Boj s pokrokem

Mám takový zjednodušený pohled na některé nevyhnutelné změny a na to, jak se někde brání pokroku. Jistě jsou v tom i jiné atributy, ale toto je můj pohled běžného, koncového uživatele, který ve finále na tyto aktivity doplácí.

 První je „moje oblíbená Česká pošta.“ Zde bych minimálně množstvím textu mohla konkurovat Čapkovi, ale na rozdíl od něho by moje Pošťácká pohádka rozhodně nebyla laskavá a plná pochopení. A to dnes ani nechci kritizovat věčné fronty či fakt, že balík do ruky mi ještě nikdy do ruky nedošel, nebo že slogan: 

„Dnes podáte zítra dodáme“ je v podstatě klamavá reklama. Spíš mě zaujalo, jak to pošta řeší. Má obrovskou konkurenci, v podobě sms zpráv, mailů, zásilkoven…. Poštovní řešení je takové, že zdražíme! Ne, že zlepšíme služby, aby stálo za to je využívat. Naopak. Ty věrné šílence, kteří stále využívají služeb tohoto molochu, vyždímáme ještě víc.  Posledním geniálním výmyslem je dvojstupňové doručování, za doručení ze dne na den si připlatíte. No, poštu už moc nevyužívám, i tak by mě zajímalo, jak se to bude kontrolovat či reklamovat. Zaplatila jsem první stupeň doručení a dopis došel za dva dny. Někdo mi ty peníze vrátí? 

To těžko, je to prostě jen další forma zdražení.

   Stejnou metodu využívá i další veřejnoprávní instituce, televize. Ta, v době internetu, kde lze vidět mnohem víc než oni kdy nabízejí v hlavním vysílacím čase, jde dokonce ještě dál, nutí vás koupit si nový televizor, nebo alespoň set top box. Je to v dost pravidelném cyklu, není to tak dávno, co se něco podobného dělo, aby se to nyní s velkou slávou opakovalo. Buď si kupte zase novou televizi, nebo set top box. Ten je ale většinou natolik nepraktický či poruchový, že si stejně časem musíte koupit novou televizi.  

A pak vám Česká televize v sobotu večer nabízí padesát let starou sérii o Četnících … A zjevně se vůbec nestydí, protože to je její obvyklá programová skladba. Podmíněná povinným poplatkem. 

A novou televizí, nyní!

Pravda, ani jednu službu nemusíte využívat, pošta je nahraditelná jinými formami, televizi je lépe nemít (paradox je, že  dle litery zákona nemůžete mít bez poplatku ani jen ten aparát, třeba na filmy, ale to je zase jiná otázka). Jen je zajímavé, že jde o veřejnoprávní služby, které se takto chovají ke svým klientům. 

A v době mailů či you tube kanálů se chovají vskutku velmi pokrokověJ

Čertovský den

Dnešek je zasvěcen čertům, andělům a Mikuláši, který slaví svátek až zítra, ale slaví se dnes. My, Jitky, tak přicházíme zkrátka, protože všichni dnes vnímají svátek Mikulášův, případně čertí ch rarachů, nikoli. To ale nemá být studie sváteční vnímavosti, ale vlivu čertů na naše nejmladší. Moderní doba přináší řadu rozporuplných názorů na tento tradiční český zvyk, přičemž většina ho spíš odsuzuje. Je barbarský, děti se bojí, stresují a bůh ví co ještě. I z tohoto důvodu je v mnoha rodinách návštěva nadpřirozené trojice nevítaná. Osobně si nemyslím, že je to úplně dobře a vlastně mám spíš pocit, že ty děti jsou o mnohé ochuzeni. Nemluvím samozřejmě o násilnických opilých maskovaných čertech, kteří si v masce (někdy fakt děsivé) hojí své komplexy a děti (a nejen je) opravdu vystraší. Tak ty ne. Myslím normální, klasickou trojici, kde čert dělá bububu, anděl chlácholí a Mikuláš moudře káže a vychovává a obdarovává. Trocha strachu myslím dětem vůbec neuškodí. A dokonce jsem slyšela během dne vyprávění, jak taková návštěva posílila důvěru v rodiče, v jejich pevném objetí návštěva proběhla. A dítě vědělo, že ho ubrání, nedají a čertí návštěva tak jen posílila vzájemný vztah. A to, myslím, ve fungující rodině je. Takže odpírat dětem tento zážitek se setkáním nadpřirozena je asi velká škoda. Přesto to hodně rodin praktikuje. Ale zase hodně asi naopak, vzhledem k množství čertíků a andílků pobíhajících v ulicích dlouho do večera. Takže asi každému dle jeho gusta. K nám domu čert, anděl a Mikuláš, ve své klasické a normální verzi, měli přístup odjakživa. A mají i dnesJ

