úterý 31. května 2022

Maturujeme

 Maturitní zkoušky jsou u nás v plném proudu, finišujeme. Zatím dobrý, chce se říct.

Nechci to samozřejmě zakřiknout, tak jen tak opatrně. Je to po dvou letech zase, řekněme normální, maturitní zkouška. Byť nynější maturanti to jistě mají náročné. Dva roky do školy nechodili, žádnou zkoušku před tím naživo neviděli, takže jsou hozeni do vody rovnýma nohama.

Ale perou se s tím statečně. Určitě statečněji než Cermat, kde se nyní dějí věci. Odvolaná ředitelka Cermatu uprostřed maturitních zkoušek určitě není standardní postup...Nevidím do zákulisí ani nejsem fanoušek Cermatu, ale načasování není tedy nejlepší. Zejména pak pro ty, co půjdou ke zkoušce na podzim. 

Ono se samozřejmě nic fatálního nestane ( předpokládám tedy). Jen to ty studenty prostě znejistí, ještě jim to zkomplikuje už tak složitou situaci. 

Čši testuje děti pomocí nějakých standardizovaných testů. Krom toho, jako vedlejší produkt, či co, vyzvídá formou přiložené ankety informace o jejich soukromí, což je tedy přinejmenším zarážející. Asi jim úplně nic není do toho, co dělají rodiče či jaké knihy mají doma v knihovně. Jistě, lze na to neodpovídat, nejsem si ale jista, zda to těm dětem dojde. A hlavně nechápu, proč to je. 

Ale ono v současném školství nechápu mnohem víc věcí, takže dnes zůstanu u té maturity. Kterou, mimochodem, mnozí také zpochybňují, že nemá smysl, je k ničemu, je stresující a bůh ví jaká...

Já osobně ji vnímám jako určitý iniciační prvek, nejde tolik o vědomosti, ale o to, udělat ten krok, soustředit se, překročit svůj Rubikon. Uvidíme, jak dlouho to vydrží. Třeba přijde čas, kdy si vygůglíte nějaký certifikát a bude:-)

Zatím tedy ale zkouška probíhá, jak již jsem řekla, zatím dobrý.... 

A já si to velmi užívám, jsou to ( alespoň z dějepisu) kultivované rozhovory, oni umí, diskutují o tématu, prostě dospěli:-) 



pondělí 30. května 2022

Bitva u Lipan

 Naše dějiny jsou převážně o bitvách. A co víc, většinou si libujeme v těch prohraných bitvách. Stávají se z nich osudové porážky, kterými se masochisticky týráme v hodinách dějepisu už od devatenáctého století. A je jedno, zda jde o Moravské pole, Bílou Horu nebo sedláky u Chlumce:-). 

Schválně, kdo si vzpomene na nějaké naše slavné vítězství?

I bitva u Lipan je symbolem porážky, přičemž většino nikdo neví koho kým. Husité porazili husity.  A navíc tato bitva má u nás vlastní budovu, navzdory tomu, že mě dnes dost tedy zaskočilo, že pražští gymnaziální studenti ji neznají??

A přitom panoráma bitvy u Lipan na Výstavišti lze vnímat jak první prostor 3D projekce, byť to tak Marold asi nezamýšlel. Ale svoje kouzlo to má dodnes. Stejně jako vize, že bitva u Lipan je nějaký mezník. Podle mého tedy ne, byť si to většina z nás tak ze školního dějepisu odnese. 

Tehdy v neděli 30. května léta páně 1434 se prostě střetly dvě skupiny náboženských fanatiků. Diviš Bořek z Miletínka tu porazil Prokopa Holého. A skončila rádoby fatální bitva, která má nálepku osudová. Mě v tomto kontextu asi nejvíc oslovuje píseň Jiřího Suchého : Přišel mi k svátku gratulovat Olda a přinesl mi žlutý tulipán a pěknou reprodukci od Marolda, je na ní vidět bitva u Lipan....

Ovšem, když nikdo neví, co je reprodukce, kdo byl Marold a co bitva u Lipan, těžko se diskutuje. I když, podle nových trendů, vše lze vygůglit, nikdo přeci nemusí vědět, co je Maroldovo panoráma bitvy u Lipan. A to ani když žije v stejné nebo vedlejší čtvrtí....:-(

Nu, vidím, že se dostávám na debatní scestí:-) A přitom prostě chci připomenout výročí bitvy u Lipan. 

A ještě navíc, upálení Jeronýma Pražského. Toho upálili v roce 1416. Ale o tom jindy. Dnes je to bitva u Lipan.... 

Pamatujete si jí ze školy?



neděle 29. května 2022

Narozeniny

 Dneska je to pět let let, co se v rodině Alfa Samuel narodili čtyři mušketýři. Šlo o vrh L, tedy Lathos, Lorthos, Laramis, Lartagňan:-) 

A Lorthos zamířil z Benátek - tedy z těch nad Jizerou- k nám na Letnou. Zde dostal jméno po historické osobě Tobiáše z Bechyně a stal se z něho Tobiáš. 

Někdy si vzpomenu, že pan chovatel mi při převzetí říkal, že ho mohu pojmenovat podle svého, ale kdyby to šlo, ať není Bobík:-)

Není, je Tobiáš, ale zároveň i Tobík:-) a jelikož chodí do školy, tak je snadno z Tobíka Bobík:-)

Vtipní pubescenti mu někdy říkají i hafburger či štěkanátek:-), ale většinou je to prostě Tobiáš. Školní pes. 

Má za sebou pět let gymnaziálního studia. Je to mazlíček. Někdy trochu svéráz, ale to jezevčík být musí. 

Žije si svůj psí příběh a nám dělá život veselejší a radostnější. A také sportovnější, protože jinak bychom do Stromovky denně asi nechodili:-)

Těší se na psí mejdan a uvidíme, jak pojme svou oslavu. Bude to prostě dneska den nikoli pod ale pro psa:-)

29.5.2017
 


                                                               za osm týdnů....




 za pět let : 29.5. 2022




sobota 28. května 2022

Úvahy nad atentátem

 Věnovali jsme se tomu včera intenzivně. Nejvíc zajímavé asi bylo poslouchat rozhlas, tam bylo nejvíc zajímavých postřehů, úvah a vzpomínek. Nejlépe dokázali vtáhnout do děje. 

Politici se bohužel vezli na vlně své vlastní prezentace, využili události k vlastnímu zviditelnění. Mnohdy to přerůstalo až v lacinou sebepropagaci.

  V podstatě mi nejvíc normální přišla slovenská prezidentka. Naši pohlaváři, ale i slovenští ministři, co jsem zahlédla v televizi, z toho vytvořili agitku, místy až skoro trapnou. Klasicky se prostě na výročí svezlo i mnoho dalších exemplářů. 

Ale o tom není moje úvaha. 

Ani o výstavě v Národním muzeu, kterou ale chci alespoň připomenout, protože je skvělá. 

Dumat chceme nad smyslem atentátu. Vedla jsem totiž o tom diskusi se studenty, ti snad jsou ještě nezatížení tím politickým a bůh ví jakým balastem, uvažovali o tom poctivě. 

A většina z nich byla taková zdrženlivá. Ano, obdivují ten čin, o tom žádná. Leč být v kůži lidických či těch, co se každý podvečer ocitali v Kobylisích, to by rozhodně nechtěl nikdo....

  Také o tom uvažuji z tohoto úhlu pohledu. Zejména poté, co nyní připravuji knihu o ženách a dětech, které semlela heydrichiáda. To se člověku hrnou slzy do očí a svírá srdce...

   Nebo když si připomenu dobu, kdy jsem sbírala materiál k Ukradenému dětství, o svatobořických dětech...

   Z obýváku jednadvacátého století se to snadno hřímá obdivem, jak to tehdy mělo smysl. Zaštiťujeme se slavným citátem z Vyššího principu, že vražda na tyranu není zločinem.... 

(mimochodem, s tím osobně naprosto souhlasím, stejně jako s tvrzením Olgy Havlové, že člověk má bojovat se zlem...., ale i tak se mi tam vkrádají nějaká ale)

Třeba, položil si někdo někdy otázku, jak by bylo jemu na jaře roku 42? Dejme tomu, jako mamince s dětmi, která se zaplete do událostí více méně nechtěně? Nebo z hlediska svého morálního přesvědčení nic neoznámí, aby poté skončila v Kobylisích nebo v Mauthausenu? Ona i celá její rodina?

