Apríl na dohled

 

   Duben nabízí několik žurnalistických výročí, kupříkladu založení Národních novin, u jejichž zrodu stál otec české investigativní žurnalistiky Karel Havlíček Borovský. Narodila se Kamila Moučková či v roce 1978 zemřel Ferdinand Peroutka. Samé velké osobnosti. Reálné.

   Zajímavý v tomto kontextu se jeví zejména fakt, že v současnosti si ambice na psaní novinářských textů činí razantně nastupující umělá inteligence. Údajně dokáže okamžitě a střelhbitě napsat text na jakékoliv téma. A navzdory dubnovému datu nejde o apríl. Zato názory na umělou inteligenci jsou různorodé a proměnlivé jako duben sám. Někdo ji vítá a vidí v ní obrovský potenciál, jiný ji zavrhuje, mnozí se jí bojí. Mě zatím přivádí spíš do rozpaků. Ne snad, že bych nechtěla přiznat názor, ale nemám svůj vztah k umělé inteligenci dostatečně vyřešený.

   V podstatě souzním s dubnovou atmosférou, jednou ano a vzápětí zase ne. Jako aprílové počasí. Tvrdit, že umělou inteligenci odmítám, by znamenalo zařadit se do kategorie zpátečníků, což rozhodně nemíním. Mám ráda moderní technologie a těší mě hledět hodně do budoucna.

 Můžu ale prohlašovat, že umělou inteligenci vítám, když v některých okamžicích mě opravdu děsí? Trochu jsem si pročetla informace o různých chatbotech či dalších jiných umělých variantách. Mají za vás dělat vaši práci. Za děti psát slohy, za novináře investigativní reportáže. Některé zdroje dokonce upozorňují, že se vytváří řada profesí, které budou AI nahrazeny. Novináři či spisovatelé jsou na první straně.

Pravda, dějiny se opakují. V nastupující průmyslové revoluci se hnutí rozbíječů strojů také bálo, že je nahradí stroje. No, nahradily, logicky. Vývoj nelze zastavit. Jsme o dvě stě let dál a nehrozí, že by nás nahradily stroje. Nyní se polemizuje o tom, že budeme žít v symbióze s roboty a číst elaboráty od umělé inteligence. Nejen Havlíček by zíral, i Karel Čapek by, nevěřícně listujíc svým R.U.R., docela koukal. A co teprve Komenský, který mluvil a psal o polidštění školního prostředí. A ono dojde k její transformaci na umělou inteligenci. A polidštění AI s sebou může nést vize, které dosud patřily jen do amerických filmů.

Zajímavé je zapojit se do diskuse o AI na sociálních sítích. Hodně tam přispívají fanatici. Někteří tvrdí, že umělá inteligence nahradí učitele, novináře nebo spisovatele v řádu několika měsíců. Nebo že naopak, právě začala cesta do pekel.

  Na tom je hodně povzbuzující právě ta aprílová nestálost. Jako že ode zdi ke zdi. Nikde neví, co bude zítra, jako aprílové počasí. Možná je proto duben tolik oblíbený měsíc, že přináší napětí, dobrodružství a překvapení. Třeba se časem ukáže, co je skutečná realita a co umělá idea. Co bude investigativní a co umělé. Jak moc to rozeznáme…

 Vítejte v dubnu

Nejsou školy

 

Mluví se o tom v poslední době často, nejsou místa na středních školách. 

Ano. Ví se to dávno. Řeší se to až nyní. 

Ty děti nespadly z nebe. Silné ročníky jsou tu už od mateřské školy, tedy dobrých patnáct let na rozlousknutí oříšku. 

Nestalo se nic.

To by mohli potvrdit loňští adepti středoškolského studia.  Už tehdy byl dost problém, zoufalí studenti i jejich rodiče. Co dělat, když se na žádnou vybranou školu nedostanu?

 Jejich zkušenost zůstala nevyužitá, letos bude zjevné opakování.

 Ve větším.

   Největší zájem je o gymnázia. 

Mohlo by se zdát, že  touha po vzdělání u nás utěšeně roste, ale jádro pudla bude asi někde jinde. V nějakém současném módním trendu, že všichni patrně musí projít všeobecným vzdělávacím cyklem...

  Jen je to celé jaksi předimenzované. 

Existují i jiné typy středních škol, zajímavá by mohla být i učiliště. Zejména proto, že pořekadlo o zlatém řemeslném dně nabývá na aktuálnosti.

 Zatímco adeptům středoškolského vzdělávání zrovna pořekadla a přísloví činí obrovské potíže. Dokonce takové, že angažovaná část rodičovské veřejnosti volá po zrušení tohoto úkolu, k čemu jsou, proboha, dneska dětem nějaká pořekadla? Zvlášť, když je ty děti neumí, nerozumí jim.... /cituji jejich argumenty/

 Mně osobně se zdá znalost idiomů docela dobrým měřítkem slovní zásoby, takže mi křížové tažení proti pořekadlům přijde docela kontraproduktivní, ale to je téma do jiného zamyšlení.

   Dnes dumám nad tím, proč navzdory všem indiciím nejsou střední školy schopny pojmout silnou generaci "Husákových vnoučat".

Prostě ta místa nejsou, školy nejsou nafukovací. Staré byly dávno zrušeny, nové nejsou, stávající jsou většinou kapacitně nedostatečné.

 Před státními přijímacími zkouškami se tak tisíce teenagerů ocitají v patové situaci, blíží se k okamžiku, který rozhodne o jejich budoucnosti, a oni vědí, že to nemusí vyjít ani v případě, že ty zkoušky udělají. 

