Vysvědčení

Půlka roku je za námi. To je vždycky důvod k oslavě, byť žádné prázdniny nás víceméně nečekají- páteční volno je jen prodloužený víkend a žádné prázdniny, jak nám média podsouvajíJ. Je to prostě něčeho konec a něčeho začátek. My končíme havárií topení, které spořádaně vyčkalo konce pololetí, aby ruplo a všichni předpokládají, že během právě prodlouženého víkendu ho opravíJ. Pokud ne, možná nějaké prázdniny budou, nějaké uhelné, jako v roce 1979.J.

A v roce 2013 odešel můj tatínek. Už je to šest let. Jeden by neřekl, jak to šíleně letí. Je to dnes prostě emocemi nabitý den.

Poslední Hovory

Dnešní Hovory o historii, jak již bylo několikrát avizováno, jsou poslední. Nebo alespoň na delší dobu poslední. Věnovaly jsme se tomuto nápadu, vzešlému kdysi u kávy:-), dlouhých deset let. Šlo o zajímavá a vzrušující setkání, poznaly jsme zajímavé lidi a dozvěděly se spoustu nových věci. Poznávaly jsme i Prahu, protože místa našich setkávání se měnila. Naše původní idea totiž byla o kavárně, kde se sejdeme a budeme si povídat o historii a u toho pít kávu nebo víno. To ovšem někteří kavárníci moc nebrali, a tak jsme hledaly nová a nová místa pro šíření naší buditelské činnosti. Z kavárny U Prsteny, kde to všechno začalo, do hospody k Šebestiánovi, pak kavárna Dadap ve Vysočanech, letenská Záletná Sova, abychom nakonec našly útočiště u nás ve škole:-). Tam to bylo moc fajn, ale naše idea o kavárenském setkávání z toho úplně vymizela. Ale setkávání se zajímavými hosty zůstala. Jen je to pořád stejné, přestávají chodit posluchači, což je zase trapné vůči hostům, inovaci žádnou nemáme a pak, v nejlepším je dobré přestat. A tak končíme. Bylo to moc fajn, ale nic se nemá přehánět. Zkusíme – za čas- vymyslet buď jinou formu, nebo něco jiného. Anebo už vůbec nic:-). 
Dnes prostě ale píšeme tečku za stávajícími Hovory o historii.  Bylo to krásné, ale bylo toho dost:-). A co všechno nám Michael Žantovský prozradil o Vaclavu Havlovi, tak o tom ještě někdy  příště.

Legendy odcházejí

Když sleduji starší české filmy, myslím tím tu opravdovou klasiku, občas mě napadne, že vlastně všichni zúčastnění, co podávají na obrazovce herecké výkony, už nejsou mezi námi.  Herecké legendy nás houfně opouštějí. Před Vánoci mě hodně zasáhl odchod paní Štěpánkové, kterou jsem považovala za nesmrtelnou. Občas jsem ji totiž potkávala i naživo a ona vypadala pořád stejně a skvěle. Jako by ani nestárla. Cvičila jógu, v divadle Ungelt, kde jsem ji viděla asi naposledy, se vždycky uměla uklonit až k zemi. Dokonale ohebná. Já se třeba neohnu ani k pasuJ. A odešla. Podle mě dost nečekaně. Stejně nečekaný byl asi i odchod pana Munzara, i když tam se proslýchalo, že je nemocný. I on ale vypadal, že se stářím a věkem úspěšně bojuje. Krásně recitoval. A denně plaval. Venku. I v ledu si prosekával otvory.

 Zaskočilo mě to, byť se vlastně dožil hezkého věku. Herecké legendy prostě odcházejí. Už jich mnoho z této geniální generace nezbývá. Jistě je časem někdo nahradí, určitě z dnešních mladých také jednou budou legendy, byť osobně si myslím, že jich nebude tolik. Takové to jejich poctivé herectví už dneska moc není, je to hodně na rychlé seriálové tvorbě a jít třeba do Národního divadla na „moderní“ hru vyžaduje buď odvahu, nebo být pod vlivem nějakých psychotropních látek. Já osobně třeba do Národního skoro ani nechodím, protože to už dávno není herectví podle mého gusta.  Ale o tom nechci psát, chci vlastně jen tak smutně vzpomenout na ty velké osobnosti divadla i filmu, které byly a už nejsou. A mně je to docela obyčejně lidsky líto, protože s nimi neodvratně vždycky zmizí i kus mého vlastního mládí.

