Dáte si chlebíček...?

 Silvestr je u nás nějak neodmyslitelně spojen s chlebíčky. I google mi podsouvá, ať si vyhledám pojem chlebíčky. Asi, jak je udělat. Nebo kde koupit nejlepší. Ale vyskočí i chlebíčková aféra, která je vlastně dosud neobjasněným politickým travičstvím, ovšem v rámci dobré věci, takže z hlediska vyššího principu mravního otrava na zločinci není otrava… Wikipedie suše tvrdí, že jde o událost, kdy předseda vlády otrávil kolaborantské novináře. Událost proběhla v roce 1941, takže jde opravdu o věc odbojovou, jistě odvážnou, jak také jinak přistupovat ke kolaborantům…

Tehdá šlo o skupinu novinářů, kteří sympatizovali s nacismem a chtěli pomocí žurnalistiky napomoci začlenění Čech do říše. Šili do vlády, do generála Eliáše, podporovali Třetí říši a prosazovali nacistickou ideologii.

V září jednačtyřicátého roku pak došlo k setkání novinářů s ministerským předsedou Eliášem. Jako občerstvení na této vládní recepci se podávaly právě chlebíčky. Na jednání se ničeho nedobrali, rozešli se a novináři dál pokračovali ve své kolaborantské práci. Ale za pár dní někteří z nich onemocněli, dva byli dokonce hospitalizováni.  Karel Lažnovský, jeden z největších nacistických aktivistů, nakonec opravdu zemřel. 

Mezitím ale do Prahy přijíždí Heydrich, začíná brutální zatýkání, seberou i generála Eliáše. Smrt Lažnovského se propagačně hodila, generál Eliáš byl obviněn z travičství. Ten ale všechno popírá, nikoho neotrávil.

Ale dodnes se generál Eliáš s touto akcí spojuje. On sám to ale nikdy nepotvrdil. Jde o odvážný odbojový čin, generál Eliáš navíc skončil na popravišti, ale zda opravdu stál za touto chlebíčkovou aférou, asi stoprocentně nevíme. Jisté  je, že byla a že si kolaborantští novináři asi hodně dlouho rozmysleli, zda si někde chlebíček dají či nedají.

Tak dobrou chuť k silvestrovskému pohoštěníJ

 

 

Budou nebo nebudou?

 Myslím tím petardy a ohňostroje. Podle vyhlášek z Magistrátu a informací z médií by měla být místa, kde se odpalovat nesmí. Ale vzhledem k tomu, že Stromovka patří k oněm chráněným místům, a každý den to tam vesele práská už několik dní, tak si velké naděje nedělám. Jako, že by to někdo uhlídal. Nebo vymáhal...!? 

Mezi pejskaři už samozřejmě panuje panika, mnozí odjíždějí kamsi na venkov v naději, že si tam polepší, že tam bude kýžený klid, ale patrně je to marná snaha. 

Ale nejde jen o psy, ti navíc mají štěstí, že se o ně páníček nějak postará. Mnozí tak stráví konec roku pod vlivem utišujících léků, zavření v koupelně či zalezlí pod postelí. 

Horší to mají volně žijící zvířata. Labutě a kachny ve Stromovce na rybnících. Veverky. Ptáci. Nedaleká zoologická... 

Nemohu zapomenout na potrhané a mrtvé labutě po ohňostroji, který byl před pár lety odpalován z Vltavy...!!!!

   Navíc, tento druh zábavy prostě nechápu. To, že ho nesnáším pro hluk je můj problém. Nesnáším jakýkoliv zbytečný hluk. 

Ale nechápu. Práskání a smrad. To je zábava? A těch peněz... Většina národa si stěžuje, jak má hluboko do kapsy, pořád nás někdo nabádá, ať šetříme, a pak se doslova do vzduchu vyhazují tisíce za nekvalitní pyrotechniku, která nejen obtěžuje, šikanuje okolí, ale i škodí ovzduší....

