Letní asociace

 

Zkusili jste si někdy propojit ustálená sousloví s žitou realitou? 

Například napasovat pojem stěhování národů na nadcházející letní sezonu. Učinila jsem takový pokus nedávno, když jsme plánovali program na prázdninové měsíce.  Stahování národů mi logicky vytanulo na mysli nedříve, se všemi těmi děsivými konotacemi davů, přeplněných letovisek, hrozivých zácp (nejen) na dálnicích či zvířat vystresovaných tábořícími lidmi, kteří ve snaze najít nedostatkové ticho stanují i tam, kde by to opravdu nikdo nečekal.

Další pojem, který se mi v souvislosti s nadcházejícími měsíci vybavil, je válka světů.  Ne snad, že by dnes nějaká rozhlasová hra mohla vyvolat paniku, jako kdysi ta Wellsova, ale o invazi určitého druhu jde beze sporu. Turisté zaplaví historická centra měst, přírodní zajímavosti i atraktivní mořské pláže

a v určitém slova smyslu opravdu dochází k určité válce. Běžný život se zastaví, obchodníci se vyzbrojí letními cenami a domorodci napětím vůči vetřelcům. Místa zavalená turisty ztrácí svou autenticitu

a všude se valí davy lidí, kteří si myslí, že odpočívají a cestují.

Třetí pojem, spojený s letní dobou, mám  překvapivě provázaný s tématem deprese. Ne, že bych měla na mysli psychický stav, spíš mi to evokuje ekonomickou depresi, čili úpadek.  Mnozí se vydají ze všech svých úspor, aby smočili palec ve slané vodě, a poté celý rok žehrají na nedostatek peněz.

 Zdá se tedy, že moje představivost akcentuje samá negativa, přitom léto má být nejhezčím ročním obdobím. Zkusila jsem tedy otočit výhybku a hledat jen to hezké, co nám léto přináší. Tady se z veřejné přijímané terminologie těžko loví kladné příměry, nicméně napadá mě zažitá floskule o okurkové sezóně, která evokuje klid a pohodu. Nabízí se i pojmy jako renesance či obnova, které se dají lehce napasovat na regeneraci psychických sil.

Není vyloučeno, že někteří mají s létem spojené i mnohem děsivější asociace. Přeci jenom to, co bývá hromadně adorováno, může v mnoha lidech vyvolávat spíš paniku. Vezměme třeba takové prázdniny. Ty určitě některým rodinám způsobují vrásky na čele, protože jak se o děti celé dva dlouhé měsíce postarat, když není dovolená ani babičky?

Ostatně, ani výročí invaze vojsk Varšavské smlouvy, které letošní léto přináší dokonce v půlkulaté podobě, nenabízí žádné pozitivní konotace.

Přesto se většinově na léto těšíme. Asi nějaké zažité pocity z dětství. Tak si je hýčkejme a zkusme si léto neidealizovat. Pak určitě proběhne podle našich představ, bez asociací s ustálenými průpovídkami. Anebo jen s těmi kladnými, jako že léto přináší nové začátky a naděje.

 

 

 

Lodní šroub

  Slavný lesník se narodil v Chrudimi před 230 lety, 29.6. 1793.  Při křtu získal několik jmen, Josef, Ludvík, František. Známe ho ale podle jeho prvního, jako Josefa. A jako vynálezce lodního šroubu. Pokud ho tedy vůbec známe, protože mnohá slavná jména naší minulosti nenávratně končí ve společenském zapomnění. Nikdo je už nezná, nejsou zajímaví pro současné vzdělávání. Třeba i proto, že mít nějaký všeobecný přehled se nějak nenosí, není to in. Ale ti, co o všestranném vynálezci z Chrudimi něco ví, dobře tuší, že to se svou odhodlaností a obrovským záběrem neměl ve své době jednoduché. Ony se ty dějiny v podstatě opakují, ani dnes to nemají výjimeční jedinci úplně snadné. Ale určitě je to pro ně lehčí než tehdy pro Ressela. Narodil se do komplikované doby, o svobodě jako takové se tehdy moc nemluvilo, zatímco cenzura byla vnímána jako něco běžného.

Jazykově byl půl Němec a půl Čech, doma se ale mluvilo víc česky. Už ve škole projevoval nadání, proto ho vnímaví kantoři doporučili na studia.

 Studoval proto prestižní střední školu v Linci.. O další studia se pokoušel střídavě v Českých Budějovicích a ve Vídni. Ale nestal se z něho ani důstojník ani lékař. Ve finále totiž, hlavně z existenčních důvodů, zakotvil na lesnické škole ve městě Mariannbrun nedaleko Vídně.

