Vysvědčení

                                                       Sklízíme půlroční úrodu:-) 

Nabízí se samozřejmě diskuse, zda slovně nebo známkami, dokonce zda vůbec, ale to až jindy, protože ty známky zatím ještě platí. A tak dnes je asi spíš prostor pro relaxaci a odpočinek a odměnu. Debata až jindy:-)  

Když je to nebaví….

   Není horší pocit pro učitele, nebo alespoň já to tak mám, když učíte, snažíte se a děti to nebaví. Učím dějepis, takže se mi to stává. Vidím ty otrávené obličeje, oči bez jiskry a zájmu…Apatické ticho. Na první dobrou jsou hodní, plní pokyny, ale není tam nic víc. Je tedy pro mě vždycky lepší, kdy jsou živí, diskutují, vykřikují, pracují. Ve třídě je hluk, není snadné je ukočírovat, ale je to živé. Když tam panuje mrtvé ticho, zemřela nejen spolupráce, ale i jakýkoliv efekt. Hledám tedy chybu u sebe, nabízím spolupráci, aktivity dle jejich zájmu. Přehodím míč na jejich stranu hřiště, dám jim prostor, ať se hraje podle jejich pravidel. A když narazím i tady, je to zlé. Protože nechtějí vůbec nic. Jen nadiktovat nějaká fakta, ty se celkem ochotně naučí a budou za jejich interpretaci vyžadovat jedničku, ale nic víc. Volba pracovní aktivity, úplně volná, by znamenala, že se ponoří do hlubin svého mobilního telefonu. Ani povídat by si mezi sebou nechtěli, prostě by se zapíchli do displaye a apatické ticho ve třídě by se změnilo v ticho hrobové. Takže nějaká korekce asi musí být. Jenže pak pokračuje ona přehlídka nezájmu. Ochoty udělat všechno, co řeknu, ale bez vlastní invence. Napíšu, vypíšu, odpovím. Přemýšlet a vyhledávat souvislosti nebudu. Nebaví mě to. Nevím, co bych hledal.

Neříkám, že jde o běžný jev. Ale ani to není žádná fata morgána. Stává se. Navíc, v poslední době stále častěji. Pravda, některé třídní kolektivy to vůbec neznají, jsou jinak nastavené. Někde to bývalo vždycky, je to často o tom, jak se děti sejdou a jaký je jejich vztah k poznávání.  Do některé třídy také jdu učit dost neochotně, zatímco jinam se doslova těším a baví mě jen o tom přemýšlet, jaké to tam bude, co zase vymyslí, kam společně dojdeme. Tam, kde je to nebaví, to nejde. Pořád je to na vás, být zábavný, vtáhnout je do děje, hledat. Jistě, to je motivační, ale jen do určité míry. Když je aktivita jen na jedné straně, brzy to vyšumí. To, že to je kolektivem, už asi taky tolik neplatí. Znávala jsem to spíš jako raritu. Takovou variantu tříd, kde bývalo in nic nevědět. Ti dobří byli takřka ostrakizováni. I s tím se špatně pracovalo, ale byla to výzva, hledání cest. A někdy se i dařilo. Hromadný pasivní nezájem se také objevil, ale ne tak často, jako nyní. I to je vlastně výzva, hledání cesty, ale většinou v tomto případě skončím někde ve slepé uličce. Nejvíc mě šokuje, že popisuji zkušenosti z gymnázia, kde by se určitý zájem o studium dal předpokládat. Možná, že to má nějakou skrytou příčinu… covid, jiné zdroje informací, jiné představy o vzdělávání, povinnostech či práci, mediální tlak, který tvrdí, že nic znát vlastně netřeba, vše se dá najít, že školní znalosti jsou v životě k ničemu… Nevím, příčinu jsem zatím neodhalila. Vidím, že chtějí nějakým způsobem uspět, že na gymnáziu být chtějí, stojí hlavně o dobré známky, slovní hodnocení je zas tak nebere… Jsou hodní, lze- li tak definovat jejich pasivitu. Jen nechtějí nic samostatně dělat. Je to kolektivní, vždy v celé třídě. A je to čím dál častější jev.

Jsem zvědavá, co bude, až takoví budou všichni…..

Ale je to oříšek, kde se to vzalo v takové míře? Co to způsobuje?

Vede mě to k otázce, zda to někdo někde také vidí či zda je to jen můj úhel pohledu? Co dělat, když je nic programově nebaví? Všechny a pořádJ

Bílá voda

 Čtení na dnešní den.

Nová doba

 Tak vstupujeme do nové éry. 

Uvidíme, jak to bude vypadat za pět let. 

Snad lépe a radostněji.

Letošní stěhování vyvolalo velkou vlnu lidové tvořivosti. Docela mě pobavila, proto jeden obrázek z FB sdílím. 

Jsem ráda, že je tohle desetiletí za námi. Vnímala jsem ho dost těžce, ztrátu kultivovanosti a úrovně. A těžko se kupříkladu dětem vysvětluje, že něco se nedělá, nějak se nemluví či něco není slušné, když na nejvyšších postech země vidí naprostý opak. 

Teď věřím, navzdory všemu, že se kultivovanost a noblesa vrátí. A doufám, že se nemýlím.

Tak vykročme pravou.

Symbol

 

Volně si pohrávám se svými volebními pocity. Podotýkám, že volby ctím, volit chodím a větu, že volby jsou svátkem demokracie, nepovažuji za žádnou frázi ani za vyprázdněnou

 floskuli. Vždycky volím. 

Ale zdá se mi nyní, jako bychom si žili nové Pražské jaro. Reformní komunismus. 

Vybíráme ze dvou komunistů, národ je nadšený z toho hodnějšího a hezčího. Aby ne, navíc po těch televizních besedách, ale stejně, ještě, aby někde vyšla fotografie, jak oblíbený kandidát skáče do bazénu. 

I když, on má místo toho tu flanelovou košili.

