V neděli do kavárny

 Během léta pilně trénujeme naplňování zásady, že každou neděli se chodí do kavárny. Trénink je to vytrvalý a intenzivní, s různými fázemi. Někdy je to klidové, to když chodíme na stará známá oblíbená místa, jindy to nabývá na frekvenci, to když objevujeme nová. A v závěru prázdnin jsme objevili novou půvabnou kavárnu. Takřka na neveklovské cyklostezce, takže se mohou stavit i sportovci, mířící kamsi k Sázavě. Kavárna je stylově na Pražské ulici, jmenuje se Starosta a je kouzelná. Jak interiérem, tak venkovní zahrádkou, tak milou obsluhou. Takže tentokrát jsme trénovali opravdu naplno:-)

Karlovarský festival

 Filmový festival je zážitek na druhou. Vždycky a pro všechny. Ať jste jako celebrita, pořadatel, divák, fanoušek. Nevím tedy, jak to vnímají místní lidé, ale podle všeho se zdá, že i oni z toho mají radost. Festival je zážitek i v televizi, ale naživo je to zcela něco jiného. Ta atmosféra je doslova elektrizující, navzdory třeba deštivému počasí. A letošní rok vypadal, že jeho skrytým motivem je sjezd sexy chlápků:-)

Nejen Johny Depp, který je asi největším lákadlem a Vary dokonale pobláznil. Ale - třeba pro mě úplně dokonalý- Ethan Hawke. Když k tomu připočtu pro mě navždy neodolatelného  Jiřího Bartošku, je to už doopravdy sraz charismatických mužů. 

Filmy byly na festivalu skvělé, byť asi nedokážu plně ocenit Zátopka, protože on, jako historická osoba, mě docela irituje. Běhal skvěle, ale to snad neomlouvá jeho postoje? Nebo omlouvá? Za mě ne, proto ( asi předsudek:-() tomu filmu tolik nefandím. Ale podívat se půjdu. Víc mě tedy zaujala, a to je bomba ( z mého pohledu tedy jaderná, tudíž katastrofa, ale třeba to někdo vidí jinak) film Každá minuta života. To jsou tedy věci. Přiznám se, že jsem zírala a nechápala, ale ono to existuje. A jelikož je to asi na delší rozbor, tak jen dodám, že to je fakt film, který stojí za zhlédnutí a za diskusi.

Covid ve Varech sice jakoby ustupoval, ale byl pořád cítit. Všude roušky, náramky, označující, že jste bezinfekční:-(, prostě to ještě není ono. 

Všudypřítomné šampaňské byl rozhodně lepší atribut festivalu. 

A ten červený koberec, ten je fakt magický, byť mačkat se kolem něho a čekat na hvězdy bych nemohla. 

Stejně jako občasná hysterie z toho, že se hvězda objevila. 

Ale na druhou stranu to k filmovému festivalu patří. Myslím, že ten letošní byl skvělý. A Bartoška je prostě prezident se vším všudy.  On je myslím, zaslouženě zbožňovaný. Či nyní vlastně Zbožňovaný, 

těším se na tenhle film:-)

Fotka je z REFLEXU, 

mně se takhle detailně fotit nevedlo:-)

Prokletý kraj

Konečně zase tip pro nedělní čtení. Přečetla jsem skvělou knihu Prokletý kraj. Od Michaely Klevisové. 

Víc než jako detektivka na mě zapůsobila zajímavě vystiženými  mezilidskými vztahy, přemýšlení o minulosti a současnosti, prolínání minulého a současného... Dopad dávné historie na naše současné životy...

Výborné čtení. Alespoň mě to bavilo moc:-)

 

Knihobot

 Aby nás doma knihy nezavalily, vznikla podmínka, že za každou novou koupenou jednu dáme k recyklaci:-) 

No, moc to nezafungovalo, zahlcení knihami pokračovalo.

 Až do okamžiku, kdy jsme objevili knihobot. Od té doby se zase kolem domácí knihovny nechá projít, knihy se nekupí v různých možných i nemožných prostorách a knihobot si nemůžeme vynachválit:-)

Den svatého Rufa

 Dnešek je takový zvláštní den českých dějin. Chtělo by se říci tragický, protože zahynuli dva velcí čeští králové. Asi by se dneska nemělo vyjíždět do zásadních bitev. Kdo tedy zahynul?

 Nejprve král železný a zlatý, tedy Přemysl Otakar II. To je můj oblíbenec a vždycky mě tahle bitva štvala. A to jsem si jako dítě dlouho myslela, že Moravské pole, kde ho zabili, je někde na Moravě. A ejhle, ono je kousek od Vídně. 