Já tedy nefandím ani monstrózním oficiálním ohňostrojům, ale jsem ochotná uznat, že v ekonomicky vyrovnané době za určité situace to smysl má. Slavnostní připomenutí nějakého fakt mega výročí. Třeba milénia:-). A dost. 

Ale petardy na silvestra vnímám jako zvrácenost. Jenže i teď slyším za okny, jak to práská. a to je den před. Jsem tedy skeptikus ohledně zítřka. 

A jsem také zvědavá, jak se bude nařízení dodržovat. Případně trestat neuposlechnutí....? 

Tobiáš se také bojí, ale naštěstí jen venku. Doma mu to nevadí, hluk z venku nevnímá, takže to nějak přežijeme, ale je to celé na hlavu.... 

Edit po silvestrovské noci. Byly. A ve velkém. Navzdory zákazu. Nikdo to neřešil. Na Václaváku se pálilo o sto šest. Má cenu takový zákaz vydávat? Když není vůle k jeho vymáhání? Lze se divit, že nikdo nic nedodržuje?

Příprava pro život

 

  Často se v debatách o školství mluví o tom, že je třeba připravovat děti pro život. Nebo dál, pro život v jednadvacátém století. Že oni jednou budou vykonávat profese, které dosud ani neexistují. A my je na ně nepřipravujeme, protože se stále chystáme na minulou válku… Něco na tom je, s tím musím souhlasit.

Ale faktem je, že je moc nepřipravujeme ani na dobu, kterou máme na dohled. Moc jim umetáme cestičku, zdá se mi. Učíme je, že mají svá práva. To je samozřejmě v pořádku.

Mají.

 Jen se zapomíná na tu druhou stranu věci. Že mají také povinnosti, že se něco musí, že mají nějakou odpovědnost. Je hezké být pořád pozitivní, za všechno je chválit. Když ale posléze narazí na pracovní svět, nejsou připraveni.

Jdeme ode zdi ke zdi.

Pamatuji na dobu své docházky, kdy mít v kupříkladu v sedmé třídě nabarvené vlasy znamenalo mít problém ve škole.  Dnes by měla problém učitelka, kdyby na něco takového upozornila. Je každého právo, co si udělá s vlasy. Jaké si nechá udělat tetování. V čem chodí oblečený…

Jistě, s tím vůbec nepolemizuji. Poukazuji ale na to, že nejsou hranice. Jde to tak daleko, že studenti přijdou k maturitě v otrhaných džínách. Já bych je ke zkoušce nepřipustila, leč narážím. Je jejich právo být oblečen podle svého.

Ostatně, to nemusím ani do škol, třeba oblečení v Národním divadle či Státní opeře je často podle podobného mustru. Jsme rádi, že vůbec přijdou, nebudeme ještě vyžadovat nějaký dress code, zní v debatách poměrně unisono.

Měla jsem nedávno ve škole na besedě personalisty. Nebudu sdělovat odkud, abych dodržela GDPR, které se sice dodržuje hlavně podle toho, jak se to kdy hodí, ale na to nechci spoléhat. Tak tedy personalisté z jednoho prestižního pracoviště dětem vysvětlili, jak se postupuje při pracovním pohovoru, co je motivační dopis, jaké jsou povinnosti jejich zaměstnanců. A dodali, že mají své vnitřní podmínky, takže s divokou barvou vlasů ani s viditelným tetováním vás prostě nepřijmou.

A tady nastal první kámen úrazu. Děti s tím zásadně nesouhlasily. Nechápaly to. Je přeci moje právo mít tetování. Mít barevné vlasy a chodit v čem chci?

„To ano,“ souhlasili personalisté, „ale nebudete pak pracovat u nás.“

„To je ale diskriminace!“

„Ne, není, to jsou naše pravidla a naše právo!“

„Ale my přeci máme právo… „

A tak to pokračovalo poměrně dlouho.

