Oficiální místa

 Již roky se potýkám s více méně nezodpověditelnou otázkou, jestli ministerstvo školství, mládeže  a tělovýchovy považovat za přínos nebo za nutné zlo. Někdy je to kupodivu docela sporné. Vnímáte-li jako automatické, že každý obor má mít své ministerstvo, je to zcela jistě první možnost. Podobně jako v Bradavicích měli své ministerstvo kouzel, funguje pro nás ministerstvo školství a tělovýchovy. Je to tak zažité a musí to být.

Berete-li v úvahu fakt, že daný úřad vám většinou nijak nepomůže, zahlcuje vás často jen nepotřebnými lejstry a nesmyslnými požadavky, je to bez pardonu jasně druhá možnost.

  Jistě je možné otevřít i jiné úhly pohledu a zajímat se třeba o to, zda daný ministr rozumí svým učitelům, nebo zda je to pro něho jen politická funkce, schůdek v jeho stranické kariéře. Tento přístup by asi byl ještě třaskavější než ona původní premisa. Jenomže jiná relevantní hodnotící kritéria nejsou k dispozici. A navíc se často zmiňuje kontroverzní otázka, zda je ministr empatický vůči školám spíš plus nebo jasné mínus? Na city se přeci ve vysoké politice nehraje?

Po mnoha letech ve školství už asi mlhavě tuším, jak definovat roli ministerstva školství:

Jde o úřad, který eviduje vaše pedagogické chyby a tváří se přitom pokrokově.

Roky jsem se domnívala, že všechny nedostatky českého školství umím nějak pojmenovat, že jsou jasné a uchopitelné. Za skoro třicet let za katedrou jsem rovněž úspěšně zmapovala všechny neúspěšné reformy či pokusy o státní maturitu, přičemž některé aktivity bych si troufla bez nadsázky označit za bizarní. Nicméně, jak praví klasik, člověk se stále učí, proto s údivem konstatuji, že rozhodně není všem pokusům konec.

   Řeklo by se, že alespoň v době nečekané globální krize se ministerstvo pochlapí a nějaká kritika na jeho činnost se bude hledat jen těžko. Avšak ani koronavirový kolaps dvacátého roku nebyl dostatečně intenzivním impulsem pro legalizaci existence ministerstva jako patrona a ochránce školského systému. Nenastala fáze, že by se na odpovědná místa mohly školy spolehnout. Například ohledně informovanosti, záštity či podpory, o té materiální ani nemluvě.

A někdy se zádrhel v komunikaci objevil i tam, kde to dosud jakž takž fungovalo. Třeba v hodnocení. Podle ministerstva se najednou nemělo hodnotit vůbec nic. Nebo v docházce. Netušila jsem, že se tak snadno může z povinné školní docházky stát cár papíru.

   Ale na druhou stranu musím uznat, že ministerské argumenty jsou přesvědčivé. Je přeci neočekávaná situace. A s online povinností ve výuce školský zákon prostě nepočítá.

Zkrátka, komunikace s ministerstvem školství  je pořád ve fázi pokusu a omylu. S představou, že jednou to přeci musí vyjít. Ale není to vůbec jednoduché. Jeden nesmyslný příkaz akceptujete a vstřebáte, další vyvstane. V covidovém období to byla třeba přítomnost dětí ve škole. S okamžitou platností byla přísně zakázaná. Jakoby se řadě předchozích dětských generací zhmotnil utopický sen. Napadalo někdy někoho, že by bylo možné zakázat vstup dětem na školní pozemek? Nebo že by nastala jakási reinkarnace Vernových fantasy představ a dva roky prázdnin nabraly zřetelné kontury?

V covidovém případě to úřady skutečně dovedly do takových absurdností, že se děti nemohly ke škole ani přiblížit. Jejich učebnice a osobní věci, které zde zbyly po nenadálém nařízení vlády okamžitě uzavřít školy, se směly předat jen jejich dospělým zákonným zástupcům za dodržení všech nejpřísnějších hygienických podmínek. Běda, jak by někdo neměl při distribuci zapomenutých učebnic chemie na chodníku před školou roušku a dvoumetrový odstup.

Bylo tedy evidentně žádoucí, aby si pro školní pomůcky svých dětí chodili tatínkové, jejichž dosah paží na ty dva povinné metry většinou stačil.

Učinit ze školní půdy dětem zakázané území se dosud v dějinách nepovedlo nikomu. Tady to fungovalo pod zástěrkou boje za národní zdraví. Zakazuje se odjakživa rychle a snadno. Striktní zákaz ale logicky funguje jen do okamžiku, kdy se někdo (drzý) začne ptát, co dál. Zákaz přeci nemůže mít nekonečnou platnost, to se nepovedlo ani žádné totalitní moci, byť si to zcela jistě přála.

 V okamžiku, kdy je požadováno nějaké smysluplné a efektivní řešení, ministerstvo školství z neznámých důvodů začne mlžit, aby vzápětí veškerá jejich komunikace zmizela spolu se spadlými webovkami a nedostupným telefonem. Když ředitelé škol neví kudy kam, ministr školství s lítostivým výrazem v obličeji, maskovaným firemní rouškou, slibuje něco, co vzápětí jiný ministr rozmetá na kousky.

Slibuji, co jsem slíbil a odvolávám, co jsem odvolal!

Když trpělivě vyčkáváte, ztratíte se v záplavě nicneříkajících frází a nastalou situaci stejně musíte řešit improvizovaně, na koleni.

   Nevím, jak je to možné, ale v našich zeměpisných podmínkách to funguje sto procentně. Dlouho jsme nad tím mávali rukou. O nic nešlo. Najednou ale bylo všechno jinak.

Už o něco šlo.

 Nastala kritická covidová doba a školství přešlo na distanční výuku. A to nebylo jen tak.

Začali jsme se nastalou situací prokousávat. A také objevovat nové dimenze vzdělávání. Všem dole totiž došlo, že co nefungovalo dosud, nenaskočí na první zatleskání. Například zmiňovaná neschopnost komunikace. Řekne něco do médií a za půl hodiny to jeho kolega z vlády vyvrátí.

Oni se snad neumí mezi sebou domluvit?

   Jako v otázce znovuotevírání škol. Zavřít je uměli naráz. Pustit děti zpátky do škol už bylo obtížnější. Každý tvrdil něco jiného. Ministr školství se neuměl domluvit s ministrem zdravotnictví. A do toho jim ještě krafal ministr vnitra, který si na to oblékl výrazně červený svetr. Zjevně podle psychologického návodu, že před agresivní rudou všichni couvnou. Necouvli.

Ale hádali se a k ničemu to nevedlo. Jen tím dokázali vyplnit hlavní zpravodajské vysílaní všech celoplošných televizních stanic, o těch internetových ani nemluvě.

Když došlo na následnou tiskovku, divili se všichni přítomní novináři.

Padaly dotazy typu: „ Kdy se děti vrátí do škol?“ „ Na čem jste se dohodli?“ „Jaký plánujete další postup?“  „ Dle vašeho twitteru  se děti do lavic letos nevrátí, to jste myslel vážně?

„Situaci budeme i nadále monitorovat.“ Odpověděl jeden z nich sebevědomě.

„Ale,“ nedal se jeden z novinářů, „To jste snad dělali dosud! Co bude dál?“

Moderátor tiskovky mu sebral slovo. Skutečně není doba na vtíravé dotazy.