Stipendium na této škole mu slíbil při osobním slyšení samotný císař František I. Ten mu prý audienci poskytl na základě Josefovy vydařené kresby bitvy u Lipska, kde byl nakreslen i rakouský monarcha. Toho to asi potěšilo, protože mladého chlapce nejen přijal, ale i mu přislíbil vypomoci v jeho složit situaci.

Josef samozřejmě nabízenou pomocnou ruku přijal a školu vystudoval. S výborným prospěchem, dokonce ve zrychleném modu. Během jednoho roku byl schopen složit závěrečné zkoušky.

  Pracovat jako lesník poté odešel do Korutan. Jeho tamější popularitu ilustruje tradovaná historka

o přepadení a krádeži, která skončila tím, že mu lupiči přišli věci s omluvou vrátit. Zjistili prý, že okradli oblíbeného lesníka a to se nenosí ani mezi lupiči. Nu, pěkná pověst, nicméně lze z ní vyčíst, že minimálně v mládí byl melancholický lesník společenský a oblíbený.

Z Korutan se pracovně přesunul do Chorvatska a do Slovinska, léta pracoval v Terstu.

Dvakrát se oženil, jedna jeho žena byla Chorvatka a druhá Slovinka. S oběma  zplodil celkem deset dětí.

   V Terstu také vyzkoušel i svůj slavný vynález, lodní šroub, ale on v podstatě vynalézal celý svůj život. Mnohé jeho objevy předběhly dobu, některé se nepovedly, některé byly i zakázány, mnohé nebyly za jeho života přijaty. Pokud bychom se spokojili s prostým výpisem některých jeho objevů, pak je na místě uvést provazový lis na víno, kuličkové nemazací ložisko, parní mlýn, hydraulický parní stroj, potrubní poštu, optický polní telegraf či přenosný mandl na prádlo.

   Jeho aktivity a vynálezy nebyly z nějakého důvodu po chuti jeho nadřízeným, patrně měli dojem, že ho tyto věci odvádějí od pracovních povinností. Ressel byl proto často překládán, až se na svoje objevy rezignoval.

„Nemá to smysl“, mohl si říkat, protože ocenění se mu opravdu nedostávalo.

Ani uznání lodního šroubu se nedožil, zemřel během své služební cesty po Lublani, ve věku šedesáti čtyř let.

 Dnes tedy máme Resslovu ulici,  Rakušané si ho ale cení trochu víc. Jestli ale zůstal ve veřejném povědomí, lze jen těžko říci. Měl osud mnoha zneuznaných géniů, že umřel v bídě a zapomnění.

Kdysi vznikl zajímavý film s Viktorem Preissem v hlavní roli, Bronzová spirála. I ten je ale asi dneska už zapomenutý, nebo polozapomenutý. I když u příležitosti sedmdesátin televize by se mohl nějaký archivní kousek na obrazovkách objevit. Třeba ten o velkém a nadaném vynálezci Josefu Resselovi

 

 

Světlo versus tma

 Všude ve městě se setkáváme s veřejným osvětlením. I v rámci úspor se většinou na ulicích svítí. Ještě jsem se nesetkala s městem utopeným ve tmě. Navzdory boji proti světelnému smogu či drahým energiím.

Je to už tři sta let stará záležitost, tedy opravdu pevná tradice. V červnu v roce 1723 bylo totiž v Praze zavedeno první osvětlení ulic v centru Prahy. Od Hradčan až ku Prašné bráně fungovaly olejové lampy. Ty s sebou logicky nesly profesi lampáře, kterou si dneska romantizujeme, ale musela to být pěkná dřina.

S postupujícím pokrokem se v ulicích objevily obloukové lampy, které ty původní pozvolna vytlačily. Dnes elektřina vládne světem. Vidí se na každý krok, do všech zákoutí. Místa, co nejsou osvětlena, jsou vnímána jak nebezpečná. Tmavá část dne ztrácí svůj původní význam, světlo je i v noci.

 Možná by si krátké červnové noci zasloužily zůstat neprosvícené. Přineslo by to mnohé nové zážitky, kupříkladu možnost vidět hvězdy na obloze.

Jsem si ale jistá, že by podobný návrh neprošel. Přesněji řečeno, vyvolal by hádku. Přívrženců a odpůrců. Znamenalo by to nové příležitosti, ale také ztrátu dosavadního pohodlí.

Doopravdy bych to asi ani neměla odvahu navrhnout. Nemohu ovšem nepoznamenat, že světelný smog je stejně škodlivý jako každý jiný smog. Musím ale jedním dechem přiznat, že moderní vymoženosti mám ráda a nechci proti nim brojit. Nechci svítit lucernou ani jezdit v kočáře. Jen mě nadcházející krátké červnové noci inspirovaly k bláznivému nápadu, zkusit i ve městě zažít opravdovou noc bez osvětlení, které tu máme již dlouhých tři sta let.