Slavíme

Všechna letošní listopadová výročí si nějak připomínáme. Ať už to byly Dušičky, nebo pád Berlínské zdi, Den válečných veteránů, svatořečení Anežky České či výročí Sametové revoluce s odkazem k roku 1939. Dokonce máme i několik projektů na dané téma. Je to listopad plný emocí. Někdy mi stačí slyšet Modlitbu Marty Kubišové, abych byla naměkko. Navíc mám pocit, že to tak rychle uteklo, spoustu věcí z oněch dramatických dnů už si ani nepamatuji, co ale nelze zapomenout, je ten pocit, atmosféra, nálada. Nic podobného už se nikdy neopakovalo. Ani při těch letošních velkých oslavách. Sem tam nějaký záblesk, návrat emocí, ale jen takový slabý odvar. Také kapku zahuštěný tím, co aktuálně prožíváme, jak se k té minulosti stavíme, jakou máme současnou reprezentaci, kam to všechno směřuje..... Vytváří to zase jiný koktejl nálad, který má někdy takové zvláštní příchuti. Ale ve finále jsem ráda,  že stále ještě můžeme slavit, že je co slavit a že to má určitou důstojnost. Byť stále je co zlepšovat:-). 

Samoobslužné pokladny

Hit současného prodeje. Náš zákazník náš pán už zjevně neplatí. Nebo to jen tak odlišně vnímám. Prostě samoobslužné poklady vnímám jako degradaci zákazníka, úpadek prodeje a odmítám je akceptovat. U nás na Letné teď frčí. Po rekonstrukci Billy zlikvidovali systém klasických pokladen a nastavili systém samoobslužných. Takže už si nenakoupím. Pravda, v Bille jsem byla, leč nově nastolený trend mi přinesl maximálně tak zvýšený tlak. Asi tři skutečné pokladny sice zůstaly zachovány, ale tam je fronta delší než u mauzolea. Fronta je i u těch samoobslužných, protože to lidé neumí, jde jim to pomalu, neodsýpá to. Takže nenakupuji. Jsem toho názoru, že v obchodě, kde většina zboží je stejně předražená, nechám tolik peněz, že mi to snad může prodavač/ka spočítat. Když jí to navíc ještě vyložím na pás a zase z něho sundám. Ač je sdílení všeho dnes děsnou módou, já nechci sdílet něčí práci. Mám dost té své a když už hodlám utrácet svoje vydělané peníze, očekávám za ně mít i nějakou protislužbu.
 V sobotu v podvečer jsme to v Bille, na Letenském náměstí,asi z nedostatku dobrodružství či co, zkusili znovu. 
A ejhle, žádná změna. U jediné klasické fungující pokladny na mě poněkud nevybíravě haleká prodavač, patrně slovenské národnosti, ať se do fronty neřadím, on že končí. Ptala jsem se ho ( na rozdíl od něj klidně a slušně), kdy ho tedy někdo vystřídá, že chápu, že končí. Štěkl jen, že nevystřídá a ať jdu pryč.  
Šla jsem tedy za nějakým odpovědným zaměstnancem zeptat se, kdy přijde někdo jiný k pokladně. Choval se stejně neurvale, jako ten u pokladny. 
"Nikdy," štěkl. "Jsou tu samoobslužné pokladny." 
"Ty ale já nechci," vysvětluji stále ještě klidně.
"A co já s tím jako, nejsou lidi!" štěkal dál. 
No, to už jsem moc klidná nebyla, ale ovládla jsem se a se slovy, "...tak si, pane, ten můj nákup strčte...
napjatě čekal na můj vulgarismus, který by mu jistě dodal argumentační sílu....
....zpátky do regálu.." zaskočila jsem ho. 
Vrazila jsem mu přeplněný koš do ruky a odešla jsem. 
Ale naštvaná jsem byla. Co je tohle za službu? Copak jsem  prodavačka, abych si sama markovala nákup? A vůbec, ty ženy které by zde pracovaly, a třeba i rády, jsou bez práce? Abychom my tady mohli vesele sdílet jejich práci? A napadá mě v souvislosti s tímto nesmyslem plno dalších nezodpověditelných otázek. 
Abychom to ve finále s tím sdílením nepřeháněli....
Samoobslužné pokladny prostě za mě ne. 
Až budou úplně všude, pak si asi nenakoupím nikde. Zatím ještě mohu tam, kde se pořád ještě cítím jako zákazník. Sice už dávno ne jako náš pán, ale i jako zákazník zatím ještě dobrý. Ale jako obsluha pokladen nakupovat nechci!  