„…Přeci, když jsem dobrý, tak mě musíte vzít i potetovanýho…?“

„Ne, nemusíme.!“

  Nakonec se všichni nějak domluvili, děti ale odcházely s očima navrch hlavy a mě napadlo, že na frázi, že nepřipravujeme děti pro život, je víc pravdy, než by se nám líbilo.

Kupříkladu věčný problém s plnoletými studenty. Už jsou dospělí. Rodiče jim neomlouvají absenci. Oni totiž už mají svá práva.

A tak je necháváme, ať si vše omlouvají sami.

Když bych chtěla mít podobná práva jako zaměstnanec, neexistuje. Všude v zaměstnání musíte k lékaři, když nejdete do práce. Nestačí sdělit, že se mi nechtělo, bylo mi špatně nebo jsem měl jiné aktivity. To v práci nikoho nezajímá, ve škole s tím ale vystačíte. Protože jsou to děti a mají svá práva…

Takže pro běžný život je opravdu moc nepřipravujeme. Pravda, nemusí to tak být všude, ale většinový jev to jistě bude.

Aby bylo jasné, nelobuji za nějaké drsné školství, to určitě ne. Spíš za to, aby nedocházelo ke kontraproduktivní glorifikaci, odstraňování překážek…

Aby se stejný důraz kladl na práva, ale i na povinnosti a zodpovědnost.

A to není zrovna malý požadavek na naše školství.

Dozvuky

 Vánoční setkávání plynule pokračují i ve všední mezisváteční dny. Tobiáš je ve svém živlu, je vlastně tak trochu vánoční pes, baví ho to. Plno lidí, každý ho drbe. On má odjakživa pocit, že všichni jsou na světě jen proto, aby ho drbali. Tak si to užívá. Plno balíčků, ze kterých je tolik nádherně trhaného papíru. Samozřejmě i nějaké ty mlsky, není jen na granulích, jak by měl. Nepřeháníme to, ale mlsne si. 

A my se těšíme na Paříž. Trénovat budeme na puzzlích. 

Bez doktora

 Dočetla jsem se, že od ledna mizí povinnost pracovních pravidelných prohlídek. 

Pokud tomu tak opravdu je, nesmírně mě to těší. A zároveň žasnu nad tím, jak dlouho to trvalo a jak dlouho to fungovalo naprosto k ničemu. Mluvím tedy o školství a vycházím ze zkušeností svého okolí a svých vlastních. Jak dlouho opět prohrával zdravý rozum...?

 Na argumenty typu: Proč nemohu na prohlídku ke svému praktickému lékaři, který mě zná, nikdy nikdo neslyšel. Muselo se k domluvenému lékaři. Prý závodnímu. nevím tedy, v čem závodili, asi v tom, kdo zůstane nejdéle utajený. Nikdy jsem totiž žádného takového doktora nepoznala vícekrát než na jedno setkání. Maximálně dvě:-).

Nakonec bych to ještě i vydržela, kdyby šlo o prohlídku v pravém slova smyslu. Ale celá akce se většinou odehrávala stylem, že jsem se musela objednat, vyčekat frontu, protože nikdy to nefungovalo tak, že by mě v daný objednaný čas vzali. Pak jsem sdělila, že jdu na pracovní prohlídku, vysolila nějakou částku, někdy pětikilo, někdy jen tři sta, jindy ale i víc, nejvíc tuším asi šest set padesát, dostala na to razítko, aby mi to v práci proplatili, a šlo se domů.  

Jen jednou mi ten cizí pan doktor nabídl krátký dialog typu jak se cítím, zda nemám žádné obtíže a změřil mi tlak. A to bylo vše. 

  Přesto se to se železnou pravidelností opakovalo, obrany nebylo. Tak praví zákon, argumentovali vždy v práci, když jsme se dotazovali, zda by neměla větší účinek opravdová preventivní prohlídka u praktického lékaře, který nás zná. Neměla. A přes to vlak nejede!