To ale nic nemění na tom, že smrt tohoto krále ukončila jednu úspěšnou etapu a zahájila dobu Braniborů v Čechách. Z královny Kunhuty učinila vdovu a z osmiletého Václava sirotka a posléze vězně na Bezdězu.

Druhý zemřelý král byl Jan Lucemburský v bitvě u Kresčaku. Údajně umírá se slovy : toho bohdá nebude, aby český král z boje utíkal. 

No, to je krásná pověst, nic takového neřekl, ale hezky se to připomíná. To, že on v bitvě zemřel, a jeho syn Karel ne, byť zraněn byl také, je ale pravda. A tak se dá klidně konstatovat, že den svatého Rufa je pro naše krále smolným dnem. A nejen pro ně, spolu s Janem Lucemburským zde padl i Jindřich II. z Rožmberka, takže i páni z Růže utrpěli.

A možná stojí za to připomenut, že na den svatého Rufa, o pár let dříve, v roce 1329, zemřel Jindřich z Lipé,  významná osobnost rodu Ronovců, velký soupeř Jana Lucemburského. A partner královny Richenzy, která na počátku čtrnáctého století patřila k nejmocnějším ženám v zemi. 

Nu zdá se, že v tento den se opravdu hodně umírá. 

Ale v rámci dnes oblíbené vyváženosti, kdo se tedy zrovna v tento den narodil? Tak třeba zimní král, přesněji řečeno Friedrich Falcký, který přišel na svět 26.8. 1596. Zajímavé je, že českým králem byl zvolen na své narozeniny, 26.8. 1619. Takový pěkný dárek to dostal:-)

Nikdo jiný mě teď nenapadá. Alespoň ne ze středověku, protože z nedávných dějin tento datum trochu asociuje rozpad Československa, takže zrod ( nebo spíš početí) dvou nových republik. 26. srpna roku 1992 totiž Klaus s Mečiarem v Brně podepsali smlouvu o rozdělení Československa. 

Jestlipak si tehdy uvědomovali, že jde o den svatého Rufa?

Domov seniorů

 Celým názvem se jmenuje Clementas a jde o domov seniorů v Mlékovicích. Úžasné místo, kde se o své klienty nádherně starají. A naše skupina, Nadační fond Moje velké přání, tam včera byla. 

Plnit přání. Byl to den plný emocí. A bylo to krásné. Hippoterapie a canisterapie. A pan Čížek, který žil a pracoval v Jižní Americe, vlastně, procestoval celý svět. Ten tu vedl besedu a vyprávěl o svých cestách. 

Zpočátku pršelo, tak i kůň musel dovnitř. A zvládl to. Kdo chtěl, mohl si ho pohladit. I ležící lidé si to užili. 

Canisterapii obstarala šestice cvičených psíků, ale i Tobiáš se snažil. A šlo mu to.

Celé to vlídně a krásně moderoval Karel Voříšek. 

A já jsem se setkala se svým bývalým žákem, který přivedl terapeutického koně. To bylo velmi milé setkání. Jako bonus k celému dni. 

Odjížděli jsme večer, a jsem si jistá, že jsme v domově zanechali jen spokojené babičky a dědečky. 

A třeba od nich přijdou i další přání. 

Ostatně, je to i inspirace pro ostatní, že se nemusí bát mít přání. Nadační fond Moje velké přání splní skoro vše.

A pokud znáte nějakého seniora, kterému bychom mohli udělat radost, ozvěte se. Ať pomůžeme dobré věci:-)

Baltský řetěz

 Dnešní den, respektive dnešní datum, nijak zvlášť nevybočuje, málokdo si ho uvědomuje, přitom se děly věci. A dvě z chci krátce připomenout. Jednak zločinný pakt Ribbentrop-Molotov, který připravil podmínky pro rozdělení moci v Evropě mezi Sověty a nacistické Německo, umožnil tedy zahájení války. A moc se o tom nemluví. Ale stalo se..

A aby se tak úplně nezapomínalo, stal se dnešní den dnem památky obětí totalitních a autoritářských režimů. Inicioval ho kdysi Václav Havel s Joachimem Glauckem.

Není moc pravděpodobné, že by ho dnešní "politická elita" nějak připomněla, dnes jsou bohužel jiné priority, ale snad to není na věčné časy a podobná výročí se zase budou akcentovat. 