Takže musí být ve stresu.

Paradox české současnosti. Celou školní docházku je hlavní cíl uchránit děti před stresem, nezkoušet, neznámkovat, nestresovat. A pak je, netrénované, hodíme do takového fatálního stresu.  

To má skutečnou logiku...

A  ve stresu budou nejen oni. Stejně tak i jejich rodiče. Nebo školy, které by byly ochotny nabrat větší množství studentů, ale chybí jim kapacity.  A  úřední povolení, razítka. Bumážky. Prostory.

Ve skutečnosti se děti tísní v přeplněných učebnách už nyní.

Je zřejmé, že dobré řešení neexistuje. Novou školu za měsíc ani za dva nikdo nepostaví.

„Co se bude dít po přijímačkách?“ podivují se mnozí v nekonečných diskusích.

„Asi bude problém,“ připouštějí realisté. Optimisté naopak tvrdí, že to nějak dopadne. Jako vždycky.

To vždycky sice mělo poskytnout nějakou útěchu, ale ve finále to víceméně definovalo celé české školství. Ono to vždycky nějak dopadne.  Taková klasická mantra.

Protože to je jediné, co asi doopravdy funguje. Sázka na nadpřirozené síly.

To je ta hlavní potíž. Školy totiž bývají na chvostu veškerých politických zájmů. Každý politik si myslí hlavně  na lukrativní posty a školství na něj většinou zbyde. Přitom v provizoriu se pak stihne jen mluvit, nikoliv jednat. 

Proto teď školy a místa v nich prostě většinově nejsou. Kde tedy ty děti budou studovat, bůh ví. Nebo jestli to ví ministr školství? 

No, uvidíme. Ono to nějak dopadneL

 

 

 

 

 

 

Škatulka

 

Na tuhle krásu jsme narazili v knihkupectví. Litomyšl v papírové podobě. Krásný zámek. 

A jelikož nás čeká "tour" po městech, která jsou ve vyjmenovaných slovech / takový nápad, ale hezký, uskutečnitelný/, je litomyšlská škatulka takovou první vlaštovkou před naší cestou. 

Zajímavé je, že většina těch vyjmenovaných měst je převážně ve východních Čechách. To asi nemá pointu, je to jen zajímavá shoda okolností. 

I když v reálu začínat budeme v Ruzyni a Kamýku, tedy v Praze. A pak hurá na východ:-)

Perpetuum mobile

 

  Někdy se potýkám s řečnickou otázkou, zda má smysl si připomínat Den učitelů, když školství je tak často na veřejném pranýři. Je to samozřejmě sporné, protože pokus se cítíte být optimistou a věříte v důležitost vzdělání, pak je to logicky bez debat, Komenský se slaví. Berete-li v úvahu fakt, že vzdělanost v naší zemi pozvolna klesá, důraz se klade na úplně jiné věci než poznání a kultivovanost, pak to zcela jistě bude druhá možnost, žádná adorace učitele národů nebude. Lze na to jít i jinak a ptát se, zda je Komenský důležitý i pro dnešek či nikoli. Nejen ve školách, ale i pro mimoškolní život. V současném světě totiž údajně chybí pozitivní vzory a tak se ptám, zda by kupříkladu Komenský, jehož narozeniny si 28. března připomínáme, takovým ostrůvkem pozitivní deviace mohl být.

Asi se logicky nabízí otázka, čím by mohl oslovovat?  Vytrvalostí, to asi ano. Neměl na růžích ustláno a osudových klacků pod nohy mu život naházel víc než dost. Mohli bychom si analogicky převést jeho chuť a energii zas a znovu začínat i na náš nový březnový začátek. Nový prezident, nový primátor, znovu stojíme na pomyslné startovní čáře. Komenský ve finále doběhl do Amsterdamu, kam doběhneme my, v Praze, se uvidí časem.

Řeklo by se, že další inspirace pro dnešek v Komenského dávném životě se budou hledat těžko. Možná tak milovníci humoru Pavla Kantorka, který bravurně ztvárnil skryté myšlenky Jana Amose, které by se jistě uplatnily nejen ve školství. 

Ale kdo hledá, najde.

 Třeba jeho otevřenost evropským zemím. Schopnost dohodnout se.  Lze si všimnout, že jeho stěžejní schopností bylo umění spojovat. Podobná naděje dnes vládne veřejnému prostoru a je všeobecně velmi žádaná. A hodně si od ní slibujeme. Že nastane doba sjednocení v dosud rozpolcené společnosti. Komenský jako učitel národů by zde mohl předestřít jednu ze svých mnoha oceňovaných metod, názornost a fakt, že příklady táhnou.

 Někdy se objeví shoda i tam, kde byste to nečekali ani náhodou. Třeba v jeho marné snaze objevit perpetuum mobile. Nemyslela bych si, že může někoho inspirovat nedosažitelné, ale na druhu stranu, je to přesně to, co potřebujeme. Pořád hledat nějaká další perpetua mobile, zkoumat a poznávat, neházet flintu do žita.

 Ne, že by komparace s březnovým Komenského výročím nebyl zajímavý experiment. Dalo by se jistě pokračovat takřka do nekonečna. Buďme tedy v jeho duchu ve finále i struční.

A tedy, že v březnu za kamna určitě nevlezeme. Naopak, zkusíme nové začátky a hledání perpetua mobile.

Zločinné domácí úkoly

 

Titulek na webových stánkách výhrůžně hlásal, že pedagožka považuje domácí úkoly za protiprávní. A že je třeba je zakázat.