   Jednu věc ale nechápu. Proč těm papalášům není ani trochu stydno? Vždyť oni si doopravdy berou děti jako rukojmí.

Ne, že by nešlo o zajímavý experiment se vzdělaností mladé generace. Zakázat jim přístup ke vzdělání, třeba se v duchu premisy o zakázaném ovoci budou víc snažit?

Otázkou je ale spíš varianta, že na dětech odpovědným místům zas tak moc nezáleží. Hlavní jsou přeci vlastní politické body, to je to, co se počítá. O to víc, čím vyšší je postavení.

Ale třeba jsem jen skeptik a celé je to čekání na Godota. Respektive na ministra školství, který školám rozumí a má je rád. Jak prosté, Watsone, že?

Česká školní inspekce

  Pokud zrovna nečtete knihy Jaroslava Žáka, kde inspekce tvoří vítanou komickou zápletku, lze říct, že inspekce, tedy ta česká školní, není nic moc.  Jako jsou "zuby pohroma huby", tak "inspektorka rovna školomorka"J. 

 No, tento kostrbatý pokus o rým moc nevyšel, leč smyslem sdělení bylo, že inspekce ve škole vždy znamená mírné (nebo i zvýšené) vzedmutí adrenalinu. Jistě, kontrola je nutná, s tím nehodlám polemizovat. Pokud se přichází s cílem zkontrolovat, najít a společně odhalit nedostatky a zjednat nápravu, pak je vše v pořádku a adrenalin se jen tak pohupuje.  Když ale inspektorská výprava pojme svou návštěvu jako Indiana Jones, tedy s cílem skolit co nejvíc nepřátel, vznikne po několik dní ve škole takřka nedýchatelno a adrenalin lítá jako na houpačce.  Hospitace střídá pohovor, po chodbě se procházejí cizí lidé s podezřívavými výrazy v tvářích, občas zastaví vyděšené dítě k náhodnému výslechu a v pravidelných intervalech zavlečou nějakého kantora za dveře ředitelny, kde probíhá rozbor všeho možného i nemožného. 

Nu, jak je vidno, kontrolovat lze mnoha různými způsoby. 

   Vždycky si tak představuji samu sebe, jak při té hospitaci, kdy na vás ze zadních lavic číhavě hledí několik zkoumavých párů očí, nabídnu pánům inspektorům, ať hodinu odučí oni. Ať se přiučím. Leč nic podobného jsem zatím nezrealizovala, naopak, učím i v okamžicích, kdy bych jindy asi rezignovala. Tedy v situaci spojených tříd, apatických dětských výrazů (zdráhám se napsat tupých), absence jakékoliv jejich snahy, neboť i je komando ze zadních lavic paralyzuje, není třídnice, křída, prostě nic....

 A přesto učím, s úsměvem, jako by se nic nedělo. Ani na mapu nezapomínám, vědoma si své dávné zkušenosti z mládí, kdy mi paní inspektorka důrazně, ale opravdu důrazně vytýkala neestetické kalouny nad mapou. Takže mapa hezky upravená, tkaničky srolované, a jde se na to. 

Nu, po pravdě, řekla bych, že se mentalita některých inspektorů za ta léta  vůbec nezměnila, ale zase, abych nebyla nespravedlivá, někteří jsou milí i vstřícní.

  A až se to zpracuje do další kapitolky veselých příhod ze školství, bude to příběh. Předpokládám, že komický. Nebo možná spíš tragikomický....

                        Zatím je to třeba vydýchat. J

Třídní schůzky

Ne snad, že by šlo reflexi dnešního dne, byť i na dnešek připadly u nás třídní schůzky. Byly ale úplně jinéJJJR Rodiče byli milí, vstřícní, příjemní, hezky se s nimi v novém roce povídalo. Jen jestli si to budou myslet i jejich dětiJ.Pro mě to ale dnes byla příjemná, společenská záležitost.
Jsem  ale přesto příliš vyčerpaná, a než abych tvořila nějaký smysluplný text, ponechávám tady ukázku z mé Třídní knížky ...Když už distribuce vázne, nechť se ke svým čtenářům dostává alespoň po kouscích

L L

...............

    Kdysi jsem si myslela, že z třídních schůzek jsou nervózní jen učitelé, pak jsem ale mluvila s kamarádkou, které z třídních schůzek vstávaly vlasy hrůzou na hlavě. Vždycky se strašně bála, co bude, kdo ji zas vynadá, nebo ztrapní před celou třídou. Říkala, že týden před schůzkami nespí nervozitou. To byl pro mě překvapivý pohled z druhé strany. Také jsem mívala trému před třídními schůzkami. V mládí, kdy většina rodičů byla starší než já, a vyprávějte jim pak nějaká moudra ohledně výchovy? Dnes už to rozhodně neplatí, a abych našla rodiče staršího než já, musím se hodně snažit.

Některé školy prosazují strategii scházet se co nejvíce, a pak mají třídní schůzky poměrně častou frekvenci.

Člověk nemusí být ani statistik, a přesto ví, že všeho moc škodí. Většinou rodiče nemají čas lítat tak často do školy, a pokud dítě nemá problémy, vidí to i jako zbytečné.
To je vidět i na rodičovské účasti na třídních schůzkách třeba v čase adventním.

„Prosím, sdělte rodičům prospěch jejich dětí,“ přikazovala nám ředitelka na poradě, která se konala celé odpoledne, aby pak zjistila, že polovina kantorů nemá dostatečné množství známek pro klasifikaci. Než ale vystartovala k verbálnímu protiútoku, jakýsi odvážný hlas se ozval z roku sborovny:

„Stejně nikdo nepřijde, tak je to zbytečné.“

Zbytek porady panovalo dusno. Když schůze skončila, pomyslela jsem si něco o promarněném čase a šla připravit třídu na setkání s torzem rodičovské veřejnosti. Sotva udeřila stanovená hodina, začali se rodičové trousit. Když jsem se pokusila schůzky slavnostně zahájit, dorazili další opozdilci. A po třetím, zdánlivě už úspěšném zahajovacím pokusu, zazvonil někomu mobil, takže jsem zase musela zmlknout.

Nešlo ale o hluboké ticho. Jeden tatínek řešil pracovní spor a dvě maminky hledaly místo, kde sedí jejich bobánek. Když našly, mohli jsme konečně začít. 

Jeden zvídavý otec se překvapivě rozhodl, že začne opravdu u pramene a zeptá se vedení, co bude dál. Kýžené odpovědi se ovšem nedočkal. Nebyl, kdo by mu ji poskytl. Ve škole bylo jen pár rodičů a dezinformované učitelky. Zřejmě se vážně čekalo, že nikdo nepřijde. Vysvětlování proto zbylo na mamince, pověřené nevděčnou funkcí členství ve školní radě. Držela se logiky, co je napsané, platí. To museli uznat i rebelující nespokojenci. Zvláště, když vzali v úvahu, že tady chtějí studovat jejich děti. Ze školy přesto odcházeli s pocitem frustrovaného badatele, který nenašel odpovědi na své otázky.