Slavní Jaroslavové

Nemyslím si, že jméno Jaroslav je výrazně frekventované v naší současné hitparádě mužských jmen. Je docela možné, že číselně jej předběhne nějaký Kevin či jiné cizokrajné jméno. Ale i přesto má Jaroslav pevné místo v naší novodobé historii. Oba českoslovenští držitelé Nobelovy ceny nesou jméno Jaroslav. Naivně jsem si léta myslela, že jde o dobrou mnemotechnickou pomůcku pro studenty, kteří by si tak oba pány mohli lépe pamatovat. Ale studentům je to většinou srdečně ukradené, a jelikož jim to pravidelně připomínám, každý rok je to pro ně nová zprávaJ. A tak mi to nedá, připomenout oba Jaroslavy i zde. A to hlavně proto, že v pátek uplynulo  60 let od dne, kdy Nobelovu cenu za chemii převzal Jaroslav Heyrovský. Polarograf, o který tady jde, sice objevil již v roce 1922, ale cena přišla na řadu až v roce 1959, 25 října.  Jde tedy o docela kulaté výročí, které stojí za připomenutí. Po panu profesorovi je pojmenována i nějaká planetka či kráter na Měsíci. Ale hlavně je to první český nositel Nobelovy ceny. 

Ten druhý Jaroslav je pak básník Seifert, který cenu získal v osmdesátých letech.

 Jiné laureáty nemáme, byť navrženi byli mnozí. Třeba Čapek, Vrchlický, Havel, letos Kundera. Ale zatím jsou takto poctěni jen dva slavní Jaroslavové. Což snad stojí za to, abychom si jejich jména zapamatovaliJ Zvlášť, když je letos tak kulaté výročí!

Slavík

Milovníci dlouhých románů si přijdou na své. Příběh z okupované Francie. 460 stran. Ale velmi hezky napsané, čtivý příběh. Dlouho jsem kolem něho chodila, pak jsem neodolala a knihu zakoupila. 
A jsem ráda. Moc hezké čtení. Zajímavé. Věci, o kterých se moc nemluví, jak to měly ženy za války. Co se dělo za frontou....
                                                           

Panství Downton

Závěrečný film celé seriálové ságy.  Někde v tisku jsem zachytila reklamní slogan, že Panství filmové plátno sluší. A mohu potvrdit. Je to kouzelná kostýmní podívaná, na velkém plátně výrazně efektivnější než v běžném televizním podání. Taková příjemná cesta proti proudu času, výlet do minulosti či pohádka pro milovníky historie. Nic kontroverzního se tam neřeší, žádná hrůza neukazuje, takže takové milé pohlazení po duši. Nakouknutí do starých dobrých časů, sice v růžových brýlích, ale to ve finále nikomu nevadí. 
Užili jsme si prostě krásný film.

