Obvyklé televizní zamyšlení

 Jelikož mezi svátky asi víc než obvykle pustíme televizi, jsem opět, jako už tolikrát, překvapená jak jejím programem, skladbou pořadů, tak celkově přístupem k divákům. Jak viditelně na ně kašlou.

Vůbec (už léta) nechápu zálibu tvůrců programu v pohádkách. Stačí prostudovat televizní nabídku a je vidno, že celý prosinec v hlavním vysílacím čase pořád pohádka. Stále opakovaná, samozřejmě. 

A o svátcích a prázdninách pak celý den. Navzdory tomu, že na televizi se dívají spíš starší lidé, děti moc ne. A  kupříkladu penzisté, už dva roky uvěznění " logickými a úspěšnými" zákazy pohybu v rámci boje proti covidu, jsou tedy odsouzeni k tomu platit poplatky, ale na televizi se nedívat. Vždyť kdo by chtěl vidět pořád jen Popelku či Šíleně smutnou princeznu a to pořád dokola...?

  Kdykoliv pak člověk pustí veřejnoprávní televizi a náhodou tam není pohádka, pak je tam normalizační estráda.!!!Třiatřicet let po revoluci a Silvestry Vladimíra Menšíka pořád dokola. ...

Napadá mě, kdo asi dělá dramaturgií? Nějaký milovník dávných časů? Nebo někdo naprosto odtržený od reality? Nebo tam už roky nikdo nepracuje a automaticky se přehrává něco, co bylo kdysi nastaveno...? 

Ta poslední varianta vypadá nejpravděpodobněji....

  Jak již jsem řekla, děti na televizi dneska nekoukají. Vyjma asi těch nejmenších, ty ještě Déčko nějak chytne. Dospělého sice přivádí k šílenství, je to jen ječení a blikání, takže u dětí spíš vybudí epileptický záchvat než nějaké poznání, ale při troše snahy se tam něco koukatelného najít dá. Děti to vlastně i baví. Ale zachytila jsem tam slogan o tom, že déčko je planeta prga? 

Ptala jsem se těch mrňousů, co to napjatě sledovali, zda rozumí termínu prga? 

Ne, nerozumí, ale Déčko na tom staví:-). Dramaturgie patrně taky z nějakých osmdesátek, kdy jsme si hráli na to, kdo bude prga. Ale aby se někdo obtěžoval sondovat, zda tomu dnešní děti rozumí? To je spíš zahltíme řevem a jekotem šíleně barevných zvířátek, to je zjevně snazší. ...

  Samostatná kapitola na úvahu je zpravodajství. Je jedno, zda veřejnoprávní nebo komerční, je to covid pořád dokola. Mnohdy se divím těm novinářům, zda je neuráží pořád omílat počty nakažených, boj proti neočkovaným, covid, covid, covid.... Sem tam to vystřídá ptačí chřipka a hromadné vraždění ptáků. Taková ptačí genocida. A nic jiného... 

Občas ještě vystrašit a vystresovat drahou energií, zvyšováním cen, aby se lidé nepřestali bát, a pak zas pořád dokola a znovu covid. 

Představuji si tak, jaké to asi je, být mladým ambiciózním novinářem, chtít dělat zásadní reportáže, ale muset mlít pořád jen o covidu či o likvidaci milionu vajec v severních Čechách....?

 Prostě zpravodajství v televizi už dávno nelze sledovat, ale když náhodou pustíte čtyřiadvacítku nebo něco podobného, je to pořád dokola a o ničem. Už dost dlouho.  Nu, komerční média asi mohou, ale veřejnoprávní by měla být víc informativní, myslím si tedy já. Jenže když ono zaplácnout to pohádkou je tak snadné. Nebo tou normalizační estrádou, která tady pokračuje už tolik let....Bohužel. 

Televizi lze snadno vypnout, vím. Ještě lépe je jí nemít. To jsou všechno varianty, které se dají. Jen koukat se na ní nedá. Ale v době, kdy se média tváří, jak intenzivně chrání své svou nejstarší generaci, hlavně ať nevychází ven, aby se nenakazili. Vždyť se mohou v bezpečí domova koukat na televizi... Třeba na Hrátky s čertem nebo Princeznu ze mlejna. A klidně i stokrát za sebou:-)

A když kouknu zpět, do svého blogu, je to pořád stejné:-(. Nic se nemění

Ti, co letos odešli..

 Zde si nechávám seznam osobností, které nás v letošním prapodivném roce opustily. Jsou to veřejně známé osoby, většina z nich patřila do mého dětství, ale jsou tam i mladí kluci, kteří museli odejít příliš brzy. A jsou tam i tací, kteří ač mediálně slavní a vlastně cizí lidé, jsou pro mě, jako by mi odešel někdo blízký. Hodně jsem to vnímala u paní Maciuchové, u paní Šafránkové, ale zasáhl mě i odchod Milana Lasicy a Miroslava Žbirky.  Byl to smutný rok.....

Když jsme na Štědrý den sledovali tradiční Popelku, bylo to až bolestivě smutné...Dívala jsem se na celou pohádku úplně jinýma očima a připomínala si, jak ten čas nelítostně letí. 

I tak ale odešla strašně brzy.-(

https://www.super.cz/790816-posledni-sbohem-safrankove-maciuchove-zbirkovi-nedvedovi--zavzpominejte-na-zname-tvare-ktere-nas-letos-opustily.html#dop_ab_variant=0&dop_source_zone_name=s

Před osmdesáti lety

 Dnes v noci je to rovných osmdesát let, co do protektorátu seskočili parašutisté, kteří měli za cíl zlikvidovat Heydricha. Jan Kubiš a Josef Gabčík.  Krom jiných, samozřejmě. Tehdy letěl Silver A, Silver B i Anthropoid. Tedy se tu ocitají i Valčík, Bartoš, mladičký Potůček, velký hrdina,  Zemek a Škacha, kteří nakonec jako jediní přežili.  Letěli jedním letadlem a jejich cesty a osudy se ještě několikrát osudově protkly.  To ale oné temné prosincové noci, kdy se spouštěli zpátky do své bývalé vlasti, nikdo z nich netušil.

Tímto dnem a touto nocí také začíná připomínání jubilea, které se s tím pojí. Začala operace Anthropoid, probíhal odboj, byl zlikvidován kat českého národa Heydrich, proběhla heydrichiáda, byly vyvražděny Lidice a Ležáky, bylo zavražděno mnoho českých vlastenců, kteří zemřeli v Kobylisích na střelnici, na Pankráci, v přestřelkách, na udání, po výslechu či v mnoha různých koncentračních táborech. 

Píši o tom v několika svých knihách, ať už je to Doskočiště, nebo příběhy svatobořických dětí, ale i Odnikud nikam se toho tématu dotýká. (malé osobní PR:-))

  Osmdesát let je dlouhá doba, ale zase ne tak dlouhá, abychom si nedokázali představit, co se dělo. 

Už dnes v noci se obdivovatelé parašutistů sešli v Nehvizdech, tedy na místě, kde  naši hrdinové omylem přistáli. 

A tak to bude pokračovat. Ráda to připomínám, protože považuji za důležité na tyto hrdiny nezapomínat. Bojovali proti totalitě a za svobodu, pojmy dnes často nadužívané či zneužívané. Bojovali za nás. Za svoji zemi, proti okupaci. A to není samozřejmost...

 A tak si připomeňme jejich příběh. 

Vstupujeme do roku s dvojkou na konci, je to možná z numerologického hlediska symbol naděje. Ale žít před osmdesáti lety, v roce 42 -tedy také dvojkovém roce - v tzv. protektorátu, rozhodně nebylo nic jednoduchého ani nadějného. 

I když, je zajímavé přemýšlet, jak lidé tehdy přemýšleli. Třeba také v té dvojce viděli určitou naději, že ta hrůza už skončí a bude zase líp. Kdo ví. Každopádně, osmdesáté výročí mnoha hrdinných i temných událostí právě dnes v noci započalo. 

První svátek vánoční

 Zatímco u nás tedy svátky již běží naplno, mnohde se točí druhé i třetí kolo, podle toho, kolik babiček či tetiček přijíždí se svými koši naplněnými dary, jinde ve světě Vánoce teprve začínají. 

Zatímco náš Štědrý den vnímáme jako takřka hlavní svátek a užíváme si ho od samotného rána, pak jinde ve světě je to běžný pracovní den. A svátky začínají až dnes. Nu, jiný kraj, jiný mrav:-)

 Ač i u nás  panuje sváteční atmosféra, nechci psát o svátcích. Bylo by to takové nošení sov do Athén:-). 

Ale chce se mi připomenout výročí korunovace Přemysla Otakara II.  Je to můj oblíbený panovník, který je, podle mě, dost neprávem zapomenutý. A to navzdory své slavné mediální přezdívce, že jde o krále železného a zlatého. Ale to je asi tak vše, co se o něm ví. Snad ještě to Moravské pole, které ale nečekaně neleží na Moravě, ale kousek od Vídně. 