Ne, že by se nesnažili. Někdy ale snaha nestačí. Je třeba vidět konkrétní výsledky. A ty velmi často bohužel nikdo nepojmenuje. Tím se ovšem objasňuje častá frekvence třídních schůzek. Čím víckrát se vidíme, tím větší je šance, že se něco dozvíme. A přitom by pomohla maličkost, taková elektronická žákovská knížka by dokázala odbourat třídní schůzky téměř na věky. Ovšem je třeba ji začít používat.

Možná by bylo načase atmosféru odlehčit nějakou veselou poznámkou, aby rodiče měli o čem diskutovat. Nad sdělením, že:

„ Plival na schodišti na níže postaveného učitele vyššího ročníku, čímž snížil jeho vážnost,“ by se určitě na třídní schůzce diskuse rozpoutala.

Třídní kniha

...alias moje třídní knížka školních perliček se dnes vydala na svoji finální cestu. Vše je snad na dobré cestě a pořád ještě doufám ve vánoční trh. Je zalomená a čekají ji konečné úpravy. Je nutné věřit, že ji něco neodkladného zase někam neodsune. Takže ladíme, dolaďujeme a děláme poslední vychytávky. Jeden z posledních nápadů byl ohledně ilustrací, lehkých, stylizovaných, vtipných. Tudíž vysílám pobídku. Kdyby nějaká nadaná malířka či malíř chtěli umístit nějakou kresbičku mezi moje perličky, je zde pro to prostor- případně na můj mail. A budeme spoluautořiJ. Jinak jsem na schůzce u pana nakladatele viděla jejich připravovanou knížku o Jiřím Suchém, moc pěknou. Ale o té příště. Dnes vysílám na cestu svoje perličky v @třídní knížceJ

Nomen omen

Poznámka:  Neustále lítá po třídě a posedává na oknech a lavicích.

                               Odpověď otce: Tomu nevěřím. HolubJ“

    Podobných slovních hříček lze ve sborovně i ve třídách objevit celou řadu.  Matematička Tvrdá již svým jménem evokuje přístup k výuce svého předmětu, stejně tak od dítěte, pyšnícího se příjmením Louda, zřejmě nelze očekávat nějaké superrychlé aktivity. Poměrně těžko se mi k tabuli vyvolával Šourek, kterého jsem proto vždycky důsledně oslovovala křestním jménem.  Naopak žák Hrubý úplně sváděl k často nemístnému napomenutí:

„Hrubý, nebuď hrubý“, což po několikerém opakování jistě začínalo být trapné, ale kdo se rád nesměje vlastním vtipům, že?

„Jména si musíte pamatovat,“ kladli nám na srdce na všech pedagogických seminářích. „Nelze dítě donekonečna oslovovat stylem: „Ty v tom červeným svetru“, či „ty s těma odstálýma ušima!“

Moji snahu hledat za jménem i něco víc ovšem většinou považovali za nepatřičnou, protože jméno je prostě jméno a žádné nomen omen není vědecky podložené.

  Když mi jednou dědeček vyprávěl, jak se v jeho třídě spolužáci seřadili do následující komické roviny: Malý, Zajíček, Vyskočil, Tvrdý, Bobek, Vytlačil a Porazil, Kříž, myslela jsem, že si vymýšlí. Asi trochu ano, protože s tímto otřelým vtípkem jsem se setkala i jinde, nicméně jména ve škole hrají poměrně podstatnou roli. Několik okamžiků po vyvolávání usměvavé dívky, jsem podezřívala chemikáře z nekalých úmyslů, když vnadné osmačce stále říkal zlato. V mluvené řeči velké písmeno nezaznamenáte, a že je děvče jménem Zlata, mi došlo až po dlouhé chvíli tupého zírání na rádoby chlípného kolegu.  Každé jméno je hezké, když ho hezky vyslovíš, říkávala moje babička a byla o svém moudru pevně přesvědčena.  Používala ho zejména v okamžicích, kdy jsme v dětských hádkách dokázali v nadávku zkomolit jakékoliv jméno.Ovšem ve škole lze s podobnými poučkami uspět jen velmi těžko.  Mnozí kantoři oslovují pouze příjmením a tam se veškerá láskyplnost rozhodně stírá.  Ve větě „Nováku, nestraš děvčata tím ptákem a odnes tu sovu do kabinetu,“ moc láskyplnosti nezní.   Ještě horší to mají ti, jejichž příjmení přímo svádí k lacinému žertování: „Housko, asi tě pořádně namažu,“ či „Strnade, kam zase letíš?“, potažmo:  „Potůčku, abych tě nevyhnal z břehů,“ nebo „Zelená, nějak jste mi zrudla.“

   Se jmény je ve škole opravdu trochu potíž.  Není to ale programové, ve skutečnosti bych moc ráda láskyplně vyslovovala veškerá jména, která se kolem mě nacházejí, ale ne vždy je to reálné.  Ostatně, takové žákyni Tupé se nad děsivou písemkou z češtiny přímo nabízí říci, že dělá čest svému jménu. Většinou se jedinec ovládne, ale i kantor je jen člověk.  Někdy nadělají starosti i křestní jména. Léta jsem nevěděla, jak oslovovat dívku jménem Perla, protože Perlo ani Perličko mi nějak nešlo přes ústa. Podobně je to s exotickou Mirabé či s vietnamskými jmény, houfně proniknuvšími do našich škol a stejně houfně těžko zapamatovatelnými. Jenže brzy zjistíte, že stejný problém mají děti s vašimi jmény, často ještě rozvinutými o přiléhavou přezdívku.  Jako když se učitelka Pěkná mezi žactvem běžně označuje za Šerednou, o učiteli Teplém ani nemluvě.

   Popravdě řečeno, není to vůbec žádná legrace. Ba řekla bych, že patří ve škole k nejožehavějším. Zvlášť, pokud máte nějaký komplex, který nevhodné jméno ještě podtrhne. Všeobecně se totiž předpokládá, že jméno je vaší vizitkou. Ovšem jak se cítí takový Květoň Ovesný či Prokop Buben už málokdo dokáže pochopit. Ne všichni se s tím vyrovnají a potom má takový Tomáš Fuk či Vinetů Vomáčka dost těžký život. Když tady už jde spíš o nesoudnost rodičů než jen o nevhodně zvolené jméno. A potom také záleží na kontextu. Doma jsme vždycky za nepovedené chování titulovali chlapce jako matěje a dívku jako elišku bláhovou. Pak se vám taková jména přijímají těžko bez emočního podtextu. Ovšem nejen ve školství je nomen omen. Můj správce internetové stránky je Čmuchálek, zatímco faktury má na starosti pan HrabalJ.  Podobně jako v poznámce: 

             „Sleduje mě přes pravítko a směje se, že jsem zelená. Červená!“  

Ostatně, nejcharakterističtějším potvrzením této "teorie" nomen omen je situace, kdy se v Čechách dostal k moci Nečas a na Slovensku Slota. Pořád máme něco společného:-)

Mobilománie

   Fenomén mobilní komunikace už dávno trvale pronikl do školních lavic. Nejen, že se postavení ve školním kolektivu upevňuje pomocí lepší a dražší značky či prestižnějšího operátora, ale telefony se stávají i postrachem kantorů. Vždyť neví dne ani hodiny, kdy se jejich projev objeví třeba na you tube a stane se předmětem všeobecného pobavení. Pryč jsou doby, kdy vrcholem zneužívání rozvíjející se mobilní techniky byla poznámka v žákovské knížce: „Celou hodinu vykřikuje do kalkulačky Pegas a tváří se, že telefonuje.“