Setkávání

Letošní leden byl pro mě takový – řekněme přelomový. V plánu bylo několik oslav, ale jelikož si myslím, že není co slavit, využila jsem kreativního názvu pro oslavu a jednalo se o několikerá setkávání. Setkávání s těmi, které mám ráda a na kterých mi záleží. Šlo vesměs o příjemné záležitosti byť spojené s mnoha pochybnostmi, ba i stresy. O pomíjivosti času, míře či měřítku  úspěšnosti,o smysluplnosti života, o zdraví a úhlu pohledu na různé věci. Že jde jen o číslo je myšlenka takřka filozofická, každý to vnímá jinak a nelze nic jiného, než to všechno vstřebat. Jde to ztuha. Můj tatínek míval takovou hlášku o tom, jak se jde „na pouť“ a pak zase „ z pouti.“ Já se dle toho tedy valím už z pouti pryč. Je to cesta výrazně příkřejší, s mnoha výmoly, sešupy a náhlými propady i dost drsným povrchem. Prý i tam lze zažít dobrodružství či překvapení, že i tady to může stát za to. No nevím.  Zatím docela tápu, rozhlížím se, dost tedy ztuha. Pomalu se na ten sešlap, nadechuji a uvidíme. Zatím jsem v depresi, byť všechna setkávání byla pro mě nabíjející. Tak uvidímeJ, zda i cesta je cíl.

Už teď jsi mrtvá

Tip na knihu jsem objevila na jednom zajímavém blogu, troufám si říci, že i spřáteleném:-) Nikdy se nespletu, když si vyberu knihy zde nabízené. A detektivní thriller Už teď jsi mrtvá je právě takový. Pravda,není to pro slabé povahy, ale my, co učíme a zvládneme třídu pubescentů, si můžeme troufnout i na dech beroucí thriller. Začátek je v balonovém koši a od tohoto netradičního prostředí se odvíjí celý dramatický děj. Uf, jsem napnutá a asi v polovině. Jak to asi dopadne?
                                                      

Odnikud nikam

Život přináší různé vlny, občas i někdy nečekané.  A tak se, pro mě už nečekaně, objevila vlna zájemců o moji knihu Odnikud nikam. O knihu již pěkných pár let putující naším knižním trhem. Potěšilo mě to, koho by to také nepotěšilo.  Jenže knihu nemám! A na pultech knihkupců také není, hlásí vyprodáno. No, to se sice jeví jako úspěch, ale vzhledem k tomu, že čísla ohledně počtu vydaných a prodaných výtisků ke mně většinou nedoputují, jsem skepticus. Ohledně toho vyprodání, myslím.  Žádosti o knihu bych ale velmi ráda vyhověla a tak jsem se pustila do shánění. Byl to docela oříšek, weby opravdu všude hlásí vyprodáno, ale pak jsem narazila na jedno malé knihkupectví v centru, odkud si knihu jako úlovek mohu odnést. A poslat ji dál. Hurá, hurá.  Není nad to, když je všechno dva ( a více) v jednom, sám si napiš, sám si prodejJ. Ale je to docela radostná záležitost, to zase ano.

Hovory o historii

-        ty letos ty první a zároveň poslední, se kvapem blíží. Již ve středu uvítáme pana Michaela Žantovského, aby s námi podebatoval na téma Václav Havel. Uvidíme, k čemu všemu se společně dostaneme. Těšíme se na hojnou účast diskutujících

Bonjour,monsieur Gaugain

Výstava umělců, inspirovaných Francií, je ovšem krásná. Zejména pro nás, co máme rádi Francii, Bretaň obzvláště. Prostory paláce Kinských navíc mají své kouzlo, takže na výstavu rozhodně stojí za to zajít. Nabídne vám nevšední výtvarný zážitek.

Národní galerie

NG je pro mě velmi vstřícná instituce. Ráda a často tam chodím, vždycky jsem spokojená. Ale i Národní galerie umí překvapit. Je to sice spíš úsměvné, byť v konečném důsledku docela i nepříjemné. NG často pořádá programy pro děti, zdálo by se tedy, že budou na dětské návštěvníky připraveni. Myslím tím do množství. A ejhle. Vypravíme se do paláce Kinských, na hezkou výstavu. Je to školní akce. U vchodu jsou děti instruovány, že s batohem do galerie nesmí. A v kabátě jen tehdy, pokud si ho v expozici nesundají. Potud ani slovo nesouhlasu. Děti se chystají poslechnout nařízení, odloží čtyři batohy a dva kabáty, když tu pán v šatně začne protestovat. Nemá místo! Ani na uložení batohů ani na pověšení kabátů, ke kterým navíc nemá žetony. Co máme dělat? Ptají se děti mě. Co máme dělat, ptám se já zodpovědného pána v šatně, který nás oblečené a s batohem nechce pustit a zároveň neumožní si batohy odložit. Pán krčí rameny. Jdeme tedy dovnitř, navrhuji. To s batohem a kabátem nejde. Patová situace. Prý, odložte si batohy na zem do chodby. Ale oni tam mají cenné věci, namítám. Jak jim to tady, v průchodu ohlídáte? No, dohadujeme se dost dlouho, zbytečně. Děti jdou dovnitř v kabátech a batohy se válí před šatnou na zemi. Jeden dobrovolník je tam hlídá. Docela kaňka na jinak všeobecné spokojenosti s touto institucí. A navíc to není poprvé. Asi musíme chodit na výstavy jen v létě a bez zavazadelJ.