  Tak pokud to nyní opravdu končí, že od ledna se tato nesmyslná povinnost ruší, pak opravdu tleskám. Myslím, že lékařská prohlídka v té podobě, co jsem popsala, je naprosto k ničemu. Jsem přesvědčená,  že učitelé ( a nejen oni, samozřejmě) si preventivní lékařskou péči zaslouží, ale měla by mít nějakou štábní kulturu. A to takhle, na povel, často i stylem já na bráchu, určitě nefunguje. Ostatně, jako každá vynucená nesmyslná povinnost. 

Tak snad bude od ledna o jeden nesmyslný úkon méně:-).

Na Štěpána

 ...bez Štěpána. Vždycky se mi to revoluční heslo automaticky vynoří. Nedávno jsem ho zkoušela použít před dětmi, ale docela bez úspěchu. 

Nerozuměly. 

Neměly pointu.

 Nějakého soudruha Štěpána už dávno nikdo nezná. Je to samozřejmě dobře, byť jako historik mohu mít i jiný názor, ale znalost Štěpána se dá dohnat. Je dobře, že máme už roky Štěpána bez Štěpána, byť jiných fosilií je pořád dost. Ale nesouvisí se Štěpánem. 

   Dnes je druhý svátek vánoční. Svátek má Štěpán. Má to podobně, jako Adam s Evou, případně ještě Vlasta se Šimonem či Žaneta s Davidem. Jejich sváteční dni splývají s vánočními svátky a buď se na ně zapomíná nebo se to bere všechno jedním vrzem. A ti, co v tomto čase ještě slaví narozeniny, tak ti mají všechno v jednom balíčku. Když máte narozeniny na Štědrý den, je skoro jisté, že narozeninový mejdan s kamarády nikdy ten den mít nebudete. Není to něco, kolem čeho by se točil svět, ale někdy se nad tím dotyčný oslavenec minimálně zamyslí. 

Znám dva Štěpány narozené 26. prosince. Oba shodně tvrdí, že jim to nevadí, ale v určitém věku se o něco cítili ošizeni. 

Tak nejen jim, ale všem Štěpánům, přeji dnešní úspěšnou koledu. Na ledu sice dneska nikdo upadnout asi nemůže, ale psů se seběhnout dokáže celá smečka. Ale zatímco psi štěkají, karavana táhne dál...

Svátky mizí v propadlišti dějin, rodinné konstelace se mnohde otřásají v základech, přeživší kapři se dusí ve Vltavě a dalších českých tocích, snad jen do Bečvy nikdo ryby nevypouští... Stromky se začínají povalovat u popelnic a obchody se chystají na další boj proti hladomoru, který u nás vypukne na přelomu roku.

   

Vánoční pravopisné peklo

   Respektuji, že chybička se prostě vloudí. Někdy si své řekne i technika, která si některá slova a tvary upraví prostě po svém. Funguje autorská slepota, že člověk svoje chyby či překlepy nevidí…

Ale…

 Snažím se dodržovat zásadu, že po pracovní době nic a nikoho neopravuji. Jenže někdy je to pro mě utrpení a červená propiska mi zoufale tluče zacvaknutou náplní o kabelku. Často je tomu tak při čtení komentářů na sociálních sítích. Mnohdy tomu bývá v debatách o školství, kdy je už podle komentáře vidět, kdo má pravopis v krvi a kdo prošel vzdělávacím systémem naprosto nedotčen.

Hodně ale trpím i o Vánocích. Napsat vánoční přání bez pravopisné chyby neumí moc lidí. Vánoce s malým „v“ mě dovedou dost nadzvednout.

Pravdou je, že tato zažitá chyba je poměrně často i ve veřejném prostoru, v novinách,

u respektovaných autorů.

Nevím, proč zrovna tato chyba mě tak dráždí, ale dráždíJ .