Je zřejmé, že otázka veřejného osvětlení není na pořadu dne. Možná už bychom bez veřejného osvětlení ani neuměli pořádně fungovat. Přitom by muselo být osvěžující, zůstat v červnovém období chvíli v klidném přítmí.

Osobně mám dokonce pocit, že v tomto období je určité příšeří docela vítané. Pro zklidnění a načerpání energie do letní extáze.

 Z toho by ovšem plynulo, že světelný smog našich ulic nám v něčem brání. Není tomu tak, jen je příjemné to na někoho svádět.

Možná jsme všichni nakonec rádi, že se všude svítí, protože často je pod svícnem největší tma. Aspoň se nemusíme snažit sami.

Zvážit by se samozřejmě mohla i otázka úspor, ale ani to není důvod zhasnout veřejné osvětlení.  Je tady už celých tři sta let a osvědčilo se. Jestli by tedy nakonec nebylo lepší ho ještě rozšířit, i do těch zapadlých vesnic a samot..

 Jasně, že je to z extrému do extrému. Někde to příjemné temno být musí, stejně jako jinde je prostě nutné na všechno vidět. A ani červen, se svými dlouhými dny, na tom nic nezmění. Bílé noci se prostě u nás nenosí.

 

 

 

 

 

Dva tisíce slov

 

 Dnes již symbolický název. 

Ve své době přelomová listina. Žádost o zlepšení poměrů. Literárně sepsaná výzva k mobilizaci občanů. Aby podporovali změny ve společnosti. Autorem je svérázný Ludvík Vaculík, který nikdy nešel pro slovo daleko. A tady je jich rovných dva tisíce. Z KSČ ho vyloučili už před časem, za prohlášení, že se u nás neřeší žádná lidská otázka. Nic, řekněme kriminalizující, přesto ho vyhodili. Nyní se do strany  něžně opřel znovu. Označil ji jako mocenskou organizaci. Chtěl její obrodu, ať ji opustí zkorumpovaní jedinci, ti, co zneužívají svoje postavení. Nechtěl ji tedy zatratit a poslat na smetiště dějin, naopak, dával ji šanci na zlepšení, přeměnu. Text proto konvenoval i řadovým pracujícím komunistům. Souzněla s ním řada veřejně známých osobností.

 Komunističtí funkcionáři ovšem radost neměli. Ba ani ti, co se nazývali reformními.

Text samozřejmě odmítli. A to včetně adorovaného Dubčeka, ani ten s ním nesouhlasil.

  V osmašedesátem se ale ještě vesele podepisoval a šířil. Diskutovalo se o něm ve veřejném prostoru. Mnozí ho podepisovali proto, že v něm nebylo nic provokujícího, nic „špatného“ z hlediska tehdejšího vnímání reality. Samé normální věci, jak to mnozí cítili.

 O rok později si již museli signatáři sypat popel na hlavu. A pokud tak neučinili, měli utrum. Neodvolaný podpis pod neškodným textem Dva tisíce slov znamenal začátek temné normalizační doby někde v kotelně či na ulici. Soudruzi z něho udělali protikomunistický štvavý text,  který vyzývá ke svržení systému a násilné přeměně společnosti. Strašáka normalizační společnosti. Že tomu tak vůbec nebylo, dnes ví jen ti, co se o dějiny zajímají. V opačném případě je to zapomenutý manifest. Nebo ho vzpomínkový idealismus označuje jako revoltu proti komunismu.

Že to byl protirežimní panflet hlásali ve své době soudruzi. Dějiny ale píší vítězové a oni tehdy, před půl stoletím, vyhráli. Na poměrně dlouhou dobu. S jejich tezemi se proto potýkáme do dneška. Navzdory tomu, že od vydání původně neškodného textu Ludvíka Vaculíka uplyne 27. června dlouhých 55 let.

Myslivec

 Hajný Robátko a jeho jelen Větrník je patrně jeden z mála vlídných a populárních myslivců. 

Jinak tedy nevím....?

Mám k tomuto mysliveckému "cechu" dost ambivalentní vztah. Po pravdě řečeno, nemám je ráda. 

Asi proto, že většina těch, které nějak letmo znám, jsou spíš agresivní lovci, neřku-li predátoři, než nějací milovníci přírody a ochránci zvířat.

Zejména na svých venkovských cestách potkávám muže s puškou, na rozpadajících se posedech, kde číhavě monitorují okolí. Jsou to typy lidí, u kterých nechápu, jak mohli získat zbrojní průkaz a následně legálně vlastnit zbraň....? 

Připomněla jsem si tyto své rozporuplné pocity vůči myslivců nedávno, když se mluvilo 

o zastřeleném psu. Border kolie běžela vedle své paní po polní cestě. 

Myslivec si ji prý spletl s liškou a zastřelil jí. Proč? Protože prostě může, on je tady pán. Lišku může zastřelit. A že to byl pes? Byl na volno, na to má taky právo. A bylo vymalováno.

