Kuchařky

 Kuchařky patří do té množiny nepedagogických zaměstnanců, které ministerstvo z nějakého důvodu nechce platit. Jako by si mysleli, že jídlo do školy nepatří. 

Ať to platí někdo jiný. 

Nebo možná vycházejí z vlastních zkušeností, těch tolikrát kritizovaných jídelen ve sněmovně, kde se za jídlo neplatí skoro nic. Asi si pak myslí, že je to tak všude a že tady prostě ti pečení holubi opravdu skáčou na talíř samotní. 

A aby to školní kuchyně měly ještě zajímavější, připravili jim soudruzi na vyšších místech /tam, kde všemu rozumí/ onen spotřební koš. Aby děti jedly zdravě, tvrdí se v něm. A zásobují jí luštěninami, kuskusem, špenátem, vodou.... Zakazují, respektive omezují sladká jídla, vlastně cukr jako takový. 

Zní to samozřejmě hezky a vznešeně, aby děti jedly zdravě a pestře. Jen by mě zajímalo, jestli takový úředník někdy v té jídelně opravdu byl. Děti do toho klofnou a nesou to vyhodit. Někdy ani to ne. Rovnou to vyhodí. 

A to se děje často, s novou vyhláškou to jen narůstá a bude narůstat. 

Jistě, oponenti nám budou tvrdit, že školní jídelny vaří hnusně. To je takový relikt minulosti. Prostě se to tvrdí, ač tomu tak dávno není. 

Sama mohu třeba dosvědčit, že naše jídelna vaří fakt dobře. Přesto to vídám. Jak děti všechno vyhazují. Nebo mnohé vyhazují 

A kuchařky, které se snaží, teď musí čekat, kdo je zaplatí. Má to být zřizovatel, ten náš asi platí, byť fluktuace ve školní jídelně je i tak velká. 

Ale slyšela jsem v nějaké reportáži, že to fakt není pravidlo. Někde na to prý v rozpočtu nejsou peníze. Navzdory tomu, že platy kuchařek jsou spíš podobné podpoře v sociální nouzi než opravdové výplatě.

 I tak se radní některých čtvrtí či měst tváří, že na to nemají. 

A co asi mají kuchařky dělat? 

Úplně nejlepší je hledat si práci jinde, což mnohé dělají. Ale práce neroste na stromech, takže to není zrovna nejjednodušší řešení.

Ti, co zbývají, pak musí připravovat jídla dle spotřebního koše za minimální mzdu. 

Asi, až odejdou všechny a ve školách zavládne hlad, pak to třeba někomu dojde. Že nepedagogickými pracovníky ve školách by neměli pohrdat. 

Zatím tedy pohrdají, řekla bych že takřka veřejně. Asi si myslí, že je to jídelna jak ve sněmovně. Všechno je tam dobré, levné a v dostatečném množství. A jak se to tam dostalo, kdo to vyrobil a kdo to zaplatí, to se už většinou neřeší.

 Škoda.

Osobně bych jim tam poslala pořádnou dávku UHO. Aby se vzpamatovali.

  

Titulky

 Videa, nejlépe ta krátká, zaplavují internet. Většinu je dělá umělá inteligence. Nebo je alespoň titulkuje. Pravopis tak dostává totálně na frak. Prostě, piš jak slyšíš. 

Na sociální síti v nějaké učitelské skupině jsem zachytila dialog ohledně vyjmenovaných slov. Akční aktivisté, z řad rodičů i pedagogů, se tam pohoršovali nad tím, že některé učitelky (většinou jim přidali přívlastky typu stará, blbá, zaostalá) pořád ještě nutí děti, aby se naučily vyjmenovaná slova.

K čemu jim to je, rozhořčeně se tam přeli nad zkostnatělým školstvím a jasně deklarovali, že tedy oni nic takového podporovat nebudou. Jejich děti se to rozhodně učit nebudou. 

Nemusí  a nebudou. 

Dost hlasitě se tam projevoval i šéf scio škol, který je v tom podporoval a snad vyjma vulgarismů s tím naprosto souzněl. 