Upalování sama sebe

Poslední dny a týdny jsou ve znamení padesátého výročí od sebeupálení Jana Palacha. Nelze tomu uniknout.  Jakékoliv médium otevřete, všude Jan Palach.  Navzdory všeobecně protlačovanému mínění, že moderní dějiny se neučí, povídáme si o Palachovi i ve škole. Napříč všemi ročníky, tedy nejen v oktávě či v kvartě, kde to osnovy předepisují, ale i v primě místo pravěku či v tercii vedle husitství. Prostě všude. Někde jde o diskusi zajímavou, jinde je to jen téma hodiny dějepisu a víc to děti moc nebere. Ale dozví se o něm. A nejen o něm, i o těch dalších živých pochodních.  Někdy je těžké dětem – zejména těm menším- vysvětlit dobu, důvody a smysl toho činu.  Nechávám to na nich, čin nijak neadoruji, nepřeceňuji, názor si většinou tvoří podle vlastního uvážení. I tak je to často velmi výbušné téma, zejména když své neotřesitelné názory dodávají osoby ba i osobnosti našeho veřejného života. A do toho reálné excesy na Václaváku, kdy se i dnes někteří upalují. Je naprosto děsivé, když o něčem vykládáte či slyšíte ve škole, pak odpoledne vylezete z metra a tam někdo hoří v reálu. To je vskutku šok, který někteří z mých studentů prožili in natura. K diskusi o smyslu takových činu to moc nepřispěje, zase je to vysvětlení o stupeň horší. Do toho prezidentovo prohlášení a cynismus odpůrců, kteří nejdou pro ostré slovo daleko. Jednoduché to tedy není a snadno pochopitelné také ne. Nejkurióznější na tom vše je snad akorát připomínka komunistické cenzury, která ve snaze nikterak nepřipomínat Palachův čin šla tak daleko, že v tehdejší socialistické televizi v lednu nikdy nemohlo být cokoli, co by jen vzdáleně připomínalo oheň. I Belmondo, v nějaké své bláznivé komedii proskakující komínem do krbu, byl bdělými cenzory vystřižen. Jinak je to všechno hlavně smutné.

Časopis Rodina a škola

V posledním čísle tohoto sympatického časopisu vychází upoutávka na naše Hovory.  Přijde Michael Žantovský a bude hovořit o Havlovi a lidech kolem něho. Bude to taková hezká tečka na našimi Hovory, které tímto skončí. Je to jeden z avizovaných letošních konců, a ten bude tedy se vší parádou. Píší o nás v časopise, v dobrém, to vždycky potěší. Takže vlastně touto cestou i zvu všechny, kdo se o život a dílo Václava Havla zajímají. Bude to den před vysvědčením.
A kdo nechce vědět nic o Hovorech, časopis je plný zajímavého čtení nějak souvisejícího se školou. Takže neváhejte a čtěte:-)
                                

Někdo cizí v domě

Detektivní příběh z americké současnosti. Čekáte na manžela, až se vrátí z práce. Vaříte večeři těšíte se, jak si popovídáte. To je poslední věc, kterou si pamatujete. …Tolik anotace. Příběh je poměrně předvídatelný, ale je dobře napsán. Nebo alespoň mně se dobře četl. Autorka píše svižně, až bych řekla filmovým střihem. Je to rychlé, vnímatelné, plné nových zvratů a změn. Taková prima detektivka na nedělní odpoledne

                                                   

Hovory s TGM

Někdy jdete do kina  nejlepší snahou si užít filmovou dávku nového poznání a ehle, vyklube se z toho nebetyčná nuda. Naštěstí, díky bohu, není to zas tak dlouhé, ale i tak jsem sledovala hodinky, kdy už bude konec. 
Chtěla jsem na to vzít studenty, zdálo se mi to edukativně vhodné. Ale zjistila jsem, že by to byl spíš trest boží. Něco v tom smyslu, jako jsme my kdysi povinně chodili na sovětské filmy. I když, budu - li třeskutě nekorektně upřímná, tam se (minimálně z úhlu dětského diváka) něco dělo, běhalo, mluvilo, střílelo, bylo to prostě nějak "akční". Tady se celou dobu učeně rozmlouvá a i když asi dvakrát Masaryk zvedne hlas, do nějakého příběhu to má hodně daleko. Prostě chodí a povídají si.  A ti, co neznají souvislosti, nemají načteno a neznají dobu ( což tedy studenti většinou jsou) se v kině asi unudí. Nudili jsme se i my, co o tom něco víme. Je to asi film jen pro televizi či pro opravdové milovníky Masaryka. Uf. Děti vezmeme na Zlatý podraz či na Tomana. To snad bude i filmový zážitek, nejen vzdělávací.