Nějak se to asi řešilo. A protože šlo o medializovaný případ, tak se to asi i vyřešilo, někdo se k tomu nějak postavil. 

Nicméně, utvrdilo to moje nenaladění vůči myslivcům jako celku. Jistě, jsou mezi nimi normální jedinci, ale jako celek v tomto spolku vidím víc negativ. Vnímám řadu z nich hlavně jako nebezpečí, jsou legálními majiteli zbraní. 

Když pak vidím venkovského alkoholika, jak vyhrožuje nejdřív okolním psům a kočkám, posléze i lidem, říkám si, kolik takových asi je? 

Na posedech někteří často klimbají s lahví alkoholu, asi aby jim nebyla zima. 

Úplně nesnáším lovy. Hromadně vyrazí a pro zábavu střílí zvířata, která si pak vystaví jako výřad! Z toho mi bylo úzko už jako malé holce. 

  Zámek Konopiště, přecpaný loveckými trofejemi šíleného Ferdinanda  d´Este, považuji za odstrašující případ takového řádění. 

 Jako další mega zvrácenost vnímám vypouštění kupříkladu bažantů. Oni je nechají vyrůst 

v bažantnici, pak vypustí do přírody, aby je mohli posléze vystřílet. Často pak potkávám na silnici zmatené bažantíky, které zrovna vypustili. A oni, než se stačí zorientovat, jsou buď přejeti autem nebo posléze zastřelení na "honu". 

Je to prostě pro mě  dost zvrácená zábava a koníček. 

A nemohu najít moc argumentů na jejich obhajobu. 

  Navíc jsem o víkendu pár takových intelektuálů v lesnické uniformě potkala, tak mě to nějak nutí polemizovat nad smyslem jejich činnosti. I nad tím, kdo je vlastně držitelem zbraně, jestli se nějak průběžně kontroluje způsobilost držitelů oprávnění nebo zda stačí, že je to myslivec a má pušku na doživotí?  

   Asi nezbývá věřit, že většina těch zelených mužíčků to myslí dobře, snaží se pečovat 

o zvířata a nejsou primárně jen predátoři, kteří rádi střílí. 

Ale pochybnosti samozřejmě zůstávají...

Kolotoč

 Letenský kolotoč je občas v provozu. Nejde úplně přesně odhadnout a naplánovat kdy, často je to překvapení, že zrovna funguje. Nicméně, v době svátků tomu tak bývá častěji, tudíž se nám podařilo zachytit další jeho jízdu.

 První byla při slavnostním otevření, tehdy bylo narváno, velká sláva. Jízdenka či vstupenka o dvacku levnější než dnes, kdy pětiminutovka  svezení vyjde na stovku.

  Lidí také ubylo, buď to již není taková atrakce nebo neumí odhadnout, kdy bude otevřeno a ztrácejí pozornost či zájem.

Přesto je to krásná atrakce, mám ji ráda. Evokuje mi atmosféru staré Letné. Asi nejsem sama, protože často vidím jezdit i starší lidi, vzpomínka na dětství. Koně je uvezou. Sama jsem to ještě nezkusila, zatím jsem vždycky nechala jezdit jen děti. Ale třeba to ještě někdy zkusím. Od pamětníků jsem vybádala, že kdysi byla mezi koníky i Koketa. A Cikán. Ti tam již nejsou, Koketa je sexistické jméno, Cikán rasistické....

Osobně si myslím, že to tak kdysi ti lidé nemysleli, když ta zvířata pojmenovávali. Že je to také trochu škoda, že jsme tak korektní. Prostě Koketa zmizela, už se na ní nesvezete. 

Ale to je jen úhel pohledu. Někoho by to prostě asi mohlo urazit. Tak mají koně- mimochodem opravdu krásně zrenovovaní- korektní jména, děti se svezou dokola, senioři se nostalgicky svezou do vzpomínek. Kolotoč prostě točí radost. Ve chvílích, kdy funguje.

Krásné to je:-) 

 

Hrdina

 Nevím, zda v této době lze nějak pominout atentát na Heydricha. Ať už jde o samotnou událost, tedy atentát v Holešovicích na sklonku května, nebo o zběsilé nacistické řádění, které v červnu vlastně kulminovalo. Jsou tu Lidice, Ležáky, dopadení parašutistů v kryptě kostela, denní popravy v Kobylisích či na Pankráci.

Těžko hledat nějaké související optimistické datum či událost.

Nicméně, jsou i takové. Třeba narození Jana Kubiše. Dokonce kulaté. Narodil se před  110 lety, 

24. 6. 1913 v Dolních Vilémovicích.

   Psát jeho životopis by jistě bylo nošení dříví do lesa. Nebo sov do Athén. Je to jeden z našich národních hrdinů. Všichni o něm něco vědí.

