V červnu, konkrétně dnes, 16. června, si připomínáme narození Dismase Šlambory. Na svět přišel před 165 lety, v roce 1858.
Asi málokdo ví, o kom je
řeč.
Možná ale jméno Viktor
Ponrepo bude známější..?
Minimálně pražským milovníkům kina, byť dnešní
multiplexy mají s dávným Ponrepovým biografem pramálo společného. Ostatně,
slovo biograf dnešní mladá generace buď nezná, nebo bere jako archaismus. Však
kdo dneska chodí do biografu? Navíc bio je spojováno s diametrálně odlišnými
věcmi, hlavně biopotravinami, ačkoliv třeba právě na Letné existuje tradiční a
slavné Bio Oko. Ale obecně se bio s kinem už moc nespojuje, dnes je to víc
cinema city nebo star. Nicméně kino stále žije. To první měl Šlambora. Tedy Ponrepo.
V Karlově ulici v domě U Modré štiky.
Dismas Šlambora alias Viktor Ponrepo byl
kouzelník. Nikoliv obrazně, ale doslova. Miloval kouzelnické triky a uměl je
skvěle provozovat. Od malička projevoval pro eskamotérství velké nadání. Měl
být zlatníkem, podle tatínkova přání. Sice se vyučil, ale magie nakonec dostala
přednost. Bylo to nové, zajímavé, vzrušující. Lidi to určitě zaujme. Aby zaujal i jménem, vybral si „vítězný“
pseudonym Viktor a k tomu zkomolené
příjmení podle zámku Bon Repos u Lysé nad Labem. Zrodil se Viktor Ponrepo.
S magickým jménem mohl
na časté a úspěšné kouzelnické tour po
českém venkově. A dařilo se. Diváci chodili, nadšeně aplaudovali.
Po představení Viktor rád poseděl a při
vyprávění popouštěl uzdu své bujné fantazii.
Na slavné Jubilejní výstavě v Praze ho
okouzlil jak Edison, tak Kříženecký. Nově vznikající filmové médium ho natolik
zaujalo, že se svou divadelně kouzelnickou show rozhodl zaměnit za putování s biografem.
Byl velmi úspěšný, což vedlo k tomu,
že nakonec získal od konzervativních úředníků
i licenci na promítání v Praze. Konečně
dosáhl svého.
Viktor Ponrepo se ve svém
kině, které hrálo skoro každý den, zaměstnal celou svou rodinu. On sám, vždy před představením, se osobně vítal s diváky, k čemuž časem ještě angažoval
klavíristu a houslistu.
Zájem o film si procházel
sinusoidou, chvíli obrovské nadšení, chvíli nezájem. Bujela konkurence, biografů
vnikalo v Praze povícero. Fungovalo kino kupříkladu Františka Ponce
(dnešní divadlo Ponec) či největší kino své doby, Kočkovo kino Passage na
Václaváku, biograf Lucerna a mnohá další.
První byl sice jen jeden, Ponrepo, ale
jednoduché to neměl, byť se, asi díky svému kouzelnickému šoumenství, dokázal
výrazněji prosadit. Ale asi jen na čas.
Přišla válka, kdy se
nedařilo vůbec, byť kino si vylepšilo pověst. Dosud bojovalo s velkým předsudky,
nesmělo být kupříkladu vedle škol, aby nekazilo mládež. Za války získalo důležitou
roli jako nástroj informací a propagandy. Přesto moc nevydělával a ve dvacátých
letech začíná znovu.
A stejně jako kdysi,
jednou je líp, jednou se nevede vůbec. Ta negativní fáze nakonec přetrvala,
takže se Viktor musí vrátit ke kouzlení, aby se vůbec uživil.
Proto umírá vyčerpaný, zatrpklý a v bídě v roce
1926.
Jeho kino ho přežilo o dlouhých dvacet let. A dnes je Ponrepo symbolem starých kinařů. Kino stejného jména je vnímáno jako art prostor. Můžete v něm zažít kouzlo klasického promítání. Bez coly a popcornu. Vidět klasické snímky z Národního filmového archivu. Užít si neopakovatelné atmosféry.
A připomenout si jednoho z průkopníků, Viktora Ponrepa, který by letos oslavil 165 let.
Žádné komentáře:
Okomentovat