Jak je holce, která randí s pěkným klukem, který je ale vlastně voják v utajení. Oba skončí na popravišti...

A tak bych mohla pokračovat. Navíc velkou roli tady hrál všudypřítomný strach, který naučil lidi udávat....

Dnes je za to odsuzujeme, ale tak si představuji dnešní společnost, jak by se chovala, kolik by bylo udavačů a oznamovatelů ( ostatně, stačily covidové restrikce, že, a s udavači se roztrhl pytel..).

Věcí k úvaze ohledně atentátu by bylo jistě mnohem více. Je to, jako všechno, ode zdi ke zdi. Soudruzi ho potlačovali, skoro se o něm nemluvilo. Když, tak jen o obětech. Z Lidic se udělal nedotknutelný pomník. Dnešek staví přístup k atentátu na nekritické glorifikaci. Pochyby se nenosí. 

Pravda, už konečně snad ve veřejném prostoru nezní zaužívaný nacistický termín, že atentát byl spáchán. Dnes se říká, že byl proveden. 

S tím mohu souhlasit, Heydrich byl zlo a se zlem se bojovat musí.   

    Už méně souzním s tím, že se nemá říkat ani atentát....?

 Tady mám pocit, že pokusy o to, být za každou cenu buď politicky korektní nebo nějak zajímavý, jdou až za hranu zdravého rozumu. Ano, byl to atentát, který odstranil kata českého národa, čímž změnil osudy mnoha lidí. 

Lze o něm diskutovat, ptát se, zda měl smysl. Politický a morální zcela určitě. Osobně s ním souzním. 

Ale je mi jasné, že kdybych v roce 42 bydlela v Lidicích nebo kamarádila s rodinou Moravcovou ( kterých si nesmírně vážím), možná bych na to hleděla jinak. Ale právě proto chci připomínat tyhle civilisty, co do toho šli bez vojenského výcviku, s vlastním přesvědčením, že to má smysl. Rodina Moravcova, Piskáčkova, Khodlova a další. Budou jednak v mé další knize, která už je v tisku:-) hurá:-), jednak o nich budu psát i tady. Protože oni si to zaslouží. A také proto, že tady chybí. Oni a jejich potomci. Morální síla, kterou nacisté vymlátili. A oni chybí citelně i osmdesát let po atentátu. Tak to vidím já. 

A jak to vidíte vy? Mělo to smysl pro vás nebo ne?






pátek 27. května 2022

Atentát

 Dnes o tom budou psát všichni, tak jen ukážu videoklip, který je upoutávkou na novou audioknihu a premiérově bude spuštěn dnes, přesně v čas atentátu. 

A další postřehy k dnešku budou až formou nějaké reflexe, co všechno se stane:-)



čtvrtek 26. května 2022

Tři mušketýři

 Jeden za všechny a všichni za jednoho, dobře známé heslo snad z hodin literatury. Nebo z filmu, mělo by nějak proniknout mezi školná lavice. Tři mušketýry ale ve školství většinou nenajdete. A když už tři ano, pak sedm statečných zcela jistě nikolivJ.

Myslím to pouze v duchu loajálnosti, jinak samozřejmě pobyt ve školství vyžaduje značnou dávku statečnosti, odvahy a dobrodružnou povahu s jistými sebedestruktivními prvky. Ona je to před katedrou víc taková sólo jízda, na kolektivní sport to ve škole moc nevypadá. Víc než kde jinde se totiž mezi učiteli nachází skrytá rivalita a nevyhlášený boj o pozici toho nej… Nejoblíbenějšího, většinou. Nebo alespoň nejlepšího, nejmodernějšího, nejakčnějšího  či kdo ví jaké ještě nej.

Podobně jako v divadelním zákulisí či hereckých šatnách. Navenek keep smiling a v přítmí kabinetu či na prknech, která znamenají vzdělávání, je najednou všechno jinak. Stejně jako při rozhovorech s rodiči. Mnohdy takové interview uvozuje věta:

„Víte, ona je kolegyně taková nevyrovnaná, nevstřícná či bůh ví jaká. Mně se to tedy v hodinách neděje…“ 

A už se roztáčí kolotoč  odpovědí a konstatování, ze kterého má vyjít daný učitelský respondent jako vítěz. Tedy kantor solitér, kterého všichni adorují.

   Jde o to, že učitelé se asi nedokáží úplně sjednotit, táhnout za jeden provaz, či jak bylo v úvodu řečeno, jeden za všechny a všichni za jednoho. Nevím přesně, co tento jev vyvolává a zda nejde kupříkladu o regionální záležitost. Jistě se najdou skupinky učitelů, co spolu drží, spolupracují, pomáhají si navzájem a před veřejností si nehází klacky pod nohy.

Ale většinově to vypadá spíš na takovou profesní rozklíženost.

Stačí nahlédnout do debat ve sborovnách, kabinetech či kupříkladu na sociálních sítích.  Myslím tedy těch normálních, slušných. Někdo tam vznese dotaz, něco řeší, na něco se ptá. A reakce je velmi často taková, že nejprve nastane dehonestace školy, kde se tak děje, protože u nás nic takového není, neexistuje a nemohlo by se stát. My jsme skupina učitelů, co myslí úplně jinak. A teprve poté (někdy ani to ne) dojde na jádro pudla a tudíž odpověď na položený dotaz. Je to podobné i v reálu.

Veškerá negativa, která o učitelích kolují, jsou schopni kantoři užívat také, o svých kolezích.

Protože mně se nikdy nic takového netýká, mně by se to stát nemohlo, já nejsem ani nespravedlivá, ani hysterická ani nesnesitelně přísná. Já jsem s dětmi kamarád…

   Zdá se mi, že nám jako učitelům chybí něco jako stavovská čest. Sama mám (nyní už tedy ne, naučila jsem se to) v nějaké společnosti problém přiznat, co dělám. Mívala jsem pocit, že se na mě rázem obrátí negativní pozornost celého okolí, všichni získají potřebu se vymezit vůči škole jako takové, v neposlední řadě pofoukat svoje dávné školní křivdy, a hledí na mě jako na exotické zvíře.

A okamžitě mi naskočila výše popsaná metoda, já jsem přeci vnímavá, tolerantní a pokroková, mně se nic takového ve výuce neděje…

V dobách, kdy většina učitelů ještě chodila takřka o žebrácké holi a po výuce museli nahánět výši výplaty druhým a třetím zaměstnáním, šlo ještě o prvek sociální degradace. Jako s vysokou školou takhle živoříte? 

Tak tenhle problém nyní relativně vymizel (je možné, že v současném inflačním trendu se brzy vrátí,) zatím ale práce před tabulí nabízí možnost slušného živobytí, přesto je někdy pořád těžké sdělovat neznámému a nezasvěcenému auditoriu, co děláte a jaká je vaše profese. Snad to vystihuje ten letitý nekorektní vtip, že učitel není povolání, že to je diagnóza. A navíc k tomu přispíváme my samotní, protože se často setkávám právě s tou kritickou sondou do života učitelských souputníků. Nevím, jestli třeba bankéři či prodavači mají potřebu shazovat nebo kritizovat svoje kolegy před klienty, jako se to děje ve školství. Prostě si před dětmi někdo honí triko, aby byl za tu oblíbenou superstar. Myslí si, že on učit umí, zatímco ostatní nikoliv. Není tam varianta, ten učí tak a ten zase takhle, pojďme vytvořit dětem zajímavou rozmanitost. Ve škole to bývá často fatální a jednosměrné. Jen tato metoda je nejlepší…A tak klasické školy nadávají na montessori, waldorfské přezíravě hledí na běžný typ vzdělávání a všichni dohromady společně bojují s ministerstvem, že nepreferuje právě tu jejich metodu vzdělávání.

Nechci, aby to vyznělo jak zevšeobecňující fakt či nějaká kritika. Naopak. Je to jen povšimnutí toho, že ve školách na sebe nevraží (pocitově a často dost nenápadně) učitelé víc než třeba ajťáci či rybáři. Ale třeba se mýlím a každý, kdo má k nějaké profesi blíž, by něco podobného mohl říci o té své. Je totiž docela možné, že všichni za jednoho a jeden za všechny už dávno zmizelo v propadlišti dějin a jde o ryzí archaismus.