A proč tedy dnes zrovna tento velký Přemyslovec? Jelikož právě o Vánocích, v roce 1261, tedy je to kulatých 760 let, byl slavnostně v katedrále korunován na českého krále. Spolu s ním byla korunována i jeho druhá žena, údajně nejkrásnější žena tehdejší Evropy, šestnáctiletá Kunhuta Haličská. Jejich vánoční korunovace byla největší slavností té doby, společenská událost pro celou střední Evropu. 

A nastartovala i jejich vášnivé manželství, do kterého nechvalně zasahoval další vášnivec, Záviš z Falknštejna. 

Ale o Vánocích roku 1261 šlo o velkou slávu, korunovace v katedrále svatého Víta. Je to taková sváteční reminiscence dneška, mezi těmi kapry, krocany a vánočním cukrovím:-)

Přejeme

 

 hezké Vánoce

Očkování

 Očkování rozděluje společnost. Dost dramaticky. Očkovaní (zatím) mohou takřka vše, neočkovaní  nic. Navíc jsou pronásledování, dehonestovaní, likvidovaní. Navzdory všem zprávám, že i očkovaní mohou nemoc přenášet, nijak se to neřeší. Byť ve vzduchu se vznáší předzvěst toho, že i očkovaní se budou muset přinejmenším testovat. Vzhledem k tomu, že mnozí se dali očkovat hlavně kvůli tomu, aby unikli těmto oserům ( pardon za to slovo) s testy a karanténou, tak nevím, s jakým se to setká ohlasem. 

Ale mě spíš zajímá očkování samotné. Ten princip. Výsledek. Přesvědčování. 

Jak chtějí přesvědčit ty, co se očkovat nechtějí, když je to kontraproduktivní? Žádná tečka se přeci nekoná.

 A pak je tady věc, nad kterou dumám už dávno. Na mnohý odpor vůči očkování je automatická odpověď, že se přeci povinně očkujeme na plno věcí a nikdo neprotestuje....7  S tím tedy souhlasím. 

Nicméně, lze se na současné ( povinné) očkování dívat i tak, že jde o očkování proti smrtelné nemoci, ale nikdo se vás neptá, jak se cítíte, zda máte protilátky, zda náhodou zrovna nejste pozitivní... Prostě na nic. 

Pích a jede se dál. 

Napíchají vás klidně v obchoďáku, kde kolem proudí davy lidí, žádná hygiena či dezinfekce, o anamnéze ani nemluvě:-(. 

Prostě továrna. Dej se píchnout, kdekoliv a kýmkoliv, bez ohledu na to, jaký je tvůj zdravotní stav. 

A do toho zprávy, že stejně onemocníte, že jste přenašeči atd....? 

Lze takhle vysvětlit neočkovaným, že se mají očkovat? Že to má smysl a logiku?

Dokonce povinně....?!!!

   Jen se tak ptám, ani jako antivaxer ani jako rebel bez příčiny. Prostě se na to tak užasle dívám, snažím se pochopit obě strany, ale nerozumím ani jedné. 

A ve finále se cítím jako figurka v něčí hře....

Jen nevím v jaké, čí a proč....?

Určitě ale někdo má víc jasno a všechno mi objasní:-)

 figurka v něčí hře, jen nevím v jaké, čí a proč. ...

Čím je zajímavý prosinec?

Třeba staročeským názvem prasinec? Nikoli jako eufemismem pro některé aktuální události, ale jako výrazem shrnujícím množství zabíjaček v tomto období. Víc si ho ale logicky spojujeme s adventem a vánočními svátky. Znalci a milovníci folklóru navíc mohou během adventních dní slavit či připomínat kde co, není to jen Mikuláš, ale logicky i Barborky, Ambrož, Lucky a jistě by se našlo i mnoho dalších oslavných rituálů, kterými lze zpestřit čekání na Vánoce.  Nebo na slunovrat, každému podle jeho gusta. Ale  prosinec třeba nabízí í historické výročí bitvy tří císařů, tedy slavné bitvy u Slavkova, kde Napoleon drtivě vyhrál

a začal psát nejslavnější kapitolu své oslnivé kariéry. V roce 1805, tedy před nekulatými 216 lety, zde porazil ruského cara a císaře rakouského Františka, do jehož rodiny se o několik let později přiženil. Jeho budoucí nevěsta, Františkova dcera Marie Louisa, byla v době bitvy u Slavkova sotva čtrnáctiletá. Doma ji učili, že Napoleona je nutné nenávidět. O pět let později ji za něho provdali. I to byl svým způsobem docela“ prasinec.“ Není divu, že manželství nebylo z nejšťastnějších, byť potomek z něho vzešel. Byl to v podstatě nešťastný mladík známý pod přezdívkou Orlík, který se dožil pouhých jednadvaceti let. Když se ale vrátíme ke slavné prosincové bitvě u Slavkova, respektive u Austerlitzu, tak je na místě připomenut, že byla druhého prosince a je vnímána jako jedna z největších bitev na českém území. Zajímavé mi vždycky přišlo, že tady Napoleon docela drtivě porazil slavného ruského maršála Kutuzova, který mu to o sedm let později vrátil i s úroky. Ruské tažení v roce 1812 předznamenávalo Napoleonův pád. I tehdy to bylo v prosinci. Lze tedy s určitou nadsázkou říci, že Napoleon v prosinci začal i skončil se svými úspěchy, byť doslova tomu tak není. Přesto je prosincová bitva u Slavkova natolik slavná, že dodnes bývalé bitevní pole navštěvují „lovci pokladů“, kteří se svými detektory hledají kovové pozůstatky dávného masakru.

A nacházejí, knoflíky, náboje, sponky a spoustu dalších artefaktů připomínajících prosincový den, kdy na slavkovském bojišti zemřelo skoro dvacet tisíc lidí. Čím že obloukem křečovitě vracíme k úvodní zabíjačce, byť toto byl spíš masakr. Pravda, do adventového rozjímání se takové úvahy dvakrát nehodí, ale zase je svatou pravdou, že i takové věci si musíme připomínat. Abychom ty dějiny nemuseli opakovat

Je to opravdu tak?

 Jsou období, kdy jste k něčemu nevšímaví. A na něco jiného zase extrémně citliví. Někdy si všímáte toho, jindy zase onoho. 

Úplně přesně nevím, čím to je, psycholog by to vysvětlil jistě lépe. Asi je to o pozornosti, o tom, nač se v poslední době víc soustředíte. Ač už z vlastní vůle nebo z donucení. 

Mě až zarazilo, jak moc si všímám v poslední době úmrtí. Už je to déle než rok, co jsem zachytila vlnu náhlých úmrtí. Bez předchozí nemoci. Kupodivu i bez covidu. Prostě z plného života do smrti. 

I relativně mladí lidé. 

Přemýšlím, čím to je. Zda se na to víc soustředím a dřív to bylo také, jen jsme to nevnímala?

 Nebo je to daň všudypřítomnému stresu, strašení smrtí a mrazáky v ulicích, které vydeptá víc lidí než covid? 

Nebo jsou to zanedbané choroby, na které kvůli covidu není prostor?    Nevím, neumím odpovědět, jen to tak pozoruji. Že prostě v poslední době umírá mnohem víc lidí jen tak. Najednou.

Covidové statistiky do toho nezahrnuji. 

Je to taková divná doba. 

A řešíme ji volnem ve školách. To je tedy brutální zjednodušení, ale je to další jev, kterého jsem si povšimla. Školy buď zavřeme nebo jim prodloužíme volno. Nevím, zda je to skutečná ochrana, neschopnost či populismus vůči dětem. Vždyť každému dítěti se líbí volno navíc. Ale že s tím operují i dospělí?  Vždyť to je pořád volno. Prodloužíme podzimní prázdniny, vánoční prázdniny, a bůh ví, kdy zase děti do lavic pustí. Loni to v lednu opravdu nebylo, byť oficiální hlášení bylo, že zavřeme školy na dva týdny.... 

I teď se to děje. Sice plíživěji, ne tak okatě, ale o to škodlivěji. Někde se neučí vůbec, jinde hybridně ( to je tedy zvěrstvo největší), někde skoro pořád, někde online. 

Nůžky v přístupu ke vzdělání se roztahují do maxima. A řešení? Prodloužíme vánoční prázdniny... 

Nikde tedy dosud  nezaznělo, že by se to dalo vyřešit distančním vzděláváním, aby se děti nemusely potkat, ale něco se učily. Ne, prostě volno. 

Pravda, všichni hned mají plná ústa řečí  (ráda bych to napsala lidověji, ale stavovská čest mi brání), jsou to jen tři dny, a jako co se děje ve škole před Vánoci, stejně se neučí atd. ...?