Dekret kutnohorský

Je vlastně letos také výročím. Je to dnes přesně 610 let od vydání této listiny, která změnila počet hlasů na Karlově univerzitě. Popravdě řečeno, nikdy jsem moc nechápala, co to mělo za význam,dohadovat se o hlasy v tom slova smyslu, že je logicky jasné, že pokud má někdo ze zákona početní převahu, tak vždycky vyhraje. Nejdřív to tedy měli Němci a pak Hus docílil toho, že ji měli Češi. A Němci, kteří si nenechají nic líbit, se na takovou nespravedlnost nepovznesli, jak asi někdo očekával. Naopak. Bouchli do stolu a Prahu opustili. Založili si univerzitu v Lipsku. A z Karlova učení se rázem stala bezvýznamná provinční školička, která si svůj ztracený kredit dlouho těžce získávala zpět. To se tedy Václavu IV. ( za vydatného přispění Jana Husa) opravdu moc nevydařilo. Ale za připomenutí to zase stojí:-)

BIS ve školství

Dočetla jsem se, že BIS ve své zprávě varuje před výukou dějin na našich školách. Prý je podle sovětského vzoru. Bez ohledu na neexistenci Sovětského Svazu prý přetrvává sovětský výklad dějin. Docela mě to zaujalo. Samozřejmě, nevím, zda nejde o nějakou fingovanou blbost, i to je jedna z variant. Pokud ne a opravdu se tím zabývá ministerstvo, jak stále dokola někde píší, pak mě vcelku zajímá, jak na to přišli? Ono nestačí, že média živí donekonečna opakovaná floskule o neexistenci výuky dějin dvacátého století, ještě navíc je to údajně podle Sovětů. A aby v tom nebyl dějepis sám, přidali ještě češtinu a její národní obrození a bůh ví co ještě. Diskuse, která se na dané téma rozeběhla, byla logicky docela výživná. Když pominu klasikou dehonestaci školy jako takové a učitelů vůbec, pak se můžete dozvědět jen to, co všechno jim ve škole neřekli a oni na to dnes koukají jak zjara. Když tedy pominu, čí je zrovna toto vina, pak si dovolím oponovat, že považuji za celkem logické, pokud se ve školách učí (i) české dějiny. Pravda, v době globalizace by si každý představoval, že přibudou dějiny Číny, Afriky, arabského světa, zemí bývalého Sovětského Svazu a tak by se dalo pokračovat donekonečna. Každému dle jeho zájmů. Bylo by to jistě hezké, leč dějepis by pak nesměl mít dvouhodinovou dotaci ( to je ten lepší případ, někde nemají ani to). No,asi bych si nejradši pozvala nějakého chytrého kritika, aby mi ukázal, jak to tedy učit. Já za sebe ale s jejich informací nesouhlasím a neučím tak. I tak mě ale docela vytočili!!!! Opravdu se dneska o školství otírá kde kdo.

Dějepisná olympiáda

Tradiční lednové setkání mladých historiků ve Spirále v Praze 8. Dějepisný olympiáda umí vždy překvapit. Letos jsem třeba čekala nějaké to tragické či významné výročí a ejhle, ony cesty, poutníci a cestovatelé:-) Téma naprosto apolitické, nevýroční. Mě tedy velice bavilo, děti asi už poněkud méně, protože se jim obtížněji učilo. Bylo to napříč věky, tudíž hůře uchopitelné. Ale ti, co uchopili, ti zase prokázali zajímavé vědomosti. Účastníků ale bylo výrazně méně než obvykle. Asi raději cestují v reálu než fiktivně historií:-). A na závěr pochvala, moji studenti se umístili velmi pěkně, na širším pódiu, jak by řekli biatlonisté. Jeden na pátém místě a ten druhý dokonce "na bedně", bral třetí místo. Takže den je dnes plný historie. Nejen Jan Palach a diskuse o jeho činu, ale i úspěšná olympiáda. 

Palachův týden

se dneska připomíná. Třicet let od chvíle, kdy začaly lednové demonstrace. Kdo by si byl tehdy pomyslil, že ve finále povedou k pádu celého systému? A že za třicet let budou lidé, co tehdy stáli na straně soudruhů, policajtů či tajných ve vedení státu???
 Dějiny jsou prostě nevyzpytatelné, točí se v kruzích, někdy přímo ve veletočích. 
Je tu první kulaté výročí letošního roku. Zítra druhé. Celý tento týden je ve znamení kulatých výročí. Jan Palach byl první. Ale když se začtete do archivů, ono bylo upálených lidí v roce 69 skoro třicet. To jsou třeba novinky odkryté s událostmi, když se o nich začne víc hovořit. A třeba se dozvíme i víc....?

Svačinka v MHD

Pokud dojídáte snídani ještě v tramvaji, může se vám stát, že vás vyloučí z přepravy. Nebo zaplatíte pokutu. Možná vám jen domluví, to asi záleží na tom, na koho kápnete. 