 

 

 

středa 25. května 2022

Nepoučitelní

 Zdálo by se, že dva roky covidu zahýbou hygienickými návyky v populaci. Myslím logicky tím kladným směrem. 

Intenzivní zahalení rouškou, dezinfekce, kam se podíváš, to se snad musí nějak odrazit? Myslela jsem si tedy. 

Ale zdá se, že jakmile lidstvu trochu otrnulo, vrátilo se ke starým návykům. Nebo spíše nenávykům. 

Všímám si toho u mnoha lidí, jak v MHD, tak v parku. Nejvíc samozřejmě ve škole, kde se vrátil zvyk oněch "upřímných" kýchnutí si, bez ruky před ústy, o následném umytí rukou ani nemluvě.

 U dětí jsem trpělivá, byť je mi to po covidové anabázi víc nepříjemné než kdysi. Ono když stojíte před tabulí a dítě vás " ohodí" svým pšíknutím, není to nic příjemného. Stejně, jako když sleduji, že si nosy "utírají" do písemek, které pak budu opravovat... O mytí rukou po toaletě ani nemluvím. ..

  Víc si toho všímám, protože jsem předpokládala, že toto by mohlo být jediné covidí pozitivum, a totiž, že se zvýší povědomí o hygieně. Nezvýšilo!!

Ale jak jsem již pravila, u dětí jsem ochotna to vysvětlovat, respektuji to, že z nějakého důvodu ještě neví... 

Ale u dospělých, tam tedy odborník žasne a laik se diví....

 Zajímavé ( to je můj osobní postřeh), že takhle "kýchavě velkoryse" se chovají většinou ti, co byli největší bojovníci za nošení roušek. Z jejich zanícení bych odhadovala, že se natolik bojí o své zdraví, stejně jako o zdraví svého okolí, že se umí chovat ohleduplně. Neumí. Asi jim jde jen poslouchat příkazy, nebo to jinak vůbec nechápu. Je to takový paranormální jev.

  A nejde o alergiky, kteří nyní kýchají z úplně jiných důvodů, aby nedošlo k mýlce. Ty skutečně nemyslím. 

Jde opravdu o usoplenou rýmu ( tedy alespoň vždy doufám, že jen o rýmu), kterou tahle tito jedinci v množství mnohem větším než malém, intenzivně šíří. 

  Takže ten covid byl kompletně k ničemu, ani jeden pozitivní úhel se nedá najít. Prskalů, co si neumí zakrýt ústa, kašlou všude kolem či nějak pozapomínají na mytí rukou, je na můj vkus víc než je zdrávo. 

Nebo jestli jsem na to po tom covidu víc citlivá a víc to sleduji, nevím. Ale někdy je to fakt o .h...ústa:-)

A nebo je to tím, že média přešaltovala na jiní strašáky a přestala svoje ovečky vychovávat a nabádat k tomu, jak se správně chovat. 

Každopádně tak či tak, je to situace, na kterou by se jeden nejradši vykašlal:-)

úterý 24. května 2022

Obdiv ZUŠkám

 Je dobré občas vykouknout z vlastní bubliny. Ze záplavy diktátů a písemek nahlédnout do jiného školství, do toho uměleckého. Mám velkou úctu ke všem uměleckým školám, které vedou děti k umění. Rozvíjejí jejich potenciál a dokážou s dětmi nevídané věci. Je to naprosto jiná práce, vyžaduje krom vlastních schopností i velký zápal, nadšení, trpělivost a vstřícnost. Je to velká nadstavba, naučit a nadchnut děti pro umělecký obor. 

A protože jsem nedávno byla poctěna pozváním na absolventský koncert jedné mojí studentky, která vedle klasického studia bravurně zvládá i hudební obor v umělecké škole, mohla jsem si jednak užít nádherné hudby a druhak postřehů z okolí. 

Nejen, že ty děti umí nádherně hrát. Kultivuje je to, umí se jinak chovat. Ba i oblékat, což bylo obzvláště v kontrastu s jedním z mých kolegům, který na koncert dorazil v kraťasech a triku, s baťohem na zádech...! On je přeci tak neformální, free..A na oblečení přeci nezáleží...? 

No, v podstatě asi úplně ne, ale patří to k věci. 

A situace, kdy mladá umělkyně, v nádherných společenských šatech, protože je to její absolventský koncert a zážitek, si třepe rukou s tímto neformálním kolegou, mi docela utkvěla v paměti. Je to neformálnost, nevychovanost, snaha být za každou cenu i po čtyřicítce děsně cool, neúcta či co to je? Ale možná jen nechodil do zušky:-)

Nevím, jen mě to zaujalo.

Stejně jako opačný fakt, že mladí umělci byli všichni krásně a společensky oblečeni, nádherně hráli a krom umění z nich sálala i společenská sebejistota. 

A za to chovám obdiv k zuškám. Je to jejich pole působnosti. Kultivovat. Probouzet a udržovat zájem. Nadšení. 

Je to těžká a náročná práce, ale ony jsou v tom skvělé. 

Za mě teď konkrétně píšu o zuš Klapkova, ale jsou, podle mne, takové všechny. Díky za takový náhled do jiné bubliny. 

A hudba to byla nádherná. Krásně hrála, absolventka. I její doprovázeči. 

Pohlazení po duši. 



pondělí 23. května 2022

Defenestrace

 Vyhození z okna jako politický akt. Máme jich v dějinách několik. 

Při výkladu občas zkouším použít cimrmanovský vtip, že v zemích, kde se žije v zemljankách, ztrácí tato aktivita smysl.... 

Nic. Nikdo se nesměje. Děti většinou nechápou pointu. Neví, co je zemljanka...

  Tak už radši nevtipkuji, jen suše odvykládám, co se tehdy přihodilo. Nekatolická šlechta se vydala na Hrad, aby si vydobyla dodržování Majestátu, tehdejší, řekněme ,Ústavy, kterou si panovník ohýbal podle své potřeby. Přesněji řečeno, pokud jste byl nekatolík, neměl jste moc šancí na nějakou zářnou kariéru. 

A tak si to šli vyříkat. Nikoli s panovníkem, ten tu nebyl. Ale s jeho zástupci, tzv. místodržícími. 

Dole v podhradí se posilnili alkoholem a vyrazili vzhůru. Jednání se brzy vymklo kontrole a ve finále byli Slavata a Martinic vyhozeni z okna. A s nimi chudák písař Fabricius, který jen plnil svou úřednickou funkci. A přesto letěl. Rozdivočelí protestanti to vzali z jedné vody na čisto. 

Pánové svůj nedobrovolný let z výšky cca 17 metrů překvapivě přežili, ale kdyby jim vzápětí Polyxena z Lobkovic neposkytla azyl u sebe doma, bůh ví, jak by to s nimi dopadlo. 

Nicméně, celá tato akce, která asi neměla tak velké ambice, nakonec vedla k zahájení války, která přerostla ve válku třicetiletou. Tady už fousatý školní vtip použít jde, na otázku jak dlouho třicetiletá válka trvala, většina dětí odpovědět dokáže:-). Vtip je v tom, že třeba u stoleté války to neplatí, to už ale nedodávám. Stačí, že jsme dokázali dramatické téma kapku odlehčit. 

Tak dneska výročí třetí pražské defenestrace. Kdy byla ta druhá, to už je otázka pro zvídavé čtenáře:-)




neděle 22. května 2022

Po stopách Anthropoidu

 Procházka po cestě, kudy utíkali Jan Kubiš a Josef Gabčík z místa, kde stříleli na kata českého národa Heydricha, byla dneska v Libni. Skvěle připravená. Začali jsme v zatáčce a putovali až k bývalému obchodnímu domu Baťa, kde bylo odloženo kolo, které tu zanechal Jan Kubiš a Jindřiška Nováková ho odvedla do bezpečí. Zaplatila za to životem. A v mé připravované knize, která je už v tisku, Statečnost je ženského rodu, se budete moci dočíst o podrobnostech. 