No, není to pravda. Je to o soužití, o tradicích.... A mimo to, někdo třeba i učí. Jedno, zda stoletou válku, integrály nebo princip soužití, vztahů atd. Prostě něco tam je. Ale smete se to tím, že třídenní volno spasí epidemii, zastaví ji a bude zase líp. 

No, nebude, to víme, alespoň my dole to víme. Prostě zavřít školy, respektive prodloužit prázdniny, je tak jednoduché... Pro všechny.?!

  A tak si kladu otázku k mému dalšímu postřehu, jako že nejdřív se zavírají školy, proč to je? Chceme chránit zdraví našich dětí? Nás samotných? Nebo chceme zlikvidovat jednu generaci ohledně vzdělávání, sociálních vztahů, psychických poruch apod? 

Odpověď nemám, dnes píši jen o tom, čeho si všímám.

A do třetice je můj postřeh o zvýšené agresivitě. Všude a všech. 

  Zajímavé a bolestivé postřehy se mi tedy honí hlavou. Marně hledám něco pozitivního ( dneska je navíc pozitivní sprosté slovo), tak spíš použiji termín kladného. 

Nevidím. Nebo si jen nevšímám....?

Transport na věčnost

 Dnešní nedělní čtení tedy absolutně nekoresponduje s počínajícím adventním časem, ale nedávno jsem ji koupila u 2veverek, kde mají vybrané knihy. A když byl čas, musela jsem ji přečíst. Chci ji doporučit dětem, bavit se s nimi o ní, tak ji musím znát. A stojí to za to. Je to drsný příběh. Smutný. Děti za války ani nemohou nabídnout veselý příběh. Přitom je to čtivé a citlivé. Může to dnešním dětem, kterým je válka na hony vzdálená, ty hrůzy uchopitelně přiblížit. Tak, že se vžijí. Soucítí. Příběh Transportu na věčnost toto myslím nabízí. Určitě mohou číst i dospělí. Nebo to může být tip na dárek. Nebo na společné mezigenerační čtení. Každopádně, je to výborná kniha. 

Hoří...

 Dnes vykládám Jana Husa. Snažím se do toho vložit kapku nadšení ala Igor Hnízdo v Obecné škole... A jde to. Ale když rozvášněně sděluji, že Jan Hus....

          skočí mi do toho žákyně zjevně zaujatá (bohužel protějším oknem, ne mnou) a křičí hoří....

Nu, zarazím se  ve výkladu a opravuji ji, že se říká, že byl upálen, ne že hoří. 

Dívka ale zaníceně opakuje, že hoří....

A ukazuje na protější okno...

A tam opravdu hoří!!!!

Rázem bylo po výuce. V protější části budovy se díky vadě na elektroinstalaci vzňala zářivka a opravdu hořelo. 

Ovšem náš akční školník rychle zasáhl, a hasiči, kteří přijeli v těsném závěsu s Policií, už jen konstatovali, že je vše v pořádku, uhašené, nebezpečí vzplanutí nehrozí....

 Zůstal jen všudypřítomný zápach a nepořádek. 

A chaos a lehká hysterie, protože co dokáže vyvolat taková sms zpráva ze školy:

"mami škola hoří. A nemůžu najít ségru..." to si jistě umí všichni představit. Rodiče byli u školy skoro stejně rychle jako hasiči. A ještě  mnohem rychleji žhavili telefony, jak že to u nás vypadá...? 

Někteří žáci prožívali splněný sen, hoří škola!

Nicméně, výsledek byl takový, že se vlastně nic moc nestalo, nikdo neuhořel, ani ten Hus, protože výklad zůstal nedokončen! 

A děti mohou vyprávět, jak jim hořela škola. 

Ale neshořela, díky bohu. Zítra fungujeme normálně. Navzdory požáru. Navzdory nouzovému stavu. Navzdory všem...

Nouzový stav

 Nouzový stav je u nás už dost dlouho, bez ohledu na to, zda ho dnes vláda v demisi zase vyhlásí nebo ne. Čísla nakažených strmě rostou, nemocnice praskají ve švech, zdravotníci nestíhají. 

Opět se dostávají ke slovu " vizionáři", kteří mluví o tisících mrtvých, mrazácích v ulicích a podobných katastrofických obrazech, které tak rádi sdílejí v médiích. 

Stalo se všeobecným trendem vinit ze všeho neočkované lidi, dokonce si někdo troufl označit epidemii za epidemii neočkovaných. No, do této odborné debaty se pouštět nehodlám, nevím, jak moc je očkování účinné a neočkování neúčinné. Z hlediska laika naprosto jednoznačně viním vládu a odpovědné orgány. Jako epidemii neschopných. Protože, řeči se mluví, voda teče, a nic se neděje. 

Všichni přeci tvrdili, že další vlna na podzim přijde a ona, světe div se, přišla. Ale je to nemlich stejné jako loni. Od jara nikdo, kdo na to má postavení a peníze, neposílil nemocnice, nepřipravil prostory pro nemocné. A nikdo, což považuji za ostudné, neřešil postavení zdravotníků. Když si vybavím to politické handrkování o jejich odměny, někdy zjara, je mi stydno. Nejprve to halasně oznámili, pak jim nic nedali, pak trochu, pak to zdanili, pak jen někomu....peníze dostali bůh ví kdy. O dovolené si mohou jen zdát. 

A nyní se po nich chce, aby empaticky pokračovali v tom, co bylo na jaře. Patrně z lásky ke společnosti. 

A když to nefunguje, pak se vyhlásí nouzový stav, který umožňuje povolat mediky, kterým nemusí platit skoro nic. A ti, místo aby studovali ( sice online, ale studovali), mají zachraňovat to, co nikdo dosud neřešil.  Prostě je od počítače povinně pošlou do praxe. 

A tak by se dalo pokračovat. Jistě, lze mluvit o nedodržování vládou nastavených pravidel, ale ryba odjakživa smrdí od hlavy. A když dav vidí, jak mocní svá vlastní pravidla ojebávají ( viz návštěvy u prezidenta, volební oslavy či pohled do hlediště Zlatého slavíka chvíli před zapnutými kamerami...), logicky se mu nechce taky. 

Na vysvětlování a přesvědčování už dávno rádoby mocipáni rezignovali, místo toho dělají hon na neočkované. A očkovaní, kteří mohou být přenašeči, ti mohou vše, navzdory logice. Ať se kluci dole poperou, nejlíp rovnou sekerou ( Kabát promine:-)). 

Když se mezi sebou rozhádají a znenávidí ti dole, bude to lepší. Že to epidemii a nákazu nevyřeší, to je fuk, hlavně když to vypadá, že se něco děje. 

A že lidé umírají? Komu z odpovědných to nějak zásadně vadí? 

Že se od jara nic nezměnilo a že po roce a půl je to nemlich to samý? Asi ani to nikomu odpovědnému nevadí. Nebo to alespoň minimálně navenek tak vypadá. A tak pro jistotu vyhlásíme nouzový stav, aby pomohly děti, které sice mají studovat, ale je přeci nouzový stav.... můžeme je v klidu povolat....

Jako veverka v kleci. Z toho není cesty ven.-( 

Alespoň u nás ne. 

( A zároveň je vidět, jak jsou Slováci a Rakušané potomky jednoho impéria. Je to tam dost podobný:-()

P.S. A že kupříkladu v exponované době nefunguje Tečka? Copak někdo snad čekal, že by nějaké vládní IT při větším zatížení fungovalo? A oni se pořád vytrvale diví, že jim nikdo nevěří:-(?

Školní pes

 Ve škole jsou primární děti. A učitelé, samozřejmě. Důležité jsou kuchařky, uklízečky, školníkJ. Prostě klasická lidská školní sestava.

Někde ve školách mají i zvířátka. A tím nemyslím myši ve sklepě ani vši v nějaké ze tříd. Myslím tím křečky, osmáky (tím ale opravdu nemyslím děti), strašilky (tím ale opravdu nemyslím učitelky), někde jsou to rybičky, hadi, morčata.

Prostě každý podle svého gusta. A podle toho, jak zřizovatel, vedení či třídní učitel dovolí.

Zvířátka dětem pomáhají, o tom žádná. Pravda, vyvstává  s tím klasický problém, kdo se o zvířenu postará o víkendu, o Vánocích, o letních prázdninách? Nabízí se rozdělení zvířat do rodin, které ale kupodivu většinou moc nadšení neprojevují. Vzít do domácího azylu školní krysu se opravdu rodičům moc nechce.

Pak je na řadě školník nebo obětavá třídní učitelka.

A poté chov většinou skončí, protože prostě není obětavec, který by se o nebohé tvory staral v době školní nedocházky. A o online výuce ani nemluvě.

My máme školního psa. Jmenuje se Tobiáš a do školy se mnou chodí od chvíle, kdy se odpojil od své původní smečky. Ve škole našel tu druhou, milující a oddanou.  Není problém s tím, kdo by se o něho staral po zvonění. Vrací se se mnou domů.