 Šlo o dost razantní a vytrvalý text, vyskakoval i jako upoutávka a lákal, klikni na mě a přidej se do rozhořčené debaty o prohnilém českém školství…

Většinou bývám k takovým titulkům skeptická, protože vždycky nabízejí text o úplně něčem jiném, než čím dráždí. Jako kupříkladu ty, co hlásaly, že se zruší výtvarná i hudební výchova, přičemž podstata sdělení byla někde úplně jinde. Hledala se varianta, jak kulturní vnímání dětí obohatit, nikoliv zlikvidovat zákazem školného kreslení či znalosti notové osnovy

 a houslového klíče.

Tentokrát jsem ale v textu s překvapením objevila potvrzení onoho úvodního výkřiku. Zmíněná kantorka skutečně zaníceně prosazovala zrušení povinností domácích úkolů soudní cestou, je to zločin na dětech, tvrdila sugestivně a vedla svatou válkou proti všem, co jen na nějakou domácí práci svých studentů pomýšlí. Přizvukovali ji ti rodiče, kteří tvrdili, že jejich děti přijdou ze školy, sotva vydechnou a poté všichni, včetně babičky, pracují na domácích úkolech potomků, kteří je musí zrána odevzdat ke školnímu posouzení…

Pokud takové varianty opravdu existují, pak chápu, že budí pohoršení a nevoli. Dokonce bych uvažovala o nějakém eufemismu, který by onu domnělou zločinnost vyjádřil.

Je tomu ale opravdu tak?

A pokud ano, proč se to neřeší nějak smysluplně, v dané škole, kupříkladu? Výkřiky na sociálních sítích to nikterak nezmění, myslím si.

 Nicméně, rozvířílo to debatu a tahle tedy byla výživná. Dlouho dost jednostranná, lynčujte všechny kantory, co dávají domácí úkoly.

Názor z opačného spektra nebyl. Když se objevil, patrně náhodným průsakem z jiné bubliny, pak nastala mela. Radikální.

 Úkoly v žádném případě kontra neexistuje škola bez domácích úkolů.

Došlo i na dost expresivní výrazy, které bych skoro ve školní skupině nehledala. Třeba i proto, že mnozí za podobné výrazy  děti napomínají (neřku-li trestají) a najednou tady lítal jeden za druhým.

Výsledku se ovšem nikdo nedobral, každý si vytrvale stál za  svým, naprosto hluchý k argumentům protiskupiny. Ti slabší se proto rychle stáhli zpět do své „bubliny“, kde s nimi hladivě všichni souzněli. Ti drsoni se naopak  vymezovali stále výrazněji, až to vypadalo, že před soud nepůjdou domácí úkoly, ale názory na ně.

 Zvláštní, jak vás taková virtuální beseda dokáže rozladit. Copak jde o školním světě diskutovat jen takhle vyhroceně?

Napadala mě dávná moudra o nějakých příkladech, co táhnou, ale byla jsem umlčena, že jde o přežitá přísloví, která už dávno do dnešní doby nepatří.

Znát ty rodiny, které od nevidím do nevidím pracují se svými potomky na domácích úkolech, zeptám se jich. Stejně jako těch, co nedělají pro školu vůbec nic. Třeba by se tak povedla najít zlatá střední cesta.

   Mně osobně domácí úkoly nevadí. Jako dítě jsem je dělala ráda, jako kantorka je vnímám jako smysluplné opakování a přípravu na výuku. Šetřím s nimi, to ano, ale nezavrhuji je.  Patří kupříkladu ke studiu jazyka, k matematickým cvičením či domácí četbě.

Nemají a nemohou nahrazovat školní práci, jakože, co jsme nestihli ve škole, udělejte doma… Ale že by to byl zločin na dětech?

   Ovšem když vám do debaty zasáhnou průkopníci v oblasti AI, je vlastně „zločin na dětech“ cokoliv spojeného se školní docházkou. Protože umělá inteligence za chvíli nahradí vše, nebude třeba ani škola, ani domácí úkoly.

 Ale to už je zase jiný příběh.

 Dnes dumáme nad domácími úkoly, které podle mě v přiměřené míře do školy prostě patří. Ale třeba je to už názor dávno zastaralý, zajímá mě, jak to vnímáte vy?

Změna času

Tentokrát ta horší varianta. Mínus jedna hodina. Teoreticky jen dnes, pak se čas nějak srovná, ale prakticky tu chybějící hodinu vnímáme dost dlouho. Alespoň my to tak máme. Já asi nejvíc. Těžko se mi vstává, přestože vlastně spím stejně dlouho jako dřív. Ale nějak mi tahle změna nesedí, vadí. Navzdory tomu, že dlouhé letní večery vítám, mám ráda dobu, kdy je dlouho světlo. Ale asi by mi stačilo to ze zimního času. 

Už to jednu dobu vypadalo nadějně, že se střídání času zruší, nakonec se Evropa nedohodla a zbytečné střídání času pokračuje. K ničemu. Tak zase měníme, letos navíc docela brzy. Neděle o hodinu kratší. 

Vypůjčeno z FB. Zjevně v tom nejsem sama:-)

 

Láska přes internet

.....svého času populární film. Romantický. Z prostředí knihkupectví. 

Krom jiného si utahoval z korporátu, že v mega knihkupectví se sice točí peníze, ale prodavači nemají o autorech  a knihách ani anunk.

To se nám v knihkupectví 2veverky, před kterým Tobiáš zvědavě sedí, stát nemůže. Vždycky vám poradí, vědí, o čem knihy jsou, kdo je napsal, co vyšlo, co je vhodné pro čtenáře ...prostě umí. 