Můžeme cestovat, mluvit, věřit, chodit do kostela, psát, číst.... 

Reformy tedy běží.

Žije se vlastně celkem dobře. Pravda, jen některým, ale řekla bych, že je to většina...?

Otázka je, jak moc můžeme svobodně myslet?!

 O tom tyto volby také jsou. Kolik lidí potlačilo svůj názor a šlo volit podle diktátu médií?

   Pravda, že prezident nemá pro běžný život obyčejného člověka zásadní význam. Je to

 symbol. Symbol, který teď deset let vůbec nefungoval, minimálně já jsem to tak vnímala.

   Baroko pro oko nyní bude výrazně lepší, z mého úhlu pohledu. Tedy, pokud vyhraje

 generál (žádné asociace kupříkladu o Chile, prosím:)).

   Bude to kultivovaný muž, který se, podle marketingu, napravil, což je ve své podstatě také symbol. 

A hodně silný, tedy.

   Nicméně, raději bych viděla symboliku vyrovnání se s minulostí, že jsme dál. Že

 nechceme relativizovat šílenost minulosti, která fakt nebyla jen o tom, že byly fronty na

 banány a mandarinky a nebyl toaletní papír. 

V tom duchu zase dneska nemáme léky a plno dalších věcí. 

O tom to není. 

Hledám tu symboliku jinde. 

A v tomto duchu mě tyto volby dost rozladily. Tolik let po revoluci bych nečekala, že budou padat podobní kostlivci ze skříně. Že nám, jako národu, symbolika minulosti přijde zbytečná a pořád se k ní vracíme v jakési reformované podobě… 

Jsem toho názoru, že komunistické myšlení reformovat nejde. Že bychom měli jít jinou cestou, hledat jiné jistoty.

Ale zjevně jsou ty kořeny hodně pevné.

V nastávající volbě, která je velké dilema hlavně v tom, zda jít či nejít, nakonec samozřejmě půjdu, protože vždycky chodím, a v duchu Pražského jaro dám hlas tomu hodnějšímu a hezčímu.  

A přesvědčivějšímu, protože sledovat ty besedy, což jsem asi dvakrát učinila, svědčí o jeho klidu a vyrovnanosti.

Ale úplně tak to necítím. A po pravdě, ani moc nechápu to frenetické a nekritické nadšení, které někde panuje

Ale asi je to opravdu tak, že kdo nezná nebo relativizuje vlastní historii, musí si ji prožít znovu, na vlastní kůži. 

Tak si to tu žijeme...

I to je vlastně jakýsi symbol, v našem kolektivním vnímání zjevně ten nejsilnější…

Mobilní magie

 

   Mobilní telefon je tak nedílnou součástí dětské existence, že mnozí  jedinci vypadají, jako by s ním byli srostlí. Je jejich přirozenou součástí. Přitahuje jejich pozornost naprosto neovladatelně.

   Často potkávám maminky s kočárky, kde jejich batole kouká do displaye.

Je to určitě pohodlné. Dítě se zabaví. Stoprocentně. Zkuste mu dát knížku, hračku nebo si s ním povídat. Moc náročné a rodič sám by se musel odtrhnout od svého virtuálna.

Největší jistotou je mobil.

   Nechci se zamýšlet nad mobilem u malých dětí. Protože s tím naprosto nesouzním, byla bych jen ostře kritická.

   Chci dumat nad mobilem u dětí školou povinných. Neznám dítě, které by ve školním věku nemělo mobil. Naopak, už v raném školním věku si některé děti uvědomují svou závislost. Umí to pojmenovat.

Neumí s tím bojovat.

To ostatně je i problém dospělých. Neví si s tím rady.

   Co kupříkladu s telefony ve školách? Klasický příklad rozdílného přístupu. Někde zakazují, jinde vybírají a zamykají, další přehlížejí, jinde tolerují, někteří využívají….

Ukazuje se, že přístup k mobilní budoucnosti není vůbec jednoduchý, jak se na první pohled zdá.

Hned první bod pomyslného manuálu může přinášet nečekané problémy.

Zakázat nebo dokonce zabavit?

Zakazování se zdá nelogické v okamžiku, kdy se od mobilu neumí odtrhnout většina dospělých. Příklady snad táhnou, ne?

  Někteří neochotně uznávají, že to o příkladech je legitimní, byť poněkud nepříjemný, argument. Ale tím to většinou končí.

   Přicházejí ovšem další variace. Mohou s telefonem pracovat, vyhledávat, dobrá, ale když celou přestávku (někdy i při hodině) visí na nějaké hře, pak to asi není moc přínosné?

    Chtělo by to změnu, vyvolanou ale jejich vnitřní potřebou, jít se hýbat nebo si povídat reálně, nikoliv virtuálně. Změna ale není na pořadu dne. Bez dospělého příkladu a nějaké motivace to totiž nebude úplně jednoduché.

   Co pozoruji naprosto pregnantně, je velká ztráta soustředění. Každý rok je to viditelnější.  Děti nejsou schopny se déle soustředit. Jsou roztěkané. Skáčou z tématu na téma. Položí otázku a nevydrží čekat na odpověď, už mají potřebu špitat si se sousedem či dělat něco jiného. Začnou jedno téma a ani ho nedokončí, už skáčou na jiné. Ostatní mají zase svá témata, takže poslouchat toho jednoho spolužáka prostě nevydrží.

Je dost náročné udržet je v nějaké jednotné atmosféře, vydržet u něčeho delší dobu.

Vnímám to jako daň za tu jejich mobilní vyspělost. Umí s technikou od malička.

Ale sledují klipovitý svět. Krátká rychlá videa. Je jedno, zda s pointou nebo bez. Rychlá

a další a další a další.

    Dívat se na nějaký film, třeba ze „zlatých šedesátých“, pomalu plynoucí děj, to je pro ně naprosto nepřijatelné. Nevydrží to. Neudrží pozornost. Roztěkanost vládne třídou Naprostá..