Tobiáš je od boha políbený jezevčík, který navzdory pověstem, které o tomto plemeni kolují, nekouše, neštěká, není ani moc tvrdohlavý a už vůbec náladový.

 Miluje děti, je s nimi rád, vnímá jejich radosti i starosti, čímž se stává i psem terapeutickým. Spořádaně sedí před tabulí a moudře naslouchá výkladu o třicetileté válce. A když se dítě tváří, že je mu smutno (zní to lépe, než že ho to nebavíJ), jde se k němu stulit.

Děti si jednou povídaly, že se konečně těší do školy, když je tam i Tobiáš.

Takže navzdory mnoha moderním výukovým metodám, stačí jeden vlídný pes, aby bylo dětem ve škole lépe a radostněji.

Pomáhá nám s psychickými problémy, s běžnou radostí ze školního dne, někdy i se svačinamiJ. Takže u nás ve škole jsou jako všude primární děti. A pak pes. Poté následují učitelé, kuchařky, uklízečky atd.:-)

Není špatné mít ve škole vnímavého školního psaJ

Bude nebo nebude?

 Přípravy jsou v plném proudu. Jde o dobrou věc. Ovšem co bude a zda bude, to v našich podmínkách jeden nikdy neví. Nicméně, zatím to nevzdáváme!!

Na vejšce

  Pojem „svatá kráva“ známe z východních náboženství, ale lze ho směle uplatnit i v našich podmínkách. Svatých krav máme v současnosti dokonce několik. Třeba očkování, to je až úsměvné, jak naši mocní v demisi ignorují možnost přenášení nákazy a vytrvale rozdělují společnost brutální šikanou neočkovaných.  To je ale dogma, o kterém dnes psát nechci, byť škol se týká velice. Chtěla bych zmínit jinou svatou krávu, tu, kterou ti nahoře vytvořili z online výuky. Již mnohokrát jsem psala, jaký je to zločin na dětech, jak se to podepsalo na malých žáčcích, prvňáky počínaje, přes dospívající až k maturantům. Tam všude jsem měla reálnou zkušenost a mohla psát i o tom, co jsem spolu s dětmi zažívala.

   Vysokoškolský pohled šel trochu stranou, byť jsem si o mrzačení vysokoškolského života myslela své. Ovšem realita je, jako vždy, daleko zrůdnější. Několik vysokoškoláků povyprávělo. A jelikož šlo

o lidi slušné a jemné, určitě došlo i k zjemnění celé té brutální situace. Nicméně, je jasné, že zde se posvátná kráva v podobě online výuky vyřádila důkladně.

Začněme klasikou, že se nově nastupující studenti vlastně nikdy pořádně nepoznali, přes ten trapný distanc prostě vztah nenavážeš. Pak fakt, že do reálné výuky se mohli vrátit nejdéle ze všech. Prý už jsou dospělí. Nu, přesněji bych to řekla tak, že jsou dospělí, ale ještě nepracují, tak se na ně vykašleme úplně nejvíc. Mnozí byli vyhozeni z kolejí nebo se naopak nemohli dostat domů. Přišli o krátkodobé i dlouhodobé brigády, protože je najednou nikdo nezaměstnal. Třeba v Praze se bez střechy nad hlavou nebo pravidelného příjmu žije opravdu  „velice dobře“. A nejen v Praze, nelze být pragocentrickým. Je to všude stejný.

Pak je na čas pustili do poslucháren. Ale ten online tam byl všudypřítomný. A třeba kombinace prezenční přednášky a onlinu je obzvlášť výživná. Po reálné výuce vás vyhodí z budovy, nemůžete tam být jen tak. A to bez ohledu, že tím „ jen tak“ by byla online přednáška. Nezájem. Do kavárny to tak snadno nejde (dle stávajících nařízení je to pořád jiné), a online hodina začíná hodně brzy. Nezbývá tedy než ji sledovat na mobilu někde v parku nebo tramvaji cestou domů (to když máte štěstí a bydlíte).

V tramvaji se ovšem těžko řeší složité úlohy či případná komunikace s vyučujícím, kterého většinou moc nezajímá, kde ho sledujete. On vysílá, plní svou povinnost. Vy musíte také, bez ohledu na prostředí, čas, situaci.

Poté musíte rychle přes celé město na seminář, kde je méně lidí, tudíž může být prezenčně. A hned pak dva onliny. Ale kde je sledovat?

 Do toho několik doporučení, co si přečíst a jaké video zhlédnout, a najednou je tady večer.

   A tak se připravuje pro život budoucí inteligence. Tedy jen ta, která má kliku na nějaké zázemí a dost trpělivosti a vlastně i odvahy tohle absolvovat. Při zkouškách samozřejmě nikoho tyto podmínky nezajímají, když neumíš, letíš. Reálně, nikoliv virtuálně.

 O nějakém vysokoškolském životě si mohou nechat jen zdát.

Jsou mladí, flexibilní, najdou si své i v tomto marastu, naučí se v tom chodit. Případně se na celou vysokou vykašlou. Ale potvrzuje se tu moje výchozí premisa, že se páše zločin na mladé generaci. Od školky až po vysokou. A to vše za potlesku davu.

Já osobně to tedy vnímám jako skandální. Leč zdá se, že to je to jediné, co s tím mohu udělat.

 

 

 

Výročí?

 Co slavíme 17. 11.? Otázka na první pohled zbytečná, jde přeci o Sametovou revoluci. Nicméně, jde

opravdu o jediný důvod k oslavě?

Pro některé generace zcela nepochybně, stejně jako býval pro ty předchozí dost zásadní Den studenstva, který akcentoval události roku 1939  a tehdejší zavření vysokých škol.

Obě data mají dosud stěžejní místo v pantheonu slavných dní, ovšem lze si připomenout i jiné události. Třeba návštěvu amerického prezidenta Bushe v Praze, 17. 11. 1990. Jenže i to je vlastně součástí oslav revoluce. A těžko by v současnosti návštěva amerického prezidenta vyvolala takové nadšení, jako tomu bylo před jednatřiceti lety. Ovšem památná událost to bezesporu byla.

Stejně, jako když v roce 1970 sovětská Luna přistála na měsíci. Nebo na opačném konci světa získali patent na první počítačovou myš. To byl sedmnáctý listopad v době studené války.

 Po válce třeba 17. listopadu  1945 vstoupily v platnost Benešovy dekrety o zrušení německé univerzity v Praze. V padesátém druhém zase vznikla tento den Akademie věd.

 A v roce 1999 byl vydán manifest, Děkujeme, odejděte. Smutné je, že mnozí neodešli dodnes.

 Slavná anglická královna Alžběta I.také začala vládnout v17. 11. Léta páně 1558.

  Zajímavé je, že podle některých dávných teologů se právě 17. listopadu narodil Ježíš Kristus.  Je to tedy jakýsi bod nula, čímž se obloukem dostáváme k naší revoluci, která může být rokem nula pro nás. Blížíme se tedy do Kristových let, což by mělo něco znamenat. Když ale vidíme, co se děje dvaatřicet let po revoluci, vidíme spíš Armagedon nebo Apokalypsu. A to je smutné připomenutí sedmnáctého listopadu, který měl ambici cinkotem klíčů přivolat spravedlnost, demokracii

 a svobodu. Dnešek tedy podobnými atributy moc neoplývá, což ale neznamená, že si nechceme revoluční události dvacátého století náležitě a s úctou připomenout. Chceme, protože stále věříme.

A připomínat chceme obě data. Myslím tím události kolem pohřbu Jana Opletala z roku 1939, stejně jako Albertov a studentskou rebelii o padesát let později.

 Ono když v té souvislosti připomeneme třeba Vlastu Chramostovou, která se právě 17. 11. narodila (1926), a jejíž život lze bez nadsázky definovat jako dramatický oblouk kopírující dvacáté století, můžeme pořád mít určitou naději.

Napadá mě, zda by mohlo mít paralelně s touto úvahou význam i narození Miroslavy Němcové, která také slaví 17. 11. své narozeniny, ale to bych se už pouštěla na příliš tenký led.