   Když se před 110 lety narodil, nikdo nemohl tušit, co mu sudičky u kolébky předpověděly. Jemu

 i jeho blízkým. Ti nejbližší byli popraveni, aniž by třeba reálně tušili, co jejich Jenda vykonal.

 Některé jeho zavražděné sestry ani nebyly plnoleté.

Dalších, asi dvě stě příbuzných, bylo zatčeno. Někteří přežili, jiní ne.

Doba byla opravdu vymknutá z kloubů.

Na Jendu ale všichni vzpomínají s láskou a hrdostí.. Bez hořkosti.

Vnímají ho jako hrdinu.

   Byl to hrdina, byť si myslím, že doplatil (on i jeho stejně stateční kamarádi) nejen na hnusnou dobu, ale i na určitou naivitu, nepřipravenost celé akce ze strany londýnského vedení, které je poslalo do sebevražedné akce bez dostatečného vybavení.

Předpokládám, že to jinak nešlo, že jde o pohled z obýváku jednadvacátého století, kde nic nehrozí

 a lze tak  lehce kriticky konstatovat, že vybavení a informace vojáků, kteří byli vysláni do pekla protektorátu, bylo dost tristní.

Přesto do toho ti kluci šli.

I Jan Kubiš.

Nepřežil.

Ani on, ani jeho kamarádi.

Ani příbuzní.

   Vypukla heydrichiáda. Vypálili Lidice a Ležáky. Zavraždili tisíce lidí. Odvlekli pryč tisíce dětí.

   Jana Kubiše si přesto všichni váží. Alespoň to tak vnímám. Také si ho vážím. Nesklonil hlavu. Proti zlu je totiž třeba bojovat. Na to se asi dneska trochu zapomíná, v rámci nějaké falešné korektnosti.

   Před 110 lety se narodil. Hrdina. Co by s ním bylo, kdyby přežil? Zabili by ho komunisté? Nedal by normalizaci? Emigroval by?

Těžko říci. Byť to, že by šel s hlavou vztyčenou, si troufám tvrdit i jako předpoklad. Prostě protože takový byl.

Jan Kubiš, narozen 24. 6. roku 1913.

 

 

 

 

 

Jezevčíci

 Onehdá jsme při náhodném průjezdu Konopištěm zaznamenali soutěž jezevčíků. Museli jsme se zastavit a nahlédnout, byť Tobiáš není soutěžní pes, nebyli jsme aktivní účastníci 

a o soutěži jsme nevěděli. 

Náhoda, že jsme zrovna jeli kolem. 

To množství malých jezevčích krasavců bylo prostě tak impozantní, že nešlo odolat. 

Zastavili jsme na čumendu:-)

Obdivuji všechny, co dokáží s pejsky chodit dokola, pózovat, naučit je reagovat na publikum i na pokyny. Uměli to tady všichni.

My jsme jen obdivně zírali. Tedy já, Tobiáš spíš pokukoval po psích kámoších a kámoškách:-).

  Účastníky to evidentně bavilo a těšilo, asi jen já měla pocit, že to musí být velmi náročné. 

Tehdy bylo navíc horko a pejsci byli vyčerpaní jen ze sluníčka. 

Tobiáš také dlouho nevydržel, jen pokoukal a hurá někam do stínu. 

Ale zážitek to byl, zejména pro to psí souznění. 

Jinak si tady, pod jezevčíky, odkládám připomínku na dnešní den, na jeden takový konec, o kterém ještě budu psát. Ti jezevčíci to totiž zjemňují, abych věděla, že jsou i hezké věci, nejen to, co se děje

Záleží na finále

  Občas mě napadá, zejména při výuce dějepisu, jak jednoduše hodnotíme ty, co už tady nejsou.

 Také mě to napadá při filmech, které některé osobnosti heroizují. Třeba teď film o Muži, který stál v cestě. Heroizuje ho. Dělá z něho hrdinu a čestného muže.

 František Kriegl. 

Přitom jde o člověka, co se podílel na komunistickém převratu a budování komunismu v padesátých letech. Člena Lidových milicí.

Ale vzepřel se podpisu, na sklonku svého života, a je z něj hrdina. 

Nechci s tím moc polemizovat, byť já osobně ho zas tak čestně nevnímám, ale vede mě to k úvaze, co si z těch dějin vlastně odnášíme...?

 Jen to, co se nám hodí do krámu? Nebo vnímáme jen to finále....? 

Co bylo před tím není zajímavé, záleží na závěru...

   Své o tom ví Karel Čurda, české synonymum pro zrádce. Kdyby ovšem Čurda umřel "včas", tedy zažil si své finále před 13. červnem 1942, asi by spíš patřil k hrdinům. Ale jeho reálné finále bylo bídné, tedy je to zrádce. Co bylo před tím, nikoho nezajímá.  

