Je věk opravdu jen číslo?

    Často se o tom diskutuje. Že tahle země není pro starý. Vlastně už Lennon hlásal, že se nemá věřit nikomu, komu je nad třicet.

Něco takového se neděje jen lidem, ale i médiím či institucím.

 Stane se, že doma opatrujete dvd kazetu, ale najednou si ji nemáte na čem přehrát. Že zálohujete texty na flash disku, který ale nový počítač neumí otevřít…¨

 Pro některé z nás je to důvod k depresi, pro jiné k frenetickému nadšení nad technickým rozvojem.

 Ideální  je, když nastane určitá symbióza. Podobná, jakou vidím třeba u rozhlasu.

Vlastně ani nevím, zda mluvit o historickém výročí nebo o kulatých narozeninách. Stovka je určitě kulaté číslo, významné jubileum. U lidí víc obdivná kuriozita.

 U instituce nejlepší věk…?

 Jak u které, samozřejmě. U některých úřadů bychom se jistě podivovali, kdyby ve své stovce ještě sloužily původnímu účelu.

 U rozhlasu je kupodivu  sto let jen začátek, jak praví výroční slogan.

Něco na tom je. Z hlediska věčnosti sto let nic neznamená. Takové historické mrknutí.

    Začátky ve stanu kdesi v Kbelích. Vysílání  radiojournálu přímým přenosem. Všechno postavené hlavně na nadšení a energii průkopníků.

Později se začala technika zlepšovat a zázemí zvětšovat.

První zlom  možná nastal v okamžiku, kdy se z rádia stal rozhlas. Na základě lidového hlasování. Světové rádio se transformovalo v ryze českou odnož. Rozhlas jako jediný umí rozhlásit všechny informace včas a rychle.

 Vlastně jde o světový unikát. Všude mají rádio, u nás je i rozhlas. Přestěhovaný na Vinohrady. Rozesetý ve studiích po celé republice.

     V historických okamžicích moderních dějin se bojovalo právě o rozhlas, o svobodu šířit informace. Zajímavý jev, že v minulém století se dějiny často lámaly před budovou rozhlasu. Zřetelné je to zejména při jakékoliv formě okupace. Jednou je prostě rozhlas české důvěryhodné médium, tak si ho ubráníme, navzdory všem.

       Technické i společenské požadavky se měnily raketovým tempem. Schopnost adaptace umožnila rozhlasu, že neskončil jako historická relikvie. Některé stanice se přejmenovaly, jiné vznikaly bok po boku s rychle běžící dobou.

     Ač  se  jednu chvíli zdálo, že nová doba relativně pomalé médium spolkne, opak se stal pravdou. V květnu slaví stovku v plné síle.

   Důležité je, aby se drželo tempa doby. K tomu účelu je třeba přizpůsobivost, modernizace či respekt k nově vznikajícím mantinelům.

  Vytrvalost.

Pomoci může i známka určité serióznosti. Pokud  rychle běžící současnosti  navzdory eufemismu „dříve narozený “ připadáte jako něco, co je důležité respektovat, lze očekávat, že si své místo na slunci udržíte. I v pozdním věku.

    Přehnaná vážnost může  samozřejmě i škodit. Doba přeje zábavnosti a uvolnění, moc důstojnosti by mohlo být na závadu.

Stěžejní je tedy vyváženost.

   Proto navzdory všem rozličným aplikacím, sociálním sítím čí různým verzím spotify český rozhlas žije a může velkolepě oslavit stovku.

    Samozřejmě je tu verze z počátku textu, že tahle země není pro starý a stěžejní je kult mládí….

 To je beze sporu fakt.

    Když se k tomu ale postavíme jako rozhlas, lze s hrdostí konstatovat, že stovka je opravdu jen začátek. A věk jenom číslo. Zejména v měsíci lásky, kdy slavíme sto let rozhlasového vysílání, je to dost výrazné poselství. Nejen pro rádio, ale i pro nás, pro lidi. Nejen ty stárnoucí...

Psáno pro Listy Prahy 1

Když se bourá most

 V Holešovicích se mění tvář pražské čtvrti. Most, který tu stál od devatenáctého století, byl demontován a přesunut do Technického muzea. Mnoho lidí ze sedmičky tato událost zaujala. Šlo to skoro jako po másle. Demontáž, odvoz, zprovoznění....