Šli jsme po stopách víc Gabčíka, zažili střelbu Kleinovu, zradu Braunerovu i si prošli kolem domu Vosmíkových, Decastelo a skončili u pamětní desky rodiny Novákových. Jejich původní dům již nestojí, ustoupil stavbě metra. Deska je hned vedle. Praha 8 se událostem kolem atetnátu dost věnuje, lze si projít trasu i s pomocí patnácti informativních tabulí. 

My jsme to dnes prošli celé. Tobiáš měl tedy nožičky celé ušoupané, ale byl to zážitek. I bombu z aktovky Jana Kubiše jsem viděla. 

Rekonstrukce přímo v zatáčce bude pak v pátek, bude to veliké. Zastaví se doprava, přijedou pamětníci, zájemci, nadšenci, ale i politici. A připomene se největší akce českého odboje, která znamenala, že jsme se vrátili na mapu civilizovaného světa. 

Vrátím se k těmto událostem ještě mnohokrát. 









pátek 20. května 2022

Křest audioknihy

 Slavnostní křest audioknihy Doskočiště 2 zatím jen stručně avizuji, abyste si udělali čas:-). Bližší informace budou následovat.

Tak tedy. 

 tedy 28.6.2022 v 18h Klub Letka, Letohradská 44, Praha 7

Těším se.



čtvrtek 19. května 2022

Oblíbený

 Mezi kantory se často objevuje mantra, že musí být oblíbený. Nějak upadla v zapomnění dávná pravda starých školních praktiků, že " jediné, co nechci a nesmím být, je být oblíbený učitel." To je cesta do pekel. 

Lze být přísný učitel, spravedlivý učitel, to jsou smysluplné mety. Ale ne být oblíbený. 

Dnes ovšem jsou hodnoty úplně naruby a tak je stěžejní být oblíbený. Oblíbený učitel. 

Nepopírám, že to asi i jde, ale takových, u kterých to má hlavu a patu, je fakt jako šafránu. Většina učitelů to má jako pomýlený cíl, že musí být u dětí oblíbení. A pak pro to udělají vše. Podbízejí se jim, dávají jedničky třeba jen za účast v hodině, nenastavují jim žádné hranice, mohou si u nich dělat co chtějí. 

To se logicky dětem líbí, takový učitel je logicky oblíbený. 

Někteří z kantorů v lovu na post nejoblíbenější jdou ještě dál, pomlouvají kolegy. Nerespektuji domluvená pravidla. Dovolují dětem, aby jim tykaly. Nechtějí omlouvat absence, to ať dělají ti druzí, neoblíbení. 

Je to fenomén. Asi typický pro školství. 

Nezaznamenala jsem snahu o to, být nejoblíběnější ekonom. Nebo úředník. Či třeba nejoblíběnější řemeslník. 

Všude jde o kvalitu a úroveň. 

Někdy se s tím potkávám u herců, tam je ta oblíbenost dost důležitá, ale víc pochopitelná, než u učitelů. 

Ruku na srdce, kterého měkkotu, co po vás nic nechtěl a všechno vám odpustil, si i po letech pamatujete? 

Většině lidí utkví v dlouhodobé paměti ten, co je něco naučil. Měl řád a respekt. Nikoli ten, co jim dovolil všechno. Nic  po nich nechtěl. Ale byl v daný okamžik oblíbený, to je logické. Kdo by v dětství netoužil po kantorech, co po vás nic není. Ty máte logicky nejvíc rádi. Jsou oblíbení. 

Nechci, aby to vyznělo tak, že fandím drsným neempatickým rasům. To určitě ne. Jen mě napadla ta touha po oblíbenosti. Že v jiných profesích takřka není, zatímco ve školství je takřka na denním pořádku. 

A že snaha být oblíbený je cesta do pekel. Bohužel, ve školství velmi vyhledáváná:-)

středa 18. května 2022

Co mi tedy nejde

Květen je plný válečných výročí. Konec druhé světové války je nanejvýš frekventované téma v hodinách dějepisu. Často využívám různých videí, které válečnou hrůzu znázorňují. Ale ve třídách, kde mám ukrajinské děti, mi to tedy fakt nejde. Jednu jsem to automaticky udělala, studenti z Ukrajiny česky ještě většinou nemluví, ale obrázky vidí. Nic nikdo neříkal, ani žádné viditelné emoce jsem nevzbudila. Jen mě se z toho sevřelo srdce. A  radši jsem to vypnula. To mi tedy letos fakt nejde. 

Radši jsem se vrhli na antiku. A válečné události beru v hodinách, kdy mají společné hodiny češtiny a nesedí na dějepise. Ale je to blbost, ale někdy člověk těm záhadným emočním pochodům nerozumí. 

Tak válečná videa letos prostě někde nepouštím.

 

úterý 17. května 2022

Neomalenost nebo upřímnost

 Někdy mezi tím neumím rozlišovat. Respektive nejsem si jistá, jak to dotyčný má, zda je neomalený či hrubý, nebo zda mu to nedochází a opravdu upřímně komentuje vše, co vidí. Začnu tím nejvíc otřepaným, tedy: 

"Vy ale blbě vypadáte!"

Opravdu neznám nikoho, koho by tato vyřčená pravda nějak potěšila. Ale znám plno lidí, co to hrdě ostatním sdělují, někteří i s následným konstatováním, že přeci nebudou lhát. A tak se člověk, aniž by se na to ptal, dozví, že přibral, je nechutně hubený, blbě vypadá, zestárnul a pod. 

Ono i rádoby pochvalné konstatování, teď ti to najednou sluší může vést k domněnce, že dřív to asi bylo horší, ale tady už je to nějak zaobalené. 

Co mě na podobnou úvahu přivedlo? Nedávno jsme ve škole měli noc filmožroutů.  Tedy celou noc dozor nad cca sedmdesáti dětmi, trhaný spánek cca dvě hodiny nad ránem a v šest už zase na nohou, protože mnoho dětí opravdu nespalo a ráno bylo třeba zajistit úklid budovy. Pak si přijede maminka pro dítě a aniž by se nějak obtěžovala s otázkami, jaké to bylo, co to její dítko apod, tedy varianty, které bych čekala, tak takřka plynule s pozdravem sekne: Vy ale vypadáte!"

No, já to vím, nemusí mi to připomínat, nenalíčená, nevyspalá, unavená, to určitě na svěžesti a kráse nepřidá. Navíc ráno vždycky trvá, než se nastartuji do života, a to mám k tomu doma arsenál kosmetických zbraní. I tak se stává, že třeba lidé, co náhodně potkávám brzy ráno při venčení psa, mě odpoledne vůbec nepoznají. Takže o svém ranním handicapu dobře vím. 

Přesto mě upřímné sdělení, respektive vmetení hodnocení do povadlé tváře, nijak nepotěšilo. Ale vedlo mě k přemýšlení, zda ona dáma je tak neomalená ( asi ano, trochu ji znám) či zda je jí upřímnost nade vše?

S podobnými typy sdělení se setkávám poměrně často. Nemyslím tím přímo ke své osobě, spíš pozoruji okolí. A veřejný prostor. A zdá se mi to až paradoxní, v době, která tak lpí na některých druzích korektnosti. Něco, ač je to pravda, se prostě vyslovit nesmí, nehodí se to. A jiné pravdy se zase vesele házejí éterem, aniž někdo rozlišuje upřímnost od neomalenosti. 



pondělí 16. května 2022

Alergie

 Je doba alergií na květiny, pyly nebo trávy. Mnozí divoce kýchají a někteří ani raději nevycházejí. Nechci alergikům přitěžovat ještě poukazováním na těžké období. Je to ostatně paradox, čas, který se tradičně označuje jako nejkrásnější v roce, je pro řadu alergiků peklem. I proto chci raději psát o alergii v přeneseném slova smyslu, konkrétně alergii na slovní spojení:-) Trochu humoru a nadsázky do temné doby alergických reakcí. 

Já osobně jsem alergická hned na několik slovních spojení a vyjadřování ze strany svého okolí. Úplně tedy nesnáším, když někde přeje upřímnou soustrast. To je takový bizár, že alergická reakce je vždy takřka okamžitá. Ale zase naštěstí to nebývá tak často, takže se tomu není třeba věnovat. 