Dnešní generace už značku Paegas rozhodně nezná:-)
   Vůbec, díky mobilní technice je vztah školního dítka a jeho pedagoga posunut do jiných dimenzí. Často kantorovi ve večerních hodinách zabliká na display zpráva, co že to mají za domácí úkol na zítřejší první hodinu? Proč pátrat ve svých nedokonalých zápiscích, když se lze zeptat přímo u zdroje. Telefonem se omlouvá nepřítomnost na výuce stejně jako kázeňské problémy.
 Také zprávy ze všech mimoškolních akcí se k rodičovské veřejnosti dostávají mnohem rychleji než by si mnohdy kantoři přáli. Na školním výletě s primou, když učitelka uvolněně přepočítává děti na venkovském nádraží, najednou zazní telefon. Maminka jedné žákyně, copak se asi děje?
„Dobrý den paní učitelko. Víte, že vám několik dětí chybí?“
„Prosím?“
„Volala mi dcera, že zůstali ve vlaku a neví, co mají dělat!?“
„Jak zůstali ve vlaku?“ Ruka s telefonem se najednou nekontrolovatelně třese a hlas vystupuje do hysterických výšek.
„Vy ani nevíte, že vám někdo chybí?“ I druhá strana má podobný náběh do afektu.
„Počkejte, já vám zavolám zpátky. Každopádně vám děkuji za informaci!“
„Jedna, dva, tři………..kruci, tebe už jsem počítala. Jedna, dva, tři……..“ chvějící se ruka nedokáže skrýt nervozitu. „Chybí někdo, děti?“
„Asi Marie, Petra a Magdaléna. A ještě tu není Tereza….“ vypočítávají děti nevzrušeně.
No nazdar, to tedy zavání pořádným malérem. Co teď. Kde je nějaký nádražák?
První příslušník modré armády už delší dobu pozoroval vzrušený dialog mezi učitelkou a dětmi, a hned se aktivně zapojil do hovoru: „Takovou kantorku bych hnal před soud. Neumí se postarat o děti, jestlipak u vás vědí, komu svěřují svoje děti?“
Neschopna jediného slova obrany se paralyzovaná vychovatelka odebrala do kanceláře, nechávaje za sebou pochichtávající se třídu a řvoucího koloťuka. Naštěstí další železničář byl ochota sama, zavolal na další stanici, kde děti vyzvedli, posadili na zpětný vlak, aby si je vystresovaná pedagožka po hodině plné strachu znovu přepočítala na nádražíčku, odkud jim mezi tím samozřejmě všechno ostatní ujelo.
Vydali se tedy, za hlasitého reptání těch, co museli na zbloudilce čekat, polními cestičkami pěšky, přičemž učitelka v průměru každou třetí minutu skupinku přepočítávala. Mobilními telefony postupně uklidnili rodiče, a do tábora nahlásili pozdní příchod. Výlet i zpáteční cesta již proběhly bez zádrhelů.
Kdoví, jak by se celá historka odvíjela, nebýt mobilních telefonů.

 

Porota

Dnes jsem byla vyzvána, abych se účastnila coby porotce dějepisné olympiády. Nebyla jsem tudíž v práci, ale zamířila do DDM v Přemyšlenské ulici, kde se zmíněná soutěž odehrávala. Nedostanu se do podobných zařízení často, tak jsem si zvědavě prohlížela výtvarné a další dílny v hezky opraveném domě dětí. Jelikož nová plastová okna umožnila i nerušený pohyb po chodbách ( loni tam byla neskutečná zima a dnešní sibiřské klima by tam jistě vytvořilo stav ne nepodobný mrazáku),  tak jsem si mohla prohlédnout řadu zajímavých dětských výtvorů. Zdá se, že tady evidentně s dětmi pracují. Olympiáda vypukla v devět. Dětí bylo poměrně dost, celá Praha 8 sem vyslala své historické emisary. Nutno konstatovat, že děti se snažily, ač vítěz, respektive vítězka, byla samozřejmě jen jedna.Samozřejmě i tady byly klasické školní perly, jako hlýna, Ciril a  Metoděj, šicí stroj v pravěku(myšleno tkalcovský stav) či převýchova zvěře- to mělo být zdomácnění:-).  Na vyhlášení vítězů se čekalo v místnosti, kde byl kulečník, šipky, fotbálek, počítač  a mnoho dalších aktivit, které byly pro mladé dějepisce mnohem zajímavější, než klasické dopolední vyučování. Sama bych se nechala zlákat k nějakému kulečníkovému šťouchu, ale nějak se to nehodilo. Slavnostně jsme vyhlásíli pořadí a děti obdržely za odměnu poukázky na knihy dle vlastního výběru, což je cena podle mého gusta. Ovšem porotci nedostávali:-(  Ale byla to zajímavá akce a DDM se mi líbilo. Mnohem víc, než to eskymácké počasí, které mě pořád svádí k tomu zalézt do postele a spát a spát. Nevím, jestli je to díky zimě, ale všechno se dneska zpomalovalo, takže víc než olympiádu jsem dneska nestihla. Alespoň budu mít víc času na večerní žehlení.:-( A zítra vízo (nebo výzo?) Tak všem přeji samé jedničky:-)

Sametové postesknutí

   Na nástěnce stálo, že je třeba připravit program pro studenty. U příležitosti dvacátého výročí sametové revoluce. Kdo má, ať přinese vlastní dobové fotografie.
Otráveně jsem se zašklebila při představě další nezaplacené povinnosti a pro jistotu se podívala na kalendář. Bohužel, žádné školení, do práce musím.
 Vyprávím o revoluci napříč všemi ročníky. Každý rok, dobrovolně a ráda. Když to ovšem dostanu příkazem, až příliš mi to zavání minulým režimem, a věkem unavený spící čertík ve mně se rázem probudí a vzepře. Musím? Nic nemusím, umřít musím, tvrdíval můj dědeček a já se toho hesla statečně držím. Proč bych navíc měla připravovat něco, čeho stejně budou plná média? Dvacet let je dvacet let.
   Kdysi dávno jsem s mladickým elánem zkoušela přenést na studenty tehdejší listopadovou euforii. Zaníceně a kreativně. To jsem ještě nic nevěděla o syndromu vyhoření. Potom jsem začala vnímat čím dál hlasitější útoky médií, že se dějiny dvacátého století neučí, že se tomu učitelé vyhýbají, nechtějí to učit a spoustu dalších neověřených nesmyslů. Neustále. Bojovala jsem s větrnými mlýny pravidelnými besedami s politickými vězni. Marně. Zmiňovala se o tom i v tisku, ale to nikoho nezajímá. Jo, takhle kdybych během výuky znásilnila nějakého studenta, hned by byl mediální zájem. Ale copak někoho zajímá dobře odvedená práce?
Teď vyšlo dokonce ministerské nařízení, které doporučuje věnovat se moderním dějinám  http://www.msmt.cz/. Že se tak už dávno děje, nikoho nezajímá. Dle mediálního obrazu je v naší zeměpisné šířce dějepis jen o datech a končí někdy po první světové válce. Tak to je a přes to vlak nejede. A protože stokrát nic umořilo i vola, natož pak mě, rozhodla jsem se pro vlastní stávku.
  Letos se ode mě o sedmnáctém listopadu nedozvíte ani slovo. Ať to za mě udělají novináři, když jsou tak chytří. Nebo to mohu postavit jako adekvátní k učitelskému snižování platů. O kolik procent dolů, o tolik méně budu vykládat. Zákon trhu ve škole.
  A dětem doporučím, jestli chtějí pochopit revoluční souvislosti, ať si udělají vlastní revoluci. Je, myslím, na čase.  Komunistů na odstranění je tady i dvacet let po revoluci víc než dost, slušnost a tolerance jsou v zásadě cizí slova, kdo bere úplatky, tak se nezblázní, jak tvrdil docent Chocholoušek, takže co s tím?
Zpátky do ulic…