Místo najednou vypadá úplně jinak, cizí a nový prostor.  Bude tady nádraží. U Výstaviště?!

Prý se do Stromovky místo úzké jednokolejky, nenápadně vrostlé do parku, položí moderní dvoukolejná trať s cílem letiště. A z druhé strany Kladno.  Desítky vlaků denně....

Vizualizace na obrázcích vypadá jako záběr odněkud z Londýna či Yorku. Tedy velké, líbivé, moderní, hlučné, univerzální. 

Klid Stromovky je minulostí. Lituji zdejší veverky:-(. 

A také trochu místní obyvatele, kterým sbíjejí a bourají pod okny, od samého božího rána, sedm dní v týdnu. 

Ale prý jim to nevadí, zvykli si. Mluvila jsem ovšem jen se dvěma, takže nevím, zda je to věrohodný vzorek. Sama bych totiž nebyla nadšena sbíjecím kladivem pod okny v neděli ráno. Ani jindy tedy, ale v neděli, či vůbec o víkendu, je to obzvlášť šílený. 

Nu, uvidíme, jaké to tu časem bude. Zatím je to jiný svět, zdá se mi bez toho mostu takové světlejší a rozlehlejší, víc prostoru  je na Dukelských hrdinů. 

Teď nás tady čeká Svět knihy, za rok už na něj třeba pojedeme vlakem. Na nádraží Výstaviště vystoupíme a pak, s knihou, rovnou na letiště:-)

Zatím se ale jen bourá most.... A je to atrakce pro místní zvědavce:-)

Když zvoní naposledy

 Není to o tom, komu zvoní hrana ani o pošťákovi, který zvoní dvakrát. 

Je to prastarém školním zvyku posledního zvonění, který dnes proběhl. U nás ve škole tedy. Oktaváni to mají za sebou, osm let studia. Ukončili středoškolské vzdělání.

Zatím bez maturity. Teď míří k finálním zkouškám. Kdysi se mluvilo o svatém týdnu, což už se dneska asi ani nepoužívá, protože maturitní aktivity jsou roztahané minimálně do měsíce, někdy i déle. 

   Poslední zvonění zůstává. Ve své brutální podobě, viděno mýma očima. Oni to samozřejmě vidí jinak. 

Odcházející studenti  tedy takřka "zdemolují" školu, vyhází školní nábytek, lavice, zlejou svoje mladší spolužáky vodou ( jiné tekutiny, jako je voňavka, ocet či podobné věci jsou u nás zakázány). 

Pak se jim zacinká, zazvoní a oni odejdou....

A všechny to strašně baví. 

Moje vize, že by mohli v kostýmech třeba hrát scénky ze svého školního života, parodovat učitele či uvádět mladší spolužáky do pozice těch nejstarších, vnímají jako fantasy. Vyslechnou mě tak ze zdvořilosti, ale rozhodně se k žádné změně nechystají. Prý je to tradice...

Tak nevím. Jaká je vaše tradice posledního zvonění?

U Smetanů

 

Josef Mánes

Výstava ve Valdštejnské jízdárně. Nejprve sólo, na ochutnávku. A poté s dětmi, aby poznaly nějaké zapomenuté osobnosti výtvarného umění. 

A že Josef Mánes asi už dnes zapomenutý je. Jeho dílo asi už moc lidí neoslovuje. Nebo já to tak vnímám. 

Mě osobně víc fascinuje jeho život a povaha než jeho dílo. Úplně mě emočně moc neoslovují jeho vlastenecké portréty.  

Ale výstavu jsem si užila. Krom totálně slavné Josefíny a Švadlenky jsem objevila jeho další díla. O Orloji nemluvím, to je asi mánesovské synonymum. Ale jeho črty či typicky mánesovské ženy, pro mě dost fádní sokolské téma, některé zajímavé krajiny.

 Nu, stojí za to zajít. Pokud nejste milovník Mánesa, pak asi s průvodcem, který vysvětlí, doladí, vyjasní. Nasměruje... Tak jako nás při druhém pokusu. Měli jsme skvělou lektorku. Děti to bavilo a to není jednoduchá disciplína, zaujmout skupinu cizích teenegerů. Povedlo se.

Hezké to bylo. Vnímám to jako velký zážitek. 

Valdštejnská jízdárna jako vždy nezklamala.