Raději skončím revolučním heslem, že pravda a láska (snad) někdy zvítězí nad lží a nenávistí, byť v současnosti to mají obě, jak pravda, tak láska, nesmírně obtížné. Ale k sedmnáctému listopadu neodmyslitelně patří, protože navzdory všem dalším událostem tohoto dne výročí revoluce z roku 1989 tím nejvýznamnějším. Minimálně pro generaci Husákových dětí a jejich dětíJ

Není jídlo jako jídlo

 Když jsme objevili tento plakátek, hned bylo  výrazně jasněji, že některé naše výživové ústupky, třeba jedna šunčička, opravdu škodí. A hodně. Co je dieta pro člověka, není dieta pro pejsky. Ale i tak mě to překvapilo, protože s tou šunkou občas hřešíme:-). Srovnání s počtem hamburgerů je ale dost děsivé. Takže už jen granule:-)

První na ráně

 To, že se školou a dětmi školou povinnými vláda a všichni epidemiologičtí odborníci vymetají úplně nejhůř, je věc všeobecně známá. Prostě zavřít školy je to nejjednodušší. Děti se nemohou bránit. A vlastně ani nemají jak. Že školy už nezavřeme bylo pěkné líbivé heslo. Dnešní noví vládci už ale zavírat chtějí. Argumentují tím, že oni to neslíbili, to prý ti předchozí. Takže to zase vypadá na zavřené školy. Tipuji to na adventní uzávěru, jako že si naoko prodloužíme vánoční prázdniny, abychom do školy vyrazili někdy v květnu. A můžete se jako škola snažit jak chcete, je to marný. A aby toho nebylo málo, dávají vám rodiče, kteří toho taky mají plný kecky, pěkně sežrat všechna negativa. vy za všechno můžete. Škola je jako instituce první na ráně. Na nějaká ministerstva se nikdo nejen neprokliká ani nedovolá, ale vlastně si na ně ani nedovolí. A je snazší poslat kamsi ( a to doslova) učitele ze své školy, obvinit je ze všeho možného ( roušky, testování, online, distanci, kombinovaná výuka a bůh ví z čeho ještě), vymezit se vůči nim a vybít si na nich svou frustraci. Někde je to doslova zběsilé, člověk aby se bál potkat nějakého  rodiče, který nesouzní s vládními nařízeními. U nás to docela jde, byť i zde se najdou tací, co si myslí, že za všechna nařízení, která se vyžadují v rámci boje s epidemií, mohu kupříkladu třídní učitelé. Nebo neočkovaní učitelé. Případně vedení školy. Je to smutné, kam jsme to dopracovali, ale je to mu tak. Žijeme divnou dobu. A nejvíc ji odnášejí naše děti. A vlastně i ta nejstarší generace. V kostce to vidím tak, že ty mladé šikanujeme nesmyslnými zákazy a ty staré jsme stejně nezachránili. A šikanujeme je vlastně stejně, protože být zavřený a v izolaci je na nic v pěti, v patnácti i v pětaosmsdesáti. Jen mám v poslední době pocit, že není úniku. A když vám ještě nadávají za něco, co jste nerozhodli a neni ani ve vaší pravomoci změnit, je to depka jako hrom. Prostě, divná doba:-(

Bitva na Bílé hoře

 Vnímám to trochu jako deformaci, nemoc z povolání. Ta data:-). Jak mi automaticky naskakují. 

Prostě vždycky mám osmého listopadu asociaci Bílé hory. Navzdory jiným výročím, navzdory narozeninám přátel, ba i synovec je tento den narozený...je to tedy den jako stvořený pro oslavu. Nicméně, ta Bílá hora mi tam pořád naskakuje.

 A tak si ji tady odložím, jako klasické připomenutí. A třeba i jako paralelu k dnešku, protože my nyní svou Bílou horu žijeme na plné pecky. Jen to nejsou tragické dvě hodiny, jako tehdy. Je to delší, intenzivní, ale stejně zkázonosné. A uvědomí si to naplno až naši potomci, stejně jako tehdy. 

Prostě, dnes je osmého listopadu a připomínáme si bitvu na Bílé hoře. Tehdy to byla nevýznamná šarvátka kdesi před Prahou. Dnes je ta oblast takřka širší centrum. 

A  osobně vnímám dnešní datum i jako příležitost zajít do letohrádku Hvězda a nabít se jeho energií. 

A logicky a samozřejmě, blahopřeji všem dnešním oslavencům. 

Je to opravdu tak?

 Sleduji současnou situaci s údivem a rozladěním. To neustále rozdělování, vyčleňování, útoky. 

Logiku v tom nevidím, takže si mohu dovolit vnímat to až účelově. Jako že je fajn, že se lidé hádají, nesnášejí mezi sebou, udávají, napadají. 

Jako ve všech totalitních režimech. 

Nebo v krizových situacích. 

Přestávám rozlišovat, co je zákonné a co ne.  Mají ta přísná omezení a nařízení smysl, když sami představitelé zákona je mnohdy nedodržují? Je logické nechat se naočkovat v mladém věku, když mám silnou imunitu a z odpovědných míst zní, že i jako očkovaný nákazu šířím? 

Z jakého titulu je tady hon na neočkované, když oficiálně je očkování stále ještě dobrovolné? 

Proč se rezignuje na vysvětlování a osvětu a přistupuje k násilí a šikaně? 

A tak bych mohla pokračovat, otázky naskakují geometrickou řadou. Mohla bych přidat i ty globálnější. Pamatuji, jak média skandalizovala v době předcovidové fakt, že děti demonstrují  za klima v době, kdy mají sedět ve škole. ( tehdy šlo o pátky). To přece nejde, aby děti hromadně nechodily do školy!!

A pak je bez skrupulí zavřou a do školy se nechodí vůbec. Navíc to zjevně chystají zopakovat, navzdory tomu, že nic dobrého to nepřineslo... 

Bojovalo se za život bez plastů, načež covid přinesl dobu plastovou. Za masivní podpory těch odpovědných. 

Nyní zase drahé energie. Chceme čisté ovzduší, drahé energie ale povedou k tomu, že se bude topit kde čím. Ostatně, už nyní se někde v kolonii rodinných domků zkuste zhluboka nadechnout... A bude hůř. 

A to nemluvím o těch, co naletěli energo šmejdům...

Společnost je rozhádaná, agresivní, hrubne... A lidé ztrácejí naději, což může být nebezpečný úplně nejvíc.....

V den výročí VŘSR to zní obzvlášť zlověstně ...

Zlozvyk nebo daň?

 Čas od času přemítám, zda zvyk rušit domluvené pět minut před akcí je zlozvyk, nešvar, povahová vlastnost či daň době, kdy se s vidinou právě odeslané sms zprávy můžeme na slíbené v klidu vykašlat? 

Já osobně to bytostně nesnáším, domluvené věci a schůzky neruším, hodinu před začátkem už vůbec ne. Mám problém i s tím, když musím poslat zprávu, že vinou dopravní situace přijdu pozdě. I z toho důvodu raději jezdím dřív, aby se to nestávalo. 

Nicméně, není to určitě mainstream, i proto se často setkávám s tím, že je něco domluvené, počítá se s tím. A pak ( samozřejmě, to v lepším případě, jsou i tací, co se neobtěžují informovat vůbec) přijde zpráva, že se to ruší, že onen člověk nepřijede, nemůže, nestíhá, nehodí se mu to...

A co na to říci? Zejména, když to zaštítí nevolností. Není mi dobře, nepřijdu. Hodinu před začátkem. Zařiďte se podle toho, moje právo je nepřijít. Zejména, když mi není dobře. 

To samozřejmě nelze zpochybnit, pikantní na tom ale je, že většinou to není pravda. Myslím tím tu nevolnost nebo náhle, naprosto nečekaně, vypuknuvší nemoc. Často je to spíš v tom, že se danému jedinci buď nikam nechce, nebo na to zapomněl či má něco jiného, atraktivnějšího. 

Stává se nám to v práci i v životě. A vždycky mě to zaskočí, někdy i rozladí. Zejména tehdy, když dělám psí kusy, abych svému slovu dostála. A pak přijde zpráva, že to druhá strana ruší. 

Dříve to tak snadné nebylo, co se domluvilo, muselo platit. A když neplatilo, příště se asi už nic nedomlouvalo? Nebo vlastně nevím, jak se to dělalo, protože spolehlivost a dochvilnost jako lidská vlastnost určitě scházely i některým našim předkům. 

Dnes tomu technika strašně pomáhá a usnadňuje to. Prostě půl hodiny před začátkem pošleš zprávu, že ti je blbě a nepřijdeš. 

Dobrá, blbě může být každému. Když se to ale stává pravidlem, začnete pochybovat. A když je to běžným jevem, přichází hledání odpovědi na otázku, zda je to nešvar, povahová vlastnost, lenost či obyčejné využití vymožeností doby? Ať je to tak nebo tak, nepříjemné je to vždy. A pořekadlo, které nabádá, abychom nečinili druhým to, co nechceme, aby oni činili nám, asi moc neplatí. Protože jedni prostě chodí a plní ( teď přichází otázka, zda vlastně nejsou tak trochu  hlupáci:-), a druzí to prostě neřeší. Nebo to vyřeší právě onou zprávou chvíli před domluvenou akci, kterou sdělují, že prostě nepřijdou nebo že akce se ruší. 

A poraďte si sami:-) 

Školy už nezavřeme….

Heslo, které opakovaně a intenzivně zní z éteru. Je to takové líbivé, zavřené školy byly dost kritizovány.