Dá se to pochopit. Jejich mozek je atakován takovým množstvím impulsů, že zklidnit ho

 a věnovat pozornost jedné věci je šílené náročné. Neřku-li nemožné.

   Ostatně, něco podobného se děje i s dospělým světem, jen se nad tím tolik nepozastavujeme. Museli bychom totiž lkát sami nad sebou, což lze u dětí skrýt floskulí

 o tom, že to za našich mladých let nebylo.

No, nebylo, ale to neznamená, že je to všemocný argument. Jestli jsem něco opravdu dobře pochopila, tak fakt, že příklady opravdu táhnou.

A pokud je i tento fakt už dneska překonaný, pak vědomí, že vychováváme pro budoucnost, by snad pořád platit mělo?

  A mobilní technika bude pro jejich život nezbytná, měli bychom tedy spíš operovat s vizí, že je naučíme s tím pracovat. Aby to byl pro ně opravdu dobrý sluha, nikoliv zlý pán, jak se většinově jeví.

Ne, že by se to nikdo nepokoušel. Často čtu studie, které na rizika upozorňují a klady zvýrazňují.

Jenomže pak v parku narazím na devět z deseti kočárků, kde se děcko kouká do mobilu nebo tabletu. V MHD rovněž.

   Takže to ve finále vypadá na trochu marný hodnotový boj. Úplně se nehledá střední cesta. Buď jsme mobilní se vším všudy, nebo mobilní svět ignorujeme.

Děti to kopírují. Mají to těžší v tom, že ignorovat kupříkladu ve školním kolektivu mobil, stávají se rázem černou ovcí nebo bílou vránou. A s tím se v dětském věku těžko žije. Navíc, nikdo si s nimi nechce povídat, protože všichni visí na mobilu, tak jsou z kolektivu totálně vyčleněni.

   Tím se oklikou vracím k původní školní premise, zda mobily ve škole zakázat, tolerovat či využívat?

 Asi nejlepší metoda by byla, že když jsme ve škole, tak je učit, jak s tím nejlépe pracovat. 

Ovšem vzhledem k tomu, že naše školství stojí hlavně na švp, které tuto kategorii nezahrnuje, je to asi trochu hudba budoucnosti. Nebo dnešní forma utopie.

 A  tak to vlastně stojí jen na dospělém příkladu:-)

 

 

 

 

 

 

 

 

Časy se mění...

 

   Vždycky, když slyším sugestivní píseň Marty Kubišové, že Časy se mění, vybaví se mi dávné Ovidiovo: čas plyne a tichými roky stárneme, což jsem kdysi za studií uměla i latinsky, ale časy se mění, tak si nyní, asi tím stářím, na tu latinu už z hlavy nevzpomenu. Naskočí mi jen klasické tempora … a něco, prostě časy se opravdu mění.

    Vzpomenu si třeba na dobu minulého režimu, kdy to vypadalo s Husákem na věčné časy, mediálním prostorem zněla českoslovenština ( tu tedy lze zachytit i dnes, v modifikované podobě), rodily se Husákovy děti, vzniklo Husákovo ticho, disidenti se snažili si s Husákem nejen dopisovat, ale hlavně se proti němu vymezit. Zdálo se tehdy, že jeho mandát nikdy snad ani neskončí, ostatně je to druhý nejdéle sloužící prezident. Dokonce i slavné divadlo Husa na provázku se muselo přejmenovat, aby ho lidé vtipně nepřejmenovávali na Husák na provázku.

   A zatímco tehdy byl Husák poměrně nepřehlédnutelnou postavou v povědomí národa, dneska je tomu jinak. Ne snad, že bych v tomto případě truchlila po dávných časech, to vůbec ne, jen mi to přišlo dobré do tématu, že časy se mění.  Nic není na věčné časy, díky Bohu. Když jsem se totiž onehdy ptala studentů, kdo je Husák, zavládlo velmi  hluboké ticho, takřka takové novodobé neoHusákovo ticho.

Pak se odněkud nesměle vynořila myšlenka o Husákových dětech, která ovšem vedla k domněnce, že šlo o nějakého nadsamce, který měl hodně dětí.

Když jsem tuto variantu zamítla, ticho pokračovalo.

Až po dlouhé době se nesměle ozvala jedna dívenka s nejistým dotazem:

„A nebyl to náhodou nějaký prezident?!“

Bingo.

Dobrali jsme se výsledku a mohli jsme diskutovat.

   Časy se prostě mění. Stačí málo a všechno je jinak. Politici, umělci, kultura, sexualita či vyjadřování. V politice je to viditelné poměrně hodně. A tím nemyslím jen poslední desetiletí. Napříč dějinami, nemohu zapřít srdce historika.

Bývaly doby, kdy byl normou absolutismus a nikdo se nad ním moc nepozastavoval.

I otrokářství bývalo ve své době vnímáno jako samozřejmost.

 Myšlení egyptských faraonů, které bylo přijatelné po mnoho staletí, by dnes neoslovilo ani zaryté extremisty.

Asi i osvícený Josef II., který se prohlašoval za služebníka státu, by docela žasl a koukal s očima navrch hlavy.

Někdy je prostě fakt, že časy se mění, opravdu ku prospěchu věci.

Jen na to musí být lidé připraveni.

Což jde v kladném duchu, když se všechno mění k lepšímu.

   Pokud jsou ale časy měněny za horší, je to náročnější. Když najednou přicházejí horší doby, je těžké si na změny zvyknout a vnímat je jako pokrok.

Ostatně, po první republice se časy také změnily a rozhodně to nebyla změna k lepšímu.

   Někteří zarytí pesimisté hlásají, že každá změna je k horšímu.

Někdy s tím také souzním, možná proto, že optimismus nemám úplně vrozený.

    Myslím, že čas poměrně překotných změn prožíváme právě nyní. Zda jsou směrem k lepšímu či horšímu, si většinou interpretujeme podle své vlastní stávající situace.