Dost alergická jsem na hoďku nebo ahojky, dá se to vydržet, je to v mých uších spíš trapný než bolestivé, ale jsem radši, když to neslyším. 

Co nevydržím, je takové to rádoby familiární, paninko. Pravda, i to pomalu odeznívá, setkávám se s tím většinou, když přijde nějaký řemeslník. A jelikož ty, co paninkují, znovu nezvu, je jich pozvolna méně a méně. Přesto občas dokáže někdo překvapit, když bodře zahlaholí, tak paninko, jsem tady. Zdvořilost mi velí ho nevyhodit, ale vždycky je to vrchol sebeovládání. 

Alergická jsem, a to velmi, když mi na monitoru počítače všechno zamrzne a vyskakuje pouze hláška, google ( či cokoliv jiného) neodpovídá! 

Jak jako neodpovídá? 

Je to stejný jako s blikajícím oznámením : Načítá se!! 

Obě dvě hlášky mě spolehlivě rozčertí, leč to je tak vše, co s tím mohu dělat. Nebo ještě využít pradávnou radu jakéhosi kmeta, "kousni se do pozadí, to tě uklidní!" Logicky použil jadrnější výraz, ale ani ten mě uklidnit nedovedl:-)


Vytočit mě dovede i zdánlivě nevinná formulace, většinou je z mužské strany:-). Mělo by se to udělat 

( jedno co).  On snad čeká, že se to udělá samo? Logicky očekává, že to udělám já nebo někdo jiný, takže věta mělo by se to udělat, je na alergické stupnici dost vysoko:-)

Někdy mě rozladí takové ty zkomoleniny, jako je počta, čekuláda, coubání, které se jsou ve větším množství než malém pro mě dost nesnesitelné. 

Silnou alergii vnímám na rádoby empatickou hlášku na dálnici, vzkaz od ŘSD: Omlouváme se, ale musíme to opravit! Když kolem stejné a neposunuté tabule jezdím roky a nic se neopravilo, skoro uvažuji o zyrteku:-)

Dost velkou alergii mám na připomínky o věku. Ovšem vzhledem k tomu, že ageismus je v dnešní době velmi populární, spojení seš starší je skoro jako nadávka. 

Vrcholnou alergii mám na data. Respektive na datumy. Nebo když jsou z toho ty data. To úplně automaticky opravuji na ta data, což tedy není v kolektivu přijímáno s povděkem. Snažím se to nevnímat, ale ty data nebo datumy mě vždycky uzemní:-)

Alergickou vyrážku mi způsobuje opakování všeho dokola, stejně jako opakování začátku věty. To je takřka neposlouchatelné, stejně jako ráčkování, lamdacismus, šumlování či další logopedické vady ve veřejném prostoru. Když někdo neumí mluvit, asi by neměl působit jako moderátor či mluvčí. Nebo by si měl vzít příklad z dávného Démosthéna, také to neuměl. Chtěl ale být rétor, tak  se to naučil. Navzdory všemu. A ne, aby šišlal na veřejném fóru. 

Moc nezvládám ani určité vazby: jako to dáš, mysli pozitivně, buď v pohodě. Ale to už je jen okrajové, možná to asi i někdy použiju. Asi se se svými alergiemi sžívám. 

A jako to máte s jazykovou kulturou vy? Je něco, co nemáte rádi, nemůžete poslouchat. Nějaká vaše alergie:-)

neděle 15. května 2022

Litomyšl

 Dnešní nedělní čtení je poznávací. Putujeme za krásami Čech, nejprve čtenářsky:-)

Je to krásné, historické město. A knihu jsme koupili na netu, protože klasicky v tisku již o tomto městě nic není.

Tak nedělní knižní výletování....



sobota 14. května 2022

Den bez aut

Akce, které se reklamují jako den bez aut, rostou jako houby po dešti. Navzdory neustálým kolonám a zacpaným městům se zdá, že auta jsou vlastně na black listu. Pořád se brojí proti automobilové dopravě, komplikuje se parkování a nadává se řidičům, že jezdí. Nechci mluvit o těch, co jsou agresivní či jezdí pod vlivem nějakých návykových látek a ohrožují ostatní. Spíš se jen tak zamýšlím nad faktem, že auto je podle mého vnímání pokrok. Jistě, je hezké jezdit na kole, ale kolo je víc sport či zábava. Nákup v něm nepřevezu, děti do školy také ne. Když jedu do práce autem, abych měla na pracovišti možnost se osprchovat a převléknout.

Jistě, mohu MHD. Často ji využívám. Ale zase. Větší věci s ní nepřevezu, z bodu A do bodu B se většinou dostanu s mnoha přestupy, když vezu děti nebo staré lidi, také to tramvají není nic moc.

A tak bych mohla pokračovat.

Každý způsob pohybu a přepravy má svá úskalí, to zcela jistě. Jen ten odpor vůči autům moc nechápu. Koňským povozem by se nám nechtělo, ba co víc, v Praze už je to zakázané jako týrání zvířat. Pěšky je to na dlouho, byť je jistě krásné se projít. Ale pořád brojit proti automobilové dopravě se mi zdá trochu pokrytecké. Protože když dojde na lámání chleba, každý se rád sveze. Jen si u toho mnozí neodpustí řeči, že auto je zlo.

Vycházím možná z malého vzorku názorů, víceméně reaguji na neustálou diskusi na Letné, kde to opravdu nabírá nenávistných obrátek.  Ti, co nejezdí, opravdu brojí proti autům. Akce s krycím názvem den bez aut přibývají. S modrých zón se stávají místa pro popíjení, jejichž aktéři škodolibě vzkazují majitelům plechových miláčků, ať si je strčí někam…

Řidiči se logicky brání, ale u nás jsou jaksi v oslabení, nikdo je nevyslyší. Je trendy jezdit na kole, malovat cyklostezky (které zrovna u nás ale nelogicky většinou končí někde uprostřed cesty nebo křižovatky) vykazovat řidiče z města. To vše samozřejmě do okamžiku, kdy někdo nutně potřebuje někam odvézt či něco převézt, to pak prosí a sharujou.

A tak nevím, co je to za trend. Nemám potřebu se vymezovat ani proti cyklistům, kteří si sice často dělají, co chtějí, jezdí po silnici, po chodníku, do protisměru, prostě jak je napadne. Mopedisté často také, ale ti bývají ukázněnější. Zase ale většinou dost sobecky parkují. Ale budiž, jezdí si na mopedu, tak ať si jezdí. Jen čím dál častěji vnímám a slýchám a vídávám vymezování se vůči autům, jako že do města nepatří. A tak dávám svou úvahu v plen, zda je to jen můj pocit či zda to tak vidí víc lidí. Protože můj pocit je, že auta jsou v poslední době prostě šikanovaná. A to nemluvím o cenách benzínu a parkovném, jen o přístupu lidí k dopravě. Či lépe řečeno, o vymezování se křiklounů, kteří svoji averzi zakrývají ušlechtilými pohnutkami, jako že po městě jen na kole…

A s tím si tedy dovoluji nesouhlasit…

pátek 13. května 2022

Noc filmožroutů

 Proběhla sice již minulý pátek, ale to nic nemění na její zábavnosti a kupodivu, i potřebnosti. Jde o letitý zvyk v naší škole, děti si zorganizují filmovou přehlídku a celou noc pak sledují společně filmy. Mohou si vybírat, přecházet z "kinosálu" do "kinosálu". pojídat popcorn a diskutovat o filmech. Kdo vydrží, nespí celou noc. Já tedy vytuhla v půl čtvrté, ale byli tací hrdinové, co fakt nespali. 

Bylo to letos víc o diskusi a tmelení se mezi sebou. Posedávali v hloučcích na chodbách a povídali si. Pravda, spíš o sobě a vztazích než o filmech, ale bylo to asi právě to, co potřebovali. 

Někteří na filmy koukali vytrvale, jiní si vyběhli ven zahrát fotbal nebo pink ponk nebo jen tak, posedět a pohovořit na lavičce. Vše v areálu školy a tentokrát i naprosto bez komplikací s okolním obyvatelstvem, které na nás rádo během podobných aktivit volá Policii. Prý rušíme noční klid. 