Bonusy ve školství

    Na stravence byla vytištěna cifra dvacet korun českých. Slouží pro odběr jednoho hlavního jídla.
Dostali jsme ji jako bonus od zaměstnavatele. Nevěřila jsem vlastním očím, nicméně nebyl to nepovedený žert. Šlo o tvrdou realitu.
Vyrazila jsem tedy s dvaceti stravenkami v kapse odebrat nějaké hlavní jídlo, a pro jistotu si samozřejmě vzala plnou peněženku. Zcela logicky stravenky nebyly ani na polévku. Číšník si mě podezíravě prohlížel, zřejmě se obával, zda se nestal terčem vtipu nějaké skryté kamery. Kdo to kdy viděl, dvacetikorunové stravenky? Pochopil, až když jsem špitla, že jsem učitelka. Podezíravý pohled se rázem změnil v přezíravý a našeho stolu si přestal všímat.
Chtěla jsem o trapné částce na stravenkách vést diskusi. Nebylo ovšem s kým. Paní ředitelka se tvářila jako bůh štědrosti a vyjádřila se v tom smyslu, že můžeme být rádi, že je vůbec máme.
Potom, co jsem zažila stejný trapas i v laciném lahůdkářství, kde mě dokonce nerudná prodavačka za dvacetikorunovou provokaci vykázala, pokusila jsem se utratit danajský bonus v letenské Bille. A tam se setkávám s vděčným přijetím. Pokladní otupělá nikdy nekončící frontu vždycky u mého placení ožije.
„Co je to?“
„Stravenky,“ odpovídám způsobně.
„A to vám někdo dává?“ podiví se pravidelně jedna starší, zatímco její mladší kolegyně nikdy neskrývá své frenetické nadšení
„Ježíši, to jsem ještě neviděla, holky, pojďte se kouknout, dvacítkové stravenky,“ mává šokovaně mým pracovním benefitem nad hlavou a svolává ostatní pokladní k neobvyklé podívané.
„To jim není trapné, tohle vám dávat,“ suše procedila vedoucí, na kterou jsem narazila u pokladny dneska večer.
Pokrčila jsem rameny. Co jí mám vykládat o zvrácené finanční politice naší školy, která si myslí, a vážně je o tom přesvědčená, že dvacet korun na oběd je neobvyklá štědrost a velkorysost z její strany. A to se rozhodně nikde nechlubím, že deset korun na každou stravenku si musím zaplatit sama. Celkový bonus, který slavnostně dostáváme a jeho převzetí stvrzujeme podpisem, je deset korun českých. Na den a oběd.
   Onehdy jsem se, zcela proti svým zvyklostem, slitovala nad jedním letenským bezdomovcem, a když zase na zastávce žebral o drobné, strčila jsem mu do ruky několik stravenek. Div mi je neomlátil o hlavu.
„K čemu to je, paní?“ sípal svým vyhuleným hlasem. „Tohle já tedy fakt nechci,“ odmítl můj benefit středoškolské profesorky.
A tak si dvacetikorunové stravenky tiše střádám v šuplíku a přemýšlím, co s nimi. Na jednu stranu na ně asi nemáme zákonný nárok, ale když už je dostáváme a někdo nám je nabízí?
Není ta dvacka spíš urážka? Moje sousedka, žena bez jakéhokoliv vzdělání, dostává stravenky ve výši osmdesáti korun. To už se, myslím, docela dobře nají. Určitě i nakoupí, přestože v Bille berou jen pět stravenek na nákup. Rozdíl je mých pět dvacek a pět osmdesátikorunových.
A tak mě trápí nerudovské „kam s nimi?“
Anebo bych snad měla něco říct naší ředitelce?
Jenže je to jako házet na stěnu hrách – záměrně nepoužívám drsnější česká přísloví, která jsou zcela jistě výstižnější.
Zkouším se na věc dívat z té lepší stránky. Prostě lepší něco nežli nic. Už léta si říkám, že bych se to měla naučit, jde ovšem o nesnadný proces, zvlášť pro někoho, kdo je z podstaty skepticus.
Když se nebudu chtít za nabízené benefity naší „firmy“ někde najíst, nebudu s nimi platit ve společnosti,aby se za mě přátelé nestyděli a budu jimi tiše obveselovat pokladní v Bille, rozdám s nimi alespoň určitou dávku škodolibé radosti. To je to něco.
Nic pak vyjadřuje, jak si - a teď kdo? - váží naší práce.

Učitelská reinkarnace

Učitel (ka) zažije reinkarnaci ani neví jak. Stačí chvilka nesoustředěnosti a může se stát slepicí, krávou nebo nedej bože dokonce i sviní. A jsou i tací, kteří se mění i v opačné pohlaví, protože jak jinak si vysvětlit, že svině je i tělocvikář?
Moje nervová soustava ve sborovně opět trpěla v pravidelné jalové diskusi. Kolega se rozohnil a já se stala slepicí. Neskutečné.
Není divu, že jsem vylítla. Vždycky vyletím. Vím to, protože s tím už pěkně dlouho bojuji. Na některé věci jsem byla háklivá už od malinka. V sourozenecké konstelaci jedna dívka a dva bratři to proto někdy pěkně jiskřilo. A reinkarnace tam probíhala i do jiných než jen výše popsaných sfér. Ale to byl čas malin nezralých. Aspoň tak jsem to vnímala. Jenže čas oponou trhnul.
  Když člověk dospěje, už by měl nést za svá slova odpovědnost, protože jednou vyřčené nevrátíš ani párem volů. Doma jsem nikdy o svých učitelích neslyšela nic zlého, a že by se dalo vyprávět. Jenže se ctilo pravidlo, že před dětmi ne. Například když jsme si stěžovali na nějakou do nebe volající nespravedlivost. Většinou se to otočilo tak, že jsme se v pozici viníka ocitli naprosto spolehlivě my.
Koneckonců i my měli hezkou řádku kantorů ze zvířecí říše. Ale i dost takových, které by bylo vhodné pozlatit. Vlastně byly ty jejich síly vyrovnané, tak padesát na padesát. Jen ten přítel na telefonu tehdy chyběl. Pokud šlo o ty drsoně, vnímali jsme je samozřejmě citlivěji. Jak je u toho negace, stává se něco zvláštního. Najednou převládá zobecnění. To, co se nepovede u pozitivního přístupu, jde jako po másle u záporného.
A tak se ze všech učitelů hromadně stávají příslušníci zvířecí říše. Tedy hlavně z učitelek, chlapa abys za katedrou hledal v pravé poledne s rozžatou lucernou.
Cítila jsem se rozladěná. Mám já to zapotřebí, aby mě nějaký cápek nazýval slepicí jen proto, že se podivím nad kouřením primánů na školním dvorku?
Ta verbální uvolněnost mládí mě zarazila. Moje babička by řekla, že si chlapec nevidí do huby a jako takový chce někoho vychovávat?
„Proč nemluvíte slušně?“ zeptala jsem se ho. Mladý adept na kantora se mojí otázce upřímně podivil.
„Jsem mladej, ne?“ vysvětlil s jasným poukazem na to, že slušná a spisovná čeština je nějaká stařecká úchylka.
Pak se divme, že se o současné mladé generaci mnozí vyjadřují s despektem. Zajímavé ale je, že mladý kantor na sobě žádné podivnosti nepozoruje. Dokonce má pocit, že je dokonalý, či lépe řečeno in.
Docela mě začalo zajímat, kam až prostořeký mladík svoji zoologickou exkurzi hodlá dovézt. Naslouchala jsem jeho rádoby cool slovníku a marně pátrala po nějaké myšlence. Nedostavila se. Jen hrubost a vulgarity.
V metru jsem o celé situaci rozladěně přemýšlela, když k mému otupělému mozku pronikl rozhovor matky s malým školáčkem.
„A opravdu ti dala dvojku z angličtiny? To je teda čuba mizerná!“
???
Má tedy cenu se o něco snažit? I když na druhou stranu, reinkarnovat se do čuby a dostat se do rodiny k milovníkům psů je určitě lepší osud než ve zdejší společnosti učit…