Na film jsem si vzpomněla v jiném knihkupectví, komerčním, kde se mi nedávno stalo totéž co v příběhu. Jako vystřižené z filmu. 

Ptala jsem se na nový detektivní příběh, od Michaely Klevisové, která bývá často přezdívaná jako královna českých detektivek. A i kdyby nebyla, píše, píše dost, je úspěšná...

  Přesto prodavač nevěděl, kdo to je!!!! 

Že by mi řekl něco o knize jsem tudíž rovnou vzdala. 

   O několik dní později jsem v jiném, rovněž korporátním, knihkupectví, požádala dívku za pultem o doporučení literatury pro školačku. Vzhledem k tomu, že se pohybovala v sekci dětská literatura, považovala jsem svůj dotaz ze legitimní. Její odpověď, že knihy pro děti sama nečte a žádného spisovatele nezná, mě docela odzbrojila. Proč tedy pracujete v knihkupectví, chtělo se mi zeptat, ale její prázdně nechápavý pohled mě odradil. 

Kde nic není ani smrt nebere, to nemá smysl. 

Raději budu knihy nakupovat už jen u 2veverek.

 Nebo v jiném malém knihkupectví, které má duši. Zajímá se o knihy, které prodává, nejsou to pro něj jen housky na krámě. 

Jen doufám, že takové obchůdky, kterých už je nyní jako šafránu, neskončí jako v tom filmu, tedy, že je korporát sežere. Pokud tedy kniha jako medium přežije. Dobu, vývoj, umělou inteligenci...  

Jubilejní

  Dnes jubileum. Osmdesát. A protože v nejlepším je dobré přestat, tak asi i poslední. Nebo jedno z posledních:-). 

Je lepší, když budou potřební dostávat mladou krev, takže vyklidím prostor.

 A jen poznámka, ve VFN na Karlově náměstí, jako vždy, vlídní lidé, šikovné sestřičky, příjemné prostředí. Z odběru to činí hezký zážitek. 

Vrtěti školním psem

Sleduji diskusi o revizi základního a středního vzdělávání. Provází ji  silné a mediálně vděčné  úderné výkřiky typu: zrušme výtvarnou a hudební výchovu, zrušíme druhý jazyk, zruší vás všechny umělá inteligence…

  Napadá mě, že jde asi o takové klasické vrtěti psem, tedy vyhlášená „válka“ s veřejností, aby se zakryly skutečné problémy a aktivity, které se mezi tím v klidu dějí a nikdo je nekomentuje. 

Protože jak si třeba vysvětlit aktivitu kolem uměleckých oborů, která je už dávno v kompetenci jednotlivých škol. A tam, kde chtějí a mají na to lidi, tam už dávno propojení divadla, pohybu, hudby a estetična funguje. a najednou někdo objevuje Ameriku?

  Mnohde dávnou běží dramatická či jiná výchova, jinde zase mají jen výtvarnou i hudební.

Myslím, že o skutečném zrušení se nikde nemluvilo, jen to tak hezky úderně zní ve veřejném prostoru. Ostatně, jako vždy, všechno záleží na učitelích. Když máte citlivého a šikovného pedagoga na klasickou výtvarku či hudebku, je jedno, zda oplýváte oním talentem. Nemusíte umět zpívat, abyste měli rádi hudbu a něco o ní věděli. Stejně tak ve výtvarnu. 

V opačném případě vás učitel spolehlivě odradí, a jako budoucí úspěšný umělec budete dávat rozhovory na téma, jak vás traumatizovala školní výtvarná výchova. 

Stejné to ale bude s dramatickou výchovou, s divadlem, filmem či dalšími estetickými prvky, které chtějí revizionisté rvp spojit v jedno. 

Hezky to zní, ale kdo to bude učit? 

Když kupříkladu na vysokých školách, které se tváří, že připravují pedagogy, o něčem podobném ani neuvažují, natož aby to vyučovaly...? 

V tomto kontextu zní mediální výkřik o zrušení skoro jako nejpraktičtější řešení. Zrušme prostě celé školství, však to celé nahradí umělá inteligence. Ono to k tomu asi nezadržitelně spěje, jen si to úplně ještě neumíme představit.

 Zatím se tedy úspěšně vrtí psem, aby se zakrylo, že levá ruka neví, co pravá, že každý do revize vnáší to, co se líbí jemu, nebo co kdysi jeho traumatizovalo. Že se neřeší podstata, ale co koho právě napadne. Že do revize často mluví fanatici, kteří by opravdu nejraději zrušili úplně všechno.  

Veřejnost pak podráždí titulky typu: zruší se výtvarná a hudební výchova, cizí jazyky nejsou potřeba  či že domácí úkoly jsou protizákonné, a už to jede….

Každý si uleví, řekne své a nic se neděje. 

A děti mezi tím dospívají, proplují školní docházkou s pocitem, že se nic nemění a jen se na nic testuje (viz státní maturity, které se testovaly tolik let, že už maturují snad i děti těch, kteří zaslechli první zmínku o státní maturitě někde v primě, a pořád nejsou ok).

 Prostě, vrtění psemL

Syndrom vyhoření

  Dle definic a odborníků přichází v určitém věku a  může přepadnout nejvíc lidi, kteří pracují s lidmi nebo pro lidi. Vydávají se ze všech svých sil, až si sáhnou na pomyslné dno.

Najednou nemohou nic. Nemají sílu ani energii. Zmizel zájem takřka o cokoliv. Člověk je otupělý, nemá radost, cítí se unavený, podrážděný, někdy i vzteklý.