 A když čtu, že někdo přeje hezké vánoce a šťastný Nový rok, jdou na mě mdloby.

 Vím, jsou svátky, mám být nad věcí, není to nic, na čem by stál svět.

 Není, to ano.

Nad věcí jsem už jen tím, že to neopravuji. Dokonce jdu tak daleko, že když mi někdo popřeje hezké vánoce, třeba v sms, napíšu mu zpátky formulaci hezké svátky. Aby se neurazil, kdyby ve zpětné zprávě byla pravopisně správná varianta.

Takže určitý nadhled mám a tady si to mohu ventilovat. Navíc, nejsem adresná, takže je to takový pláč na špatném vánočním hrobě.

Vlastně, úplně hlavní emoce v tomto směru je údiv. Není to hněv ani pohrdání. Jen údiv. Jak je možné, že si to lidé nepamatují? Je to tak málo pravidel, Vánoce jsou s velkým písmenem. Nový rok je s velkým písmenem jen prvního ledna, zbývající část je prostě nový rok. Nic víc.

Jenže pak někdo  napíše, že přeje hezké Vánoční svátky…

Co na to říci?

 Pohledy se, pravda, dneska  moc už nenosí. Ale protože je posílám a tedy i vybírám, vím, že jsou i na předtištěných pohlednicích tyto pravopisné „zázraky“.

 Štědrý den je také jen jeden, proto ho píšeme s velkým písmenem, navzdory tomu, že je někdo osobně štědrý celý rok. Ale hezký Štědrý den je jasně daný. A tak bych mohla pokračovat.

Zkoušela jsem to před svátky s dětmi, většina z nich to nějak dala. Kam se tedy  ta znalost v průběhu let vytratí? Jak jsem zmínila, i renomovaní novináři klidně napíšou něco o vánocích či vám popřejí hezký Nový rok. Viděla jsem na vlastní oči. Myslím, že automatická oprava si s tím také vždycky neporadí, to prostě musíte znát. Mít pevně v krvi.

Anebo přát jen osobně, protože písemné přání v podobě dvou vět se čtyřmi pravopisnými omyly já osobně vnímám trochu jako peklo. Navzdory tomu, že Vánoce mají být víc nebeské než pekelné..

A viděla jsem i spojení : heské vánoce...?!?!

Těšíme se na Vánoce

 

Podle mainstreamu je normální těšit se na Vánoce. Být šťastný a veselý. Navzdory všemu…

No, dnes tak úplně nevímJ

   Dlouho jsem tomu ale  věřila.  Těšila se. Bavilo mě to

Na fázi těšení se na Vánoce si pamatuji. Bylo to období zvědavosti, očekávání, napětí. Navíc to trvalo

 dlouho, takže se to celé příjemně protahovalo.

 Krásné těšení.

 Postupem času se těšení změnilo na pouhou radost z prázdnin.

Poté na: užívám si víc adventní čas než svátky samotné, 

to trvalo dost dlouho.

A pak to pozvolna přešlo  k určité lhostejnosti. Prostě svátky, nějak to přežijeme.

Asi se mílovými kroky blížím do fáze, kterou lze eufemisticky označit slovy:

 nemám Vánoce moc ráda. Jsou přeceňované. Všudypřítomný vánoční kýč…

   Letos to ještě úplně nemám, ale už na tuhle fázi dobře vidím. Ani nepotřebuji brýle na dálku. Ještě snad, kdyby vydržel ten sníh, že by konečně došlo na slavné bílé Vánoce, které jsou tak trochu jako Yetti, minimálně ve městě to tak je. Ale ani počasí vánoční náladě nepřeje, po mrazivém víkendu tu náhle máme jaro... A to se vánoční náladou moc neslučuje. 

Blíží se asi doba, kdy se nebudu obávat prohlásit i nahlas, že :

 Vánoce vlastně nesnáším….

 No, uvidíme, co čas přinese….

 Třeba se to oklikou zase někdy vrátí k tomu dětskému těšení?  

