Na učňák...

   Dítě se dostane na jinou životní dráhu ani neví jak. Stačí převis zájemců na vybrané škole 

a může se dostat místo na gymnázium na obchodní akademii nebo, nedej Bůh , jen na učňák. 

A to jsou i tací, co tam dají dítě dobrovolně. Prostě potomek má zájem o řemeslo, je šikovný, nechť se vyučí. 

Takových je ale málo.

    společenské postavení, neřku- li renomé , učilišť totiž už dávno záhadně utrpělo. Nyní je někde na bodu mrazu, ne-li níže. 

Nepochopitelné.

 Přitom není pochyb, že řemeslníky a šikovné lidi potřebujeme. Víc než absolventy některých prapodivných umělých vysokoškolských oborů. Vím to, protože ve školství se už nějaký ten pátek pohybuji. A v životě, kde ty řemeslníky potřebuji doopravdy, ještě déle.

  Také vidím, že v některých gymnaziálních lavicích sedí i děti bez zájmu o studium.  Naplňují současný módní trend, chodit na gympl. 

Často plní přání rodičů. 

Škola je nebaví, jsou šikovní, manuálně zruční, jsem bytostně přesvědčena, že na učilišti by jim bylo lépe, leč doba si žádá své. 

O učňáku se navíc mluví jako o nějaké hrůze. Učitelském peklu. Zmar ambicí nadějného deváťáka, který se nikam nedostal.

„Přeci ho nedám na učňák,“ hroutí se rodiče a intenzivně hledají předražené soukromé školy, kde jim za sto litrů / pokud tedy budou mít kliku, protože převis je letos fakt veliký/ nabídnou iluzi získání gymnaziálního vzdělání.

Není pochyb, pro děti,  vyrůstající v naší společnosti, musí být konečná stanice učiliště takřka stigma. Mluví se tak o tom.

Možná to ani není myšleno zle, přesto se to tak prezentuje. Přeci to dítě nedám na učňák, zní unisono současnou rodičovskou veřejností.

Jistě, ten, kdo míří někam na medicínu či je opravdu studijní typ, baví ho škola a studovat chce, má výsledky a stejně se nikam nedostal, protože prostě nejsou místa, ten to musí vnímat jinak. A s tím nikterak nepolemizuji, to vnímám stejně. 

Ale zamýšlím se nad tím, zda je pro některé děti opravdu tragédie jít se vyučit?

  Jako by učňák bylo něco divného. Bez ohledu na to, že se tam rodí řemeslníci, které budeme v budoucnu zoufale shánět přes známé, kadeřnice, které si budeme v dospělosti nesmírně hýčkat, kuchaři, z jejichž rukou vycházejí takové laskominy, že se každý vysokoškolák jen obdivně oblízne či kupříkladu truhláři, jejichž voňavá práce je srovnatelná s uměním…

  Mnohdy tito lidé budou v budoucnu i finančně jinde, než vzdělaný absolvent humanitního jazykového gymnázia. Přesto zní mediálním prostorem jeden pokrytecký pláč nad tím, že jednou z variant jejich vzdělávání je učňák. Ještě navíc se nemluví o učilišti, ale  učňáku, s náležitým despektem.

Proč?

Jak se asi mají cítit ti, co tam studují rádi? Baví je práce rukama, jsou tvořiví, šikovní, kreativní?

Když jsem někdy pobývala na některých učilištích, vždy jsem mohla jen obdivovat jejich praktickou výuku, třeba u zahradníků jsem obdivem ani nedýchala. Stejně tak u cukrářů nebo u floristů.

Koneckonců, řemeslo má zlaté dno, tvrdily svého času naše babičky. Vlastně se to nechá vnímat jako výhra, něco se naučit, být v něčem skutečný odborník. Pokud mě doma netlačí do všeobecného vzdělávání.

Pokud je ale řemeslo – respektive tedy příprava na jeho vykonávání, tedy učiliště - vnímáno jako společenské dno, kam já přeci to svoje dítě nemohu dát, pak Pán Bůh s námi a zlé pryč. Jak se do toho vloží rodičovské ambice a společenská kritika, stane se něco prapodivného. Učňovským školstvím pohrdáme, ale pak se můžeme přetrhnout, abychom znali nějakého automechanika či opraváře praček, protože náš filozof doma nic manuálně nedokáže.

Pak se také ale nelze divit, že děti - v letošním roce, stejně jako loni a patrně i napřesrok, upadají do hluboké deprese, když doma řeší jeho neveselou budoucnost zoufalým lkaním nad možností, že třeba půjde na učňák.

Zajímavé je, že při nátlaku na vlastní potomky, aby se zbavili dětství a zoufale se učili na zvrácené státní zkoušky, aby je vzali na vysněné gymnázium, žádné pochybení nevidíme. Ale z možnosti, že dám dítě na učňák, se kácí rodina i celé širší příbuzenstvo. Dokonce mají často pocit, že činí dítěti dobře, když ho stresují tím, že v nejhorším nakonec skončí na učňáku. Aby bylo v obraze a vědělo, co je pro něj dobré a co ne...

 Docela mě zajímá vnímání dětí, které na učňovský obor chtějí. Jak se asi žije v prostředí, kde všichni hlásí do světa svou (často imaginární) touhu po všeobecném gymnaziálním vzdělávání? Kde asi mají brát sebevědomí či hrdost na svůj vybraný obor, když jim všichni kolem tlučou antiučňovské klíny do hlavy?

Někde jdou tak daleko, že mluví i o lůzrech, protože kdo jiný chce na učňák....?

To už je hodně přes čáru, nicméně i takové reakce jsem zachytila. Snažím se zjistit co nejvíc argumentů pro podporu učňovského vzdělávání, ale mediální svět moc prostoru nenabízí. Ani ten rodičovský.

Cílem je prostě gymnázium. A ta jsou potom přeplněna dětmi, mezi kterými se zase ztrácí ti, co to fakt studovat chtějí. Sedí tam znudění apatičtí pubescenti, kteří se nudí, občas prudí otázkami typu, k čemu mi to jako bude, zájem nulový, ale budou mít tu maduridu!!!

 Ono je těžké hledat něco jako pravidla, kterými se řídit v otázce, kam na střední. Neexistují. Za děti velmi často rozhodují rodiče. Leda že se potomek dokáže vymezit a prosadit si svou. Ale to je většinou v extrémním případě, že se třeba rozhodne odejít z domova, málokdy v případě, že navzdory rodičům se půjde vyučit na kuchaře.

Nejdřív si udělej maturitu na gymplu a pak si klidně vař, smetou to dospělí ze stolu, protože oni přeci, proboha, nedají svoje dítě na učňák.

A jsme zase na začátku.

   Abych ale jen neremcala. Není to totiž tak všude, ale je to dost silný hlas. Zejména v okamžiku, kdy se na střední školy hlásí silný ročník. 

Ale i když silný, tak s ním nikdo nepočítá, ačkoliv  se ty děti narodily už kolem roku 2008. Od té doby to nikomu na odpovědných místech zjevně nedošlo, že může nastat takový megapřevis.

 A pak i mnozí z nich naříkají, že nemohou dát dítě na učňák…!

A jsou to ti samí, co si většinu sami neopraví ani netěsnící kohoutek.

Tak nevím…

O co nám v tom vzdělávacím systému vlastně jde?