Je ale zajímavé zažívat fakt, že časy se mění, na vlastní kůži. Jen je dobré si to uvědomit

 a nějak to vstřebat, protože s časem se pojí i další latinské přísloví a totiž, že tempus fugit, čili čas běží. A zadrhnutím v nějaké fázi, nepřijetím změny, může nastat situace, že ten čas už prostě nedohoníme. Nebo naopak předběhneme, takže můžeme akcentovat další pradávné pořekadlo, a totiž, že festina lente, tedy pospíchej pomalu…

    Je tu samozřejmě jedno nebezpečí, že jak jednou začnete ostře vnímat všechny změny kolem sebe, může se stát, že jste označen za zpátečníka. Nebo za starce. Časem totiž nabydete dojmu, že se mění úplně všechno, co si pamatujete.

   Z toho plyne, že akceptování toho, že casy se mění, nemusí být  vždycky bez rizika.

A že je dobré umět rozlišovat, která změna je ku prospěchu a která k horšímu.

   To už se ale do toho zamotávám, protože prostě časy se mění a stručnost se někam časem vytratilaJ

 

 

 

Šetřete...

 Výzva k šetření se masivně šíří mediálním prostorem. Objevila se i řada známých tváří, které z obrazovky vysvětlují občanům, jak nejlépe a nejvíce ušetřit. Jak netopit, nesvítit, kde koupit levné a nejlevnější jídlo, jak nekupovat oblečení, z čeho zaplatit dětem obědy a jak jim vysvětlit, že na kroužky už chodit nemohou, protože v rodinném rozpočtu na ně nezbývá prostor....

Třeba ale mně to přineslo ten efekt, že na slovo šetřit a ušetřit a další jeho varianty jsem se stala alergická. Vadí mi, jak se na nás valí ze všech stran. Sama jsem nikdy zbytečně neplýtvala, panské rady, které se nyní blahosklonně udělují, jsem realizovala odjakživa, jaksi samozřejmě. Zbytečně nesvítit, nevytvářet si doma saunu nadměrným topením, peníze nevyhazovat z okna za zbytečnosti. Někteří moji dobří přátele někdy mluvili až o škudlivosti, což bych tak tedy nenazvala, ale možné je všechno. 

Nicméně, spořit tedy umím. Asi i proto mě tolik irituje, že najednou se objevuje Amerika, že se všude vnucuje šetření jako jediná možná varianta jak se vyrovnat s brutální drahotou, která vtrhla do našich domácností. 

Peníze se mají vydělat, ne ušetřit! 

To jsem četla v jedné z knih Barbory Šťastné a docela se mi to zalíbilo.  

Šetření je navíc v dnešní době hodně kontraproduktivní. Pokud tedy nejsem šikovný investor, odvážný spekulant či hazardní hráč, pak veškeré úspory sežere inflace. Je tedy dost náročné někam peníze ukládat, když odtud plynule mizí. 

Nabádat k šetření z výplaty u těch lidí, co žijí od výplaty k výplatě, je také dost neefektivní, kde nic není, ani smrt nebere. 

Tak jsem nad tím šetřením taková dost rozpačitá. Že prožíváme bezprecedentní krizi, je nabíledni. Některým lidem už dávno zlomily pomyslný vaz zálohy na energie, které se zvedaly takovou rychlostí, že přívlastek kosmickou je skoro ani nevystihuje. Ještě bych dodala, že jejich předepisování bylo dost nepředvídatelné, takže vlastně nějaké hospodaření s rozpočtem, potažmo šetření, se vůbec nedalo aplikovat. 

Jestli se z toho dostanu tím, že budu doma mrznout a chodit potmě, nebudu se mýt nebo jen jednou týdně, tak o tom dost pochybuji. A přitom právě k tomu ono mediální šetření převážně nabádá. Jako by lidé neměli vlastní rozum. 

Takže šetřit by se hlavně mělo v masivním strašení a celou situaci řešit nějak efektivněji než vyšroubováním žárovek na úřadech a vypnutí teplé vody tamtéž... 

Chyba

 Chyba by neměla být traumatem. Nebo cílem písemky. Chybami se člověk učí, neměl by se jimi

 stresovat. Hodně stresovat tedy, protože trochu motivačního stresu rozhodně neuškodí.

    A ačkoliv je práce s chybou aktuální módní trend ve školství, aby se díky chybám děti posouvaly, aby se jich nebály, nejsem si úplně jistá, že tomu tak je. 

Ono to mnohdy nefunguje ani mezi dospělými, za chybu se prostě trestá. Někdy, pravda, jen někdo. Někomu se chyba velkoryse promíjí, jinému se pořád otlouká o hlavu. Ale to je dospělácký problém, neměl by se tak úplně týkat dětí. 

Jenže děti kopírují svět dospělých. Vnímají chyby.

Většinou jim překvapivě úplně nekonvenuje současný módní systém pochval za všechno, vnímají, že dostat pochvalu za cokoliv není asi úplně v pořádku, ale je to výhodné, tak proč se tomu bránit...? 

Chybovat je prostě lidské, mělo by se s tím umět pracovat. Moc nám to ale nejde. Chyby bývají pranýřované a snadno se na ně poukazuje. Dobře se to známkuje, bez chyby jednička, jedna chyba dvojka atd. To už sice moc nefrčí, ale pořád to funguje. 

   Onehdy jsem opravovala testy na dějepisné soutěži. O pravopis tam rozhodně nešlo, přesto mě občas přepadaly mdloby. Jeden by někdy nevěřil, co všechno lze napsat.

Nicméně, cílem byla historie, tak na pravopisné chyby jsem nesměla hledět. Navzdory tomu, že s tím moc nesouzním, respektuji to a připojuji se tím k pedagogickému jásání typu:

„buďme rádi, že mají zájem a o něco se snaží.“ 

Chyby v pravopise jsem nehledala. Cíleně tedy, skákaly na mě bez mého svolení:-). Shoda přísudku s podmětem už dávno nikoho netrápí, nefungují ani vyjmenovaná slova, o stylistice ani nemluvím. 