Podobně to má Emanuel Moravec, také jen bídák a zrádce, ač kdysi legionář a přítel Masarykův. Finále ovšem úplně mizerné, tudíž jako by ani nežil. 

   Kriegel to má opačně, vnímám jeho komunistickou angažovanost dost rozporuplně, leč jeho finále je famózní a je z něho dnes tudíž hrdina. 

  Mnohdy to není jen o finále, ale o vypíchnutí některých událostí a zapomenutí těch dalších. A pak se řeší, zda kupříkladu lidský "mizera" může psát krásné knihy či vytvářet zajímavá výtvarná díla? Zda totální hajzl, dejme tomu dozorce v komunistických lágrech či koncentračních táborech, může být milující a empatický otec či manžel.

Jiří Stříbrný, kdysi Muž 28. října, hrdina. Poté se zapletl do korupční aféry, a ač očištěn, špatná pověst zůstala. A když se ještě znelíbíte mocným, v tomto případě Benešovi, je jisté, že do dějin vstoupíte jako záporná postava. Finále se nepovedlo. Jiřího Stříbrného dnes takřka nikdo nezná...

Masaryk to měl vlastně obráceně. Býval velmi neoblíbený, kritizovaný, všichni ho nesnášeli. A pak se stal tatíčkem Masarykem. Grandiózní závěrečné finále. 

Asi by se našlo plno dalších příkladů. 

 Když se ale dívám na ta finále, většinou bývají tragická. A pak se podle nich hodnotí.

Tedy konec dobrý, všechno dobré.... A naopak. 

Že by tady byl prazáklad českých pořekadel? 

Slunovrat

 

   Letní slunovrat býval v některých fázích naší minulosti velkou lidovou slavností. 

Víc se sice logicky slavil ten zimní, symbolicky totiž ukončoval temnou část roku a dny se začínají prodlužovat. A to je důvod k velké oslavě.

 Ten letní slunovrat je spíš důvodem k zastavení a zamyšlení. Délka dne vrcholí, delší už nebude. Pomalu se vše vrací a dny se začínají zkracovat.

 Přesto se i tady slavilo. Vzdával se hold slunci, užívaly se ty nejdelší dny a nejkratší noci. Keltové pálili ohně, které my dnes máme už na konci dubna. Jako bychom se toho slunovratu nemohli dočkat. Těšíme se na léto.

A pokud se o slunovratu vykoupeme někde v přírodě, v rybníce či potoku, dodá nám to nejen energii, ale i sexuální sílu pro nadcházející letní období. Naši předkové to údajně měli vypozorované. Voda má velkou sílu, zejména ta studená.

Sílu slunovratu v sobě mají i byliny.

 A mě vždycky fascinovalo tvrzení, že když „Otec vlasti“ Karel IV., blahé paměti, zakládal katedrálu a další pamětihodnosti, tak dbal na to, aby v den slunovratu sluneční paprsek spojoval Mosteckou věž s věží katedrály.

Ověřit se mi to zatím nepovedlo, většinou kvůli davům turistů, tak mi nezbývá, než staré pověsti věřit. Karel dávným zvykům důvěřoval, slunovrat měl v úctě, takže se zdá být tato úvaha celkem logická. Slunovrat totiž vybízí k víře v přírodu a její síly. K radosti ze slunce

a vody.

 Ostatně, jako červen sám. Už z podstaty svého českého jména patří tento měsíc k nejhezčím v roce. Červenají se jahody i třešně. Jsou dlouhé dny a krátké noci. Kdysi se prý sbírali brouci červci, ze kterých se získávala červená barva na látky, a proto červen.

 No, to raději akceptuji to červenající se ovoce.

 Červen má prostě svoji magii a kouzlo. Navíc se láme rok. Šest měsíců je pryč, jsme v polovině. Školáci na konci, protože ve škole je vždycky všechno jinak. Jim rok končí. Začínají prázdniny.

Prostě červen přináší změnu každému. Drobná potíž je zřejmě jenom v tempu. To naše bývá dost zběsilé, proto si mnohdy ani slunovrat nestačíme uvědomit.

Změnami příroda nikdy nešetřila, přesto byl červen na atmosféru změn vždycky bohatší. Dnes už ho tak nevnímáme, je to spíš takový startovní blok pro blížící se  dovolenkový maraton.

V dávných časech byla otázka vnímání volna vyřešena aktuální potřebou. Cítíte únavu, odpočíváte.

 Dneska je takový přístup sice doporučován, leč málokdo ho plně akceptuje, protože není jednoduché vypadnout z pracovního tempa.

A i  peněz je ve zvyšující drahotě docela potřeba. Jenže příroda ví, co dělá, a tak se projevuje nutnost respektovat její zákonitosti.