Letos je to tedy jen prodloužený vánoční víkend. Takže se lze těšit. Takový wellness….

Tudíž letos ještě šťastný a poklidný….

Prodloužený vánoční víkend

 Je to letos krátké, takový prodloužený víkend. To se mi asi libí nejvíce. Tak šťastný a příjemný ...

Ledovka

 

Dnes už taková není, chodit se dá. Pro změnu to šíleně čvachtá a z krásné sněhové nadílky se stala odporná městská břečka, která nás asi provede vánočními svátky. Včera se ani chodit nedalo. Stromovka připomínala zrcadlo a chodníky skluzavky. Silnice byly sjízdné, tedy ty v Praze a jen ty hlavní. Odbočit do vedlejších uliček se moc nedoporučovalo.

A protože chodci se na chodníku nemohli cítit bezpečně, chodili raději po silnici. Takže to bylo docela ledové dobrodružství.

Fascinuje mě, jako ostatně vždy, jak se ty lidské  dopravní kategorie mění a vždy důsledně prosazují právě tu, kterou aktuálně provozují. Tedy chodci nerespektují lidi za volantem, jako by sami nikdy neřídili. Skáčou před vozy, přecházejí, kde je napadne, často se sluchátky v uších, takže nic neslyší. Řidiči jsou agresivní, chodcům nadávají, cyklisty by nejradši sprovodili ze světa. Ti ovšem, na kole, nerespektují ani chodce ani řidiče. Takže chvílí uhánějí po chodníku, pak skočí na vozovku, jedou přes přechod pro chodce a pak zase do protisměru, prostě, jak se to jim to hodí. A v ledovém království, jaké panovalo včera, je to obzvlášť pikantní. 

Pravda, nejsou takoví všichni, je třeba zachovávat korektnost a uznat, že jsou i výjimky. To zcela jistě. Ale nějak mám pocit, že výjimky jsou v poslední době v oslabení.  Situace na komunikacích dost připomíná peklo.

A to nemluvím o narvaných parkovištích u obchodních center. Tam se bourá jedna radost. A všichni zuřivě nakupují. Kde je tedy nějaká krize? Vánoce budou jako prodloužený víkend, přesto to u obchodů vypadá, že se národ chystá na hladomor a tahá domů zásoby, ze kterých by přežila celá ulice. To včerejší ledovka asi trochu zmírnila, někteří preventivně zůstali doma. Dnes už vše zase jede naplno, už to tolik neklouže…

 

Vánoční brambořík

  Vánoční hvězda nevydržela, letos je květinový vánoční král brambořík:-)

Besídka

 Takový letitý školní zvyk. Prý musí být...Já to tak úplně necítím, myslím, že tak do třetí čtvrté třídy mají nějaký smysl, pak už je to jen setrvačnost. Ale svět si to žádá, tak i my máme letos vánoční besídku. 

Před tabulí

 Video z televizní předvolební show televize Prima ke mně doputovalo přes sociální sítě. Jako:

podívej, co je všechno možné.

Nejdříve jsem nevěřila, že jde o realitu. Považovala jsem to za jakousi parodii…

Pak mi bylo vysvětleno, že je to vskutku fakt, že tento pořad opravdu v televizi běží a toto video se zakládá na pravdě. A ano, jde o tu nahrávku, kde si bývalý premiér neví rady s otázkami dětí ze základní školy. Respektive, prý to byly děti ze Scio školy. A těm prý nakonec ani nevadilo, že zkoušený pán nic neví, ale že se k nim nehezky choval. Prý jako k novinářům, arogantně a odpudivě, vnímal je jako nepřátele.

Video se okamžitě stalo virálem, žije svým vlastním životem a slouží oběma stranám. Jedna je v šoku nad neznalostí a nevědomostí (k té se tedy kloním i já), druhá tvrdí, že šlo o chytáky. Zde tedy na obranu svého šéfa vystoupil bývalý dvojministr, který tvrdí, že to byly samé chytáky. Na tom, co napsal Karel Čapek či jaké známe planety, nic záludného nevidím, ale nějak ho asi bránit musí.