 Myslím, že nesděluji nic nového pod sluncem, syndrom vyhoření čili burn - out je v současnosti poměrně sledovaná diagnóza. Jednoho ani nepřekvapí, potká-li vyhořelého kolegu. Či pokud se to přihodí jemu.

Co ale překvapit může, je fakt, že se v poslední době tento efekt v míře větší než malé týká dětí. Sama to s úžasem pozoruji. Nevím, zda by někde na odborném pracovišti použili v případě dětí tento termín, nicméně, mně to tak přinejmenším připadá.

 Už v pondělí mi často studenti oznamují, že jsou unavení. Vyčerpaně sedí v lavicích

 a odevzdaně čekají na konec vyučování. Probudit zájem o cokoliv je takřka nadlidský úkol. Nezlobí, nevyrušují, apaticky sedí. Když se rozhovoří, rezignovaně konstatují, že je to všechno pořád dokola, každý den stejný, nemají energii.

Nabít se pohybem moc nefunguje, odmítají fyzickou aktivitu. Ostatně, pokud je přímo nevyzvete, sami neudělají krok navíc. Sedí a zírají do telefonu. Z tělocviku se omluví, jiná fyzická námaha jim ve škole nehrozí.

Když jsme kdysi stěhovali knihovnu, nabízeli se dobrovolníci, kterým nevadilo přenosit knihy a lavice. Byl to pohyb, legrace, něco se dělo. Ulili se z výuky.

Dnes ani náhodou. To je práce, zní otráveně z lavic a dobrovolník se najde tak jeden. S bídou. Že by se na chodbách děly nějaké lumpárny, ve třídách bujela studentská recese a za tělocvičnou někdo randil, to je jev naprosto nevídaný.

Už dřív jsem si toho všimla, ale po covidu je mrtvo naprosto totálně.  Nezájem a únava, neochota něco dělat.

Motivaci si žádají od kantorů, stejně jako aktivizaci či zábavu. Ale že by se pro něco nadchli, o tom si učitel může nechat jen zdát. Pojďme se v hodině projít ven, budeme si povídat při procházce, navrhuji.

Ne, radši budeme tady, nechce se nám, zní unisono odpověď.

A tak bych mohla pokračovat.

Pravda, není to stoprocentní, trochu zobecňuji. Ale činím tak proto, že tento jev sílí. Extrémně.

Přitom oni samotní se cítí být přetíženi, byť jsou zcela jistě míň zapřaženi než jejich předchůdci, řekněme před pěti lety.  Jsou unavení a vyčerpaní. Vlastně jakoby vyhořelí… Kladu si otázku, zda je to postcovidový stav, intoxikace virtuální realitou a mobilními technologiemi či zda se nám pokrok zvrátil v regres? Že by klasický syndrom vyhoření postihl tolik studentů či mladistvých naráz se mi úplně nechce věřit. Jádro pudla bude jinde, jen ho zatím úplně nevidím.

Další vidle do toho hází přicházející umělá inteligence, která nabízí variantu, že už nebudou ani přemýšlet, ani psát, ani počítat. Minimálně z hlavy ne. Takže žádné fyzično ani duševno. Jen zírání na display.

No, nechci tuto vizi rozpitvávat, armageddon snad má jiné kulisy. Ale veselé pocity to tedy nevzbuzuje. Ostatně, on syndrom vyhoření také nikterak k smíchu není. Otázka je ale ta, zda jde u nich o syndrom vyhoření či nějaký prapodivný stav, který vlastně ani nelze pojmenovat. A druhý dotaz se logicky nabízí, jak z toho ven?

Tři mušketýři

 Respektive dnes jenom jeden. A ještě přesněji, jeden ze tří králů, protože tak je víc známe, ač oni samotní si asi říkali tři mušketýři. 

Ale zaužíval se víc ten německý termín, přesněji řečeno, tak  si tři muže, co vzdorovali se zbraní v ruce, označovalo gestapo.

 Ale je asi jedno, zda mušketýři či králové, hlavně to byli velcí frajeři a hrdinové, co to nevzdali. 

  A dnes je výročí dne, kdy dostali posledního z nich, toho, co věřil jen Bohu a svým pistolím. Ani jedno mu jednadvacátého března roku 1942 u Prašného mostu nakonec nepomohlo. Štábní kapitán Václav Morávek, jako poslední ze zmiňovaných tří hrdinů

 ( Mašín a Balabán jsou ti další  dva do třetice) padl v přestřelce s gestapem.

 By to silně věřící rebel, muž s duší furianta, hrdý chlap, co se odmítal vzdát. Bylo mu třicet sedm let, když padl.

Začínal v Obraně národa, sám asi ani netušil, že se nakonec stane symbolem odvahy a nezdolnosti. Pobožný pistolník. 

Škodil Němcům jak mohl. Připravoval pumové útoky, pracoval pro zpravodajce. Známé jsou jeho aktivity spojené s ilegálním časopisem V boj, který dokázal kolportovat až na samotné gestapo. Nechal si připálit doutník šéfem pražské gestapácké pobočky. Furiant do morku kostí. 

Pomáhal lidem utíkat za hranice protektorátu, sám ale zůstával, aby bojoval. Unikal náckům pod krycími jmény Leon nebo Vojta. 

U Prašného mostu má pomník, který připomíná jeho marný poslední boj během prvního jarního dne v roce 1942. 

Stavba tunelu Blanka ho na nějakou dobu odsunula, ale vrátil se zpátky. Tak snad přispěje k tomu, že se na takové lidi, jako byl Václav Morávek, nebude zapomínat. 