Už dávno se do podobných diskusí nezapojuji, byť pořád mě ještě některé názory dovedou rozladit, překvapit ba i naštvat. 

Ale každý svého štěstí strůjce, takže když to tak chtějí, nechť se nic neučí. Jen to pak vypadá dost divoce, na těch sítích. 

Videa, kterými jsem začínala, jsou dnes často otitulkovaná. Viděla jsem reklamní blok na nějaké punčochy, asi dobré, zdravotní, elegantní a já nevím, jaké ještě. Opakovaně tam tvrdili, jak je to příjemné pro vaše lítka!!!!

A nikoho to nezarazilo!?!

Stejně jako můj oblíbený podcast Přepište dějiny, který se "pyšnil" titulkem o tom, jak se spisovatelé stávali svědomým národa!?!

 A to za poslech chtějí peníze, protože už jsou herohero?!

Předpokládám nějakou AI, protože oba pánové, kteří podcast připravují, by to snad nepřipustili. 

A nebo nevím. 

Punčochy pro svoje lítka bych si prostě z principu nekoupila, stejně jako se mi nechce platit za svědomý národa. 

Ale na druhou stranu, vypadá to, že jsem v absolutním oslabení, většinou to nikomu nevadí. A tím, jak se to ty děti přestanou učit, to stejně za chvíli přestane být relevantní, protože to nikdo nerozezná. Stejně jako těžko budu rozeznávat, co je pravda a co ne. Protože je tu nová modla AI. A trend nic si nepamatovat. 

Tak hurá do divoké budoucnosti, myslím si já. ...

 

NG slaví

 Národní galerie už existuje 230 let. 

Původně to byla Obrazárna, kterou vlastenci založili v únoru 1796. Byla to šlechtická elita své doby, která se rozhodla galerii založit. Byli to Kolovratové a Nosticové a Šternberkové. 

Prostě modrá krev.

Postupem času se z vlastenecké společnosti stala státní instituce, která si dnes říká Národní galerie Praha. Celý tento víkend galerie oslavuje tím, že vstup do jejích expozice je zdarma.

Tuto možnost nevyužijeme, určitě tam budou davy lidí a to pro mě návštěvu galerie dost devalvuje. Raději v klidu a v menším množství lidí. 

Ale určitý smysl to jistě má. Přijdou i lidé, kteří by jinak do galerie nezamířili. A třeba se chytnou a budou se vracet. 

Odkaz na program oslav je zde

Knihovna

 Během týdne jsme se  s primány vypravili na výpravu do knihovny. Do městské knihovny, respektive do její pobočky v Libni. 

Ta hlavní, na Mariánském náměstí, ta je nyní v obležení turistů, kteří si touží vyfotit Krénův Idiom. Ten, který tam stojí již řadu let a roky to nikoho nezajímalo. A najednou fronty?

Občas mě napadne, jestli alespoň někdo z té fronty ví, kdo je Juraj Krén? ¨

A co vůbec znamená idiom? 

Po pravdě, asi nikdo. 

Ale ani to není nijak stěžejní myšlenka mého dnešního psaní. Jen se mi to tam tak zatoulalo, při zprávě 

o návštěvě knihovny. 

Studentské návštěvě. 

S hlavním cílem, seznámit malé primánky s fungováním systému knihoven.

Libeňská pobočka je podle paní knihovnice nejkrásnější v Praze. 

A patrně má pravdu, místo v bývalém mlýně je opravdu krásné. 

Krom knih zde nabízejí i kávu, deskové hry, posezení...

Nové věci jsme se dozvěděli všichni, já i děti. 

Mě třeba zaujalo, ba i překvapilo, plno věcí. Samoobslužnost knihovny, kupříkladu. Pak kreativní dílny knihovny, že si lze, na knihovní průkazku, někde půjčit šicí stroj a něco si ušít, nebo něco vyrobit v truhlářské dílně. 

Taková kreativní místa nabízí knihovna tři. 