   Poněkud víc zarážející je fakt, že i z takového fiaska se dá udělat přednost. To je idea právě té druhé skupiny, která se opírá o premisu, že on jen potvrdil, že základní vzdělávání je k ničemu, protože on to tak daleko dotáhl a nic z toho neví. Škola je tedy na nic. A je to.

   Mě ale zaskočily i jiné věci. Na rozdíl od mnoha navíc nepovažuji takové elementární neznalosti za vedlejší, je to klasická ukázka stylu, že vše si vygůlíš, nic nemusíš vědět.

Nevygůglíš. A vědět by člověk prostě něco měl.

Ale odbočuji.

 Co mě zaskočilo víc je prosazování té jeho agrese, jdu za svým prostě bez skrupulí. Nač něco vědět, stačí likvidovat odpůrce ala lopatka na pískovišti.

A pak, proč se k tomu propůjčují školy?

My pořád řešíme nějaké GDPR, pomalu nesmím vyvěsit na nástěnce jmenný seznam dětí, když vyvěšujeme na webu jména těch, co dělají nějakou zkoušku či dopisují test, je to vždy v šifrách, jen aby, pane bože, někdo neodhalil jméno dítěte a že chodí k nám do školy, a tady najednou v televizi, diskuse, se jmény….? Tady už GDPR neplatí?

Jistě, asi to bylo nějak ošetřeno, patrně tam nebyly děti, co by nechtěly, ale kde je najednou ta jejich ochrana?

A když toto tedy najednou být nemusí, jak je možné, že nikdo nezasáhne při takhle zjevném šíření agrese, bezskrupulóznosti  a arogance?

Asi by to nešlo, ale stejně mi to celý přišlo divný.

A až ho nakonec zvolí, čehož se tedy bojím jako čert kříže, ale vrozený skepticismus mě varuje, pak bude jeho portrét viset ve školách jako symbol čeho? Moudrosti v čele státu? Podporovatele vzdělanosti?

On tam sice viset nemusí, ale symbolika je jasná. Uznáváme naprosto jiné hodnoty, než tomu bývalo dříve….

                                                                       Z FB

Jedenáct let

 Už jedenáct let bez Václava Havla. Dnes tedy nelze jinak. Původně jsem se chystala na jeho monografii, respektive na monografii o něm, kterou máme v knihovně hned vedle knihy o Husákovi ( mimochodem výborné), ale nakonec jsem se raději probírala jeho vlastními díly. Ostatně, jsou to dvě mouchy jednou ranou, udělám si přitom i přípravu na aktuální hodinu literatury.

 A absurdní drama, to nejsou jen Havlovy hry. To je, zcela jistě, i živá současnost. Ať už jsou to prezidentští kandidáti před tabulí či jejich minulost, zajímavý je i názor, že být mladá a pohledná je v politice handicap či myšlenka, že homosexuál nemůže být soudcem. Do volby zbývá už jen pár dní, necelý měsíc, takže se jistě dočkáme i dalších absurdních situací. 

I proto lze Audienci či třeba Asanaci nebo Zahradní slavnost vnímat jako přípravu na reálné absurdno. O Odcházení raději nemluvím, protože to je nesrovnatelné. Jak kdysi odcházel jako prezident on a co se děje či bude dít nyní, to je samo spíš na komparační studii než na divadelní hru, byť absurdní. 

Ale osobně, na čtení, mám nejradši Dopisy Olze, Moc bezmocných či třeba Dálkový výslech. A děsně mě baví Pižďuchové. Jednak jsou milí a vtipní a jednak skoro nikdo neví, že on napsal i knížku přímo určenou dětem.  

A tak si tady v neděli čteme:-). A připomínáme si smutné výročí....