 

„

Filmograf

 

  Česká kinematografie má některá svá světově známá jména, ať už jde o režiséry, kameramany či některé herce. Doma není sice nikdo prorokem, ale filmové hvězdy, ač zdaleka nemají status těch hollywoodských, jsou veřejností často vnímány minimálně jako celebrity. Otázkou je, zda někdo zná praotce české kinematografie. A určitě to není praotec Čech. Celebritou by si býti určitě zasloužil.  Jde o Jana Kříženeckého, který se narodil 20. března roku 1868, tedy před sto padesáti pěti lety.

  Rodina Kříženeckých patřila k dobře situovaným, vzdělaným a kultury milovným rodinám, Jan byl čtvrté dítě. Do vínku dostal tolik jmen, že si je snad ani sám nepamatoval: Jan Nepomuk Josef Norbert. Chytrý, šikovný, vnímavý a bystrý chlapec.

Už jako kluka ho zaujalo fotografování, věnoval se mu poměrně intenzivně. Intenzivněji než studiu, které nakonec nedokončil.  Ale dobrý ve fotografování a šel za hlasem svého srdce. Díky němu máme  záběry staré Prahy, ještě té před asanací. Dochovaly se stovky jeho krásných fotografií.

  Před Vánoci roku 1896 si zašel do hostince U saského dvora. Hospoda v Hybernské ulici byla velmi populární a tehdy se tam prezentovalo nové umění. Francouzských bratří Lumierových. Žhavá novinka a atrakce.

Jan byl nadšen a pro nové umění rázem ztratil hlavu.

A když se do něčeho zakousl, neměl ve zvyku polevovat. Od bratří Lumierových již o dva roky později získal kinematograf a několik kotoučů filmu. Mohl začít točit.

Své filmy mohl poprvé promítnout na výstavišti ve Stromovce v roce 1898. Ukazoval záběry lidí na náměstí Míru. Ohromná senzace. Úspěch.

  Na jeho základě vzniká první promítací místo, divadlo Uranie. Brzy následuje Louvre a Světozor ve  Vodičkově ulici. Vše bohužel pronajaté, vlastní kino se mu otevřít nepovedlo. Dokázal zdokumentovat stěžejní události své doby, ať už šlo o přenesení kolébky Františka Palackého z Hodslavic na Výstaviště či kupříkladu Výjev z lázní žofínských, který se jako zajímavost promítal i pozpátku. Publiku žaslo, co nová technologie umožňuje.

 A Kříženeckého to nesmírně bavilo a inspirovalo. Zkoušet nové a nové věci.  Filmy vyvolával doma ve vaně a sušil v obýváku. Nadšení pro věc mu zjevně nechybělo.

Jan Kříženecký svou zálibu dále zdokonaluje. Točí i hrané filmy. Dostaveníčko ve mlýnici či Smích a pláč. V hlavní roli Josef Šváb Malostranský, největší VIP herec své doby.

Dále Kříženecký točil, šéfoval pražským kinům Louvre a Světozor. Vlastně byl prvním českým profesionálem v oblasti filmu, Čechy jsou díky němu šestou zemí, kde se začalo s filmováním. Tedy stojíme na rozšířeném podiu, řečeno sportovní terminologií. A Kříženecký sportovního ducha měl, stále zkoušel něco nového, byl docela vytrvalý

a neúnavný. Přesto byl na dlouhou dobu zapomenutý. Je tedy na čase připomenout si jeho osud, když už je to dlouhých sto padesát pět let od jeho narození.

Zemřel v roce 1921 v Praze, hrob má na Olšanech.

Nejen česká filmografie je dnes už jinde, ale i na tom mají takoví lidé, jako byl Jan Kříženecký, svoji velkou zásluhu.

 

 

 

 

Dlouhá trať

 První setkání s Viktorií Hanišovou. Samé dobré recenze, tak jsem zvědavá. Zatím tedy dobrý, ale je to jen po pár stranách. Tak snad to vydrží:-)

Světový den spánku

Trojice dní před koncem zimy si získala sympatická privilegia a přívlastky. Za sebou se tak teď  vystřídají Světový den spánku, smíchu a  den štěstí. Samá pozitiva a takřka sociální jistoty:-) . 

Den spánku se připomíná vždy před prvním jarním dnem. Ráda si ho připomenu dlouhým

a nerušeným spánkem, skoro se nabízí varianta prospat minimálně celý den. 

     Docela mě překvapilo, kolik spánkových poruch existuje, není to jen moje známá varianta, když nemůžu spát.. 

Ale jsou to opravdové problémy, dočetla jsem se, že jde o insomnii, narkolapsii, noční můry - ty jsem dosud tak úplně za nemoc nepovažovala, spíš za blbý sny, ale je to diagnostikováno. V reálu si  to pak úplně neumím představit, asi je to pěkná hrůza, taková noční můra. 

 Patří sem i hypersomnie, spánková deprivace,  mluvení ze spaní, chrápání, náměsíčnost ( tu jedinou jsem asi znala), ale třeba spánková paralýza byla pro mě novinka. A dost možná, že by mi ji také klidně diagnostikovali. Mnohdy se tak asi opravdu cítím. 

Ale většinou spím dobře, hodně a ráda. Umím lehnout a spát. Umím také ponocovat, už tedy jen v formě nějaké práce či čtení, na mejdany to není, ale pořád patřím spíš k sovám. Skřivany obdivuji. A když náhodou musím hodně brzy vstávat, vždycky se divím, kolik lidí již funguje a žije. Je to pro mě jiný svět. Brzké vstávání prostě  pořád bolí. 