Pak také, že existuje i artotéka, kde se půjčuje umění, ale lze tam i kreativně tvořit. Prostě samé zajímavé věci nabízí knihovna. Stojí za to ji navštěvovat, každou, nejen tu v Libni. A raději tedy tu s knihovníky. Tu samoobslužnost, která je hitem doby a vedlejším efektem AI, tu tedy opravdu moc nemusím. 

 

Olympijský únor

 Těžko hledat měsíc, který by měl k optimismu dál než únor. Je krátký, často studený, někdy šedivý, většinu nevlídný.

Snad právě proto se nabízí lákavá varianta tomu nějakou formou utéct.

Letos se to doslova samo nabízí.

Čeká nás totiž olympijský únor. Sportovci vyrazí do Milána, my ostatní k televizi.

Někde určitě vzniknou i olympijské parky, kde si zájemci budou moci vyzkoušet různé sporty, zkusit si, jaké to je stát se na chvíli biatlonistou, krasobruslařkou nebo alespoň nadšeným divákem s kelímkem čaje v ruce.

Olympijské hry patrně klasicky přinesou jistou dávku souznění, kdy budeme držet palce

a v případě úspěchu používat oblíbený plurál, ve stylu, že vyhráli jsme zlato.

Opráší se i myšlenka olympismu, že není důležité vyhrát, ale zúčastnit se. To v případě neúspěšných reprezentantů, aby se to dalo nějak omluvit.

Pro letošní únor je to asi hlavní téma, minimálně pro sportovní část národa. Program je daný, emoce zajištěné.

Ale olympijský únor teoreticky má co nabídnout i těm, kteří běžně sport sledují jen okrajově. Právě 

v oné myšlence pohybu, ať už skutečného, nebo alespoň symbolického.

„Ve zdravém těle zdravý duch,“ říkali sokolové, a i když je toto heslo starší než většina televizních olympijských přenosů, se sportem souvisí dodnes víc než dobře.

Lze ho tedy využít i v olympijském únoru. Třeba s vizí, že spousta problémů se dá rozchodit, ze starostí se lze vyběhat, napětí vyplavat, myšlenky si srovnat při obyčejné procházce. Nemusíme hned lámat rekordy ani si pořizovat olympijskou výstroj. Stačí dát tělu signál, že má jít vpřed, a duch se často přidá sám.

Olympijský únor tak nemusí zůstat jen u obrazovek a medailových tabulek. Může být i nenápadnou výzvou, jak se pravidelně hýbat, jak fandit, sdílet emoce, a třeba se i inspirovat. Protože někdy opravdu není důležité vyhrát. Někdy úplně stačí se zúčastnit, vlastního února, vlastního pohybu, vlastního malého závodu se zimní únavou.

A to už je vítězství, které si v únorů může připsat každý z nás.

 

Setkání v Benešově

 Včerejší beseda v Benešově. Povedená. Alespoň mě to těšilo. Krásné prostředí archivu. Tady jsem tedy byla poprvé. Knihovna zdejší prostor využívá pro besedy a přednášky. 

Vždycky mě překvapí, že na mě přijdou diváci a posluchači. Jsem vždycky připravena, že nemusí přijít nikdo. Ostatně, mám zkušenosti i z té druhé strany, když já někoho zvu a pak napjatě čekám, zda ti posluchači přijdou. 

Když jsem ten host, myslím, že umím přijmout, kdyby nikdo nepřišel. Nebo třeba jen jeden člověk, uměla bych si povídat i s ním. 

Ale tentokrát přišli. A kupodivu i docela dost, prostor se zaplnil celý. Svou pozornost měl i Tobiáš, které většinou vítali a zdravili dříve, než mě. Což je klasika a běžné, nikterak mě to neudivuje. 

Posluchači byli pozorní, vnímaví, kladli i zajímavé otázky. Je to takový balzám, oproti škole, nemusím o tu pozornost a diskusi bojovat. 

Bavilo mě to celé dvě hodiny, byť na začátku jsem se trochu bála, že dvě hodiny neumluvím. A ejhle, šlo to samo. Pak ještě cesta zpátky do Prahy a den skončil. Řekla bych,  že úspěšně:-)

Souvislosti

 Některé souvislosti jsou na první dobrou neviditelné. Musíte je chvíli obracet v hlavě, jako když hledáte ztracené brýle, které máte celou dobu na nose.