A jablka až později, až bude nálada sklízet.

Diagnóza učitelka

    Některé ženy se jako učitelky rodí. Třeba moje kolegyně. Už není nejmladší a řeklo by se, že životem nabyté zkušenosti ji naladí do smířlivé tóniny. Opak je ovšem pravdou. Zmíněná dáma disponuje dokonalou hysterickou fistulkou a na kontě má několik dramatických výstupů jak před studenty, tak před jejich rodiči. Přesto se cítí být dokonalá. Když musí náhodou vysvětlovat své vzrušené excesy a odebrat se kvůli tomu do ředitelny, všichni se radujeme. Ona kontruje: nikdo mě nechápe.

   Prostě si svoji chybu neuvědomuje. Vytkněte jí omyl, bude vás napadat, že jste zaujatá. Sdělte jí pravdu, psychicky se zhroutí.
   Už léta si říkám, že dost bolo školství. Tuším ovšem, že změnit povolání není zdaleka tak snadný proces, jak by se na první pohled mohlo zdát, zvlášť pro někoho, kdo měl celý život prázdniny. Někdy mě napadá, jestli na těch dvou měsících volna nejsem závislá. Jenže s přibývajícími roky narůstá pochybnost, jestli ty volné dni nejsou až příliš draze vykoupené. V posledních letech si ani zdaleka nestačím uklidnit pocuchanou nervovou soustavu a srpen je minulostí. A to ani nezmiňuji, že se v podstatě od konce července intenzivně užírám představou, že se blíží konec a znovu všechno vypukne nanovo. Asi jsem se nenaučila pořádně odpočívat. Vždycky mě deprimovalo, že naše dovolená je tak pevně daná. Klidně bych šla v srpnu pracovat, ale když na mě přijde podzimní splín, ráda bych zůstala pár dní doma. Ve škole nemožné. Od letního cestování pravidelně očekávám stresující setkání s dětmi třeba ve chvíli, kdy vystavuji své špeky vstříc tropickému slunci. Myslím, že to zavinila vyprávěná příhoda o setkání se studentem ve společné sauně. Od té doby si nejsem jistá nikde a ničím.
   A když k tomu máte katastrofickou kolegyni, je asi opravdu načase změnit lokál. Těžko totiž dokážu vydýchat, že zmiňovaná učitelka v okamžicích vrcholné formy zdeptá všechny kolem svým nezdolným ječákem. Siréna za ní pokulhává v délce kvílení, nikoli však v intenzitě. A děti? Na rozdíl ode mě nemohou prásknout dveřmi a zdrhnout ze sborovny, což je vedle k hromadnému zevšeobecnění
o učitelkách ze zvířecí říše.
   Dá se s tím něco dělat? Někdo tvrdí, že učitelka je diagnóza. Rozhodně s tím nesouhlasím. Když ale chci svoji profesi popularizovat, většinou tvrdě narazím.
   Ale i tak se snažím. Ovšem není to vůbec jednoduché. Například dneska ráno mě v tramvaji pozdravil ještě slušný primán. Na celý přeplněný vůz zařval: „Dobrý den paní učitelko.“ Vagón se ohlédl jako jeden muž. Ačkoliv jsem se tvářila, jako že neexistuji, štiplavé poznámky na adresu učitelů celého světa nešlo přeslechnout.
  Ke všemu dítě nabylo dojmu, že by mělo se mnou komunikovat, proto se prodralo až do mé blízkosti, aby snad ti, co si nebyli jisti, kde ta megera sedí, přesně navigovalo. Spolucestující se rázem neusmívají (kdo by se také chtěl přátelsky šklebit na učitelku) a já místo poklidného ranního cestování s knížkou přesvědčuji studentíka, aby mluvil tiše, což stejně nepomáhá.
   Podle pravidla vyváženosti by měl chlapec na příští zastávce vystoupit, ale toho štěstí se nedočkám. Proto raději vystoupím sama s vidinou reálného nebezpečí, že přijdu pozdě na dozor, což mi kolegyně dá náležitě hlasitě najevo. Těžko rozpoznat, které ze dvou zel je v daném okamžiku to menší.
   Tušení samozřejmě nezklamalo, ve škole mě vítá hysterický jekot připomínající hlasovou vlnu tsunami. Mám nutkání praštit ji třídnicí přes hlavu, v čemž mi zabrání snad jen oprávněná obava, že zničený úřední doklad, kterýmžto třídní kniha bohužel je, bych musela vlastnoručně přepisovat.
   Něco takového jsem už jednou zažila a nezůstal mi z toho nejlepší dojem. Nešlo sice o fyzický útok na hysterickou kolegyni, ale třídnice se přepisovala. Ta původní zmizela. Až časem do kuloárů proniklo, že skončila v Egyptě, kam ji odvezl podnikavý student ve snaze znemožnit odhalení jeho záškoláctví.
   Ovšem znovu se trefit do všech kolonek, kterými třídnice disponuje, to byl vskutku nadlidský úkol, kterého bych se nechtěla zhostit podruhé.
  Nikoho jsem nepraštila a zmizela v útrobách školy. Někdy se i řev dětí dá vydržet snáz než čísi afektovaný hovor. Naštěstí změna času působila jako příznivé anestetikum. Zdálo se, že mnozí by si kolem desáté rádi schrupli, a proto nastal relativní klid.
   Možná chce všechno větší odstup. Vzpomeňme třeba vlastní školní docházku. Když se na nás třídní rozzlobila se slovy, že větší blbce ještě neučila, vnímali jsme to jako smrtelnou urážku a přísahali jí pomstou muka pekelná. Dnes už se tomu jen smějeme a vytahujeme další a další příhody, jejichž domnělou bolestivost obrousil čas do příjemné historky na abiturientském srazu.
   Jak ale docílit odstupu v daný vypjatý okamžik? Určitou šanci skýtá sebeovládání. Zatnout zuby, vyloudit křečovitý úsměv a prkenně se odporoučet. S takovým přístupem se dá v české školní džungli docela dobře přežít.
   Někdy se o to pokusím. Jenom nevím, jak dalece vydržím zatínat zuby při každodenních hysterických výlevech své současné souputnice ve zbrani. Určitě to bude cesta Odnikud nikam.