Zatím se mi nic podobného nestalo, vyloučili nás z přepravy jen proto, že chyběl náhubek (psovi, ne mněJ), ale jeden nikdy neví. Já hlavně nevěděla, že se v tramvaji nesmí jíst. Že se to moc nesluší, to je mi jasné. Ale že jde přímo o zákaz...?Neznalost zákona neomlouvá, to je jasné, ale vzhledem k tomu, jak často vidím pojídat lidi něco v metru i v tramvaji, neví to asi víc lidí. Nebo je jim to jedno, to je ta druhá, častější varianta. 

S jídlem v dopravních prostředcích jsem měla problém spíš kdysi, na dovolené, když jsme jezdívali autobusem na poznávací výlety. Když si k večeři někdo vybalil vajíčka či obdobu olomouckých syrečků, nebylo to moc příjemné a určitě bych nějaký zákaz uvítala. Aromatické potraviny v uzavřené prostoru opravdu nejsou to pravé ořechovéJ, leč v tramvaji jsem se s tím moc nesetkávala. Tam se spíš dojídá rohlík nebo nějaká bageta, často vidím lidi s kávou a v létě pak se zmrzlinou. Tam chápu zákaz z toho důvodu, že když to kydnete na podlahu nebo na sedačku, je to nepříjemné. A většina lidí navíc vystoupí, ale problém se zmrzlinou na sedačce zůstává. 

Ale vakuově balená bageta? Ani ta. Zákaz je zákaz. Teď už to vím, tak si dám bacha, byť ani dosud jsem neměla ve zvyku v MHD jíst. Jen aby nezafungoval zákon schválnosti, teď když to vím, určitě mě v tramvaji přepadne nezvladatelný hladJJJ.  A zase mě vyloučí z přepravyJ

 A nebo budu jako společensky neposlušný jezevčík rebel:-)

(obrázek vypůjčen asi z FB:-))

Lékárník z Osvětimi

Ježíšek byl v oblasti knih letos štědrý, a tak si užívám. Někdy romantiky, někdy historie. Někdy docela drsné historie. Jako dnes. Lékárník z Osvětimi je zase nový úhel pohledu na holocaust. Myslela jsem si, že mě už nic nemůže překvapit, ale když čtu ty hrůzy, které dělali lidé lidem, to vynalézavé mučení a zvrácenosti, říkám si, kam až to může zajít. A co všechno jsem dosud nevěděla? Lékárník z Osvětimi opravdu není veselé čtení, byť kniha sama je čtivě napsaná. Ale je to jen pro opravdu silné žaludky. A to nejen ty popisované hrůzy, ale i fakt o lidské povaze. Kam až může zajt touha po moci, po majetku, po bohatství....
                                                      

Čurající chlapeček

Slavná soška v Bruselu, pro který je léta typickou turistickou atrakcí. Nikdo se nad ním nepohoršuje, davy turistů k němu míří většinou s cílem něco si přát a udělat si u něj fotku (dneska spíš asi selfíčkoJ). V Praze máme jinou atrakci: čurající pejsky. Přesněji řečeno víc než o atrakci jde o letitý problém, který se v diskuzích dokáže často vyhrotit až k nenávisti. Jako majitelka pejska vím, že pes se dá vychovat a nasměrovat, takže si neulevuje u aut ani u dveří domů. Snažíme se prostě, aby nikterak neškodil. Moje ostražitost ale polevila od několika zásadních okamžiků. Jeden z nich je Letná po fotbalovém zápase. Městem se motají opilí fanoušci, kteří vesele močí, kde je napadne. A jelikož pánové mívají často větší dostřel než pejsci, tak (asi na oslavu vítězství) vesele močili nejen na kola zaparkovaných aut, ale i na dveře, okna ba i na kapotu.  Nu, strážci zákona samozřejmě nikde. A nikde ani nebyla ani samozvaná domobrana, která jinak pejskaře ochotně napomíná a umravňuje. Zakročit sama jsem si netroufla a na volání hlídka nepřijela.  A podobný zlomový okamžik se odehrál o silvestrovské noci, kde tato opilecká aktivita byla doplněna ještě agresí opilé mládeže se snadno dostupnou pyrotechnikou, odpalovali ji uprostřed ulice, házeli na auta i na náhodné kolemjdoucí. Těm to podle míry opilosti připadalo buď super, veselé, nepříjemné nebo to raději obešli. Ani zde se hlídka nedostavila. A tak jen čekám, až zas někdo vyrukuje s tím, že psi znečišťují pražské prostředí. Myslím tím teď čurající psi. Protože čurajících chlapečků napříč všemi věkovými kategoriemi je zde srovnatelně a zcela jistě nepatří k tomu typu příjemné atrakce, kterou nabízí Brusel. Praha (konkrétně tedy Letná) má své čurající fotbalové fanoušky, což je tedy dost nechutné, leč zjevně to není problém k nějakému řešeníJ

Dva roky

Už tu není Zachariáš. Byl první, tudíž nezapomenutelný. Chybí nám. Tak dnes tiše vzpomínáme...