Proto jsem za den spánku ráda, mám důvod ho oslavit důkladným spánkem. Asi to není stěžejní cíl tohoto dne, připomínaného od roku 08. Tím je osvěta a připomenutí právě oněch spánkových poruch. Dokonce se prý dá mluvit o epidemii spánkových poruch. 

To se těm, co spí hodně a dobře, asi těžko vysvětluje...

 Když pak ale vidím děti ve škole, jak pospávají uprostřed dne, přemýšlím, zda jde o spánkovou poruchu, nudnou školní práci a ještě nudnější výklad učitele, nebo provokativní nezájem o vše kolem, či zda onen klímající jedinec šel spát až nad ránem, protože celou noc seděl u počítače?

 I tady lze asi hledat kořeny spánkových poruch, stejně jako v neustálém světelném či zvukovém smogu....

Tak je třeba spánek připomínat Světovým dnem spánku:-)

Ono to dlouhé a hluboké spaní pak asi snadněji vyvolává smích i štěstí, tedy atributy dalších dnů. 

    V těch největší radost, neřku-li štěstí, vidím v přicházejícím jaru. A lidé, spěte:-)

Na jaře

 Jeden den to vypadá jako na jaře. Pak střih a je tu zima. Mráz a náledí. Skoro to vypadá, že březen zaskakuje za duben, aprílové počasí jako vyšité. Někdy s chutí za kamna vlezem:-). A zjevně tam i dlouho budem. Nicméně, to jaro už ve vzduchu je. V okamžiku, kdy svítí sluníčko a zrovna nefouká šílený vítr, je to nadějné. Ve Stromovce se prohánějí veverky a dovádějí psi. A do toho hřmí Matějská, která celé jaro dominuje zdejšímu prostoru. Po pravdě, jde to s Matějskou v zádech dost šílené. Řve tak, že pokud najdete odvahu ji navštívit, zcela jistě neuslyšíte vlastního slova. Ostatně, ani v bezpečné vzdálenosti od Výstaviště dobře slyšíte donekonečna vyřvávajícího Michala Davida, a to je tedy docela nářez. A to vůbec nemluvím o světelném smogu, světlech vytrvale blikajících do noci. Prostě každoroční daň za bydlení u Stromovky právě prochází dobou splatnosti. Je to matějské peklo. Ale ten jarní pocit to snad nějak překrývá. Jen je mi líto těch veverek, chudinky asi nechápou, co je to za zběsilé lidské radovánky, které jim přinášejí stres a vytrvalý hluk. Před letenskými psy snadno utečou, to mají v pacičkách. Ale před Kočkou prostě nemají šanci:-)

AI

 Nahradí nás umělá inteligence? 

Mluví se o tom již dlouho, v poslední době ale nějak intenzivněji. Umělá inteligence se zdokonalila, proniká do mnoha pracovních oblastí a logicky tedy i do školství. Dokáže za vás napsat úkoly, seminární i ročníkové práce, slohy... 

Prý. 

   Začínají fungovat chatboty, které za vás udělají spoustu věcí. Hitem je chatGPT, který na základě jednoduchých pokynů napíše esej či obyčejné vyprávění, vypomůže s referátem či případně i s programováním. 

Moc o tom zatím nevím, práci, kterou by napsal robot, jsem dosud nedostala. Nebo jsem ji nerozpoznala:-). 

Uvidíme, co to časem přinese. 

Nyní mě baví ( a místy i hodně udivuje) sledovat diskusi o zavádění AI do škol. 

Zejména někteří debatéři vynikají až absolutním fanatickým nadšení do AI ( viděno z mého úhlu pohledu). Vede tedy  šéf agentury Scio, dnes asi i poradce na ministerstvu, který už dávno rozporuje jakýkoliv význam vzdělání, protože vše se dá najít.

 Už kdysi mě dostal svou vážně míněnou teorií, že učení se cizím jazykům je zbytečné, máme přeci překladače....?

Nyní aktivně lobbuje za AI. Dle něho v rámci několika měsíců pronikne do škol v takové míře, že nahradí pedagogy. 

 Zdá se mi to rychlé, jenže onen člověk by podle toho, co říká, nejradši zrušil školy jako takové, takže to vnímám jako určitou nadsázku, neřku-li fanatismus. 

 Nicméně, AI tady je a nějak se s tím pracovat musí. Čtu titulky, které se kupříkladu vyzývavě ptají, kdy že budou spisovatelé asistenty AI?!?

No, to by mě samotnou zajímalo. 

Já zadám nějaký nápad a chatbot ho dokončí a dovede k dokonalosti? Asi ano, jistě to bude skvělé čtení..., ale...

Co dál? 

   Bude jistě ovlivňovat pracovní trh, volnočasové aktivity, asi i umělecké, byť si třeba osobně neumím představit její vliv třeba na mistrovství špičkových klavíristů či jiných hudebníků, ale jistě mě o tom někdo přesvědčí. 

   Ve škole se to jistě dá aktivně využít v mnoha směrech, zda to nahradí učitele jako takového uvidíme... Úplně pozitivně bych vymizení lidského prvku nevnímala, ale laskavý robot ve finále může být přínosnější než drsný neempatický a vyhořelý kantor. Otázka bude, co se stane, až vyhoří i ten robot. 

Ale to už jsou jen slovní hříčky. Primární moje úvaha je o tom, jak pracovat s AI. Co přináší a zda ji lze důvěřovat. Nebo naopak, zda ji nepřeceňujeme.

   Co bude, až chatbot vyprodukuje teorie, které vypadají hezky, leč jsou úplně nesmyslné? Vstoupí do toho v tomto okamžiku lidský prvek - pokud tedy nesmysl rozezná- nebo nastoupí jiný chatbot, revizní?