A pak je dnešek spojen s tzv. Baltským řetězem ( ono ale vše souvisí se vším) 

 kdy v roce 1989 lidé v pobaltských zemích vytvořením lidského řetězce protestovali proti stále trvající sovětské okupaci. Právě symbolicky, na den výročí zločinného paktu Ribbentrop - Molotov, se obyvatelé Litvy, Lotyšska a Estonska lidsky propojili, držíce se za ruce, vytvořili nepřerušený řetěz mezi všemi hlavními městy. 

Takže dnešní datum má opravdu historické konotace.

Království za koně

 Slavný zoufalý výkřik anglického krále Richarda III. asi patrně všichni někdy někde slyšeli, mnozí ho často i používají. 

Jde o klasickou slavnou větu, ala toho bohdá nebude. aby český král z boje utíkal, které všichni známe, leč osobnosti doby minulé je patrně nikdy nevyřkly.:-) 

To ale neznamená, že bychom se nemohli ohánět jejich znalostí:-). 

Tak proč asi tak chtěl anglický král z rodu Plantagenetů, které posléze na anglickém trůně vystřídali Tudorovci, jež asi většinou známe z (podle mě dost nepovedeného) televizního seriálu?

  Chtěl samozřejmě, aby mu někdo pomohl. A nabízel nereálné odměny. ( takové, když ptáčka lapají, hezky mu zpívají:-))

    Bitva, která probíhala 22. srpna roku 1485, tedy přesně před 536 lety, se nevyvíjela vůbec podle jeho představ. A protože Richard nakonec prohrál, zjevně jeho volání nikdo nevyslyšel. Jenže, jak už bylo výše napsáno, on určitě  nic takového nepožadoval, to mu do úst vložil až mnohem později William Shakespeare ve svém dramatu Richard III. 

Tudíž onu dávnou bitvu, která má dnes své nekulaté výročí, jednak ani nezažil, jednak upravil k obrazu svému. 

Mimochodem, šlo o bitvu u Bosworthu, která ukončila válku růží, smetla Plantagenety na smetiště dějin, otevřela prostor pro ukončení anglického středověku a vládu slavných Tudorovců. 

Richard prý také byl posledním králem, který padl v bitvě. Navzdory svému přání, že dá království za koně, který by ho z bitvy, ve které údajně skončil opěšalý, vyvezl. 

  Nu, jistě bychom i dnes mohli často vyřknout podobně nereálnou nabídkou, i naše doba totiž nabízí příležitostí prosit o lepší realitu či vládu či vládní rozhodnutí opravdu nespočet.

Leč, jak vidno, království za koně nikdo nenabídne. Ani tehdy, ani dnes.

 A pak, že se dějiny neopakují.:-)

Okupace

 Dnešek je takový černý den v naší novodobé historii.  Je to padesát tři let, co začala okupace. Sice to kdysi byla internacionální bratrská pomoc spřátelených armád, ale už tehdá všichni věděli, zač je toho loket. 

Dnešek to oficiálně popisuje jako vpád vojsk Varšavské smlouvy, ale většinou je to vnímáno jako ruská okupace. 

Myslím, že je jedno, jak se to nazve. Každopádně šlo o okupaci a neomluvitelný vpád na cizí území, který zazdil Pražské jaro a vůbec cokoli, co nějak souviselo se svobodou a důstojným životem. 

O to víc divné mi přijde, že ve veřejném prostoru se na tuto událost poněkud zapomíná. Nějak jsem neslyšela naše nejvyšší představitele, že by se vyjádřili k události a vymezili vůči Rusku. Stejně tak úplně bez zájmu nejvyšších míst proběhlo nedávné připomenutí odchodu sovětských vojsk. Opět bez ohlasu. 

A tak si říkám, proč tomu tak je? 

Ale úplně bez povšimnutí to neproběhlo. U Českého rozhlasu se sešli lidé, proběhly nějaké informace v médiích ( nepatrné, ale proběhly).

My jsme stylově navštívili Vojenské muzeum v Lešanech...

Je to padesát tři od okupace, ale vymýtit okupační myšlení a chování se tak úplně dosud nepodařilo, myslím si tedy já:-(

Syndrom končících prázdnin

   Ubíhající srpen většinou v dětech probouzí syndrom končících prázdnin. U mnohých tento jev přetrvává i do dospělosti, do doby, kdy už je se školou pojí jen vzdálené vzpomínky. Prostě, je to zaryté pod kůži.