O mrtvých jen dobře

To se říkávalo za našich babiček. Dnešní doba už zjevně takové ohledy nemá. Ba naopak, živí si na mrtvých nahánějí své politické či novinářské body, potažmo zásluhy. Staví se do role morálních veličin, které dobře vědí, jak se zachovat a jak by se byli zachovali oni. Střídají své morální soudy s adorující slepotou těch druhých, a nějak se vůbec neřeší pieta, smutek, úcta k pozůstalým. Prostě hon a kopání do mrtvoly. Zviditelňování se.  Snaha o maximální sledovanost na úkor všeho, hlavně etiky a míry. 
Je to celé taková smutná zpráva o naší době. Jak to máme nastavené, co uznáváme a ctíme, koho a čeho si vážíme. Jestli si vůbec něčeho vážíme?
Mám z toho takovou pachuť na duši. A lepší už to určitě nebude, tolik optimismu v sobě nevydoluji.

Velké prádlo

...Ve Stromovce. Vypadalo to tak.  Všichni jsme si mysleli, že zdejší bezdomovci vyprali a suší oblečení. 
Ale při bližším ohledání jsme zjistili,že jde o upoutávku na ochranu životního prostředí. 
Nu, jak vidno, nejen Greta bojuje:-)
    Vůbec, životní prostředí a klima je téma dne. Souzním s ním, byť s tou švédskou dívenkou nesympatizuji. Nevěřím jí to. Ale to je jiná otázka. Každopádně, problém pojmenovala, je zde a je třeba se mu věnovat. Však se také média a svět předhánějí v tom, kdo se 
k tomu nějak vyjádří. Ale dost si odporují. Třeba současné mistrovství světa v atletice je podle mě pro životní prostor dost škodlivé. Když vidím to vyklimatizované prostředí, které imituje venkovní závody? Když vidím tu megaspotřebu plastů při půlnočních bězích... ?  A vody vylité na rozpálený asfalt? To se moc neslučuje s celosvětovým bojem za ulehčení planetě...
Ale jak vidno, za peníze jde opravdu všechno. Atletika v zemi, kde o ní nejeví zájem a kde je takové vedro, že i dýchat je namáhavé... Nebylo by lepší tyto peníze věnovat na ochranu klimatu a závodit někde, kde se to dá normálně, přirozeně?  
Nu, jak vidno, každý to má s tou ochranou přírody jinak, dle svého vlastního PR. 

Umřel

Věděli jsme, že ten den jednou přijde. Často mě napadalo, co bude potom, jaký vůbec bude ten den?  A na druhou stranu jsem si myslela, že tady asi bude věčně... 
Ne, nebyla jsem jeho primární a vášnivou fanynkou, ale ráda jsem si ho poslechla. Že konec přijde zrovna dnes, mě ani ve snu nenapadlo. Vlastně jsem si myslela, že některé jistoty jsou tu navždy.
 A pak se to opravdu stalo. Z první zprávy, na kterou jsme ještě nevěřícně hleděli, se stala lavina dalších a dalších oznámení, zpráv a fotografií. 
Dnešek je ten  den, kdy umřel Karel Gott. 
Uf.
A proti všemu očekávání mě to vlastně rozesmutnilo. Překvapivě hodně. Odešel s ním další kus mého mládí. A nejen mládí, celého života. Co jsem živa, byl tady. 
Co bude dál? 
Nic, život jde dál. Jen je to takové jiné. Podzimně nostalgické.
Bylo by pěkné, být stále mlád, ale život to vidí jinak. 
A to, že nebyl nesmrtelný, to je pro mě ztracená další životní jistota.
                                  Je mi to líto. 

Voda

Výstava u Kramářovy vily. Zajímavý počin.

                                                  To je tedy spotřeba, v některých zemích.....

Impresionisté v Praze