Sněží

Sněží. Dokonce i v Praze. Stromovka po ránu vypadá půvabně, bílá, čistá, klidná. 
Vždycky mě pobaví, jak taková situace, že v lednu sněží, dokáže zaplnit první místa zpravodajství. Silničáři ( nebo přinejmenším ŘSD) jsou zaskočeni a neví, jak si s nastalou situací poradit. Ostatně, ŘSD sníh v zimě asi vůbec nepředpokládá, překvapeni byli už v před Vánoci! Opravdu nečekali, že by se něco takového jako sníh mohlo v prosinci přihodit. A zjevně to nečekají ani v lednu:-).
 Patrně nebudou jediní, když z takové události, jako je lednový sníh, je několik dní zpráva číslo jedna?!
 Koho to naopak velmi těší, jsou sportovci, děti a psi. Vesele si dovádí v bílém nadělení a jsou spokojeni. 
A já mohu jen nostalgicky dodat, (byť spokojená jsem také), že prostě takový sníh už nepadá. To abych (a ráda), připomněla knihu svého bývalého kolegy z jednoho nakladatelství. 
Když už nám nečekaně v lednu sněží:-)


                               

Daguerrotypie

aneb pravěk fotografie. Dnešní den před sto osmdesáti lety znamenal ohlášení nového objevu. Francouzská akademie věd to slavnostně oznámila a rozeběhl se proces, který vlastně dosud neskončil. Začalo se fotografovat. Pozvolna, samozřejmě. Byly doby, kdy vyfotit se znamenalo událost. A mohli si to dovolit jen ti opravdu movití. Také to znamenalo poměrně zásadní zlom ve výtvarném umění. Protože kdo by si nechával malovat portrét, dlouhé hodiny nehybně seděl, aby se dočkal obrazového výsledku, když nový obor to zvládl mnohem rychleji? Portrétisté tedy přišli o práci. A nejen oni. Týkalo se to většiny výtvarných umělců. Tedy alespoň oni si to tehdy mysleli, že už tím pádem o výtvarno nebude zájem. A proto vznikl impresionismus:-), tedy výtvarno úplně jinak. Ale i fotografie se brzy zařadila do výtvarného umění. Jen to chvíli trvalo. Stejně tak trvala i doba, než se fotografie stala dostupnější všem. Sama dobře pamatuji doby, kdy se na dovolenou jelo s kinofilmem na třicet snímků, takže jsme si hodně rozmýšleli, co vyfotíme. A pak ještě dobrodružství, co z toho vyjde:-). Dnes se toho napráská tisíce, fotka se stává inflační, je z ní i nástroj dezinformační, ale pořád má své nezastupitelné kouzlo. A když někdo fotit umí, je to nádhera. A trvá to už sto osmdesát let:-). Hezké výročí

Tento obrázek je vypůjčen odsud:-) Obrázkárna
http://www.obrazkarna.cz/fotky-stare-prahy/
                                        

RVHP

Dnes je výročí vzniku RVHP. Dle mého kalendáře, který získávám od oblíbeného časopisu ĎaS, se dne osmého ledna roku 1949, tedy před sedmdesáti lety, utvořila Rada vzájemné hospodářské pomoci. Wikipedie sice píše už pátého, ale já věřím víc ĎaSu:-). O to tady ale nejde. Z nějakého vnitřního puzení jsem dané výročí chtěla připomenout dětem. Ať si připomínáme i tu odvrácenou tvář historie:-) A vysvětlit, jak to fungovalo. Či lépe nefungovalo:-).  No, zkratka je většině studentstva utajena, byť se našli tací, co tušili. Humorné bylo spíš to, že víc znali onu dobovou zkratku, pro tzv. tašku RVHP:-). To si prostě pamatovali. Sama jsem jim to říkala, ne že ne:-). Ale také jsem vykládala, co to bylo doopravdy:-). Nu, to je prostě tak. Takže dneska si připomínáme RVHP. Také jste měli- nebo ještě máte- tašku RVHP:-)
                                                                   
Nu a na závěr ona dobová zkratka: Ráno Vyjedu Hovno Přivezu:-)

Konce a začátky

Na začátku letošního roku mě ale napadají víc konce. Vím, co letos musím,mám i chci ukončit. Něco s radostí a láskou, něco z nutnosti, něco prostě jinak nejde. A jestli budou nějaké začátky? Tak to vlastně pořádně ještě nevím....
Tak tedy, co letos ukončím- ať už dobrovolně nebo povinně:-)?