  Úplně nejvýraznějším mezníkem bývá pak patnáctý srpen. Čas, kdy se připomínal svátek Nanebevzetí Panny Marie. I moje babička vždycky říkávala (nebo vyhrožovala  J ),že:

 „Po panence Marii se už jde do školy...“ 

Ve své podstatě nás to v dětství pořádně štvalo, ale faktem je, že od patnáctého vždycky nabral čas takové tempo, že se do školy opravdu šlo za chvíli.

   A tento pocit skutečně přetrval až do dospělosti. Znám ho u lidí, kteří léta se školou nemají nic společného, chodí celé léto do práce, či jsou dokonce na volné noze, ale v půli srpna na ně padne syndrom končících prázdninJ.

   Učitelé to mají trochu jinak, těm končí dovolená. A blíží se přípravný týden. Většinou se tady tlučou „syndromy dvaJ“, končící prázdniny a syndrom návratu z dovolené. Pravidelné učitelské pocity koncem srpna. Myslela jsem, že je mám pevně zaryté pod kůží, že je to prostě na věčné časy a už nikdy jinak…

Ale letos se rozpačité pocity z končících prázdnin nedostavují. Naopak. Cítím, že se do školy těším. Zní to trochu neuvěřitelně, ale po roce domácího vězení u blikajícího monitoru se skutečně těším na plné třídy, rozesmáté děti, hlučné chodby a vzájemnou interakci při výuce. Ne snad, že bych si neužívala letní pohody a dovolenkového poklidu. Nevolám ani na ministerstvo, aby letošní prázdniny skončily dříve, tak daleko to nedošlo. Volné dny mám ráda a navíc, bez stresu z končících prázdnin jsou takové klidnější, víc v pohodě. Ba se mi

i zdá, že čas tak bláznivě rychle neletí.

Takže v době pocovidové mizí stres z končícího léta. Něco málo dobrého z té šílené doby.

Nevím, jestli jde o pravidlo, a už vůbec nevím, zda to tak mají i studentiJ. U kolegů jsem se s tím ale docela setkala.

  Ale protože asi stresu není nikdy dost, tak se objevila jiná obava, co vlastně bude v září? Pustí nás do školy? Na stmelovací pobyty? Na školy v přírodě? Nebudeme zase odsouzení k dálkové instantní výuce?

  Těžko říci, co bude, je to dost nevyzpytatelné. Ale jako by ten konec srpna nemohl být nikdy v klidu. Buď se „trápíte“ končícími prázdninami nebo obavou, že vás nepustí do školy. Trochu bizarní doba to je.

Moje zamyšlení nad koncem prázdnin má být spíš humorné, protože když si uvědomíme, jak moc celé školství celou tuto situaci a její zmatené řízení odneslo, je to jenom smutné.

Psáno pro Rodina a škola

Tak schválně, jak rychle čas po patnáctém srpnu uběhneJ?

Letní Letná

 Letní Letná se vrátila a je tady už od pátku 13. A běží jako na drátkách. Některá představení jsou i venkovní, jiná klasicky v šapitó. A zájem je, podle mě, dost velký, zdá se, že je vyprodáno. Spolu s tímto tradičním festivalem se vrací atmosféra pohodových, leč krátících se srpnových večerů. 

Poslední Toyen

 Člověk přivykne i na šibenici, říkávali naši předkové:) A tak i já, věčný kritik kulturních omezení, jsem se naučila chodit na výstavy podle plánu, v určený čas a s náhubkem. Ne snad, že bych to chtěla zachovat na věčné časy, ale naučila jsem se v tom chodit a výstavy, které za to stojí, takto průběžně navštěvujeme. A skvělá Toyen, která v srpnu končí, byla jednou z nich. A vzhledem k tomu, že nakonec ji opravdu prodloužili, vydali jsme se na ní ještě jednou, tentokrát asi opravdu již naposledy. Samozřejmě, s edukačním podtextem:) Dne byl zasvěcen městské turistice. A byl skvělý:-). Stejně jako výstava Toyen.

Aquapalace

 Máme rádi plavání a bazény a veškeré vodní radovánky. Provozované buď v klasickém bazénu či v nějaké wellness podobě. Někdy i venku, prostě voda je oblíbený živel.         Aqupalace a jejich styl nám dosud zůstával utajen, jenže děti by si to přály zažít. A tak se z toho vyloupl dárek k narozeninám. Zkusíme to mega centrum, vodní svět. 

Byla to výprava, pro děti snad i zážitek, ale já velmi dobře vím, že už nikdy více. Takové masové záležitosti jsou z podstaty věci odporné, tady to bylo vidět v plné kráse. 