A tak si při opravování dějepisných textů tiše trpím.

Když jsem ale v jedné krátké odpovědi napočítala si šest chyb, podělila jsem se o poznatek s ostatními. Odpovědí mi bylo pokrčení ramen, tak to prostě je. A ve finále kolegové našli ještě další chybku, kterou jsem přehlédla, tečku nad j. Nebyla.

Ti služebně starší se poté přiznali, že pamatují doby, kdy dávali za takovou chybu zhoršenou známku. Já jako kantorka už ne, neměla jsem odvahu, ale jako dítě jsem to zažila. Dokonce

 i v té podobě, že to v jinak bezchybném textu znamenalo dvojku z diktátu. 

  Dnes by si tedy na to nikdo nedovolil ani upozornit, natož to nějak klasifikovat. Tečky se prostě nepíší. Často ani na konci věty.  Nebo jen tehdy, když si někdo vzpomene. Nějaká tečka na j nebo nad i přeci nemůže o ničem rozhodovat...?

  Rozhodovat určitě ne, ale může být určitým symbolem. Symbolem chyby, se kterou se dá pracovat. Symbolem ukončené řeči. Symbolem i určité pečlivosti, je dobré doplnit nad své j i tečku… 

Na druhou stranu, i bez tečky nad j lze samozřejmě dobře zvládat historii (i jiné obory). Podstatné je, jak se svojí chybovostí pracuji, zda se chybou opravdu poučím nebo zda si zvyknu, že nad chybami se zavírají oči, abych se z toho nestresovala a neměla trauma z toho, že dělám chyby. Zda chyby beru jako zkušenost či zda se na ně vymlouvám. Zda je chyba motivací mi něco vysvětlit či zda se stane onou příslovečnou holí na bití psa....

  Proto chybu vítám a používám. Nedehonestuji.  Ale ani za ni nechválím. Mluvíme o ní. Je potřebná. 

Pořád k jejímu označení používám červenou propisku. Aby byla vidět, ne aby byla zaměnitelná s okolím. Aby se s ní dalo pracovat. 

Ale neberu ji jako fatální. Žádnou. 

Tedy tu ve školním prostředí. 

Protože v životě je to pak trochu jinak a některé chyby opravdu mohou být osudové.

A škola je tréninkové prostředí. Abychom si spoustu věcí mohli vyzkoušet a debatovat, zda je to nutné či nikoliv. Zda je to chyba osudová či jenom z nepozornosti. Uměli s ní pracovat. 

V životě to pak budeme mít snazší. Možná tedy J.

Ale je potřeba vědět, že když se pak žije naostro, tak ta tečka (nad j i jinde) může mít hodně velký význam. Celek tvoří detaily. A některá chyba může být osudová a nevratná. I zapomenutá tečka.

   Proto je asi dobré se na to připravit a umět s chybou pracovat. Netvářit se, že je všechno v pořádku, či dokonce za chybu chválit. Nebát se svých chyb a poučit se z nich. 

Navzdory tomu, že to zní tak jednoduše, je to jedna z nejdůležitějších a nejtěžších věcí, kterou bychom se měli naučit a ze školy si  měli nést do života.

Jak vnímáte chyby vy?

Pohledy zpět

 Takové oddychové nedělní čtení, když nás čeká ten náročný, "osudový" týden:-)

Pohledem zpět se odstartujeme k pohledu vpřed. Snad tedy:-)

Semafor

 Nebude řeč o legendárním divadle, které nese tento název. 

Vždycky mě jen překvapí, kolik dětí, ale i dospělých, nezná tu zkratku, že jde o SEdm Malých FORem. Je to prostě Semafor, což tedy je:-) opravdu legendární divadlo. 

Nicméně, řeč je o semaforu jako takovém, který řídí dopravu, potažmo naše životy. 

A dnes je výročí, sice ne kulaté, ale zajímavé .

 21. ledna roku 1930 byl totiž  v Praze zprovozněn první světelný semafor.  Mezi Václavákem, Jindřišskou a Vodičkovou. 

To je, myslím, docela hezké výročí. 

Dnes je semaforů nepočítaně, mnozí je dokonce i nerespektují a vesele jezdí na červenou.

 Jinde zase semafory nerespektují chodce, zelený panáček ne a ne naskočit a ti opěšalí účastníci dopravního provozu takřka nemají šanci přejít přes křižovatku. Kupříkladu Letenské náměstí je toho smutným příkladem.

Tak takové starosti ale asi v roce 1930 neměli. První světelný semafor byl spíš atrakcí než nutnou potřebou. Dopravu řídili hlavně dopravní strážníci. 

I dnes se stane, že policisté řídí dopravu. Z toho tedy já osobně mám vždycky trochu oči navrch hlavy, jsem po každé dost  napjatá, abych to nespletla. 

To se u semaforu stát nemůže. 

Přesto si mnozí řidiči pletou barvy a vesele si to sviští na červenou. 

Ovšem když chytíte zelenou vlnu, sviští údajně všichni.  Moc často se to ale nestává a navíc nevím, zda to není taková městská pověst, že ve skutečnosti žádná zelená vlna, kromě té rozhlasové, neexistuje. Ale myšlenka je to dobrá. 

Ale  bez semaforu to už dnes nejde. A že jich v Praze je, nejen na Václaváku:-)

A navíc, není semafor jako semafor.

Případně, když už tedy neřídíte, si totiž lze semafor dát i v tekuté podobě, ale to už dnes nejsem schopna pozřít, kdysi...griotka, zelená a vaječný koňak.

Dost velká šílenost:-) 

Ještě se mi vybaví covidový semafor. Další dost velká šílenost.

Nu, opravdu není semafor jako semafor.