1) Jednu životní etapu

2) Hovory o historii

3) Blog

4) Nefunkční vztahy

5) Spolupráci s nakladatelstvím

6) Snahu zhubnout:-)

7) Psaní do novin

8) Učení se cizím jazykům

9) Boj s větrnými mlýny:-)

...tak to jsou ty konce. Zveřejnitelné konce. A začátky? Zatím o žádných nevím, ale trochu doufám, že snad nějaké budou. Zatím ale hlavně řeším ty konce:-)

Na Tři krále

...na Boží narození, o bleší převalení, na Nový rok o slepičí krok, na Tři krále, o skok dále.....A teď už se těšíme na Hromnice. Jsou výstižná, ta lidová rčení.To s tím bleším převalením jsem se naučila až letos. Ale třeba jsou i jiná, která ještě neznám? A nejen o Třech králích, které dnes končí vánoční čas. A moje babička by právě dnes oslavila své sto třinácté narozeniny. 

Národní muzeum

Národní muzeum již nesvírají nekonečné fronty. Do Muzea se zase platí, tak je návštěvnost v mezích normálu. Konečně se tam vypravím i já. Jen na kukačku, protože pořád ještě není hotové. Trochu to vypadá na klamání veřejnosti, jako že muzeum je opravené. To je, a zvenku velmi krásně. Ale pořád není hotové. Hrabě Kašpar Maria Šternberk by asi koukal, co všechno se kolem instituce, která vznikla v roce 1818 z jeho popudu děje. I když jeho rozsáhlé sbírky, které tak velkoryse veřejnosti věnoval, tehdy v této budově nebyly. Umístěny byly celkem logicky ve Šternberském paláci na Hradčanech. Na vzniku muzea aktivně participovali všichni aktivní národní buditelé, které znáte z dějepisu z kapitoly o národním obrození. Společnými silami také hledali budovu, aby ji nakonec nechali postavit na nejklidnějším místě v tehdejší Praze. Ale vybudovali ji dobře, vydržela mnohé, jak útoky německé, tak i ruské, respektive tedy sovětské, vydržela budování metra i magistrály. Uvidíme, zda se dožije konce rekonstrukce. Zatím je to sice na dobré cestě, ale člověk nikdy neví. Ale i tak je to hezký cíl sobotního výletu.

Ohrožující dárky

Vánoce jsou pro děti ohrožující. Tedy minimálně pro ty děti, co dostávají dárky.  Protože dárci dnes většinou neznají míru. Všeho je dostatek a je tak lákavé udělat tomu našemu mazlíčkovi radost, proč mu to nekoupit, že?  ( jsem také taková, aby si někdo nemyslel, že kritizuji, aniž bych si zametla před vlastním prahem). Ale v reálu by bylo praktičtější dárky nedávat. Protože hromada dárků je skutečný problém. Bylo by na místě vrátit se do doby, kdy děti mohly o něco usilovat, na něco se těšit. Ono se o tom už hodně mluví, někteří se o to i snaží, ale v mnoha rodinách byly vánoční stromečky zavaleny dětskými balíčky. Je přeci tak krásné, když mají děti radost!

Ve skutečnosti tady kvantita přebíjí kvalitu. Ale vysvětlete čtyřletému dítěti, že pod stromečkem nic nenajde, jelikož vy upřednostňujete zážitky? Jak objasníte, že všude kolem vidí reklamní šoty přeplněné dárky, zatímco u něj nic? Je to těžká situace pro rodiče. A když ji zvládnou, úspěšně jim ji narušují štědré babičky, tetičky či dědečkové.

Vlastně nevím, proč to tady ještě rozpitvávám? Je po svátcích, dárky jsou rozdané, děti ve školách a školkách. A dárky často zapomenuté, rozbité, odhozené pro nezájem či naopak pro zájem vzbuzený něčím novým.

Možná je problém v tom, že je všechno snadno dostupné, rozbité věci se neopravují, ale kupují nové, hračky made in China jsou většinou na jedno použití. Připouštím, že problém neobdarovat dítě mnohdy větší než vybrat si v přeplněné hračkárně.

Generace našich babiček si vystačila s jednou panenkou po celé dětství. Dnešní panenka často nevydrží ani celý jeden den.

Ovšemže nechci tvrdit, že děti mají zažít bídu, aby si něčeho vážily. Zdaleka ne. Kdyby mně někdo v mém socialistickém dětství zahrnoval dary, jistě bych se také nebránila. Dnešní děti za to nemohou. A uměle vytvořená bída tomu také nepomůže, i když úplně bych ji nezavrhovala. Všudypřítomná reklama a všechno na jedno použití neumožňují dětem rozpoznat, co potřebují a co ne. Dospělým ale ano, ti se tím ale mnohdy vůbec neřídí.  Často vidím zběsilé rozbalování dárků, povzbuzované výkřiky dospělých, kteří napjatě čekají, až bude rozbalen ten jejich bombastický dar. A dítě trhá, odhazuje a zase trhá, na nějaké kochání se a radování se z dárku není čas.

Ať přemýšlím, jak přemýšlím, pořád mi to připadá jako cesta do pekla. Dlážděná nikoli dobrými úmysly, ale úhledně zabalenými dárečky. Děti si na množství zvyknou, ale nemají se na co těšit, o co usilovat, nezažijí on zklamání, když toužebná věci není, které vyváží ona hektická radost, když konečně je.