Parkování

  Původně jsem dnes chtěla psát o Odnikud nikam. Mám pocit, že moje propagační aktivity poněkud usnuly a tržní hospodářství si žádá své. Jenomže nakonec je všechno jinak. Jako vždy. Vyprovokovalo mě nové žluté auto(mimochdem skvěle napsané) a hlavně to množství reakcí pod ním.:-) Úplně mě potěšilo, že moje motoristické pocity nejsou vůbec ojedinělé. A to parkování!Dosud jsem se cítila trochu jako exot, který ve svém věku bojuje se stresem za volantem. Člověka potěší, že v tom není sám. A tady je moje šoférská historka. Nutno dodat, že není vůbec ojedinělá.

-   Přijíždím do školy přesně a s radostí ujišťuji, že je kde zaparkovat. Obvykle je prostor pro parkování vyplněn luxusními vozy našich oktavánů. Dnes jsem si tedy přivstala a místo k parkování je zhruba tak ve velikosti menšího hřiště, což mi maximálně vyhovuje. Jinak bych nezaparkovala. Jenže než se rozhodnu, kam svou škodovku umístím, jakýsi dravec už hnízdí na mém vyhlídnutém místě. Prostor, který se mi před chvíli zdál naprosto dostačující, se náhle smrskl jak svetr omylem vypraný na devadesátku (přišla jsem tímto nechvalným způsobem o mnohé dílky mé skromné garderoby.)
Pokud nechci dopustit, aby mě studenti viděli při parkování, a to rozhodně nechci, musím se tam vecpat.
Pro mě tím logicky vyvstal problém takřka neřešitelný. Pokud musím parkovat mezi dvě auta, běžně chvíli popojíždím sem a tam, abych pak pokorně požádala prvního kolemjdoucího, zda by mi nezaparkoval. Před školou se takového trapasu dopustit nechci. A tak se snažím.
  Nervózní jak moji studenti před tabulí šíbuji autem sem a tam a když už si výskám, že konečně, ozve se rána a cinkot skla.
   Nic se neděje, jsem znalec televizních reklam, tak v klidu vystoupím a hledám tu babku, co hází do kontejneru použité sklo.
Jediné sklo, které vidím, je rozbitý reflektor za mnou stojícího auta.
Pane Bože, určitě je to ředitelčino leasingové auto.
To, že nakonec zjistím, že auto patří bůh ví komu, na věci nic zásadního nemění.
Nenápadně zjišťuji rozsah škody.
Snad to pokryje pojištění.
Nechám tam vizitku a otráveně se ploužím do školy.
Až když otevírám dveře, všimnu si, že několik tříd mělo nultou hodinu.
Nalepení na sklo se báječně bavili.
Pokrčím rameny a s třídnicí v ruce jako s pomyslným štítem mířím ke svému kabinetu s vědomím, že učitelka by neměla jezdit jako naprostý trotl. No jako trotl snad nejezdím, ale parkuji jistě. Parkování je prostě moje cesta Odnikud nikam.

Kouzlo nechtěného

Dnes je to takový dvojsmyslný, trochu lechtivý podtext. Člověk se někdy až diví, co všechno vypustí z úst. Vysvětlovala jsem život ve středověku, způsob vedení boje. Snažila jsem se říci, že ti rytíři  bojovali tváří v tvář, nikoli ze zálohy. A vypadlo ze mě, že ve středověku se nestalo, aby vás někdo píchal zezadu. Ještě než jsem domluvila, bylo mi jasné, že je zle. Divoký smích pubescentů mi zlikvidoval celou hodinu, přestože jsem se snažila trapný výrok zjemnit poznámkou, že samozřejmě mečem. To už logicky nikdo neposlouchal. Tak tomu se vskutku říká kouzlo nechtěného. Jen doufám, že to tady nikoho nepohorší, napsané to vypadá ještě hůř než vyslovené. Perličky ve škole prostě neříkají jen děti.

sexuální výchova

„Musíme zařadit sexuální výchovu do osnov,“ připomínala pravidelně na poradě ředitelka, tlačena nemilosrdnými statistikami v médiích a strohými nařízeními z ministerstva.
Naši snahu o sexuální osvětu považovala za nedostatečnou, protože sama nemusela s dětmi na podobné téma hovořit vůbec.
Když nám jednou před vánočními svátky s pohoršením dokazovala, jak jiné školy zvou sexuologa takřka každý měsíc, poznamenala jsem, že v podobných případech zcela jistě kvantita nahrazuje kvalitu. Několik dní poté jsem byla oficiálně pověřena rolí metodika sexuální výchovy. Přemítala jsem, jak zakomponovat sex do dějin a při troše snahy to nebyl zas tak velký problém. Dějiny jsou sexuálními úchyly doslova přeplněné a využít je jako odstrašující příklad se doslova nabízelo. Horší bylo, že jiné informace dětem v hlavách nějak neutkvěly. Tak mi pak v písemných pracích detailně líčily sexuální zvrhlosti starého Říma, či jak Marie Terezie údajně souložila s koněm, přičemž slovo údajně z textu pravidelně vypadávalo. Nic jiného si samozřejmě nepamatovaly.
Ředitelce se moje metody vůbec nelíbily. „To je nevědecké,“ konstatovala nespokojeně. Používala to spojení na našich poradách velmi často.
Pochybuji, že by bylo možné přirozeněji v pubertou zmítané třídě vyprávět něco o sexu. Dvojsmyslnost dokážou najít i ve výkladu o nepravidelných slovesech v anglické gramatice. „Dělala jsem to v pondělí, kdy jsi to dělal ty?“ tázala se nic netušící angličtinářka a nebyla schopna pochopit, čím vyprovokovala nekontrolovatelný hurónský smích.
Se sexualitou ve škole mám tedy určité potíže. V tom měla ředitelka pravdu. Není to ale programové. Ve skutečnosti jsem dětem byla vždycky ochotná zodpovědět jejich choulostivé otázky. Ostatně, copak je něco nepřirozeného na sexuální osvětě?
Jenže občas zjistíte, že vám ty dvojsmysly, narážky a permanentní pochichtávání trochu lezou na nervy. Jako když zadáte příkaz k poznámkám v sešitě zezadu a třída se pět minut dusí hysterickým smíchem. Nebo jejich permanentní osahávání se. Kdo se na to má pořád dívat?
Podle ministerských instrukcí bychom měli využívat každou situaci k šíření osvěty, zejména když jsou u toho média. Jenže nemám ráda Potěmkinovy vesnice. Ani v sexu. Takže požaduji systém, prostor a také nějaké prostředky na realizaci. Nejsme národní obrozenci, abychom pracovali zadarmo.
Za komunistů by za takovou drzost kantora nejspíš vyhodili. Nebo přeřadili někam do kotelny, jak to soudruzi rádi dělali. Doba se zas tak nezměnila, jen kotelnu vystřídal úřad práce. Moje maminka vždycky tvrdívala, že člověk má držet hubu a krok. Taky byla přesvědčena, že sex nepatří na veřejnost.
Nepamatuji se, kdy mi poprvé její ponaučení přišlo nesmyslné. Myslím ale, že v mnohém platí dodnes, přestože se všichni pokrytecky tváří, že všechno je jinak. Přes všudypřítomnou nahotu sexuální osvěta vskutku moc neexistuje a držet hubu a krok musíte od okamžiku, kdy je na vašem výdělku závislý i někdo další krom vás a vašeho mluvícího papouška. Škola je jen předobraz reálného života.
U dřívějších osnov bylo jasné, co se kdy probírá. V dnešním moderním školním vzdělávacím programu lze sex zařadit třeba i do matematiky. Hned vedle ekologie a boje proti rasismu. Na venek to velmi dobře funguje. Zřejmě hlavně na základě mediálního obrazu a módních trendů. Jak ale začne zavádění novinek do praxe, je třeba se rozhodnout. Vykládat slovní úlohy nebo problémy pohlavních nemocí? Popravdě řečeno, někteří kreativci vymyslí příklad, kde se počítá procento nakažených syfilidou při prvním pohlavním styku, ale mezi ně vskutku nepatřím. Což je možná zásadní chyba, protože pak by se mi nemohlo stát, že mi maturitní ročník bude bezelstně předkládat omluvenku z venerologie. Snažila jsem se být taktní a na nic se neptat, když se ale venerologická omluvenka šířila třídou jak lavina, pokusila jsem se dopátrat příčiny hromadné nákazy. Výsledek byl překvapující, ba řekla bych až komický. Moji osmnáctiletí studenti vůbec netušili, co se pod pojmem venerologie skrývá. Prostě sehnali za úplatu razítko a vesele pobývali za školou, aniž by věděli, co svou omluvenkou způsobili. I z toho důvodu se snažím ředitelce vyhovět a šířit sexuální osvětu kudy chodím. Proto jsem se také asi v dějepisné písemce, která se sexem vskutku neměla co do činění, jako odpověď na otázku, jak že se nazývají latinsky letopisy, dozvěděla, že to jsou orály. Málokdo pochopil, že chlapec zaměnil správnou odpověď anály za slovo, které mu evokovalo něco, co už někde slyšel, ale nevěděl kde.
Ne všichni to ustojí. Já naštěstí zatím ještě ano. Když si vybavuji ty nechtěné komické situace, musím se smát. Ředitelka už mi ani nevyčítá nedostatek invence. Konstatuje vždycky jenom apaticky: „ Jen aby nám na škole nevypukla sexuální revoluce!“