   Otázek by asi bylo tisíce, jedna vyvolá deset dalších. Odpovědi moc neznám, ač se o AI docela zajímám. Ale k dnešní úvaze mě vlastně vyprovokoval výše zmíněný pán, který naprosto bez váhání tvrdí, že do několika měsíců to učitele nahradí, že je čas, aby jeden učitel měl na starosti tak padesát a více dětí, protože hlavní gró jeho práce ponese chatbot, že učit se jazyky je nesmysl, vůbec chodit do školy je nesmysl...

   K rozhodnému a radikálnímu závěru jsem nedospěla. Pravda, některé školní aktivity smysl postrádají, vysokou matematiku ani vedlejší druhy vět jsem ve svém praktickém životě nikdy nevyužila, stejně jako láčkovce či znalost chemických koncovek. Podobně je v praktickém životě k ničemu znalost Habsburků či mých oblíbených Přemyslovců. 

Na druhou stranu, rozšiřuje to obzory, vede k nějaké reflexi, je to i tréninkové pole, jako že tudy cesta nevede či naopak, tímhle směrem chci jít. Jestli tohle všechno AI dokáže rázem vyhodnotit a nasměrovat dítě na tu správnou životní dráhu, jestli ho naučí jen ty praktické věci, které aktivně využije ve svém osobním životě, pak hurá s ní do škol. 

Jen to vyvolává další otázky. Jak to bude se vztahy? S empatií?  Nějakým lidským kontaktem? 

Nu, uvidíme, jak se chatboty předvedou. Zatím se převádějí jejich fanatičtí zastánci nebo zarytí odpůrci. Ani jeden tedy nic moc, podle mého..

Zkusím to zadat jako úkol pro AI. Zadám nějaké premisy a uvidíme, s čím přijde. 

Ráda se tady podělím. 

Milovník

 

   Občas mě napadá, jak se generačně mění představy o typickém gentlemanovi, neřku-li milovníkovi. Zda by dávné sex symboly uspěly i v dnešní době?

   Asi úplně ne, vkus se mění stejně jako představa o tom, kdo je představitelem krásy a erotična. Asi ani slavný Oldřich Nový by nebyl v první top desítce. Navzdory tomu jako symbol elegance a galantního chování je pořád nepřekonatelný. V březnu uplyne čtyřicet let od jeho úmrtí. Odešel v půli měsíce roku 1983, možná až příliš zapomenutý.

Narodil se na Žižkově, ale podstatnou část svého profesního života prožil na Moravě, v Ostravě a v Brně. Do Prahy se vrátil do funkce ředitele Nového divadla, které musel doslova vyhrabat z divadelního dna. Určitý čas dokonce rozdával vstupenky zdarma, aby diváci vůbec přišli. Ale trpělivost růže přináší, dobrá věc se nakonec podařila. A on si tady prosadil hudební komedii, kterou mu v Brně nechtěli povolit.  A nutno připomenout, že ve finále velmi úspěšně, divadlo dokázal vyprodat každou sezonu.  Určitě svoji roli sehrála i jeho preciznost a přísnost. Na sebe i na druhé. Neuznával improvizaci, všichni museli být vždy dokonale připraveni.

Film, se kterým si ho automaticky spojujeme, mu dal příležitost až později. Nejdřív  u režisérů Lamače a Slavinského, ale pak hlavně u Hugo Haase ve filmu Velbloud uchem jehly. A potom paradoxně za  války, kdy na plátna kin vstoupil  jeho slavný Kristián, který je často zaměňován za prvorepublikovou tvorbu. Ale on vznikl až v protektorátu, s cílem, aby lidé zapomněli na tíživou realitu a nějak se zabavili. Jeho „zavřete oči, odcházím,“ je populární dodnes.  Následují neméně slavné Eva tropí hlouposti či legendární Dívka v modrém.

   Méně se ví o jeho osobním válečném osudu, který ho přivedl do koncentračního tábora. Odmítl se totiž rozvést se svou židovskou manželkou Alicí, což by ho údajně od věznění uchránilo. On ale svou ženu velmi miloval, ona byla jeho oporou a životní láskou.

 Oba dva válku v koncentráku přežili, ale jeho žena se vrátila s podlomenou psychikou

a rozvinutou schizofrenií.

Nový se vrátil k filmování a zazářil ve filmu Pytlákova schovanka. Diváci ovšem tehdy prý moc nepochopili, že jde o parodii. Hezký paradox.

   Radost mu nabízelo divadlo konkrétně hudební divadlo v Karlíně, kde úspěšně exceloval v Mamzelle Nitouche.

Sem tam se mihnul v televizi, třeba v Takové normální rodince. Velkou roli mu nabídl Zdeněk Podskalský ve slavných Světácích, ale už šlo o labutí píseň. Hrálo se víc v montérkách a Novému přeci jen víc slušel smoking.

Navíc běh času nejde zastavit. Oldřich Nový se čím dál víc uzavíral před světem, těžce nesl své stárnutí a nechtěl, aby ho fanoušci poznávali. Posledních deset let svého života takřka nevycházel ze svého bytu. Ještě ho navštívil Miloš Forman, který tehdy v Praze točil Amadea. A krátce po setkání s ním unavený milovník z dob prvorepublikového filmu Oldřich Nový umírá.

Jeho hrob můžeme najít na Olšanech.

Nevím, jak by zapadl do plejády dnešní prvních milovníků, ale jeho slavné Jen pro ten dnešní den se neztratí v žádné době.