 S jejich odhalením pak přichází jásavý aha efekt.

 Tedy jen pro někoho.

Někdo to ví dávno, jiný objevuje Ameriku.

Třeba jak souvisí únor se zakazovanou svatbou v květnu?

Květen, lásky čas, býval překvapivě kdysi označován za měsíc nevhodný k sňatku. Svatba v máji značí máry, říkávalo se.

Moc jsem to nechápala, zejména v odkazu na již zmiňovaný máj, lásky čas.

Vysvětlení leželo v únoru. Byla tam nečekaná souvislost. S měsícem, který kdysi býval nejdrsnějším obdobím zimy. V roce 1929 byla u nás údajně naměřená teplota přes mínus čtyřicet stupňů Celsia.

Nevěsty, které se v květnu vdávaly, pak většinou v únoru rodily.

A často zemřely, zima si vybírala svou daň.

A tak vznikla obava, která se časem změnila v pořekadlo, které se ustálilo v lidových pověrách.

A pořekadlo o květnu nevhodném ke stvrzení sňatku přežilo déle, než by jeden čekal.  Nečekaná souvislost, řeklo by se.

Ale právě ty má únor v oblibě.

Navíc, takových podobných život jistě nabízí přehršel.

Únor už je dávno očištěn, už ani není hoden svého původního staročeského označení úmor. Málokdo dneska už rodí při minus čtyřiceti, a máje se svatbami jen hemží.

Přesto i dnešní únor nabízí překvapivé souvislosti. Nečekané propojení všeho se vším, Každý si může najít tu svou, od přírodních analogií přes antialkoholické vypětí suchého února  až k historickým konotacím.

Souvislostí prostě únor přináší poměrně hodně, navzdory své délce, která ho vůči ostatním měsícům trochu handicapuje.

Nu, tak vybírejte, z celé palety únorových souvislostí. Můžete klidně znovu propojit únor s láskou, nikoliv tou květnovou, ale po novu, tou valentýnskou. Jen najít tu správnou souvislost…

A když žádnou nenajdete, klidně si ji vytvořte. 

Únor je pro nové pranostiky jako stvořený

 

Protiklady

 Protiklady se údajně přitahují, minimálně podle dávné české pranostiky. 

V únoru máme protikladů poměrně dost, je to po všech stránkách zvláštní měsíc. Nabízí nám obžerství i zdrženlivost, koblihu i popel, muziku i ticho. Je měsícem masopustu i půstu, a to už samo o sobě je docela protiklad.

Ještě se tančí, zpívá a smaží. Masopustní veselí připomíná, že radost se nemá šetřit a že svět není jen práce a povinnosti. A sotva dohraje poslední dechovka, přichází Popeleční středa. Najednou se mluví o míře, o řádu a o tom, co všechno bychom mohli nebo měli oželet.

Je to buď typický únorový protimluv nebo naopak, snaha o nějakou rovnováhu. Už to, že jde o měsíc nejkratší, svědčí o jakémsi vyvažování.

Únor vlastně připomíná, že život není ani nekonečný karneval, ani souvislá řada zákazů. Že občas potřebujeme vypnout a jindy zase přidat. Že smích i ticho mají své místo v našem životě. A někdy dokonce ve stejném kalendářním týdnu.

Možná právě proto působí únor tak rozporuplně. Je krátký, a přesto dlouhý. Chladný, ale už

 s příslibem světla.

A mezi masopustem a půstem si každý může vybrat, kde se právě nachází. Někdo ještě smaží koblihy, jiný už přemýšlí, čeho se na chvíli vzdá.

Únor nám prostě nenutí jedno jediné tempo. Nabízí možnost se nadechnout, zasmát i ztišit.

 A připomíná, že rovnováha není nuda, ale umění.

Přeji vám příjemné a úspěšné únorové vyvažování.

 

Hromnice

 Můj oblíbený svátek světla. Na Hromnice o hodinu více. 