Zůstávám tedy u toho dopravního, který dnes slaví své narozeniny:-) 

Zdravý nemocný

Není mým cílem rozebírat Moliera, byť od uvedení jeho stejnojmenné hry uplyne letos 350 let a tudíž se nějaký oslavný text docela nabízí. Já jsem si ale jen vypůjčila název slavné hry k zamyšlení nad nemocností studentů a vůbec, nad naším přístupem k tomu, jak být nemocní. 

Roli nehraje ani fakt, že Moliére se ve své hře opírá do hypochondra. Nemám totiž na mysli hypochondrii jako takovou, která je spíš problémem dospělých než dětí. Dětí většinou marodí proto, že jsou opravdu nemocné. 

No, někdy se jim také nechce do školy, ale to se většinou diagnostikuje jako ulejvání, filmování či stres, který nechci nikterak  zlehčovat a nebudu se mu proto v textu věnovat. Meritem dnešní dumky je klasická nemocnost, která se ve školách v posledních týdnech šíří jako lavina.  Oslabená imunita, kterou aktivně přidusily roušky a izolace, dělá své. Děti odpadají jeden po druhém. V některých třídách se pohybuje sotva pětina celkového počtu.

Ale je leden, tak mnozí hrdinně do školy chodí, protože si chtějí či musí napsat písemku.

Je to samozřejmě za plné podpory rodičů, často dítě přivezou na jednu či dvě hodiny, aby si něco napsalo  a pak šlo domů dál marodit.

 Je to zjevně odraz toho, že ani dospělí často nemarodí, nemoc přecházejí a chodí do práce s rýmou, kašlem, horečkou… Protože prostě musí.

Být nemocní tedy moc neumíme.

Nelze přeci  ani podat plnohodnotný výkon? Když jsem nemocný, nemohu smysluplně dumat nad rovnicemi ani porovnávat literární žánry. Nemusím to dělat. Prostě by to mělo počkat, až budu zcela zdráv a v kondici.

Nevím, možná to vidím jen ve svém okolí, jinde to může být jinak, ale vnímám to jako problém.

Víc nás dospělých, protože my určujeme, jak svět děti vnímají. A jelikož je trendem nemoci přecházet, přecházejí je i děti.

Myslela jsem, že covid tohle změní, ale zjevně se nezměnilo nic. Stále chybí ona odpovědnost ke svému tělu. Svému zdraví  A k okolí.

 A tak pořád chodí prskající děti do školy, nemocní lidé do práce a přesvědčují sami sebe, že je to tak dobře, protože oni opravdu musí tu písemku napsat, ten papír šéfovi odevzdat….

Někde je to chybně nastavené z obou stran, dítě přijde do školy po nemoci a bum, hned dostane test či je zkoušené. Pak asi není divu, že jsou ve stresu a snaží se dopsat, co se dá. Ale řekla bych, že vyhrává tolerance a pochopení, že kantoři chápou, že když je dítě opravdu nemocné, učit se moc nemůže a písemka hned po angíně opravdu není to pravé ořechové. Přesto to tak některé děti mají, prostě si to musí ve škole odbýt, navzdory tomu, že z nosu jim teče a večer měli teplotu. Bojí se být nemocné, že to nedoženou. Kladu si otázku, kde je chyba? Na straně školy? Systému, který často nutí do stejné situace i dospělé a ti jsou, jak známo, předobrazem pro dětské jednání?

Nebo, jak to vidíte vy? Umíte být nemocní?

P. S. Mluvím samozřejmě o běžných virózách či angínách, maximálně tak o chřipceJ

Úkoly

 

Nejsem moc příznivec domácích úkolů, ale nikterak je neodsuzuji. Pokud jsou samozřejmě v přiměřené míře. Nějakou domácí práci také občas zadávám, co ale nedělám, jsou úkoly na prázdniny. Myslím na vánoční, pololetní či jarní, na letní snad nedává úkoly vůbec nikdo. Ale na ty krátké, během roku, často děti odcházejí s hromadou úkolů, někdy takovou, že kdyby to chtěly opravdu splnit, budou jen sedět nad školními učebnicemi.  Mně víc imponuje myšlenka, že o prázdninách si mají děti odpočinout, proto jim žádnou práci nedávám. Ostatně, ani já nechci během svého volna řešit pracovní záležitosti, tak proč by měly pracovat děti? Neříkám, že by se neměly kupříkladu něco přečíst, kouknout na nějaký film, ale to je všechno. I to čtení by mělo být na základě záliby, nikoli povinné četby. Prostě prázdniny by měly ctít svůj název a od školy by mělo být prázdno. Pravda, něco jiného je, když aktivně prokrastinujete a týden prázdnin vidíte jako jedinou šanci, jak smazat všechny svoje resty. To je ale věc osobní, prostor byl, ale nedošlo k jeho využití. Píšeme kupříkladu s dětmi seminární a ročníkové práce. Cílem je, aby si uměly práci rozvrhnout a pracovaly průběžně. Mnozí to ale stejně nechávají na vánoční prázdniny. Za týden to nějak namastí. Pak nečekaně onemocní a rodiče za ně orodují, zda by to nemohly odevzdat později, protože teď mají horečku a nemohou nic do školy dělat. To nemohou, ale byl na to půl roku čas, nešlo o zadání na prázdniny. Termín posunout nelze. Ať hezky pracují o prázdninách.

Ale to je odvrácená strana měsíce.  Jejich boj a jejich rozhodnutí. Nechalo se to až na prázdniny. Pokud pracovaly průběžně, mají o prázdninách volno.  Nedělají nic. Protože mají odpočívat a nabrat síly do další práce. To je také účel prázdnin.

I když po pravdě, znám tolik dětí, co si na prázdniny vlečou tolik úkolů, že to skoro vypadá, že do školy nechodí a jsou to tzv. domškoláci.

Takové prázdniny jsou opravdu pod psa. A to nás teď čekají jak jednodenní pololetní, tak i ty jarní. Uvidíme, co bude s úkoly.

Jak to vidíte vy? Jste pro prázdninové úkoly nebo slastné a odpočinkové nicnedělání?