opět je tu čtvrtek a nová kapitolka- tentokrát Učitelé v Nihgt clubu

Občas se upřímně zasměje celý učitelský sbor. Třeba, když se puritánská postarší dáma ve sborovně přizná, jak excelovala před výrazně pubertální sedmou třídou. Každému z učitelů se nesčetněkrát přihodí jakési přeřeknutí, ale představa, jak seriózní bioložka s vážnou tváří místo termínu tyčinky a pestík nutí žáky, aby si pamatovali „pičinky a testík,” pobavila i suchopárnou dějepisářku, která se posléze přiznala, že v osmičce místo odměřeného
„ je mi to fuk,” s vážnou tváří konstatovala, že „ je mi to šuk!”
Ovšem žactvo vládne invencí mnohem bohatší, a proto děti dokázaly rozveselit život nejen sobě, ale i celé ulici. Vítaným zpestřením života dítek školou povinných se totiž stalo otevření Night clubu v těsné blízkosti jedné základní školy. Všichni zvědavě obcházeli dům s provokativně červenými záclonami a dotěrně nahlíželi za plot ve snaze spatřit něco víc. Největší zájem ovšem vzbudila „nástěnka”, která se brzy po zahájení provozu objevila
u domovních dveří. Spoře oděné dívky na barevných fotografiích ve vyzývavých pózách se staly lákavou pobídkou ke každodennímu zastavení všech žáků, prvňáčky a jejich tatínky nevyjímaje.
Jaké bylo ale překvapení, když se v této „výkladní skříňce” objevila barevná fotka celého pedagogického sboru. Nějaký podnikavec z řad dětí využil každoročního fotografování, zmocnil se společného snímku kantorů a vystavil ho u dveří nočního podniku. A tak mezi polonahými slečnami vyčnívala velká barevná fotografie plně oblečených učitelek s vousatým panem ředitelem uprostřed. Nad originální výstavkou se každodenně bavila celá ulice včetně veškerého žactva. Až po několika dlouhých dnech nechtěné exhibice jedna všímavá učitelka fotku nechala odstranit, ovšem nyní se před ožehavou nástěnkou pravidelně zastavují nejen žáci a jejich otcové, ale i celý učitelský sbor. Co kdyby…?

.....................závdavek- nelze jinak:poznámky musí jako první

Poznámky
Přestože zmínka o humorných poznámkách se trochu rovná nošení dříví do lesa, protože kdejaký vtip ze školního prostředí začíná komickou poznámkou rozzuřeného učitele, jemuž vztek zatemnil schopnost sepsat smysluplnou větu, nelze tento fenomén českého školství úplně pominout. I sem totiž pronikl neúprosný pokrok. Zatímco naši rodiče a ještě i my jsme nosili ze školy poznámky typu:„Směje se mi za zády do očí,” či „Snědl spolužákovi učební pomůcku,“ a jiné chronicky známé výroky, dnes se v žákovské knížce můžeme dočíst, že
„Při hodině telefonuje z kalkulačky, vykřikuje O2 a nahlas komentuje zadání slovních úloh.”
A protože mobilní telefony skutečně dorazily už i do školních škamen, nastala situace, kdy paní ředitelka na poradě už nemohla snést neustálé vyzvánění telefonů svých kolegyň,
a proto jim doporučila: „ať si laskavě zapnou vibrátory,“ čímž uvedla do rozpaků zejména postarší členky sboru, které mobilní techniku nevyužívají a o vibračním zvonění nemají ani potuchy.
Stejné rozpaky způsobil i nekompromisní příkaz vedení, že učitelky nesmí mít dlouhé nohy.
Ředitelka ovšem ve skutečnosti měla na mysli dlouhé nehty, které údajně mohou způsobit dětem zranění. Zda úmyslné či neúmyslné, už nerozváděla.
Starší kantorka na poradě varovala své kolegyně, že v osmé třídě se chlapci baví nadzvedáváním sukní mladé učitelce. Využijí jejího zaníceného vysvětlování a pravítkem vyzvednou její dlouhou sukni, aniž by vzbudili její pozornost.
„A která to je?” Zvědavě se zajímala začínající rozesmátá češtinářka.
„Ty, holčičko, bohužel ty,” sdělila jí s lehce káravým přízvukem v hlase stěžující si třídní
a dodala, že nejen minisukně, ale ani dlouhé sukně nejsou vhodným oblečením mladých učitelek na druhém stupni. Poté odkráčela do výuky, kterou v rozrušení z bouřlivé porady zahájila: „Prasím, sedněte si!”
Ovšem nejen kantoři mají své perly.
Od žáků se zase dozvíme, že symbióza je soužití dvou orgasmů, venku je averze místo inverze a že roztržitost mého otce zavinila, že jsem se narodil. To ve slohové práci na téma Rodina. V osmé třídě jsem se dozvěděla, že ve slově “hřbitov” se píše y. Odůvodnění přišlo následovně: „Přece se tam také bydlí!”