A opravdu to tak je. Je déle vidět, odpoledne je výrazně delší. Ráno to ještě tolik nepociťuji, ale odpoledne ano. 

Vlastně jsem to nikdy vědomě neměřila, jde o pocit a zažité pořekadlo, prostě tomu věřím, bez ověřování. Je více světla, více energie, víc optimismu. 

Prostě svátek.

4A ještě k tomu 2.2. takže i číselná magie. 

Někdy mě napadá, čemu tu hodinu "navíc" věnovat? Sportu? Kavárně? Lidem? Nebo třeba knížce?  

Mohla by to třeba být taková výzva k procházce navíc, k nečekanému setkání či nějaké neobvyklosti, kterou vybočíme z všední rutiny. 

Ale většinou zůstane jen u pocitu a přemýšlení, nijak ty Hromnice neobzvláštňuji. Jen je prostě mám ráda. 

Někdy si tedy pouštíme ten pradávný americký film, na Hromnice o den více. To je taková hezká tradice. A dobrý film, který baví i po letech.

Někde jsem četla, že k Hromnicím patří i rámus, s odkazem na boha Peruna. Tím hlukem se má vyhánět zima. 

S tím tedy úplně nesouzním, to radši zapálím svíčku hromničku. 

Ono je k dnešku asi pranostik povícero, mě ale nejvíc bere ta světelná. Protože je to signál, že ta lepší část roku už se pomalu rozbíhá. 

Lze na to jít i marketingově, jako že příroda nabízí hodinu zdarma, Jako takovou iluzi. 

I s tím lze na Hromnice docela dobře existovat. 

A slavit, protože vždycky je dobré najít nějaký důvod k oslavě. Třeba k té dnešní, světelné. 

Dobrý přírodní marketing. 

 

Sametová

 Konkrétně celý název je Léta sametová. 

A jde o román od Štěpána Javůrka, který se hodně - a dobře- věnuje oblasti Sudet. Tak jsem zvědavá za reflexi revoluce:-)

Rok co rok

 Rok co rok se to opakuje, děsivý školní leden. 

Už několik let zpátky si říkám, že by nebylo od věci v lednu onemocnět a do té práce nechodit. Nic by se nestalo, nějak by to doklepali i beze mě. 

Já bych si odpočinula a ušetřila nervy, energii a iluze. 

Protože před pololetním vysvědčením je ve škole peklo. Alespoň v naší škole, jinde to třeba mají jinak. 

Já to sice také pokaždé chci jinak, ale nějak se mi to nevede. Naši studenti jsou totiž nastaveni na dobré známky.  A to často i bez ohledu na to, zda na to mají, zda je předmět baví, zda celý půl rok pracovali. Prostě cílem je mít ty jedničky, s nějakým slovním hodnocením vás většinou pošlou do háje. 

A tak je tu doba písemek, opravování, zkoušení a dialogu o tom, zda to je na jedničku či ne. 

Osobně totiž nejsem moc příznivec známkování, spíš mi jde o zájem a aktivitu, a to se moc nepotkává 

s touhou mít dobré známky. Někteří je pak chtějí nejlépe skoro zadarmo. 

A tak se koncem ledna už sotva vleču. Vyčerpaná, otrávená, rozladěná. Rok co rok se to opakuje. Naštěstí je to úspěšně za námi, vysvědčení už je doma a nyní je tu takový klidnější únorový mezičas. 

Opakovat se to bude zase v červnu, ale tam je to zředěné vidinou letních prázdnin, lépe se to snáší. Leden je fakt děsivý. Vyčerpané jsou děti, učitelé i rodiče. Všechno jede na sto procent, respektive na sto deset procent. 

Naštěstí už je leden v propadlišti dějin a nastává ta lepší část roku. 

Teď se chvíli zas bude chodit do školy normálně, bez intenzivního tlaku na megavýkon. 

Světla

 Ještě před ukončením loňské světelné sezóny ve Žlutých lázních jsme stihli návštěvu.

 Světelný park. 

Snaží se o zachycení dominant Evropy. 

Moc hezké využití zimních Žlutých lázní. 