Nicméně, je to lež jako věž. Školy a děti jsou zase na chvostu, odnášejí nekompetentní rozhodnutí nejvíce ze všech. Od samého začátku školního roku stačí jedno nakažené dítě, aby třída, brzy poté

 i škola, neřkuli všechny s nimi spřátelené rodiny, naběhly do karantény. A tedy do výuky online. Dětem většinou nepomůže ani negativní PCR test, prostě musí do karantény stůj co stůj.

Někde to řeší kombinovanou výukou, jinde ryzím onlinem. A sotva se jedno dítě vrátí, je pozitivně označené jiné a všechno se opakuje.

 Znám velkou školu, kde je v onlinu třináct tříd.

Učitelé lítají mezi tím, někdo učí z domova, někdo ze školy, někdo jen online, jiný distančně.

 A děti to odnášejí, navzdory tomu, že veřejně se tvrdí, že školy letos nezavřeme. Prakticky jsou ale zavřené už od září. Jeden neví dne ani hodiny. Učitelé kdy a jak budou učit, děti co a odkud, rodiče jak budou mít hlídání. O plánování potencionálních prázdnin (třeba nedávných podzimních) ani nemluvě. Stačí jedno dítě a plánovanou dovolenou můžete zrušit, dítě je v karanténě.

Pravda, hygieny fungují různě, co hygiena, to názor. Někdo je promptní, někdo nechá děti týden se promořovat, pak zavelí karanténu. Někde odlišují očkované a neočkované, jinde zvýhodňují roušky, prostě nevíte nejen dne ani hodiny, ale ani na koho narazíte na karanténě, a jak ten se zachová k vašim studentům.

Navíc, s hygienou (pokud se tedy dovoláte)  můžete komunikovat jen do půl třetí, pak jim končí pracovní doba a jdou domů.

Takže objevit pozitivní dítě ve dvě je dost na nic, žádnou oficiální zprávu nedostanete.

Do toho vládní chaos, který kupříkladu naposledy připravil perličku v podobě jídelen. Dítě, které není z dané školy, musí být denně před vstupem do jídelny testováno. Pokud tedy není očkováno.

Jelikož chodíme do vedlejší jídelny, začalo martýrium zařizování, jednání, dohadů. Když se nové nařízení povedlo uvést do praktického života, ozvali se z vyšších míst, že vlastně zapomněli sdělit,

 že v tomto případě to neplatí!? Cizí strávník není dítě ze spřátelené školy!

A tak všechno zařizování smetete ze stolu a vrátíte se k tomu, co dosud fungovalo. Ovšem napětí, co přinese příští den, ba možná už půl den, to nemizí. Naopak. A tak je to s tou velkou proklamací o tom, že školy se už zcela jistě nezavřou…

My dospělí si můžeme zanadávat. Děti samozřejmě také, ale přeci jen si troufám tvrdit, že jejich duše jsou křehčí, a tato nejistota, podpořená nevydařenou tečkou za koronavirem, který nemizí, umocněná nezakrývaným tlakem na dětské očkování, ostrakizací neočkovaných, chaotickým testováním, náhodným uvrháním dětí do karantény…tak tato nejistota dost působí na jejich psychický vývoj. Plynule navazuje na rok bezprecedentního zavření škol, zákazu sportu a likvidaci života v dětském kolektivu.

Měla bych skončit nějak optimisticky, radou, jak z toho ven, ale napadá mě jen bezradná otázka, proč to těm dětem děláme? Chceme je zničit? Anebo z druhé strany, proč to vlastně dovolujeme?

Je ale možné, že někdo to vidí jinak?

Psáno pro web velká přestávka. Je tam spousta zajímavého čtení, kdyby někdo chtěl kouknout:-)

Není Havlíček jako Havlíček

 Ba dokonce není Karel Havlíček jako Karel Havlíček. Díky bohu. Dnes si připomínáme toho skvělého novináře, který by neměl na růžích ustláno ani dnes. Ba možná by to v zaprodaném tisku měl zcela jistě výrazně těžší, než tehdy. Navíc, do Brixenu do vyhnanství by ho nikdo neposlal, tam se dnes jezdí na hezkou dovolenou. Dneska by ho znemožnili na stránkách bulváru, zničili ekonomicky. A v devadesátkách navíc zastřelili, to snad dneska neprobíhá, i když jeden nikdy neví. Každopádně, byl to první skutečný moderní novinář. A dnes je to dvě stě let od okamžiku, kdy se narodil. Umřel ve 34 letech, takže velmi mlád. Přesto zanechal zajímavé dílo. Jeho pohřeb se změnil v národní manifestaci a z něho se stal mučedník. V tehdejším tisku ale jeho nekrolog nebyl, neměl nikdo odvahu. Zdá se, že některé věci se ani po stovkách let nemění. A co nám z Havlíčkova odkazu zůstalo? Hodně věci, připomenu třeba spoustu epigramů, pro které by dnes bylo hodně výživné prostředí. Třeba ten o tom, že kdo si nechce hubu spálit, musí mlčet nebo chválit....No, není to přímo aktuální? 

Stejně jako podvod s jeho čamarou, který po jeho smrti vedl k obohacení se na jeho slávě. Prodávaly se ústřížky z jeho čamary, jenže brzy se zjistilo, že by to musela být čamara mega obrovská, nikoli jeho velikosti a ještě sváteční. Takže si někdo na jeho slávě namastil kapsu.  A zase mám pocit, že píši o dnešku...

Nu, je to symbolické, Havlíčku, Havle...

Ale dneska by měl narozeniny, tak si ho připomeňme třeba jeho slavným Nechoď Vašku s pány na led, mnohý příklad známe, že pán sklouzne a sedlák si za něj nohu zláme...

To si jistě ještě pamatujeme za školy.. Či si pamatujete jiné?

Proč a jak učit dějepis?

 …a má cenu ho vůbec učit?

Co si třeba pamatujete ze školního dějepisu?

  Řekla bych, že patrně tak zlatou bulu sicilskou a upálení Jana Husa? Vlastně ani nevím, proč zrovna tyto dva letopočty lidem uvíznou v hlavě.

Pak na základě tohoto poznatku zarytě tvrdí, že dějiny jsou jen o letopočtech, a že je škola z historie nic nenaučila.

 To je obvyklá floskule žijící už léta svým vlastním životem, o kterou se opírají všichni ti,

co mají potřebu školní dějepis kritizovat.

  Proč tomu tak je lze jen těžko vystopovat. Každý to má jinak, ale stěžejní roli v tom hraje věk.

V době školní docházky vás logicky akutně zajímá přítomnost, dost konkrétně chcete vědět, co bude teď, případně minulý týden na večírku, kde jste zrovna nemohl být. Delší historie je vám ukradená Rozhodně vás nezajímá, co se dělo před sametovou revolucí, natož někdy v patnáctém století. To je naprosto irelevantní fakt, který v určitém věku prostě nikoho nezajímá, byť bude podán sebevíc zábavnou formou.

   Lze ale – i v tomto věku- zasít semínko zájmu, jako že to tam někde zarezonuje, usadí se,

a  až bude čas, tak se k tomu někdy vrátíme.

Většinou s věkem logicky dojde k nějakému osvícení, člověk trochu dozraje a začne vnímat vzdělání a poznávání jinak. Pak  náhodně zjistí nějaký zajímavý historický fakt, a najednou zuřivě tluče na poplach, jak je možné, že tohle mu ve škole neřekli a že ho to ten školní děják nenaučil?

Většinou si sám sobě vzápětí odpoví, že to bylo tou šílenou učitelkou dějepisu, kterou měli,

že ho kvůli ní děják nebavil, a stejně, že to jsou jen letopočty a nuda...

On sám na to teď půjde úplně jinak!!

  Fakt, že mu to překvapivě kdysi dávno v těch hodinách dějepisu i řekli, tak ten se vůbec nezohledňuje. Prostě to kdysi slyšel a zapomněl. Měl tehdy totiž diametrálně odlišné zájmy. To ovšem zapomněl také.

 Ale, ruku na srdce, co si vlastně pamatujeme ze základního vzdělávání? Z fyziky? Matematiky? Chemie?

Pokud se tedy zrovna danými obory neživíme, tak toho patrně moc nevíme. Stejně, jako z toho základkového školného dějepisu.

Ovšem jeden rozdíl tady přeci jenom je.

Když se v rozpuku své dospívající zralosti ocitneme v nějaké intelektuální skupině, tak nám neznalost, dejme tomu Ohmova zákona, vlastně nijak nevadí. Ale když nevíme, kdy byla druhá světová válka, nebo netušíme, že tady byl nějaký komunismus, nemáme zásadní názor na Havla či osvícenství, pak překvapivě hrozí už trochu nebezpečí, že se společensky nebo intelektuálně kapku ztrapníme.

Někomu je to jedno, jiní ale začnou bít na poplach. Jak to, že to nevím?

Takže začínají sami znovuobjevovat, a strašně se při tom diví, proč jim to tehdy v tý škole zatajili?

Nezatajili, jen je to nezajímalo. Je to logické.