Masy lidí. Nejprve u prvního vchodu, kde se řeší vaše bezinfekčnost a poté testování dětí. Pak čekání ve frontě na zaplacení horentní částky za vstup. Moc to neurychlí ani online objednaná vstupenka. Žádné rozestupy, kdyby si snad někdo myslel. Jen všudypřítomná buzerace ohledně certifikátů s očkováním. 

Když jsme se pročekali ke vstupu a vysolili onu částku, která se navýší za parkování, za testy a za další položky, tak se dostanete do šatny, kde není k hnutí. Náš stařičký bazén nabízí větší komfort pro převlečení a uložení věcí do skříňky. 

Nu, a pak už vodní svět. Je to samá divoká řeka a tobogány, sem tam vlnobití. Lze si posedět v vodním baru, zahrát nějaké vodní hry. Určitě si nelze normálně zaplavat. Všude šílený řev a samá reklama. To vše jsem tak trochu podvědomě očekávala a tiše akceptovala. Pro dítě bylo třeba vlnobití zajímavým zážitkem, tak proč ne, jsou to narozeniny. 

Jenže co jsem nedokázala vydržet, byly ty všude proudící davy. Když se chtělo jít na tobogán,  musela se vystát obří fronta. Pak jedna jízda dolů a opět čumíte ve frontě. A tak pořád dokola, s přibývajícím dnem čím dál víc. Některé tobogány jsou z mého pohledu navíc docela úchylné, nabízejí takové adrenaliny, že se mi ježí chlupy jen při pozorování. Ale stejně bychom se na ně nedostali, protože stát půl hodiny ve frontě, pak jet dolů a zase, to fakt nedám. Nevím, proč jsem si myslela, že v takové megacentru je to vyřešeno nějak lépe, aby si to návštěvníci opravdu užili. Není. Navíc se lidé ve frontách nijak nežinýrovali, o nějakých rozestupech nebylo ani řeči. 

Jídlo vlastní mít nesmíte, místní je dost předražené, ale to je už taková klasika, to mě tolik nepřekvapilo, jak to, že největší tok ve vodním světě je neustálý tok lidí, kteří se valí stát frontu na další tobogán. A že normálně si vlastně ani trochu nezaplaveš. 

Takže sice to prý byly hezké narozeniny, ale za rok bude narozeninový dárek jistě jiný. A do nějakého vodního světa, navzdory lásce k vodnímu pohybu, už nikdy ...

Národní divadlo

 Dnes je ten den, tedy výroční den, dokonce kulaté výročí, kdy vyhořelo Národní divadlo ´Je to sto čtyřicet let, kdy, sotva dva měsíce po otevření, divadlo vyhořelo. Často se prezentovalo jako národní tragédie s vyústěním ve vlasteneckou sbírku, jako že národ sobě. Ve skutečnosti šlo spíš o klasický šlendrián, logicky známý i z dnešních dob. Nevím proč si myslíme, že dřív podobní flinkové, kteří odhodí práci tam, kde je napadne, neexistovali. Divadlo vyhořelo na základě nedodržovaní bezpečnostních předpisů:-). A navíc ty náhody kolem, nebyla voda, nemohli najít stříkačku, hasiči na pohřbu kolegy. Ba dokonce jsem někde četla, že zemřelý hasič spáchal sebevraždu z nešťastné lásky k divadelní herečce...! To už je ale asi dost konstrukt. Že ale hasiči z Prahy dorazili na místo později než ti venkovští, to asi pravda je. Každopádně, pýcha obrozenců zmizela z tehdejší Ferdinandovy třídy a muselo se začít znova. Hodně peněz přidal starý Procházka, alias císař František, což ale nebylo tak silné reklamní heslo, jako že si ho postavíme a zaplatíme sami. A tak vzniklo heslo Národ sobě, které ale dneska děti znají víc než ze školy z pivní reklamy:-). 12. srpna 1811 divadlo tedy shořelo. Za dva roky bylo poté slavnostně otevřeno znovu. Tedy v roce 1883. Tuto událost pak o sto let později měla oslavit budova Nové scény ND. Tak, tolik v kostce asociace kolem Národního  divadla a jeho požáru. 