Jistě, předvánoční atmosféra je tady patrně jiná, hezčí, ale i lednová návštěva měla velké kouzlo. 

Jako lednový bonus pak lze jistě připočítat i fakt, že tam nebylo tolik lidí, šlo tedy o příjemnou večerní procházku. 

Korunovanou opečenými špekáčky, které tady nabízeli k vlastnímu opečení. No, v lednu jsem si buřta na ohni neopékala ani nepamatuji, tak jsme toho s radostí využili.

Takže při sečtení všech bonusů, včetně lednového vuřtu, šlo o super dárek za vysvědčení. 

To se prostě povedlo. 

A už se také těšíme na letní Žluté lázně, na sluníčko, teplo a koupání ve Vltavě. A na cestování, ty světelné evropské dominanty nás inspirovaly a nalákaly....

Polovina

 Dnes. První půlka letošního školního roku je za námi. 

Vysvědčení.

Měl by to být slavnostní okamžik, ale u nás je to běžný den. Děti se učí a někdy, jak se to hodí do rozvrhu, dostanou vysvědčení. A pak se učí dál, někteří až do půl páté!!

To je sice šílené, ale zastánci tohoto ukončení půlročního snažení tvrdí, že volno mají zítra, tak co...?!

Dejme tomu, že je zítra volný den (nazývat ho prázdninami se mi příčí, maximálně tak prodloužený víkend). 

I tak si myslím, že by si to dnešní vysvědčení zasloužilo slavnostnější rámec. 

Dnes k tomu tedy, jako na objednávku, napadl sníh. Lze tedy na onen prodloužený víkend vyrazit do hor.

Focus

 Včera jsme se zúčastnili natáčení pořadu Focus Václava Moravce. Je zaměřený na mladé lidi, tudíž pro naše studenty jako dělaný. Nabídka zaujala třicet studentů, kteří se mnou vyrazili do památníku na Vítkově, kde se natáčení konalo. 

Název zněl Konec feudalismu, což mě trochu zmátlo, přála jsem si nějaké historické paralely. A ono to bylo o penězích, ostatně  jako vždy, o peníze jde až v první řadě. 

Setkání bylo předepsáno už hodinu před natáčením, před přímým přenosem. Doporučený dress code, smart casual. 

A také teplé oblečení, měli jsme očekávat chladnější prostředí. 

Byl nám nabídnutý prostor pro dva dotazy, které jsme využili. 

Celé to byl tak trochu pánský klub, ženu do debaty nepozvali. 

Studentů tam byly mraky. Překvapivě, z celé republiky. 

A tak zatímco já jsem to považovala tak trochu za "náročný" výlet, který nám zabral asi čtyři hodiny času, nevím, co to bylo pro studenty kupříkladu z Českých Budějovic? 

To je tedy pro mě hodné obdivu, taková ochota vycestovat z takové dálky. 

My to v tomto kontextu měli za humny. 

Těšili jsme se na přímý přenos, mělo to být rovnou v televizi. Leč, idiot na zamini a jeho sms zprávy, které podle mě musel psát pod vlivem alkoholu, což pubescenti často dělají, že se opijí a pak píší věci, nad kterými svět žasne, tak ty  způsobily mediální politickou krizi a Focus byl přehozen do záznamu  

a odvysílaný bude bůh ví kdy. 

Nicméně, i tak to byl zážitek, veskrze příjemný. Zaskočilo mě ale, že někteří studenti neudrží v hlavě větu a svou otázku tak museli mnohokrát opakovat, protože ji nebyli schopni říci na první dobrou. V tomto ohledu pak musím pochválit naše studenty, ti to dokázali. Takže kapka přihřáté polívčičky:-).

Kaňkou na jinak příjemném natáčení byla tedy šatna. Museli jsme si odložit kabáty,  ale tak zoufale pomalé šatnářky už jsem dlouho neviděla. 

Čekání na kabát pak bylo skoro delší než samotné natáčení. 

Nicméně, vše špatné zapomenuto, pozitiva převládají, Václav Moravec byl skvělý, děti to bavilo, mě vlastně také, tak se už jen těšíme, kdy konec feudalismu půjde v televizi.