Abych nebyla na obyvatele okolních domů nespravedlivá, nejsou to všichni. Máme tam jednu "fanynku", které zjevně vadíme apriori. Volá Policii kvůli parkování učitelů, kvůli hluku dětí či dokonce kvůli tomu, že děti o polední pauze- cituji: obsadily lavičku v parku a ona si neměla kam sednout!

Nu, nezávidím Policii, že na každé takové udání musí vyjet, jelikož většinou je to bezpředmětné. Jednou za ty roky fakt děti šíleně hlučely, ( bylo to dva dny před prázdninami), jednou opravdu učitelka neparkovala v předepsané pětimetrové vzdálenosti od přechodu. Ve všech ostatních případech to byl zbytečný výjezd Policie. 

Tentokrát byla naše favoritka asi už na víkendu nebo unavená, neboť nikdo si na nás nestěžoval ani nevolal Policii proto, že si skupina děti povídá na pozemku školy.  A opravdu si povídaly, v klidu a pohodě. Asi také potřebují být víc spolu, jen tak si poklábosit. 

Je také hezké vidět, jak děti jásavě běží do školy, užívají si to tady a ráno je dost obtížné poslat je pryč. Ještě by tu byly:-)

Takže suma sumárum, zhlédli mnoho filmu, prokecali celou noc, užili si netradiční školu. Dva roky to kvůli covidu nebylo možné. Letos se to vrátilo. takže Filmožrouti 2022 jsou pryč, ať žijí Filmožrouti 2023.


čtvrtek 12. května 2022

Brprdalidvěhutačert

 Asi známá mnemo technická pomůcka v titulku. Opery Bedřicha Smetany. Podle této slovní hříčky je lze vždy a všechny vyjmenovat. Schválně, zkuste si. 

Nicméně, dnes je výročí úmrtí Bedřicha Smetany, takže začíná Pražské jaro a můžeme se ponořit do jeho fascinující Vltavy.  

Lze se podívat i do jeho rodiště, do Litomyšli, což já osobně učiním knižně v neděli. Týden pro Smetanu to tentokrát může být. 

Zdeněk Nejedlý mu kdysi prokázal takovou medvědí službu. Upřednostnil jej před Dvořákem. Jako že Smetana je super, Dvořák že je zaprodanec a nic moc. 

Někteří to tak vnímají ještě i dnes:-(

Jiným je to fuk, protože neznají ani jednoho.

Nu, ke kulturním velikánům naší minulosti se většinou nechováme moc vstřícně. 

Prostě je to dějepis a ten patří do školy a mně nezajímá. 

Snad jen hudební fajnšmekří vědí, proč Pražské jaro začíná zrovna dnes. 

A vědí i to, že Smetana byl geniální. Ale také erotoman ( tady vždycky děti konečně zaujmu).

Čerpal svoji energii přes lásku a vztahy. 

Ohluchnul. 

Ale psal geniální hudbu. 

Tak si dnes od něho něco poslechněte. 



středa 11. května 2022

Sluníčkový den

 Letos opět do ulic. Účastníme se již tradičně, tak uvidíme, jak bude dnešní charitativní den úspěšný. Držíme našim prodejcům palce. Je to oficiálně nazvané Český den proti rakovině. Kytičky můžete potkat v celé Praze. Dnes je to tedy takové organizované a masivní, ale kytičky lze kupovat až do neděle. Podle dosavadních zkušeností našich studentů je to nejvíc žádaná sbírka. Oni chodí prodávat i pro jiné sbírky, ale u kytiček se údajně setkávají s největší ochotou nakoupit i vlídností lidí, kterým kytičky nabízejí. I tady samozřejmě narazí na lidi, kteří jsou na ně nepříjemní, někdy i velmi hrubí a vulgární. Učíme se, jak se k takovým lidem postavit, jak reagovat, a není to, věru, jednoduché. Nicméně, v této sbírce jich bývá nejméně, asi si každý víc uvědomuje, že rakovina se může týkat i jeho samotného, proto tu dvacku či padesátku rád pustí. Když jde o pomoc jiným, ať už dětem, uprchlíkům, psům či třeba nevidomým, už se objeví víc kritiků, jako že " sám mám málo:-(" atd. Ale zase to není převažující reakce, abych nebyla nějaký kritik či pesimista. Jen je jich prostě víc. A pokud nejsou na děti hrubí a vulgární, mají na to právo, je to jejich názor a každý se může rozhodnout, na jakou charitu chce přispívat. Nebo nepřispívat. 

Květinový den ale bývá velmi oblíbený, děti prodávají, lidé nakupují. Pro zdraví. Tak do toho. 

K propagaci a informacím lze využít i odkazy.

www.cdpr.cz

 https://www.cdpr.cz/letosni-sbirka/ 




úterý 10. května 2022

Hluchá učitelka

 Škola je od podstaty dost hlučné prostředí. Když jsem používala metro a poslouchala hudbu ze sluchátek, měla jsem hlasitost nastavenou tak, aby přeřvala přijíždějící vlak a já něco slyšela. Tato hlasitost ovšem na školní chodbu nestačila. Je to trochu jako v tom pradávném vtipu, jak se učitelka dostane do pekla, v klidu sedí a kouká kolem. Přijde za ní Lucifer a ptá se, co tam dělá? Ona přeci nepatří do pekla… A ona se podiví: „ to je peklo? Já myslela, že je to velká přestávka.“ Ve škole prostě hluk je. Zdálo by se tedy, že hluchota je takřka požehnáním. Ovšem opak je pravdou. Nedávno jsem byla hluchá jak poleno, po zánětu zvukovodu stačí jedno plavání se špatně těsnícími špunty a hluchota je zpátky. A výuka pak nabírá grády. Jednak neslyším, co mi říkají. Nastává tedy ta šílená situace, kdy se na každou odpověď ptám desetkrát, až někteří znejistí, že odpověděli špatně, zaseknou se, a když už konečně něco uslyším, tak buď mlčení, nebo jejich rezignovaná odpověď, „já vlastně nevím“. A pak, což je tedy horší, se jejich běžný hluk mění v mých uších v jakési vytrvalé bzučení, které nelze konkretizovat a které by člověka přivedlo do blázince. Naštěstí šlo o krátkodobé ohluchnutí, sluch se díky bohu vrátil, byť zpočátku asi i trochu sommatizoval. To v okamžiku, kdy doma už jsem slyšela dobře, ale po příchodu do školy uši opět zalehly a neslyšela jsem pořádně zase nic. Nicméně, i to odeznělo a zatím dobrý. Ovšem být hluchá učitelka není tedy nic moc. Letos už jsem si to vyzkoušela minimálně dvakrát a bude-li se to opakovat, je zjevně na místě uvažovat buď o zákazu plavání, nebo o změně pracovního místa. To budu muset ještě promysletJ. Ale někde v archivu asi sluch moc nepotřebuji, jenže hluchá archivářka není pěkná vyhlídkaJ Tak uvidíme, když zrak zatím ještě sloužíJ

 

pondělí 9. května 2022

Konec války

 Tedy té druhé světové a konec v Praze, kde se čekalo na Sověty.  V Plzni už třeba pár dní slavili. V Evropě to oficiálně skončilo 8. května. Dodnes je to vnímáno jako konec druhé světové války v Evropě. Praha se ovšem svezla v tom ruském duchu. Však ji taky po desetiletí " zdobil" tank číslo 23, fiktivní vítěz závodu osvobozující armády do Prahy. Po revoluci zrůžověl a nyní je v muzeu v Lešanech. 

Konec té stávají války je ovšem v nedohlednu. 

A je naprosto prapodivné oslavovat armádu té země, která kdysi osvobozovala a dneska sama útočí a dělá taková zvěrstva, která jsme dosud vnímali jako válečné hrůzy dob dávno minulých a znali za stránek učebnic a odborných publikací. 

To, že jde o jinou dobu, jinou generaci vojáků, jinou situaci, tím asi nejde argumentovat. Válka jako válka. 

Takže letošní oslavy postupu Rudé armády budou asi prapodivné. Někde je úplně zrušili, jinde nahradili jen tichou pietní vzpomínkou. 

Osobně bych je pominula úplně. Když jsou Rusové schopni opakovaně rozpoutat válku, asi není vůbec nutné připomínat, že jednu kdysi ukončili. Navíc, tehdy šlo tak trochu o vyhánění čerta ďáblem, jedno zlo bylo nahrazeno jiným, ale to už je zase jiná kapitola. 