Deskové hry

 Hry nás baví. Ať už klasické Monopoly či něco nového.

 I karetní hry rádi provozujeme. 

Nejlepší je ale klasické Člověče, nezlob se ... 

Docela mě pobavil fakt, že jednou jeho variantou je i seriálová verze. Tedy, místo figurek postavy z nekonečných telenovel či právě populárních seriálů, k nim kostka a jede se. Nevím, jak se hercům líbí, že jsou z nich figurky...?

 Ale reklama je reklama.

 Mě nejvíc bere klasické Člobrdo... 

A když jsme onehdá na Špulce objevili jeho venkovní verzi, nešlo odolat. Zahrát si pod rozhlednou Člověče, nezlob se, s krásně udělanými figurkami ( zjevně tu opravdu někde sídlí šikovný řemeslník, který tyhle vyřezávané věci pěkně umí), s velkou kostkou, kde hezky vidíte na čísla, na velké ploše, to byl  fakt příjemný zážitek. 

Deskovky jsou prostě super...

Olympiáda

 Právě dnes. Tedy ta dějepisná. 

Milá povánoční tradice v DDM Prahy 8. Každý rok se tam scházíme se dvěma dalšími kolegyněmi a dámami z DDM k soudcování obvodního kola olympiády. 

Letos bylo téma poválečné, Československo v letech 1945-1992. Tedy události veskrze pamatovatelné... 

Děti to bavilo. Mě také.

Potěšila mě velká účast. Zdá se, že o novodobé dějiny je mezi studenty a žáky opravdu zájem. 

A klasicky mě povzbudilo prostředí DDM. Opravdu se tady dětem věnují a mají tady hezké prostory. 

My jsme sice dnes naplnili dávné olympijské heslo, a totiž, že není důležité zvítězit, ale zúčastnit se:-), nicméně i tak to stálo za to. Hezký olympijský den to byl... I Tobiáš byl spokojen:-)

Dvořák jako Dvořák

 Nedávno jsem na netu zahlédla článek s titulkem, že Josef Dvořák slaví osmdesáté narozeniny. Fotografie u textu ovšem zachycovala Jiřího Dvořáka. 

Tak jsem si to rozklikla, co asi tím chce autor říci?

 A s úžasem jsem četla text, který pojednával o tom, jak tedy sice Josef Dvořák slaví ty narozeniny, ale doprovázely to fotografie Jiřího Dvořáka. Mihla se tam zmínka o Televarieté, což je zase Vladimír Dvořák. 

A autor se nikterak nepozastavoval nad tím, že Jiří Dvořák opravdu nevypadá na osmdesát a vesele tam smotal tři Dvořáky dohromady. Je to možná humorné, ale jen na první dobrou. Vlastně o nic moc nejde, byť já osobně bych se třeba asi urazila, kdyby mě teď označili za osmdesátiletou dámu. 

Ale ve finále je to šílený, v tom, jak si dnes někteří jedinci představují novinářskou práci. Co bych si něco ověřoval? Prostě píšu o Dvořákovi a tak o něm něco napíšu. Ještě, že tam nebyla Rusalka a Antonín Dvořák, byť o Rusalce si jistě takový autor, pokud ji tedy zná, myslí, že ji napsal Smetana. 

Jestli je to takto i v případech, které jsou složitější, než herecké narozeniny, což jistě je, tak potěš Pán Bůh. 

Školy jsou tlačeny k tomu, aby vedly děti k mediální gramotnosti. Myslím, že mnoho škol na tom aktivně pracuje.  Učí se, jak bojovat s dezinformacemi, s hoaxy, s fake news...Jenže tohle není ani hoaks ani cílená dezinformace, to je prostě nevědomost, nevzdělanost či docela obyčejná lenost typu, co bych si něco ověřoval...

Takže to s tou mediální gramotností vypadá opravdu bídně....

Je to takové jako hodinky nebo holinky, oboje se natahuje...:-)

Lyžování

 Letošní leden lyžování moc nepřeje, o sněhu a lyžích si spíš necháváme zdát či vyprávět. Přesto leden přináší jedno zajímavé lyžařské výročí. A totiž první uvedení lyží do Čech, jinými slovy první lyžovačku. Tedy přesněji asi skiovačku.-)

Lyže přivezl do Čech velký průkopník mnoha sportů Josef Rossler Ořovský, který je praotcem mnoha českých sportů. O populárních ski se doslechl a objednal si je v Norsku. Ovšem myslel si, že objednává brusle. 

Ski dorazily a co to je? A co s tím?

Vyzkoušet někde na kopci. 

Josef Ořovský spolu s bráchou tedy vyrazili na blízký kopec, kterým byl shodou okolností Koňský trh, tedy dnešní Václavské náměstí. A za šera ho opatrně sjížděli dolů, tedy první kopec, na kterém se u nás lyžovalo, je Václavák. 

Když jsem to říkala dětem a nechala je, ať tipují, odkud jeli, padala různá jména, ale Václavák mezi nimi nebyl. Nabízelo by se hbitě doporučit moji knihu Nic nového pod sluncem, kde se o příběhu Josefa Ořovského také lze dočíst, ale to jsem dětem nenabídla. Abych nedělala reklamu na nepravém místě. Ale tady to zmínit mohu. Je to moje oblíbená kniha, ale je úplně zapomenutá. Tak ji trochu oživuji. Třeba tím dnes populárním lyžováním, které bylo kdysi ski a které do Čech zavedl právně Josef Rossel Ořovský. V lednu. Konkrétně tedy pátého ledna, to bylo výročí. Ale to jsem měla Mikrofórum, tak to připomínám o deset dnů později, aby tam ta lednová pětka byla. 

A abychom si připomenuli začátky lyžování v Čechách. Takoví lyžníci bez Krakonoše:-).

Nicméně, dnešní doba asi učiní z lyžování něco výlučného, neobvyklého. Kdysi, jako děti, jsme mohly lyžovat i my, z nížin. Dnes už kvůli teplu a absenci sněhu fakt není běžné, že by si děti ze středozemí mohly každodenně zalyžovat. 