V určitém věku mě zajímá, s kým budu randit já, ne s kým dováděl Ludvík bůhvíkolikátý. Představa, že bych měla mít šestnáct dětí, jako Marie Terezie, mi ve čtrnácti přijde spíš odpuzující než zajímavá, a vývoj husitství je mi už naprosto ukradený. Snad vyjma adamitů….

  Jistě, jsou výjimky, někoho to prostě zajímá  už tak samo o sobě.  Má  v sobě nadání pro dějiny.

Takoví jedinci pak často mají ale výrazně hlubší vědomosti než samotný učitel, mnohdy ho přivádějí k zoufalství svými zvídavými dotazy typu: „ jaké typy brnění se využívaly v bitvě

u Bosworthu?“… přičemž kantor sám je někdy rád, že si vybaví století, ve kterém ona bitva proběhla.

Někdy ani to ne.

  To není žádná dehonestace učitelů dějepisu, byť to tak někomu asi i zní. Ale mít v hlavě dějiny od pravěku do vstupu do EU prostě není v lidských, ani v učitelských silách.

Ovšem někteří dějepisně talentovaní žáci si to myslí, a chtějí detaily. Oni mají dobu svého zájmu detailně nastudovanou, tak si chtějí rozšířit obzory.

To sice vypadá jako ideální výuka dějepisu, ale co s těmi ostatními? S těmi, kteří tvoří většinu, a kouzlo dějin objeví až v pozdějším věku (anebo vůbec, i tací lidé jsou mezi  námi).

Jak učit je? Utlouct je letopočty nebo diskusí o anglické zbroji v bitvách tzv. Války růží? Obé je spolehlivě odradí.

   Tím se vracím k původní otázce, jak učit dějepis a zda vůbec?

Řekla bych, že stěžejním cílem by mělo být probudit zájem. Aby děti po základní docházce věděly, že tady jsou nějaké dějiny. To doopravdy stačí, byť se mnoha zarytým historikům z toho zoufale kroutí pečlivě připravené pramenné listinné materiály pro hodiny v sedmičceJ.

  Asi to zní zvláštně, ale pokud odejdou ze základní školy zhnuseni, že je to o datech, že musí bádat, komparovat, zpochybňovat, revidovat a bůh ví co ještě, neb to vše  je současným módním trendem, pak asi budou mít dost odpor k minulosti.

Pokud žáci budou hledat příběhy, zajímat se o osudy lidí, pak se rýsuje naděje, že by v budoucnu mohli propadnout vášni pro dějiny, nebo alespoň snaze to nějak uchopit, pochopit a najít si vlastní úhel pohledu.

Zcela jistě pak přijde čas i na kritické vnímání minulosti.

  Ale v šesté třídě můžete bádat či komparovat sebevíc, pokud v tom nevidíte smysl, je to jen módní trend akademiků, kteří se zrovna vidí v badatelské a osvětové činnosti, a mají tendenci dětem dopřát to, co je samotné baví teď. Asi i oni dost pozapomněli, co je samotné zajímalo v šesté třídě…

Patrně ale asi měli kliku na učitele, kteří v nich vzbudili zájem, neznechutili jim dějiny. Jen oni sami si to ve své nové roli odborníků teď asi nemyslí, když tak vehementně školní dějepis dehonestují. Někteří z nich, samozřejmě.

Protože kdyby to bylo tak šílené, nebudou se tomu věnovat profesně, myslím si tedy já.

   Za sebe bych tedy chtěla říci jen tolik, že to už dávno není o datech. Také není pravda, že se moderní dějiny neučí.

Přesto tato tvrzení žijí svým vlastním, nesmrtelným životem.

  Navzdory tomu, že dějiny vnímáme o příbězích, rodinné historii či zajímavostech. Budíme zájem.

Ale moc nebádáme. Nekomparujeme. To si necháváme na později.

Čteme, povídáme si. Hledáme v rodinných albech. Objevujeme příběhy našich prababiček

a dědečků. Zkoušíme historické filmy. Dokumenty.

I počítačové hry.

Ladíme lásku k dějinám.

Snad se to vrátí v podobě nějaké historické gramotnosti. I toho, že až je jednou v dospělosti začnou dějiny zajímat hlouběji a kritičtěji, budou k nim mít pozitivní vztah.

 A to je myslím stěžejní úloha školního dějepisuJ, to je to, proč je důležité ho v osnovách mít a učit ho. Učit s láskou a empatií. A nezatracovat ho na úkor jiných předmětů, ať už je to informatika nebo finanční gramotnost. Všechno má totiž svůj čas.

I dějinnou roliJ

 

Žena v polární noci

 Ladíme se na zimu, proto i přizpůsobuji četbu. Asi jako abych viděla, že někde je fakt zima:-). 

Ale i bez toho je tento román zajímavým a vzrušujícím zážitkem. Krásně se to čte. 

Jsem ale samozřejmě ráda, že to čtu doma, hezky u topení a s relativním dostatkem světla. Taková polární noc by mě fakt uvrhla do deprese. Nebo alkoholismu. Nebo do obojího. Ovšem terapie knihou je skvělá. Stejně jako kniha. 

A knihkupectví Dvě veverky, kde jsem ji zakoupila:-)

Belveder

 Letohrádek královny Anny nebo-li Belveder  hostí krásnou výstavu Ivana Exnera. Když už se může za kulturou, tak hurá na to. V Belvederu připravili krásný výtvarný zážitek. 

Doba kamenná - pomsta Šedého lva

 Dnes čteme dětskou literaturu. Respektive knihu pro zájemce o pravěk, protože bych řekla, že s chutí si ji mohou přečíst všechny věkové kategorie, byť je řazena do kategorie pro děti a mládež. Patří do tzv. série bárovek, takže se s hlavní hrdinkou , logicky Bárou:-), můžete podívat i jinam než jen do pravěku. 

Já jsem pravěkou tematikou volila i proto, že pravěk se mi špatně učí. Vlastně mě moc nebaví:-), ale něco o něm vědět musíme, tak hledám cestu, jak ho nějak zpříjemnit. Pro ty děti, co rády čtou, bude tato kniha určitě inspirativní. Jen tak mimochodem, Eduard Štorch už tolik netáhne, ač i on pořád nějaké příznivce má. 

Ale co s těmi, co nečtou? Vyslat je na Cestu do pravěku? Ta je, po pravdě, nebaví už vůbec. Tak asi nějaký archeopark, že si ten pravěk vyzkouší v reálu. 

Ale dnes to bude formou knihy, příběh je čtivý a knihu tím pádem můžeme upřímně doporučit :-)

Po volbách

 Za mě po volbách spokojenost. Na první dobrou veliká. Fakt jsem ráda, že komunistická strana mizí z politické scény. Mělo se tak stát hned po revoluci. Děje se tak třicet dva let poté, teprve dnes lze de facto mít revoluci za završenou. Ale to jen do okamžiku, než si uvědomím, jak moc bývalých soudruhů je v ostatních stranách, takže je to vlastně takové Pyrrhovo vítězství. Nebo spíš Potěmkinova vesnice, jako že na oko to vypadá dobře. Ale vypadá, to je zase fakt. A docela mě to těší. 

Těší mě i vítězství Spolu, snad by naše politika opět být (asi zase na oko:-)) alespoň trochu kultivovaná? Uvidíme. 

Jako už bohužel pamětník si vybavuji dobu tzv. Čtyřkoalice, ve kterou se tehdy vkládaly velké naděje na změnu. A oni se pak nedokázali dohodnout mezi sebou, rozpadlo se to a nic dobrého to nepřineslo. 

Tak uvidíme, jak se tyto koalice domluví nyní. Je to trochu takový systém pro voliče nefér, musí společně s koalicí volit i ty, které by asi jinak nevolil. 

Neumím si také třeba představit Starosty a Piráty, jak za současného rozložení sil vydrží hrát na stejnou notu, zůstat rovnocennými partnery? 

Jak se bude ODS s Topkou domlouvat, když TOP ( pokud si dobře pamatuji) vznikla hlavně proto, že se chtěla od ODS distancovat a jít jinou cestou? A jak s tím ruku v ruce půjde křesťanské cítění politiků KDU? 

Úplně nejvíc mě ale zajímá, kdo a jak se postaví ke školství, kdo bude ministr pro Plagovi a zda se vůbec někdy naplní už letitá předvolební - zatím tedy floskule- že školství je prioritou? 

A do toho ještě prezident a jeho role nemocného člověka? 

Nu, dnes se mnohde bouchá šampaňské, uvidíme, jak tomu bude po nějaké době. Nejsem rozhodně optimista. 

Ale když to vidím dnes, jen výsledky, jak to dopadlo, tak mě to docela obyčejně těší. 