Dnes tedy skončila válka. v Praze. V roce 1945.

V roce 2022 válka nejen, že není v muzeu, jako tank číslo 23, ale reálně probíhá nedaleko nás. Dost šílené nepoučení z dějin:-(

neděle 8. května 2022

Svátek matek

 Je dnes. Píši o něm již kdysi v úvodu měsíce, v textu o tom, co slavit v květnu. 

Takže dnes jen připomenutí, že je to právě dnes. 

A krásný den všem maminkám:-)



sobota 7. května 2022

Zpětná vazba

 Nebo-li  dnes častěji používaný termín feed back.

Vnímám ji jako nesmírně důležitou a obohacující. Ale také zraňující a demotivující. To v případě, kdy se s ní neumí pracovat, je brána jen jako nástroj, neřku-li bič.

Nejhorší je anonymní zpětná vazba. To vlastně kopíruje internetovou anonymitu, kde si každý vyroní svoje emoce, většinou negativní, protože za ně nenese odpovědnost. Je snadné anonymně říct o někom, že je kráva, než mu sdělit do očí, co se mu nelíbí a kde vnímá nějaký rozpor.

Pokud je to školní zpětná vazba, tak je to spíš taková úlitba moderním trendům, jako že my pracujeme s feed backem.

Děti si tam pak anonymně vyřídí účty s kantory, ti nemají šanci se nejen bránit, ale ani vyjádřit, neřku-li oponovat. Jak lze oponovat nějakému vystřelenému, většinou emočnímu, obvinění typu, je na mě zasedlá. Nechodí včas do hodiny. Uráží mě. Není spravedlivá. …

Pokud nic takového neděláte, nebo alespoň neděláte vědomě, jak se tomu lze bránit? Jak to třeba vysvětlit, vždyť může jít jen o nepochopení situace?

Vnímala bych zpětnou vazbu jako dialog, vy znáte mojí práci, já vaši, pojďme si říci, co je dobře a co ne? Co vnímáte jinak než já? Kde jsou vaše i moje silné stránky a kde ty slabé?

V takové zpětné vazbě vidím smysl.

Hodit to celé do anonymního prostředí cítím jako zlo. Nebo snahu o mediální tvář, jasně, u nás je zpětná vazba, pracujeme se všemi názory, jsme kreativní….

Je to ale jako hodnocení restaurací.  Dnes zrovna jsem se naštval, nebo mi nechutnalo, nebo jsem měl bolehlav od rána a nic nebylo podle mých představ, tak napálím jednu hvězdu a ještě nějakou jedovatost.  O týden později sem jdu s kamarády, trochu se připiju, je to pohoda, tak vychvaluji do nebes. Anebo také nepíšu nic, když jsem v pohodě, tak nemám potřebu reagovat. Ani jedno mě v budoucím horizontu nezajímá, nemám zájem to dál rozvíjet, prostě okamžitá emoce a ta musela ven…

 Dále v té anonymitě vidím vedení dětí k tomu, že se za svůj názor nemusí postavit. Ostatně, i u těch google recenzí na hospody vlastně vyžadují registraci. Prostě anonymně lze vše, veřejně si to radši nech líbit.

Možná hraje roli strach z toho, co ten pedagog na to… ( když už tedy mluvím o školství). Jako že si na mě zasedne, dost oblíbená floskule, často ničím nepodložená. Ale je to tak snadné, hodit po kantorovi argument, on si na mě zasedl.

Dospělý pedagog s tím bude pracovat. Podle mě lépe než s anonymem. Víte přeci, co komu a jak vadí, jak to cítí a lze s tím pracovat. V anonymním seznamu kritiky a nadávek nevíte. A stojíte před třídou a dumáte, kdo to je, komu tak strašně vadím, že to měl potřebu sepsat, většinou vulgárně?

Pokud s tím vedení neumí pracovat, předhodí to všem ve stylu, tak se koukněte, co si ty děti o vás myslí… Pak je taková zpětná vazba šíleně demotivující a jen a jen kontraproduktivní. Takový bič….

A tak se nad tím zamýšlím. Dost mě třeba zaskočilo, když děti jako kritiku použily fakt, že se jich ptám, co budeme dělat?

Já to myslím tak, že chci rozvíjet jejich zájem. Jak to myslí oni, nevím, je to anonymní. Ale domnívám se, že to berou tak, že já mám přeci vědět, co oni chtějí dělat?

Těžko se to vysvětluje, když jde o neadresnou výtku, čímž se oslím můstkem dostávám zpět k tomu, že anonymní feed back je víc kontraproduktivní.

Ale to je můj dojem.

Jak to máte vy? A hodnotíte nějak své kantory? Jak děti, tak rodiče.

Máte tu potřebu?

A pokud ne, kdybyJ tak raději anonymně nebo adresně?

pátek 6. května 2022

Narozeniny

 Dnes jen stručně, ale osobně. Takový virtuální plamínek svíčky. Dnes by měl narozeniny můj tatínek. 

79 narozeniny. 

Už tu deset let není. Nestihl ani jubileum své sedmdesátky. A teď už  potencionální osmdesátka je na dohled. Bez oslavy. Smutek. 

Tak dnes sice nekulatě, přesto upřímně a posmutněle. Není snadné být polosirotek, byť je člověk dospělý a soběstačný. Dochází to postupně a pořád. A je to jiné než před deseti lety, kdy odcházel a museli jsme se s tím smiřovat. Přicházejí jiné emoce. Vzpomínky, nostalgie. Klasické proč jsme si to neřekli... Jak by to bylo dnes, kdyby...

Na kdyby ale život nestojí....

Tak vzpomínáme a na zdraví



čtvrtek 5. května 2022

Dětské oběti

 Květen je již tradičně měsíc, kdy si připomínáme konec druhé světové války. Letos ale dostane dost hořkou příchuť. Těžko glorifikovat armádu státu, který v současnosti páchá stejná zvěrstva, proti kterým se vymezoval před osmdesáti lety.

 Jistě, jde o jinou dobu a o trochu jiný stát, ale připomínat si bojeschopnost a slávu Rudé armády mi v kontextu dneška přijde přinejmenším podivné.

I proto se raději budu věnovat kulatému výročí z naší vlastní historie, byť jde také o výročí válečné. Letos si připomeneme osmdesát let od atentátu na kata českého národa, Reinharda Heydricha.

Jana Kubiše a Josefa Gabčíka snad již znají všichni, stejně jako další parašutisty, kteří tehdy bojovali za naši svobodu. Všichni za to zaplatili cenu nejvyšší, tedy svůj vlastní život.

 V souvislosti s osmdesátiletým výročím chci  ale připomenout jejich spolupracovníky z řad civilního  obyvatelstva, kteří za svoji pomoc zaplatili životem taktéž. Byli to dospělí muži a ženy, kteří se většinou mohli pro svoje aktivity sami rozhodnout.

Ale byly mezi nimi i děti. A ty bych ráda dneska připomenula. Protože i jim nacisté sebrali život, mnohdy jen za to, že patřili do odbojářské rodiny. Málokdo dnes zná jejich jména, nevíme, jak by žily, jaké by měly rodiny, děti, smýšlení.

Do širšího povědomí se již povedlo rozšířit jméno holčičky s kolem, tedy čtrnáctileté Jindřišky Novákové, která odvedla kolo, na kterém z místa střelby odjížděl Jan Kubiš. Za tuto akci byla 24. 10. 1942 zavražděna v koncentračním táboře Mauthausen, jako nejmladší ze všech ten den zastřelených československých vlastenců.

Vlastimil Moravec, důvěrně zvaný Aťa, byl  o trochu starší. Když sebrali jeho rodinu, brutálně ho vyslýchali, aby se dostali na stopu ukrytým parašutistům. Statečný Aťa, bez vojenského výcviku, dlouho nacistickým sadistickým metodám odolával. Složil se až při pohledu na uříznutou hlavu své maminky. I jeho posléze zavraždili.

Miminko Janičku Žižlavskou nechali nacisté umřít hladem. Popravili jí rodiče a nemluvně nechali  zemřít.