Pomalu to nebude běžné ani pro horské děti. Kdo bude chtít lyžovat, bude muset vysoko do hor, na ledovec, cíleně. Přirozenost zmizí. Lyžování jako běžný relaxační sport také. Na vrcholové úrovni to bude jen pro ty, co na to opravdu mají. A nejen talent, ale hlavně hodně peněz. 

Nu, Ořovský s bratrem by asi docela žasli:-) Stejně jako odvážní lyžníci, průkopníci lyžování v Čechách. 

Volíme

 Druhý den prvního kola se pozvolna chýlí ke konci. 

V rámci předvolební kampaně poněkud s rozpaky vnímám, jak média postavila "svatou trojici", která jako jediná má šanci uspět.  A na ostatní se tlačilo, aby odstoupili, že nemají šanci. Vlastně je tím totálně diskvalifikovali. Nezdá se mi to tedy moc demokratické. 

Mnozí totiž tomu podlehli a volili nikoliv podle sebe, ale podle toho, jak diktovala média. Podle průzkumu, který odhadoval, kdo má šanci vyhrát. Pokud se ale budeme řídit jen odhady, pak budeme jako celek ještě víc zmanipulovaní než jsme nyní. Nu, uvidíme, jak to nakonec dopadne.  

Vždycky při volbách tak pozoruji ty lidi, co kráčí do volební místnosti a strašně by mě lákalo se zvědavě zeptat, koho budou volit:-).  V duchu si tipuji a odhaduji, kdo asi koho volí, ale naštěstí jsem soudná ( zatím) a žádné otázky nekladu:-) . 

Máme výsledky... Už trochu tušíme, co a jak bude...

Hledíme do dáli, zatím tedy s určitou nadějí:-). 

V Praze je to jasný. Jinak to ale ještě na šampaňské není.....

Badatelský dějepis

 

    Školní dějepis je poměrně často na pranýři. Vytýká se mu kde co. Že je to o datech,

o memorování, že se neučí moderní dějiny a spousta dalších floskulí. Jistě, někde to může být i trochu pravda, ale mnohde jde o automaticky opakované fake news, které se zabydlely ve veřejném prostoru 

a dost těžko se nezasvěceným vyvracejí.

   Moderní dějiny si už vydobyly trochu klidu, přeci jenom snad proniká na veřejnost, že hodně učitelů se jim věnuje a že opravdu nedrží své studenty permanentně v pravěku či v husitství.

 Ale objevují se další výkřiky, na kterých si permanentní kritici školních dějin chtějí udělat jméno.

Neučí se romský holocaust, tvrdí kupříkladu.

Učí, jen ne v tak velké míře.

Neučí se regionální historie, zní odjinud.

Ale učí, jen záleží na kantorovi.

Děti se musí učit data významných událostí nazpaměť.

Nemusí, ale všichni to tak vehementně tvrdí, že tomu věří i děti samotné.  

A tak by se dalo pokračovat. Vždycky někdo objeví cosi, co jeho samotného nadmíru zajímá nebo se stává mainstreamem v mediálních diskusích a hned se vyrukuje s atakem, že se to ve školách neučí. No, něco se opravdu neučí. V dějepise určitě ne. Vždycky najdete něco, co se nevyučuje, není na to prostor, lidé, kapacity…

 Už léta proto prosazuji teorii, že cílem školního dějepisu by mělo být jediné, aby se dějiny dětem neznechutily. Aby školu opouštěly s pocitem, že historie je zajímavá a má smysl. Aby si životem nenesly ten vnucený pocit, že děják mě nebaví, protože to jsou jen data…

Až pak přijde ta životní fáze, kdy historie začne být zajímavá, aby měly na co navazovat.

   Proto jsem víc nakloněna myšlence hledat v dějepise příběhy. Je to trochu proti současnému modernímu trendu, kterým je badatelský dějepis. Ten zní velmi hezky, má skvělé PR:

„děti si na všechno přijdou samostatně, učí se kritickému myšlení, umí porovnávat, vytvářejí si vlastní názor.“

S tím naprosto souhlasím, nicméně přidávám své ale… Aby mohly děti bádat, musí mít nějaký vědomostní základ.

 Aby se dalo intenzivně bádat, je třeba hodně času a ten školní dějepis opravdu nemá.  Zejména v době, kdy humanitní předměty jsou upozaďovány, protože trendem je víc času pro informatiku. Takže není ani moc času bádat.

Sama badatelské způsoby zařazuji hlavně do seminářů, pro starší studenty, kteří jednak mají vědomostní základ a také, to je hlavní, hlubší zájem o historii.

Průkopnicí badatelské metody tvrdí, že se snaží, aby děti pochopily příčiny vzniku historických milníků, porovnávaly podklady z různých zdrojů, ověřovaly si je a hlavně o nich diskutovaly.

Tak, v dějepise diskutujeme odjakživa, ale odjakživa také narážíme na výše zmíněné mantinely, jako je čas, zdroje, chybějící vědomostní základ a v neposlední řadě také zájem. Jsou prostě studenti, které ta historie nezaujme, ani kdyby se učitel na hlavu postavil. A ti budou mít  z badatelské výuky stejný odpor k dějepisu jako ti, co se kdysi museli učit zpaměti data významných událostí.

  U  mladších dětí proto moc nebádáme, spíš vyprávíme, hledáme příběhy, čteme knihy

a budujeme faktografický  a vědomostní základ. Bádají ti starší, ti co chtějí. Protože postavit školní dějepis na právě populární badatelské metodě je podle mě stejná chyba jako postavit ho na memorování.

Prostě, jako vždy, vítězem je zlatá střední cesta. Ta, kterou jednou dojdeme k vlastnímu pocitu, že ty dějiny mají nejen smysl, ale mohu nás i nějak poučit a pomoci nám třeba v těžké současnosti…