Jan Palach

 Jan Palach se většinou připomíná v zimě. V lednu, kdy provedl svůj protestní čin. Pak se také sem tam zmiňuje při výročí sovětské okupace, protože ona byla tím spouštěčem jeho činu. Ale můžeme si ho připomenout i dnes. Měl by narozeniny. 11. srpna v roce 1948 se narodil. Dnes by mu tedy bylo 73 let. A to už je důvod k připomenutí této osobnosti, jejíž portrét můžeme také vidět při projíždění magistrálou. Jeho podobizna je tam společně s portrétem pátera Toufara. Oba zemřeli v téže nemocnici, v tzv. Borůvkově sanatoriu, které je dnes  pouhou ruinou uprostřed města. Ale upozorní vás na ni právě ony portréty. Pokud se nemýlím, v době svého vzniku byly ilegální, to znamená, že je tam kdosi vytvořil bez povolení. Jak je to s povolením dnes nevím, ale jsem ráda, že to tam je. Mnohdy to tak bývá, že podstatné věci vznikají spontánně. Myslím, že toto je velmi dobrý počin, aby se nezapomínalo. 

A dnes by měl Jan Palach narozeniny. Toliko dnešní prosté sdělení.

Obrázek je z Deníku N. 

Kojenecké ústavy

 Zachytila jsem v médiích zprávu, oslavnou samozřejmě, o zrušení kojeneckých ústavů. Moc se nemohu dopídit podrobností, takových těch logických detailů, většinou se dostupné informace omezují na oslavnou ódu, že se konečně povedlo!!!

No, pokud se povedlo, tak to jistě byla návaznost na předchozí jednání, takové věci nikdy nejdou ruk cuk. Zní to hezky, jako titulek je to takřka dokonalé. Nicméně, než se dopátrám, jak to s tím zrušením je, napadá mě, laicky, na první dobrou, co bude s těmi dětmi? 

Ne snad, že bych byla fanda ústavní výchovy, naopak. Jen si ale  neumím úplně dobře představit, co se najednou, po zrušení ústavů, stane s těmi nechtěnými miminky, kterých je dnes v kojeňácích víc než dost? Budou povinně přidělováni do pěstounské výchovy? Nebo si je budou muset povinně nechat matky, které se jich dosud vzdávaly? Zůstanou v porodnici? 

Nějak to musím prostudovat, protože takto se mi to zdá takové nedomyšlené, jako hurá akce, která strašně dobře vypadá. Jen si to neumím představit v praxi, ale třeba mi to někdo logicky vysvětlí. 

Genderové přemítání

 Letně odlehčený olympijský sloupek.

Tentokrát jsou to takové postřehy nad trvalými stereotypy, které vnímám ve veřejném prostoru. Nikterak nechci hodnotit gramatiku titulků České televize, kde se dá zachytit tolik pravopisných chyb, že někdy pochybuji, že mají nějakého korektora, když už to neumí sami. Ale patrně bude někde na dovolené. 

Mě spíš zaujaly stylistické formulace typu, že :Markéta Vondroušová podlehla v zápase, zatímco Lukáš Rohan vybojoval stříbro.... 

Markéta přece také vybojovala stříbro? 

Muži, kterým bylo již přes čtyřicet, byli oslavováni jako "nesmrtelní" sportovci, kteří popírají svůj věk, stále závodí, jsou to hrdinové. 

Ženám v tomto věku bylo doporučováno, ať tam již nejezdí a že patří do sportovního důchodu. A to nemluvím o tom, co si musela po svém neúspěchu vyslechnout paní Špotáková. Pravda, tady to nebyla veřejnoprávní média, ale víc sociální sítě. A to byla síla. Znovu se potvrdilo, jak kapka jedu dokáže otrávit celý sud vína. Nesporné úspěchy byly rázem zapomenuty a hlavním předmětem zájmu se stala otázka, zda tam ještě ve svém věku měla jezdit. 

Nechci být nespravedlivá, nebyl to úplně mainstream, ale objevilo se to na můj vkus docela často.

No, je to zajímavé sledovat komentování a vyjadřování. Protože když se na to cíleně zaměříte, najdete takových tvrzení desítky. Ať žijí stereotypy. I v době genderové korektnosti:-) 