Sebevraždu kyanidem provedl devatenáctiletý syn Jana Zelenky Hajského Jan Milíč.  Kdyby se tak nestalo, zavraždili by ho rovněž.

 A tak by se dalo pokračovat vyprávěním o svatobořických dětech, které jako děti nepřátel říše nacisté internovali na Jenerálce a posléze ve Svatobořicích. O dětech, které zachránil sir Nicholas Winton, ale které přišly o celou svou rodinu. O dětech či velmi mladých lidech zavražděných v koncentračních táborech či na střelnici v Kobylisích.

  Dnešní doba, která přináší utrpení a smrt dětí jen nedaleko od našich hranic, by měla podobné dětské hrdiny víc reflektovat. A letošní osmdesáté výročí od odstranění Reinharda Heydricha, který chtěl český národ vymazat z povrchu zemského, včetně jeho dětí, je navýsost vhodným okamžikem, jak jednak připomenout dávné dětské hrdiny a oběti mocenského konfliktu, ale stejně tak připomenout, že nedaleko našich hranic znovu umírají děti.

A to bychom jako vyspělá společnost jednadvacátého století neměli dovolit.

středa 4. května 2022

A pořád se něco děje..

 Nejen klasická tištěná kniha Statečnost je ženského rodu, kterou jsem již zde avizovala. 

Ale i druhý díl Doskočiště, tedy Doskočiště II. 

Opět vynikající Simona Postlerová a Martin Zahálka. 

A to už je venku, na trhu. Ke koupi i ke stažení. 

A chystá se i křest, srdečně zvu všechny své čtenáře a v tomto případě posluchače. 

Jen ještě nevím kdy, ale coming soon. 

Dnes se jen dělím o radost. Mimořádně úrodné letošní jaro:-)

Opět Tebenas, jako u Doskočiště I i u Ukradeného dětství. 

Vše stále v prodeji:-)





úterý 3. května 2022

Špatné známky

 Nedávno jsem někde zahlédla titulek, že špatné známky děti stresují, ale bez nich nepracují. Bohužel, zase mi to někde zmizelo v hlubinách sítě, takže jsem text nečetla. Ale i titulek byl inspirací k zamyšlení, protože tomu tak je. Děti většinou chtějí dobré známky. Ale čím dál tím víc zadarmo. Už dvojka je pro ně neúspěch. Vycházím ze svého pozorování, možná je tomu jinde jinak. Chceme je slovně hodnotit, vytáhnout na slunce jejich zájem, tedy co je samotné rozvíjí a baví. Ovšem opakovaně narážím na to, že když nejsou známky, nepracují. To není z mé strany odsudek, já je chápu, protože to je věk. Mají jiné zájmy a priority. Až později člověk přijde na to, že když ho něco zajímá a chce o tom vědět víc, musí sám jít do hloubky, opakovat si, co už ví, nějak si v tom udělat pořádek, pracovat na sobě. To v pubertě logicky nejde. A tak se známkuje, byť je to dnes velmi nepopulární a bojuje se proti tomu. Jenže oni ty špatné známky neumí unést, stresují je, mají pocit, že to nezvládají a mají spoustu dalších argumentů, proč je pro ně trojka, tedy známka dobrá, naprosto šílená.  Když to vypustíte, hodnotíte jen slovně, většina z nich pak automaticky přestane pracovat. Dobře vědí, že ve slovním hodnocení není prostor pro pregnantní vyjádření jejich přípravy, jako: kašleš na to, nic neděláš, jsi flink a lhář. Tady by okamžitě nastoupila hlídka pro dětská práva, to nejde jim takto říkat.

Řeknete to tedy opisem, eufemisticky, a z toho si oni nic nedělají. Nemají nad sebou ten bič nebo to hodnocení v podobě známky…

A proč to píšu? Jako zamyšlení, co s tím. A také proto, že si s tím úplně nevím rady. Umím (alespoň zčásti) obě varianty. Známkovat i psát dlouhé elaboráty, hodnotící jejich práci. Známky chtějí jen dobré, hodnocení reflektují jen pozitivní.

Někdy (často) mám pocit, že se pořád pracuje jen na té učitelské straně. Jako že musíte být hodní, vtipní a zábavní. Děti pak vedeme k tomu, že nemusí nic. Učitel je musí zabavit. Dát jim zpětnou vazbu. Nesmí jim dát pětku.  Hodnocení učitelů, pokud někde je, je většinou anonymní. Taková  soft platforma, odstřel si svého učitele. Oni tam „ vyblijí“ vše, co se jim zrovna nelíbí, učitel nemá šanci reagovat, vysvětlit, pochopit.

Ale jak pracovat s dětmi, které makají jen za známku? A ještě za tu dobrou, špatná je přeci stres. A chyba učitele.

Ano, někdy to tak může být, ale není to trvalý jev.

Jak pracovat s dětmi, které otázku: co budeme dělat, co by vás tak zajímalo?“ interpretují jako chaos a zmatek. Jak oni mají vědět, co budeme dělat? Co je zajímá?

A takových otázek bych mohla klást nekonečně. Zkusím dohledat ten původní článek, jehož titulek mě inspiroval. Jestli píšeme o tomtéž nebo zda máme rozdílný úhel pohledu. Já to dneska vidím takto. Ale jistě je to jinde jinak? Jak třeba….?

pondělí 2. května 2022

Co si připomínat v květnu?

 

  Květen má na výročí patent. Slaví či připomíná se tolik věcí, že někdy není jasné, čím začít a kde skončit. Jistě se nabízí konec druhé světové války, ale v letošním roce si nějak nedovedu představit glorifikaci ruské armády, která část naší země tehdy osvobodila.

Nelze také nezmínit osmdesát let od odstranění Heydricha, které provedli Jan Kubiš a Josef Gabčík. Nastala poté tragická  doba heydrichiády, která k těm připomínaným událostem letošního května bezesporu patří.

Nicméně, hledejme nějaké veselejší události k připomenutí, protože dnešní doba je sama o sobě díky ruské válce dost děsivá. Proto raději květen akcentujeme nejen jako měsíc lásky, ale podtrhujeme i druhou květnovou neděli, kdy si, nejlépe s květinami v ruce, připomínáme Den matek. Jistě by stálo za to zalistovat v Seifertově Mamince, která je pro mnohé z nás prvním setkáním s opravdovou poezií. Nebo si společně připomenout, co všechno pro každého z nás právě ta jeho maminka dělá nebo dělala. Ruku v ruce s tím jde samozřejmě Alice Masaryková, která tento svátek v Československu iniciovala. Podle amerického vzoru. Od roku 1923 se tedy i u nás mohlo oslavovat mateřství. Nejčastěji květinou nebo ručně vyrobeným dárkem od dětí či od manžela. Letošní svátek matek určitě lze věnovat i všem ukrajinským maminkám, které to v dnešní době mají tak těžké, že si to ani neumíme představit. Ale květinu dostanou určitě všechny mámy. A nejen u nás. Svátek matek se slaví i v jiných zemích, byť někde mají jiná data a jiné zvyky. Antičtí Řekové kupříkladu uctívali bohyni Rheu jako matku bohů.

 A zároveň symbol plodnosti.  Angličané po mnoho staletí připomínali Mateřskou neděli, tedy den, kdy všechny maminky mohly a měly být se svými dětmi a svou rodinou. Asi z toho se ve finále vyvinul svátek matek, který prosadil americký prezident Woodrow Wilson, tedy ten, po kterém se jmenuje naše Hlavní nádraží. Od roku 1914 se slaví druhou květnovou neděli.

U nás byl Den matek za první republiky velmi populární, komunisté ho ale po válce intenzivně nahrazovali MDŽ, které tím velmi úspěšně zprofanovali.

Ale v současnosti se Svátek matek nejen připomíná, ale i slaví. Lze tedy v souladu s tradicí popřát všem maminkám, ať mohou spokojeně v klidu a míru vychovávat své děti. Dnes tedy přání navýsost aktuální.

Psáno pro květnové Listy Prahy 1


neděle 1. května 2022

První máj

 

Stejně jako loni i letos, lavička Karla Hynka Máchy. Na Petříně je určitě narváno, ve Stromovce je relativní klid a navíc lavička Karla Hynka Máchy. A tolik rozkvetlých stromů. Krásný první máj i celý květen:-)