Ladovská zima

 Když je v Praze sníh, je to k podivu. I Tobiáš se diví. Tolik sněhu. A běžkaři ve Stromovce... Ani na hory nemusíme.

 Je to krásné, to ticho na zasněžené pláni. 

Škoda, že se to o týden předběhlo. Nebo respektive, že to nevydrží (asi). Příští sobotu je Štědrý den. Bylo by krásné, kdyby byl zasněžený. Nějak mě to vtahuje do dětství, o kterém si ( pochopitelně mylně) myslím, že bylo plné Vánoc na sněhu. Podle dostupných statistik to ale bylo minimálně, kdy se Vánoce potkaly se sněhem. Přesto se pořád utvrzujeme v mýtu o Vánocích bílých. 

Asi za to může Gott:-). Nebo Lada:-). Nebo nějaký nedostupný ideál. 

Ač Vánoce jako takové statečně ignoruji, štědrovečerní či štědrodenní procházka po křupajícím sněhu by jistě byla o kapičku hezčí než ta dnešní. Ta atmosféra tam prostě je. Asi bych ještě jedny svátky na sněhu v životě zažít chtěla. Letos se sice rýsuje maličká šance, ale v duchu letošního roku, kdy se nedaří takřka nic, to jistě nevyjde.  

Ale to je zatím vlastně budoucnost, uvidíme, co bude za týden. Carpe diem. Tak si dnes  užíváme sněhu plnými doušky. 

Krvavé koleno

 Krvavé koleno bývala oblíbená hra našeho dětství. 

Marně nyní vzpomínám na její podstatu, ale název mi v hlavě utkvěl. Šlo asi o nějakou dramatickou honičku, či něco podobného. 

Vybavil se mi ten vtíravý název dnes na transfúzní stanici.

 Darování krve vnímám už skoro jako rutinní záležitost, většinou je všechno stejné a bez překvapení. Ne tak dneska. Zdálo se totiž, že si chci hrát právě na krvavé koleno. Či spíše na krvavou paži. Když totiž skončilo aktivní vysávání, seděla jsem s palcem na vpichu v čekárně a spořádaně čekala předepsaných deset minut. Když jsem usoudila, že mohu, odkráčela jsem na toaletu. A tam to vypuklo. Jak jsem pustila vpich, krev vytryskla znovu. Šlo ale o tiché a bezbolestné krvácení, tak chvíli trvalo, než jsem si povšimla. To už ale okolí všude kolem mě připomínalo dějiště brutální vraždy. Ani já z toho nevyšla bez úhony, svetr i kalhoty byly smáčeny krví dost výrazně. 

Dopotácela jsem se tedy zpět na odběrné místo, kde se mě sestřičky ujaly a ranku důkladně zaškrtily opravdovým škrtidlem. Poté ještě obvazem, ale jen pár ovinutí, žádné celé obinadlo, musíme šetřit, vysvětlil sestřička. Chápu a jsem ráda, že jsem zavázaná. Tak snad to neprosákne...

Po dalších patnácti minutách se zdálo, že je krvavá lázeň zažehnána. 

Tak jsem se mohla zahalit do kabátu, abych skryla svoje krvavě flekaté oblečení, a pomalu jsem odešla. 

Byl to tedy poněkud dramatický odběr. 

Jen jsem si v duchu představovala, co by asi nastalo, kdybych vstoupila někam, kde bych si musela odložit kabát. Zjevně bych neměla problém lidi přesvědčit, že jsem utekla vrahovi zpoza dýky:-). Tak jsem si nečekaně zahrála na krvavou paži. 

Nutno podotknout, že krvavé koleno bývalo většinou mnohem veselejší:-)

Adventní procházky

 Je to skoro pořád potmě, ráno i večer. Ale zase je to někdy až romantické. Někdy kýčovité, někdy milé a příjemné. Prostě takové adventní. A pořád přitom hledáme azyl...