtu. Účel prostě světí prostředky....!!!

Fakt mám často v poslední době, že žiji v nějakém paralelním světě, protože je to tak bizarní, že se tomu nechce věřit. 

A přitom jde o realitu. Současnost. 

Žijeme prostě v síti, navzdory všem sofistikovaným upozorněním, natočeným filmům či dalším varovně vztyčeným prstům. 

O něco se snažíte a pak do toho někdo s velkou slávou hodí vidle. Proč? Asi se odpověď nabízí, jen mě tak rychle nenapadají slušná slova.

 Pořád se ale vlastně sama sebe ptám, zda sním nebo bdím?

čtvrtek 4. února 2021

Další rozhledny

 Obě rozhledny z minulého víkendu byly zavřené. Takže jsme jenom vyšplhali k nimi, ale do absolutních výšin jsme se nedostali. Mají zimní přestávku. Ono by se asi po železných namrzlých schodech stoupalo dost obtížně. Ale turistů bylo kolem dost, je to zjevně zajímavý cíl cest. Nic jiného se vlastně ani nesmí, tak chodíme po venkovních atrakcích, když nelze zajít do muzea ani do galerie. Rozhledny jsou hezky venku, uprostřed přírody. Ta první, Kamenice- Ládví, je nedaleko cesty, po které často jezdíme. Že je tady rozhledna, jsem zjistila až po vyhlášení letošního cestovatelského úkolu. A jelikož je údajně poblíž ještě jedna, za pár týdnů jsme tu určitě zase. S tím, že snad i vylezeme nahoru. Druhá je v Mokrsku, kde se těžilo zlato. Možná proto je to Veselý vrch:-). Tyčí se na velkém kopci, tvářila se jako otevřená, tak to bylo trochu zklamání, když jsme vyfuněli až k ní a ona byla zavřená. Výhled nám nenabídl ani zalesněný kopec, takže rozhledna číslo šest také bude vyžadovat repete. Nicméně, už je v merku,  je to Veselý vrch, tak jsem se navzdory drobnému neúspěchu stejně veselili:-),víme o ní, a i když jsme na ní nevylezli, tak naše zeměpisné ( i jiné) poznání zase rozšířila. I uvědomění si, že v zimě máme asi vyhledávat spíš ty dřevěné, které pouští turisty v mrazu a dešti. Ty železné se na zimu asi víc zavírají:-)





















středa 3. února 2021

Den otevřených dveří

 Již podruhé v letošním školním roce nás čeká den otevřených dveří. Bohužel, opět virtuální. Lze tedy spíš mluvit o online podvečeru, nicméně, ze zvyku, tomu říkáme den otevřených dveří.  I když je to spíš den otevřených virtuálních zoom oken. 

A jak se učíme hledat pozitiva na všem bídném, co dnešek přináší, tak dobré na tom je, že pozvání  třeba mohu nabídnout i zde. Třeba se někdo chce podívat, jak se u nás online učí, někdo by k nám třeba i chtěl dát děti, a neví, jak na to. 

Tak zde může být první malý krok. Začínáme dnes v pět hodin v podvečer. 

Jste srdečně zváni:-) 



úterý 2. února 2021

Slovenský institut

 Ke Slovensku mám odjakživa vřelý vztah. Ráda tam jezdím, tedy jezdila jsem, dnešek nám moc cestovat nedovoluje. Proto je dobré hledat Slovensko v Praze.  A tím je Slovenský institut. Mám tam přátele, proto o něm píši, je to pro mě osobní záležitost. 

Je možné setkat se zde se slovenskou kulturou, se slovenštinou jako takovou. 

Když jsem byla prvně, před mnoha a mnoha lety, na návštěvě ve Slovenském institutu, ještě sídlil vedle Ypsilonky, v Purkyňově ulici. Pak ho s velkým úsilím tehdejší paní ředitelka přestěhovala do krásných prostor do Jilské. A dnes se nachází na náměstí Republiky. Hned vedle paláce Hybernia, vlastně v jeho vedlejším traktu. Naproti Obecnímu domu. S krásným výhledem na tento secesní skvost. 

Vždy jde tedy o dobrou adresu, přesto o něm mnoho Pražanů neví. Tak si ho tady dovolím připomenout. Pro Vás, kdo máte rádi Slovensko, máme ho kus i v Praze. A jelikož je dneska všechno online, je možné ho i online navštívit, vyzkoušet jejich programy online. A natrénovat si cestu k nim na dobu, až zase bude život méně sterilní, tedy offline. 

                                                                      Naozaj:-)

pondělí 1. února 2021

Venčení

 V poslední době často vyrážíme na toulky Prahou. Užít si opuštěných uliček, tajemných zákoutí, prázdného centra. Moc nás tam není. V dešti ještě méně. Ale je to krásna, navzdory všemu... A hlavně, je to offline:-)