   Odpočívat, kdy mě napadne, asi úplně nepůjde, ale ctít některé zvyky a tradice by se mohlo stát užitečným. Přitom nemusí jít o nic velikého, o žádnou revoluci. Stačí se v rámci slunovratu zastavit a nadechnout. Rozhlédnout kolem i zpět, vydechnout.

A zvolna vyrazit dál. Do druhé půle roku.

Sejdeme se pod ocasem

 

   Když si někdo dá schůzku pod ocasem, většina Pražanů, a snad i mimopražských ví, že mají zamířit na Václavák pod  sochu svatého Václava od Josefa Václava Myslbeka. Tedy, že autor sochy je Myslbek už většina z nich neví, Myslbek je pro některé maximálně tak prodejní pasáž Na Příkopech, ostatní to jméno už asi neznají.

   A to ani ti, co si myslí, že socha je na Václaváku od nepaměti. Nebo že se náměstí, bývalý Koňský trh, jmenuje podle ní. Nic takového. Náměstí se jmenuje na počest událostí ve Svatováclavských lázních v roce 1848 a kůň stojí na jeho vrchu od roku 1912. Jeho autor byl ve své době mezi umělci pojem. V dobrém i horším slova smyslu. Byl mistr svého oboru, ale také náladový a neoblíbený. Drsný.

 Obdařený nadáním, pracovitostí, ale i „napoleonským komplexem“.

Možná proto, že se narodil na počátku horkého revolučního léta, 20. června roku 1848. Tedy před 175 lety.

 Jako prostřední ze tří dětí.

Poměrně nulové ekonomické zázemí, proto se měl už v patnácti letech zařadit do pracovního procesu. Jako sazeč. Jakási osudová náhoda v podobě rodinného přítele ho ale zavedla do sochařské dílny Tomáše Seidana, ve své době uznávaného mistra. Ten si Myslbeka oblíbil, bral ho na studijní cesty a on se ve Vídni seznámil s dalším inspirativním sochařem, Václavem Levým. Ten pak uvedl pracovitého studenta mezi pražskou výtvarnou elitu, přizval ho ke svým zakázkám.

Myslbek patřil k těm lidem, co nabízenou šanci dokázali využít. Byl z podstaty své povahy velmi pilný a pracovitý, vnímavý. Tvořil, studoval, vydělával. Z počátku hojně jezdil i na studijní a tvůrčí cesty, později ale dával přednost domácímu prostředí.

Zabydlil se ve Spálené ulici a oženil se. Rodina se mu rozrůstá takřka geometrickou řadou, počet dětí se zastavil na čísle devět. Nicméně, rodina nebyla pro něho vždy jen radost. Mnohé děti zemřely již v raném věku, další si vzaly život dobrovolně.  Někteří chlapci zemřeli během války, prožitá traumata a ztráty dovedly k sebevraždě i Myslbekovu zádumčivou manželku Karolinu.

Osobní život mu tedy dával docela zabrat.

Ten pracovní vlastně také. Byl nadaný, pracovitý, leč nebyl moc spolehlivý. Pro zakázku „ by zabíjel“, byl ochoten slíbit jakýkoliv šibeniční termín, nedržel prý takřka žádný.

 Moc mu nešla ani ekonomická stránka věci, sem ta prošvihnul i nějakou soutěž, kam se nestihl zapsat či přihlásit.

 Přesto jeho renomé rostlo, věci, které udělal, byly uznávané a ceněné. Řadu let věnoval výzdobě Palackého mostu, pro své sochy se inspiroval texty z Rukopisů. Když pak  vystoupil Masaryk s prohlášením, že jde o padělky, cítil jako zradu a ponížení. Chtěl zakázku vzdát, tak silně vnímal veřejné dehonestující tažení proti Rukopisům.

Nakonec sochy inspirované neexistující dávnou českou minulostí dokončil, na mostě zůstaly do konce druhé světové války. Dnes je můžeme obdivovat na Vyšehradě.

 Vytvářel samozřejmě i další sochy, mnohdy pracoval na mnoha zakázkách současně. Můžeme vidět jeho karyatidy na České spořitelně, votivní sochu kardinála Schwarzenberga či slavný Krucifix.

 Své nejznámější soše svatého Václava věnoval třicet pět let svého života. Přes všechny peripetie, které zrod slavného sousoší provázely, byl pomník veřejnosti odhalen v roce 1912. Byl to kůň s Václavem a socha Ludmily a Prokopa. Až později přibyla socha svatého Anežky (někdy během války) a dva roky po jeho smrti se na pomníku objevil i Vojtěch a sousoší získalo dnešní podobu, kterou jeho autor v celku nikdy neviděl. 

Ale v roce 1912, kdy se pomník odhaloval, téměř paralelně s další jeho slavnou sochou Máchy na Petříně, kam se dnes prvního května chodí celá Praha zamilovaně políbit, byl možná chvíli spokojen, byť se o něm tradovalo, že spokojený doopravdy on nikdy není.