Nepředpokládám samozřejmě, že jde o problém ve všech rodinách. Někde upřednostňují zážitky, jinde zase na dárky nemají. Ale dost široké spektrum rodin s dětmi se pro stále nové a nové hračky téměř nemůže vejít do svého bytuJ. Určitě jde o ty nejlepší úmysly, připravit dětem co nejvíc radosti, ale právě zde by mělo platit, že méně je mnohdy více.

Jenže to se všechno snadno řekne a mnohem hůř realizuje. Vyřešit by se to ovšem nějak mělo, protože v dobré víře potěšit děti je vlastně okrádáme o radost z těšení se na něco nedostupné. V zájmu jejich vlastní budoucnosti.

A také kvůli nám samotným. Protože když si budeme děti kupovat horou dárků, jakmile přestaneme dávat, zmizí i jejich zájem. A to si asi nikdo z dárců nepřeje!

Petardy

Tradiční kolorit konce roku. A začátku toho nového. Člověk by musel odjet někam opravdu daleko, či spíš hluboko do lesů, aby petardovému šílenství unikl. Nebo alespoň musí vlastnit kvalitní špunty do uší. To pomůže v případě plánovaného ohňostroje. Jenomže výbuchy se často šíří náhodně, nekoordinovaně, jak prostě koho napadne. Často hraje roli zvyšující se hladina alkoholu. A logicky, množství volně dostupných trhavin made in China, ve velkém nakoupených převážně ve stáncích vietnamských obchodníků.  A přestože mnohá města již nějakou vyhláškou petardy minimálně omezují, neřku-li zakazují, nikdo to nedodržuje (a patrně ale také ani nekontroluje a nepokutuje) a tak se od Mikuláše divoce všude střílí a odpaluje. Spolu s tím se logicky rozdmýchá napětí mezi pejskaři a petardaři, což je spor, který nemá řešení. Celé toto šílenství pak vrcholí městem a státem posvěceným slavnostním ohňostrojem na Letné (a samozřejmě i v jiných městech) kterým se za veřejné peníze rádoby vítá rok nový a oslavuje ten odcházející. Pak by celé toto šílenství mělo logicky skončit, jenže co se zásobami nakoupenými ve večerkách? A tak se bouchá ještě minimálně do Tří králů…. Jsem zásadním odpůrcem všech těchto světelných zrůdností, leč stěžovat si asi mohu leda tak na Hlavním nádražíJ. Nechápu, jak někdo může takto nesmyslně vyhazovat peníze do vzduchu. Navíc často tak nekvalitními věcmi, že když je skladujete doma, ohrožujete přinejmenším sebe a sousedy, když už ne celou ulici. Často se mluví o pejscích, co se toho bojí. Další věc, kvůli které to nesnáším. Ale jsem přesvědčena, že svého psa si každý majitel nějak ošetří, ochrání. Co ale chudáci volně žijící zvířata? Co labutě na Vltavě? Další ptactvo? Město se už nechlubí, kolik mrtvých ptáků zůstane po jejich ohňové slavnosti. Hlavně, že se patnáct minut slavnostně práskalo za peníze daňových poplatníků.  Co ty škodliviny, které se po ohňostroji dostávají do ovzduší? To také nikdo neřeší? Nu, dokázala bych vypsat desítky dalších důvodů, proč ohňostroje a petardy definitivně zakázat. Ale jsem v menšině, většina lidí nadšeně nad boucháním a světelnými reji na obloze jásá, tak si mohu jen touto cestou postěžovat. A podivit se, že když se hledají peníze třeba na děti, co žijí v bídě a chudobě (ano, i takové děti u nás žijí), pak je to problém a sbírky a vysvětlování a hledání atd. Dát je jen tak z veřejných peněz většinou prostě nejde. Vyhodit milion za ohňostroj jde. Tak to mi hlava nebere. Ale díky bohu, že petardové období pozvolna končí a chvíli zas bude klid. 

Volný pracovní den

Takový dodatečný dárek. Asi ne od Ježíška, spíš od MŠMT:-), což ale nic nemění na tom, že jde o příjemný bonus k vánočním prázdninám. Sice jsem nikdy nepochopila tu logiku, proč do školy se jde až o den později než do práce - a to někteří to zabalili na celý týden, vyhlásili ředitelské volno a do školy se jde až sedmého - ale je to tak a my máme dnešek jako takový můstek mezi volnem a děsivým lednem. Není totiž ve školství horší měsíc než leden:-).Pozvolna se tedy vracíme k běžnému rytmu, sváteční radovánky jsou za námi a nový rok před námi. Historické osmičky střídají historické devítky. Asi toho nebude tolik, co loni, ale nějaká kulatá jubilea se asi najdou. Tak snad je nějak zvládneme:-), zvlášť, když máme den volna k dobru.

Do nového roku