Sokol

 Sokol má dnes památný den. Připomíná si tím zatčení členů Sokola za války, v noci ze sedmého na osmého října. Probíhá celá řada akcí, které si připomínají tento den. A celkem symbolicky se to letos sešlo s prvním dnem voleb. Takže s hlavou vztyčenou, jako Sokolové, je třeba jít volit. Jsem fakt zvědavá, jak to dopadne. Z předvolebních besed jsem byla většinou spí rozpačitá, nejvíc mě rozladila ta poslední, s umělou inteligencí? To jsem vůbec nepochopila, proč s tím veřejnoprávní instituce pracovala? Nebo spíš jak s tím pracovala. Vypadalo to jako Majka z Gurunu, otázky na úrovní páté třídy ..takže celé to vystihoval nějaký novinový titulek, který hlásal, že umělá inteligence je pitomá:-) To by bylo humorné, kdyby se nejednalo o veřejnoprávní instituci a o volby, ale s tím už člověk nic nenadělá. Uvidíme, zda s tím něco naděláme po volbách:-). Volbám také patří velký dík i za to, že po dlouhé době nezačíná každé zpravodajství ( v tomto případě je jedno, zda veřejnoprávné či komerční, to je všude stejné) tak že nezačíná covidem. Dosud je to neustále, počty, prognózy, očkování, pořád dokola a pořád stejné. V rádiu poslouchám informaci, že v nemocnici leží padesát tři tisíc nemocných....pak se hlasatel opraví, že jen padesát tři!!! Napadá mě, zda šlo opravdu o přeřek, či zda jsou už tak naučení strašit, hlásat nesmysly či vytvářet paniku? Nevím, stalo se mi to jen dvakrát, že jsem to slyšela, ale zaujalo mě to. Ale ty zprávy mě obtěžují a tak díky bohu za volby, konečně se zase mluví o něčem jiném. 

Děti na Spartě

 Už několik dní se řeší chování dětí na zápase Sparty. Bylo tam prý deset tisíc dětí. Řeší se jejich údajný rasismus, který nemohu posoudit, neb jsem na zápase nebyla. Moji studenti, kteří tam byli, se ale vrátili nadšení, o rasismu nemluvili, naopak, líbila se jim atmosféra a všechno kolem. Nechci řešit to, co se tam dělo, vnímám to jako dobrý počin klubu, že toto dětem umožnil. A chování dětí je většinou odrazem chování dospělých, takže asi tak. Mě spíš zaujalo, jako obyvatele Letné, že deset tisíc dětí na Letné znamenalo klid. Nic se nedělo. Zatímco nedělní derby se Slávií přineslo bordel ( to nelze jinak napsat) helikoptéru na celé odpoledne, davy dost šílených fandů už před zápasem, plné hospody a dost hluk, stejně jako oslavné chorály opilých sparťanů ještě někdy kolem půlnoci, kdy jsme se opatrně vydali na venčení. Takže děti v pohodě, zatímco dospělí dost ( z mého pohledu) v nepohodě. A ono staré osvědčené, že příklady táhnou, to prostě platí, ať si mnozí myslí, že tomu tak není. Ale média řeší děti. Nevím, zda byly rasistické. Osobně si myslím, že spíš ne, žijí ve světě, kde barvu pleti fakt neřeší. Ale chování nemuselo být úplně v souladu s Guthem Jarkovským. A to je to, co je psáno výše, příklady táhnou. Zajímavé je, že nepořádek ( abych pořád neužívala to slovo bordel) v ulicích, chování pod vlivem alkoholu, a bůh ví co ještě, to média neřeší. Údajné bučení dětí na stadionu už několik dní?! Ale bučí se i na opeře, když se nelíbí, ne? Ale do opery nikoho opilého a s "IQ tykve" většinou nepustí. 

Svědectví o životě v KLDR

 Zajímavá a poutavá kniha. Nejsem nijak zaměřená na Koreu, po knize jsem sáhla spíš jako z nouze ctnost. Ale dostala mě. Je zajímavá, velmi čtivě napsaná a vtahuje vás do temné severokorejské atmosféry. Navíc , což je sice kouzlo nechtěného, ale o to zajímavější, navazuje na dost intenzivní diskusi se studenty o totalitních režimech. Mnozí jsou skálopevně přesvědčeni, že totalita se vrátit nemůže, navíc si myslí, že oni žijí v naprosté svobodě. O Korei sice ví, ale tak nějak si myslí ( někteří, samozřejmě), že je to daleko, nás se to netýká, tak trochu si za to mohou sami, prostě jak jsem říkala, diskuse intenzivní, ba i vášnivá. Už se těším, až jim tuto knihu představím a doporučím. Trochu mě láka ji přikázat, aby si tu totalitu navodili, ale to by asi nefungovalo. A abych to shrnula, kniha se fakt dobře čte a je zážitkem nejen čtenářským, ale i historickým, politologickým, zeměpisným, prostě v kostce:-)

Předvolební povídání

 Zúčastnili jsme se besedy o volebních programech. Žádná agitace, jen důkladný rozbor programů. Většiny zainteresovaných stran. Je fajn podívat se na detaily, vidět, co kdo slibuje- slibují mnozí, málokdo ale vysvětluje, kde na to vezme peníze. 

Zaujalo mě, jak moderně mají zpracovaný program Zelení, o kterých jsem třeba dosud vůbec neuvažovala. 

Pobavilo, že koalice Spolu chce volit národního ptáka!!! Nejdřív jsem to považovala za žert, ale fakt to tam mají. 

Piráti se Stanem také vystupují docela pragmaticky a reálně. 

A když se mluvilo o SPD, tak Tobiáš začal nekontrolovatelně kňučet. Musel až dostat pamlsek, aby ztichnul. Normálně to nedělá, umí se chovat mezi lidmi, tak vlastně nevím, co ho vybudilo. Patrně bude uvědomělý volič:-).

 Přísaha mi i po setkání zůstala nejasná, jako co to je, zda nějaká odnož Ano, takové béčkové, nebo něco jiného? Nevím, ale bylo zajímavé se na ni podívat podrobněji. Jako ostatně na všechny. I zde zaznělo, že většina lidí nejde po programech, ale po osobnostech. 

    A mnozí ( včetně mě) projevují údiv, jak někdo může pořád usilovat o vystoupení z EU? Zejména, když vidí, co se děje v silné Británii. Jak bychom bez EU asi dopadli my? 

Ale to jen tak na okraj, v podstatě jsem se nejvíc divila národnímu ptákovi:-). 

A líbila se mi citace, že dnes se politika dělí na levicovou, pravicovou a populistickou. To tak odpovídá stavu společnosti. Dělíme se. Čím dál víc. Třeba i na mladé a staré, očkované a neočkované, s rouškou či bez....všechno to asi bude ve volbách hrát roli. 

A nebo taky ne, protože pradávné dělení je také na ty, co k volbám chodí a co ne. Takže těžko říci, co nás čeká příští týden. Ale změnu by to chtělo, nejen kosmetickou. 

Budou volby

 Volební víkend se kvapem blíží. Proto se stále častěji setkáváme s otázkou, koho volit. A také velmi často zaznívá replika, že víme, koho nechceme, ale fakt nevíme, koho chceme. Mnohým z nás zkomplikovaly rozhodování předvolební koalice. A jelikož programy stran skoro nikdo nečte, možná i proto, že se letitým evergreenem stala realita českého pořekadla, jako že slibem nezarmoutíš, staví se rozhodování na osobnostech. A pak vznikají taková dilemata:-), jako že volil bych Starosty, ale kvůli Pirátům je volit nebudu, volil bych Spolu, ale vadí mi Fiala či někdo jiný....

Pravda, mluvím o své bublině, kde nikdo nesympatizuje s vládním hnutím, ale je to dost rozšířený názor. Klasicky, všichni ví, co nechtějí, ale není nikdo, koho by chtěli, komu by věřili. 

Mám to také tak.

 A volební víkend už je za dveřmi....

Svatý Václav

 Patron české země.:-) Někdy máme patrony, kteří ke své "funkci" přišli jako slepí k houslím, samotný Václav jistě netušil, že mnohem důležitější bude tzv. jeho druhý život, tedy legendy a příběhy vzniklé po jeho smrti. Tehdy také byl prohlášen ochráncem země. Já osobně bych při volbě strážce a obránce lobbovala i pro jeho bratra Boleslava, byť s jeho pověstí bratrovraha se to těžko obhajuje. Nicméně vize, že na Koňském rynku stojí u Muzea Václav a dole na Můstku Boleslav, je pro mě docela lákavá:-)

Ale dnešek patří Václavovi. Budeme v kostele svatého Václava číst z knihy o Janu Heřmanovi. Má letos kulatá výročí narození i úmrtí. Před mnoha lety u příležitosti jiných kulatin vznikal. Je to už patnáct let, proto mě překvapilo, že si na mě a moji prvotinu vůbec vzpomněli. I pro mě už je vlastně neznámá. Ale ráda si ji připomenu a nějaké úryvky z ní přečtu. Pod dohledem svatého Václava to bude mít zase úplně nové kouzlo:-)