Dnes vymřeli Přemyslovci

 Dnes, v roce 1306, ve čtvrtek, v horkém letním odpoledni, byl zavražděn mladý český král Václav III. Byl na tažení do Polska a v Olomouci si hodlal odpočinout. Netušil, že to bude odpočinek na věky. Vražda v Biskupském domě je dodnes nevyjasněná. Nyní je už vnímána jako zajímavá detektivní hra, hledají se možní pachatelé, motivy, rekonstruuje se její průběh. Jméno vraha neznáme. Nabízí se logicky Konrád z Botenštejna, který jako žoldnéř byl na místě činu zabit. Tedy tak to píší české kroniky, potažmo učebnice dějepisu. Jinde se ale uvádí, že po vraždě, kterou také logicky skončila i výprava, na kterou byl najat, v pohodě z Olomouce odjel, aby si našel novou práci. A zemřel až za nějakých dvacet let. Takže ani toto není jisté, natož pak jméno zadavatele vraždy. Nebo skutečný vrah. Každopádně, české dějiny to docela pozměnilo. Vymřel královský rod, po meči, a všechno bylo najednou jinak. Napadá mě, jak to asi vnímali tehdejší běžní obyvatelé Čech. Zda opravdu tak fatálně, že odešel král. Nebo jim to bylo srdečně jedno a dál si žili své běžné životy bez ohledu na to, co se dělo na Hradě. Spíš asi to druhé, nicméně to se už nikdy nedozvíme. Ostatně, i my si žijeme svůj život bez ohledu na Hrad. A to si myslím, že, minimálně v oblasti úcty a vztahu k Hradu, my to máme mnohem horší než naši dávní předci. A stejně zajímavou otázkou je, co by se stalo ze sedmnáctiletého mladíka, který skončil svou životní cestu v Olomouci. Zda by byl stejně slavný jako železný a zlatý děda, nebo diplomat jako jeho psychicky nevyrovnaný otec? To jsou ale otázky, které většinou nikoho už nezajímají. Snad jen literáty, kteří v tomto duchu píší své romány a spřádají svou fantazii. Někteří mě hodně baví, třeba paní Zuzana Koubková. A některým zase moc nemohu přijít na jméno, jako třeba Vondruškovým románům. Ale to je zase jiné téma. Dnes chci připomenout dávno zapomenutou vraždu, kterou máme v učebnicích jako vymření Přemyslovců po meči. A když je to léto, je to silná inspirace pro návštěvu Olomouce. Nebo četbu nějaké historické detektivky. 

MHD

 Nejsem velký fanoušek MHD, ale občas ji prostě využívat musím. 

Moc tedy nerozumím logice té pražské MHD.. Pořád slyšíme stížnosti, jak je všude plno aut a že je třeba dostat lidi do tramvají a do metra. A tak zdražíme jízdné.

 Aby toho nebylo málo, tak rovnou zdražíme i odstavná parkoviště... 

Jestli toto je cesta, jak donutit lidi víc využívat hromadnou dopravu, tak jsem z toho trochu jelen. 

Nu, stalo se. Od prvního srpna jsou pražské jízdenky ještě dražší. 

Navzdory tomu jsem se rozhodla Dopravní podnik podpořit, a šla si jízdenku zakoupit. A ejhle. Nikde nebyla. Prý je dosud nikdo nedodal. Pro jistotu jsem koukla na kalendář, opravdu už je třetího. A jízdenky nikde. Nebyly v první trafice, ve druhé, ba ani ve třetí. 

"Kupte si sms jízdenku", poradila mi vlídná paní prodavačka. 

Což o to, to není problém, stejně jsem si ji nakonec koupila, ale sms jízdenka je v rámci inovace ještě dražší než ta papírová. 

Ne, že by to člověka zruinovalo, spíš mě štve ten princip:-(

A pak v metru, neustálé připomínání nových tarifů. Vyprovokovalo mě to, že jsem na konečné zkusila ještě jednu trafiku. A světe div se, ni tam prý nové jízdenky ještě nedorazily! 

Nu, i to je logika, kterou tak úplně nechápu. Není to nic fatálního, je to jen taková pruda, která jen dokáže trochu otrávit. Ale pokud je to denně, pak služby nula nula nic, všechno vyřešíme zdražováním??

. MHD je v tomto tedy docela ukázková. Každopádně jsem ráda, že zítra už zase autem.

Sociální sítě

 Sleduji docela hodně sociální sítě. Občas se z nich i něco dozvím, někdy je to i zajímavé. Ba i aktuální Třeba právě vyšlé doporučení ministerstva školství pro zářijový provoz škol. Naprosto odtržené od reality.  Spíš to jen čtu, nechci  se nad tím rozčilovat. Už jen proto, že to ministerstvo opět alibisticky vydává za doporučení, takže to nakonec, jako vždy, hází na školy. Pak je teprve srpen, a jak známo, rozhodnutí se mění ani ne ze dne na den, jako z hodiny na hodinu, takže bůh ví co bude v září. Ale stejně. Utvrzuje to moje přesvědčení, že školy jsou pro stát obětním beránkem, zkoušejí na nich, co jinde neprojde. Můžete na fotbal, ba už i za kulturou, ale ve škole se bude bazírovat na tom, aby se děti z jednotlivých tříd náhodou nepotkaly. A jak se dají upořádat semináře či jazykové skupiny, to je ministerstvu jako vždy fuk, prostě vytáhnou staré zaklínadlo o homogenitě školních kolektivů a víc se s tím nemažou.... 