 Zemřel o deset let později, v červnu 1922. Jako uznávaný mistr, rozporuplný pracant, geniální tvůrce, obávaný učitel, zlomený otec a manžel.

 Odešel jako „jeho veličenstvo Myslbek“, jak mu na základě jeho iniciál přezdívali studenti, které dlouhá léta vedl. A kteří si až ve své vlastní dospělosti často uvědomili onen aha efekt, že bez Myslbekovy umanutosti a pracovitosti by možná ani oni nebyli tam, kde jsou.

Bobová dráha

 Příjemná relaxační aktivita. Náznak adrenalinu, ale v reálu pohodová jízda v příjemném prostředí.

 I děti to zvládnou samostatně. 

Teď je celá dráha po rekonstrukci, řekněme tedy, že voní novotou. Zájem je přiměřený, fronta nebyla velká. Obsluha příjemná, když náhodou nevíte, co a jak, rádi a vlídně poradí. A po jízdě lze zajít do příjemné restaurace s výhledem na Prahu. Sice na její průmyslovou část, ale to nikterak nekazí iluzi klidu a pohody. 

Minimálně v neděli to tak vypadalo. A bobová dráha na Proseku, alias bobovka, nám vlastně zahájila letní jízdu:-)....

Prameny Vltavy

 Kdo by si myslel, že jde o nějaké zeměpisné povídání či vyprávění o krásách Šumavy, tak se tedy hodně plete. Objevila jsem tuto knihu vlastně trochu náhodou, což je asi pro mě ostuda. Ale šla jsem po padesátých létech, tedy po U severní zdi. A narazila na Prameny Vltavy. 

A skvělé. Mrazivé. Strašně zajímavé. Výborně napsané. Trochu netradiční způsob vyprávění, udržuje vás ale v napětí a v pozornosti. Nutí přemýšlet. Kombinovat. Fakt mě to baví. 

 Za mě tedy dokonalý bestseller. A to jsem ještě nedočetla...

ZOO

 Být v Liberci a nenavštívit jejich slavnou zoo asi ani nejde. 

Je to první zoologická u nás, pověstná svými bílými tygry.

 A to tam, blahé paměti, před mnoha desetiletími, prý býval i kouřící šimpanz. Prostě si prý vysomroval od návštěvníků cigáro a pak vesele v rohu své klece dýmal. 

Dnes, v době, kdy moderní je nekouřit, podobná anomálie není ani pravděpodobná, natož možná. 

Jsou ale anomálie jiné, moderní. 

Tak pro nás tedy bylo takovou nečekanou anomálií zjištění, že do zdejší zologajdy nesmí psi. To jsme tedy nečekali. Co teď s Tobiášem? 

Naštěstí byl docela chladný, neřku-li studený, den, tudíž bylo možné nechat pejska v autě, aby na nás počkal. Netěšilo mě to, ale nebylo jiné cesty. Na pokladně se zlomit nedali, ani když jsem nabídla, že psa nepustím z náručí. 

Nu, naše chyba. Z Prahy zvyklí, že do zoo pes bez problémů chodí, jsme to ani nezjišťovali.

A tak byla zahrada bez psa. 

Vstupné takřka "nulové," navíc mě zde prvně "ocenili" za dárcovství krve, mohla jsem zadarmo. To se mi ještě nikdy nikde nestalo. 

A tak jsme šli do miniaturní zoologické zahrady. Na bílé tygry. A ejhle, ten je tu už jen jeden, poslední. Chov prý končí. Bílí tygři budu už jen hokejisté. 

Viděli jsme ptactvo, koně, žabky...

Proběhli jsme to celkem rychle. 

   Potrápil mě slon. Byl tam sám, přešlapující na místě, škubající hlavou. Vysvětlila jsem si to tak, že se totálně nudí. Trápí. Trpí.  Z toho miniaturního prostoru mu hrabe.

Když jsme se za hodinu vraceli, bylo to nemlich to samé. Srdce mi nad ním usedalo.

   Utvrdilo mě to v mém ambivalentním názoru vůči zoologickým zahradám. Nějak je respektuji, vnímám jejich práci, ale zároveň je nemám ráda, mám pocit, že vězněná zvířata trpí, nudí se, jsou vlastně "týrána" tou nudou a nedostatkem životního prostoru.

Jiná zvířata naštěstí nevypadala, že by měla nějaké viditelné trápení, tygr spal, stejně jako lev s lvicí. 

Určitou aktivitu provozovala panda červená, docela roztomilá. 

Hezké byly žirafy a zebry, ale i ty se podle mě musí nudit. 

A tak jsme raději pelášili za Tobíkem, který se v autě pěkně prospal. Nevypadal, že by se mu po nás moc stýskalo, asi si potřeboval odpočinout. 

Před výstupem na Ještěd:-)