Nicméně, ještě jeden prvek mě zaujal. A to zájem ze strany vedoucích míst. V loňském školním roce bylo dost obtížné dopátrat se nějaké relevantní informace. Většinou informovaly dřív novinky.cz! než přišla oficiální zpráva ministerstva do datové schránky. A tak jsme se naučili sledovat třeba ministerský instagram. Vždy tam byly zprávy dřív, než byly oficiálně potvrzené. Divné, ale bylo to tak. Zádrhel byl v tom, že ani tam moc zpráv nebylo. Koho by také zajímaly školy, že? Sice mělo jít o prioritu vlády ( floskule trvale užívaná každou porevoluční vládou), vždy šlo o stěžejní informace ovlivňující život takřka všech, ale nikdo se moc nenamáhal. Zato teď se namáhá velice. Sdílejí každý prd z olympiády. Jsou přeci také ministerstvo sportu. Jedno stories vedle druhého. Samé sdílení. Novinky, gratulace.....

Jo, život je otázka priorit. Je jistě lukrativní blýsknout se vedle zlatého Krpálka či úspěšných vodáků. To běžný školní život nenabízí. A nějaký zájem o přístup ke vzdělání, fungování škol... kdo by to jako sdílel? K čemu nějaké stories ze školy, když to jde líp z tenisového kurtu. 

Konkrétně tedy ministerský instagram, stejně jako twitter, ukazuje, kde jsou jejich priority.  A to nemluvím o těch, co tvrdí, že se slavnými olympioniky trénovali kdysi v dětských kategoriích, přitom jsou úplně jiná generace....

Ovšem na dětský sport, který ještě nevozí medaile a nejde se s ním vyfotit, na ten z míst nejvyšších docela kašlou. Alespoň já to tak vidím. Nu, není to akční stories. 

To jsem vyčetla ze sociálních sítí. Ale třeba se mýlím, třeba je všechno úplně jinak.... Ráda bych tomu věřila, leč růžové brýle se mi nějak ztratily. Ale třeba mě někdo přesvědčí o opaku:

Zlatý tenis

 Navzdory svým výhradám k olympiádě některé sporty pečlivě a se zájmem sleduji. Tenis asi nejvíc. Nechápu, jak v tom šíleném vedru mohou vůbec chodit, natož pak hrát. 

Četla jsem, jak moc je to všechno podřízené televizním právům. Když byla v Tokiu slavná letní olympiáda před lety, kdy se proslavila paní Věra Čáslavská, byla až v říjnu. Aby podmínky pro závodníky byly přijatelné. To zjevně dnes už nikoho nezajímá. 

Nejen, že sportovce šikanují neustálým testováním, rouškami, ani medaile jim nenasadí na krk. Diváci tam nejsou, ale kvůli sledovanosti je nechají trpět v nesnesitelném horku. 

A ještě mě překvapila neprofesionalita japonských organizátorů. Dosud jsem Japonce vnímala jako citlivé, precizní, vždy slušné lidi. A najednou čtu, jak neplní časy, dělají si co chtějí, triatlonistům zkazili start nějakou maxi lodí, co se motala na startu... 

Pokud je to jejich bojkot, pak ty hry vůbec neměly být. Ale jsou a ti sportovci, co tam trpí ve vedru, v karanténě a bez lidí, jsou docela hrdinové. 

A naše tenistky obzvláště. Jsou skvělé, všechny. Nemohla jsem jejich zápasy většinou sledovat, ale občas jsem poslechla přímý přenos v rádiu. To je tedy masakr. Už dávno jsem nic takového neslyšela. Komentování tenisového přenosu v rozhlase, to je docela komedie. Jako by komentátoři považovali své posluchače za nesvéprávné. Nakonec jsem to nevydržela. 

Stačí výsledek. A ten byl skvělý. Tenistky máme opravdu výborné. Fandím jim. Ale poslouchat české přenosy a komentování zápasu, to se fakt nedá. I tady by asi byl vhodný nějaký trénink, protože těžko na cvičišti, lehko na bojišti:-)

A abych nezůstala jen u zlato - stříbrného tenisu, i divoká voda mě bavila. I tam se vylovilo zlato. 

Jsou to borci. Navzdory - pro mě pořád hodně dehonestujícím- covidovým hrám.